7 Tdo 866/2024

7 Tdo 866/2024-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 4 To 84/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 130/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 1 T 130/2023, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku pak byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Obviněný se podle skutkové věty výroku o vině zmíněných trestných činů dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 11. 2022 kolem 20:00 hodin v XY, okres XY, v salonku restaurace XY v ulici XY čp. XY za přítomnosti více osob bezdůvodně nejprve slovně a následně i fyzicky napadl poškozeného D. P., kterého nejprve udeřil pěstí do levého oka, a poté stejným způsobem do pravého spánku, v důsledku čehož poškozený společně s ním upadl na zem a utrpěl tak zhmoždění krajiny levého oka a vykloubení v pravém ramenním kloubu, kteréžto zranění vyžaduje dobu léčby nejméně 8 týdnů. Tohoto jednání se současně dopustil přesto, že usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 47/2015 ze dne 21. 5. 2015, bylo podmíněně zastaveno jeho trestní stíhání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Uvedený rozsudek napadli odvoláním obviněný a poškození D. P. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkající se této poškozené a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu této poškozené. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčen. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněného a poškozeného D. P. zamítl. II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce

4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku krajského soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu prvého stupně, a rovněž tak odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Neztotožnil se s vymezením skutku, jak to učinil soud prvního stupně. Odůvodnění soudu prvního stupně považoval za strohé, v odůvodnění byla komolena a zaměňována jména aktérů. Tento soud, který jako jediný hodnotil důkazy, navíc rezignoval na provedené dokazování a odsoudil ho pouze pocitově hledíc na jeho trestní minulost, kdy se měl dopustit daleko méně společensky škodlivého jednání na tomtéž poškozeném D. P.

6. Nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku spočívá v tom, že vůči poškozenému postupoval v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, čímž měla být vyloučena jeho trestnost, popřípadě mělo být na jeho čin nahlíženo tak, že nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, která by založila jeho trestně právní odpovědnost. Jeho jednání bylo proto možné kvalifikovat např. jako přestupek, nikoli jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

7. Obviněný měl dále za to, že provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé. Extrémní nesoulad má za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, jak tyto vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesoulad s provedeným dokazováním vedl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání.

8. Skutková zjištění jsou postavena jednak na svědeckých výpovědích, včetně výpovědi jeho, a na znaleckém posudku z oboru soudního lékařství, který okresní soud hodnotil vnitřně rozpolceně a ve vztahu k němu tendenčně a účelově. Výpověď poškozeného obviněný shledal zcela osamocenou, a v rozporu s tím, jak byla šarvátka popisována obviněným a ostatními svědky.

9. Poškozený trval na své verzi vzniku nejzávažnějšího zranění, vykloubení ramenního kloubu, k němuž mělo dojít v leže, obviněný měl na něm ležet a pravou rukou mu silou kroutit, v důsledku čehož mělo dojít k luxaci ramenního kloubu. Tento mechanismus vzniku zranění však byl vyloučen znaleckým posudkem a rovněž výpověďmi svědků. Ke zranění nejpravděpodobněji mohlo dojít právě pádem poškozeného na pevnou podložku, nikoliv kroucením ruky. Okresní soud následně bez součinnosti s poškozeným dospěl k verzi, že toto zranění může oběť pociťovat až s několika minutovým odstupem, tedy poškozený zprvu nemusel nic cítit.

10. Oba soudy doplnily skutkový stav, přičemž domyslely absenci motivace poškozeného zaútočit na obviněného jako první, s tím, že poškozený měl být nejprve svědkem L. L. shozen ze židle a následně jej měl tento doprovodit přímo před obviněného, který měl v této situaci vystrašeného poškozeného napadnout. Žádný ze svědků ovšem takové jednání jmenovaného svědka neuvedl, ani nesdělil, v jaký okamžik mělo ustat jednání svědka a konfrontace měla být vedena již jen mezi poškozeným a obviněným. Svědci L. L. a L. K. naopak shodně popsali, že to byl poškozený, kdo první napadl obviněného ranou pěstí. Okresní soud však konstatoval jejich nevěrohodnost. Soud prvního stupně se také nevypořádal s výpovědí svědkyně R. Š., která výslovně uvedla, že to byl opět poškozený D. P., kdo udeřil obviněného jako první.

11. Pokud to byl poškozený, kdo minimálně na základě tvrzení zmíněných tří svědků napadl obviněného, jednal by v mezích nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, neboť na poškozeného v okamžik střetnutí nikdo neútočil, a naopak to byl on, kdo fyzicky napadl obviněného. V takovém případě by nebylo možné mu přičítat následek v podobě luxace ramene poškozeného, k němuž došlo právě v příčinné souvislosti s jednáním poškozeného, kterému se obviněný za užití přiměřené obrany bránil.

12. Obviněný zopakoval, že nespáchal mu za vinu kladené trestné činy a bylo třeba zkoumat, jakou měrou se podílel na zranění poškozeného s ohledem na své obranné jednání, neboť šarvátku inicioval poškozený a k pádu na pevnou podložku patrně došlo v důsledku jeho protiprávního jednání. Následek šarvátky, kterou ani neinicioval, nemohl předvídat, a proto nejednal v úmyslu způsobit poškozenému jakékoliv zranění. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo a soudy se rovněž nezabývaly společenskou škodlivostí jeho jednání.

13. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jednak podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů a dále aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve upozornil, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně k dovolání přistoupil optikou dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

15. Pokud obviněný namítal, že šlo o nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, vyžadoval primárně zpochybnění skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů, a teprve návazně usiloval o vyloučení trestní odpovědnosti. Součástí popisu skutku však není fakt o přímo hrozícím či trvajícím útoku na tělesnou integritu obviněného ze strany poškozeného, který by obviněný byl oprávněn adekvátním způsobem odvracet. Podle státního zástupce to byl obviněný, který vystupoval jako hybatel konfliktu, jenž od slovní rozepře nabral fyzický rozměr.

16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možno podřadil námitku, kterou se obviněný dožadoval aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na výklad tohoto ustanovení podle stanoviska publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a dovodil, že v posuzované věci však žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, dány nebyly, navíc obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky hned dvou trestných činů. Obviněnému bylo lze navíc přičítat kvalifikace výtržnictví za podmínky § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť takový čin spáchal opětovně, i přivození těžkého ublížení na zdraví s ohledem na vývoj útoku namířeného proti tělesné integritě poškozeného, kteréžto zranění postačovalo zavinit z nedbalosti ve smyslu zvlášť přitěžující okolnosti podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku.

17. Dovolací argumentace obviněného, ve které poukazoval na vady skutkových zjištění, zejména zpochybňoval výpověď poškozeného D. P., nepřekročila meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z kontextu rozhodnutí odvolacího soudu (pod body 16 a 17) je zřejmá pravá identifikace dotčených osob. Skutková verze obviněného byla spolehlivě vyvrácena dokazováním provedeným v řízení před soudy nižších stupňů. Skutečnost, že obviněný tento stav nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Státní zástupce dodal, že výpovědi obviněného se v průběhu řízení tendenčně měnily – na místě samém nepopisoval existenci konfliktu, po zahájení trestního stíhaní uváděl spadnutí poškozeného na něj (tj. na měkkou podložku), poté upravil popis, že poškozený částečně spadl na zem (tj. tvrdý podklad, který by mohl vysvětlit zranění). Poškozený prezentoval odlišnou verzi události, připouštěl nevhodnou narážku na svědka L. L., kvůli které se zřejmě celý konflikt rozvinul. Výpověď svědka L. L. se vztahovala k prvotní části konfliktu, které se účastnil, svědkyně R. Š. neuvedla jednoznačně, že by poškozený nejprve napadl obviněného. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, za účelem vyhodnocení zranění poškozeného, s tím závěrem, že vykloubení ramene bylo s největší pravděpodobností způsobeno pádem na pevnou podložku s nataženou horní končetinou. Jestliže poškozený uváděl, že mu obviněný něco dělal s pravou rukou a cítil její bolest, toto nevyvrací klíčový nástup úderů obviněného, pro něž poškozený upadl na zem.

18. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

19. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Zároveň byl s účinností od 1. 1. 2022 v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. V době svého rozhodování tudíž musel Nejvyšší soud i k tomuto novému dovolacímu důvodu přihlížet.

23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první jeho alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o stav, v němž odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z uvedeného pak i vyplývá, že dovolání tak nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálně účinném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku

odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

IV. Důvodnost dovolání

25. Podstatou dovolání bylo především tvrzení (opakované, vzhledem k jeho obhajobě uplatněné v předchozích fázích řízení) obviněného, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil a nespáchal uvedené trestné činy, neboť se bránil útoku D. P. a jednal tak v mezích nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Nelze mu rovněž přičítat následek v podobě vykloubení ramene poškozeného, neboť nejednal v úmyslu poškozenému způsobit jakékoli zranění. Jeho jednání navíc nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, která by založila jeho trestně právní odpovědnost. Obviněný v rámci naznačené argumentace prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje, měl za to, že provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a měla být aplikována zásada in dubio pro reo.

26. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené především konstatuje, že obviněný sice svými námitkami v konečnému důsledku a ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků zjištěných trestných činů, s obsahem provedených důkazů, avšak primárně je jeho argumentaci nutno vyhodnotit jako polemiku se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Takovou argumentaci však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, jak již bylo řečeno výše.

27. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jindřichově Hradci, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tak především zjevně žádný, natož zjevný či extrémní rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Skutková zjištění soudů naopak mají zřetelně v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, totiž opírají se především o výpověď poškozeného, resp. dílem dalších svědků, a o znalecké závěry. Pokud jde o otázku věrohodnosti poškozeného a pravdivost jeho výpovědi, lze v podstatě jen obiter dictum a mimo možnosti dovolacího přezkumu zmínit, že byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť byla základním usvědčujícím důkazem. Soudy si přitom byly především vědomy okolností případu, v jehož rámci se jednalo o oslavu v restauraci, kde byl podáván alkohol a osoby poškozeného, obviněného i svědků byly ovlivněny alkoholem, přičemž zde došlo k slovnímu a poté fyzickému konfliktu mezi obviněným a poškozeným vzniklým zjevně na základě předchozího nedorozumění, jehož se účastnil poškozený, svědek L. L. a obviněný. Vzhledem k tomu soudy hodnotily výpovědi poškozeného, obviněného a dalších svědků obezřetně.

28. Přitom bylo zjištěno, že v danou dobu došlo před toaletami restaurace k setkání zmíněných osob, přičemž poškozený pronesl směrem ke svědku L. L. ze svého pohledu vtipnou poznámku stran jeho návštěvy na dámském záchodě. Po návratu do salonku, kde probíhala oslava, se svědek L. L. rozhodl vyjasnit si s D. P. předchozí poznámku, která se ho dotkla, proto si stoupl k poškozenému, který seděl na židli a žádal vysvětlení. Poškozený se v souvislosti se slovním napadením ze strany L. L. v obraně svezl ze židle a dostal se na zem, L.

L. se omlouval, že poznámku nemyslel vážně, že šlo o žert a z obavy před L. L. po zemi ustupoval, couval. Tato část jednání není kladena obviněnému za vinu. Konflikt nicméně tímto ústupem ustal a poškozený došel k místu, kde se nacházel obviněný. V rámci popisu konfliktu mezi poškozeným a obviněným se výpovědi vyslechnutých osob rozcházejí. Shoda výpovědi poškozeného a obviněného panuje ohledně pronesené poznámky ze strany obviněného, že poškozený D. P. zase dělá problémy, zase provokuje (viz protokol o hlavním líčení ze dne 28.

11. 2023; č. l. 206 verte; č. l. 207 verte). Ze strany přítomných svědků byl začínající konflikt mezi poškozeným a obviněným popisován jako vzájemné pošťuchování (viz výpověď svědkyně R. Š. při hlavním líčení dne 18. 1. 2024, č. l. 235 verte). Pokud obviněný v této souvislosti namítal, že svědek L. K. a svědkyně R. Š. potvrdili, že poškozený jako první zaútočil na obviněného ranou pěstí do obličeje, nenachází toto tvrzení oporu ve výpovědích uvedených svědků, neboť oba svědci sice potvrdili konflikt, avšak ani jeden s určitostí neřekl, že první ránu měl dát poškozený, jak tvrdí obviněný.

L. K. u hlavního líčení vypověděl, že pokud jde o údery, nemůže je vzhledem ke svému stavu opilosti potvrdit (viz výpověď svědka u hlavního líčení dne 28. 11. 2023), pouze vyslovil domněnku, že poškozený bouchl obviněného jako první, avšak ihned vypověděl, že kdo byl první, neví (č. l. 211 tr. spisu). Ani výpověď svědkyně R. Š. nepřinesla nic zásadního, potvrdila, že oba aktéři se pošťuchovali, viděla, jak obviněný od poškozeného dostal, avšak její výpověď nikterak nepotvrzuje, zda šlo o ránu první.

Tuto skutečnost ostatně uvedl rovněž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 17. Nesporným tak zůstává, že mezi poškozeným a obviněným došlo ke slovnímu konfliktu, který přerostl během velmi krátké chvíle v konflikt fyzický. V této fázi vývoje skutkového stavu však evidentně výpověď poškozeného (o tom, že byl napaden ranou do levého oka a posléze ranou do pravého spánku, kterou neustál a spolu s obviněným spadl na zem, obviněný spadl vedle něj) zcela koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr.

Michala Makuši a s výpovědí tohoto znalce u hlavního líčení, který jednak potvrdil vznik zhmoždění krajiny levého oka poškozeného a jednak potvrdil vykloubení ramenního kloubu na straně poškozeného vzniknuvšího nekoordinovaným pádem poškozeného na pevnou podložku (zem) na nataženou horní končetinu.

Jako nesrovnatelné označil vznik zranění poškozeného při vykrytí rány obviněným, které se snaží předestírat obviněný. Z výpovědi poškozeného rovněž vyplývá, že bolest v rameni ucítil v podstatě ihned po pádu, když byl ještě na zemi a nikoli až po příjezdu policie, jak tvrdí obviněný.

29. Po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že usvědčující výpověď poškozeného D. P. je věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozeného jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Soudy zcela oprávněně uvěřily výpovědi poškozeného, že on sám neměl zájem o žádný konflikt, ihned se velmi defenzivně omlouval L. L., kterého se měl dotknout jeho výrok pronesený před toaletami, že to nemyslel vážně, že šlo jen o žert, tedy jinak řečeno poškozený zjevně k iniciaci žádného napadání nesměřoval a snažil se mu vyhnout. Naopak to byl obviněný, jehož se konflikt přímo netýkal, avšak vzniklé situace využil a poškozeného popsaným způsobem napadl a způsobil mu zranění popsaná ve skutkové větě.

30. Podrobné úvahy soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi zcela ztotožnil (byť se třeba i soudy dopustily písařské chyby, jak připomněl obviněný v dovolání, která však nemohla mít žádný vliv na porozumění celému textu). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.

31. Jestliže obviněný vznesl také námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Tato zásada znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Lze tak však učinit jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O právě takovou situaci se nicméně v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.

32. Uvedená argumentace obviněného tak nebyla vůbec podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jí ani nebylo možné přisvědčit.

33. Obviněný dále opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení V této souvislosti obviněný namítal, že se žádného trestného jednání nedopustil, neboť vůči poškozenému jednal v mezích nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, proto mu nelze přičítat přivození těžkého ublížení na zdraví poškozeného, navíc ani neměl v úmyslu poškozenému jakékoli zranění způsobit. Obviněný v neposlední řadě namítl, že jeho jednání nevykazovalo takovou míru společenské škodlivosti, která by založila jeho trestně právní odpovědnost.

34. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že obviněný postavil výše uvedené hmotně právní námitky primárně na své verzi průběhu skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena, a teprve v návaznosti na přijetí jeho verze se domáhal vyloučení své trestní odpovědnosti. Jak však bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal ve věci existenci zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním. Při konstatování správnosti skutkového stavu pak musí dovolací soud při uplatnění tohoto dovolacího důvodu, jak rovněž bylo zmíněno, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

35. Nejvyšší soud proto jen nad rámec možného dodává, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi.

36. Je pak zjevné, že skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování nevypovídají o žádném přímo hrozícím či trvajícím útoku na tělesnou integritu obviněného ze strany poškozeného nebo jiné osoby, který by obviněný byl nucen adekvátním způsobem odvracet. V daném případě šlo o vzájemný slovní konflikt mezi poškozeným a L. L. (v němž poškozený ani nijak útočně nevystupoval), kterého obviněný evidentně využil k útoku. Byl to tedy obviněný, jenž ze slovní rozepře rozvinul fyzický konflikt a svým aktivním agresivním jednáním způsobil poškozenému zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině. Obviněný tak evidentně nejednal v mezích nutné obrany, jak se snažil namítat.

37. Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené nemohl ztotožnit ani s námitkou absence subjektivní stránky, kterou také obviněný postavil toliko na své verzi průběhu skutkového děje. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

38. Soudy obou stupňů si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů a ve vztahu k aplikovaným ustanovením § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z dokazování bezpečně zjistily, že obviněný poškozeného cíleně fyzicky napadl údery mířenými do oblasti obličeje a hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a způsobil si zranění, jež vykazuje znaky těžké újmy na zdraví. Podle skutkových zjištění tak obviněný evidentně chtěl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] poškozenému ublížit na zdraví, činu (napadení jiného) se přitom dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném a čin spáchal opětovně [§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak postačovalo zavinění ve formě nedbalosti, přičemž soudy oprávněně na straně obviněného shledaly zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že útokem na poškozeného s takovou razancí a do oblasti hlavy může tomuto způsobit navazující újmu na zdraví o charakteru těžké újmy, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Těžká újma na zdraví totiž vznikla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, a to útokem namířeným proti tělesné integritě poškozeného (zvlášť přitěžující okolnost přitom postačovalo zavinit z nedbalosti, jak bylo uvedeno výše). Mezi úderem obviněného proti hlavě poškozeného, v důsledku toho pádem poškozeného a znaleckým posudkem zjištěným úrazem byla nepochybně zjištěna příčinná souvislost. Námitka obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.

39. Nejvyšší soud se nakonec zabýval námitkou obviněného, že měla být v jeho věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. K tomu připomíná, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

40. V posuzované věci přitom nejsou dány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu tak, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům daných trestných činů. Obviněný tím, že v restauraci napadl poškozeného, naplnil znaky hned dvou trestných činů, ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Společenská škodlivost je navíc zvyšována tím, že útokem vůči tělu poškozeného přivodil obviněný zranění v podobě těžké újmy na zdraví, takže byla naplněna nejen základní, ale i kvalifikovaná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví. Rovněž souběžně daná kvalifikace výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku byla naplněna za podmínky vyšší trestní sazby podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (opětovnost).

41. Z uvedených důvodů nebylo možno uvažovat o tom, že by stupeň společenské škodlivosti skutku vylučoval s ohledem na subsidiaritu trestní represe uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

42. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nebyl námitkami obviněného naplněn.

V. Závěrečné shrnutí

43. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného se v převážné části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

44. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o žádosti obviněného o odložení vykonatelnosti odsuzujících rozsudků, když s ohledem na okolnosti věci a na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu