Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2018 o
dovoláních, která podali obvinění T. K., a R. F., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn.
61 T 1/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných T. K. a R.
F. o d m í t a j í .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, byl obviněný R. F. uznán vinným zvlášť závažným
zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněný T. K. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Oba obvinění se spolu s obviněným J. V. dopustili trestné činnosti podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v přesně nezjištěné době, na přelomu měsíců srpna a září 2012, obžalovaný R. F. úmyslně za účelem získání majetkového prospěchu za pomoci obviněného T. K.,
který mu poskytl pomoc spočívající v opatření předmětné látky, zejména
přibližně 5 000 litrů methylalkoholu, dále prostory a technické prostředky k
míchání, a pomohl mu i při smíchání směsi, a společně vyrobili v objektu
společnosti Opavia REAL, s. r. o., na ulici Lepařova v Opavě, směs složenou z
methylalkoholu a etanolu v přesně nezjištěném poměru, a to v objemu cca 10 000
litrů, přičemž s ohledem na obecně známou vědomost o vysoké zdravotní
závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní vědomosti museli být srozuměni s
možnou vysokou zdravotní závadností této směsi, a tuto směs následně obžalovaný
R. F. prodal obžalovanému J. V. v době na přelomu měsíců srpna a září 2012,
kdy obžalovaní R. F. a T. K. směs o celkovém množství 10 000 litrů společně
předali v době po vyrobení směsi celkem ve třech případech obžalovanému J. V. v obci P. L., okr. Z., o kterém věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji, které dále distribuuje, což také J. V. učinil a ze směsi pocházející
pro něj z neprověřených zdrojů a za nápadně nízkou cenu, kterou získal od R. F. a T. K., tedy osob, které nemohly nijak garantovat jejich zdravotní
nezávadnost a kvalitu, a musel být tak přinejmenším srozuměn s možností, že
směs, s níž bude dále disponovat a distribuovat ji, může vystavit značný počet
konzumentů z ní vyrobených nápojů nebezpečí smrti, a to i s přihlédnutím k
mimořádně velkému množství takto kontaminovaného alkoholu a jeho zcela
nekontrolovanému šíření, takže všichni obžalovaní museli být srozuměni s
případnou možností ohrožení velkého množství osob vč. možnosti způsobení smrti
mnoha osob, tedy způsobení stavu obecného ohrožení, a tímto jednáním hrubě
porušili hygienické a zdravotní předpisy, stanovené článkem 14 odst. 1 Nařízení
Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví
obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro
bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, a podle
kterého nesmí být potravina uvedena na trh, není-li bezpečná, dále k porušení
ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č.
110/1997 Sb., o potravinách a
tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, podle
kterého je zakázáno uvádět do oběhu potraviny jiné než zdravotně nezávadné,
přitom takto vyrobená a nekontrolovatelně šířená směs byla způsobilá usmrtit
nebo způsobit vážnou intoxikaci až 158 000 lidí přinejmenším na celém území
České republiky, a obžalovaný J. V. poté následně životu nebezpečnou směs
prodával dalším osobám, čímž způsobil její další nekontrolovatelný oběh, přitom
v přesně nezjištěné době koncem srpna a počátkem září 2012 takto prodal
přinejmenším 2 200 litrů Z. K., asi 300 litrů obžalovanému A. J., asi 40
litrů D. R., 2 000 litrů obžalovanému V. K., zastupujícímu společnost VAPA
DRINK, s. r. o., kteří s takto pokoutně nabytou směsí zcela neprověřeného
původu dále disponovali, s čímž musel být obžalovaný J. V. srozuměn, a dále
ji šířili osobám nekontrolovatelně po území České republiky, dále obžalovaný J. V. dodanou směs od obžalovaných F. a K. zčásti sám na přelomu srpna a září
2012 zpracoval na alkoholické nápoje typu rum a vodka a dále je distribuoval, a
to od přesně nezjištěné doby od přelomu srpna a září 2012 nejméně dalším
následujícím osobám: asi 2 800 litrů takto namíchaného alkoholu dodal
obžalovanému M. J., do obce O., asi 2 300 litrů přes obžalovaného M. J. dalším osobám do H., dále 15 ks deseti litrových kanystrů I. L., do P., 40 ks
šestilitrových kanystrů nezjištěné osobě vietnamské národnosti vystupující pod
jménem H. na přesně nezjištěné místo do P. a 40 ks šestilitrových kanystrů
nezjištěné osobě vietnamské národnosti na neupřesněné místo v B.,
přitom takto vyrobená a dále nekontrolovatelně šířená směs jen v období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012 způsobila na území celé České republiky intoxikaci
nejméně 117 osob, kdy nejméně u 38 níže uvedených osob došlo v přímé příčinné
souvislosti s otravou methylalkoholem ze směsi vyrobené obžalovanými F. a K. a šířené dále obžalovaným V. a po něm dalšími osobami k jejich úmrtí a u
nejméně 50 přeživších poškozených uvedených níže došlo v přímé příčinné
souvislosti k jejich těžké újmě na zdraví, […].“
2. Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí
svobody na doživotí, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo
rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V.
K., L. V. a R. S. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo dále rozhodnuto o
propadnutí ve výroku rozsudku popsaného majetku a podle § 101 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku o zabrání zde vyjmenovaných věcí. Současně byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 11.
2013, sp. zn. 53 T 12/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 13. 2. 2014, sp. zn. 1 To 5/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti
obviněných R. F., T. K., J. V., M. J., A. J., A. S., M. C., V. K. a L. V.
k náhradě škody specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu a podle § 229
odst. 2 tr. ř. byli zde uvedení poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To
96/2014, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího
soudu z podnětu odvolání poškozené České republiky – Ministerstva spravedlnosti
České republiky zrušen ve výrocích, jimiž byli obvinění R. F., T. K. a J.
V. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit Ministerstvu
spravedlnosti České republiky náhradu škody v částkách 100.000 Kč, 425.000 Kč a
152.606 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění
R. F., T. K. a J. V. byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně
zavázáni k povinnosti nahradit poškozené České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky škodu ve výši 677.606 Kč. Odvolání R. F. a T.
K. byla týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu k obviněným R. F., T. K. a J. V. nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali
obvinění T. K. a R. F. dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř. a obviněný R. F. též dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
shledal obviněný T. K. v následujících procesních pochybeních. V hlavním
líčení dne 5. 3. 2014 měl soud prvního stupně hrubě zasáhnout do jeho spontánní
výpovědi v rozporu s § 207 odst. 1 tr. ř., neboť jej po krátké výpovědi
přerušil s tím, že jeho výpověď je příliš obšírná a nesouvisí s trestním
stíháním, načež přistoupil ke kladení otázek. Jeho spontánní výpověď tak byla
provedena až dne 23. 4. 2014 po několika hlavních líčeních, avšak i v tomto
případě šlo o nesprávné provedení tohoto procesního úkonu, neboť svou výpověď
četl, čímž byla narušena její spontánnost a souvislost. Nalézacímu soudu proto
vytknul, že si o jeho skutku udělal obrázek na základě výpovědí jiných
obviněných a svědků ještě dříve, než se k němu mohl vyjádřit sám.
6. Dále namítl, že procesním stranám bylo v rozporu s § 214 tr. ř.
upřeno právo se bezprostředně vyjádřit ke každému z provedených důkazů, zejména
k výpovědím obviněných, zatímco státnímu zástupci toto umožňováno bylo. Tím, že
obvinění se mohli k provedeným důkazům vyjádřit až poté, co byly vyslechnuty
všechny osoby naplánované na konkrétní jednací den, měla být porušena nejen
zásada ústnosti a bezprostřednosti, ale i zásada kontradiktornosti trestního
řízení. Vyslovil proto názor, že takto získanými výpověďmi nebylo možné
objasnit skutkový stav, natož ho pak přiléhavě právně hodnotit.
7. Další z procesních výhrad směřoval vůči přítomnosti ještě
nevyslechnutého svědka R. M. u hlavního líčení během výslechu všech
obviněných s tím, že jeho následným výslechem v postavení svědka měl být
porušen § 209 odst. 1 tr. ř. V návaznosti na to namítl, že obviněný R. F. měl
být v přípravném řízení ovlivňován orgány činnými v trestním řízení, aby
vypovídal proti obviněnému T. K. výměnou za „podmínku“. O tomto nestandardním
postupu měl hovořit i R. M., který se zadrženým R. F. hovořil neformálně,
aniž by o tom existoval úřední záznam, jakož i advokát JUDr. Lukáš Niedoba,
který měl u hlavního líčení dne 16. 4. 2014 potvrdit, že obviněný R. F.
jednal ve stresové situaci a že měl dostat nabídku na podmínku a změnu vazební
věznice, aby byl blíže rodině. JUDr. Lukáš Niedoba měl vysvětlit následnou
změnu výpovědi obviněného R. F. tím, že si nechal vše projít hlavou a chtěl
vše uvést na pravou míru, což měl potvrdit i sám obviněný R. F., jenž se podle
své výpovědi ze dne 19. 3. 2014 a vyjádření ze dne 26. 3. 2014 rozhodl změnit
svou výpověď poté, co mu byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby. Obviněný
T. K. rovněž připomněl, že M. B., který vedl s obviněným R. F. rozhovor v
cele předběžného zadržení, nedodržel formální požadavky kladené na výslech,
neboť o rozhovoru neexistuje ani úřední záznam. Poté poukázal na to, že R.
M. je policejní vyjednavač, jenž díky svým zkušenostem s jednáním s lidmi ve
vypjatých životních situacích může ve stresované osobě velmi obratně vyvolat
dojem, že podává nabídku na zmírnění trestu či podmínku výměnou za spolupráci.
Následně poznamenal, že se nelze divit ani tomu, že obviněný R. F. dostal
příležitost opravit svoji výpověď až dne 29. 4. 2013, k čemuž připomněl, že
podle soudu jde tato prodleva k tíži obviněného R. F., a namítl, že vazebně
stíhaný obviněný nemůže fakticky ovlivnit, kdy bude vyslýchán. V této
souvislosti konstatoval, že také svědek D. K., který se měl účastnit výslechu
obviněného R. F. v přípravném řízení jako zapisovatel, ví detaily o jeho
průběhu. Shrnul, že výpověď obviněného R. F. byla ovlivněna slibem orgánů
činných v trestním řízení, jehož reálnost nebyl schopen ve své emotivně vypjaté
situaci (v době jeho zadržení) posoudit, takže v domnění, že jeho nepravdivá
výpověď pomůže saturovat jeho aktuálně frustrované potřeby, souhlasil s
nepravdivou výpovědí, a teprve poté, co se slíbené neuskutečnilo, chtěl uvést
svoje výpovědi na pravou míru. Podle obviněného T. K. je výsledkem uvedeného
neformálního postupu orgánů činných v trestním řízení přinejmenším
nevěrohodnost obviněného R. F., a nic tedy nebrání tomu, aby se obžaloba a
soud držely verze, kterou předestřel obviněný J. V. a která zapadá do
konstruktu, který vytvořily o tom, jak a proč se věc stala. Dodal, že pokud by
policisté M. B. a R. M. o rozhovoru se zadrženým R. F. sepsali úřední
záznam, jejich výslech by nebylo možné použít jako důkaz, neboť by tím byl
obcházen zákonný zákaz podle § 158 odst. 5 tr. ř., takže soud k těmto důkazům
neměl přihlížet.
8. V kontextu shora uvedených procesních chyb, které měly bezprostředně
vést k zavádějícím zjištěním soudu o tom, co se skutečně stalo, obviněný T.
K. namítl, že žádnému obviněnému nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“).
9. V další části dovolání konstatoval, že jeho vina nemohla být
prokázána, když jeden ze stěžejních důkazů představují výpovědi obviněného J.
V. ze dne 15. 9. 2012, 11. 10. 2012, 19. 10. 2012 a 21. 8. 2013 a 5. 3. 2014,
které jsou nekonzistentní a v průběhu vyšetřování byly měněny v podstatných
skutečnostech v závislosti na doplněných důkazech v rámci spisového materiálu.
V této souvislosti poukázal na to, že J. V. měl ve svých výpovědích opakovaně
hovořit o barvení nemrznoucí směsi, kterou měl dne 13. 9. 2012 vracet
obviněnému T. K., zatímco v pokračování jeho výslechu ze dne 21. 8. 2013 měl
tvrdit, že nemrznoucí směs barvil spolu s obviněnými R. F. a T. K. po cestě
na dálnici pod viaduktem ve směru na N. J., následně že nemrznoucí směs byla
barvena v průjezdu do areálu FROS a později, že byla barvena na nakládací rampě
v areálu FROS. Podle obviněného T. K. však nic z tvrzeného nebylo prokázáno,
když vrátný A. V. v hlavním líčení dne 17. 3. 2014 uvedl, že nic takového
neviděl a rovněž video ze dne 13. 9. 2012 nepotvrzuje, že by došlo k nějakému
dodatečnému barvení směsi při jejím vracení v areálu FROS nebo v průjezdu, což
má opět svědčit o nevěrohodnosti výpovědí obviněného J. V. K tomu uvedl, že
směs obarvil již po jejím naložení do dodávky dne 8. 9. 2012 přímo v dodávce,
že proveditelnost obarvení čiré kapalné směsi na barevnou nejvýše do jedné
minuty postavil na jisto J. M. v hlavním líčení dne 30. 4. 2014 a že
nemrznoucí směs byla J. V. dodána v modré barvě, načež zpochybnil, proč by měl
J. V. barvit modrou směs na modro. Dodal, že ani M. D., jenž zemřel dne 12.
9. 2012, se téhož dne nemohl vyjadřovat ke kvalitě lihu, kterou mu údajně dal
J. V. ke zkoumání, což mělo být důvodem pro vrácení nemrznoucí směsi
obviněnému T. K., neboť je nepravděpodobné, že by se J. V. sešel s M. D. v
den jeho smrti.
10. Dále obviněný T. K. konstatoval své povědomí o tom, že hodnotící
činnost důkazů je výsostným právem nalézacího soudu, za nastalé situace však
požádal o zásah do tohoto práva z důvodu, že hodnocení důkazů je v příkrém
rozporu s jejich obsahem a soud evidentně hodnotí důkazy neprovedené nebo
skutečnosti z důkazů nevyplývající. V této souvislosti poukázal i na vzorky
kontaminovaného alkoholu odebrané u obviněných s tím, že porovnáním protokolu o
provedení prohlídky jiných prostor a pozemků v areálu FROS ze dne 20. 9. 2012 s
úředním záznamem ze dne 14. 10. 2012, kdy byly v areálu odebírány vzorky
předložené CTL Olomouc ke zkoumání, se zjišťuje, že CTL Ostrava bylo odesláno
více vzorků, než bylo odebráno na místě samém, a že některé vzorky odebrané v
areálu FROS byly CTL Olomouc zaslány duplicitně pod jiným číselným označením. Namítl, že je prakticky nemožné prokázat přímou vazbu vzorků odebraných ve
FROS-u a hodnocených CTL Ostrava, když je používáno několik číselných řad a
několik různých označení, přičemž s výše uvedenými úkony (protokolem ze dne 20. 9. 2012, úředním záznamem ze dne 14. 10. 2012 a protokolem o provedení
prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 28. 9. 2012) nekoresponduje ani počet
vzorků a tyto dokumenty nejsou ani v souladu se žádostí o podání odborného
vyjádření ze dne 21. 8. 2013, jejímž výstupem je tabulka „Přehled zajištěných
výrobků CÚ Opava“, když navíc některé vzorky označované jako „FROS a číslo“ lze
spárovat s některými protokoly CTL Olomouc a v některém případě tyto vzorky
hodnotila CTL Praha, ačkoliv byly odeslány do CTL Olomouc, byť není známo, proč
a na základě jakého úkonu k tomu došlo. Za neřešitelný úkol pak označil zpětné
porovnání nádob, z nichž byly vzorky odebírány, se zjištěnou analýzou, k čemuž
dodal, že z výše zmíněného protokolu ze dne 28. 9. 2012 plyne, že vzorky byly
odebírány jen z nádob, které byly označeny, že obsahují metanol, takže
neoznačené nádoby, v nichž metanol mohl být, nebyly do odběru zahrnuty, ani
toto však orgánům činným v trestním řízení nebránilo provádět výpočty o tom,
kolik metanolu bylo v areálu a kolik metanolu bylo nezákonně použito. Poté, co
prezentoval svou tabulku porovnávající označení vzorků odebraných při
prohlídkách dne 20. 9. 2012 a dne 28. 9. 2012, označení vzorků předaných CTL
Olomouc a označení CTL Olomouc, shrnul, že ve dnech 20. 9. 2012 a 28. 9. 2012
byly odebírány vzorky Policií České republiky – Krajským ředitelstvím policie
Zlínského kraje a Celním úřadem Opava, takže vznikly dvě sady vzorků, z nichž
jedna je označena 12OV1045-12OV1074 a zkoumala je CTL Ostrava v září 2012,
zatímco druhá sada byla označena jako FROS 1 až FROS 20, z nichž některé vzorky
byly zkoumány CTL Olomouc v srpnu 2013 a jejich protokoly jsou označeny
13OL0353-13OL0356, přičemž obžaloba nebyla schopna objasnit, na základě jakého
metodického postupu byly tyto vzorky odebírány, byť obhajoba opakovaně
poukazovala na to, že v tomto chaosu nelze identifikovat původ vzorků a jejich
výsledky.
Pokud je „mapa vzorků“ vypracovaná orgány činnými v trestním řízení
jedním z klíčových důkazů, pak by bylo podle obviněného vhodné, aby podklady
pro tuto mapu byly korektně získány a použity (ve smyslu přezkoumatelnosti této
procedury), avšak v tomto směru jsou skutečnosti uvedené ve spise značně
neúplné. Opětovně proto namítl, že skutkový stav věci nebyl správně posouzen,
protože nebyl správně a v dostatečném rozsahu zjištěn, nad rámec čehož
odvolacímu soudu vytknul, že připustil nesrovnalost v množství odebraných
vzorků, blíže však k této otázce mlčí, takže nelze zjistit, o jaký charakter
nesrovnalostí se má jednat.
11. Obviněný T. K. shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. též v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání s tím,
že přiléhavější by bylo posoudit jeho jednání jako trestný čin ohrožování
zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 tr. zákoníku,
potažmo jako nedbalostní variantu tohoto trestného činu uvedenou v § 157 tr.
zákoníku, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného
činu podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V
této souvislosti připomněl, že nepřímý úmysl zahrnuje fakt, že pachatel je
srozuměn s výsledkem svého jednání, k němuž přistoupí s tím, že se tak vyhne
následkům ještě více nepříjemným, takže pro jednání s „nepříjemnou dohrou“ musí
mít silnou motivaci. Po vztažení těchto úvah k souzenému skutku se však podle
obviněného dospívá k absurdnímu závěru, že věděl, že namícháním smrtelně
jedovaté lihoviny může způsobit smrt mnoha lidí, ale přesto nebyl ochoten se
vzdát výdělku z této transakce v řádu desetitisíců korun. Zdůraznil totiž, že
ztráta výdělku se v kontextu jeho majetkové situace v porovnání s hrozbou
reálné odpovědnosti za smrt či poškození zdraví jeví jako banální. V této
souvislosti rovněž namítl, že jeho vědomost o tom, že požití metanolu je životu
nebezpečné, nemůže být považována za přitěžující okolnost, nýbrž měla být
klíčovým argumentem, že právě proto nemohl čin spáchat, aniž by k tomu měl
nějaký velmi silný motiv. Stran jeho údajného finančního motivu dodal, že v
rámci odvolacího řízení předložil sestavu konkrétních výpisů z jeho bankovních
účtů, jakož i z účtů společnosti CARLOGIC, s. r. o., za dobu červenec a srpen
2012 prokazující skutečnost, že na těchto účtech byly relativně vysoké zůstatky
a obraty od počátku roku.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. obviněný
T. K. namítl nepřiměřenost uloženého trestu doživotí, jenž v jeho případě
neplní účel především chránit společnost „represivní složkou individuální a
generální prevencí“, jelikož není naplněna potřeba, aby trest byl spravedlivý,
adekvátní a neodvratný, načež uložený trest označil za exemplární. Soudům
nižších stupňů vytknul, že se s pečlivostí nezabývaly základními pravidly pro
ukládání trestů, a to zejména formou jeho účastenství (pomocí) na spáchání
trestného činu, jeho dosavadní trestní i přestupkovou bezúhonností, jeho
osobou, jelikož do té doby vedl řádný život, a možností jeho nápravy. V tomto
směru poukázal na závěry znalce Mgr. Michala Perničky, podle nichž není
jakákoliv resocializace obviněného nutná a již i krátký výkon trestu odnětí
svobody by působil sám o sobě dostatečným korektivním účinkem, které však soudy
nižších stupňů nereflektovaly. Namítl rovněž, že nalézací soud neměl jedinou
indicii k tomu, aby nemohl uložit trest citelně mírnější, který by pro něho byl
v budoucnu rozhodně silnější motivací k vedení řádného života než trest
doživotí, který vedení řádného života prakticky vylučuje. Závěrem poznamenal,
že soudy obou stupňů se postavily do pozice pomocníka veřejné žaloby a
realizátora veřejné objednávky na jeho exemplární potrestání.
13. Obviněný T. K. tak s odkazem na shora podané argumenty navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp.
zn. 3 To 96/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. 61 T 1/2014, a věc vrátil k novému projednání. V
dodatečném podání sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
14. V doplnění dovolání obviněný T. K. vzhledem k nově zjištěné
skutečnosti namítl nezákonný způsob obsazování soudu/senátu v době
probíhajícího trestního řízení ve fázi řízení před soudem. Z listiny soudu
podepsané předsedou senátu JUDr. Radomírem Koudelou citoval, že „[u]
přísedících soudců nebyl vypracovaný rozvrh práce, s ohledem na reálnou
nemožnost zjištění časových kapacit přísedících soudů, kteří nejsou zaměstnanci
soudu a svoji funkci vykonávají na základě dobrovolnosti.“ Poukázal na závěry
plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo
318/2002, s tím, že jakkoliv se jedná o rozhodnutí v občanskoprávní věci, je
nezbytné je aplikovat i ve věcech trestněprávních, když trestní právo má být
nástrojem ultima ratio. Vzhledem k výše uvedenému namítl další zásah do práva
na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce.
15. Obviněný R. F. odůvodnil existenci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. tím, že rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto
o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve
smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo
rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Nesprávnost právního posouzení jeho jednání shledal prvně v
posouzení subjektivní stránky souzeného trestného činu. V daném kontextu
připomněl, že úmysl pachatele trestného činu obecného ohrožení musí směřovat ke
způsobení obecného nebezpečí, popř. k jeho zvýšení nebo ke ztížení jeho
odvrácení nebo zmírnění, přičemž soud prvního stupně dovozuje jeho nepřímý
úmysl z obecně známé vědomosti o vysoké zdravotní závadnosti metylalkoholu a z
jeho konkrétní vědomosti, jakož i ze skutečnosti, že spolu s obviněným T. K. předali tuto směs J. V., o němž měli vědět, že obchoduje s lihem a
alkoholickými nápoji. Takovému hodnocení jeho subjektivní stránky vytknul, že
nezahrnuje volní složku úmyslu, jelikož soud se ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku vyjadřuje pouze ke složce vědomostní, tj. že věděl o vysoké
škodlivosti směsi, což však neumožňuje odlišení úmyslného zavinění od vědomé
nedbalosti. Poté, co zmínil související teoretická východiska, poukázal na
skutečnosti vyplývající z jeho výpovědí, že konečným konzumentům nechtěl
způsobit úmrtí ani těžké ublížení na zdraví, neboť při přípravě směsi byl
závadný metylalkohol míchán s etylalkoholem, aby došlo k odstranění negativních
zdravotních důsledků metylalkoholu na lidský organizmus, takže činil konkrétní
opatření, jež měla zabránit negativním důsledkům zdravotně závadného
metylalkoholu na konečné konzumenty. Právní kvalifikaci takového jednání jako
srozumění ve smyslu § 15 tr. zákoníku tak označil za rozpornou s koncepcí
eventuálního úmyslu v podobě teorie smíření. Podotkl, že v daném případě se
nemůže jednat pouze o jeho iracionální představu, jelikož je obecně pojímaným
faktem, že etylalkohol zabraňuje v lidském organismu odbourávání závadného
metylalkoholu. Byť souhlasil s tím, že před vypuknutím této kauzy bylo obecně
známo, že metylalkohol je život a zdraví ohrožující látka, nebylo známo, na
jaké bázi metylalkohol reaguje s etylalkoholem, takže se svým způsobem jednalo
a dodnes jedná o specifické odborné znalosti, zatímco mezi výrobci domácích
pálenek je obecně známo, že v ovocných pálenkách se běžně nachází určité
množství metylalkoholu, které je pro zdraví nezávadné. Poté namítl, že ve
skutkové větě odsuzujícího rozsudku není blíže rozvedeno, jakými konkrétními
vědomostmi by měl disponovat, když bez dalšího nelze dovozovat, že pokud je
např. někdo zaměstnán ve společnosti, která se zabývá prodejem nějakého výrobku
obsahujícího určitou látku, tak bude automaticky znát složení všech výrobků v
sortimentu zaměstnavatele, jakož i další podrobnosti k jednotlivým složkám
těchto výrobků.
Namíchání etylalkoholu do závadného metylalkoholu za účelem
neutralizace jeho negativních zdravotních následků pak podle obviněného nemůže
být nutně kvalifikováno jako iracionální představa či pouhé „doufání“, že k
následku nedojde, nebo jako srozumění spočívající v tom, že obvinění spoléhali
na neověřenou informaci o odbourání zdravotních důsledků metylalkoholu při
namíchání směsi etylalkoholem, jelikož tato jejich úvaha měla reálný základ, a
to zejména z pohledu doby před vypuknutím této kauzy, k čemuž poukázal na
zásadu dolus antecedent aut superveniens non nocet, podle níž musí být zavinění
dáno v době spáchání činu. Soudu prvního stupně vytknul, že iracionalitu
takovýchto úvah dovozuje z toho, že si danou informaci nenechal odborně ověřit
a nezajistil příslušné zkoušky vyrobené směsi. V tomto však obviněný shledal
právě nedbalost ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení. Namítl rovněž, že
výše uvedená úvaha nalézacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť
nebyl proveden žádný důkaz k prokázání toho, zda si obvinění takovou informaci
ověřovali či nikoliv. Pokud mu navíc byla daná informace sdělena obviněným T. K. jakožto osobou těchto látek odborně znalejší, které důvěřoval, zpochybnil
také závěr soudu prvního stupně, že by si svou domněnku nijak neověřoval. V
této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010 s
tím, že pokud se osoba s laickými vědomostmi spoléhá na radu osoby s odbornými
znalostmi, aniž by byly dány konkrétní okolnosti, ze kterých by mohla usuzovat
na nesprávnost takových rad, nelze u ní dovodit úmyslné zavinění. Ve vztahu ke
zjištění soudu, že prodej s lihem uskutečňoval s obviněným T. K. a J. V. dlouhodobě, namítl, že si lze jen stěží představit jeho smíření s následkem v
kontrastu se zájmem na zachování obchodu s majetkovým prospěchem, v čem má být
spatřován hlavní motiv jejich jednání. Odvolacímu soudu pak vytknul, že z
existence vědomostní složky nepochopitelně dovozuje existenci kladné volní
složky a že v jeho rozhodnutí absentuje odůvodnění, z jakého skutkového stavu
právně kvalifikuje eventuální formu úmyslu, k čemuž poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované pod č. 7/1954 Sb. rozh. tr. Poté zdůraznil, že
pokud skutková zjištění neposkytují jednoznačný podklad pro závěr o existenci
úmyslného zavinění, je ve smyslu zásady in dubio pro reo nutno zvolit variantu
pro pachatele nejpříznivější, přičemž subjektivní stránku nelze pouze
předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku, k čemuž odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 761/2014.
17. Obviněný R. F. dále namítl extrémní nesoulad mezi provedeným
dokazováním a skutkovým závěrem, že spolu s obviněným T. K. předali
nebezpečnou směs J. V., o němž věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji, a to vzhledem ke skutečnosti, že z tohoto skutkového zjištění je
dovozována úmyslná forma zavinění, jakož i právní kvalifikace skutku jako
obecného ohrožení. Za jedinou skutečnost ve vztahu k výše uvedenému převzatou z
výpovědi obviněného J. V. a popsanou na str. 41 rozsudku soudu prvního stupně
označil to, že tomuto spolu s obviněným T. K. i dříve dodávali potravinářský
líh, nicméně v žádné pasáži tohoto rozsudku se nehovoří o tom, jestli obviněný
R. F. věděl nebo mohl vědět, na co J. V. potravinářský líh používá a že
buduje distribuční síť nelegálně vyrobeného alkoholu, načež zmínil několik
využití etanolu vedle alkoholických nápojů. Odvolacímu soudu poté vytknul, že
tyto skutečnosti dovodil z výpovědí obviněných R. F. a T. K., podle kterých
J. V. po nich požadoval co nejlihovatější denaturát, přičemž takový závěr
označil za ryze účelovou snahu překonat pochybení soudu prvního stupně, v jehož
rozhodnutí absentují důkazy podporující zjištění, že obviněný R. F. věděl, že
J. V. obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji.
18. Následně obviněný R. F. namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku, k
čemuž připomněl některá teoretická východiska a poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikovaná pod č. I/1966 Sb. rozh. tr. a č. 12/1988 Sb. rozh.
tr. Související odkaz nalézacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4
Tdo 1094/2013 označil za nepřiléhavý k posuzované věci, neboť obvinění R. F.
a T. K. nemohli sami o sobě vyvolat stav bezprostředního obecného ohrožení, a
to ani dodáním směsi J. V., jelikož obecné ohrožení bylo vyvoláno až v důsledku
činnosti J. V. a jeho distributorské sítě. Skutek, jehož se dopustili
obvinění R. F. a T. K., tudíž nebyl způsobilý vyvolat bezprostřední hrozbu
obecného ohrožení zdraví a života většího počtu osob ani stav obecného ohrožení
na základě nahodilých okolností, které již nemohly být ovlivněny jinými
osobami, neboť kdyby J. V. z dodané směsi nevyrobil nelegální alkohol a dále
jej neprodával jiným distributorům nelegálního alkoholu, a kdyby jej tito dále
neprodávali konečným konzumentům, nikdy by nevznikl stav obecného ohrožení.
Dále poukázal na to, že soudy nižších stupňů se snažily „krkolomným“ způsobem
podřadit jeho jednání pod skutkovou podstatu předvídanou v § 272 tr. zákoníku,
a to zejména s ohledem na následky celé metylalkoholové kauzy, přičemž
postupovaly v rozporu se zásadou zákonnosti, neboť se chtěly zavděčit
veřejnosti, což je však z ústavněprávního hlediska nepřípustný a v pojetí
základních lidských práv a svobod nemyslitelný přístup. V návaznosti na to
namítl, že soud selektivně vybíral důkazy a činil z nich skutkové závěry tak,
aby bylo možné jednání obviněných takto právně kvalifikovat za účelem uložení
exemplárního trestu, avšak přiléhavější právní kvalifikací je subsumpce jejich
jednání pod skutkovou podstatu obsaženou v § 156 tr. zákoníku, což má
potvrzovat i dosavadní praxe soudů ve skutkově podobných věcech, když příkladmo
poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1257/2010 a sp. zn. 11 Tdo
559/2011. V neposlední řadě spatřoval nesprávnou právní kvalifikaci jeho
jednání podle § 272 odst. 3 tr. zákoníku v tom, že soud prvního stupně se
vyjadřuje pouze obecně ke shledání eventuálního úmyslu v případě obecného
ohrožení, avšak formou zavinění ve vztahu k následku v podobě smrti se vůbec
nezabývá, resp. neuvádí skutkové okolnosti, z nichž toto dovozuje. Odvolacímu
soudu pak vytkl, že vědom si tohoto nedostatku, konstruuje jeho pravou
lhostejnost k úmrtí osob, nicméně tak činí bez opory o příslušná skutková
zjištění.
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. vyjádřil
obviněný R. F. přesvědčení, že mu byl uložen výjimečný trest doživotí v
rozporu se základními trestněprávními zásadami majícími převážně ústavněprávní
charakter, jakož i v rozporu s konkrétními zákonnými ustanoveními, k čemuž
poukázal na § 37 odst. 2, § 38 a § 39 tr. zákoníku a související zásady
humánnosti a přiměřenosti trestu jakožto záruky spravedlivého sankcionování.
Soudům obou stupňů totiž vytknul nezohlednění jeho dosavadní bezúhonnosti,
dosavadního způsobu života, jeho osobnosti, rodinných poměrů, jakož i
skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku znalce Mgr. Michala Perničky, že
jakákoliv resocializace v jeho případě není nutná a že již krátký výkon trestu
odnětí svobody by působil dostatečným korektivním účinkem. Namítl proto, že
nebyl zohledněn konkrétní dopad trestu na jeho osobu, jakož ani další atributy
pro individuální působení trestu, nýbrž že mu byl trest doživotí uložen z
důvodu potřeby udělat z něj odstrašující a exemplární případ pro další
potencionální pachatele. Jinými slovy měl v tomto smyslu smůlu, neboť byl
prvním takto odsouzeným pachatelem bez ohledu na jeho osobnost či rodinu,
přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1272/2011, podle
něhož je třeba zvážit osobnost pachatele ve vztahu ke všem okolnostem případu a
z toho plynoucí rozumnou míru jistoty, že není naděje na jeho nápravu jiným
(mírnějším) trestem. V daných souvislostech uvedl, že má manželku a děti a že
tímto velmi citelným trestem bylo zásadním způsobem zasaženo i do jejich práva
na respektování rodinného a soukromého života, přičemž existují rovněž
pochybnosti o porušení zásady personality trestu. Dále vznesl výhradu stran
postupu soudů nižších stupňů v rozporu s § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s
tím, že v jeho případě zcela převážil zájem na budování přísné generální
prevence nad individuální prevencí a represí, resp. že mu byl uložen trest
doživotí z důvodu potřeby účinné ochrany společnosti před případnými dalšími
pachateli, nikoliv před ním samotným. Nalézacímu soudu pak vytknul, že při
ukládání trestu nesprávně aplikoval zásadu generální prevence, když
argumentoval tím, že „pachatelé takové trestné činnosti (nelegální prodej léků,
návykových látek apod.) si budou muset uvědomit, jakým trestům v případě
fatálních následků budou čelit a jaké důsledky taková pro společnost vysoce
nebezpečná činnost může mít pro jejich životy,“ a že pouze z tohoto důvodu je
jediným dostatečným trestem doživotí. K tomu poukázal na kritický přístup
Ústavního soudu k takové praxi obecných soudů vyjádřenou v jeho nálezech sp.
zn. IV. ÚS 463/97 a sp. zn. III. ÚS 1481/09. V neposlední řadě zmínil, že při
úvahách o trestu je třeba zohlednit i míru zavinění, která může pachateli
přitížit jen v případě úmyslu přímého, zatímco nepřímý úmysl je konzumován
naplněním znaků příslušné skutkové podstaty, navzdory čemuž soud prvního stupně
na str. 142 svého rozsudku odůvodnil výši trestu i subjektivní stránkou
obviněných.
20. V poslední části dovolání obviněný R. F. poukázal na princip
presumpce neviny, jakož i z něho plynoucí pravidlo in dubio pro reo a
související nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97
a sp. zn. IV. ÚS 260/05. V návaznosti na citovaná judikaturní východiska
namítl, že v jeho případě bylo vycházeno z presumpce viny, což vyústilo v řadu
výše vytýkaných procesních a hmotně právních pochybení soudů obou stupňů, čímž
bylo porušeno jeho základní právo.
21. Obviněný R. F. ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně
navrhl, aby byla zrušena také další rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud by jeho zrušením pozbyla podkladu. Jeho obhájce pak za svou
osobu sdělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
22. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněných
především uvedl, že s odkazem na žádný dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat
opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani přezkoumávat
správnost jimi provedeného dokazování s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Taková situace však
podle státního zástupce v daném případě nenastala, když naopak soudy
postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže související námitky
obviněných označil na nedůvodné.
23. Stran právní kvalifikace jejich jednání s oporou o skutková zjištění
vyjádřená zejména ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku konstatoval, že pokud
obvinění vyrobili nebezpečnou metanolovou směs a dali ji do oběhu, nepochybně
vytvořili obecné nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku, přičemž takové jednání
bylo nepochybně podobně nebezpečné způsobení škodlivých účinků výbušnin, plynu,
elektřiny apod., když manipulovali a do oběhu uvedli tisíce litrů jedu
zaměnitelného za standardní alkohol. Žádné pochybnosti neměl ani ohledně
závěru, že takovým jednáním způsobili smrt, resp. těžkou újmu na zdraví nejméně
dvou osob a že si tak počínali úmyslně, konkrétně v úmyslu nepřímém, k čemuž v
podrobnostech odkázal na str. 51-53 rozsudku soudu druhého stupně a zdůraznil,
že dodávky životu nebezpečné směsi pokračovaly ještě dne 8. 9. 2012, tedy i po
medializaci metanolových otrav ze dne 6. 9. 2012, což jejich srozumění ve
smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jednoznačně implikuje. K jejich
poukazu na činění konkrétních opatření, jež měla nebezpečí plynoucí z užití
jedovatého metanolu vyloučit, uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů nelze dovodit existenci žádných konkrétních důvodů reálně způsobilých k
neutralizaci nebezpečí, na něž by obvinění spoléhali s tím, že k trestněprávně
relevantnímu následku nedojde.
24. Co se týče výhrad obviněných směřujících vůči trestu odnětí svobody
na doživotí, státní zástupce nesouhlasil, že by nebyly splněny podmínky pro
jeho uložení stanovené v § 54 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 272 odst. 3
tr. zákoníku, jelikož není pochyb o splnění podmínky právní kvalifikace, o
existenci mimořádné závažnosti zločinného jednání obviněných (zejména smrti
několika desítek lidí), jakož ani o potřebě účinné ochrany společnosti, která
je stanovena jako alternativa k podmínce nemožnosti nápravy pachatele. V
podrobnostech opět odkázal na dotčená rozhodnutí, v nichž se soudy s otázkou
uložení trestu odnětí svobody na doživotí dostatečně, správně a přiléhavě
zaobíraly.
25. Ohledně zbývajících námitek obviněných státní zástupce konstatoval,
že je nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, jelikož se
jedná o výhrady směřující vůči skutkovým zjištěním soudů, hodnocení provedených
důkazů či údajným procesním pochybením soudů, jejichž prostřednictvím
zpochybňují soudy zjištěný skutkový stav, prosazují vlastní představy o
skutkovém ději a vlastní hodnocení důkazů. Za důvodné je neshledal ani v obecné
rovině s tím, že skutkové závěry soudů mají patřičnou oporu v provedeném
dokazování a že se nedopustily žádných vytýkaných procesních pochybení.
26. V návaznosti na shora uvedené státní zástupce navrhl odmítnutí
dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněných. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v
případě jeho odlišného stanoviska ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Státní zástupce se následně vyjádřil i k doplnění dovolání
obviněného T. K. tak, že s ohledem na § 265f odst. 2 tr. ř. je shledal za
podané po lhůtě. Z tohoto důvodu k němu nezaujal žádné stanovisko a odkázal na
své předchozí vyjádření.
III.
Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody
pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
29. Dovolání podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.
2. 2015, sp. zn. 3 To 96/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. V této souvislosti však nutno dodat, že doplnění dovolání obviněného
T. K., které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 22. 8. 2016, bylo podáno
po lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., která obviněnému uplynula dne 10.
6. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný T. K. v tomto doplňku vznesl
zcela nové výhrady, které by z formálně právního hlediska bylo možné podřadit
pouze pod jiný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], než uplatnil ve
svém včasně podaném dovolání, k těmto námitkám nemohlo být přihlíženo, neboť v
opačném případě by došlo k obejití kogentního ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř.,
podle něhož lze důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání
dovolání (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11
Tdo 738/2003).
IV.
Důvodnost dovolání
Obecná východiska
31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu
jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
34. Podstatou dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle §
265b odst. 2 tr. ř. je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené
podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 1, 3
tr. zákoníku, a to především existence mimořádně vysoké závažnosti zvlášť
závažného zločinu [§ 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] a splnění požadavku, aby
uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti
nebo aby nebyla naděje na nápravu pachatele mírnější alternativou výjimečného
trestu [§ 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku]. Dovolací soud zásadně přezkoumává
jen to, zda skutkový podklad zjištěný soudy obou stupňů opodstatňuje právní
závěr o splnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na
doživotí (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu § 265b tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
36. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vlastní posouzení
37. Nejvyšší soud k námitkám obviněných vztaženým k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předesílá, že tyto v případě obviněného
T. K. výlučně a v případě obviněného R. F. částečně směřují do oblasti
skutkové a procesní. Obvinění v této části jejich dovolání totiž soudům obou
stupňů vytýkají vady důkazního řízení (zásah nalézacího soudu do spontánní
výpovědi obviněného T. K., nemožnost obžalovaných vyjadřovat se bezprostředně
k výpovědím v rámci hlavního líčení, procesní nepoužitelnost výpovědí M. B., D.
K. a R. M.), nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování
zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění. Prosazují přitom vlastní
hodnocení důkazů (obviněný T. K. zpochybňuje věrohodnost výpovědi J. V. a
výpovědi obviněného R. F. z přípravného řízení, jakož i průkaznost výsledků
zkoumání vzorků zajištěných v areálu FROS ZPS, s. r. o., a obviněný R. F.
namítá absenci důkazů prokazujících jeho vědomost o tom, že J. V. obchoduje s
lihem a alkoholickými nápoji) a předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr
(zejména že obviněný T. K. nemohl spáchat souzený skutek a že nebyla prokázána
vědomost obviněného R. F. o tom, pro jaké účely používá J. V. potravinářský
líh). Obvinění pak z uvedených skutkových a procesních výhrad úplně (obviněný
T. K.) nebo zčásti (obviněný R. F.) vyvozují závěr o nesprávném právním
posouzení jejich skutků.
38. Obvinění tedy v uvedeném směru nenamítají rozpory mezi skutkovými
závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují částečně nebo
výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v § 2 odst. 2, 5, 6 tr.
ř., popř. v nerespektování procesních pravidel stanovených v § 207 odst. 1, §
209 odst. 1 a § 214 tr. ř. Takové námitky však pod uplatněné (ani jiné)
dovolací důvody zásadně podřadit nelze.
39. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy (a) tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01,
sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. US 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a další),
(b) nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které
musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci
vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn.
I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 a další) a v
neposlední řadě případy, (c) kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková
zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94,
sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
40. Nejvyšší soud se zřetelem k těmto judikaturním východiskům
konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad
důkazního řízení. Ke skutkovým a procesním výhradám obviněných se přesto
alespoň ve stručnosti vyjádří.
41. Obviněný T. K. činí prvně výhrady vůči zásahu do jeho spontánní
výpovědi v hlavním líčení a v souvislosti s tím namítá porušení § 207 odst. 1
tr. ř. K tomu Nejvyšší soud v obecnosti připomíná, že podle § 92 odst. 1 tr. ř.
se výslech obviněného koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o
skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Ustanovení § 92 odst. 2 tr. ř.
stanoví, že obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit,
zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést
okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy,
přičemž ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. pro fázi hlavního líčení specifikuje,
že po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu
obžalovaného k obsahu obžaloby. Současně je však zapotřebí poukázat na § 203
odst. 2 tr. ř., podle něhož je předseda senátu mj. povinen dbát, aby hlavní
líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby
bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Odborná literatura k tomu blíže
uvádí, že základním předmětem hlavního líčení je vždy určitý skutek a účast
obžalovaného na něm, proto výpovědi osob musí zásadně směřovat jen k jeho
objasnění, a jestliže se od toho odchýlí, předseda senátu na to upozorní a
případně odejme takové osobě slovo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §
157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2577). Z uvedených
skutečnosti je patrné, že obviněný má právo, aby se nejdříve (před kladením
dotazů ze strany příslušného orgánu činného v trestním řízení) sám vyjádřil k
předmětu obvinění (tzv. monologová část výslechu), nicméně toto právo není
neomezené, nýbrž je limitováno povinností orgánů činných v trestním řízení
zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí
(viz § 2 odst. 5 tr. ř.), což se projevuje i povinností předsedy senátu dbát,
aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, jež nemají vztah k projednávané
věci.
42. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2014 se podává, že
předseda senátu v průběhu výslechu obviněného T. K. tohoto opakovaně (třikrát)
upozornil, aby se vyjadřoval k uvedené trestní věci, neboť v opačném případě mu
budou pokládány otázky. Teprve poté, co se obviněný T. K. ani navzdory těmto
opakovaným upozorněním nevyjadřoval k předmětu jeho obvinění, resp. k obsahu
obžaloby, a zdržoval tak hlavní líčení svými výklady nesouvisejícími s
projednávanou věcí, předseda senátu jej přerušil a začal mu pokládat otázky
(viz č. l. 25450 p. v., 25451 spisu). Postup soudu prvního stupně tak nebyl
svévolný, nýbrž reagoval na jednání obviněného v rámci prováděného výslechu,
přičemž jím byla respektována výše uvedená procesní ustanovení, jakož i právo
obviněného na spravedlivý proces. Nadto, jak mj. uvádí sám obviněný v podaném
dovolání, možnost vyjádřit se souvisle a samostatně k obsahu obžaloby mu byla
dána ještě v pozdější fázi hlavního líčení (dne 23. 4. 2014), přičemž
skutečnost, že svou „spontánní výpověď“ zde pouze přečetl, nepředstavuje zásah
do jeho práva na obhajobu (k tomu lze navíc zmínit, že výpověď byla v hlavním
líčení čtena i dalšími obžalovanými).
43. Obviněný T. K. dále namítá, že procesním stranám bylo v rozporu s
§ 214 tr. ř. upřeno právo vyjádřit se bezprostředně ke každému z provedených
důkazů (zejména k výpovědím obžalovaných), přičemž státnímu zástupci toto
umožňováno bylo, čímž měla být porušena zásada ústnosti, bezprostřednosti a
kontradiktornosti trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud opět nejprve připomene
příslušná procesní východiska, jakož i souvislosti nyní posuzované věci. Podle
§ 214 tr. ř. musí být obžalovaný po provedení každého důkazu dotázán, zda se
chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Daným
ustanovením se realizuje jeho právo na vlastní obhajobu (srov. čl. 38 odst. 2
Listiny, § 2 odst. 13 tr. ř., § 33 odst. 1 věta první tr. ř.), které zde
spočívá v tom, že obžalovaný může vyjádřit vlastní stanovisko ke všem
provedeným důkazům a ovlivnit tak úvahy soudu při jejich hodnocení. Částečně se
tím naplňuje i požadavek na kontradiktornost řízení, podle něhož musí být oběma
stranám řízení dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými
soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Pro úplnost lze
rovněž zmínit, že zásada ústnosti vymezená v § 2 odst. 11 tr. ř. spočívá v tom,
že soud rozhoduje především na základě ústně provedených důkazů a ústních
přednesů stran, a zásada bezprostřednosti zakotvená v § 2 odst. 12 tr. ř.
představuje povinnost soudu rozhodovat na základě důkazů před ním provedených
(tj. na základě bezprostředního dojmu soudu z provedeného řízení) a čerpat
důkazy z pramene co možno nejbližšího zjišťované skutečnosti (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str.
50-52; Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2013, str. 2686; Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 740).
44. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že všichni obžalovaní
byli na začátku hlavního líčení (dne 3. 3. 2014) náležitě poučeni o svých
právech, mj. též o právu vyjadřovat se k provedeným důkazům. Tito byli následně
přítomni výslechu spoluobžalovaných, přičemž od počátku hlavního líčení bylo
všem procesním stranám (nejen státnímu zástupci) umožněno klást dotazy, popř.
se k provedeným důkazům vyjadřovat, byť předseda senátu výslovně vyzval všechny
obžalované, zda se chtějí vyjádřit k provedeným důkazům (výpovědím
spoluobžalovaných), až na konci tohoto jednacího dne (v průběhu jednacího dne
se však předseda senátu např. obžalovaného M. C. opakovaně ptal, zda se chce
vyjádřit k tomu, co uvedl obžalovaný A. S.). Ryze z formálního hlediska tento
postup sice nebyl zcela v souladu s § 214 tr. ř., jelikož předseda senátu se
neptal explicitně všech obžalovaných na jejich vyjádření po každém provedeném
důkazů (což je pochopitelné s ohledem na rozsah projednávané věci a vysoký
počet obžalovaných). Nicméně z materiálního hlediska nebylo do jejich práva
vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům nikterak zasaženo, neboť o tom byli
náležitě poučeni, v průběhu jednacího dne jim v tom nebylo bráněno a na konci
jednacího dne na to byli všichni výslovně dotázáni. Současně nutno zdůraznit,
že žádným způsobem nebyla narušena ani kontradiktornost trestního řízení,
jelikož (jak výše zmíněno) bylo všem procesním stranám umožněno klást
vyslýchaným obžalovaným dotazy (což tyto v průběhu jednacího dne i činily),
popř. se k jejich výpovědím vyjádřit.
45. V rámci druhého jednacího dne hlavního líčení (dne 5. 3. 2014) byla
obhájcem v substituci, Mgr. Zdeňkem Machem, vznesena námitka, že procesním
stranám je upřeno vyjádřit se ihned k provedeným důkazům v souladu s § 214 tr.
ř., zatímco státnímu zástupci je to umožněno (viz č. l. 25450 spisu). Předseda
senátu nalézacího soudu se v návaznosti na učiněnou námitku procesních stran
výslovně dotázal, zda se chtějí k provedenému důkazu (výpovědi R. M.) ještě
vyjádřit, a v takovém postupu (již zcela – i po formální stránce – souladném s
§ 214 tr. ř.), pokračoval v celém dalším průběhu hlavního líčení. Zároveň je
zapotřebí uvést, že procesním stranám bylo i před vznesením předmětné námitky
Mgr. Zdeňka Macha umožněno klást vyslýchaným osobám otázky (kdy tak učinil
kupř. i sám obviněný T. K.). Nejvyšší soud tak konstatuje, že právo obviněného
T. K. (i dalších obžalovaných) vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, jakož i
požadavek kontradiktornosti trestního řízení, byly i v dalším průběhu hlavního
líčení plně respektovány (příkladmo lze poukázat na č. l. 25690 spisu, kde se
obviněný T. K. i v průběhu výslechu svědka vyjadřuje k jeho výpovědi a klade
mu otázky). O tom, že obviněný T. K. měl v hlavním líčení dostatečný prostor
vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a realizovat tak své právo na obhajobu,
svědčí ostatně i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž se tento obsáhle
zabývá nejen skutkovou verzí obviněného, ale i jeho početnými připomínkami k
prováděným důkazům (především k výpovědím J. V. a obviněného R. F. [srov.
též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3302/17]. Pouze
pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že namítaným postupem soudu prvního stupně
nedošlo ani k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti (k porušení těchto
procesních zásad vzhledem k jejich výše nastíněnému teoretickému vymezení
ostatně dojít ani nemohlo).
46. Další výhrada obviněného T. K. směřuje vůči porušení § 209 odst. 1
tr. ř. z důvodu, že svědek R. M. byl před svým výslechem přítomen výslechu
obžalovaných. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že postup podle § 209 odst. 1
věty první tr. ř. vyžaduje, aby předseda senátu po zahájení hlavního líčení a
po zjištění totožnosti osob, které byly předvolány k hlavnímu líčení jako
svědci, učinil opatření, aby tyto osoby ještě před přednesením obžaloby
opustily jednací síň a dostavily se do ní na výzvu teprve v okamžiku, kdy má
být započato s jejich výslechem. Současně však platí, že jestliže soud rozhodne
o výslechu určité osoby jako svědka teprve v průběhu hlavního líčení k návrhu
některé z procesních stran, provedení takového důkazu nebrání skutečnost, že
osoba, která má být vyslechnuta jako svědek, byla přítomna dosavadnímu jednání
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2013, str. 2620).
47. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. 3. 2014 vyplývá, že
výslech svědka . R. M. byl navrhnut státním zástupcem v průběhu daného
jednacího dne v reakci na námitku obhájkyně obviněného T. K., L. B. (viz č. l
. 25449 spisu). Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že R. M. nebyl předtím
předvolán k hlavnímu líčení jako svědek (byl přítomen pouze jako veřejnost),
takže předseda senátu neměl důvod k postupu podle § 209 odst. 1 věty první tr.
ř. Výslechem tohoto svědka proto nedošlo k porušení předmětného ustanovení
trestního řádu a není dán ani žádný jiný důvod pro závěr o procesní
nepoužitelnosti jeho výpovědi.
48. V těchto souvislostech se Nejvyšší soud vyjádří k výhradám
obviněného T. K. ohledně procesní použitelnosti výpovědí policistů M. B. a
D. K. K tomu nutno poukázat na související judikaturní závěry (viz též str.
50 rozsudku odvolacího soudu), podle nichž lze jako důkaz použít výpovědi
příslušníků policie, kteří prováděli operativní šetření na místě, pokud
vypovídali o skutečnostech, o nichž se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle
§ 158 odst. 3, 6 tr. ř. nebo § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1. 6. 1988, sp. zn.
11 To 27/88, publikovaný pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr.). V trestním řízení tedy
lze jako důkaz použít výpovědi policistů k okolnostem, jež vnímali svými smysly
bez ohledu na to, co bylo obsahem takového vysvětlení (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, atd.). Vzhledem k tomu, že
svědci M. B. a D. K. nebyli vyslýcháni k okolnostem, jež by jim byly
sděleny obviněným R. F., nýbrž pouze ke skutečnostem, které tito vnímali svými
smysly (v jakém stavu se nacházel obviněný, popř. k dalším okolnostem průběhu
jeho výslechu), není důvod považovat jejich výpovědi za procesně nepoužitelné.
49. Na tomto místě lze navázat na námitky obviněného T. K. ohledně
věrohodnosti výpovědí obviněného R. F. z přípravného řízení a výpovědi J.
V. V daném kontextu nutno předně akcentovat, že hodnocení důkazů je činností
náležející téměř výlučně soudu prvního, popř. druhého stupně, nikoliv úkolem
dovolacího soudu. Soudy nižších stupňů se přitom věrohodností výpovědí obou
uvedených osob podrobně zabývaly a jejich odůvodnění nevykazuje v tomto směru
žádné, natož extrémní, vybočení ze souvisejících zásad vymezených zejména v § 2
odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud tak k předmětným dovolacím výhradám uvádí pouze
ve stručnosti následující.
50. Výpověď J. V. je v podstatných bodech konstantní. Ve vztahu k
jednání obviněného T. K. lze zmínit především tu část jeho výpovědi, podle
níž na přelomu srpna a září 2012 odebral od obviněných ve třech dodávkách
10.000 litrů lihu, který mu byl předán jako líh potravinářský, a že část tohoto
lihu v reakci na zjištění jeho kontaminace metanolem dne 13. 9. 2012 obviněným
vrátil (což objektivně přímo prokazují i kamerové záznamy z areálu společnosti
OPAVIA REAL, s. r. o., v Opavě), jakož i to, že tento líh, popř. alkohol z něj
vyrobený, distribuoval dalším osobám, přes které se dostal ke konečným
poškozeným konzumentům. Soud prvního stupně (ale i samotný J. V.) se navíc k
odchylkám v některých vylíčených skutečnostech – ve vztahu k trestní
odpovědnosti obviněného T. K. však nevýznamných – náležitě vyjádřil (viz
především str. 121-124 rozsudku nalézacího soudu, popř. srov. též str. 46
rozsudku odvolacího soudu). K souvisejícím námitkám obviněného T. K. lze pro
úplnost zmínit, že M. D. sice zemřel dne 12. 9. 2012, to ovšem nijak
nevylučuje skutečnost, že se s ním J. V. mohl ve stejný nebo předchozí den
potkat, čemuž nasvědčuje i záznam telekomunikačního provozu uživatele J. V.
z předmětného období.
51. Obdobně lze konstatovat, že žádné pohybnosti nevznikají ani ohledně
věrohodnosti výpovědí obviněného R. F. ze dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012.
Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval podrobně jak v rámci dokazování,
tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (viz zejména str. 124-125 rozsudku
nalézacího soudu, příp. srov. též str. 50 rozsudku odvolacího soudu). K průběhu
výslechu obviněného R. F. byli navíc v hlavním líčení vyslechnuti policisté
(jak je výše v bodech 47. a 48. tohoto usnesení uvedeno, procesní použitelnosti
jejich výpovědí nic nebrání), kteří mu byli bezprostředně přítomni a potvrdili
nejen jeho zákonný průběh, ale i spontánnost výpovědi obviněného doprovázenou
jeho upřímnými projevy lítosti. Nutno pak zdůraznit, že výslechu obviněného R.
F. na počátku přípravného řízení byla přítomna i řada obhájců (včetně obhájce
obviněného R. F., JUDr. Radima Vicherka), přičemž ani tito nenamítali
jakýkoliv nátlak na obviněného. V neposlední řadě lze poukázat na skutečnost,
že výpovědi obviněného R. F. ze dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012 se v
zásadních bodech shodují s výpovědí J. V., přičemž (jak přiléhavě poznamenal
soud prvního stupně) pokud by ze strany obviněného R. F. mělo jít o
„naučenou“ výpověď podle přání orgánů činných v trestním řízení, přítomnost
odlišností v těchto výpovědích by byla nelogická, a rovněž by bylo jen stěží
uvěřitelné, že by si obviněný R. F. (jakožto obchodní zástupce společnosti
CARLOGIC, s. r. o.) mohl v tak stresující situaci vymyslet veškeré podrobné
okolnosti ohledně míchání metanolem kontaminované směsi.
52. Obviněný T. K. pak obsáhle namítá rozpory v označení a zkoumání
vzorků odebraných v areálu společnosti FROS ZPS, s. r. o. (nacházejícího se v
objektu společnosti OPAVIA REAL, s. r. o.). K tomu Nejvyšší soud předně uvádí,
že určité nesrovnalosti v označení či množství odebraných vzorků z daného
areálu skutečně dány jsou. Zároveň však konstatuje, že tyto odlišnosti nejsou
nijak zásadní a jsou způsobené zejména tím, že vzorky zde byly odebírány dvěma
samostatnými složkami – příslušnou složkou Policie České republiky a celním
úřadem – které mají navzájem nezávislé a odlišné postupy při zajišťování věcí
důležitých pro řízení. Především je však zapotřebí podotknout, že skutečnosti
vyplývající z příslušných listinných důkazů a navazujících znaleckých posudků
vyjadřujících se mj. ke vzorkům zajištěným v areálu společnosti FROS ZPS, s. r.
o., jsou ve vztahu ke skutkovým zjištěním stran posuzovaného jednání obviněného
T. K. i R. F. pouze podpůrného významu. Stěžejním poznatkem vyplývajícím z
předmětných důkazů je skutečnost, že v areálu, kde byla obviněnými míchána směs
etanolu s metanolem, byl nalezen metanol (tuto skutečnost ostatně nerozporují
ani obvinění). Za poznatky podporující závěr o vině obviněných pak lze označit
rovněž nalezení směsí metanolu s etanolem v poměru 2:1 (některých navíc s
nadlimitním množstvím bitrexu), přičemž naprosto přesné množství chybějícího
metanolu v daném areálu v porovnání s účetními doklady (jakož i související
námitky obviněného T. K.) není ve vztahu ke skutkovým závěrům ohledně
souzeného jednání obviněných podstatné. Jejich jednání (včetně příčinné
souvislosti s následky na zdraví a životě poškozených) je totiž bez důvodných
pochybností prokázáno velkým, dalo by se říci až nadstandardním, množstvím
dalších přímých i nepřímých důkazů tvořících ve svém souhrnu logickou,
uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů. Příkladmo lze vedle výše
zmíněných výpovědí poukázat na výpovědi M. J., A. J., A. S., zaměstnankyň M.
C., poškozených a jejich příbuzných, ale i výpovědi řady dalších svědků, dále
na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví všeobecné lékařství,
znalecký posudek z oboru potravinářství, odvětví laboratorní zkoumání a analýza
potravin, lihu, tabáku a surovin pro jejich výrobu, protokoly o ohledání místa
činu, protokoly o prohlídkách jiných prostor a pozemků atd. (v podrobnostech
lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů). Za této situace nelze
konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na
svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
53. Obviněný T. K. činí v neposlední řadě výhrady vůči právnímu
posouzení jeho jednání s tím, že přiléhavější by byla jeho právní kvalifikace
podle § 156 tr. zákoníku, potažmo podle § 157 tr. zákoníku. Tyto námitky však
ve skutečnosti opírá o své vlastní skutkové tvrzení, že jemu přisouzeného
skutku se nemohl dopustit, neboť k tomu neměl věrohodný motiv, který musel mít
vzhledem ke skutečnosti, že o „jedovatosti“ metanolu dobře věděl. Pouze na
základě uvedené verze skutkového děje – odlišné od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání.
Takové námitky však (jak již výše uvedeno) nelze podřadit pod obviněným
uplatněný, ani jiný, dovolací důvod podle § 265b tr. ř. (viz též bod 38. tohoto
usnesení).
54. Obviněný R. F. ve svém dovolání namítá absenci důkazů
prokazujících jeho vědomost o tom, že J. V. obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji, resp. že z výpovědi J. V. plyne pouze skutečnost, že mu obvinění měli
i dříve dodávat potravinářský líh, a že soud prvního stupně tuto nemá za
prokázanou. K tomu nutno v první řadě zdůraznit, že dřívější dodávky alkoholu
J. V. ze strany obviněného R. F. sice nalézací soud neshledal za
stoprocentně prokázané, nicméně považoval je za vysoce pravděpodobné (viz str.
132 rozsudku nalézacího soudu), a navíc touto skutečností neargumentoval ve
vztahu k subjektivní stránce obviněného, ale k tomu, že J. V. pravděpodobně
distribuoval metanolem kontaminovaný líh spolu s dřívějšími zásobami zdravotně
nezávadného lihu (který právě mohl pocházet rovněž od obviněného R. F.). Dále
je nezbytné připomenout, že soud prvního stupně se soustředil na vyvrácení
obhajoby obviněných R. F. a T. K., podle níž dodávali J. V. nemrznoucí směs
do ostřikovačů, přičemž obvinění v předchozích fázích řízení neuváděli, že by
se domnívali, že J. V. může používat jimi dodanou směs např. na výrobu
bylinných či kosmetických extraktů, biopalivo pro spalovací motory atp., jak
obviněný R. F. příkladmo zmiňuje v dovolání. V této souvislosti nutno
upozornit, že tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nejsou v dovolacím řízení
přípustná, jelikož by mohla být důvodem toliko k obnově řízení (srov. přim.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Tzn 29/95, publikované
pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Především je však nezbytné konstatovat, že
skutkové zjištění ohledně vědomosti obviněného R. F. o tom, že J. V.
obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji, resp. o tom, že obviněnými dodaná
směs bude dále distribuována a zpracována do alkoholických nápojů, není v
extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, nýbrž má oporu jak ve výpovědi
J. V., tak ve výpovědích obviněného R. F. ze dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10.
2012.
55. Na tomto místě tak nutno poukázat na výpověď obviněného R. F. z
přípravného řízení, v níž explicitně uvedl, že věděl, že J. V. obchoduje s
lihem a že obviněný T. K. měl J. V. dříve dodávat potravinářský líh, jenž
zde obviněný R. F. v obecnosti popsal jako „zdravotně nezávadný líh“. Z
výpovědi J. V. se pak podává, že mu obviněný R. F. v přítomnosti obviněného
T. K. při předání zdravotně závadné směsi sdělil, že se jedná o potravinářský
líh, ale i to, že J. V. od obviněného R. F. požadoval vysoce procentní co
možná nejjemnější potravinářský líh, byť mu výslovně neříkal, pro jaký účel jej
kupuje, neboť to obviněný R. F. podle něj dobře věděl, a to i vzhledem ke
skutečnosti, že s ním tento obviněný jednou byl v místě, kam dodával líh. Z
těchto důkazů tedy jednoznačně plyne, že obviněný R. F. (jakož i obviněný T.
K.) věděl, že J. V. obchoduje s lihem, a to s lihem potravinářským, resp.
lihem zdravotně nezávadným určeným pro potravinářské (konzumní) účely. Za
těchto okolností nutno označit za irelevantní dovolací úvahy obviněného R. F.
stran různých možností využití etanolu, což je podstatně širší pojem než
„potravinářský líh“, jehož předání (nikoliv předání „etanolu“) bylo přislíbeno
J. V., který si jej i vzhledem k obrovskému objemu 10.000 litrů zcela logicky
nezamýšlel ponechat pro vlastní spotřebu. Vědomost obviněných o následném
použití jimi namíchané směsi v neposlední řadě podporuje i vlastní tvrzení
obviněného R. F., podle něhož se smícháním metanolu s etanolem v poměru 1:1
snažili vyrušit zdraví škodlivé účinky metanolu, jelikož pokud by tuto směs
nevyráběli s vědomím jejího následného zpracování pro potravinářské (konzumní)
účely, otázka její zdravotní nezávadnosti by pro ně byla zcela nepodstatná
(obviněný T. K. navíc opakovaně upozorňoval na nebezpečnost jejich jednání,
že z toho může být „průser“ apod., viz bod 67. tohoto usnesení). Nutno přitom
zdůraznit, že obviněným musel být (i s ohledem na shora zmíněné výpovědi)
zřejmý účel použití potravinářského lihu o objemu 10.000 litrů pro výrobu
alkoholických nápojů, byť pro závěr o jejich trestní odpovědnosti by
postačovala i jejich „obecná“ vědomost o tom, že jimi dodaná směs bude
zpracovaná pro potravinářské (konzumní) účely. Soud prvního stupně proto činí
logický skutkový závěr plynoucí z provedených důkazů, že obviněným s ohledem na
okolnosti domluveného obchodu a jejich životní zkušenosti muselo být zřejmé, že
směs dodaná J. V. bude použita k dalšímu prodeji, a to až ke konečným
konzumentům alkoholických nápojů (viz str. 140 rozsudku nalézacího soudu), s
nímž koresponduje i závěr popsaný v tzv. skutkové větě výroku jeho rozsudku, že
obvinění věděli, že J. V. obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji.
56. V reakci na výše uvedené skutkové a procesní námitky obou obviněných
je třeba konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy
provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl
vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst.
6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci
jednání obviněných. Odvolací soud se po provedeném přezkumu se skutkovými
závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když změnil toliko výrok o náhradě
škody. Úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přitom není, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi
skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého
stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní
nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Pokud přitom soud prvního stupně po
vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že jedna ze skupin důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, nebyly splněny ani podmínky pro
uplatnění pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny,
neboť soud tyto pochybnosti neměl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc nutno připomenout, že existence
případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají
vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné – pro sebe příznivější –
skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
57. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně nebo částečně
z toho vyvozují vadnost právního posouzení jejích skutků, pak je zapotřebí
opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této
souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II.
ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.“
58. Na tomto místě je vhodné poukázat také na rozhodovací praxi
Ústavního soudu, podle níž ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na
odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní
přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít
povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu
zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých
rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo
na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový
prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především
procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
59. Pokud by dovolání obviněných byla podána jen z výše uvedených
důvodů, bylo by je zapotřebí odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s
tím, že jde o dovolání podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obvinění však vznáší námitky rovněž vůči uloženému trestu odnětí svobody na
doživotí, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., a
obviněný R. F. uplatňuje také výhrady hmotně právního charakteru, které z
formálně právního hlediska odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V následujících řádcích se Nejvyšší soud vyjádří prvně k hmotně
právním námitkám obviněného R. F. a posléze k výhradám obou obviněných vůči
trestu odnětí svobody na doživotí.
60. Obviněný R. F. brojí proti právnímu posouzení jeho jednání jako
trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku s tím, že podle jeho názoru by byla namístě právní
kvalifikace podle § 156 tr. zákoníku. Blíže pak namítá, že v tzv. skutkové větě
výroku rozsudku nalézacího soudu absentuje volní složka zavinění, jakož i úmysl
ve vztahu k usmrcení poškozených (pro který nemá být skutkový podklad ani v
odůvodnění rozsudku), že s obviněným T. K. činili konkrétní opatření k
odstranění negativních zdravotních účinků metylalkoholu tím, že jej míchali s
etylalkoholem, a že sami o sobě nemohli vyvolat stav bezprostředního obecného
ohrožení. K těmto námitkám Nejvyšší soud nejprve připomene související
teoretická východiska.
61. Obviněný R. F. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
neboť úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti
nebo těžké újmy na zdraví, přičemž takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví
nejméně dvou osob a úmyslně smrt. Obecným nebezpečím ve smyslu daného
ustanovení se rozumí stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost
vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená
nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více (alespoň sedmi) osob nebo
nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když
nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená
výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla
vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice
vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci
pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše
nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí,
při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se
vlivu pachatele i ohrožených osob. Obecné nebezpečí může pachatel způsobit tím,
že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny
nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného
podobného nebezpečného jednání. Jiné podobně nebezpečné látky nebo síly jsou
takové, jejichž škodlivé účinky se mohou svou povahou a rozsahem nebezpečí
projevit obdobně jako účinky výbušnin, plynu a elektřiny. Ve smyslu zákona č.
350/2011 Sb. se jinými podobnými nebezpečnými látkami nebo směsmi rozumí rovněž
zdraví škodlivé látky nebo směsi, které při vdechnutí, požití nebo při průniku
kůží mohou způsobit smrt či akutní nebo chronické poškození zdraví (viz Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 2770-2773).
62. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel (a) chtěl způsobem
uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
(úmysl přímý), nebo (b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl
nepřímý, eventuální). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem (§ 15 tr. zákoníku).
63. Trestný čin je naproti tomu spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
(a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo (b) nevěděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) [§ 16
odst. 1 tr. zákoníku].
64. Zavinění jakožto vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným
složkám trestného činu je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno na
vědomostní a volní složce. Složka vědomostní (intelektuální) zahrnuje
pachatelovo vnímání objektivní reality, jakož i jeho představu o skutečnostech,
které vnímal dříve nebo ke kterým dospěl na základě svých znalostí a
zkušeností. Složka volní předpokládá aktivní volní vztah pachatele k vyvolání
trestněprávně relevantních skutečností, přičemž je nerozhodné, zda tyto
skutečnosti pociťuje jako příjemné či nepříjemné. Projevuje se v rozhodnutí
pachatele jednat určitým způsobem na podkladě znalosti podstatných skutečností.
Podle zastoupení uvedených složek zavinění se diferencují jeho jednotlivé
formy. Obě formy úmyslného zavinění (tj. úmysl přímý i nepřímý) mají společný
základ v tom, že jejich vědomostní složka zahrnuje pachatelovu představu
rozhodných skutečností alespoň jako možných a že vědomostní složku doprovází
vždy složka volní, která je však u jednotlivých úmyslných forem zavinění
naplněna v různé intenzitě, čímž tyto formy navzájem odlišuje. Přítomností
volní složky se pak úmyslné formy zavinění liší od forem nedbalostních, u nichž
chybí vůle pachatele vyvolat svým jednáním trestněprávně relevantní následky.
65. Volní složka je u nepřímého (eventuálního) úmyslu zastoupena v
podobě srozumění, kterým se rozumí i smíření pachatele se způsobením následku
relevantního pro trestní právo. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní
volní vztah k způsobení trestněprávního následku, čímž je míněna vůle
pachatele, kterou projevil navenek svým chováním. Způsobení takového následku
však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho
nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom
je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá
způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je
nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele. Na takové srozumění pak
usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by
mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už
by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je
srozuměním pokryta i tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k
tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné
stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní
vztah k trestněprávně relevantnímu následku. Vyjádřeno slovy pachatele: „Bylo
mi jedno, zda trestněprávní následek nastane či nenastane“. Smíření podle § 15
odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje nejnižší stupeň aktivní kladné vůle pachatele k
možnému způsobení trestněprávního následku ve smyslu tzv. pravé lhostejnosti,
kdy pachatel spoléhá pro nějakou iracionální představu, že trestněprávní
následky v důsledku jeho jednání, které k nim může vést, nenastanou.
66. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve vědomostní složce,
ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí složka volní vyjádřená srozuměním. Při
vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak
nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování rozhraničení vědomé
nedbalosti a eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které
pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Za
takové možno považovat jen důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly
způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné
situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé, zatímco tam,
kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti,
nýbrž v nepřímém úmyslu [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. §
1 až 139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211, 221-224, 236; Kratochvíl,
V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 287-295].
67. Nejvyšší soud připomene rovněž relevantní okolnosti týkající se
posuzovaného jednání obviněného R. F. Soud prvního stupně v rámci svých
skutkových zjištění (jak již výše zmíněno) vycházel mj. z jeho výpovědí
učiněných v přípravném řízení dne 21. 9. 2012 a dne 19. 10. 2012. V první z
těchto výpovědí obviněný R. F. uvedl: „nedokážu přesně říci, od koho jsem se
dozvěděl, že škodlivé účinky této látky se dají neutralizovat jejím smícháním s
čistým etanolem v poměru zhruba 1 ku 1, [n]estudoval jsem k tomu žádnou
literaturu ani například články na internetu, prostě jsem se o tom dozvěděl
během své práce, …, [n]eznal jsem osobně nikoho, kdo by takový postup
aplikoval, ale chtěl jsem to vyzkoušet, …, jsem začal chodit za panem K., aby
mi prodal nějaké množství metanolu, což on nejprve odmítal, že z toho bude
průser, … [ř]ekl jsem mu (J. V.), že nějaké sračky tam jsou, přesné složení
jsem neudával, nechtěl jsem, aby to věděl, …, K. mi sice říkal, že jsem
´čurák´, nicméně přesto mi s tím (se smícháním metanolu s etanolem v poměru 1
ku 1) pomáhal, … [k] osobě pana K. ještě uvádím, že mne upozorňoval, že s
takovou dispozicí s metanolem může být problém, že se může něco stát … [j]á
jsem mnou udělanou směs nepil, ochutnal jsem pouze její chuť jazykem, nic
negativního jsem nezjistil, …, [j]á jsem nedával vzorek této látky ke zkoumání,
…, [k]dyž se začaly objevovat ve větším měřítku případy otrav metanolem i její
první úmrtí, tak jsem si řekl, že je (to) ´v prdeli´, že by to musela být
obrovská náhoda, že by se v jeden čas objevili dva takoví pitomci, kteří by
míchali takovou směs, …, [n]eměl jsem úmysl někoho zabít a někoho poškodit na
zdraví, šlo mi jen o mé majetkové obohacení.“ Ve výpovědi ze dne 19. 10. 2012
upřesnil, že informaci o „neutralizaci“ škodlivých účinků metylalkoholu po jeho
smíchání s etylalkoholem mu měl říct obviněný T. K., z čehož zároveň usoudil,
že samotná látka metylalkohol je zdraví škodlivá, přičemž k pojmu
„potravinářský líh“ sdělil, že je to zdravotně nezávadný líh.
68. Na podkladě shora rozvedených teoretických úvah a skutkových
okolností Nejvyšší soud přistoupil k posouzení jednotlivých námitek obviněného
R. F. Tento prvně namítá, že nalézací soud se ve skutkové větě jeho rozsudku
vyjadřuje pouze k vědomostní složce jeho úmyslného zavinění. K tomu Nejvyšší
soud připomíná, že u obviněného R. F. byl shledán nepřímý úmysl ve vztahu ke
způsobení obecného nebezpečí ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ke
způsobení těžké újmy na zdraví a smrti ve smyslu § 272 odst. 2 písm. d), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně
se v této souvislosti podává, že „… obžalovaný R. F. úmyslně za účelem
získání majetkového prospěchu za pomoci obviněného T. K. … vyrobili … směs
složenou z methylalkoholu a etanolu …, přičemž s ohledem na obecně známou
vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své konkrétní
vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností této
směsi, a tuto směs následně obžalovaný R. F. prodal obžalovanému J. V., … o
kterém věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými nápoji, které dále
distribuuje, … takže všichni obžalovaní museli být srozuměni s případnou
možností ohrožení velkého množství osob vč. možnosti způsobení smrti mnoha
osob, tedy způsobení stavu obecného ohrožení, …“. Byť nutno připustit určité
formulační nedostatky této skutkové věty, je z ní zřetelně patrný nejen popis
vědomostní složky úmyslného zavinění obviněného R. F., podle něhož obviněný
věděl o možné vysoké zdravotní závadnosti jím vyrobené směsi (s ohledem na
obecně známou vědomost o vysoké zdravotní závadnosti látky methylalkohol i své
konkrétní vědomosti museli být srozuměni s možnou vysokou zdravotní závadností
této směsi), ale i popis složky volní, a to jak ve vztahu ke způsobení obecného
nebezpečí podle základní skutkové podstaty, tak ve vztahu ke způsobení těžších
následků podle kvalifikovaných skutkových podstat. Ze skutkové věty totiž
současně plyne, že obviněný byl srozuměn s tím, že pokud takovou vysoce
zdravotně rizikovou směs prodá J. V. (o kterém věděli, že obchoduje s lihem a
alkoholickými nápoji, které dále distribuuje), může tím ohrozit velké množství
osob, přičemž byl zároveň srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit
smrt, a maiori ad minus i těžkou újmu na zdraví (museli být srozuměni s
případnou možností ohrožení velkého množství osob vč. možnosti způsobení smrti
mnoha osob, tedy způsobení stavu obecného ohrožení). Podrobněji jsou skutkové a
právní závěry k úmyslné formě zavinění obviněného R. F. rozvedeny v
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz str. 136-140 rozsudku nalézacího
soudu, str. 52-53 rozsudku odvolacího soudu), přičemž příslušná skutková
zjištění mají dostatečný základ i v provedených důkazech.
69. Obviněný R. F. dále namítá, že nechtěl konečným konzumentům
způsobit smrt ani těžkou újmu na zdraví, neboť míchal závadný metylalkohol s
etylalkoholem, takže činil konkrétní opatření, aby zabránil negativním účinkům
zdravotně závadného metylalkoholu na konečné konzumenty. V návaznosti na tyto
námitky tak bylo zapotřebí posoudit, zda byl obviněný srozuměn s tím, že svým
jednáním může in eventum vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví
a způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob a smrt, nebo
zda mohl bez přiměřených důvodů spoléhat, že takové trestněprávní následky
nezpůsobí. V první řadě nutno zdůraznit, že skutečnost, že obviněný nechtěl
způsobit smrt ani těžkou újmu na zdraví poškozených, vylučuje pouze jeho přímý
úmysl, nikoliv ovšem úmysl nepřímý, u něhož způsobení trestněprávního následku
není přímým cílem pachatele (přímo ho nechce), nýbrž nechtěným (vedlejším)
následkem jeho jednání, jehož způsobení předpokládá realizace přímého cíle,
který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem
nezávadným. V nyní posuzované věci bylo přímým cílem obviněného R. F. jeho
majetkové obohacení prostřednictvím prodeje velkého (resp. co možná největšího)
množství zdravotně vysoce nebezpečné směsi, otázkou tedy je, zda byl srozuměn s
tím, že realizace takového cíle předpokládá způsobení trestněprávně
relevantních následků ve smyslu § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku.
70. Jak již výše uvedeno, při rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého
úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek
nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, tj. důvodů, které sice v
posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska
trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být
reálně způsobilé, zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou
náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu. Obviněný R. F.
ve svém dovolání akcentuje, že spoléhal na „odbornou“ radu obviněného T. K.,
že smícháním metylalkoholu s etylalkoholem se negativní zdravotní účinky
neutralizují. V dané souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle něhož nelze úmyslné jednání dovodit
zpravidla u „laiků“, kteří se spolehnou na právní rady advokáta, aniž by měli
nějaké věrohodné signály, z nichž by mohli dovodit nesprávnost takových
informací. Jedná se však o odkaz vzhledem ke skutkovým i právním odlišnostem
nepřípadný, k čemuž navíc nutno podotknout, že obviněný T. K. obviněného R.
F. opakovaně upozorňoval na nebezpečnost jejich jednání („že s takovou
dispozicí s metanolem může být problém, že se může něco stát“ atp.). Obviněný R. F. se však i navzdory této skutečnosti žádným způsobem
ani jen nesnažil ověřit informaci, že toxické účinky jím namíchané směsi by
měly být neutralizovány přimícháním etanolu. Jeho související úvahy obsažené v
dovolání poukazující na to, co lze zjistit z webových stránek, jsou ve vztahu k
jeho trestní odpovědnosti irelevantní, neboť otázka zavinění se posuzuje k
okamžiku spáchání trestného činu, kdy si podle svého vlastního vyjádření
nezjišťoval k předmětné „radě“ žádné informace, ani jen pouhým nahlédnutím na
webové stránky. V okamžiku spáchání trestného činu přitom věděl, že
metylalkohol je látka vysoce nebezpečná pro lidské zdraví (jak navíc přiléhavě
uvedl odvolací soud, na barelech s metylalkoholem byly štítky obsahující mj.
lebky se zkříženými hnáty vyjadřujícími smrtelné nebezpečí a toxicitu látky,
což je zřejmé i osobám, které neumějí číst a psát) a spoléhal toliko na ničím
neověřenou informaci, že pouhým smícháním takového jedu s
„protilátkou“ (etanolem) v poměru 1:1 se z jedu stane zdraví neškodná tekutina.
Na takovou, i pro laika jen stěží uvěřitelnou, informaci spoléhal i přesto, že
podle svého vyjádření „neznal nikoho, kdo by takový postup aplikoval, ale chtěl
to vyzkoušet“, a tento „pokus“ provedl rovnou s množstvím 10.000 litrů
potenciálně smrtelné směsi. Iracionálnost informace o neutralizujících účincích
etanolu vůči metanolu jejich smícháním v poměru 1:1 pak dokresluje i jeho
vlastní vyjádření, že „když se začaly objevovat ve větším měřítku případy otrav
metanolem i její první úmrtí, tak jsem si řekl, že je (to) ´v prdeli´, že by to
musela být obrovská náhoda, že by se v jeden čas objevili dva takoví pitomci,
kteří by míchali takovou směs.“
71. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že
informace, na které obviněný R. F. spoléhal, nelze považovat za dostatečné
důvody ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný naopak jednal v
úmyslu nepřímém, jelikož věděl o vysokých zdravotních rizicích metylalkoholu,
ale přesto „riskl“ způsobení možných fatálních následků plynoucích z jeho
jednání a spolu s obviněným T. K. namíchal 10.000 litrů toxické směsi a tuto
prodal osobě obchodující s potravinářským lihem (ať již v podobě alkoholických
nápojů či nezpracovaného lihu), přičemž mu muselo být zřejmé, že J. V. si
takové obrovské množství lihu neponechá doma pro vlastní spotřebu. Obviněný
tedy věděl, že svým jednáním může způsobit trestněprávně relevantní následky
(vydání více než 7 osob v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, jakož i
samotné způsobení smrti či těžké újmy na zdraví), a s možností způsobení
takových následků byl srozuměn, a to minimálně ve smyslu smíření. O jeho
lhostejném postoji k možným následkům v podobě způsobení těžké újmy na zdraví
či usmrcení mnoha osob svědčí jeho spoléhání se na prima facie nevěrohodnou
informaci, že smícháním jedovatého metanolu s etanolem v poměru 1:1 se
neutralizují jeho toxické účinky, přičemž nevyvinul žádnou snahu si tuto
informaci alespoň „nepřiměřeným“ způsobem ověřit (když pouhým nahlédnutím na
internet by se iracionálnost této informace velmi rychle potvrdila), a to ani
navzdory skutečnosti, že sám neznal nikoho, kdo by takový postup aplikoval (již
tato skutečnost sama o sobě svědčí o velmi vysoké nepravděpodobnosti toho, že
by směs etanolu s metanolem v poměru 1:1 byla bezpečná, v opačném případě by
takovou „levnější“ variantu výroby potravinářského lihu využívalo nepochybně
mnoho lidí), a že jej na možnou nebezpečnost jeho jednání upozorňoval i
spoluobviněný T. K. Je přirozené, že představa způsobení fatálních následků
nebyla obviněnému R. F. příjemná (v opačném případě by bylo nutné uvažovat o
přímém úmyslu a možné psychické deviaci obviněného), taková skutečnost však
(jak výše uvedeno) nebrání závěru o jeho nepřímém úmyslu ve vztahu ke způsobení
jemu nepříjemných následků. Obviněný totiž vidině svého majetkového obohacení
obětoval eventualitu, že jeho „pokus“ o neutralizaci toxických účinků metanolu
se nevydaří, přičemž s takovou eventualitou byl od počátku smířen. O jeho
smíření svědčí navíc (kromě již zmíněných okolností) i skutečnost, že J. V.
nechtěl o přítomnosti metylalkoholu v jím namíchané směsi záměrně nic říkat, v
čem by mu však nic nebránilo, pokud by o věrohodnosti informace, na níž podle
svých slov tolik spoléhal, neměl sám velmi důvodné pochybnosti.
72. Další výhrady obviněného R. F. směřují k posouzení objektivní
stránky trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku s tím, že
namícháním závadné směsi metylalkoholu a etylalkoholu s obviněným T. K.
nemohli sami o sobě vyvolat stav obecného ohrožení, jelikož ten byl vyvolán až
v důsledku činnosti J. V. a jeho distributorské sítě, resp. že stav obecného
ohrožení mohl vzniknout až kumulací jejich jednání s dalšími okolnostmi, které
byly v moci jiných osob.
73. Jak již výše uvedeno, pro obecné nebezpečí ve smyslu § 272 tr.
zákoníku je typická bezprostřednost (vzniku nebezpečí již nebrání splnění
dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob),
živelnost a neovladatelnost průběhu událostí (vznik poruchy je závislý na
nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob). Na
podkladě shora rozvedených skutečností lze nepochybně konstatovat, že obecné
nebezpečí, jehož způsobení bylo přisouzeno obviněným (vydání více než sedmi
lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví), vzniklo již v okamžiku, kdy
tito předali jednotlivé dodávky (2x 3.000 litrů a 1x 4.000 litrů) velkého
množství jedovaté směsi metylalkoholu a etylalkoholu J. V. s tím, že se jedná
o potravinářský líh (podle slov obviněného R. F. tudíž líh zdravotně
nezávadný), přičemž o J. V. věděli, že obchoduje s lihem a alkoholickými
nápoji a neměli žádný důvod předpokládat, že by si těchto 10.000 litrů toxické
směsi chtěl ponechat pro vlastní spotřebu. V tomto okamžiku již proto nebylo v
moci obviněných ani jiných osob, aby zabránili vzniku obecného nebezpečí,
jelikož nikdo jiný nevěděl o přítomnosti vysoce nadlimitního množství
metylalkoholu v této směsi, nýbrž s ní všechny osoby v rámci distributorského
řetězce nakládaly jako s potravinářským lihem (potažmo jako s alkoholem
vyrobeným z potravinářského lihu). Obvinění si navíc museli být dobře vědomi
jednoduchosti vytvoření takového obecného nebezpečí se zřetelem k tomu, že
metanol je vzhledem i chuťově látka nerozeznatelná od etanolu. Za daných
okolností nepostrádalo obecné nebezpečí vytvořené obviněnými R. F. a T. K. ani
prvky živelnosti a neovladatelnosti, neboť vznik poruchy (tj. těžké újmy na
zdraví nebo smrti poškozených) byl již závislý pouze na náhodných událostech
vymykajících se jak vlivu obviněných, tak vlivu ohrožených osob, které při
spotřebě alkoholických nápojů vzhledem i chuťově totožných se zdravotně
nezávadným alkoholem nemohly vědět, že se jedná o toxickou směs.
74. Pokud se obviněný R. F. domáhá posouzení svého jednání jako
trestného činu podle § 156 tr. zákoníku s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1257/2010, pak nutno uvést, že Nejvyšší soud
se v daném usnesení správností právní kvalifikace skutku podle § 156 tr.
zákoníku vůbec nezabýval, takže toto rozhodnutí nemá ve vztahu k argumentaci
obviněného žádnou vypovídací hodnotu. Za obdobně nepřiléhavý lze označit i jeho
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 559/2011,
kterým bylo zrušeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že v jeho
výrokové části ani odůvodnění nebyly vyjádřeny skutkové okolnosti svědčící o
vědomostní stránce zavinění (z důvodu změny důkazní situace u obviněného nebylo
možné dovodit jeho vědomost o zdravotní závadnosti lihovin, které pouze
přechovával, což je ovšem skutkově podstatně odlišný případ od jednání
obviněného R. F.). Skutek obviněného R. F. byl naproti tomu posouzen správně
jako trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst.
3 písm. a) tr. zákoníku.
75. Výhrady v této části dovolání obviněného R. F. tak sice bylo možné
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nutno je však označit na zjevně neopodstatněné.
76. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatněného obviněným R. F. Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě přichází v
úvahu pouze jeho druhá alternativa, která předpokládá zamítnutí řádného
opravného prostředku dovolatele navzdory existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v předcházejícím řízení. Vzhledem ke
skutečnosti, že námitky obviněného R. F. se po obsahové stránce s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [jakož i s dalšími
důvody dovolání vymezenými v § 265b odst. 1 a) až k) tr. ř.] míjí, nemohl být
naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
77. Obvinění T. K. a R. F. brojí v neposlední řadě proti
nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody na doživotí, resp. obviněný R.
F. namítá jeho uložení v rozporu s § 37, § 38, § 39 a § 54 odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku.
78. K tomu Nejvyšší soud předesílá, že ustanovení § 54 odst. 1 tr.
zákoníku vymezuje dvě základní podmínky společné pro uložení obou druhů
výjimečného trestu (tj. trestu odnětí svobody na 20-30 let a trestu odnětí
svobody na doživotí), podle nichž lze uložit výjimečný trest jen (a) za zvlášť
závažný zločin, (b) jestliže to u takového zločinu výslovně dovoluje trestní
zákoník ve zvláštní části. Pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na
doživotí pak musí být splněny také podmínky uvedené v § 54 odst. 3 tr.
zákoníku. Tento trest je tedy možné uložit, (c) pokud je takový zvlášť závažný
zločin mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení
činu (ca) nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce (cb) nebo k zvlášť těžkému a
těžko napravitelnému následku (cc), a (d) jestliže to vyžaduje ochrana
společnosti (da), nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem
odnětí svobody nad 20 až do 30 let (db). Podmínky uvedené pod písmeny (a) až
(d) jsou stanoveny kumulativně, takže musí být splněny zároveň, přičemž pro
naplnění podmínky pod písmenem (c) i podmínky pod písmenem (d) postačí
existence alespoň jednoho z alternativně stanovených předpokladů pro uložení
trestu odnětí svobody na doživotí (ca nebo cb nebo cc; da nebo db).
79. Nejprve lze ve vztahu k oběma obviněným společně konstatovat, že
jelikož tito byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení
podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (obviněný
T. K. ve formě pomoci a obviněný R. F. ve formě přímého pachatelství), je u
nich splněna podmínka pro uložení výjimečného trestu ve smyslu § 54 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť spáchali zvlášť závažný zločin, u něhož trestní zákoník uložení
výjimečného trestu výslovně dovoluje.
80. Pokud jde o naplnění zákonného předpokladu pro uložení trestu odnětí
svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který předpokládá
mimořádnou závažnost zvlášť závažného zločinu, tak soudy nižších stupňů
shledaly u obviněných takovou mimořádnou závažnost z důvodu způsobení zvlášť
těžkého a těžko napravitelného následku.
81. V obecnosti představuje takový následek nenapravitelnou nebo jen
velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou zvlášť závažným zločinem na
nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákoníku, která
dovolují uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Tak např. u
zločinu vraždy to může být úmyslné usmrcení většího počtu lidí, než postačuje
podle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, u ostatních zvlášť závažných zločinů
by bylo takovým následkem usmrcení dvou a více osob, případně u obou kategorií
činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. V takovém případě
není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle
úmyslného usmrcení aspoň jedné osoby i majetkovou škodu mimořádně velkého
rozsahu, vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství, ve fungování
státního aparátu, důležitých provozů (např. jaderných elektráren, letového
provozu, zdravotnické služby), popř. i s negativním dopadem v mezinárodním
měřítku apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 741).
82. S přihlédnutím k uvedeným východiskům lze konstatovat, že naplnění
podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku bylo v případě obou obviněných posouzeno správně. V důsledku
jejich součinného jednání totiž došlo k úmrtí nejméně 38 poškozených a
intoxikaci metylalkoholem u nejméně 79 poškozených, z nichž minimálně 50
poškozeným byla způsobena těžká újma na zdraví. V daném případě tak došlo k
enormnímu zásahu do zájmu na ochraně života a zdraví osob mnohonásobně
převyšující „minimální“ pomyslnou hranici potřebnou pro naplnění zákonné
podmínky stanovené v § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takový následek tudíž
nepochybně lze označit za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Nadto lze
poznamenat, že následky reálně hrozící z jednání obviněných mohly dosáhnout
ještě daleko větších rozměrů, nebýt rychlého zásahu bezpečnostních,
zdravotnických a vládních složek České republiky. Pominout pak nelze ani další
následky mimořádného charakteru (tzv. částečnou prohibici, částečný zákaz
exportu alkoholu mimo území České republiky, částečný zákaz importu alkoholu z
České republiky vyhlášený v Polsku a na Slovensku, milionové ztráty ve státním
rozpočtu, jakož i u subjektů obchodujících s „legálním“ lihem atd.) přesahující
hranice České republiky, které budou rozvedeny níže.
83. Co se týče podmínky podle § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tak v
tomto směru soudy odůvodnily uložení trestu odnětí svobody na doživotí potřebou
účinné ochrany společnosti.
84. V obecné rovině lze říci, že zatímco alternativní zákonná podmínka
ve smyslu § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívající v nemožnosti nápravy
pachatele trestem kratšího trvání reflektuje požadavek individuální prevence, v
hledisku nezbytné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek
generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí z tohoto důvodu
bude proto namístě, když jiné prostředky nebudou způsobilé účinně ochránit
společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často
nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak
být za předpokladu, jestliže bude hrozit mimořádné ohrožení např. v důsledku
trestných činů uvedených v návětě § 54 odst. 3 tr. zákoníku, které se budou
častěji vyskytovat, budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou
jimi ohroženy (např. dětí, úředních osob), pokud dojde k hlubokému znepokojení
široké veřejnosti apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 741).
85. Nejvyšší soud v daném kontextu připomene rovněž některé související
okolnosti vyvolané souzeným jednáním obviněných. Dne 12. 9. 2012 byl vládou
České republiky k řešení krizové situace nastalé v důsledku metanolových otrav
zřízen krizový štáb podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně
některých zákonů (krizový zákon). Téhož dne bylo ministerstvem zdravotnictví
vyhlášeno mimořádné opatření v podobě plošného zákazu stánkového prodeje
alkoholických nápojů s obsahem alkoholu větším než 30 %, které bylo dne 14. 9.
2012 nahrazeno přísnějším mimořádným opatřením nařizujícím úplný zákaz prodeje,
nabízení a distribuce alkoholických nápojů s obsahem alkoholu do 20 %. Na
krizovou situaci v České republice reagovalo dne 16. 9. 2012 Polsko a následně
dne 18. 9. 2012 i Slovensko zákazem dovozu více než 20 % alkoholu vyrobeného v
České republice. Posléze dne 20. 9. 2012 byla ministrem zdravotnictví zakázána
distribuce a vývoz lihovin s obsahem nad 20 % alkoholu mimo území České
republiky. Tato tzv. částečná prohibice byla za stanovení přísných podmínek
prodeje takového druhu lihovin zrušena až dne 27. 9. 2012.
86. Jednání obviněných spočívající v namíchání enormního množství
toxické směsi a jejího prodeje pro „potravinářské účely“ si tak vyžádalo
mimořádné zásahy státních orgánů České republiky i okolních zemí a nepochybně
zasáhlo i do života přímo „nepoškozené“ veřejnosti, jelikož prostřednictvím
konzumace běžně dostupné suroviny začalo docházet k hromadným následkům na
zdraví i životě osob. Zároveň byly odhaleny bohatě rozvětvené struktury tzv.
černého trhu s alkoholem v celorepublikovém rozměru, jakož i jejich přesah do
sféry „oficiální“ výroby lihovin. V důsledku uvedených okolností tak došlo k
hlubokému znepokojení české i zahraniční veřejnosti, a to nejen z důvodu
početných následků na zdraví a životech poškozených, ale i z důvodu odhalení
skutečných praktik tzv. lihové mafie zasahující i do některých „známějších“
likérek. Obvinění svým jednáním prokazujícím zjevnou lhostejnost vůči životu a
zdraví osob, jakožto hodnot v demokratickém právním státu (i vzhledem k jejich
přednostnímu zařazení ve zvláštní části trestního zákoníku) zcela zásadního
významu, zároveň porušili základní společenské hodnoty, a to nenahraditelným a (nejen) v České republice dosud nevídaným způsobem.
Uložení trestu kratšího trvání za shora popsanou trestnou činnost, která svou
mimořádnou závažností, následky na životě a zdraví osob či celospolečenským
dopadem výrazně převyšuje i ty jinak nejzávažnější trestné činy, by proto
nebylo způsobilé účinně ochránit společnost před tak vysoce nebezpečnou
kriminalitou. Lze tudíž konstatovat, že soudy nižších stupňů posoudily správně
i naplnění požadavku pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v podobě nezbytné ochrany společnosti.
87. Na tomto místě nutno opětovně zdůraznit, že zákonná podmínka pro
uložení trestu odnětí svobody spočívající v „nezbytné ochraně společnosti“
vyjadřuje požadavek generální, nikoliv individuální prevence. Pokud tedy oba
obvinění poukazují na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle nichž jejich
resocializace není nutná, tak taková skutečnost by mohla mít relevanci pouze ve
vztahu k druhé alternativní podmínce pro uložení trestu odnětí svobody na
doživotí vymezené v § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (která stanoví, že „není
naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 20 až do
30 let“), nikoliv však k alternativě v podobě „nezbytné ochrany společnosti“,
která byla dána v případě obviněných (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1272/2011, na něž odkazuje i obviněný R.. F.
ve svém dovolání).
88. Co se týče dalších skutečností, které podle obviněných odůvodňují
uložení kratšího trestu odnětí svobody než doživotí (bezúhonnost, dosavadní
způsob života, popř. rodinné poměry), tak nutno ve shodě se soudy nižších
stupňů uvést, že s přihlédnutím k výše rozvedeným, skutečně výjimečným
okolnostem nyní projednávané věci tyto nejsou způsobilé zvrátit závěr o
nutnosti uložení nejpřísnějšího trestu. Jejich dosavadní bezúhonnost sice sama
o sobě je významnou polehčující okolností, nicméně její váhu v daném případě
výrazně převyšují shora zmíněné mimořádné okolnosti ve spojení s absencí jiných
polehčujících okolností (a maiori ad minus lze totéž konstatovat ve vztahu k
rodinným poměrům, na něž poukazuje obviněný R. F., které jsou v rámci
individualizace trestu okolností spíše vedlejšího významu, jež se zohledňuje
především u méně závažné trestné činnosti). V případě obviněných tudíž nelze
hovořit o excesivním nepoměru mezi požadavky generální a individuální prevence,
který by mohl značit namítanou „exemplárnost“ trestu, porušení zásady
humánnosti a přiměřenosti trestních sankcí či příslušných zákonných ustanovení
pro ukládání trestů.
89. Nadto lze reagovat též na výhradu obviněného R. F., podle níž měl
soud prvního stupně na str. 142 svého rozsudku nepřípustně argumentovat
subjektivní stránkou obviněných. Obviněný zde totiž pomíjí předchozí
argumentaci nalézacího soudu, z níž je patrno, že se v rámci svých úvah o
ukládané sankci vyjadřoval k motivaci, nikoliv otázce zavinění obviněných,
kterou již vyřešil v rovině základů trestní odpovědnosti. Motiv (pohnutka)
přitom je jednou z okolností, jejíž zohlednění při ukládání trestu zákon
výslovně předpokládá (viz § 39 odst. 2 tr. zákoníku). Na námitku obviněného T.
K. stran nezohlednění formy jeho účastenství na trestném činu reagoval
výstižně již soud druhého stupně (viz str. 56 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak pouze pro úplnost opakuje, že forma účastenství obviněného
T. K. na souzené trestné činnosti nebyla posouzena správně, jelikož tento
nebyl „pouhým“ pomocníkem na trestném činu obviněného R. F., nýbrž byl jeho
spolupachatelem. Odvolací soud, vědom si této vady v právní kvalifikaci, ji
však vzhledem k absenci odvolání státního zástupce a zásadě zákazu změny k
horšímu nemohl napravit. Právě zásada přiměřenosti trestů ve spojení se zásadou
materiálně-formálního pojetí trestného činu lato sensu z hlediska trestu však v
rámci individualizace trestů umožňují zohlednit skutečný podíl obviněného T.
K. na spáchaném trestném činu (samozřejmě v rámci zákonné trestní sazby),
který i v jeho případě odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí.
90. Se zřetelem ke shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje,
že v případě obou obviněných byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení
výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, takže jejich námitkám vztaženým
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. nelze přiznat žádnou
opodstatněnost.