7 Tdo 740/2025-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněného L. J. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 4 To 124/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 74/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2025, č. j. 63 T 74/2024-682, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 25 měsíců za současného vyslovení dohledu.
2. Podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem vyjádřených ve výroku o vině se obviněný dopustil přečinu krádeže v podstatě tím, že společně s dalšími obviněnými po vzájemné předchozí domluvě dne 23. 10. 2022 v době od 9:00 do 14:30 hod. v XY ve třetím nadpodlaží panelového domu v rekonstrukci vnikli po vykopnutí uzamčených dveří do skladu, ze kterého odcizili různé nářadí a způsobili tak škodu odcizením věcí v celkové výši 44 820 Kč a škodu poškozením dveří v celkové výši 4 000 Kč.
3. O odvolání státní zástupkyně proti výroku o trestu v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 4 To 124/2025-732, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, čímž mínil výrok o podmíněném odložení výkonu trestu odnětí svobody, a nově rozhodl tak, že obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
4. Obviněný L. J. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Nesouhlasil s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil podmínky stanovené v ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a s poukazem na jeho předchozí odsouzení mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Přitom okolnost jeho odsouzení v posledních třech letech byla podmínkou pro právní kvalifikaci skutku podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, odvolací soud k ní však zároveň přihlédl při úvaze o druhu a výši trestu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, že byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, automaticky nevylučuje možnost uložení výchovného trestu. Kromě toho nebylo vzato v úvahu, že od propuštění z předchozího výkonu trestu se chová řádně, pracuje, stará se o syna a žádné další trestné činnosti se nedopustil. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl naplněn, neboť i sám obviněný považoval jeho naplnění pouze za konsekvenci údajného naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Veškeré námitky dovolatele byly založeny na argumentaci zpochybňující přiměřenost uloženého trestu, přičemž takové výhrady nelze podle judikatury Nejvyššího soudu podřadit pod žádný z uvedených dovolacích důvodů. Námitka porušení zákazu dvojího přičítání sice formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétní argumentace dovolatele se však s podstatou tohoto důvodu míjí. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr.ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
9. Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
10. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud, byť zároveň opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení včetně spravedlivosti jeho výsledku (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
11. Výše uvedené ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
12. Obviněný především nevznesl a ani úspěšně vznést nemohl žádné námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněnému byl soudem prvního stupně uložen trest, který co do druhu zákon připouští a který co do výměry je v rámci zákonem stanovené trestní sazby.
13. Pokud jde o konkrétní druh a výměru trestu, zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu však v daném případě zjevně nedošlo a nebylo to ani obsahem dovolacích námitek. Obviněnému byl uložen trest v první polovině trestní sazby § 205 odst. 2 tr. zákoníku, která je stanovena od šesti měsíců do tří let. Uložení trestu soud prvního stupně odůvodnil, přičemž jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 25 měsíců za současného vyslovení dohledu.
Odvolací soud následně (k odvolání státní zástupkyně) vyhodnotil trest uložený soudem prvního stupně jako nepřiměřeně mírný, neshledal zákonné předpoklady k podmíněnému odkladu výkonu trestu a rozhodl způsobem shora uvedeným. Výrok svého rozsudku sice formuloval poněkud nepřesně v tom směru, že by z jeho znění bylo možné pochybovat o tom, zda se netýká pouze způsobu výkonu již uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v příslušném typu věznice, avšak z obsahu, smyslu a z odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyplývá, že jde o změnu trestu odnětí svobody [§ 52 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku] z podmíněného [§ 52 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] na nepodmíněný [§ 52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku].
14. Trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, tj. v dolní polovině zákonné trestní sazby stanovené v § 205 odst. 2 tr. zákoníku, byť uložený jako nepodmíněný, není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou proporcionality trestních sankcí. Je běžné a legitimní, že soudy prvního a druhého stupně dospějí po vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku (a ohledně trestu odnětí svobody také v § 55 odst. 2 tr. zákoníku) a splnění předpokladů pro podmíněný odklad výkonu trestu uvedených v § 81 odst. 1 tr.
zákoníku k odlišným závěrům v otázce přiměřenosti uloženého trestu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Tuto otázku je nutno striktně odlišovat od otázky zřejmého nepoměru trestu k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, resp. zřejmého rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. a § 278 odst. 1 tr. ř., stejně jako od otázky porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. V posuzované věci nejen že trest uložený napadeným rozsudkem neporušuje posledně zmíněnou ústavní zásadu, ale je (na rozdíl od trestu uloženého soudem prvního stupně) přiměřený a odpovídající zmíněným zákonným kritériím.
Soudy mimo jiné vycházely z toho, že obviněný je vícenásobným recidivistou, k činu se nedoznal, rozsah trestné činnosti z hlediska způsobené škody není nijak zanedbatelný a způsob spáchání vloupáním spolu s dalšími osobami rozhodně nesnižuje stupeň škodlivosti činu, ba naopak. Okolnosti zdůrazňované dovolatelem tak mohly vést k uložení trestu v dolní polovině sazby, nikoli však k uložení trestu podmíněného. Zákonné podmínky k jeho uložení stanovené v § 81 odst. 1 tr. zákoníku splněny nebyly. Jeho uložení nebylo možné opřít ani o ustanovení § 55 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. To je právě případ obviněného jakožto speciálního recidivisty, o jehož odsouzení za předchozí trestnou činnost kvalifikovanou jako přečin krádeže bylo pravomocně rozhodnuto v řádu dnů před spácháním nyní projednávané trestné činnosti.
15. Obviněný namítl porušení zásady dvojího přičítání téhož zakotvené v § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Tato námitka není podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádný jiný zákonný dovolací důvod, neboť spadá pod námitky týkající se ustanovení o přiměřenosti trestu. Jde o námitku spočívající v namítaném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Kromě toho je třeba uvést, že ustanovení § 39 odst. 5 nebrání tomu, aby se při ukládání trestu vzala v úvahu intenzita, s jakou byl příslušný znak skutkové podstaty v konkrétním případě naplněn. Není proto v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání jedné a téže skutečnosti jak z hlediska viny, tak i trestu, pokud je tato skutečnost co do intenzity charakterizována jako odstupňovatelná. Z odůvodnění rozsudků obou soudů je navíc zřejmé, že k porušení této zásady nemohlo dojít už proto, že soudy nezohledňovaly tutéž skutečnost (tj. předchozí odsouzení za trestný čin krádeže v posledních třech letech) dvakrát, ale poukazovaly na další trestnou činnost obviněného (nikoli majetkového charakteru), které se před spácháním skutku dopustil a k níž mohlo být v rámci ukládání trestu přihlédnuto coby okolnosti přitěžující [viz § 42 písm. q) tr. zákoníku], jakož i na skutečnost, že se nové trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu v minulosti uložených trestů odnětí svobody. Pokud soudy v rámci odůvodnění ukládání trestu zmínily předchozí odsouzení za přečin krádeže, učinily tak proto, aby upozornily na velmi krátkou dobu (několika dnů), která uplynula ode dne právní moci rozsudku odsuzujícího obviněného za předchozí majetkovou trestnou činnost do okamžiku spáchání nyní projednávaného skutku, což mělo očividně poukázat na nerespektující postoj obviněného k autoritativnímu rozhodnutí soudu a na absenci sebereflexe u obviněného. Taková argumentace není v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 39 odst. 5 tr. zákoníku.
16. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu