7 Tdo 853/2014-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. srpna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání
obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp.
zn. 7 To 3/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3
T 11/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 3 T 11/2013, byl
obviněný M. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21
odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a za to byl odsouzen podle tohoto
ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle § 56 odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření,
zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks zavíracího nože s
černohnědou rukojetí. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 To 3/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d),
f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a podle tohoto
ustanovení, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mu uložil trest odnětí
svobody pod dolní hranicí trestní sazby v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu opět uložil také
ochranné opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks
zavíracího nože s černohnědou rukojetí. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2
tr. ř. rozhodl o nárocích na náhradu škody.
Obviněný se pokusu uvedeného zločinu podle rozsudku odvolacího soudu dopustil
tím, že (zkráceně uvedeno) dne 13. 3. 2013 v době od 19:50 hodin do 20:07 hodin
v P., na ulici V. před domem č. ...., po předchozí krátké slovní a fyzické
rozepři, v úmyslu usmrtit napadl R. M., za použití otevíracího nože o šířce
čepele 20 mm, a způsobil poškozenému bodné rány o velikosti 20 mm podrobně
popsané ve skutkové větě, přičemž zejména bodné rány na krku a hrudníku
ohrožovaly poškozeného na životě, který byl zachráněn díky včasné léčbě na
vysoce specializovaném pracovišti. Odvolací soud tak, oproti rozsudku soudu I.
stupně, vypustil z popisu skutku část jednání, podle které měl obviněný
způsobit poškozenému také další zranění ranami pěstí a kopy, když v této části
nebylo jeho jednání spolehlivě prokázáno.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu
poukázal na údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který podle
obviněného porušil pravidla hodnocení důkazů a požadavky § 125 tr. ř. na
odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný uvedl, že
si je vědom restriktivního přístupu Nejvyššího soudu k tomuto dovolacímu
důvodu, avšak domnívá se, že v případě, kdy je řízení a následné rozhodnutí
stiženo tak zásadní vadou, že to má vliv na zákonnost rozsudku, resp. celého
trestního řízení, a byla porušena ústavní práva obviněného, měl by se Nejvyšší
soud v zájmu spravedlivého procesu od svého rigidního postupu odchýlit. Poté
namítl, že v rámci trestního řízení docházelo k porušení jeho základních práv a
svobod a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Šlo podle něj zejména o
odepření práva na tlumočníka (kdy od útlého dětství vyrůstal v Kanadě a český
jazyk ovládá jen částečně), dále o „propašování“ nezákonných důkazních
prostředků do hlavního líčení, a to připuštěním výslechu zasahující policistky
jako hlavního svědka, dále k porušení jeho práv došlo prostřednictvím zmínek o
úředních záznamech ve znaleckých posudcích, nevyrozumíváním obhajoby o úkonech
a informováním o ustanovení znalce vždy až poté, co byly posudky již
vyhotovené. Obviněný si je vědom, že nedostatek skutkových zjištění není
dovolacím důvodem, avšak v této souvislosti obsáhle a podrobně cituje z nálezů
Ústavního soudu zabývajících se výkladem dovolacích důvodů s tím, že z
nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemůže soud vyvodit náležité právní
závěry, a za těchto výjimečných okolností (extrémního nesouladu) je umožněno,
aby bylo zkoumáno, zda skutek, jak je popsán ve výroku o vině, byl skutečně
také prokázán. Obviněný má tedy za to, že jeho jednání nebylo prokázáno. Závěr
o jeho vině soudy podle něj opřely pouze o nepřímé důkazy (zejména o odborné
vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika), z kterých ale
pouze vyplývá, že předmětného dne došlo k pobodání útočníka, kickboxera R. M. Neexistuje ale žádný důkaz, na základě něhož by bylo možné učinit závěr o
pachateli tohoto činu, tedy o tom, kdo byl osobou zasazující rány nožem. Obviněný je přesvědčen, že žádný ze zajištěných důkazů nedosvědčuje jeho vinu,
přímé důkazy nejsou k dispozici, a nepřímé důkazy netvoří souvislý a ničím
nenarušený řetězec důkazů. Soudy podle obviněného rozhodnutí o vině opřely
pouze o jediný nepřímý důkaz, a to kriminalistickou expertízu, na jejímž
základě bylo určeno, že DNA na noži nalezeném na místě činu odpovídá DNA
poškozeného. Považuje za nepochopitelné, proč měly na noži být epitelové buňky,
a ne krevní buňky, když jím bylo bodáno do těla poškozeného. Mohlo podle něj
dojít ke kontaminaci nože (úmyslně nebo nedbalostně) až následně v rámci
vyšetřování. Uvedené odborné vyjádření nemá podle něj dostatečnou vypovídací
schopnost, a měl být ve věci vyslechnut zpracovatel vyjádření, aby objasnil,
zda použitý vzorek byl dostatečný pro uvedenou analýzu.
I tak by tento
doplňující důkaz ale nebyl podle obviněného dostačující pro jeho odsouzení. Vzhledem ke složitosti a náročnosti oddělení individuálního směsného profilu
DNA, že měl být také k této otázce vypracován znalecký posudek. Žádný z těchto
důkazů však soudy neprovedly. Podle obviněného tak i nadále existuje nejistota,
kdo skutečně nůž použil. Neexistuje podle něj žádný důkaz, který by prokazoval,
že to byl právě on, kdo nožem disponoval, když to mohl být i T. N., který byl
rovněž zapojen do incidentu, mohl si vzít na pouliční přesilu zbraň a mohl ji
stejně tak uložit v bytě N. Soudy založily své závěry o vině pouze na existenci
jedné stopy, která se však podle obviněného mohla dostat na nůž až následně a k
rozhodnutí o vině nestačí jeden nepřímý důkaz. Obviněný se dále obsáhle
teoreticky zabýval podmínkami pro aplikaci pravidla in dubio pro reo, je
přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní
vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, neboť podle něj existují v jeho věci
důvodné pochybnosti o jeho vině, která nebyla prokázána tak spolehlivě, aby
bylo možno vyloučit i jinou verzi. V této souvislosti obviněný poukázal na
údajnou nedostatečnost provedeného dokazování před soudem I. stupně s tím, že
mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Nezákonným postupem soudů došlo podle něj
k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a dokazování provedené soudy
nesplňuje požadavky § 2 odst. 5 tr. ř., neboť provedené důkazy nepostačují k
rozhodnutí o vině bez důvodných pochybností.
Obviněný dále také namítal, že byly naplněny zákonné znaky nutné obrany, když v
rámci dokazování vyšlo najevo, že byl pronásledován, utíkal a volal o pomoc,
přitom na něj útočil poškozený, který konflikt již v restauraci zahájil a byl
silně opilý. Na vybočení z mezí nutné obrany usuzují soudy podle obviněného bez
dalšího pouze z okolnosti, že použil při odvracení útoku nějakého předmětu. V
této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo
1197/2013, kdy se jednalo o nutnou obranu, ačkoli pachatel měl ještě čas dojít
si do auta pro nůž. Podle obviněného v jeho případě šlo o ještě intenzivnější
situaci, kdy čelil „početní převaze útočníka“, který se chtěl prát, má průpravu
v bojových sportech, on se vážně bál o svůj život, utíkal a volal o pomoc.
Zdůraznil také, že při posuzování přiměřenosti nutné obrany neplatí
proporcionalita mezi škodou hrozící z útoku a škodou způsobenou obráncem. Meze
nutné obrany tedy podle něj překročeny nebyly, neboť se začal bránit až v
okamžiku, kdy byl jednáním poškozeného skutečně ohrožen a nelze se podle něj
divit, že se začal bránit útokem. Obviněný shrnul, že soudy jeho argumenty
přehlížely, právně situaci špatně posoudily, rozhodovaly předpojatě, připustily
nezákonné důkazy (výslech zasahující policistky) a naopak nepřipustily výslech
jeho příbuzných.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
přikázal soudu I. stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že soud nepochybil, pokud zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako pokus
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, k § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť jak zjistily soudy, byl to obviněný, kdo v inkriminovanou dobu
poškozeného pobodal. Pokud tak učinil způsobem popsaným ve skutkové větě
napadeného rozsudku (bodání do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány),
musel být podle státního zástupce minimálně srozuměn s tím, že následek jeho
činu může být pro poškozeného fatální. Smrt nenastala jen díky vnějšímu
(lékařskému) zásahu. Za důvodnou nepovažuje státní zástupce ani námitku
obviněného, že jednal v nutné obraně. V tomto směru odkázal na odůvodnění
rozhodnutí vrchního soudu, který se podrobně zabýval jak otázkou nutné obrany,
tak konstatoval nepoužitelnost výpovědi zasahující policistky. Zbývající
námitky podle státního zástupce formálně deklarovanému dovolacímu důvodu
obsahově neodpovídají a vypořádal se s nimi již soud II. stupně. Státní
zástupce se plně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu. Má za to, že k
naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nedošlo, dovolání shledal zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo Nejvyšším
soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako
mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných
důvodů jako odvolání (č. l. 543 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené
a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného z převážné části dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně
sám vědom, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním
výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k
vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale nutné
zdůraznit, že praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě v souladu s uvedenými
nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že mu jeho jednání nebylo
prokázáno, a následně, že se nedopustil trestného činu, neboť z jeho strany šlo
o nutnou obranu (tato námitka svojí hmotně právní povahou jako jediná odpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud se jí bude zabývat níže). Námitky
týkající se údajných procesních pochybení, porušení pravidla in dubio pro reo,
a zásady presumpce neviny, výhrady proti úplnosti provedeného dokazování, proti
způsobu zpracování odborného vyjádření, jakož i námitky proti způsobu, jakým
soudy hodnotily provedené důkazy, uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný takovými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě
provedeného dokazování, nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a vrchní soud ve
věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové
závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se
způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a
hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný
prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn
přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně
v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování
správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných
soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku,
kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě
založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně.
Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá
Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z
jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad
důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první
skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné
realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není
získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného
hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah
provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při
interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že
v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani
do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se po určité
úpravě v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné, a
provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
Skutková zjištění odvolacího soudu mají odpovídající obsahový základ ve všech
důkazech provedených v souladu se zákonem. Na tomto místě je třeba uvést, že
odvolací soud se z podstatné části ztotožnil se skutkovými zjištěními
nalézacího soudu, přičemž v rámci odvolacího řízení odstranil procesní vady,
kterými bylo řízení u soudu I. stupně zatíženo. Nelze tak souhlasit s námitkou
obviněného, že mu bylo odepřeno právo na tlumočníka, neboť soudy neshledaly
tento požadavek důvodným, když obviněný neprohlásil, že český jazyk neovládá,
je českým státním příslušníkem a čeština je jeho mateřským jazykem. Nelze také
souhlasit s výhradou týkající se použití nezákonné výpovědi svědkyně E. K.
(zasahující policistky), neboť odvolací soud výpověď této svědkyně jako důkaz
odmítl a při hodnocení důkazů z něj nevycházel (viz. str. 8 rozhodnutí soudu
II. stupně). Odvolací soud rovněž upravil závěry nalézacího soudu vyplývající z
odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví pachová identifikace (č. l.
64 tr. spisu), když k tomuto důkazu pro neobjektivitu jeho výsledků rovněž
nepřihlížel. Pokud obviněný ve svém dovolání brojí proti odbornému vyjádření z
oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika (č. l. 71 tr. spisu), je
nutné upozornit, že odvolací soud uvedl na pravou míru, že totožnost DNA
poškozeného s DNA zjištěnou na noži nevycházela ze stop krve, ale ze stop
jiného biologického materiálu, což ovšem ve výsledku znamená, že na zajištěném
noži byly nalezeny stopy DNA poškozeného, a tedy není zpochybněn ani fakt, že
zkoumaný nůž nalezený při ohledání místa činu v bytě N musel být v posuzované
věci použit při napadení poškozeného. Vzhledem k jednoznačnosti tohoto závěru
soudy důvodně nepovažovaly za nutné opatřit znalecký posudek v tomto směru, ani
provést výslech zpracovatele tohoto odborného vyjádření (jak se domáhal
obviněný). Zcela je nutno odmítnout spekulativní verzi obviněného, že mohlo
dojít ke kontaminaci nože biologickým materiálem poškozeného až v rámci
vyšetřování.
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé,
Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k
odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy, zejména u
poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto
situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž
byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý
důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších
skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci
trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej
spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně
věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J.,
Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak
řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto
nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou
soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe,
a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen
závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost,
že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se také podle
přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, tyto
navíc nejsou důkazy jedinými, skutková zjištění soudů mají odpovídající
obsahový základ ve výpovědi poškozeného (byť jen k počáteční fázi konfliktu), a
dále ve věci slyšených svědků, zejména T. M., M. N., T. N., I. N. a J. Š. V
neposlední řadě soudy vycházely z odborného vyjádření z oboru kriminalistika,
odvětví biologie a genetika, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, jakož i ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, včetně výslechu
znalců z těchto oborů k osobě obviněného. Na základě pečlivého hodnocení všech
těchto důkazů bylo zcela nepochybně a beze všech pochybností určeno, že
obviněný je pachatelem oněch bodných ran nožem, které poškozený utržil. Tyto
skutečnosti vyplývají zejména z výpovědí členů rodiny N. ohledně jednání
obviněného, který se vrátil z potyčky s poškozeným celý od krve, zatímco T. N.
po návratu zraněn ani ušpiněn od krve nebyl (přičemž na bundě, kterou měl
obviněný na sobě, byly nalezeny stopy krve poškozeného), ihned se šel do
koupelny umýt, převléci se a šel na WC. Jiný člen uvedené rodiny v těchto
místnostech nebyl. Nůž byl poté nalezen na venkovní římse okna na WC.
Provedeným dokazováním bylo také zjištěno, že nůž, jímž byl poškozený pobodán,
patřil obviněnému. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními
soudů, jak byla upravena odvolacím soudem a v podrobnostech plně odkazuje na
odůvodnění jejich rozhodnutí.
Nejvyšší soud se dále zabýval hmotně právní námitkou obviněného, podle níž jeho
jednání nemůže být trestným činem, neboť se jednalo o nutnou obranu. Nutno
podotknout, že touto otázkou se zabývaly již oba soudy ve věci činné. Na
základě shora specifikovaného skutkového stavu věci se Nejvyšší soud ztotožnil
s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že předmětné jednání obviněného
nelze posuzovat jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr.
zákoníku.
Podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný,
kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný
trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost
obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník
nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny
rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany, i všechny další
okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní
obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).
Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, že iniciátorem zprvu
slovního konfliktu, a zároveň tím, kdo jako první fyzicky napadl (úderem
sevřenou dlaní do obličeje) druhou osobu, byl poškozený. Z lékařské zprávy ze
dne 14. 3. 2013 (č. l. 306, 307 tr. spisu) týkající se osoby obviněného však
žádné závažné poranění obviněného nevyplývá a lze tedy usuzovat, že napadání ze
strany poškozeného nebylo nijak intenzivní. Poškozený navíc neměl u sebe nic,
čím by případnou intenzitu útoku proti obviněnému mohl učinit důraznější. Porovnáním osob poškozeného a obviněného bylo zjištěno, že oba jsou stejného
stáří a přibližně stejné fyzické konstituce. Pokud jde o námitku obviněného
stran početní převahy útočníků (myšleno zřejmě poškozeného R. M. a svědka T. M.) je nutno poznamenat, že z provedeného dokazování vyplynula pouze okrajová
účast svědka T. M. na celém konfliktu, když tento oba aktéry potyčky pouze na
žádost servírky vytlačil z hospody ven a na chodníku se je snažil odstrčit od
sebe. Tento svědek sám vypovídá o tom, že byl obviněným kopnut, následně si na
průběh potyčky nepamatuje, sesunul se k zemi, ležel hlavou opřený o dům a
viděl, že i poškozený leží na zemi. V potyčce se tedy aktivně jako útočník
neangažoval, a rozhodně nelze hovořit o početní přesile útočníků, jak to
popisuje obviněný. Odvolací soud také správně zdůraznil jako podstatnou
objektivně zjištěnou skutečnost, že obviněný zasadil (neboť bylo bez
pochybností prokázáno, že to byl on) poškozenému ve velmi krátkém časovém
intervalu celkem šest poměrně intenzivně vedených bodných ran nožem, který měl
při sobě, a to zejména do krku a horní části těla, přičemž nebylo zjištěno, že
by se intenzita původního napadání ze strany poškozeného stupňovala nebo, že by
ho jednání poškozeného natolik ohrožovalo, že by musel na svou obranu použít
nůž tak razantním a brutálním způsobem, jakým to učinil. Na nijak zvlášť
intenzivní útok úderem pěstí ze strany poškozeného, obviněný reagoval stejným
způsobem, takže jejich potyčka se změnila ve vzájemné napadání (viz výpověď
poškozeného v hlavním líčení dne 11. 12. 2013, č. l. 522 tr. spisu), které
obviněný ukončil intenzivním útokem, zejména pokud jde o bodnutím nožem do krku
a přední i zadní strany hrudníku poškozeného. Jeho reakce na úder pěstí tak
nebyla odvracením útoku, ale likvidací protivníka (poškozeného) ve vzájemné
rvačce. O tom svědčí nejen větší počet celkem šesti bodných ran, které
poškozenému nožem způsobil, ale také bodná rána do zadní části hrudníku, která
navíc svědčí o útoku zezadu, když podle znalce z oboru soudního lékařství ostrý
hrotnatý nástroj působil ve směru své dlouhé osy ve všech případech bodnutí do
horní části těla poškozeného, tedy i na hrudník zezadu, a to nejméně střední
intenzitou. Obviněný tak v této fázi svého jednání již zjevně neodvracel ani
přímo hrozící, ani trvající útok ze strany poškozeného. Nelze tedy než
konstatovat, že se svým jednáním dostal zcela zjevně mimo rámec nutné obrany, a
svým naprosto neadekvátním jednáním, za užití nože, naplnil všechny znaky
pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr.
Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal v posuzovaném případu takové okolnosti, z
nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve
shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své
hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že
obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Jedinou námitku
odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, pak shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnou.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš