7 Tdo 752/2020

7 Tdo 752/2020-890

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Radka Doležela o dovolání, které podala obviněná N. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 9 To 435/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 3/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 9 To 435/2019, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 10 T 3/2015, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že se obviněná

N. P.,

nar. XY v XY, trvale bytem XY,

podle § 226 písm. b) tr. ř.

zprošťuje obžaloby

pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 4. 2014 v 9:49 hodin, v Plzni, na XY, na tramvajové zastávce XY jako řidička tramvaje uvedla tramvajovou soupravu do jízdy směrem k zastávce XY, přičemž si počínala neopatrně a nepřizpůsobila své jednání situaci v provozu na pozemní komunikaci, čímž porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, před rozjetím se nepřesvědčila, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná, čímž porušila ustanovení § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu – ED provoz, v účinném znění, zaměstnavatele obviněné, Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., IČ 25220683, se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň – Východní Předměstí, v důsledku čehož levou přední částí jí řízené tramvajové soupravy srazila poškozenou B. P., nar. XY, která předtím ze soupravy v zastávce vystoupila a zahájila před ještě stojící soupravou přecházení na protější tramvajový ostrůvek, sunula poškozenou levými koly přední nápravy do vzdálenosti 15 m od označníku zastávky, čímž jí způsobila ránu vlevo na rozhraní temenní a spánkové krajiny, ránu vpravo v obočí, mnohačetné úlomkovité rozlámání pánve, tříštivé zlomení levé stehenní kosti, tříštivé zlomení pravé pažní kosti, rozsáhlý krevní výron v okolí zlomeniny oblasti pánve s krvácením do retroperitonea, mnohočetné krevní podlitiny na končetinách, oděrky na končetinách a zlomení žeber oboustranně s minimálními známkami životní reakce, pro uvedená zranění bylo poškozenou nutné lékařsky ošetřit a hospitalizovat ve Fakultní nemocnici Plzeň, kde téhož dne v 15:30 hodin zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené byl těžký úrazový šok při mnohačetných zlomeninách pánve s následnou krevní ztrátou, které utrpěla v průběhu dopravní nehody,

čímž měla spáchat

přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

1. V posuzované trestní věci byla obviněná N. P. nejprve třikrát zproštěna obžaloby rozsudky Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2015, č. j. 10 T 3/2015-352, ze dne 8. 7. 2016, č. j. 10 T 3/2015-437, a ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 T 3/2015-497, které byly postupně zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 To 402/2015-374, ze dne 22. 11. 2016, č. j. 9 To 374/2016-462, a ze dne 7. 9. 2017, č. j. 9 To 353/2017-518. Potom Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 T 3/2015-573, uznal N. P. vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil jí podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou na jeden rok. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 9 To 220/2018-608, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněnou uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí peněžitý trest ve výměře 8 000 Kč, pro případ jehož nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne. K dovolání obviněné pak obě posledně uvedená rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1477/2018, a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí. Poté Okresní soud Plzeň- město rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 10 T 3/2015-690, tak, že obviněnou N. P. opět zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 To 158/2019-706, a věc byla vrácena okresnímu soudu.

2. Naposled rozhodl Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 T 3/2015-795, jímž uznal obviněnou N. P. vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí peněžitý trest ve výměře čtyřiceti denních sazeb po 200 Kč, tedy celkem 8 000 Kč, pro případ jehož nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne. Poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání obviněné, kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 2. 2020, č. j. 9 To 435/2019-830, podle § 256 tr. ř. (tj. jako nedůvodné) zamítl.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2020 (napadené usnesení) podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém rozsahu, a odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedla, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je založen na nesprávném právním názoru, který mu uložil krajský soud a kterým nerespektoval, resp. výslovně odmítl závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí krajského soudu je tak podle obviněné založeno na nesprávném právním názoru, že porušila svou povinnost přesvědčit se, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná, tím, že se před rozjezdem tramvaje ze zastávky nepředklonila či nevyklonila a nezvonila několik vteřin před rozjetím tramvaje.

K tomu citovala pasáže z předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, které porovnala s příslušnými pasážemi rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 To 158/2019-706, jímž tento soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, kde odvolací soud opakovaně výslovně odmítá právní názor Nejvyššího soudu a trvá na svém právním názoru. Podle obviněné odvolací soud porušil § 265s odst. 1 tr. ř. a současně také základní principy právního státu. K tomu poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 5.

2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004. Argument odvolacího soudu uváděný v dovoláním napadeném usnesení (kde je odkazováno i na předchozí výše zmíněné rozhodnutí krajského soudu), že Nejvyšší soud nevyslovil závazný právní názor, podle obviněné nemůže obstát. V ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. slovo „závazný“ vůbec uvedeno není. Je tam uvedeno jen „právní názor“. Přitom v závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o „názor“ a z logiky věci je zřejmé, že se jedná o názor právní.

Na ten neměly vliv pochybnosti týkající se skutkových zjištění, tedy zda by poškozená stojící vpravo před tramvají byla z pohledu sedící řidičky viditelná.

5. Krajský soud v Plzni podle obviněné ještě více pochybil tím, že stanovil závazný právní názor (odst. 37 rozhodnutí ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 To 158/2019-706), který je v naprostém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Uvedl, že je povinností řidiče tramvaje se předklonit, naklonit nebo vyklonit, což má být závazný názor pro soud prvního stupně při výkladu povinnosti přesvědčit se, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná. Krajský soud tak způsobil, že okresní soud byl při svém rozhodování vázán dle § 265s odst. 1 tr. ř. rozhodnutím Nejvyššího soudu (není povinnost se překlánět či vyklánět) a zároveň dle § 264 odst. 1 tr. ř. rozhodnutím krajského soudu (řidič tramvaje má povinnost se předklánět, naklánět či vyklánět). Ač je Nejvyšší soud dle čl. 92 Ústavy vrcholným soudním orgánem, okresní soud se chybně přiklonil k názoru krajského soudu a vydal odsuzující rozsudek. Podle obviněné by mělo být zváženo, zda se členové senátu krajského soudu svým postupem nedopustili zaviněného porušení povinností soudce, jakož i zaviněného chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

6. Obviněná se dále vyjádřila k otázce zavinění. Jelikož odvolací soud konstatoval velmi výrazné spoluzavinění poškozené a současně spoluzavinění zaměstnavatele obviněné, tedy Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., dovodila obviněná, že její zavinění musí být méně než padesát procent. K tomu odkázala na právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, že pachatelem trestného jednání může být, v případě současného spoluzavinění ze strany poškozeného, jedině osoba, jejíž zaviněné jednání svou měrou převyšuje protiprávní jednání jedince, k jehož újmě na zdraví nebo smrti došlo. S tímto právním názorem se odvolací soud nevypořádal.

7. Ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněná porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., který uvádí, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Z rozsudku ani z celého trestního řízení však nevplývá, jak konkrétně měla toto ustanovení porušit. Podle obviněné není vůbec tvrzeno, ani prokazováno, že by se nevěnovala řízení vozidla nebo nesledovala situaci v provozu.

8. Podle obviněné se krajský soud nezabýval námitkou obhajoby, zda je možné považovat zvonění před rozjezdem za důležitou povinnost řidiče tramvaje, když již tato povinnost byla zrušena. V době dopravní nehody byla tato povinnost zakotvena v § 21 odst. 9 písm. e) Dopravně provozního řádu – ED provoz Plzeňských městských dopravních podniků. V řízení bylo prokázáno, že obviněná tuto povinnost splnila. Ve výroku odsuzujícího rozsudku, proti němuž bylo zamítnuto odvolání, je však uvedeno, že porušila povinnost stanovenou v § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu [nikoli tedy písmeno e), které upravuje zvonění]. Odvolací soud pak stále dovozuje, že měla použít výstražný zvon několik vteřin před rozjetím tramvaje. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku nemůže podle obviněné obstát ani z hlediska toho, že v odst. 14 je uvedeno, že soud nehodnotí její jednání jako porušení důležité povinnosti. Pokud soud shledal, že neporušila důležitou povinnost, neměl ji uznat vinou ani přečinem podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

9. Pokud odvolací soud trvá na povinnosti vyklonění či předklonění, podle obviněné spekuluje nad tím, že tento úkon představuje pouze zlomek sekundy (odst. 45 napadeného rozhodnutí) respektive že nezabere ani jednu vteřinu (odst. 42 napadeného rozhodnutí). Nic takového prokazováno nebylo, čas vyklonění a předklonění nebyl měřen. Obviněná je naopak toho názoru, že by takový úkon musel trvat vteřinu nebo déle.

10. Krajský soud podle obviněné také nesprávně posuzuje situaci mrtvého úhlu a překrucuje argumenty obhajoby. I před běžným osobním vozidlem je prostor, kam není vidět. Obhájce tuto vzdálenost u jeho vozidla střední třídy změřil na rovině na pět metrů. Žádný řidič, se přitom před rozjetím z křižovatky nepředklání ani nevyklání, aby viděl před vůz, zda mu tam nespadl člověk či nevběhlo dítě. To je jiná situace, než uvádí soud např. při zákrytu za A sloupkem. Takovou povinnost navíc nelze reálně plnit, jen rozjetí ze stanice je za jednu směnu cca 250, k tomu je nutné připočítat všechna rozjetí z křižovatek apod. I kdyby se obviněná vyklonila, poškozenou by stejně nemusela vidět (mohla by být na jiném místě, než kam se zrovna obviněná vyklonila). Vyšetřovacím pokusem ze dne 4. 12. 2017 pak podle obviněné bylo prokázáno, že řidič tramvaje, ani pokud se předkloní vpravo, nevidí postavu odpovídající poškozené stát vpravo vpředu u tramvaje. Tato skutečnost není v protokolu o vyšetřovacím pokusu uvedena, vyplývá z videa (u polohy 40 cm – 0 cm, je uvedeno, že pokud se řidič předkloní, tak postavu nevidí). Nadto se soud nevypořádal s otázkou, co by měl řidič tramvaje dělat poté, co se překloní či vykloní. Je zřejmé, že v této pozici se nemůže rozjet a nevidí do zrcátek. Pohled do zpětných zrcátek před rozjetím je také zásadní, neboť těsně u tramvaje nesmí nikdo stát, aby ho tramvaj nezachytila. Řidič tramvaje by si tedy musel znovu sednout a patrně opět zkontrolovat prostor ve zpětných zrcátkách okolo tramvaje. V této době by před tramvaj mohl někdo vejít a veškeré předchozí předklánění by bylo zbytečné.

11. Obviněná se dále vyjádřila k důkazům provedeným od posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. Dne 15. 9. 2019 byla na místě dopravní nehody provedena rekonstrukce, která byla podle jejího názoru jen dalším vyšetřovacím pokusem. Výhledové poměry byly zjišťovány způsobem, že figurant chodec stál na jednom místě a figurantka řidička tramvaje se soustředila pouze na jedno místo. To nemá se situací v provozu nic společného. Obviněná poškozenou neviděla a nevěděla, že přechází před tramvají. Nemohla pohled směřovat na jedno místo, kde by poškozená mohla být. Nicméně bylo prokázáno, že poškozená pro sedící řidičku tramvaje nebyla viditelná ani pokud stála vpravo šikmo před tramvají v místě, odkud zřejmě přecházela. Tím byla vyvrácena pochybnost Nejvyššího soudu. Svědek J. F. také uvedl při výslechu dne 2. 8. 2019, že si nepamatuje, jak dlouho před ním poškozená stála, uvedl, že to byla zřejmě opravdu malá chvilička. Nelze tedy bezpečně hovořit o několika vteřinách, jak činní krajský soud. Při rekonstrukci byla změřena doba zavírání dveří, které trvá přibližně 5 vteřin od stisknutí tlačítka. Samotnému zavírání dveří předchází zvukový signál, který dle svědka M. M. trvá přibližně 3 vteřiny (tento zvukový signál je automatický po stisku tlačítka, řidič ho nemůže žádným způsobem ovlivnit). Tento svědek znovu potvrdil, že není možné, aby řidič tramvaje jen hleděl do rampového zrcátka, jak opakovaně uváděl krajský soud. Obviněná je přesvědčena, že i signál zavírání dveří tramvaje je jasným znamením, že se tramvaj bude rozjíždět. Tím je i samotný vizuální vjem toho, že se dveře zavírají. I pokud by poškozená neslyšela signál zavření dveří, muselo být zřejmé, že pokud se dveře zavřou, že se tramvaj rozjede. Obviněná nesouhlasí také s tvrzením odvolacího soudu, že před poškozenou stejným způsobem přecházely jiné osoby. Je pravda, že jiné osoby před tramvají přešly a že takto lidé přecházejí, ale v delší vzdálenosti před tramvají, kde jsou viditelní. V okamžiku, kdy je zřejmé, že se tramvaj bude rozjíždět, osoby přecházet přestanou.

12. V další části dovolání se obviněná podrobně vyjádřila k některým skutkovým tvrzením v odůvodnění napadeného rozhodnutí, která považuje za zkreslená či důkazně nepodložená. Vymezila se také proti tvrzení, že pokud je před tramvají slepý úhel, tramvaj řídit neměla. Pokud by odmítla řídit tramvaj, u dopravních podniků by obratem skončila. Nelze tvrdit, že ji nikdo nenutil tramvaj řídit, je to předmět její práce.

13. Celé řízení je podle obviněné postiženo závažnými vadami. Předchozí odvolání státního zástupce jí nebylo doručeno. Státní zástupce po zrušení věci Nejvyšším soudem nařídil výslech svědka J. F. na místě dopravní nehody, aniž by o tom obviněná či obhájce byli vyrozuměni. Tímto postupem bylo porušeno právo obviněné na obhajobu. Odvolacímu soudu obviněná také vytýká, že se nevypořádal s jí předestřenou judikaturou s paušálním odmítnutím, že každý případ je jiný. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby vzhledem k dosavadní délce řízení a vzhledem k tomu, že byly všechny skutečnosti prokázány či jsou známé z běžné praxe, sám rozhodl o zproštění obžaloby.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem obviněné, že pokud soud neshledal, že by porušila důležitou povinnost, nemohla být uznána vinnou přečinem podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. V případě odstavce prvního tohoto ustanovení není zapotřebí, aby byla porušena povinnost důležitá. Oproti tomu se zbývajícími částmi dovolání se státní zástupce ztotožnil, a to včetně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

15. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání dodatečně písemně sdělila Nejvyššímu soudu i obviněná N. P. S vyjádřením státního zástupce se ztotožnila a váží si toho, že státní zástupce na základě předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu přehodnotil svůj názor. Krátce dovysvětlila svou argumentaci k porušení důležité povinnosti.

Posouzení věci Nejvyšším soudem

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) konstatoval, že dovolání je v daném případě přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod byl naplněn.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě uplatněné obviněnou je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

19. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné (§ 265k tr. ř.).

20. Ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul, jak se v průběhu řízení vyvíjely skutkové závěry, konkrétně v čem bylo spatřováno pochybení obviněné. Vyslovil přitom pochybnosti ohledně některých skutkových zjištění. Soudům prvního a druhého stupně vytkl zcela protichůdné hodnocení výpovědi svědka M. M., čímž odvolací soud současně porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. Rozdílně soudy hodnotily i vyšetřovací pokus ze dne 4. 12. 2017. Za nedořešenou označil otázku výšky postavy poškozené, resp. její shrbení.

Bez pochybností nebylo vyřešeno ani to, zda by byla poškozená pro obviněnou během přecházení před tramvají viditelná, pokud by se obviněná naklonila či předklonila, byť význam tohoto skutkového zjištění byl umenšován právním názorem Nejvyššího soudu, že obviněná takovou povinnost za standardních podmínek rozjezdu tramvaje neměla. Nejvyšší soud dal dovolatelce za pravdu také v tom, že odvolacím soudem nebylo důkazně doloženo, jak dlouho stála poškozená před tramvají, než začala přecházet, a jak dlouho před tramvají prodlévala.

Nejvyšší soud také vysvětlil, že doba stání poškozené před tramvají a doba jejího přecházení by mohla mít význam pouze v případě, že by byla pro (normálně sedící) obviněnou viditelná. To však za dané důkazní situace nebylo možné dovodit. Nedořešená zůstala také otázka, zda mohla obviněná zaregistrovat nějaké neobvyklé chování poškozené, které ji mělo vést k vyšší obezřetnosti, či zda se z jejího pohledu jednalo o standardní situaci.

21. V následujícím řízení bylo nalézacím soudem doplněno dokazování. Nalézací soud nakonec v souladu s právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že skutek uvedený ve výroku rozsudku se stal a je trestným činem. Stručně řečeno, na základě posudku znalce oboru dopravy Ing. Michala Kešnera, vyšetřovacího pokusu i rekonstrukce provedené 15. 9. 2019 (kdy s ohledem na výtky ze strany Nejvyššího soudu byl použit figurant vysoký 130 cm – není už zde podstatné, že při důsledném respektování zásady in dubio pro reo měl být patrně použit figurant postavy ještě o něco nižší) učinil soud prvního stupně závěr, že poškozená byla pro sedící řidičku neviditelná jak prostým pohledem, tak i v zrcátkách, a to jak v době, kdy stála, než začala přecházet, tak i v první fázi přecházení. Řidička by však v obou variantách poškozenou viděla, pokud by se předklonila či postavila. Pouze z výpovědi znalce v hlavním líčení vyplynulo, že chodkyně po určitou dobu (nikoli však celou dobu) průchodu před tramvají byla vidět v přídavném zrcátku, které bylo na tyto typy tramvají dodatečně montováno právě z důvodu horší viditelnosti řidiče před tramvaj. Z výpovědi svědka J. F. a dalších svědků soud prvního stupně zjistil, že poškozená přecházela před tramvají ve velmi krátké vzdálenosti, nebylo však možno učinit kategorický závěr, že to bylo v její těsné blízkosti. Soud konstatoval, že v době, kdy se obviněná podívala do zpětného pravého zrcátka, respektive do přídavného zrcátka, nemusela chodkyni vidět, neboť v té chvíli mohla být právě v takzvaném mrtvém úhlu, přičemž v době, kdy vidět byla, prováděla obviněná jiné úkony, které byla povinna učinit ještě před tím, než uvedla tramvaj do pohybu. Eventuálně nemusela být poškozená vidět v žádném okamžiku. Nejvyšší soud zde dodává, že problematická je otázka předklánění mj. proto, že odvolací soud nutně předpokládal určitou míru předklonění či naklonění, nikde však nespecifikovanou. Nicméně pro potřeby tohoto rozhodnutí není již třeba rozvádět, že ani poslední vyšetřovací pokus nebyl z tohoto hlediska proveden a zaznamenán zcela přesvědčivým způsobem.

22. Svědek Z. Č., který mj. provádí školení řidičů tramvají, potvrdil, že všechny úkony řidiče tramvaje před rozjezdem trvají několik vteřin, přičemž není pevně stanoveno, v jakém pořadí přesně mají být učiněny. Řidiče školí, aby se v poslední chvíli před rozjetím podívali vlevo, protože lidé se snaží dobíhat tramvaj a stává se, že na poslední chvíli vběhnou před tramvaj právě odsud. Soud prvního stupně zaujal stanovisko, že zvukové znamení, které má být dáno před rozjetím, má být posledním úkonem, který řidič před uvedením tramvaje do pohybu učiní. Časový úsek od zvonění do rozjetí pak nikde stanoven není. Ze zprávy Plzeňských městských dopravních podniků (č. l. 774) a z výpovědi svědka M. M. (č. l. 783 a násl.) vyplývá, že od 31. 1. 2019 byli i v Plzni řidiči tramvaje zproštěni povinnosti zvonit před rozjezdem – je to dáno na uvážení řidičů s cílem zvýšit respektovanost tohoto výstražného zvukového znamení.

23. Soud prvního stupně dále konstatoval, že poškozená porušila své povinnosti jako účastnice silničního provozu, neboť nepoužila přechod pro chodce, který se nacházel blíže než 50 metrů od jejího výstupu z tramvaje. Tím porušila ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 361/2000, o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení navíc měla povinnost dát přednost tramvaji. Soud dospěl k závěru, že poškozená nepřecházela stejným způsobem jako osoby před ní, neboť ty byly podstatě vyšší postavy, přecházely rychleji a ve větší vzdálenosti před tramvají v době, kdy se tramvaj ještě nechystala rozjet. Z výpovědi svědka J. F. bylo zjištěno, že poškozená stála s ním před tramvají, neboť i on chtěl v těchto místech přejít, ale rozhodl se, že vyčká odjezdu tramvaje. Poškozená stála po jeho levé ruce tedy blíže k tramvaji, a když viděl, jak se hnula a chtěla přecházet, tak na ni zakřičel, aby nechodila, protože už to bylo nebezpečné. Paní na něj však nereagovala a šla dál, obešla tyč, co má tramvaj vpředu, a následně se tramvaj rozjela a levou přední částí do ní narazila. Z toho soud dovodil, že poškozená s ohledem na svůj vysoký věk a zdravotní stav patrně nebyla schopna reálně vyhodnotit situaci, tedy to, že tramvaj se již bude rozjíždět, to že pokud se pohybuje velmi blízko tramvaje, nemusí být řidičkou vidět, a že s ohledem na krátkou vzdálenost mezi ní a tramvají a s ohledem na své omezené fyzické síly nebude schopna na toto reagovat tím, že udělá několik rychlých kroků a dostane se z tramvajového pásu mimo dosah tramvaje. V daném případě se jednalo o kolejové vozidlo a poškozená porušila dopravní předpisy zcela zásadním způsobem.

24. K otázce, kdy zazněl zvukový signál signalizující uzavření dveří, soud prvního stupně vyslechl svědka M. M., který uvedl, že zvukový a světelný signál zazní a poté se dveře zavřou, a po předložení záznamu tachografu konstatoval, že to mohlo být 3-5 vteřin před rozjetím tramvaje (viz také zpráva Plzeňských městských dopravních podniků č. l. 774). Podle soudu tedy lze připustit, že to bylo v době, kdy poškozená již vstupovala do vozovky. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by obviněná věděla o tom, že poškozená z tramvaje vystoupila a stála za tramvajovým ostrůvkem přibližně u pravé přední části tramvaje, a nebylo prokázáno ani to, že by se poškozená chovala na místě před dopravní nehodou nějak nestandardně. Nakonec soud prvního stupně na základě právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že „bylo prokázáno, že obžalovaná porušila svoji povinnost jako řidička tramvaje, když se dostatečně nepřesvědčila, zda je tramvajová trať volná, a zvukové znamení před rozjezdem dala pozdě.“

25. Až na posledně uvedený závěr učiněný na základě nesprávného právního názoru odvolacího soudu, který tento soud vyslovil v rozporu s § 265s odst. 1 tr. ř., lze konstatovat, že soud prvního stupně dokazování dostatečně doplnil a skutková zjištění učinil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Především byly odstraněny pochybnosti v otázkách viditelnosti poškozené stojící před tramvajovým ostrůvkem a přecházející před tramvají ze strany obviněné, která normálně seděla (aniž by se nakláněla či předkláněla). Bylo také potvrzeno, že obviněná neměla o poškozené povědomí, a nebylo jí známo nic nestandardního, co by ji případně mělo vést ke zvýšené opatrnosti.

26. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Za stěžejní považoval zjištění, že pokud by se obviněná předklonila či vyklonila, poškozená by pro ni byla viditelná. Uvedl přitom opět (aniž by vysvětlil, o jaké důkazy tato tvrzení opírá), že poškozená stála vpravo před tramvají několik sekund, před přední částí tramvajové soupravy se pohybovala zhruba pět sekund a že uklonění či předklonění obviněné, které by jí umožnilo poškozenou vidět, je úkon, který trvá méně než jednu sekundu, resp. zlomek sekundy. Nejvyšší soud se k prvním dvěma tvrzením vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí. Pokud jde o trvání případného předklonění, k tomu nebylo prováděno žádné měření. Pokud jde o pohyb poškozené před tramvají, odvolací soud nakonec připustil, že mohl trvat pouze tři sekundy, každopádně se však poškozená pohybovala pomalu, přičemž došla až před levou přední část tramvaje, takže obviněná měla dost času ji vidět. Odvolací soud také, oproti soudu prvního stupně, vyslovil názor, že před poškozenou přecházely jiné osoby stejným způsobem, což zřejmě mělo obviněnou upozornit, že se před tramvají v místě, kam ze své pozice v sedě nevidí, může někdo pohybovat.

27. V průběhu řízení tak bylo bez pochybností zjištěno, že obviněná jako řidička tramvaje dne 3. 4. 2014 v 9:49 hodin, v Plzni, na XY, na tramvajové zastávce XY uvedla tramvajovou soupravu do jízdy směrem k zastávce XY, přičemž levou přední částí tramvajové soupravy srazila poškozenou B. P., která v důsledku dopravní nehody zemřela. Po příjezdu tramvaje na zastávku XY vystoupilo více cestujících, mezi nimi i poškozená. Někteří cestující přecházeli mimo přechod pro chodce před přední částí tramvaje. Poškozená se nejprve vydala směrem k zadní části tramvaje, ale po několika krocích si to rozmyslela a rozhodla se rovněž přejít před tramvají. Blíže nespecifikovanou dobu stála vedle svědka J. F., patrně před nástupním ostrůvkem, a následně zahájila před ještě stojící soupravou přecházení na protější tramvajový ostrůvek. V tu chvíli na ni svědek zavolal, aby nechodila, neboť situaci vyhodnotil tak, že tramvaj se již bude rozjíždět. Na výzvu svědka poškozená nijak nereagovala a pokračovala v přecházení pomalým tempem (měla hůl a tašku na kolečkách). Obviněná o pohybu poškozené před tramvají nevěděla. Poškozená byla výjimečně malé postavy, navíc shrbená (výrazně ohnutá), a pohybovala se blízko před přední částí tramvaje. Obviněná ji tak ze své pozice v sedě nemohla vidět, aniž by se předklonila, uklonila či povstala. (Je navíc třeba poznamenat, že rekonstrukce byla prováděna tím způsobem, že figurantka představující řidičku vždy věděla, kde se nachází figurant představující poškozenou, a zaměřovala svou pozornost tím směrem – to je patrné z protokolu na č. l. 750, ale hlavně ze záznamu č. 24 na DVD č. 3 na č. l. 765). Na tramvaji bylo přimontováno přídavné zrcátko, v němž však nebyl celý prostor před tramvají vidět. Do tohoto zrcátka se obviněná podívala, poškozenou však nezaregistrovala. Před rozjetím provedla obviněná veškeré úkony, které jí ukládal Dopravně provozní řád jejího zaměstnavatele, a postupovala v souladu s tím, jak byli řidiči tramvají školeni. Po zavření dveří, které je doprovázeno zvukovým a světelným signálem a trvá zhruba 5 vteřin, dala zvukový signál zazvoněním a rozjela se. Svědek J. F. nezaznamenal, že by poškozená reagovala na zvonění tramvaje před rozjetím. V průběhu stání tramvaje v zastávce projížděla kolem houkající sanitka. Během stání tramvaje v zastávce se nedělo nic neobvyklého, co by mělo obviněnou vést ke zvýšené opatrnosti, případně upozornit na přítomnost poškozené před tramvají. Přebíhání osob před přední částí tramvaje mimo přechod je poměrně běžné (avšak zcela jiným způsobem).

28. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek se stal, ale není trestným činem, a to z důvodu absence zaviněného porušení právní povinnosti na straně obviněné.

29. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Téhož přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jak byl skutek původně kvalifikován v obžalobě), se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

30. Smrt poškozené nastala v příčinné souvislosti s tím, že obviněná uvedla tramvajovou soupravu do pohybu. Jednala však nezaviněně a bez porušení povinností vytýkaných soudy nižších stupňů.

31. Jak vyplývá už z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, rozhodné pro posouzení věci bylo zodpovězení tří základních otázek:

a) Jaké byly povinnosti řidiče tramvaje při běžném, standardním rozjíždění ze zastávky, a to i s přihlédnutím k obvyklému a předvídatelnému počínání cestujících a chodců (byť porušujících dopravní předpisy),

b) zda splnění těchto standardních povinností mohlo za všech okolností zabránit – při daném konstrukčním a technickém řešení konkrétního typu tramvaje – tomu, aby se bezprostředně před rozjezdem tramvaje nečekaně ocitl těsně před její přední částí objekt (osoba), který nebude řidičem zpozorován (ať už by se jednalo o dítě, ležící osobu, zvíře apod.), a

c) zda v daném případě nastaly okolnosti nestandardní, jež odůvodňovaly povinnost řidiče tramvaje počínat si nadstandardním způsobem, tj. provádět nadstandardní kontrolu prostoru před tramvají (nakláněním, povstáním, případně vystoupením z tramvaje).

K první otázce, která je právní povahy, zaujal Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci jednoznačný právní názor, že obviněná neměla povinnosti, jejichž nesplnění je jí (v této fázi řízení) odvolacím soudem vytýkáno (přičemž není dán žádný podklad ani pro závěr o nesplnění nějakých jiných, soudy nevytýkaných podstatných povinností). Na zbývající dvě otázky (povahy skutkové) je nutno (po doplnění dokazování a při respektování zásady in dubio pro reo) odpovědět – v souladu se skutkovými závěry nalézacího soudu – negativně.

32. Pokud jde o zavinění, krajský soud uvedl, že obviněná jednala v nedbalosti nevědomé. Takto je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

33. Jak již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud připomněl, spáchání uvedeného přečinu v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, že porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Rozhodné je, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit jinému smrt. Je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

34. Nedbalost je obecně vymezována tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek, přičemž k závěru o nedbalostním zavinění je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního, žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost tudíž není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.

35. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. V případě, kdy objektivní kritérium není upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, dále Draštík, A. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 115).

36. U trestných činů v dopravě hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu (objektivní hledisko) zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

37. Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).

38. Ve výše zmiňovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných dokazováním. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána.

39. V této souvislosti je možné pro ilustraci připomenout, že z hlediska dovození porušení konkrétních povinností obviněnou zaznamenala tato kauza určitý vývoj. V dřívější fázi trestního stíhání bylo obviněné kladeno za vinu především to, že si poškozené nevšimla v přídavném, tzv. rampovém zrcátku, v němž ji patrně mohla zahlédnout od doby, kdy míjela spřáhlo tramvaje, do okamžiku, kdy stanula na levé koleji. Tyto závěry vyplývaly ze znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera (č. l. 139), avšak výsledky tohoto znaleckého posudku byly zpochybněny, protože nebylo jasné, zda bylo k vyšetřovacímu pokusu použito stejného zrcátka a zda bylo stejně nastaveno.

Obviněné bylo dříve kladeno za vinu i to, že nesplnila povinnost řádně si nastavit přídavné zrcátko. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že nebylo zjišťováno, jaké postavy byla předchozí řidička, kterou obviněná krátce před nehodou vystřídala. Dovolatelka však správně poukázala na to, že úřední záznam, v němž byla tato otázka zodpovězena (č. l. 162), byl v hlavním líčení jako důkaz čten (č. l. 558). Ve shodě s ním se k této otázce vyjádřila i obviněná (č. l. 296, 297). Zavinění obviněné bylo konstruováno rovněž tak, že bylo podstatné, že po rozjetí tramvaje by se poškozená ocitla mimo tzv. mrtvý úhel a tedy po rozjetí by již mohla být obviněnou spatřena – viz rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22.

11. 2016, kde je takto shrnuta argumentace státního zástupce v odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, s níž se odvolací soud ztotožnil. Zde tedy odvolací soud v podstatě souhlasil s tím, že v okamžiku, kdy obviněná uváděla tramvaj do pohybu, nemusela mít možnost poškozenou vidět, po rozjezdu by si jí ale musela všimnout v době, kdy se tramvaj pohybovala ještě nízkou rychlostí a obviněná mohla reagovat. Tato konstrukce však nemá v provedených důkazech podklad a dále nebyla rozvíjena, neboť zejména není jasné, zda by bylo možné rozjíždějící se tramvaj zastavit dříve, než by došlo ke sražení poškozené a k jejímu zranění.

Navíc je zřejmé (a potvrdil to i svědek M. M.), že po dobu rozjíždění tramvaje nemůže řidič soustavně sledovat rampové zrcátko (a tím vidět posouvající se mrtvý úhel), aniž by zanedbal jiné své důležité povinnosti.

40. Ústavní soud v uvedeném nálezu připomněl, že součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.

41. V posuzovaném případě dopravní nehodu podstatnou měrou zavinila sama poškozená tím, že přecházela před tramvajovou soupravou mimo vyznačený přechod pro chodce, navíc za situace, kdy se neujistila, že řidička tramvaje o ní ví, respektive že ještě nehrozí rozjetí tramvaje, a k tomu způsobem (velmi blízko čela tramvaje), který podstatně ztížil či eliminoval její viditelnost pro řidičku tramvaje. Odvolací soud pak dovodil zavinění částečně také na straně zaměstnavatele obviněné, Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. Je třeba zmínit, že po předmětné nehodě byla tzv. přídavná, rampová zrcátka na daných typech tramvají vyměněna za panoramatická. Jak už ale bylo zmíněno, spoluzavinění poškozené či jiného subjektu by samo o sobě nevylučovalo zavinění a trestní odpovědnost obviněné.

42. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že zavinění obviněné dáno není, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé.

43. Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul, že obviněné bylo kladeno za vinu porušení § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu Plzeňských městských dopravních podniků, který řidiči tramvaje ukládal před rozjetím se přesvědčit, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná, a § 5 odst. 1 písm. b) silničního zákona, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Toto ustanovení měla obviněná porušit tím, že si počínala neopatrně a nepřizpůsobila své jednání situaci v provozu. Konkrétně obviněná nezkontrolovala trať před tramvají pomocí předklánění se či naklánění, případně povstání, a mezi výstražným zazvoněním a rozjetím nepočkala několik sekund.

44. V souvislosti s tím vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že obviněná neměla a tudíž neporušila povinnost při standardním rozjezdu nejprve zazvonit, poté vyčkat několik sekund, a teprve pak se s tramvají rozjet. „Taková povinnost nebyla řidiči tramvaje žádným obecně závazným ani jiným předpisem uložena a řidičům nebyl takový postup přikazován ani doporučován v rámci jejich výcviku a školení. Nic z toho ostatně odvolací soud ani netvrdí. Pouze má za to, že obviněná tak měla postupovat v rámci obecné opatrnosti. Je však všeobecně známo, že takový postup by byl v příkrém rozporu s praxí zažitou řidiči i chodci. (…) Postup požadovaný odvolacím soudem by mohl způsobit spíše problémy a dezorientaci zejména chodců a případné další nehody. (…) při delším intervalu lze předpokládat, že by neukáznění chodci v mezičase do kolejiště opět vstoupili. V této souvislosti lze poukázat i na naprostou výjimečnost zde posuzované dopravní nehody. (…) Nejvyšší soud dále k této otázce dodává, že se jeví sporným předpokládat, že by poškozená reagovala na dřívější zvonění, když nereagovala na zvukový signál zavírání dveří ani na upozornění svědka J. F.“.

45. Za nejpodstatnější však Nejvyšší soud označil otázku, jakým způsobem měla a mohla obviněná splnit svou obecnou povinnost ověřit, zda trať je ve směru jízdy volná. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že obviněná povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu a povinnost přesvědčit se, zda trať je volná, porušila tím, že se nepředklonila, respektive „co nejvíce“ (jak uvedl odvolací soud) nevyklonila, nepředklonila, popřípadě se nepostavila. Nejvyšší soud zdůraznil, že řidiči (a to ani profesionálnímu) nelze ukládat povinnosti, jejichž splnění není reálně možné, a za nesplnění jej sankcionovat. Řidič celý prostor před stojící tramvají (daného typu) před rozjezdem přehlédnout nemůže, tím spíše pokud má vůbec plnit nějaké další povinnosti řidiče tramvaje.

46. Odvolací soud v řízení následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem setrval na názoru, že obviněná se za dané situace měla předklonit či vyklonit. Toto je v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí vyjádřil např. na str. 10, kde uvedl, že obviněná neměla povinnost se při standardním rozjezdu naklánět či předklánět, aby si zvýšila své výhledové možnosti. „Taková povinnost nebyla obviněné žádným předpisem ani pokynem nikdy uložena a odvolací soud ji dovodil z obecné povinnosti přesvědčit se, že trať je volná.

S takovou konstrukcí se však Nejvyšší soud neztotožnil. Obviněné by bylo možné klást za vinu, že porušila určitý postup buď stanovený obecně závaznými nebo interními předpisy, anebo upravený uznávanými (nepsanými) pravidly. Nic z toho však dovodit nelze. Povinnost naklánět se či předklánět nebyla řidičům tramvají ukládána ani doporučována při jejich školení a zaučování zaměstnavatelem. Odporovalo by to obecné, ustálené praxi a bylo by to nereálné a namáhavé. Řidiče by to (vzhledem k četnosti rozjezdů tramvaje během pracovní směny) zbytečně unavovalo a narušovalo by to koncentraci řidiče, který musí v několika vteřinách činit řadu nezbytných úkonů (zavírání dveří, pohled vpřed, pohled do rampového zrcátka, do zpětných zrcátek vpravo i vlevo, zazvonění a uvedení tramvaje do pohybu, případně poslední pohled vlevo z důvodu možného přebíhání chodců).

Navíc je vysoce pravděpodobné (byť to nebylo předmětem dokazování), že ani uložení uvedené povinnosti řidičům (s ohledem na jejich technické dispozice a vybavení tramvají v době předmětné dopravní nehody) by neeliminovalo možnost, že by se v prostoru těsně před tramvají nacházela osoba, kterou by ani při naklánění řidič nemohl spatřit, ať už by se jednalo o dítě velmi malého vzrůstu nebo osobu ležící před koly tramvaje například v důsledku pádu. Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že nelze připustit, aby se řidič rozjel za situace, že nevidí před vozidlo, respektive že nemá jistotu, že před tramvají se nikdo nenachází, nelze takový závěr v této absolutní poloze přijmout (patrně by znamenal povinnost řidiče vždy před rozjetím tramvaje vystoupit a prohlédnout prostor před ní a poté nepřetržitě až do rozjezdu sledovat jen okolí čela tramvaje).

Ve skutečnosti lze po řidiči požadovat, aby se o volné trati přesvědčil v rámci možností. Tato možnost je u řidiče tramvaje více či méně omezená.“ Nejvyšší soud pak v další části svého rozhodnutí připustil možnost, že by se obviněná měla uklánět, předklánět či vstávat za předpokladu, že by situace na místě vyžadovala nějaký výjimečný postup. Jak ale bylo prokázáno, o takovou situaci se nejednalo.

47. Krajský soud v Plzni ve svých rozhodnutích ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 To 158/2019-706, a ze dne 4. 2. 2020, č. j. 9 To 435/2019-830, právní názor Nejvyššího soudu nerespektoval s poněkud zarážejícím odůvodněním, že Nejvyšší soud žádný jednoznačný právní názor nevyslovil. Paradoxní je, že několik následujících stran prvně citovaného rozhodnutí přitom odvolací soud věnoval polemice s „neexistujícím“ právním názorem Nejvyššího soudu, který opakovaně, výslovně a důrazně odmítl. Nejvyšší soud se necítí na tomto místě povinen vysvětlovat, že ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1477/2018, uložil soudům prvního a druhého stupně závazný právní názor. To je z obsahu tohoto rozhodnutí nepochybně patrné. Nejvyšší soud zde jasně vyjádřil svůj postoj k povinnosti obviněné zvonit několik sekund před uvedením tramvaje do pohybu. Jednoznačně také uvedl, jak bylo citováno výše, že předklánět se, naklánět či vstávat by obviněná měla pouze za mimořádných okolností, nikoli v

situaci, kterou ze své pozice vnímala jako standardní. „Odlišné právní posouzení by připadalo v úvahu za situace, kdy by obviněná měla na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že se poškozená pohybuje nebezpečným způsobem v blízkosti čela tramvaje. Za takových okolností by bylo možno dovozovat povinnost obviněné jako řidičky tramvaje nějakým nadstandardním způsobem (například nakláněním se, povstáním nebo i vystoupením z vozu apod.) se ubezpečit, že trať je volná, aby tak byla naplněna potřebná míra opatrnosti.“

48. Pochybnosti týkající se skutkových zjištění, které Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zároveň vyslovil, přitom evidentně neměly žádný vliv na posouzení otázky, zda by řidič tramvaje mezi zazvoněním a rozjezdem měl vyčkat několik vteřin. V případě nutnosti naklonit se či povstat za účelem lepšího výhledu do prostoru před tramvají se pak jednalo pouze o jednoznačné zodpovězení otázky, zda zde byla nějaká okolnost svědčící o neobvyklém pohybu poškozené na místě. Nejvyšší soud však vyjádřil jednoznačné stanovisko, že za standardních podmínek obviněná takovou povinnost neměla. Ačkoli bylo zjištěno, že se jednalo o standardní situaci, odvolací soud konstatoval, že obviněná byla povinna se předklánět či naklánět.

49. Odvolací soud tak porušil nejen ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., ale i principy právního státu, jak na to poukázala dovolatelka. Ta byla vadným postupem odvolacího soudu zbytečně vystavena delší dobu trestnímu stíhání a zbytečné kriminalizaci jejího jednání v rámci výkonu vysoce náročného povolání řidiče městské hromadné dopravy, ačkoli šlo o jednání nezaviněné. Postupem odvolacího soudu, který výslovně nařídil nalézacímu soudu respektovat závazný právní názor, který byl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, byl nalézací soud uveden do svízelné situace. Nemohl totiž počítat s tím, že pokud bude v souladu se zákonem (a se svým přesvědčením vyjádřeným v několika zprošťujících rozsudcích vydaných v této věci) respektovat právní názor Nejvyššího soudu a rozhodne znovu o zproštění obžaloby, může trestní stíhání (bezpochyby silně zatěžující obviněnou) vůbec v dohledné době skončit, když odvolací soud výslovně deklaroval, že právní názory Nejvyššího soudu v této věci nebude „nikdy“ respektovat. Nezbývá tak než přisvědčit dovolatelce i v tom, že odvolací soud svým postupem ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.

50. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná neporušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu – ED provoz, v účinném znění, Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. Za z jejího pohledu standardní situace v provozu učinila všechny úkony, které jako řidička v dané situaci měla provést, a dodržela běžnou míru opatrnosti. Na základě principu omezené důvěry v dopravě tak mohla očekávat, že také ostatní účastníci provozu na dané komunikaci dodrží příslušné předpisy, resp. si alespoň budou počínat přiměřeně opatrně. Je faktem, že před tramvají běžně přecházejí osoby v místech, kde není přechod pro chodce, což se stalo i v tomto případě, tito lidé však při vědomí porušování dopravních předpisů sami dávají pozor na to, aby byli viditelní pro řidiče tramvaje, pohybují se zpravidla svižným tempem a jen do doby, než tramvaj zavírá dveře, z čehož lze usoudit, že se bude rozjíždět. Je také obecně známo, že osoby vysokého věku pomalu a obtížně se pohybující dodržují obvykle vyšší míru opatrnosti a před tramvají nepřecházejí. V daném případě šlo sice o nanejvýš tragickou, ale současně také velmi výjimečnou situaci, s jakou se řidiči dopravních prostředků zpravidla nesetkávají, a nelze po nich požadovat, aby ji předvídali. Poškozená si, patrně z důvodu svého vysokého věku nebo zdravotního stavu, počínala způsobem, který je z pohledu řidiče tramvaje v podstatě nepředvídatelný a je svým způsobem srovnatelný např. s nečekaným vběhnutím dítěte či pádem osoby pod kola tramvaje. Situaci v dané věci rozhodně nelze srovnávat (jak to činí odvolací soud) se situací řidiče přijíždějícího z vedlejší komunikace na hlavní, který nepochybně musí očekávat, že se po hlavní komunikaci pohybují vozidla.

51. Tramvaj jakožto drážní vozidlo je svou konstrukcí a faktem, že se cestující mohou na rozdíl např. od vlaku či soupravy metra volněji pohybovat v její těsné blízkosti i přímo před ní, již ze své podstaty do určité míry nebezpečným dopravním prostředkem. Tuto míru nebezpečí společnost akceptuje, aby mohla využívat výhody spojené s cestováním městskou hromadnou dopravou. Od řidiče tramvaje se pak očekává, že bude v maximální možné míře dbát na eliminování rizik, která jsou s provozem takového dopravního prostředku spojena. Jak však vyplynulo z dokazování v projednávané věci, nejde pouze o riziko, že se někdo bude pohybovat v prostoru bezprostředně před tramvajovou soupravou. Stejně tak je třeba před a při rozjezdu dbát jiných možných nebezpečí, jako je dobíhání tramvaje cestujícími zleva, možné zachycení osoby po straně tramvaje či do dveří, možného pádu osoby mezi nástupní ostrůvek a kola tramvaje apod. Nelze proto – jak to učinil odvolací soud, zjevně pod vlivem konkrétní projednávané věci – vybrat pouze jednu z těchto v praxi v úvahu přicházejících situací a učinit ji absolutní s tím, že by řidič měl veškerou svou pozornost koncentrovat právě na ni. Všechny tyto situace mohou mít stejně fatální následky. Jak již Nejvyšší soud konstatoval, za situace, která se řidiči tramvaje nejeví jako neobvyklá, nemá řidič povinnost provádět pohyby jako předklánění, vyklánění či povstávání, aby viděl do prostoru kolem tramvaje, kam ze svého místa běžně nevidí. Provádění takových úkonů při každém rozjíždění není reálně možné a bylo by také vzhledem k účelu zjevně neefektivní, neboť v kontextu dalších nutných úkonů, které musí řidič tramvaje vykonat, by – lapidárně řečeno – po jejich provedení mohl začít znovu, neboť je zřejmé, že každý úkon, každý pohled do zrcátka, zmáčknutí tlačítka apod. vyžaduje určitý čas a koncentraci. Nejvyšší soud se v této souvislosti neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že předklonění či vyklonění je otázkou zlomku vteřiny. Tento časový údaj nebyl nijak zjišťován, odvolací soud si jej patrně vymyslel a nelze než jej označit za zjevně nereálný. Každý si může ostatně změřit, jak dlouho mu trvá předklonění, rozhlédnutí, narovnání a opětovné zaměření pozornosti vpřed. Jak již Nejvyšší soud naznačoval i ve svém předchozím rozhodnutí, je zřejmé, že by mohl někdo vstoupit do prostoru před tramvají či např. upadnout na bok tramvaje v době, kdy by řidič zrovna kontroloval jinou část prostoru.

52. Závěrem je možné nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí poukázat na určitý anachronismus spočívající v tom, že společnost v jednadvacátém století, kdy jezdí soupravy metra bez řidiče a automobily s automatickým parkováním, nehledí na vyšší úroveň bezpečnosti prostřednictvím dostupných technických prostředků. Lze uvažovat např. o možnosti umístit na přední část tramvaje kamery nebo čidla, která by dokázala soupravu zastavit i v situaci, kdy pod tramvaj například nečekaně vběhne dítě. Je otázka, zda je skutečně třeba místo toho klást na řidiče tramvajové soupravy požadavky, které, jak se ukázalo, není v lidských silách plnit takovým způsobem, aby bylo možno stoprocentně a za všech okolností předejít tragickým následkům.

Závěrem

53. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněné důvodným a napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, již se dále nezabýval námitkami obviněné týkajícími se porušení jejího práva na obhajobu. Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř., vycházeje z toho, že nové rozhodnutí bylo možné učinit na základě soudy zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že obviněnou z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jímž měla spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

54. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. za souhlasu stran rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 265r odst. 8 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 8. 2020

JUDr. Josef Mazák předseda senátu