7 Tdo 81/2022

7 Tdo 81/2022-591

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela rozhodl dne 23. 3. 2022 ve veřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., nar. XY v XY, Slovenská republika, státního příslušníka Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, zdržujícího se na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 5 To 168/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 74/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 To 168/2021-541, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 T 74/2019-515.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci znovu rozhoduje tak, že

obviněný

M. K., nar. XY v XY, Slovenská republika, státní příslušník Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, zdržující se na adrese XY,

se zprošťuje

podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. ZT 21/2019, pro skutek spočívající v tom, že

dne 20. 10. 2018 kolem 16:45 hodin v Novém Městě na Moravě, okr. Žďár nad Sázavou, řídil osobní automobil tov. zn. Fiat Fiorino, reg. zn. XY, po vedlejší pozemní komunikaci na ulici XY ke křižovatce s ulicemi XY, XY a XY, kde odbočoval doleva na ulici XY, ovšem zde nedal přednost v jízdě z pravé strany po hlavní silnici jedoucímu cyklistovi V. R., nar. XY, který jel na svém silničním kole zn. SUPERIOR X-ROAD, výrobního čísla XY, čímž došlo k omezení jízdy cyklisty, na což cyklista reagoval tak, že na ulici XY téměř dojel obviněného a gestikulací mu naznačil, že toto jeho jednání nebylo v pořádku, kdy M. K. začal brzdit až téměř vozidlo zastavil, čímž jej cyklista zleva objel, přičemž mu pravou rukou udeřil do levého zpětného zrcátka, které tak poškodil, načež následně cyklista odbočil doprava na účelovou komunikaci - štěrkovou, nezpevněnou cestu vedoucí podél XY rybníka a spojující ulice XY a XY, kam za ním obviněný M. K. se svým vozidlem odbočil, a to i přes to, že vjezd na tuto pozemní komunikaci je motorovým vozidlům zakázán a je zde umístěna dopravní značka B11 - zákaz vjezdu všech motorových vozidel, přičemž v následném stoupání na popsané komunikaci s podélným sklonem v hodnotě 12,5 % a v rychlosti převyšující 33,8 km/h jej dojel a svou přední částí vozidla úmyslně narazil do zadního kola cyklisty, v důsledku čehož byl cyklista V. R. i s kolem sražen na zem, čímž utrpěl vícečetné tržně zhmožděné rány levé ruky, roztržení šlach natahovačů palce levé ruky, otevřenou zlomeninu základního článku palce levé ruky, otevřenou tříštivou zlomeninu základního článku druhého prstu levé ruky, přetržení povrchové větve vřetenního nervu vedoucího k palci levé ruky, zlomeninu nehtové drsnatiny koncového článku třetího prstu levé ruky, oděrky na levé straně pánve a na levé straně lokte, což si vyžádalo převoz RZS do Nemocnice v XY, kde byl hospitalizován do 26. 10. 2018 a byl nucen podstoupit dva operační zákroky v celkové anestezii, a byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů, přičemž s ohledem na zjištěnou rychlost, rozdíl mezi váhou silničního jízdního kola a předmětného vozidla a na způsob, jakým bylo sražení provedeno, musel být obviněný M. K. minimálně srozuměn s tím, že při najetí vozidla na některou část těla nebo nekontrolovaném pádu poškozeného mohlo dojít k závažným až život ohrožujícím stavům, které mohly být v rozsahu vážné a delší dobu trvající poruchy zdraví, když současně popsaným úmyslným jednáním poškozenému způsobil poškozením jízdního kola, cyklistického vybavení a osobních věcí škodu v celkové výši nejméně 9 830 Kč,

tedy: - měl se dopustit jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání toho, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a jehož se měl dopustit v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,

- měl poškodit cizí věc a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,

čímž měl spáchat

- pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku,

- přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,

neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

IV. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškození

1. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3,

2. V. R., nar. XY, bytem XY,

odkazují s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 T 74/2019-515, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 To 168/2021-541 podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejprve je namístě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu spočívající mimo jiné v přidání nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g) v rámci starého znění trestního řádu, který je v aktuálně účinném trestním řádu uveden pod písmenem h), jeho dovolací argumentace odpovídá jak tomuto dovolacímu důvodu, tak i novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., a proto ji tak Nejvyšší soud podle těchto dvou dovolacích důvodů i posuzoval. Pouze pro úplnost je pak vhodné doplnit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, byl v rámci uvedené novelizace přesunut pod písmeno m). V rámci dovolací argumentace obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a připomněl, že v této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, když původní rozhodnutí soudů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Soud prvního stupně po vrácení věci Nejvyšším soudem pokračoval v dokazování, které ale k věci nepřineslo nic nového, přičemž shrnul nová zjištění soudu. Zdůraznil, že soud prvního stupně obešel rozhodnutí Nejvyššího soudu tím, že namísto procesně nepoužitelného dokumentu vyslechl policistu, který jej sepisoval, což je však zcela v rozporu s ustálenou judikaturou, na kterou současně odkázal. Odvolacímu soudu pak vytkl jeho argumentaci stran výjimky z judikovaných zásad v případech trestné činnosti v dopravě, kdy tuto argumentaci nepovažuje za správnou.

Policista R. H. nebyl přítomen skutkovému ději a jeho výslech je nepřípustným obcházením zákona, ke kterému nelze přihlížet, a proto ho nemohl identifikovat jako údajného pachatele trestného činu. Má za to, že ani doplněné dokazování nepřineslo žádný přímý důkaz ani uzavřený řetězec nepřímých důkazů o tom, že by řidičem a skutečným pachatelem byl právě on. Vyjádřil se i k dalším pochybením soudu prvního stupně, která převzal i soud odvolací. Namítl, že soud prvního stupně chybně a lživě interpretoval některé důkazy a skutková zjištění činil nepřípustně z protokolu o vydání věci i z kamerových záznamů, které nebyly v řízení provedeny jako důkaz.

Je přesvědčen, že daná pochybení soudů zakládají ve věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a způsob hodnocení důkazů se dostal do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Soud prvního stupně podle jeho názoru ani nevysvětlil, jakým myšlenkovým postupem dospěl k závěru, že má být jeho vina nesporně prokázána a jak by nepřímé důkazy měly tvořit uzavřený řetězec a nepřipustit jinou variantu skutkového děje, což podle jeho názoru činí rozsudek nepřezkoumatelným. S poukazem na judikaturu akcentoval, že soudy nedostály povinnosti popsat a logicky odůvodnit důkazní postup, a ani nikterak nereagovaly na jeho výhrady k tendenčním skutkovým závěrům.

K přečinu poškození cizí věci namítl, že v důsledku novelizace trestního zákoníku škoda 9 830 Kč již nedosahuje zákonné hranice škody nepatrné a tudíž dané jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu tohoto přečinu. Dále požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu rozhodnutí a pokud by tak neučinil, pak navrhl, aby o odkladu výkonu rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud sám ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

4. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby byla věc s odkazem na § 265l odst. 3 tr. ř. přikázána jinému senátu soudu prvního stupně.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil. S ohledem na novelu trestního řádu je namístě dovolací argumentaci obviněného podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž tato je opodstatněná. Soudy přehlédly novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., kterou došlo s účinností od 1. 10. 2020 k odlišné úpravě hranic škody a s ohledem na tuto novelu se v projednávané věci nemohlo jednat ani o škodu nikoli nepatrnou. Tímto nesprávným postupem soudů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zásadnější pochybení pak spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který obviněného uznal vinným, ačkoli jeho účast na předmětném trestném činu nebyla řádně prokázána. Od prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci skutečně nedošlo k žádnému podstatnému posunu v důkazní situaci, a ačkoli je prokázáno, že k najetí na poškozeného došlo automobilem obviněného, nebylo bez důvodných pochybností objasněno, že pachatelem byl právě obviněný. Z toho, co obviněný uvedl do úředního záznamu o podaném vysvětlení a protokolu o vydání věci nelze vycházet a stejně tak není možné procesně použít ani tu část výpovědi svědka policisty R. H., v níž se vyjadřoval k informacím sdělených obviněným v rámci vydání věci a podání vysvětlení. Žádný řádně provedený a procesně použitelný důkaz nesvědčí o účasti obviněného na spáchaném protiprávním jednání a skutková verze nalézacího soudu z procesně použitelných důkazů nevyplývá. Pokud soud prvního stupně přesto obviněného odsoudil, dopustil se pochybení naplňujícího dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odvolací soud, který uvedené nedostatky přehlédl a odvolání obviněného zamítl, své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

6. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

8. Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

10. Stěžejní námitkou dovolání je, že soudy obou stupňů po zrušení věci Nejvyšším soudem obviněného odsoudily i přes to, že neprovedly žádný nový důkaz svědčící o jeho vině, zatížily svá rozhodnutí extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními a závěr o vině, při absenci přímých důkazů, resp. uzavřeného řetězce nepřímých důkazů, postavily toliko na procesně nepoužitelném výslechu policisty R. H., který před zahájením trestního stíhání s obviněným sepisoval úřední záznam o podání vysvětlení a protokol o vydání věci. Tyto námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, neboť se týkají zjevného rozporu provedeného dokazování a podstatných skutkových zjištění, která přímo vedla k odsouzení obviněného, resp. samotné jejich procesní použitelnosti.

11. Nejprve je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 566/2020, kterým původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení soudům nižších stupňů vytkl v podstatě, že dokazování omezily toliko na objasnění toho, jakým vozidlem došlo ke spáchání projednávaného skutku a kdo je jeho vlastníkem, avšak již se nezaměřily na spolehlivé objasnění osoby, která vozidlo v inkriminovanou dobu řídila a je tak pachatelem trestného činu. Při určení osoby pachatele pak soudy vycházely pouze z protokolu o vydání věci a informací v něm sdělených obviněným. Tento důkaz však nebylo možno k prokázání viny použít, neboť obviněný nebyl v rámci vydání věci poučen o procesních právech obviněného, když proti němu v době sepsání protokolu ještě ani nebylo zahájeno trestní stíhání. Jediným důkazem o vině obviněného tak byl procesně nepoužitelný důkaz, přičemž jiný důkaz o jeho vině zcela absentoval. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dal soudu prvního stupně závazný pokyn k doplnění dokazování konkrétními důkazy, které by mohly vést ke totožnění osoby, která v době spáchání skutku vozidlo řídila.

12. V rámci nového projednání a rozhodnutí v této věci soud prvního stupně vyhověl pokynu Nejvyššího soudu a pokusil se doplnit dokazování stran ztotožnění osoby řidiče vozidla, avšak ani takto doplněné dokazování nepřineslo žádná nová skutková zjištění svědčící o vině obviněného. Soud prvního stupně jeho vinu dovodil především z výpovědí poškozeného V. R., svědků M. S., M. B., Z. S. a úředního záznamu o podaném vysvětlení K. P., znaleckých posudků z oboru doprava, odvětví doprava městská, silniční a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, protokolu o nehodě v silničním provozu s fotodokumentací, protokolů o ohledání, protokolu o vydání věci, vyhodnocení kamerových záznamů s fotografiemi a trestních příkazů Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 74/2020 a Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 63/2020 (viz odst. 39 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto skutkových zjištění sice vyplývá, že k předmětnému jednání skutečně došlo, a to prostřednictvím vozidla obviněného, avšak ze žádného z těchto důkazů nelze dovodit, že by toto jednání spáchal právě obviněný. Jak ostatně připustil i soud prvního stupně, nepodařilo se objasnit ani skutečnost, kdo obvykle užívá předmětné vozidlo, neboť osoby, které by v tomto směru mohly poskytnout potřebné informace, tedy obviněný a jeho nevlastní dcera L. H., využili svého práva a odmítli vypovídat, přičemž jiný v úvahu přicházející důkaz k této otázce nebyl zjištěn (viz odst. 5 rozsudku soudu prvního stupně).

13. Soud prvního stupně při posuzování viny obviněného vycházel rovněž z výpovědi policisty R. H., který s obviněným dne 22. 10. 2019 opakovaně osobně jednal, a to při sepisování úředního záznamu o podání vysvětlení a protokolu o vydání věci. Obviněný proti tomuto postupu soudu prvního stupně brojil v rámci svého dovolání, a to především s odkazem na judikaturu, podle níž není možné obejít nepoužitelnost důkazů ve formě např. úředních záznamů o podaném vysvětlení tím, že se o obsahu těchto záznamů vyslechnou policisté, kteří je sepisovali (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3.

11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně nemohl vycházet z těch částí výslechu policisty R. H., ve kterých policista sděloval, co obviněný uvedl do úředního záznamu o podání vysvětlení, resp. do protokolu o vydání věci. Je však namístě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu akcentovat, že svědectví policistů v takových případech lze použít do té míry, pokud vypovídají o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z podaného vysvětlení obviněného.

Jestliže tedy vypovídají policisté o skutečnostech, které jako svědci pozorovali, a to pokud jde např. o chování a jednání obviněného, situaci na místě činu apod., lze tuto část jejich výpovědi akceptovat, neboť se nejedná o okolnosti řešené ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu. Jde tedy především o ty okolnosti, které vnímali svými smysly bez ohledu na to, co bylo obsahem vysvětlení obviněného, neboť v takovém případě jsou obsahem jejich výpovědi skutečnosti, které vnímali jako svědci v souladu s § 97 a násl. tr.

ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1553/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 636/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 3 Tdo 878/2021). V nyní projednávaném případě uvedl svědek R. H. v rámci své výpovědi před soudem prvního stupně jak okolnosti, které se dověděl od obviněného z jeho vysvětlení, tak i ty, jimiž popisoval chování obviněného.

Soud prvního stupně z této výpovědi v rámci odůvodnění svého rozsudku použil pouze tu část, podle které se „obviněný choval jako pachatel trestné činnosti, byl s jejím spácháním srozuměn, nic proti postupu policie nenamítal, nepopíral slovně ani skutek, jeho spáchání a jako pachatel vydal policii auto, kterým byla trestná činnost spáchána“ (viz odst. 6 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na výše uvedené judikatorní závěry lze s jistou mírou tolerance konkrétně zvolenou formu skutkových zjištění, jaká z tohoto výslechu soud prvního stupně vyvodil, akceptovat, neboť se přímo netýkala toho, co obviněný uvedl do úředního záznamu o podání vysvětlení, resp. protokolu o vydání věci.

Soud prvního stupně tedy nepostupoval v rozporu se zákonem, pokud vyvodil uvedená skutková zjištění ze svědecké výpovědi policisty R. H., a tuto část dovolací argumentace obviněného shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.

Ani citovaná skutková zjištění, která z výslechu policisty R. H. soud prvního stupně nakonec učinil, však nelze pokládat za spolehlivé prokázání viny obviněného ze spáchání předmětných trestných činů, a to i s ohledem na jejich značnou abstraktnost. Dále je pak namístě soudu prvního stupně vytknout, že i v rámci nového projednání věci opětovně mezi důkazy, ze kterých vycházel, zařadil i obsah protokolu o vydání věci (viz odst. 29 rozsudku soudu prvního stupně), k čemuž Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na své předchozí rozhodnutí v této věci, kde vysvětlil nepoužitelnost tohoto důkazu co do obsahu sdělení obviněného zaznamenaného v něm.

14. S ohledem na uvedené tak soud prvního stupně nedisponoval žádným přímým důkazem, který by prokazoval, že skutek spáchal právě obviněný M. K. Co se týče nepřímých důkazů, lze akceptovat, že by na vinu obviněného mohla poukazovat skutečnost, že byl trestný čin spáchán jeho vozidlem, toto vozidlo řídil muž a obviněný má s nevhodným chováním v dopravě i další problémy, viz trestní příkazy Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 74/2020 a Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 63/2020. Tyto nepřímé důkazy však ani s použitelnou částí výpovědi svědka R. H. v žádném případě netvoří uzavřený řetězec důkazů, který by jeho vinu bez důvodných pochybností prokazoval a sloužil by tedy jako dostatečný skutkový podklad pro odsouzení. Od prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci tak nedošlo k žádnému posunu v procesně použitelných skutkových zjištěních, která by bez důvodných pochybností svědčila o vině obviněného uvedenými trestnými činy. Odsouzením obviněného i přes výše uvedené nedostatky tak došlo k porušení zásady in dubio pro reo, když soud prvního stupně uznal obviněného vinným předmětnými trestnými činy, ačkoli k takovému rozhodnutí neměl dostatečný důkazní podklad o tom, kdo projednávaný skutek spáchal. Odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně i přes odvolací námitky obviněného nenapravil. Je proto namístě konstatovat, že i přes doplněné dokazování soudy nedokázaly v rámci procesně použitelných skutkových zjištění bez důvodných pochybností identifikovat osobu pachatele, který v předmětné době spáchání projednávaného skutku řídil motorové vozidlo. S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak soudy měly obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť neprokázaly, že projednávaný skutek spáchal právě obviněný. Pokud tak soudy i přes výše uvedené neučinily, dopustily se závažného pochybení naplňujícího uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které již opodstatňuje zásah Nejvyššího soudu.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, kterou brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. K této námitce obviněný především uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho jednání i jako přečin poškození cizí věci, ačkoli v důsledku novelizace trestního zákoníku již škoda 9 830 Kč nedosahuje zákonné hranice škody nepatrné a tudíž dané jednání ani nemohlo naplnit skutkovou podstatu tohoto přečinu. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku obviněného důvodnou. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné, aby způsobená škoda na cizím majetku dosáhla hranice škody nikoli nepatrné. Obviněný měl podle skutkových zjištění způsobit škodu v celkové výši 9 830 Kč, přičemž od novely trestního zákoníku účinné od 1. 10. 2020, se škodou nikoli nepatrnou podle § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro obviněného příznivější, což je i v nyní projednávaném případě. Tvrzené jednání obviněného tak ani nemohlo naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci, neboť škoda, kterou měl způsobit, nedosahovala hranice škody nikoli nepatrné, kterou právní kvalifikace předmětného trestného činu vyžaduje. Nelze přitom akceptovat ani argumentaci odvolacího soudu (str. 3 usnesení soudu druhého stupně), jenž toto pochybení soudu prvního stupně i přes odvolací námitky obviněného nenapravil toliko s poukazem na to, že je zjištěná škoda blízko hranice škody nikoli nepatrné a mělo se jednat o pokus daného přečinu a obviněný by měl být srozuměn s případnou výrazně vyšší způsobenou škodou. K tomu je namístě akcentovat, že obviněný byl soudem prvního stupně odsouzen za dokonaný trestný čin, nikoli pokus k trestnému činu a pouhá skutečnost, že se výše škody blíží hranici výše škody nikoli nepatrné, avšak této hranice nedosahuje, nemůže odůvodnit přísnější právní posouzení jako trestný čin. Je tedy namístě uzavřít, že i pokud by soudy měly dostatečná skutková zjištění k odsouzení obviněného pro skutek uvedený v obžalobě, měly vypustit právní kvalifikaci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. již v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, pak je namístě shledat, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

21. V posuzovaném případě tedy Nejvyšší soud zjistil zásadní pochybení soudů, když i přes doplnění dokazování nedokázaly bez důvodných pochybností prokázat, že pachatelem projednávaného skutku byl obviněný, a přesto jej za něj odsoudily, když jej navíc shledaly vinným i přečinem poškození cizí věci, ačkoli ani nenaplnil objektivní stránku tohoto přečinu.

22. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 To 168/2021-541, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 T 74/2019-515, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. rovněž zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud s ohledem na důkazní situaci, kdy se již žádný další nový důkaz ani nenabízí, aby nebylo vedeno další nedůvodné trestní stíhání obviněného, sám přistoupil k rozhodnutí ve věci samé a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. ZT 21/2019, neboť nebylo prokázáno, že by projednávaný skutek spáchal obviněný. Jelikož o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené době po předložení spisu Nejvyššímu soudu, nebyl zde důvod před tímto rozhodnutím odložit výkon rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2022

JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu