7 Tdo 845/2024

7 Tdo 845/2024-383

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovoláních obviněných 1. Š. J. a 2. T. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 11 To 142/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 44 T 11/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 11 To 142/2024, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 44 T 11/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 44 T 11/2023, byli obvinění shledáni vinnými ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

2. Tohoto trestného činu se obvinění měli dopustit v podstatě tím, že dne 19. 12. 2021 v přesně nezjištěné době od 12:00 do 13:00 hodin na adrese XY XY, XY, jako rodiče nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) nedostáli svým rodičovským povinnostem výkonu dostatečného dohledu nad poškozenou tak, jak jim ukládá zejména § 858 o. z. V uvedené době obvinění při výkonu dohledu nad nezletilou podcenili riziko, které pro zdraví a život poškozené plynulo z jejího nestřeženého pohybu po místnosti, ve které se nacházela droga extáze. V důsledku toho poškozená v nestřeženém okamžiku spolkla tuto látku obsahující amfetamin, přičemž v její krvi odebrané téhož dne v 18:50 hodin bylo zjištěno 1023 ng/ml MDMA-Extáze. To způsobilo, že u poškozené nastal třes těla, který přešel v křečovitý stav celého těla a apatie, což si vyžádalo okamžitou specializovanou lékařskou pomoc s hospitalizací od 19. 12. do 23. 12. 2021. U poškozené byla diagnostikována akutní otrava amfetaminem, která vedla k akutnímu selhání životních funkcí, a v případě, že by jí nebyla poskytnuta včasná specializovaná lékařská pomoc, došlo by k její smrti.

3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněným shodně každému podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 18 měsíců. Společně s tím soud uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky (dále také jako „zdravotní pojišťovna“) náhradu škody ve výši 52 654 Kč. Poškozenou AAAAA soud s uplatněným nárokem na náhradu škody (přesněji šlo o nemajetkovou újmu) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obvinění se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 11 To 142/2024, byla jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Obvinění podali proti druhostupňovému rozhodnutí obsahově shodná a jedním obhájcem vyhotovená dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

6. V rovině skutkového zjištění obvinění namítli zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým závěrem o tom, že v důsledku požití drogy došlo u poškozené k akutnímu selhání životních funkcí, což by bez lékařské pomoci způsobilo smrt poškozené. Ve svých dovoláních v šíři odkázali na rozpory mezi znaleckými posudky, případně mezi výpověďmi znalců v hlavním líčení a na další lékařskou dokumentaci z doby hospitalizace poškozené. Podle obviněných provedené dokazování nepostavilo najisto, že skutečně došlo k selhání životních funkcí nebo že by byla poškozená skutečně ohrožena na životě, a skutková zjištění tak neměla dostatečný podklad v dokazování. Za vadu řízení označili také to, že soudy neakceptovaly důkazní návrh na vzájemný, resp. konfrontační výslech znalců MUDr. Olgy Černé a MUDr. Luďka Ryby, který mohl zmíněné rozpory vyřešit.

7. Na to obvinění navázali i v rovině hmotněprávní. Namítli, že pokud jde o objektivní stránku trestného činu, nebyl naplněn znak těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 147 odst. 1, resp. § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Odkázali opět v rovině dokazování zejména na to, že znalci MUDr. Olga Černá a MUDr. Luděk Ryba se neshodli na tom, zda šlo v případě poškozené o krátkodobou nebo střední poruchu vědomí; poškozená se navíc po 25 minutách měla probrat, a to nikoli v souvislosti s činností lékařů. O závažnosti způsobené poruchy tak panují pochybnosti, resp. nebylo dosaženo praktické jistoty. Odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23.

8. V hmotněprávní rovině pak obvinění zpochybnili i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Uvedli, že nebylo zkoumáno zachování potřebné míry opatrnosti, resp. se soudy vůbec nezabývaly konkrétními okolnostmi případu a osobními poměry obviněných. Soudy tak v řízení trvaly na „absolutním“ dohledu, tedy že vznik následku vždy zakládá trestní odpovědnost. Soudy nijak nepodložily, že by obvinění mohli vědět o možnosti následku, jak vyžaduje zákon v ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V důkazní rovině nebylo prokázáno, že by obvinění o přítomnosti drog ve svém bytě věděli (natož že by tím pádem mohli vědět, že je droga v dosahu poškozené).

9. Konečně obvinění namítli také do adhezního řízení, v němž měl soud prvního stupně (za nesprávné aprobace soudem odvolacím) přiznat zdravotní pojišťovně více, než na co měla nárok. Podle dokumentace, kterou obvinění získali od zdravotní pojišťovny, celkové náklady činily 41 060,23 Kč, nikoli 52 654 Kč, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Na odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého náklady pojišťovny zahrnovaly i následné kontrolní vyšetření ze dnů 1. a 26. 5. 2022, obvinění v textu dovolání reagovali tak, že v prvním datu poškozená na žádné prohlídce nebyla, v druhém datu byla na prohlídce nesouvisející se zdravotní komplikací v této věci.

10. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud prvostupňové i odvolací rozhodnutí zrušil, stejně jako aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejdříve uvedl, že skutkové zjištění týkající se jistého následku smrti v případě absence lékařského zásahu je skutečně zatíženo zjevným rozporem s obsahem provedených důkazů; přesnější by v tomto bylo učinit skutkové zjištění, podle něhož by k této smrti bez zásahu lékařů došlo toliko „pravděpodobně“. Připojil však, že tento rozpor nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tato okolnost není významná pro naplnění znaků trestného činu. Znak těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 147 odst. 1, resp. § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je totiž naplněn potud, pokud je následkem poškození ohrožen život oběti. K tomu státní zástupce uvedl: „V žádném případě se nepožaduje, aby bylo ‚doložitelné‘, či ‚prokazatelné‘, že by oběť bez poskytnutí lékařské péče skutečně zemřela. […] [P]ostačuje, že život [oběti] byl toliko ohrožen, nikoliv, že by byl s jistotou zmařen“. Pokud jde o údajné opomenuté důkazy, státní zástupce připojil, že s důkazními návrhy obhajoby se soud prvního stupně řádně vypořádal.

12. V otázce zavinění, resp. naplnění subjektivní stránky trestného činu státní zástupce uvedl, že v případě dítěte ve věku poškozené „musí být dítě bohužel podrobeno dohledu, který je téměř absolutní. […] Soudy správně shledaly, že [obvinění] nevykonával[i] nad poškozenou dostatečný dohled“.

13. K námitce do adhezního řízení státní zástupce uvedl, že ta neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, neboť míří do skutkového zjištění, které není významné pro naplnění znaků trestného činu.

14. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

Námitka opomenutého důkazu

19. Pod uplatněný dovolací důvod lze v obecném smyslu podřadit jednak námitku do opomenutého důkazu vzájemnou výpovědí znalců, které Nejvyšší soud však nemohl přiznat opodstatnění.

20. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

21. Soud prvního stupně se s důkazním návrhem obviněných vypořádal v bodě 17 svého rozhodnutí, ve kterém v podstatě uvedl, že důkazní návrh zamítá pro nadbytečnost, neboť ve věci je dostatečný důkazní podklad pro učinění skutkového závěru, a to i s přihlédnutím k tomu, že byl vypracován revizní znalecký posudek. To v podstatě aproboval i soud odvolací v bodě 7 svého rozhodnutí, ve kterém uvedl, že skutkový stav byl na základě provedených důkazů spolehlivě zjištěn, a tedy není třeba ve věci zpracovávat další znalecký posudek ani dále vyslýchat znalce MUDr. Luďka Rybu a MUDr. Olgu Černou.

22. Takové odůvodnění soudů prvního a druhého stupně je logické a odpovídá judikaturním požadavkům na řádné zamítnutí důkazního návrhu. Soudy se důkazním návrhem zabývaly, odůvodnily, že předmět dokazování byl zjištěn, a tedy že by další dokazování bylo nadbytečné.

23. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Námitka do skutkového zjištění o jisté smrti poškozené v případě neposkytnutí lékařské pomoci

24. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit námitku do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým závěrem o tom, že v důsledku požití drogy došlo u poškozené k akutnímu selhání životních funkcí, což by bez lékařské pomoci s jistotou způsobilo smrt poškozené.

25. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že aby byl naplněn uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě, musí být sporované skutkové zjištění určující (tzn. nikoli jakékoli) pro naplnění znaků trestného činu [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, konkrétně ve vztahu ke znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ovšem není významné (zde Nejvyšší soud zdůrazňuje, míněno pro konkrétní právní kvalifikaci), zda by poškozená bez zásahu lékařů skutečně, resp. s jistotou zemřela, ale je významné, resp. určující, zda (zjednodušeně řečeno) následkem jednání obviněných byla ohrožena na životě, tedy zda její zdravotní stav byl pro život nebezpečný. Vyžaduje se tedy méně intenzivní forma ohrožení.

26. Pokud tak obvinění namítali, že skutkové zjištění, které bylo reflektováno i v tzv. skutkové větě výroku o vině, že „v případě, že by [poškozené] nebyla poskytnuta včasná specializovaná lékařská pomoc, došlo by k její smrti“, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pak nejde o tvrzení podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, a tím nejde ani o tvrzení, které by bylo způsobilé založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu.

27. Přesto a nad rámec zákonných limit dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že uvedené skutkové zjištění skutečně nemá zcela dostatečný podklad v provedeném dokazování. O jistotě smrti poškozené v případě, že by se jí nedostalo náležité lékařské pomoci, se pozitivně vyjádřil pouze znalec MUDr. Jiří Hladík (viz protokol z hlavního líčení ze dne 19. 4. 2023). Druhý znalec MUDr. Luděk Ryba se ve své výpovědi vyjádřil tak, že poškozená přes vážnost intoxikace nebyla ohrožena na životě a pravděpodobně by se uzdravila i bez zásahu lékařů (viz protokol z hlavního líčení ze dne 19. 4. 2023). Vzhledem k rozdílným znaleckým názorům byl opatřen revizní znalecký posudek (viz opatření ze dne 9. 5. 2023), k jehož vypracování byl přibrán znalecký ústav Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Znalkyně MUDr. Olga Černá, která předsedala komisi zpracovávající revizní znalecký posudek, se ve své výpovědi v hlavním líčení přiklonila k obsahu znaleckému posudku MUDr. Jiřího Hladíka. Nikoli však zcela, neboť ve své výpovědi jistotu smrti poškozené popřela, když na dotaz obhajoby uvedla, že nelze doložit, že léčba zabránila fatálním následkům; život poškozené však byl podle znalkyně ohrožen, byť uznala, že scénáře smrti byly spíše hypotetické, ale založené na klinické praxi (viz protokol z hlavního líčení ze dne 12. 3. 2024). Tuto část výpovědi soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nereflektoval (viz body 14 až 16 prvostupňového rozhodnutí), a není zcela přesné, co uvedl v bodech 16 a 19 svého rozhodnutí, že se znalkyně bez dalšího a zcela ztotožnila se závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka, protože se odchýlila právě v otázce jistoty smrti poškozené při absenci lékařského zásahu. Za stavu, ve kterém soud prvního stupně vycházel evidentně především z revizního posudku (srov. bod 15 prvostupňového rozhodnutí), resp. z výpovědi znalkyně MUDr. Olgy Černé, nelze vzhledem k provedenému dokazování logicky vyvodit, že by poškozená bez lékařského zásahu s praktickou jistotou zemřela. Uvedené skutkové zjištění proto je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, byť – jak vysvětleno shora – nenaplňuje tato procesní vada uplatněný dovolací důvod, neboť nejde o skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Vzhledem však k tomu, že z důvodů popsaných níže v rozhodnutí je věc vracena k dalšímu projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může nicméně být tato skutečnost v dalším řízení (v popisu skutkového děje) zohledněna.

28. Na druhou stranu Nejvyšší soud uvádí, že okolnost, že poškozená byla určitým způsobem ohrožena na životě, což je z hlediska právní kvalifikace již významné (viz dále), se z provedeného dokazování jasně podává. Jak vyplynulo shora, o ohrožení života se zřetelně vyjádřil nejen znalec MUDr. Jiří Hladík, ale také znalkyně MUDr. Olga Černá odpovědná za zpracování revizního znaleckého posudku.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Obvinění ve svém dovolání dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., opět prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

Námitka do naplnění znaku těžké újmy na zdraví

31. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit jednak námitku do naplnění znaku těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, které však Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění.

32. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví podle písm. e) zmíněného ustanovení i poškození důležitého orgánu. Za poškození důležitého orgánu se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život, resp. jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023. s. 1708).

33. V návaznosti k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jak bylo řečeno, vázán, byla poškozená otrávena amfetaminem, což ji ohrozilo na životě. Poškozená mj. upadla do bezvědomí, tedy došlo k narušení funkce centrální nervové soustavy (konkrétně její části – mozku), a s tím k selhání jedné ze základních životních funkcí. Ztráta vědomí v daném případě vyvolala riziko selhání dýchacího nebo oběhového ústrojí, a to i s přihlédnutím ke křečovým stavům poškozené (srov. body 15, 20, 23 prvostupňového rozhodnutí). Soudy prvního i druhého stupně tento následek kvalifikovaly jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy jako poškození důležitého orgánu. S tímto závěrem se lze ztotožnit. Otrava amfetaminem u poškozené totiž významně narušila činnost mozku, zvláště důležitého orgánu, v důsledku čehož hrozila smrt poškozené. Nejvyšší soud připojuje, že byť nejde s praktickou jistotou říct, zda by ke smrti poškozené skutečně došlo, k čemuž bylo podáno vyjádření shora v tomto rozhodnutí v části věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., významné z hlediska kvalifikace tohoto znaku je to, zda byl život poškozené určitým způsobem ohrožen, tedy zda vzniklo nebezpečí pro život.

34. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Námitka do naplnění subjektivní stránky trestného činu

35. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit také námitku do naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou je třeba shledat důvodnou.

36. Nejvyšší soud k dále uvedeným závěrům předesílá, že nijak nehodlá zpochybňovat rodičovskou odpovědnost, a to zejména ve vztahu k malým dětem, které jsou svojí podstatou na rodiče (případně na jiné osoby podle konkrétní situace) prakticky zcela odkázány, neboť, což je pro posuzovaný případ podstatné, schopnost vyhodnotit kolem se odehrávající děje a adekvátně na ně reagovat je zpočátku lidského života minimální (a proto je potřeba intenzity dohledu v takovou dobu vysoká) a teprve postupně se rozvíjí. Rovněž Nejvyšší soud nehodlá zpochybňovat ani negativní vlivy vyplývající z existence omamných a psychotropních látek, a to včetně jejich přechovávání. Současně ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základní zásady trestního práva [zde zásada odpovědnosti za zavinění (nullum crimen sine culpa)] jsou platné obecně, a jejich dopad a projevy do konkrétních ustanovení (zde zejména § 13 odst. 2 a § 16 tr. zákoníku) nelze omezit ani v případě, v němž jinak objektivně nastane určitá nešťastná, popřípadě téměř tragická situace (zde kumulující přítomnost drogy a ohrožení života malého dítěte).

37. K uvedené námitce tak Nejvyšší soud uvádí, že podmínkou trestní odpovědnosti je naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy důsledkem zaviněného jednání ve formě úmyslu či nedbalosti (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). V případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku musí soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé nebo nevědomé nedbalosti. Tyto formy nedbalostního zavinění zákon vymezuje tak, že u vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zatímco – což je pro posuzovaný případ podstatné, neboť právě takovou formu zjistily soudy činné dříve ve věci – u nevědomé nedbalosti pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Takto zákon vymezuje formy nedbalosti, výslovně však již nestanoví, co je jejím měřítkem, což je ponecháno nauce trestního práva a soudní praxi (srov. BOHUSLAV, L., HERCZEG, J. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 227).

38. Jak potom připomněl Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, uveřejněný pod č. 199/2016 Sb. n. a u.), mají- li soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením tzv. objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 nebo pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.).

39. Řešenou otázkou v této věci tedy je, zda soudy, které dovodily jednání obviněných v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v předchozím řízení řádně posoudily, že obvinění nenaplnili potřebnou míru opatrnosti, a to jednak z hlediska objektivního, jednak z hlediska subjektivního.

K objektivnímu hledisku míry opatrnosti

40. Objektivní (také obecné) hledisko spočívá ve standardní opatrnosti, kterou vyžaduje zákon po všech pachatelích spadajících do srovnatelné kategorie stejně. Tam, kde standard opatrnosti ve vztahu k vybrané lidské činnosti regulují právní předpisy nebo jiná stanovená či uznávaná pravidla (např. technické normy), vyžaduje zákon z objektivního hlediska právě tento standard opatrnosti. Pokud však takto některá oblast lidské činnosti regulovaná není, případně je regulována jen ve zcela obecné poloze, pak požadavek zákona zpravidla vychází z obecně uznávaných zásad rozumného člověka (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. In: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 371). Takový člověk není nedbalý, ale není ani “patologicky“ opatrný (srov. KUDLICH, H. In: Strafgesetzbuch: Kommentar. 2. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 2015, s. 114).

41. Péče o dítě je právě jednou z oblastí, která se vzhledem ke své jen obecné zákonné regulaci (viz § 858 o. z.) posuzuje podle míry opatrnosti, kterou by v pozici pachatele vynaložil rozumný člověk.

42. V této věci soudy správně určily, že obvinění byli jako rodiče poškozené zatíženi rodičovskou odpovědností, jejímž obsahem je i povinnost péče o zdraví a ochranu dítěte (viz § 858 o. z.). Proto obvinění měli dohlížet na pohyb a činnost dítěte (bod 24 prvostupňového rozhodnutí, resp. 12 odvolacího rozhodnutí).

43. V tomto směru, resp. z objektivního hlediska míry opatrnosti, se lze ztotožnit s tím, že rozumný člověk má v případě péče o dítě věku poškozené (toho času bez mála 12 měsíců) dbát na to, aby nepozřelo něco, co by ho mohlo ohrozit na zdraví nebo na životě. Tento standard vyplývá z rozumnému člověku známé skutečnosti, že děti v uvedeném věku zkoumají své prostředí i tím, že si instinktivně dávají věci kolem sebe do úst, čímž smyslově poznávají svět kolem sebe. To lze beze sporu považovat za aktivitu pro zdraví dítěte rizikovou, a po rodičích lze z objektivního hlediska míry opatrnosti rozumně vyžadovat, aby nad touto aktivitou udržovali dohled.

44. Skutečnost, že se obviněným nepodařilo uhlídat, co si poškozená vkládala do úst (což soudy považovaly za rozhodné, neboť zavinění obviněných dovodily už a pouze z toho, že obvinění porušili svou povinnost vykonávat dohled nad poškozenou, která se pohybovala v místnosti, v níž se nacházela droga), však bez dalšího neznamená, že by obvinění jednali v nedbalostní formě zavinění. Jak totiž připomíná odborná literatura, sama skutečnost, že jednání pachatele bylo pro trestněprávně relevantní následek kauzální (je mezi nimi dána příčinná souvislosti) a že pachatel tímto jednáním objektivně porušil povinnost, jejímž účelem bylo takovému následku zabránit, k závěru o nedbalosti pachatele nestačí. Je třeba zkoumat, zda je zavinění pachatele dáno konkrétními okolnostmi souzeného případu. Nedbalost tedy není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, uveřejněný pod č. 96/2016 Sb. n. a u.). Objektivní vymezení nedbalosti je nutným základem, přičemž ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální, resp. subjektivní (HERCZEG, J. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 194).

K subjektivnímu hledisku míry opatrnosti

45. Subjektivní (také individuální) hledisko představuje takovou míru opatrnosti, kterou lze po pachateli vyžadovat v konkrétním případě, resp. kterou je pachatel schopen v konkrétním případě vynaložit, a to vzhledem k jeho osobním vlastnostem, zdravotnímu stavu, nebo dalším okolnostem případu (srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 371 a násl.). Může jít přitom o okolnosti existující nezávisle na pachateli i okolnosti vyvolané jeho přičiněním (HERCZEG, J. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 195).

46. Nejvyšší soud v dřívější judikatuře mezi takto významnými okolnosti příkladem uvedl, zda řidič, který v rozporu s tehdejšími právními předpisy ponechal své služební vozidlo neuzamčené a s klíčkem v armaturní desce vozu, následkem čehož se vozu zmocnila další osoba a způsobila škodu, mohl takový následek předpokládat vzhledem k času, během kterého byl od vozu vzdálen, a zda mohl vůbec vzhledem k okolnostem nebo dřívějším zkušenostem předpokládat jednání osoby, která se jeho vozu zmocnila (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1958, sp. zn. 1 Tz 123/58, uveřejněné pod č. 75/1958 Sb. rozh. tr.). Zvláště na předchozí zkušenost a čas nepozornosti jako okolnosti významné ze subjektivního hlediska míry opatrnosti Nejvyšší soud upozornil znovu (byť nešlo přímo o jeho rozhodnutí, ale o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, které Nejvyšší soud publikoval ve Sb. rozh. tr.) v případu vychovatelky, pod jejímž dohledem došlo ke smrtelnému zranění jí svěřeného dítěte, které při vycházce lesem vylezlo na klády, které se s ním uvolnily. Soud v té věci uvedl, že „cesta, po které děti šly, byla obviněné známa. Věděla, že je to cesta zcela bezpečná, lemovaná po jedné straně kopcem, po druhé straně mělkým potůčkem. Ačkoliv tudy velmi často s dětmi chodila, neviděla tam dosud nikdy složeny u cesty klády. I když cesta vede lesem, nelze požadovat podle normálních zkušeností, aby kdo tušil, že takovéto nebezpečí bude dětem u cesty hrozit. Doba, na kterou chlapce ztratila z očí, byla velmi krátká, podle výpovědi obžalované i dalších čtyř chlapců, kteří spolu [zesnulým dítětem] odběhli napřed, sotva 3 minuty. Jestliže děti před tím podobným způsobem přebíhaly, a pak ze žertu na ostatní děti vybafly, právem mohla obžalovaná očekávat, že odbíhají zase jen z toho důvodu“ (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1962, sp. zn. 4 To 643/62, uveřejněné pod č. 25/1963 Sb. rozh. tr.).

47. Shora uvedená rozhodnutí, resp. právní závěry v nich uvedené mají k nyní posuzované věci úzký vztah. Obvinění totiž opakovaně tvrdili, že nevěděli, že se v bytě nachází nebezpečná látka, nevěděli tak, jaké (takové) nebezpečí pro jejich dítě hrozí, a nemohli se proti tomu lépe zabezpečit (viz protokol o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2023); na význam uvedených okolností a vůbec na význam konkrétních okolností případu a osobních poměrů obviněných z hlediska kvalifikace zavinění pak upozornil obhájce obviněných ve své závěrečné řeči (viz protokol ze dne 12. 3. 2024). Soudy v předchozím řízení tato tvrzení dílem akceptovaly, neboť je promítly do svých skutkových zjištění, nicméně závěry z nich vyplývající v podstatě oslyšely a zavinění obviněných dovodily pouze na základě toho, že měli povinnost dohledu nad dítětem, které přitom přišlo k újmě, čemuž má zmíněná povinnost předcházet (bod 24 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 12 odvolacího rozhodnutí). Tyto úvahy jsou však zkratkovité, jsou konstruovány zpětně a nijak nezohledňují konkrétní okolnosti případu.

48. Na prvním místě Nejvyšší soud opakuje na to, co namítali sami obvinění, totiž že i podle skutkových zjištění nevěděli o tom, že se v jejich bytě nachází droga. To akceptoval i odvolací soud, jenž v bodě 12 svého rozhodnutí uvedl, že „extáze se v běžných domácnostech běžně nevyskytují“ a „není v dané věci dostatek důkazů pro nepochybný závěr o tom, že [obvinění] o droze vyskytující se u nich doma věděli“ (pozn. Nejvyššího soudu – a pohledem zásady in dubio pro reo je tedy třeba vycházet z toho, že o tom nevěděli). Soud prvního stupně k tomu i připustil, že droga mohla být do bytu vnesena jinou osobu, popřípadě se zde mohla nacházet od předchozích uživatelů (bod 22 prvostupňového rozhodnutí). Už to je významné ze subjektivního hlediska míry opatrnosti, neboť je zcela přirozené, že každý člověk přizpůsobuje míru svého dohledu a opatrnosti nebezpečí, které v konkrétní situaci podle jeho vědomí (opírajícího se o reálné poznatky) hrozí. Zákon v tomto smyslu jistě vyžaduje větší míru opatrnosti po rodiči, který ví o riziku pro zdraví nebo život svého dítěte (příkladem pokud ho doprovází rušnou ulicí, po které jezdí auta, nebo pokud ho nechá bez dozoru po nepřiměřeně dlouhou dobu či na místě, s nímž není rodič dostatečně obeznámen), než po rodiči, který dohlíží na své dítě v prostředí a za stavu, které považuje za bezpečné, tedy např. pokud se s dítětem nachází ve vlastním a uklizeném bytě, v němž se podle jeho vědomí nenachází drogy (ani jiné podobné předměty), natož v dosahu dítěte.

49. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z provedených listinných důkazů vyplynulo, že stran obviněných nebyly v přechozí době konány žádné úkony místního orgánu sociálních věcí (nebyl pro ně žádný důvod). Ze zprávy od sociálního pracovníka navazující na neohlášené šetření v bytě obviněných v době, kdy byla poškozená v nemocnici, plyne, že byt byl zařízený pro pobyt dítěte, byl čistý a uklizený. Obvinění pak nemají žádný záznam v Rejstříku trestů ani v evidenci přestupků, tedy včetně případných drogových deliktů. Soudy obou stupňů nicméně při takovém skutkovém stavu věci zavinění obviněných hodnotily zjevně zpětně a se znalostmi, které obvinění v době skutku podle skutkových zjištění neměli, k čemuž odvolací soud uvedl, že obvinění „při výkonu dohledu nad [poškozenou] podcenili riziko pro zdraví a život [poškozené] plynoucí z jejího nestřeženého pohybu po místnosti, ve které se nacházela droga extáze“. Obvinění ale o okolnosti, že se v bytě nachází droga, nevěděli, jak uvedl i odvolací soud, a tedy jim nejde klást za vinu, že této okolnosti neuzpůsobili své jednání, resp. jeho intenzitu. Navíc obvinění určitý dohled vykonávali, protože ihned rozpoznali pozření nebezpečné látky a v podstatě bezodkladně (a včas) dokázali poškozené vyhledat lékařskou pomoc (obvinění poškozenou odvezli do nemocnice, kterou ještě cestou telefonicky informovali o situaci).

50. Ze skutkového zjištění soudů v předchozím řízení tedy vyplynulo, že obvinění nevěděli o tom, že se v jejich bytě nachází tableta extáze, a tím spíše nevěděli, že se nachází v dosahu dítěte. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že relevantní a navazující otázkou však může být, zda možnost vědomí o této skutečnosti nemá původ v nedbalém přístupu obviněných, což by mohlo za splnění dalších podmínek zakládat jejich trestní odpovědnost; v tomto směru mohou být významné zejména poznatky o tom, zda obvinění pravidelně byt uklízeli, zda tedy vynakládali dostatečnou péči o prostředí poškozené, aby případně mohli odhalit hrozby pro její zdraví. Takto významné okolnosti soudy v podstatě neučinily předmětem dokazování, přičemž zde lze odkázat jen na již zmíněný obsah zprávy od sociálního pracovníka, konstatující byt jako zcela vyhovující pro pobyt dítěte; zpráva byla provedena před soudem prvního stupně jako důkaz, nicméně okolnosti významné z hlediska zavinění, které z této zprávy plynou, nebyly převzaty do skutkových zjištění (viz bod 10 prvostupňového rozhodnutí).

51. Ve vztahu k této možné otázce tak ve věci není – alespoň za aktuálního stavu skutkového zjištění, kterým je Nejvyšší soud vázán – dán skutkový podklad pro to, aby šlo dovodit nedbalostní zavinění obviněných. Lze tudíž předpokládat (a víc než předpokládat nelze, protože soudy v tomto směru širší dokazování neprovedly), že tableta extáze byla neznámým způsobem bez vědomí obviněných umístěna způsobem, který neumožňoval její běžné zpozorování. Přitom nelze po rodičích, kteří nemají podezření na výskyt drogy ve svém bytě (ze skutkového zjištění nevyplývá, že by podezření měli nebo že by ho vzhledem k okolnostem případu mít měli), požadovat, aby takovou skutečnost předpokládali, pokud k takovému předpokladu nemají relevantní důvod.

52. Pokud jde o názor státního zástupce, který se věcně překrývá s postupem soudů v předchozím řízení, Nejvyšší soud doplňuje, že shodně se soudy ve svém vyjádření k dovolání subjektivní hledisko míry opatrnosti v této věci v podstatě zcela opomíjí, a to s odůvodněním, že vzhledem k zákonné povinnosti obviněných a věku poškozené je jejich povinnost dohledu v jisté míře „absolutní“, přičemž tento „absolutní“ charakter se ztrácí až později a postupně s věkem dítěte. Uvedl, že zejména je třeba dohlížet na to, co si dítě vkládá do úst, neboť v domácnosti se může vyskytovat (jeho slovy) mince, lék, jehla, lego a další. Státní zástupce se tak ve svém vyjádření podobně jako soudy soustředí pouze na to, že obvinění měli povinnost dbát o dítě, které přitom přišlo k újmě, čímž měl být spáchán trestný čin.

53. Názor státního zástupce a patrně i soudů prvního a druhého stupně, který relativizuje význam subjektivního hlediska u nevědomé nedbalosti, není historicky nijak nový. Lze přičíst již A. Miřičkovi, který uvedl, že pokud bychom přihlíželi k hledisku individuálnímu (pozn. Nejvyššího soudu – subjektivnímu), „otupovalo by se ostří všech těch trestních zákonů, jimiž má společnost býti chráněna před poruchami právních statků, vznikajících z lidské nedbalosti. Proto je třeba trvati na měřítku obecném (pozn. Nejvyššího soudu – objektivním) […] a pokládati za rozhodné nikoli to, zda viník výsledek předvídati mohl, nýbrž zda jej předvídati měl“ (MIŘIČKA, A.

Trestní právo hmotné. Část obecná i zvláštní. Praha: Všehrd, 1934, s. 58). Tento názor však nejenže ani neodpovídal dobové judikatuře Nejvyššího soudu, která subjektivní hledisko u nevědomé nedbalosti akcentovala (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1933, sp. zn. Zm I 1046/31, uveřejněné pod č. 4633/1933 Vážný), ale ani jej nepřevzala širší nauka. Zejména V. Solnař později uvedl, že zásada odpovědnosti za zavinění „vyžaduje zřetel k osobním poměrům pachatele a okolnostem, za nichž jednal.

[…] Odpovědnost je odůvodněna jedině tehdy, jestliže pachatel podle svých schopností za daných okolností mohl zachovat potřebnou opatrnost, kdyby byl svoje úsilí v tomto směru napjal.“ (SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Praha: Academia, 1972, s. 238). V tomto směru pokračovala i judikatura Nejvyššího soudu, podle které jde o zavinění v nevědomé nedbalosti jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17.

3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86, uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.; později srov. příkladem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). I dnešní odborná literatura kumulaci těchto dvou hledisek zdůrazňuje [srov. KRATOCHVÍL, V. In: KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 296; ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 372; PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 14, a další], stejně jako judikatura Ústavního soudu (viz např. nález uveřejněný pod č. 96/2016 Sb. n. a u.).

54. Názor státního zástupce a soudů v předchozím řízení je tak třeba odmítnout, a to nejen vzhledem k tomu, že neodpovídá ustálené judikatuře, doktríně a liteře zákona („měl a mohl“), ale také vzhledem k tomu, že vypuštění subjektivního (individuálního) hlediska z procesu právní kvalifikace zavinění v nevědomé nedbalosti by bylo v příkrém rozporu se zásadou odpovědnosti za zavinění (nullum crimen sine culpa). Pokud by totiž trestní zákon trestal pachatele bez dalšího za to, že nedostáli své obecné právní povinnosti, aniž by zkoumal konkrétní okolnosti případu ve vztahu k tomu, zda tito pachatelé skutečně nejen „měli“, ale i „mohli“ vědět, že svým jednáním mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, zakládal by tím trestní zákon tzv. objektivní odpovědnost pachatelů, která nerespektuje duševní vztah pachatele k trestněprávně relevantním skutečnostem (viz SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Praha: Academia, 1972, s. 239). Tento typ odpovědnosti je v trestním právu s přihlédnutím ke shora zmíněné zásadě odpovědnosti za zavinění vyloučen (srov. i KRATOCHVÍL, V. In: KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 53), a proto je potřebné trvat na kumulaci těchto hledisek při posuzování zavinění v nevědomé nedbalosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.).

55. Na okraj Nejvyšší soud dodává, že obecně vzato se v domácnostech jistě mohou vyskytovat i jiné drobné a pro malé dítě nebezpečné předměty jako mince, jehla, lego a další, ovšem takové konstatování není bez dalšího relevantní – v posuzované věci nebyl výskyt takových předmětů v dosahu dítěte nijak podložen, což by samozřejmě jinak mohlo odůvodňovat požadavek na ještě intenzivnější dohled ze strany obviněných (např. pokud by si starší sourozenec ročního dítěte hrál s legem, kostky by kolem něj byly volně položeny a v takovém prostoru by se pohyboval onen mladší sourozenec; nic takového ovšem v posuzované věci nenastalo), resp. nebyla podložena ani existence takových předmětů v bytě obviněných (zda doma vůbec měli např. lego či jehlu).

Souhrnně k subjektivní stránce trestného činu

56. Souhrnně řečeno, důsledkem postupu soudů v předchozím řízení nebylo náležitě posouzeno naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť zavinění obviněných nebylo kvalifikováno s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a odpovědnost obviněných byla dovozena v podstatě pouze z okolnosti, že nastal trestněprávně relevantní následek, kterému měli obvinění vzhledem ke své zákonné povinnosti zabránit. Ačkoli pak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uváděly, že obvinění nejen „měli“, ale i „mohli“ o možnosti narušení zájmu chráněného trestním zákonem vědět, jeví se z jejich postupu evidentní, že význam těchto slov, resp. význam objektivního a subjektivního hlediska míry zavinění, směšovaly, a to na úkor hlediska subjektivního. Okolnosti významné ve vztahu k subjektivnímu hledisku míry opatrnosti nejenže nebyly brány v potaz, ale nebyly ani učiněny předmětem dokazování. To je v příkrém rozporu nejen se vším shora zmíněným, ale také v rozporu s relativně recentní judikaturou Ústavního soudu (nález uveřejněný pod č. 96/2016 Sb. n. a u.), podle které je zanedbání potřebné míry opatrnosti třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, znamená (pozn. Nejvyššího soudu – v právní větě nálezu je užito slovo „neznamená“, jde však patrně o písařskou chybu, a to i vzhledem k textu nálezu, zejména k bodu 42) to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.

57. Jak vyplynulo ze shora citované judikatury, soudy tak musí zohlednit zejména předchozí zkušenosti obviněných (rodičů), jejich skutečné povědomí o případných rizicích pro zdraví nebo život poškozené (jejich dítěte), prostředí, ve kterém se poškozená nacházela, případně pokud poškozenou nechali nějakou dobu bez dozoru, pak délku této doby a její adekvátnost ve vztahu k dalším okolnostem případu.

58. Tato námitka je proto důvodná, a Nejvyšší soud rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně zrušil. Soud prvního stupně se bude věcí znovu zabývat, přičemž při kvalifikaci zavinění obviněných bude muset zohlednit i shora popsané subjektivní hledisko míry opatrnosti, a v tomto směru také doplnit skutková zjištění.

59. Nejvyšší soud na závěr vypořádání této námitky opětovně zdůrazňuje, že tímto nezlehčuje rodičovskou povinnost obviněných. Naopak, i ze subjektivního hlediska míry opatrnosti platí, že pokud se dítě, zejména v nízkém věku, nachází v prostředí, ve kterém se vyskytuje určité nebezpečí (např. nebezpečné předměty), musí rodič vzhledem k této okolnosti upravit svůj aktuálně vykonávaný dohled tak, aby zamezil ohrožení zdraví nebo života dítěte. Pokud rodič tuto povinnost poruší, může být za splnění dalších podmínek trestně odpovědný. Ovšem pokud rodič o této okolnosti neví a nemohl vědět a v této nevědomosti není kvůli vlastní nedbalosti, pak mu nelze klást za vinu, že této okolnosti neupravil výkon svého dohledu. To by bylo v rozporu se základními zásadami trestní odpovědnosti, zejména zásady odpovědnosti za zavinění.

Námitka do výše škody v adhezním řízení

60. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebylo možné podřadit námitku do výše škody, neboť ta je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecně podřaditelná pouze potud, pokud závisí na hmotněprávní otázce. V této věci však obvinění námitku materiálně směřovali do skutkového zjištění výše škody, resp. do toho, které lékařské úkony měly být uznány jako související s touto věcí. Tuto námitku přitom nelze podřadit ani pod další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten může být naplněn je ve vztahu ke skutkovým zjištěním významným pro naplnění znaků trestného činu. V této věci je však výše způsobené škody významná výlučně pro účely adhezního řízení, resp. pro účely stanovení výše nároku poškozené zdravotní pojišťovny.

61. Nad rámec přezkumu a proto, že věc bude z jiného důvodu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí ve stručnosti následující.

62. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2023 Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně při určení výše škody vycházel z listin, které poskytla poškozená zdravotní pojišťovna (v samotném rozsudku soudu prvního stupně není obsažena informace o tom, z jakého důkazu vyplývají poznatky o výši škody). S výší škody uvedenou v těchto listinách se soud prvního stupně ztotožnil, a podle toho také uložil obviněným povinnost nahradit zdravotní pojišťovně škodu ve výši 52 654 Kč. Obvinění pak v rámci odvolacího řízení namítli, že podle jim poskytnutého přehledu vykázané zdravotní péče v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 činily celkové náklady jen 41 060,23 Kč (viz odvolání obviněných). Podle odvolacího soudu však obvinění nezapočítali i další lékařské kontroly ve dnech 1. 5. 2022 a 26. 5. 2022. Na to obvinění reagovali ve svém dovolání, ve kterém uvedli, že dne 1. 5. 2022 na žádné kontrole s poškozenou nebyli, a kontrola ze dne 26. 5. 2022 nesouvisela s touto věcí.

63. Pokud jde o datum 1. 5. 2022, Nejvyšší soud uvádí, že jde o evidentní písařskou chybu učiněnou odvolacím soudem. Podle listin předložených zdravotní pojišťovnou se totiž prohlídka, kterou měl odvolací soud evidentně na mysli, konala dne 5. 1. 2022. Z údajů na souvisejících listinách se navíc podává, že šlo o „epizodu péče“, vzhledem i k času zjevně související s péčí navazující na předcházející prosincové události. Pokud pak jde o datum 26. 5. 2022, podle obsahu listin předložených zdravotní pojišťovnou byla v tento den konána na poškozené magnetická rezonance hlavy, končetin, kloubu a jednoho úseku páteře za použití kontrastní látky gadovist. Tento úkon byl zmíněn v ústavním znaleckém posudku (viz jeho bod 3) jako související se zmíněnou újmou na zdraví (pro pomalejší involuci hemangiomu na kořeni nosu) – viz magnetická rezonance mozku. Zohlednění popsaných lékařských úkonů ve výroku o náhradě škody je tak důvodné.

64. Souhrnně Nejvyšší soud dodává, že do jisté míry celá tato námitka postrádá smysluplnost, neboť obvinění ji odvíjeli od svého primárního tvrzení uvedeného v odvolání, opírajícího se o přehled vykázané zdravotní péče, který ovšem svým požadavkem (na jeho vystavení) časově omezili na období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, tudíž zcela logicky úkony provedené po 1. 1. 2022 se v něm nemohly nacházet. Z ničeho ovšem nevyplývalo, že by tyto úkony již neměly být relevantní k poškození zdraví ze dne 19. 12. 2021.

65. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl dílem naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

66. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvody, obvinění uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

67. Protože obvinění dílem kvalifikovaně namítli vady, které naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž tyto vady byly přítomné již v rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud následné odvolání obviněných mj. proti těmto vadám zamítl podle § 256 tr. ř., byl dílem naplněn i tento uplatněný dovolací důvod v jeho druhé alternativě.

IV. Závěr

68. Z uplatněných dovolacích námitek byla důvodná námitka směřující do naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to ve vztahu k oběma obviněným. Tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podstatou této námitky bylo, že obvinění nevěděli o tom, že se v jejich bytě nachází nebezpečná látka, natož na dosah poškozené, a proto neměli možnost uzpůsobit výkon dohledu úměrně hrozícímu nebezpečí pro její zdraví a život. S touto námitkou se Nejvyšší soud ztotožnil potud, že soudy v předchozím řízení neposoudily konkrétní okolnosti případu relevantní ze subjektivního hlediska míry opatrnosti obviněných, a tímto směrem ani nevedly dokazování. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, stejně jako jakákoli rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

69. Soudy jsou v dalším řízení podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž se ve smyslu výše popsaných závěrů vypořádají zejména s kvalifikací subjektivní stránky trestného činu, resp. se souvisejícím nedostačujícím dokazováním (viz bod 56).

70. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

71. Nejvyšší soud nakonec na okraj dodává, že nerozhodoval o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř., protože obvinění nevykonávají trest odnětí svobody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu