USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o dovolání
obviněné D. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 5 To 132/2019, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 126/2017, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 27. 12. 2018, sp. zn. 4 T 126/2017, a to ve výroku o vydání
bezdůvodného obohacení, jímž byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost vydat poškozenému O. P. bezdůvodné obohacení ve výši 248 000 Kč, a
dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 5 To
132/2019, a to v části, jíž zůstal tento výrok v rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 nezměněn, a ve výroku, kterým byl poškozený O. P. odkázán se zbytkem
svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ruší další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se poškozený O.
P. odkazuje s celým uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení na
řízení ve věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2018, č. j. 4 T
126/2017-1956, byla obviněná D. B. shledána vinnou zločinem podílnictví podle §
214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a byla za to odsouzena
podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož
výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo
současně uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem
způsobila, podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné
vydat bezdůvodné obohacení, o které se obohatila na úkor poškozených L. V., J.
S., V. Š., R. M. a O. P. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. P.
odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se obviněná dopustila jednáním spočívajícím v tom,
že v období od 20. 9. 2011 do 22. 10. 2012 si nechala na svůj účet zaslat a od
20. 9. 2011 do 23. 10. 2012 užívala finanční prostředky podvodně vylákané jejím
bývalým manželem I. B., nar. XY, pravomocně odsouzeným rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 T 58/2014-1221, pro zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž obviněná věděla, že
finanční prostředky jsou získané trestnou činností a byly vylákány pod záminkou
různých investic od níže uvedených osob, přičemž se jedná o tyto prostředky
zaslané na její účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.s.:
1) částku ve výši 180 000 Kč, kterou převedl poškozený L. V., nar. XY,
na účet D. B. dne 20. 9. 2011;
2) částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY,
na účet D. B. dne 3. 11. 2011;
3) částku ve výši 100 000 Kč, kterou převedl poškozený L. V., nar. XY,
na účet D. B. dne 28. 12. 2011;
4) částku ve výši 700 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY,
na účet D. B. dne 10. 1. 2012;
5) částku ve výši 200 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY,
na účet D. B. dne 23. 2. 2012;
6) částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou převedl poškozený J. S., nar. XY,
na účet D. B. dne 29. 2. 2012;
7) částku ve výši 25 000 Kč, kterou převedl poškozený V. Š., nar. XY, na
účet D. B. dne 7. 5. 2012;
8) částku ve výši 80 000 Kč, kterou převedl poškozený V. Š., nar. XY, na
účet D. B. dne 14. 5. 2012;
9) částku ve výši 600 000 Kč, kterou převedl poškozený R. M., nar. XY,
na účet D. B. dne 22. 8. 2012;
10) částku ve výši 300 000 Kč, kterou vložil poškozený J. S., nar. XY,
na účet D. B. dne 4. 9. 2012;
11) částku ve výši 248 000 Kč, kterou převedl poškozený O. P., nar. XY,
na účet D. B. dne 22. 10. 2012,
obviněná výše uvedené finanční prostředky průběžně vybírala v hotovosti či
platebními kartami či jinak čerpala v Praze 10 a na dalších místech, v různé
výši, které umožňoval týdenní limit bankovních produktů, přičemž
a) po připsání částky ve výši 180 000 Kč dne 20. 9. 2011 vyčerpala z
účtu částku ve výši 60 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve
výši 120 000 Kč;
b) po připsání částky ve výši 1 000 000 Kč dne 3. 11. 2011 vyčerpala z
účtu částku ve výši 100 000 Kč, poté v dalších dnech vybrala v hotovosti z účtu
celkovou částku 400 000 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši
500 000 Kč;
c) po připsání částky ve výši 100 000 Kč dne 28. 12. 2011 vyčerpala z
účtu částku ve výši 75 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve
výši 25 000 Kč;
d) po připsání částky ve výši 700 000 Kč dne 10. 1. 2012 vyčerpala z
účtu částku ve výši 130 000 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve
výši 570 000 Kč;
e) po připsání částky ve výši 200 000 Kč dne 23. 2. 2012 vyčerpala z
účtu částku ve výši 5 200 Kč, následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši
154 800 Kč;
f) po připsání částky ve výši 1 000 000 Kč dne 29. 2.
2012 vyčerpala z
účtu částku ve výši 60 000 Kč, poté vybrala hotově částku ve výši 98 000 Kč a
následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 842 000 Kč;
g) po připsání částky ve výši 25 000 Kč dne 7. 5. 2012 vyčerpala
následně průběžně tuto částku;
h) po připsání částky ve výši 80 000 Kč dne 14. 5. 2012 vyčerpala
následně průběžně tuto částku;
i) po připsání částky ve výši 600 000 Kč dne 22. 8. 2012 vyčerpala z
účtu částku ve výši 466 165 Kč z těchto prostředků a následně průběžně
vyčerpala zbylou částku ve výši 133 835 Kč;
j) po připsání částky ve výši 300 000 Kč dne 4. 9. 2012 vyčerpala z účtu
částku ve výši 290 616 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve výši 9
384 Kč;
k) po připsání částky ve výši 248 000 Kč dne 22. 10. 2012 vyčerpala z
účtu částku ve výši 203 527 Kč a následně průběžně vyčerpala zbylou částku ve
výši 44 473 Kč;
všechny tyto výše uvedené prostředky následně průběžně vyčerpala v době do dne
23. 10. 2012, což činila, přestože věděla, že finanční prostředky, které I. B. podvodně vylákal pod různými záminkami od poškozených, nebudou poškozeným
vráceny, finanční prostředky užívala pro svoji potřebu a získala na úkor L. V. prospěch ve výši 280 000 Kč, na úkor J. S. získala prospěch ve výši 3 200 000
Kč, na úkor V. Š. získala prospěch ve výši 105 000 Kč, na úkor R. M. získala
prospěch ve výši 600 000 Kč a na úkor O. P. získala prospěch ve výši 248 000
Kč, celkově získala prospěch ve výši 4 433 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož
podnětu ho Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 5 To
132/2019-3059, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve
výroku, jímž bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uloženo, aby podle
svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a ve výroku, jímž
byl poškozený O. P. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3
tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil,
aby podle svých sil, ve lhůtě podmíněného odsouzení, vydala bezdůvodné
obohacení získané trestným činem, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený O. P. odkázán se zbytkem svého nároku na vydání bezdůvodného
obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla v celém rozsahu obviněná
dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítla, že výrok o vině obsahuje nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť
nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví, a již vůbec v
kvalifikované skutkové podstatě. Chybně byla vyhodnocena otázka subsidiarity
trestní represe a dovozena její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, a
rovněž jsou předmětné výroky zatíženy extrémním nesouladem právních závěrů se
skutkovými zjištěními, protože tato zjištění nelze opřít o obsah spisu nebo jím
byly dokonce vyvráceny, případně soudy postupovaly jednostranně v její
neprospěch. Pokud jde o aplikaci skutkové podstaty, uvedla, že obsahuje
alternativy ukrytí, převodu na sebe nebo jiného a užívání výstupu z trestné
činnosti jiného. Její jednání spočívalo v tom, že svému manželu I. B. poskytla
k užívání svůj bankovní účet, jako jejich společný, aniž by dala svolení či
pověření k páchání trestné činnosti. Za takových okolností nemohlo dojít k
naplnění znaku ukrytí, neboť poškození věděli, že se jedná o její účet. Rovněž
nelze aplikovat alternativu na sebe nebo jiného převede, protože vyžaduje
aktivní účast, nikoli pasivní strpění užití účtu. Obviněná přitom žádné převody
neprováděla, navíc I. B. byl schopen páchat trestnou činnost i bez jejího účtu.
Naplněna nebyla ani alternativa spočívající v užívání, neboť její podstatou je
nakládání s věcí způsobem, při kterém se využívá užitné hodnoty. Peníze však
jen prošly jejím účtem, případné utrácení pak není užíváním užitné hodnoty, ale
spotřebováním věci. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dále nekonzistentní,
pokud dospěly v odůvodnění k závěru, že svou účastí na schůzkách s poškozenými
se podílela na trestné činnosti I. B., když podílník musí nakládat s prostředky
získanými trestnou činností jiného. Obviněná napadla i posouzení subjektivní
stránky, protože nevěděla o převodech prostředků na účet, ani o trestné
činnosti I. B. Naplněna pak nebyla rovněž kvalifikovaná skutková podstata
trestného činu spočívající v získání značného prospěchu pro sebe nebo jiného.
Nijak se totiž neobohatila, naopak I. B. spotřeboval i její úspory. Při
dovozování výše prospěchu je třeba podle soudní praxe vycházet z čistého
prospěchu. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že I. B. část prostředků odeslal na
jiné účty, neznámou část prohrál na automatech, což podkládá potřebu aplikace
zásady in dubio pro reo. Nesprávně nebyla aplikována zásada ultima ratio, resp.
zásada subsidiarity trestní represe, protože byla účastna civilních sporů při
vymáhání nároků poškozenými, tudíž nebylo namístě řešit věc prostředky
trestního práva. Dále namítla, že rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují
přesvědčivé zdůvodnění vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, tedy jak
vzniklo, popřípadě o jakou jeho skutkovou podstatu se jedná. Jeho výše totiž
byla stanovena v rozsahu všech peněžních prostředků, které byly zaslány na její
účet, přitom ale nebylo prokázáno, že by se o ně obohatila. Část peněz byla
převedena dalším osobám, část I. B. prohrál, poškozený O. P. potom s ní uzavřel
dohodu o narovnání, kterou byl nahrazen původní závazek s tím, že nový splnila.
Jmenovanému poškozenému byl proto nárok přiznán v rozporu se zákonem. Závěry
rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatíženy i extrémním rozporem mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry. Nesprávně jí totiž připisují vyvrácené
skutečnosti, např. luxusní životní styl, bylo odmítnuto konzistentní svědectví
I. B. a naopak soudy bezmezně věřily poškozeným, přitom je zřejmé, že obviněná
se jednání s poškozenými neúčastnila, když se jednalo v jejich bydlišti,
poškozeným navíc byla přiznána náhrada v řízení proti hlavnímu pachateli a
civilní soudy ji neuznaly povinnou k vydání bezdůvodného obohacení. Poškození
vypovídali účelově, nebyly dostatečně zodpovězeny otázky týkající se provádění
transakcí a dalších úkonů v internetovém bankovnictví. Nebylo také zohledněno,
že I. B. je gambler a pachatel trestné činnosti, což obviněná nevěděla,
obdobného jednání se dopouštěl i po odchodu od ní a páchal ji i bez jejího
účtu. Jeho trestná činnost pak byla zaměřena i na osoby, s nimiž měla přátelský
či dokonce rodinný vztah, což logiku jejího protiprávního jednání vylučuje.
5. Obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu, aby ji znovu
projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je v dovolacím řízení možný jen v
případě existence extrémního nesouladu mezi takovými zjištěními a právními
závěry, což však v dané věci nenastalo. Námitky obviněné, jimiž zpochybňovala
hodnocení důkazů soudy činnými ve věci a předkládala hodnocení vlastní, proto
neshledala relevantní. Námitky napadající právní posouzení skutku potom
považovala v určitém rozsahu za opodstatněné. Poukázala na skutkovou podstatu
trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
doplnila, že případnou dohodu, kterou jiná osoba zajišťuje pachateli
majetkového trestného činu odbyt získaných věcí, jejich přebírání apod., je
namístě kvalifikovat jako pomoc k takovému deliktu podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku. Obviněné bylo kladeno za vinu, že ačkoli věděla o podvodném
získání finančních prostředků I. B., nechala si je zasílat na svůj účet,
přičemž se i dílčích jednání o poskytnutí peněz účastnila. Její jednání proto
mělo být posouzeno jako pomoc k podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209
odst. tr. zákoníku, spáchanému I. B. Soud prvního stupně ve svém rozsudku sice
na takovou možnost rovněž poukázal a konstatoval určité pochybení orgánů
činných v přípravném řízení, avšak sám ji nijak nenapravil a odůvodnění jeho
rozhodnutí proto není s jeho výrokem v plném souladu. Doplnila, že se však
jedná o pochybení ve prospěch obviněné a není možné je, i s přihlédnutím k
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakkoli napravit. Určité formulační vady
státní zástupkyně shledala i v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, stran
alternativ, jak měla s penězi obviněná disponovat, a rovněž pokud jde získání
značného prospěchu, aniž by to však mělo dopady na celkovou správnost
rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám týkajícím se adhezního výroku uvedla, že
určení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nebrání skutečnost, že I. B. byl
zavázán k náhradě škody stran obdobných nároků poškozených. Jedná se o
samostatné nároky proti oběma osobám a nelze rozhodnout o jejich plnění
společně a nerozdílně. Pokud by jednomu věřiteli plnili oba dlužníci jeden
dluh, platí, že v rozsahu, v jakém splnil dluh jeden z nich, zaniká povinnost k
plnění druhému. Dohoda o narovnání potom nemusí znamenat zánik závazku a tvořit
zákonnou překážku uplatněného nároku poškozeného O. P., a to tím spíše, že jí
obviněná uznala svůj závazek co do důvodu i výše. Částečné vydání bezdůvodného
obohacení by nicméně na výrok o takovém vydání vliv mít mělo. Relevantní pro
trestní řízení nicméně nejsou souběžně vedená civilní řízení mezi poškozenými a
obviněnou, neboť s ohledem na § 9 odst. 1 tr. ř. si jsou trestní soudy povinny
vyřešit otázku viny samostatně.
Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe státní zástupkyně s ohledem na více poškozených, kteří byli v některých
případech dokonce rodinnými známými obviněné, což značilo vyšší možnost
spáchání trestného činu, jakož i s přihlédnutím k výši bezdůvodného obohacení,
neshledala podkladu.
7. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k možné replice, čehož však
nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr.
ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci
přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
§ 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod
odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také
skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při
přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým
stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve
výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
12. K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se
nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani
přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím,
jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již
z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §
265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
13. V části podaného mimořádného opravného prostředku ovšem obviněná
napadla správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k
jejich dovození vedl. V daném rozsahu námitky obviněné tedy směřují především
proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti rozsahu dokazování,
přičemž se obviněná snažila provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající
její představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením,
učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní
nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení,
zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem
dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp.
zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího
soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu
10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, na straně
jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor.
Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v
provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem
zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně
následně tuto argumentaci potvrdil.
16. Pouze obiter dictum a ve stručnosti Nejvyšší soud k učiněným
skutkovým zjištěním doplňuje, že jejich podstatou bylo jednání obviněné, která
participovala na podvodném jednání jinak primárního hybatele celého děje I. B.,
jejího tehdejšího manžela, za které již byl odsouzen a vykonává trest odnětí
svobody. Obviněná a I. B. se poškozeným prezentovali jako finančně velmi dobře
situovaná rodina, přičemž I. B., který údajně byl pracovníkem Policie ČR nebo
BIS (ač tomu tak nebylo), měl mít možnost výhodné investice do bytů prodávaných
Ministerstvem vnitra, popřípadě do pozemků v Tismicích, a poškozeným nabízel
účast v ní, popř. nabízel jiné své možnosti (např. vymožení dluhu). Poškození
této možnosti i celé legendě uvěřili a zaslali částky uvedené ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně na účet obviněné. Obviněná byla části komunikace
s poškozenými přítomna, o připsání peněz na svůj účet je v některých případech
informovala a v následné době prováděla výběry peněz z účtu. Soudy obou stupňů
naopak neuvěřily její obhajobě, že jí nic o protiprávních aktivitách I. B.
nebylo známo a sama jím byla podvedena. Důvodně poukázaly na nelogičnost
tvrzení, podle kterého jí měl I. B. sebe charakterizovat jako osobu, pobírající
rentu z Anglie, podnikající v oblasti větrných elektráren, správy počítačové
sítě apod., která však nemá zřízený žádný bankovní účet a aby ušetřil na
poplatcích, potřebuje užívat její. Nereálné bylo i tvrzení, že mu předala
správu účtu, neboť pro svou vytíženost nebyla schopna (a to po dobu několika
měsíců, po kterou byla trestná činnost páchána, po níž ani nebyla celou dobu
zaměstnána) nahlížet do internetového bankovnictví a provádět výběry peněz z
bankomatů, ač to bez obtíží před sňatkem s I. B. činila, i v době jejich vztahu
používala platební kartu k nákupům či výběrům, a proto mu přenechala správu
účtu a v případě převodů mu přeposílala na její mobilní telefon došlý
bezpečnostní kód. Navíc, jak již bylo zmíněno, byla prokázána její přítomnost
na některých jednáních s poškozenými, při kterých I. B. tvrdil svoje investiční
či pracovní možnosti. Uvedené skutkové závěry jednoznačně vyplynuly jednak ze
svědeckých výpovědí zejména poškozených, ale i z listinných podkladů, zejména
týkajících se nakládání s účtem či souvisejících finančních operací.
17. Pokud tedy obviněná zmíněná zjištění ve svém dovolání rozporovala,
její argumentace se v daném rozsahu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. míjela. Současně je nutné naznačená zjištění považovat
za výchozí podklad pro právní kvalifikaci, tedy, jinak řečeno, při posuzování
jednání není možné vycházet z modifikovaného průběhu skutkového děje, tvrzeného
obviněnou v jednotlivých částech dovolání (zejména, že nevěděla o trestné
činnosti I. B., neužívala účet ani platební karty apod.), ale právě ze soudy
učiněných závěrů.
18. V dalších částech svého dovolání potom obviněná uplatnila tvrzení,
která již hmotněprávní závěry v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
napadají, nicméně těmto tvrzením většinově nelze přisvědčit.
19. Především Nejvyšší soud konstatuje, že, jak do jisté míry naznačil
už Obvodní soud pro Prahu 10 (viz str. 37 jeho rozsudku) a i státní zástupkyně
ve svém vyjádření, ingerence obviněné do celého procesu vylákávání peněz
(údajných investic) a nakládání s nimi patrně mohla přesahovat „pouhé“
podílnictví a mohla být posouzena jako účastenství na trestném činu podvodu
hlavního pachatele I. B., nejspíše ve smyslu pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku, resp. mohly být zváženy i další obdobné alternativy. Obviněná
tudíž do jisté míry důvodně namítla, že v daném ohledu je odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně nekonzistentní, pokud jen uvedl, že takové možnosti
existují a orgány činné v přípravném řízení se jimi chybně nezaobíraly, avšak
dále kroky k nápravě situace již nerealizoval. V aktuálně vedeném dovolacím
řízení, iniciovaném mimořádným opravným prostředkem podaným obviněnou, je však
již Nejvyšší soud limitován zákazem reformace in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.),
tudíž vzhledem k vyšší trestnosti naznačených variantních kvalifikací jsou
jakékoli další úvahy irelevantní a případná náprava vyloučená (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 5/2019 Sb. rozh. tr.).
20. Pokud pak jde o užitou právní kvalifikaci, Nejvyšší soud uvádí
následující. Zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d)
tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (tedy v době, kdy se obviněná
svého jednání dopustila, v aktuálním znění zmíněné normy je již § 214 zrušen a
shodná jednání jsou postihována prostřednictvím § 216 tr. zákoníku, stanovící
trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož užití by však bylo pro
obviněnou méně příznivé – čímž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí blíž
nezaobíraly a co ovšem obviněná nijak nenapadá) se dopustil, kdo ukryl, na sebe
nebo jiného převedl anebo užíval věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla
získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou
osobou, nebo jako odměna za něj, získal-li takovým činem pro sebe nebo pro
jiného značný prospěch. Obviněné bylo konkrétně právní větou výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu jednání v podobě ukrytí,
převádění na sebe nebo jiného i užívání, a to věci získané trestným činem
spáchaným na území České republiky, a získání značného prospěchu pro sebe. K
tomu je namístě konstatovat, že při ukrytí věci nebo jiné majetkové hodnoty
pachatel s ní jedná tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění
u pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde. Převedením na sebe nebo na
jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou,
která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k
realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Užíváním věci nebo jiné
majetkové hodnoty se rozumí disponování s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou
za účelem využití její užitné hodnoty. Užíváním je i spotřebování věci nebo
jiné majetkové hodnoty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2140 a 2141).
21. V návaznosti na shora popsané skutkové závěry a teoretická
východiska je zřejmé, že obviněná všechny znaky dovozené skutkové podstaty
naplnila. Především jednala ve vztahu k věci (jíž se rozuměly i peněžní
prostředky na účtu), která byla získána trestnou činností. Tato trestná činnost
mohla být do jisté míry páchána i obviněnou, ovšem, jak již bylo řečeno,
případné kvalifikační pochybení směřuje v její prospěch. Věc obviněná ukryla,
neboť nikoli všichni poškození věděli již od počátku, že účet, na který
zasílají peníze, je účtem poškozené (např. V. Š. zmíněnou skutečnost zjistil až
posléze), tedy přispívala k omezení dohledatelnosti a dostupnosti převedených
financí. Současně je zcela zjevně převedla na sebe, neboť umožnila jejich
vložení na její účet, čímž se dostaly do její dispozice. Není pak rozhodné, že
sama nezadala platební příkazy, kterými jí byly předmětné finanční prostředky
připsány na účet, neboť tyto příkazy zadali poškození, stejně tak není
rozhodné, že další nakládání s takto získanými penězi řídil především I. B.,
protože se tak dělo až poté, co obviněná převod na sebe umožnila. Převod potom
nastal na základě aktivního jednání obviněné, která po dohodě s I. B. projevila
souhlas s užitím svého účtu shora popsaným způsobem, předala mu potřebné
instrumenty (karty, přístup k internetovému bankovnictví), resp. mu přeposílala
na její mobilní telefon doručené přístupové kódy. Současně obviněná finanční
prostředky na účtu zjevně užívala, když jimi hradila své potřeby. Objektivní
stránka aplikované základní skutkové podstaty tedy byla zjevně naplněna.
22. Současně si obviněná, jak vyplynulo z učiněných zjištění, byla
vědoma podstaty jednání I. B., tedy že tvrdí poškozeným mylné skutečnosti a na
jejich úkor od nich získává finanční prostředky, které jim nevrátí. Byť nutně
neznala všechny detailní podrobnosti, na rozdíl od poškozených, ovlivněných
dílčími (a nepravdivými) informacemi od I. B. (případně dokonce podporovanými
či potvrzovanými obviněnou), obviněná o podstatných momentech děje zásadní
přehled měla. Za takových okolností je zjevné, že obviněná jednala úmyslně, a
to vzhledem k její naznačené vědomosti v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Ani v hodnocení subjektivní stránky proto nelze shledat žádné
pochybení.
23. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s aplikací kvalifikované skutkové
podstaty. Na účet obviněné bylo postupně převedeno podvodně vylákaných 4 433
000 Kč, což je částka odpovídající značnému prospěchu. Není totiž namístě od ní
odečítat jakékoli náklady podílníka (srov. rozhodnutí publikované pod č.
41/2011 Sb. rozh. tr.), které žádné nebyly. Celá tato částka se přitom dostala
do dispozice obviněné (na její účet), tedy celý z ní vyplývající prospěch měla
ve své moci. Bylo potom věcí dalších dohod a postupů mezi obviněnou a I. B.,
jak s již získaným značným prospěchem naloží. Spíše na okraj lze doplnit, že
patrně výstižnější by byl právní závěr, že obviněná svým činem získala prospěch
nikoli jen pro sebe, ale i pro jiného, a to pro I. B., který byl hlavním
iniciátorem celého děje a rovněž (a zřejmě většinově) užíval prostředky na účtu
obviněné. Jiným ve smyslu § 214 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku totiž mohl být i
pachatel hlavního (základního) trestného činu, který získal prospěch z úkonů
provedených podílníkem, spočívajících např. v ukrytí či převodech věci, získané
zmíněným hlavním (základním) trestným činem.
24. Souhrnně řečeno, v jednání obviněné byl správně shledán zločin
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a
proto hmotněprávní kvalifikace byla vyslovena bez vad.
25. K obviněnou namítanému chybnému vyhodnocení společenské škodlivosti
činu Nevyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky
s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom,
zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Obviněná přitom všechny znaky (skutkové podstaty výše zmíněného
zločinu) naplnila v zásadě standardním způsobem a nelze současně dovodit
existenci žádných výjimečných okolností, které by odůvodňovaly tvrzení o
nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím deliktů dané
skutkové podstaty. Trestnímu postihu obviněné proto nebránila ani zásada
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Obviněná svými dovolacími námitkami napadla rovněž výrok podle § 228
odst. 1 tr. ř. o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. K tomu Nejvyšší soud
uvádí, že podílník zpravidla získává bezdůvodné obohacení (rozhodnutí
publikované pod č. 13/1975 Sb. rozh. tr.). Bylo tomu tak i v posuzované věci,
neboť obviněná na svůj účet získala peněžní prostředky pocházející z trestné
činnosti I. B. O tyto prostředky se tak, jak již bylo řečeno, obohatila, neboť
se dostaly plně do její dispozice (na účet, jehož byla majitelkou a ke kterému
měla neomezené dispoziční oprávnění). Skutečnost, že s nimi dále nakládala jak
obviněná, tak i I. B., kterému takové dispozice obviněná umožnila, na
skutečnosti bezdůvodného obohacení obviněné ničeho nemění. Lze jen na okraj
doplnit, že ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, byl bezdůvodným obohacením i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů, tedy mimo jiné majetek získaný trestnou činností.
28. Rovněž lze připomenout, že, jak již zmínila státní zástupkyně,
bezdůvodné obohacení ve smyslu občanskoprávním se vztahuje k poškozenému, jemuž
má být vydáno. Jde o to postihnout vše, co pachatel (podílník) získal
neoprávněně, tedy bezdůvodně. Pokud soud rozhodne podle § 228 odst. 1 tr. ř. o
povinnosti jednoho z obviněných plnit poškozenému z titulu bezdůvodného
obohacení a o povinnosti druhého z nich plnit tomuto poškozenému stejný dluh z
titulu náhrady škody, jde o samostatné nároky, a proto nelze v adhezním řízení
rozhodnout o jejich povinnosti zaplatit dluh společně a nerozdílně. Pro případ,
že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného
právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich,
zaniká dluh, a tím i povinnost druhého. Jedná se o tzv. falešnou solidaritu
dlužníků, tedy o případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění,
přičemž nejde o solidaritu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 29/2016 Sb.
rozh. tr.).
29. V zásadních momentech proto ani výroku učiněnému v adhezním řízení
nelze vytknout žádnou vadu.
30. Jedinou námitkou, které Nejvyšší soud přiznal opodstatnění, bylo
tvrzení obviněné, podle níž byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiřčen
poškozenému O. P., a to ač s ním obviněná sjednala smlouvu o narovnání, kterým
původní závazek zanikl. Jak je totiž zřejmé z učiněných zjištění, resp. ze
spisového materiálu (viz č. l. 2714 až 2717), obviněná se jmenovaným poškozeným
uzavřela dne 7. 9. 2016 dohodu o narovnání. V jejím rámci strany konstatovaly,
že poškozený zaslal na účet obviněné částku 248 000 Kč, přičemž mezi stranami
není jednota v názoru, na základě jaké a zejména jakými subjekty sjednané ústní
smlouvy. Dále bylo konstatováno, že mezi sebou vedou dvě blíže specifikovaná
soudní občanskoprávní řízení, bezprostředně navazující na zmíněný závazkový
vztah (jehož součástí byl převod částky 248 000 Kč). V návaznosti na to se
obviněná s poškozeným dohodli, že své veškeré závazky, včetně výslovně
vyjmenovaných, nahrazují novým, spočívajícím v tom, že obviněná poškozenému
vyplatí 150 000 Kč a poškozený ukončí veškeré soudní spory, vedené z jeho
iniciativy proti obviněné, což se také podle vyjádření obviněné a poškozeného
(viz č. l. 2763) stalo.
31. Překážkou rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. ř. může být i
skutečnost, že dluh zanikl, např. obviněný již nahradil poškozenému škodu, nebo
zanikl i jiným způsobem než splněním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §
157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2854). Takovou
možností přitom může být i narovnání. Narovnání, byť je zařazeno v části čtvrté
hlavě první díle šestém oddíle druhém občanského zákoníku, zaobírající se
relativními majetkovými právy a označeném jako změny v obsahu závazků, nelze
pojímat jako změnu v obsahu závazku již proto, že v jeho důsledku dosavadní
závazek zaniká. To má za následek, že se strany narovnání nemohou původního
závazku dovolávat. Strany ovšem v narovnání musejí projevit vůli, že jimi
narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního [srov. Hulmák,
M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 820]. Narovnání je dohoda
účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost
nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je
novými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo
5793/2017).
32. Nejvyšší soud dovozuje, že právě takovou vůli měly strany zmíněné
dohody o narovnání, tedy obviněná a poškozený (poškozený takový smysl smlouvy o
narovnání výslovně popsal ve své výpovědi, viz č. l. 2763), neboť zjevně
obligační proces cílily k zániku všech sporných otázek, na které měly zřetelně
odlišné názory a jejich nahrazení novým vztahem, jehož podstatou byla realizace
úkonů vedoucích k ukončení soudních sporů a výplata peněz. To ovšem současně
znamená, že v době rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci povinnost obviněné
k vydání bezdůvodného obohacení netrvala, neboť již byla nahrazena povinností
jinou (vyplacení určité částky), která byla splněna. V návaznosti na to nebylo
možné rozhodnout ve vztahu k poškozenému O. P. ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. o
povinnosti obviněné k vydání bezdůvodného obohacení, ale bylo nutné jej podle §
229 odst. 1 tr. ř. odkázat (v celém jeho nároku ve výši 400 000 Kč) na řízení
ve věcech občanskoprávních.
33. Lze doplnit, že zmíněné tvrzení již obviněná předložila soudům
činným dříve ve věci, které také měly k dispozici dohodu o narovnání. Soud
prvního stupně se nicméně k tomuto momentu nijak nevyjádřil, soud odvolací
potom pouze stručně uvedl, že zmíněná dohoda nemá na rozhodnutí podle § 228
odst. 1 tr. ř. žádný vliv, neboť vyplatila-li obviněná část bezdůvodného
obohacení některému z poškozených již v průběhu řízení, znamená to, že již bude
povinna doplatit jen zbývající část. Naznačená argumentace ovšem plně podstatu
vztahu obviněné a poškozeného nepostihla a zcela ani neodpovídala zásadě, podle
níž je při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení nutno zjistit všechny
podstatné okolnosti pro stanovení výše škody, zejména zda v době rozhodování
soudu uplatněný nárok na náhradu škody trvá v nezměněné výši, zda obviněný po
uplatnění tohoto nároku případně škodu, byť částečně, poškozenému nenahradil,
nebo zda o tomtéž nároku již nebylo rozhodnuto v řízení ve věcech
občanskoprávních, popřípadě v řízení před jiným příslušným orgánem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn.. 5 Tz 199/2001).
34. Nejvyšší soud závěrem souhrnně konstatuje, že dovolací námitky
obviněné nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani pod žádný jiný dovolací
důvod, v části další jsou zjevně neopodstatněné, pouze v dílčí části, týkající
se rozhodnutí o nároku poškozeného O. P. na vydání bezdůvodného obohacení, je
shledal důvodnými.
35. Proto Nejvyšší soud následně na podkladě částečně důvodného dovolání
obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, a to ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení, jímž byla obviněné
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost vydat poškozenému O. P. bezdůvodné
obohacení ve výši 248 000 Kč, jednak napadený rozsudek soudu druhého stupně v
části, a to v části, jíž zůstal tento výrok v rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 nezměněn, a kterou jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem jeho
nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadený rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nezměněný,
neboť, jak již bylo řečeno, ostatní námitky obviněné uplatněné v dovolání buď
neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, nebo byly zjevně nedůvodné. Protože
podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k vydání bezdůvodného
obohacení podklad, Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným
použitím § 265 tr. ř. poškozeného odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel