7 Tdo 891/2025-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání obviněného M. B., stíhaného jako uprchlého podle § 302 a násl. tr. ř., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 8 To 185/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 121/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 T 121/2024-110, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 6 To 224/2021-466, odsouzen za přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest uložený obviněnému Obvodním soudem pro Prahu 5 trestním příkazem ze dne 20. 1. 2017, č. j. 30 T 2/2017-79, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2017, změněný usnesením téhož soudu ze dne 23. 8. 2021, č. j. 30 T 2/2017-406, na nepodmíněný trest odnětí svobody, který obviněný vykonal dne 29. 4. 2022, tak s úmyslem se obohatit vylákal v období od 19. 3. 2023 do 26. 4. 2023, pod smyšlenou legendou sjednání koupě motorového vozidla v Německu, z poškozené P. N. postupně finanční prostředky ve výši 3 306 EUR, odpovídající při kurzu ČNB ze dne 27. 4. 2023 částce 77 691 Kč, které poškozená poukázala sedmi platbami ze svého bankovního účtu na účet obviněného u společnosti Revolut, žádné vozidlo však poškozené nedodal, a finanční prostředky použil pro vlastní potřebu.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2025, č. j. 8 To
185/2025-142, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný (v postavení uprchlého) prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávně zjištěném a vyhodnoceném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci.
5. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu. Vyslovil své přesvědčení, že z provedeného dokazování nebyl zjištěn jednoznačný závěr, že by měl úmysl dopustit se takového jednání, a to od počátku jednání s poškozenou P. N. V tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, podle něhož v případě trestného činu podvodu je po subjektivní stránce třeba úmyslného zavinění právě od počátku jednání vůči poškozenému. V případě obviněného však existuje několik skutečností svědčících o tom, že se u něj nejednalo o úmysl od počátku jednání. Zejména zmínil, že to nebyl on sám, kdo poškozenou kontaktoval a nabízel jí své služby, nýbrž byl osloven svědkem M. B. a byl o tuto službu požádán. Soudy obou stupňů se nezabývaly okolností, že primární aktivita nevzešla ze strany obviněného, ale od poškozené. Dále dovolatel poškozené zasílal videa a fotografie vybraných vozidel; vyvíjel tedy konkrétní činnost, na které se domluvili, později sdělil, že vozidlo vybral, ale následně se stalo předmětem reklamačního řízení pro zjištěnou vadu. V průběhu řízení nebylo vyvráceno, že by tato jeho tvrzení nemohla být pravdivá. Z nastolených skutečností tedy podle jeho názoru vyplývá, že existuje důvodná pochybnost o tom, zda měl skutečně úmysl dopustit se vůči poškozené podvodu a zda jej měl od počátku. Za těchto okolností je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného.
6. Další okruh svých dovolacích námitek směřoval k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť poškozená neuplatnila vůbec žádné možnosti občanskoprávního vymáhání, ačkoli se fakticky jedná o občanskoprávní spor. V tomto ohledu citoval vybrané pasáže nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22. Z předmětného rozhodnutí podle něj vyplývá, že je pro danou věc podstatné, jakou míru obezřetnosti poškozená vynaložila k tomu, aby k nastalé situaci nedošlo. Pokud míra obezřetnosti na straně poškozené nebyla dostatečná, uplatní se zásada subsidiarity trestní represe a nejedná se o jednání, které by mělo být postihováno prostředky trestního práva. V projednávaném případě došlo konkrétně k tomu, že si poškozená domluvila koupi vozidla v zahraničí s osobou, o níž věděla, že byla ve výkonu trestu odnětí svobody, a zároveň věděla o tom, že tato transakce má být zařízena osobou, se kterou si její známý domluvil způsob tohoto „podnikání“ rovněž ve výkonu trestu. Následně poškozená takto zaslala do zahraničí sedm plateb, a to osobě, kterou nikdy předtím neviděla, bez jakékoli smlouvy či bližších ujištění o serióznosti věci. Dovolatel měl proto za to, že na straně poškozené nedošlo k dostatečně obezřetnému jednání, neboť její počínání nelze vnímat jako standardní nerizikové pořízení vozidla. Poškozená nepochybně nečinila celou transakci bezdůvodně, kdy jejím cílem bylo získat vozidlo za výhodnou cenu, což však bylo vykoupeno riziky, jež měla sama zvážit. Vyslovil proto své přesvědčení, že v právních závěrech se tato situace shoduje se závěry Ústavního soudu a jedná se o občanskoprávní záležitost mezi obviněným a poškozenou, která neměla být předmětem trestního stíhání.
7. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek (pozn. zřejmě usnesení) odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů postupovaly podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž odkázal na jejich dostatečná skutková zjištění. Ve vztahu k dále uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že obsahově relevantní námitky lze spatřovat v namítané absenci subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Obviněný však převážně rozporuje učiněná skutková zjištění a z větší části se jedná o totožné námitky, které již uplatnil, přičemž soudy se s nimi vypořádaly. Ze soudních rozhodnutí je podle státního zástupce patrné, jaké důkazy byly provedeny a jaká zjištění z nich vyplývají; soudy osvětlily, proč patřičnou relevanci přiznaly svědecké výpovědi poškozené, resp. jak je tato dokreslována listinnými důkazy, zejména v podobě komunikace mezi obviněným a poškozenou. Shrnul, že z kontextu proběhlých událostí, i s přihlédnutím k tomu, že obviněný je permanentním recidivistou, odsouzeným opakovaně pro trestný čin podvodu, mohlo být dovozeno, že jednání obviněného, skrývající se na neznámé adrese v zahraničí, bylo vedeno toliko nekalým zištným způsobem.
Dovolatel okamžik nazírání „předchozího podvodného úmyslu“ mylně staví do roviny jednání mezi poškozenou a svědkem M. B., což ovšem není určující, jelikož je nyní projednáváno jednání obviněného vůči poškozené, a je tak posuzována ta část skutkového děje, na které participuje obviněný.
9. Státní zástupce se dále vyjádřil k výtce obviněného, podle níž měla být věc primárně posuzována jako občanskoprávní spor. K zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Přestože trestněprávní normy mají nastupovat teprve v okamžiku, kdy není přiléhavější nastalý protiprávní stav řešit jinou cestou, nepřisvědčil obviněnému, že citovanou zásadu je třeba v aktuálním řízení uplatnit. Namítaná „povinnost“ vést ze strany poškozené civilní spor s obviněným z důvodu nesplněného závazku přímo ze zákona nevyplývá, zvláště za situace, kdy je prokázáno, že došlo beze zbytku k naplnění všech obligatorních znaků projednávané skutkové podstaty. Argumenty dovolatele týkající se absence náležité obezřetnosti na straně poškozené taktéž bez dalšího nemohou zavdat závěru o nepřítomnosti společenské škodlivosti jednání obviněného. Pokud by bylo přistoupeno na argumentační linii obviněného, že poškozená měla lépe zvažovat okolnosti typu kriminální minulost obviněného a s tím související rizikovost smluvního jednání s jeho osobou, tak by de facto byly osoby s trestní minulostí do jisté míry eliminovány z možnosti podnikat či vstupovat do závazkových vztahů po výkonu svých trestů. Poškozená byla podle všeho skutečně motivována výhodnou cenou poptávaného vozidla, nicméně tato okolnost nemá potenciál svědčit o beztrestnosti obviněného v situaci, kdy podle dosavadních skutkových zjištění poškozenou toliko utvrzoval v budoucím dodání vozidla a vylákával od ní další finanční prostředky. Obviněný tudíž v daném kontextu nenabízí žádnou relevantní argumentaci, jež by svědčila o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
10. Závěrem shrnul, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, v daném případě uprchlým, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Obviněný předně v rámci svých výhrad skutkové povahy namítal nesprávně zjištěný a vyhodnocený skutkový stav, přičemž v tomto ohledu zejména rozporoval prokázání úmyslu podvést poškozenou, resp. uvést ji v omyl. S ohledem na existenci důvodné pochybnosti o tom, zda měl skutečně úmysl dopustit se vůči poškozené podvodu, zdůraznil nutnost aplikace zásady in dubio pro reo.
15. Pakliže obviněný úvodem svého mimořádného opravného prostředku deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno konstatovat, že tak učinil bez jakékoli bližší konkretizace. Dovolání je přitom svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Pokud pak jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
16. Obviněný deklaroval existující pochybnost o uvedení poškozené v omyl s odkazem na skutečnost, že byl prvotně kontaktován samotnou poškozenou, pro níž následně vyvíjel konkrétní činnost, na které se domluvili. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v úvahu připadající zjevný rozpor ve smyslu první alternativy předmětného důvodu dovolání zůstal v rovině pouhých nekonkretizovaných prohlášení obviněného a běžné polemiky s hodnocením důkazů. Lze tudíž uzavřít, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
17. Pouze nad rámec pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Závěr o tom, že obviněný neměl v úmyslu zprostředkovat koupi auta, byl prokázán především výpovědí poškozené P. N., která byla podporována provedenými listinnými důkazy, zejména pak WhatsAppovou komunikací a výpisy z účtu. Soudy obou stupňů dospěly k opodstatněnému závěru, že obviněný jednal v úmyslu poškozenou podvést, neboť tento vyplývá z jeho celkového jednání při zajišťování vozidla. Lze proto odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz odstavec 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dovolatel sice poškozené zasílal přes WhatsApp fotografie a videa, avšak současně po ní požadoval zasílání záloh, přičemž uváděl různé smyšlené důvody pro jejich zaslání (daně, poplatky, pořízení převozních značek), posléze měla celá koupě padnout kvůli svítící kontrolce, tedy vozidlo poškozené nedodal (případně nezajistil možnost koupě jiného automobilu) ani jí přes opakované sliby nevrátil zaslané finanční prostředky, ač bylo dohodnuto, že ze zprostředkování nebude mít žádný profit, přičemž se vymlouval, že finance již zaplatil prodejci auta. V daném případě by proto dovolací soud ani nemohl shledat jakýkoli zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věcí obviněného, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Obviněný rovněž deklaroval nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo předestřeno, tento je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění; skutkový stav je totiž zásadně hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud pod zvolený dovolací důvod podřadil výtku obviněného stran absence podvodného úmyslu od počátku jeho jednání a námitku poukazující na nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe.
20. Zpochybňovaný podvodný úmysl obviněného však zřetelně z provedeného dokazování vyplývá, neboť již od počátku jeho trestněprávně relevantního jednání neměl prokazatelně v plánu slíbený automobil obstarat. Tento závěr lze dovodit z kontextu celého jeho jednání, nikoli pouze ze skutečnosti, že zaslané finanční prostředky nakonec nevrátil a nezajistil poškozené koupi motorového vozidla (tj. nejednalo se o případ, kdy by vznikla překážka, která bránila splnit závazek, až posléze, a kterou by nemohl obviněný v době uzavření smlouvy ani předvídat, srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 54/1967 a 15/1969 Sb. rozh. tr.). Nelze totiž odhlédnout od podvodného charakteru jeho opakovaně prezentovaných smyšlených důvodů, pro něž od poškozené požadoval neustálé zasílání finančních prostředků. Tato skutečnost je dokreslována důvody, proč z koupě nakonec sešlo, jakož i skutečností, že obviněný vykazuje sklony k páchání majetkové trestné činnosti včetně té podvodné.
21. Dovolatel v tomto ohledu mylně usuzuje na absenci podvodného úmyslu s ohledem na prvotní aktivitu, jež vzešla od poškozené přes prostředníka – společného známého svědka M. B. Avšak pro posouzení požadované subjektivní stránky je stěžejní zjištění, že obviněný po navázání kontaktu s poškozenou a nejpozději v době zaslání finančních prostředků, které představovaly jeho obohacení ke škodě poškozené, ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chtěl porušit způsobem uvedeným v trestním zákoně zájem na ochraně cizího majetku. Ostatně i v dovolatelem poukazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, je konstatováno, že skutečnost, že primární aktivita při sjednávání smlouvy nevzešla ze strany obviněného, ale poškozeného, sama o sobě rozhodně neznamená, že osoba, která neosloví, ale naopak je oslovena jiným subjektem, se vůči tomuto nemůže dopustit podvodného jednání.
22. Jednání obviněného spočívající ve vylákání částky 3 306 EUR pod smyšlenou legendou sjednání koupě motorového vozidla tudíž nese zřetelné známky požadovaného podvodného úmyslu.
23. Dovolatel taktéž upozornil na problematiku opatrnosti osoby oklamané, která by prizmatem subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestnost jeho činu vyloučila. Nicméně jeho úvahám nebylo možné přisvědčit.
24. Obviněný konkrétně v rámci svého mimořádného prostředku akcentoval, že vzniklý závadový vztah mezi jeho osobou a poškozenou je čistě soukromoprávního charakteru a měla by být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Důvodnost její aplikace spatřoval především v tom, že poškozená neuplatnila žádné možnosti občanskoprávního vymáhání. Současně poukázal na absenci obezřetnosti na straně poškozené, jež si chtěla koupit výhodně automobil v zahraničí od osoby s kriminální minulostí, čímž se vystavěla souvisejícím rizikům, která si měla sama lépe zvážit.
25. Nejvyšší soud připomíná, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Subsidiarita trestní represe přitom neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1114/2022). Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti (např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní) (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16).
27. Nejvyšší soud pak (vázán rámcem vznesených námitek a s ohledem na předestřená obecná východiska pro aplikaci posuzované zásady) dospěl k závěru, že v konkrétní věci obviněného se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné. Nelze zejména dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, stupeň trestního bezpráví by byl extrémně nízký, případně by existovaly okolnosti snižující míru společenské škodlivosti na úroveň jednání zcela bagatelního. Naopak čin obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného.
28. Předně je zcela lichá úvaha dovolatele o tom, že by poškozená musela primárně svůj nárok řešit jeho občanskoprávním vymáháním, neboť žádná taková nutnost využití soukromoprávních institutů neexistuje.
29. Dále dovolatel s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, akcentoval podstatnost posuzování míry obezřetnosti, kterou poškozená vynaložila, aby k nastalé situaci nedošlo. Nicméně tyto závěry vykládá mylně. Rozhodně není možné tvrdit, že by snad poškozená byla s určitou okolností srozuměna, a tudíž nebyla uvedena v omyl, pročež by postihu pachatele bránila subsidiarita trestní represe již ve své legislativní rovině. Ostatně již samotné (opakované) provedení majetkové dispozice poškozenou, v jejímž důsledku utrpěla škodu odpovídající částce 77 691 Kč, lze označit za důkaz toho, že jednala pod vlivem podvodného jednání obviněného.
Z izolovaného poznatku, že poškozená věděla, že dovolatel je osobou s kriminální minulostí (konkrétně se jedná o to, že byl ve výkonu trestu se známým poškozené, který jí koupi automobilu zprostředkoval), není možné v souladu s prezentovaným názorem státního zástupce usuzovat na to, že by poškozená s takovou osobou nemohla uzavřít smluvní ujednání, resp. že měla rizikovost jejího jednání lépe zvažovat, neboť osoby s trestní minulostí by takto byly de facto do jisté míry eliminovány z možnosti vstupovat do závazkových vztahů po výkonu svých trestů.
Jinak řečeno, po poškozené z tohoto důvodu nelze požadovat, aby ke svému smluvnímu partnerovi přistupovala jako k potenciálnímu podvodníkovi. Dovolatel přitom vědomě navodil situaci, v níž nepočítala s variantou vývoje událostí poškozujících její majetek jako s reálnou, neboť ji utvrzoval v budoucím dodání vozidla a postupně od ní vylákával další finanční prostředky. Byť by se (retrospektivně vzato) u poškozené nejednalo o nerizikovou transakci, závěr o její nedostatečné obezřetnosti nelze učinit pouze s odkazem na její důvěřivost, neboť právě obviněný byl tím, kdo vědomě zneužil její nedostatečnou bdělost v soukromoprávních vztazích a v zájmu z ní neoprávněně profitovat se dopustil podvodné trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1086/2019, nebo usnesení téhož soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 7 Tdo 518/2025). Lze též dodat, že stupeň společenské škodlivosti nelze zásadně odvozovat od stupně ochrany, kterou poškozený poskytuje svému majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 80/2012), přičemž účelem trestního práva je mj. chránit i oběti trestné činnosti, které se z nějakého důvodu před ní dostatečně nechrání, neboť u každého dokonaného podvodu si lze představit nějakou vyšší míru obezřetnosti, která by jeho dokonání zabránila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 512/2023). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že neobezřetnost poškozené nebyla natolik závažná, aby vyloučila zájem společnosti na trestní represi pachatelova jednání.
30. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s výtkou chybějící aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podstata jednání obviněného se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V.Závěr
31. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu