Nic na tomto správném právním závěru soudů nemůže změnit ani skutečnost, že se J. M. částečně účastnil školní docházky. Nejvyšší soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, jak na něj také státní zástupce poukázal ve vyjádření k dovolání, v případě nezletilé poškozené držené po dobu více než jednoho roku proti její vůli v uzavřeném objektu nočního klubu uvedl, že znak „zbavení osobní svobody“ lze při trvalejším zásahu do osobní svobody naplnit poměrně širokou škálou jednání pachatele. Jednak může do osobní svobody poškozeného zasáhnout velmi výrazně tím, že jej drží v jediné místnosti nebo naopak méně výrazným způsobem, když např. limituje jeho osobní svobodu toliko hranicemi určitého objektu (domu), v jehož rámci ponechá poškozenému relativní volnost pohybu. Míra zásahu do osobní svobody poškozeného se může v průběhu času měnit, a to až do té míry, že pachatel umožní poškozenému pobyt mimo objekt, ve kterém je tento běžně držen, přičemž je však ve stálé blízkosti poškozeného, popř. je v jeho blízkosti jiná osoba, čímž je fakticky stále zasahováno do osobní svobody poškozeného.
Obdobná situace byla i v případě docházky do školy u J. M., který byl spoluobviněnou H. B. přiváděn až ke třídě a po vyučování zase odváděn, přičemž mu bylo vyhrožováno, že ve škole nesmí nic říci o zavírání. Vzhledem k nízkému věku J. M. a jeho plné závislosti na obviněných, tak za této situace ani plnění školní docházky tímto poškozeným nemůže nic změnit na správnosti právního posouzení jednání obviněné K. M. v bodě I./C rozsudku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. Omezování osobní svobody J. M. za dané situace docházkou do školy neztratilo povahu blízkou uvěznění, tato docházka nemohla ani přerušovat délku jejího omezování a vyloučit tak dlouhodobost, ani vyloučit udržování protiprávního stavu po celou dobu páchání trestného činu.
Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněná K. M. také v případě skutku uvedeného v bodě I./D rozsudku soudu I. stupně, když namítá, že její jednání nemělo být posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale toliko jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve vztahu k hlavní pachatelce obviněné K. M., která byla stěžejní osobou jednající vůči poškozeným.
Předmětného skutku se měla dopustit tím, že (stručně uvedeno) společně s obviněnou K. M. nejméně od poloviny prosince 2006 do 7. 5. 2007 v K. v domě č. 1403 držely celodenně zavřeného O. C. v uzamčené místnosti pod schody bez oken a půdorysu 1 x 2 m, bez možnosti pohybu, izolovaného od rodiny a kamarádů, kde spal na kartonu z krabice nebo jen na holé betonové podlaze, potřebu vykonával do kbelíku bez možnosti pravidelné hygieny, dávaly mu nepravidelně jíst a pít, nutily ho jíst jídlo z podlahy, a obviněná K. M. ho opakovaně trestala tím, že ho nahého svazovala lepící páskou či provázkem na rukou a nohou k regálu, načež zde byl dne 7. 5. 2007 ve 21.30 hod. nalezen policií za asistence hasičů, kteří museli přes odpor obou obviněných dveře násilím otevřít, jak leží na břiše ve výkalech a zvratcích ve tmě bez přikrývky, nahý a spoutaný do kozelce lepící páskou.
Uvedené jednání, jakož i další jednání uvedené v bodě I./B, C rozsudku soudu I. stupně bylo právně posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestným činům týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm a), b) tr. zák. a zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. Týká-li se výslovně námitka ohledně spolupachatelství pouze jednání vůči O. C. v domě v K., je předně nutno zdůraznit, že jako jednání ve spolupachatelství je u obviněné K. M. posouzeno celé její jednání postupně uvedeno v bodech I./B, C a D výroku o vině. Veškerá tato dílčí jednání tvoří ve svém souhrnu jeden celek, když k jeho rozdělení došlo pouze vzhledem k tomu, že se také obviněná K. M. dopouštěla trestné činnosti po delší dobu, různými způsoby jednání a na různých místech. Již z tohoto důvodu námitka neexistence spolupachatelství pouze u jediné dílčí části rozsáhlého celkového jednání, postrádá z hlediska postavení obviněné K. M. praktický význam.
I při odhlédnutí od zbývajícího jednání této obviněné ale nelze, ani při takovémto izolovaném hodnocení jejího jednání v namítaném bodě I./D výroku o vině, její námitce přisvědčit. Z popisu tohoto jednání je totiž zcela zřejmé, že obě obviněné, tj. jak K. tak K. M., držely od poloviny prosince 2006 do 7. 5. 2007 v předmětném domě v malé temné místnosti poškozeného O. C. za výše uvedených trýznivých podmínek. Obě také společně kladly aktivní odpor při zákroku policie za asistence hasičů ve večerních hodinách dne 7. 5. 2007, aby zabránily nalezení O. C., a odhalení jejich trestné činnosti, což jen potvrzuje vědomost také obviněné K. M. o podmínkách ve kterých byl jimi O. C. donucen žít.
Nelze proto přisvědčit námitce, že jednání popsané v bodě I./D výroku o vině nevykazuje u obviněné K. M. znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale toliko účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Okolnost, že stěžejní osobou jednající vůči poškozenému byla obviněná K. M., není přitom podstatná. Rozhodující je, že se daného jednání obě spoluobviněné dopustily po předchozí domluvě ve společném úmyslu, jak je také uvedeno v úvodní části výroku o vině. O společné jednání, a tedy spolupachatelství nejde pouze v případě, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, nebo pouze některý ze zákonných znaků a skutková podstata trestného činu je pak naplněna souhrnem jednání všech spolupachatelů. O spolupachatelství jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň tzv. článkem řetězu činností, které současně působí, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu.
Nejvyšší soud proto zjistil, že hmotně právní námitky obviněné K. M. jsou zjevně neopodstatněné, ve věci není dán uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný J. Š. v podaném dovolání také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nesprávné právní posouzení spatřuje u skutku v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně.
Předně namítá, že popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., u kterého se musí jednat o trvalé nebo alespoň dlouho omezující zbavení osobní svobody, které se blíží uvěznění a osvobození je při něm velmi ztíženo nebo je zvlášť obtížné. Protože podle popisu skutku J. M. navštěvoval školní zařízení a plnil si tak školní docházku, je obviněný J. Š. toho názoru, že nemohl být dlouhodobě omezován na osobní svobodě v podobě blížící se uvěznění ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 tr. zák.
Protože obsahově zcela shodnou námitku, proti právnímu posouzení skutku ad I./C výroku o vině, uplatnila také spoluobviněná K. M., postačí plně odkázat na důvody, které Nejvyšší soud uvedl k této námitce výše, ve vztahu k této spoluobviněné.
Popis skutku je také dostatečně časově vymezen jak obdobím od měsíce srpna 2006 do listopadu 2006, resp. do dne 7. 5. 2007, když v tomto období byli poškození dlouhodobě zavírání odděleně do různých zamčených místností v D. J., a to jak přes den, tak i v noci. Námitka obviněného J. Š., že ze skutku nevyplývá kdy přesně měli být poškození v D. J. drženi, je tak z hlediska právního posouzení skutku bez významu.
K další námitce, že z popisu skutku není patrný popis spolupachatelství, když není uvedeno konkrétně jakým podílem, v jaké konkrétní době, či jakou intenzitou se obviněný J. Š. podílel na daném trestném činu, je předně nutno uvést, že z hlediska spolupachatelství je významné již uvozující skutkové zjištění uvedené v bodě I. výroku o vině, podle kterého všichni spoluobvinění (a tedy i J. Š.) jednali společně, po předchozí domluvě a v úmyslu působit na zdraví a psychiku poškozených. Ze samotného skutku ad I./C výroku o vině, je pak zřejmé, že jak obviněný J. Š., tak i další dvě spoluobviněné H. B. a K. M., dlouhodobě zavírali poškozené do uzamčených místností v D. J., kde pracovali jako vedoucí kroužků. Jak již bylo výše uvedeno k námitce obviněné K. M. ohledně znaků spolupachatelství, rozhodující je jednání spolupachatelů po předchozí domluvě, a ve společném úmyslu, přičemž o společné jednání a tedy spolupachatelství jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň tzv. článkem řetězu činností, které působí současně, směřují k vykonání trestného činu a jen ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu. Z výpovědí poškozených je přitom zřejmé, že oba byli v průběhu podstatné části jejich pobytu v D. J. osamoceně zamykání (č. l. 28 – 31 rozsudku soudu I. stupně) do různých místností, což potvrzuje i výpověď svědkyně P. F., která jednoho z nich našla zamčeného v suterénu. Poškozený J. M. také uvedl, že o tom věděl také „G.“ (obviněný J. Š.), který mu tam také nosil jídlo. Je tedy zřejmé, že obviněný J. Š. věděl o zavírání obou poškozených, sám se na něm podílel, když přinášel jídlo poškozenému J. M., což jako jediné maximálně v pěti případech také sám připustil, čímž se vědomě a se společným cílem podílel jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., s obviněnými H. B. a K. M., na spáchání trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák.
Poslední hmotně právní námitka obviněného J. Š. směřuje proti právní kvalifikaci jeho jednání v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně, též podle odst. 2 § 232 tr. zák., tj. že trestným činem zbavení osobní svobody způsobil těžkou újmu na zdraví. Namítá, že soud vychází z tzv. kolektivní viny, když konečné důsledky jednání všech obviněných dává k tíži každému z nich, bez ohledu na to, jakým dílem se na dané věci podílel. V souvislosti s tím uvedl, že ač se nepodílel na jednání obviněné K. M. v bodě I./D rozsudku krajského soudu, kdy držela O. C. v místnosti 1 x 2 m pod schody, a mj. jej trestala svazováním lepící páskou na rukou a nohou, důsledky tohoto jednání se berou v úvahu při právní kvalifikaci jeho jednání.
Obdobnou námitku uplatnil ve svém dovolání také spoluobviněný J. T., jehož podíl na trestné činnosti byl ještě menší než u obviněného J. Š., když se společně se všemi spoluobviněnými přímo podílel jen na jednání vůči poškozeným na chatě v obci V. B. (ad I./B rozsudku). Přesto i u obviněného J. T. podle názoru Nejvyššího soudu byla soudy v původním řízení správně shledána odpovědnost i za těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví. Žádné pochybnosti ohledně této odpovědnosti pak nevznikají ani u obviněného J. Š., který se vedle hrubého fyzického a psychického týrání obou poškozených na předmětné chatě podílel navíc i na dlouhodobém omezování jejich osobní svobody v D. J. v Brně (ad I./C výroku o vině). Jak uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného J. Š., byla konečná zjištěná újma na straně poškozených důsledkem veškerého jednání všech spoluobviněných, tedy i jednání jehož se obviněný J. Š. neúčastnil. Činnost spoluobviněných byla ale realizována se společným cílem v rámci jejich dohody, a také obviněný J. Š. jednal při vědomí následků, které jednání může způsobit.
Soud I. stupně přitom samostatně posoudil odpovědnost u každého ze spolupachatelů za tento těžší následek, resp. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž u každého shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Tento závěr odpovídá u obviněného J. Š. jeho jednání, přičemž v souvislosti s tím je nutno opět zmínit, že podle znaleckého posudku (obor zdravotnictví – dětská psychiatrie) lze posttraumatickou stresovou poruchu diagnostikovat pouze tehdy, pokud předcházela traumatizující psychická zkušenost, a to i v případě, že se jednalo o jednorázovou záležitost. Za takovouto nejzávažnější jednorázovou událost pak lze považovat právě jednání obviněných J. Š. a J. T. vůči oběma poškozeným na chatě v obci V. B. (ad I./B výroku o vině), které mělo být završením jejich týrání, a bylo v podstatě nejintenzivnějším zásahem do fyzické integrity a psychiky obou poškozených, vyznačujícím se značnou hrubostí až brutalitou a bezohledností. Pokud na toto jednání obviněného J. Š. navazovalo navíc zavírání poškozených do uzamčených místností v D. J., na kterém se rovněž podílel, a jeho jednání bylo vědomou součástí jednání dalších obviněných, nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že svým jednáním úmyslně poškozeným způsobil těžkou újmu na zdraví. Protože jednání samotného obviněného J. Š. bylo způsobilé vyvolat u poškozených jak mučivé útrapy v důsledku psychického strádání (u O. C. navíc i bolesti na hranici snesitelnosti z rozsáhlé spáleniny), tak i následnou posttraumatickou stresovou poruchu, nejedná se o uplatnění tzv. kolektivní viny, jak namítá v dovolání.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že také hmotně právní námitky obviněného J. Š. jsou zjevně neopodstatněné a ani ohledně tohoto obviněného neshledal ve věci existenci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě uvedených důvodů byla dovolání obviněných K. M., J. T. i J. Š. odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. O návrhu obviněného J. T., aby předseda senátu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu do rozhodnutí o dovolání, nebylo rozhodováno, protože pro to nebyly shledány důvody.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš