USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněné K. B., podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 4 To 40/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 25/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. B. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2024, č. j. 6 T 25/2024-415, byla obviněná K. B. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí náhradní hodnoty – finanční hotovosti ve výši 54 153 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností za svěřené finanční prostředky v trvání pěti roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě škody poškozené obchodní společnosti W., s. r. o., ve výši 13 920 000 Kč a 61 000 eur.
2. Zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchala obviněná K. B. podle zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě tím, že v době od 31. 3. 2022 do 27. 3. 2023 jako zaměstnankyně obchodní společnosti W., s. r. o., na pracovní pozici administrativní pracovnice mající odpovědnost za svěřené finanční prostředky poškozené podle dohody o hmotné odpovědnosti si v XY, XY, Praze, Brně či XY bez souhlasu a vědomí jednatele a jediného společníka poškozené V. V. průběžně neoprávněně přisvojila svěřené finanční prostředky z bankovních účtů poškozené vedených u České spořitelny, a. s., ke kterým měla dispoziční právo, a to konkrétně v době od 31. 3. 2022 do 29. 12. 2022 uskutečnila 62 hotovostních výběrů na pobočkách České spořitelny, a. s., z bankovního účtu poškozené v celkové výši 13 920 000 Kč, v době od 2. 6. 2022 do 5. 9. 2022 uskutečnila 4 výběry na pobočkách České spořitelny, a. s., z bankovního účtu poškozené v celkové výši 61 000 eur (po přepočtu 1 498 160 Kč), a dne 27. 3. 2023 převedla z bankovního účtu poškozené na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 139 513 Kč, které měly být vyplaceny dodavateli poškozené obchodní společnosti, přičemž veškeré finanční prostředky následně předávala J. H. za účelem jejich zhodnocení a možného investování. Obchodní společnosti W., s. r. o., tak způsobila škodu v celkové výši 15 557 673 Kč.
3. Odvolání, které podala obviněná proti výroku o trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 4 To 40/2024-443, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněná podala dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítla, že nesouhlasí s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který považuje za nepřiměřeně přísný, i když byl uložen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Soudy se podle jejího názoru nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro uložení trestu odnětí svobody v uvedené výši, přičemž stejně jako v podaném odvolání zdůraznila, že v trestním řízení prohlásila svou vinu, upřímně projevila lítost, je dosud netrestaná, spolupracovala s policií a pomohla k objasnění trestné činnosti. Uvedla, že v tomto případě je spíše obětí než viníkem, od doby trestního stíhání trpí psychickými problémy, je v péči psychiatra. Žádné z vybraných peněz si neponechala, předmětné transakce činila v domnění, že zhodnocené peníze vrátí poškozené obchodní společnosti. Poukázala na svou snahu dluh vůči poškozené obchodní společnosti splatit. Nesouhlasila s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů v té části, kde soudy vyjádřily pochybnosti ohledně slibu samotného J. H. splatit část dluhu s tím, že částečná úhrada ve výši 1 600 000 Kč již proběhla. Odvolacímu soudu vytkla i nedostatečné zhodnocení nově předloženého důkazu – lékařské zprávy M. Č. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu v té části, která se týká uložení trestu odnětí svobody, a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podle jejího přesvědčení jsou splněny podmínky pro to, aby výměra trestu odnětí svobody nepřesáhla tři roky a výkon tohoto trestu tak mohl být podmíněně odložen na maximální zkušební dobu v trvání pěti let s případným uložením dohledu probačního úředníka či dalších přiměřených povinností.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky obviněné se týkají výlučně údajné přílišné přísnosti uloženého trestu a jako takové je nelze přiřadit uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce připustil, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu není obecně zcela vyloučen. V tomto případě však skutečnost, že obviněné byl trest odnětí svobody uložen poměrně výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, podle jeho názoru vylučuje úvahy o tom, že by šlo o trest extrémně přísný či dokonce neústavní a že by tak byl zásah Nejvyššího soudu na místě. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotně právního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
9. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud, byť zároveň opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
10. Shora zmíněná judikatura, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
11. V posuzované věci není žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud zasáhl do výroku o uložení trestu. Jak vyplývá z výše uvedeného, zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. Taková situace zde však nenastala. Obviněné byl za použití ust. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby § 206 odst. 5 tr. zákoníku, která je stanovena od pěti let do deseti let. Uložení takového trestu soudy dostatečně zdůvodnily, a to soud prvního stupně v odst. 2 a odvolací soud v odst. 9 odůvodnění rozhodnutí. Soud prvního stupně mimo jiné vyložil, že vzhledem k závažnosti jednání obviněné není prostor k uložení trestu ještě kratšího trvání, či dokonce trestu, který by nebyl spojen s bezprostředním odnětím svobody. Poukázal především na výši způsobené škody s tím, že za takové situace by bylo uložení kratšího trestu naopak nepřiměřeně mírné. S tím lze zcela souhlasit. Odvolací soud ve svém odůvodnění poukázal mimo jiné i na četnost jednotlivých útoků a délku doby, po kterou se obviněná trestného jednání dopouštěla. Trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, uložený jako nepodmíněný (nepodmíněnost tohoto trestu je dána ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku) není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou proporcionality trestních sankcí.
12. Nutno dodat, že obviněná vystavěla obsah svého dovolání na téměř doslovném zopakování námitek z řádného opravného prostředku, aniž by reagovala na argumentaci odvolacího soudu. Ten se v odstavci 9 odůvodnění svého usnesení všemi námitkami zabýval a vyložil, proč je považoval za zcela neopodstatněné. Na jeho argumentaci je možné odkázat. Lze jen připomenout, jak výstižně uvedl odvolací soud, že podstata posuzované trestné činnosti netkví v tom, zda si obviněná zpronevěřené finanční prostředky ponechala, nebo s nimi naložila jiným způsobem. Bez významu je výhrada obviněné, že Vrchní soud v Praze nijak nezohlednil v odvolacím řízení předloženou lékařskou zprávu. Obviněná byla přesvědčena, že nové skutečnosti z této zprávy vyplývající měl vzít odvolací soud v potaz při stanovení výměry trestu odnětí svobody, k čemuž podle ní nedošlo. Lze dodat, že skutečnosti v této lékařské zprávě uvedené (tj. že obviněná byla spíše obětí sofistikovaného jednání profesionálního podvodníka, že svého jednání lituje atd.) byly soudům známé již z dokazování provedeného v hlavním líčení a soudy k nim očividně při stanovení výměry a druhu trestu přihlédly, přičemž jim bylo známo i to, že obviněná je ve špatném psychickém stavu. Jak vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí, s ohledem na všechny zjištěné okolnosti bylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a trest odnětí svobody byl mimořádně snížen, dokonce na výměru jeden a půl roku pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
13. Jak už bylo zmíněno, dovolací námitky obviněné nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Protože obviněná K. B. podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. zákoníku, Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu