7 Tdo 747/2024-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 8 To 113/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 137/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 3. 2024, č. j. 2 T 137/2023-325, byl obviněný uznán vinným v bodě 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a v bodě 2–4 přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 27 996 Kč a poškozené R. Č. nemajetkovou újmu – bolestné ve výši 13 242 Kč a další nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o odkázání posledně jmenované poškozené se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se obviněný podle zjištění okresního soudu dopustil v podstatě tím, že v době od blíže nezjištěného dne měsíce září 2019 do 10. 1. 2023 po dobu společného soužití s R. Č., v místech společného bydlení a v místě jejího zaměstnání, ve většině případů v podnapilém stavu, se zvyšující se intenzitou a četností poškozenou z malicherných pohnutek opakovaně a soustavně verbálně napadal slovy „kurvo, pičo, děvko“ a fyzicky tak, že jí kroutil rukama, až bolestí upadla na zem, strkal do ní, dával jí facky, po kterých upadla na zem, bil ji pěstmi po těle, zádech, chytal ji za ruce, bil ji pěstmi do obličeje, zad, žeber, bránil jí ve spánku, ač věděl, že brzy ráno vstává do práce, rozbíjel její věci, prohledával jí bez jejího svolení mobilní telefon, neustále ji kontroloval, když někam jela, telefonoval, psal přes sociální sítě, a to až do doby, než se vrátila, kontroloval ji prostřednictvím další osoby, po které chtěl, aby poškozenou kontrolovala v bytě, vyžadoval po poškozené odvoz z pohostinství anebo za kamarády, v případě odmítnutí jí vulgárně nadával, což poškozená pociťovala jako těžké příkoří; v rozsudku je následně podrobně popsáno devět případů napadení s tím, že došlo k dalším desítkám obdobných útoků; v důsledku jednání obviněného došlo u poškozené k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy projevující se příznaky v rozsudku popsanými.
3. Přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se obviněný podle rozsudku dopustil tím, že - dne 5. 1. 2023 v odpoledních hodinách v bytě na ul. XY v XY poté, co poškozenou R. Č. fyzicky napadl, ji fotografoval na mobilní telefon a fotografie následně posílal svým kamarádům, aby se pochlubil, jak ji zbil, dále telefonoval svému kamarádovi z romské komunity s tím, že pokud zbije jejího nového přítele P. Č., tak mu zaplatí 5 000 Kč, což u poškozené vyvolalo obavu o život a zdraví přítele, a dále jí vyhrožoval slovy „pokud zavoláš policii, tak tě zabiju, ty kurvo“, a vyhrožoval jí i SMS zprávami i po ukončení vztahu s tím, že pokud se k němu nevrátí, tak se stane něco jejímu nezletilému synovi AAAAA (pseudonym), což v ní vyvolalo důvodnou obavu o život a zdraví její vlastní a osob jí blízkých,
- v přesně nezjištěných dnech poté, co mu dne 20. 2. 2023 skončila doba vykázání z bytu a povinnost zdržet se setkávání s poškozenou a navazování kontaktů s ní, poškozenou pronásledoval osobně a přes své známé, vyhrožoval jí SMS zprávami zasílanými z různých telefonních čísel, že pokud nestáhne trestní oznámení, které podala na policii, ublíží jí anebo jejímu nezletilému synovi, SMS zprávy psal její kolegyni v práci Ž. W., aby si zjistil její přítomnost v zaměstnání, kde ji vyhledával anebo čekal, přičemž důkaz v podobě své fotografie před OD Kaufland, kde poškozená pracovala, poslal jejímu příteli P. Č.,
- dne 2. 1. 2023 prostřednictvím messengeru napsal zprávu poškozenému P. Č., ve které mu vyhrožoval, že si ho podá a zlikviduje ho, což v jmenovaném vyvolalo důvodnou obavu o život a zdraví nejen jeho, ale s ohledem na fyzické napadení poškozené dne 31. 12. 2022 i obavu o její život a zdraví.
4. Odvolání obviněného směřované do výroku o trestu Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 8 To 113/2024-349, podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Uvedl, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který nebyl podmíněně odložen, ačkoli pro to byly splněny zákonné podmínky. Soudy podle jeho názoru nesprávně zhodnotily přitěžující a polehčující okolnosti. K zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku páchání činu po delší dobu soudy v rozporu s § 39 odst. 5 tr. zákoníku přihlížely současně jako k okolnosti přitěžující. Obviněný zdůraznil, že prohlásil svou vinu, nebyl doposud trestán pro trestný čin násilné povahy a vždy se v minulosti podrobil uloženým podmínkám potrestání. Pokud měly soudy za to, že pouhá hrozba výkonem trestu odnětí svobody nepostačuje k zajištění jeho nápravy, měly přistoupit k uložení dohledu
a přiměřených omezení a povinností. Nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný spatřuje v porušení § 39 odst. 5 tr. zákoníku a § 81 tr. zákoníku. Postupem soudů podle něj zároveň došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolací námitky obviněného nelze přiřadit uplatněným dovolacím důvodům. Pro úplnost nicméně státní zástupce uvedl, že zásada vyjádřená v § 39 odst. 5 tr. zákoníku nebrání tomu, aby soud při ukládání trestu posoudil, v jaké intenzitě byla okolnost, která je zákonným znakem trestného činu, naplněna. V daném případě se obviněný dopouštěl týrání poškozené po dobu více než tří let, byť k naplnění dané okolnosti postačí několik měsíců. Jednalo se navíc o mnohonásobné brutální fyzické napadání. Státní zástupce se tedy ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Trest uložený na spodní hranici trestní sazby pak nelze považovat za extrémně přísný a nespravedlivý a tedy v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
10. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud, byť zároveň opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
11. Shora zmíněná judikatura, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
12. Shrnuto, zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu v daném případě zjevně nedošlo. Obviněnému byl uložen trest na dolní hranici trestní sazby § 199 odst. 2 tr. zákoníku, která je stanovena od dvou do osmi let. Uložení trestu soudy zdůvodnily, a to soud prvního stupně v odst. 11–12 a odvolací soud v odst. 5 odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně mimo jiné vyložil, že neshledal zákonné předpoklady k podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, byť uložený jako nepodmíněný, není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou proporcionality trestních sankcí.
13. Pokud jde o námitku vztahující se k § 39 odst. 5 tr. zákoníku, podle tohoto ustanovení k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Podle ustálené judikatury však toto ustanovení nevylučuje přihlížet k intenzitě, s jakou byla daná okolnost naplněna, a tuto skutečnost ve výši trestu odrazit v případě, že jde o intenzitu výrazně, resp. násobně vyšší, než se k naplnění znaku skutkové podstaty vyžaduje. K naplnění kvalifikačního znaku „po delší dobu“ podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku přitom podle ustálené judikatury může postačit v případě soustavného týrání vysoké intenzity dokonce i doba několika měsíců (viz rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). V daném případě je nepochybné, že k naplnění uvedeného znaku by stačila například doba kolem jednoho roku, takže doba více než tří let, po kterou obviněný poškozenou podle rozhodnutí soudů týral, násobně přesahovala judikaturou vyžadovanou intenzitu naplnění kvalifikačního znaku, přičemž jednotlivé útoky byly četné (desítky případů fyzického napadení) a poměrně intenzivní (mimo jiné bití pěstmi do obličeje), jak je patrné z výroku rozsudku soudu prvního stupně. Toto zdůvodnění je však obsaženo již v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž obviněný pouze opakuje své námitky, aniž by na argumentaci soudů jakkoli reagoval.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
15. Obviněný konkrétní alternativu citovaného dovolacího důvodu neoznačil. První z nich nepřichází v úvahu, neboť se týká případů, kdy odvolací soud opravný prostředek odmítne z formálních důvodů bez věcného přezkoumání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z citovaného ustanovení je zřejmá vázanost této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na některý další dovolací důvod. Z této vázanosti vyplývá, že pokud dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.], nejsou podřaditelné ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
16. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu