7 Tdo 914/2024-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovolání obviněného A. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 To 127/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 11/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání A. R. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 3 T 11/2024, byl obviněný A. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 6. 2023 v 19:20 hodin v Brně řídil vlastní jízdní kolo výrobní značky KELLYS GRAVEL po chodníku na ulici XY, ve směru od ulice XY k ulici XY, čímž porušil ustanovení § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž při této jízdě v prostoru u východu z domu č. XY porušil ustanovení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se při jízdě nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj, řádně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a této situaci své chování nepřizpůsobil. Takto při jízdě narazil nezjištěnou částí svého těla či jízdním kolem do těla chodkyně J. D., která na chodník vstoupila při vycházení z vchodu domu, přičemž poškozená při střetu upadla dozadu na chodník a následně se v důsledku nekontrolovatelného pádu udeřila hlavou o stěnu domu. Přitom utrpěla těžké zranění spočívající v polytraumatu, úrazovém epidurálním hematomu (krevní výron) v páteřním kanálu utlačujícím míchu, poranění meziobratlové ploténky krčních obratlů, spastickém tetrapostižení končetin, s nutností operace krevního výronu z páteřního kanálu společně s operací poraněné páteře, při které u ní došlo k srdeční zástavě s nutností resuscitace. V důsledku utrpěných zranění byla poškozená citelně omezena v obvyklém způsobu života nejméně do 13. 12. 2023, omezení spočívalo zejména v dlouhodobé hospitalizaci a omezené hybnosti (užívání vozíku či dvou francouzských holí) a s tím související odkázání na péči druhé osoby při běžných denních úkonech jako je jídlo a hygiena.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný a v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 To 127/2024, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí je založeno na procesně nepoužitelných důkazech a soudy obou stupňů nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz, dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že obžalobou označený skutek je trestným činem, a rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stran procesní nepoužitelnosti provedených důkazů obviněný uvedl, že v rámci své výpovědi vyloučil, že by se s poškozenou jakkoliv fyzicky střetl. Poškozená si ze skutkového děje nic nepamatuje, a proto soud prvního stupně vyslechl dne 4. 3. 2024 u hlavního líčení svědka J. R. Průběh výslechu svědka považuje obviněný za nestandartní, neboť samosoudce v rámci vysvětlení, k čemu má svědek vypovídat, uvedl, že „došlo k události sražení staré paní“, „byl jste tam kvůli staré paní, která měla být sražena kolem jízdním“, „ona si teďka nic nepamatuje“. Svědek sám bez takového připomenutí, o čem má být jeho svědecká výpověď, neuvedl ničeho, navíc jeho svědecká výpověď se týkala toho, co údajně slyšel od poškozené v sanitce a sama poškozená se již nikdy na průběh skutkového děje neupamatovala. Popsaný přístup soudu prvního stupně shledal obviněný neslučitelným se základními zásadami spravedlivého procesu, neboť svědek byl ovlivněn sděleními soudu ohledně toho, o čem má následně vypovídat, a proto důkaz jeho výpovědí je tak procesně neupotřebitelným. Pokud odvolací soud uvedl, že výpověď svědka koresponduje s listinnými důkazy, obviněný uvedl, že u všech listin, v nichž se popisuje, že došlo ke sražení poškozené cyklistou, docházelo fakticky k opisování této věty z jednoho dokumentu do druhého, aniž by bylo zřejmé, kde se nachází prvotní pramen tohoto sdělení. Uvedené listiny jsou tedy důkazem obecně přípustným, obsahově se však jedná o přepis toho, co si myslely záchranné složky o mechanismu vzniku zranění, a následně byl tento mechanismus již zcela logicky přepisován do dalších lékařských a podobných zpráv. Nejde tak o důkaz toho, co se skutečně stalo, ale o jakési vysvětlení pisatelů, jaká mohla být příčina vzniku zranění poškozené. Pokud jde o jím sepsaný omluvný dopis, obviněný se v něm omlouval za to, že způsobil poškozené újmu, avšak nešlo o prvotní zdroj informace, co se na místě dne 30. 6. 2023 stalo.
6. Podle obviněného dále ve věci nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz. Zopakoval, že poškozená vycházela z domu vpravo ve směru jeho jízdy, jakmile poškozenou zaregistroval, počal brzdit a jelikož jel malou rychlostí, kolo ubrzdil a do poškozené nenarazil. V lékařské dokumentaci se nenachází žádný dokument, který by popisoval stopy nárazu jeho těla do těla poškozené. V rámci aplikace zásady in dubio pro reo tedy do poškozené nenarazil a tato upadla na chodník dozadu směrem k domu z jiné příčiny než kvůli nárazu do jeho těla. K tomu zdůraznil, že pokud by hypoteticky do poškozené narazil, s ohledem na fyzikální zákony a to, že se pohyboval nenulovou rychlostí směrem vpřed rovnoběžně se stěnou domu a poškozená kolmo vpřed od stěny domu, by musela poškozená upadnout nikoliv dozadu, ale dopředu směrem od domu mírně vpravo od svého směru chůze. K pádu na stěnu domu a vzniku zranění poškozené, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, by nedošlo. Jelikož jde o odbornou otázku, kterou si soud nemohl sám vyřešit, navrhoval opatření důkazu znaleckým posudkem z oboru doprava. Tento důkazní návrh oba soudy zamítly, ač šlo o podstatný důkaz.
7. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b písm. h) tr. ř., obviněný uvedl, že sice jel po chodníku, avšak vyloučil, že by se při jízdě nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, řádně nesledoval situaci v provozu. Prostou pomalou jízdou po chodníku na běžném jízdním kole, pokud dával pozor na dění kolem a měl ruce na brzdách, aby mohl reagovat, nemohl porušit žádnou důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pokud jde o výčet jednotlivých zákonných ustanovení, které měl porušit, jedná se vždy o povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k jednání, které podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidské zdraví nebo život, nicméně při jízdě na kole po chodníku zpravidla k podstatnému zvýšení nebezpečí pro chodce v podobě závažné poruchy zdraví nedochází. Odvolací soud pak shledal porušení důležité povinnosti v kumulaci porušení výčtu zákonných ustanovení, což je v rozporu s dosavadní judikaturou. V této souvislosti obviněný rozebíral soudní praxi Nejvyššího soudu týkající se trestných činů v dopravě ve vztahu k naplnění znaku porušení důležité povinnosti, odvíjející se zejména pod porušení takové povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorového vozidla může mít z následek vážnou dopravní nehodu, s tím, že soudy jeho věc optikou těchto judikátů nehodnotily. Při střetu cyklisty a chodce však zpravidla o takovou situaci nejde.
8. Současně namítl nesprávnost posouzení jeho zavinění. Z hlediska subjektivní stránky se u dovozeného trestného činu vyžaduje nedbalost, přičemž sice věděl, že jízda na kole po chodníku je zakázána a že se na chodníku mohou pohybovat chodci, podle svého subjektivního přesvědčení však učinil vše, aby střetu s chodcem zabránil. V žádném případě nemohl vědět, že při případném střetu s chodcem při jeho jízdě může dojít k těžké újmě na zdraví navíc v té podobě, jakou utrpěla poškozená. Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem navíc musí příčinná souvislost, a pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Byť tedy jel na kole po chodníku, byl pro něj skutkový děj v podobě pádu poškozené na stěnu domu a utrpění rozsáhlého polytraumatu naprosto nepředstavitelný.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně (návrh dalšího postupu po případné kasaci předložen nebyl).
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání opakoval obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, s níž se vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Pokud jde o námitku nepřípustnosti důkazu výpovědí svědka J. R., státní zástupce ji podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že poškozená utrpěla nehodou ztrátu paměti, avšak ještě před tím, bezprostředně po nehodě, uváděla lékařům, že byla sražena cyklistou – tento údaj je uveden na mnoha místech prvotní lékařské dokumentace. Svědek J. R., záchranář, který byl přítomen převozu poškozené z místa nehody, si podle protokolu o hlavním líčení nejprve nedokázal uvědomit, o který z jeho výjezdů se jednalo. Teprve po připomenutí ze strany předsedy senátu, že „došlo ke sražení staré paní“ a ta že měla být „snad sražena kolem jízdním“, a po konstatování, že jmenovaná „už si asi nic nepamatuje“, si svědek vzpomněl na řadu okolností přesně odpovídající předmětnému zásahu. Včetně toho, že mu sdělila, že „vyšla z baráku a srazil ji cyklista“. Obhájce obviněného u hlavního líčení dne 4. 3. 2024 protestoval proti tomu, že předseda senátu svědkovi sdělil, že poškozená si událost nepamatuje, avšak neprotestoval proti způsobu navedení svědka na předmět výpovědi. Státní zástupce považoval navedení svědka na předmět výslechu předsedou senátu za logický, přiměřený a nijak nenasvědčující, že by se snad jednalo o svévolnou snahu soudu přimět svědka k nějaké konkrétní výpovědi. Pokud obviněný považoval za nepřípustné důkazy rovněž zdravotní záznamy poškozené obsahující její sdělení o sražení jízdním kolem, neboť není zřejmé „kde se nachází prvotní pramen tohoto sdělení“, řešil tuto námitku odvolací soud v bodě 8 svého rozhodnutí, s tím, že ze zprávy Fakultní nemocnice Brno vyplynulo, že informace ve zdravotní dokumentaci pochází ze sdělení samotné poškozené.
11. Pokud jde o nevyhovění důkaznímu návrhu opatřit znalecký posudek z oboru dopravy, státní zástupce souhlasil se soudy, že ke střetu obviněného s poškozenou nebyly zjištěny žádné konkrétní vstupní údaje a bylo nutno vycházet pouze z nesporné skutečnosti, že obviněný jel po chodníku, ocitl se v bezprostřední blízkosti poškozené, která pak upadla na stěnu domu a zdravotníkům uvedla, že byla sražena jízdním kolem. Znalecký posudek by zjevně nemohl být pro dokazování žádným přínosem. Soudy postupovaly správně, pokud považovaly navrhovaný znalecký posudek z oboru dopravy za důkaz nadbytečný, což adekvátně odůvodnily.
12. Obviněný dále namítal naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající v porušení důležité povinnosti jízdou po chodníku kolem vchodu domu, k čemuž státní zástupce poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1339/2016 nebo sp. zn. 4 Tdo 270/2018) zabývající se obdobně riskantní jízdou cyklistů ve vztahu k aplikaci § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V případě obviněného a jeho způsobu jízdy bylo možno podle státního zástupce předpokládat, že v jízdní dráze cyklisty se nečekaně ocitne chodec, který je přesvědčen, že se pohybuje v bezpečném prostředí. Státní zástupce proto nesouhlasil s názorem obviněného, že judikatura Nejvyššího soudu vylučuje, že by cyklista mohl svou jízdou naplnit znak porušení důležité povinnosti. Pokud pak obviněný namítal, že nemohl vědět, že při případném střetu s chodcem při jeho jízdě může dojít k těžké újmě na
zdraví, státní zástupce s ní nesouhlasil, neboť není patrno, zda napadá právní posouzení skutku či učiněná skutková zjištění. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
13. Státní zástupce dodal, že jednání obviněného by zůstalo stejně trestné, i kdyby svým jízdním manévrem poškozenou pouze vystrašil a tato by na dům spadla pouze následkem úleku, že ji srazí rychle se přibližující jízdní kolo, k čemuž poukázal na přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1070/2013 a sp. zn. 7 Tdo 637/2016. Zdůraznil však prokázané skutkové zjištění, že obviněný do těla poškozené svým tělem narazil.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., stalo se tak v jeho druhé alternativě, která je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný tvrdil, že byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu pak tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu nakonec tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
IV. Důvodnost dovolání
20. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud předně uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu, přičemž z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů ve věci činných je také zřejmé, že se námitkami zabývaly a dostatečně a podrobně se s nimi vypořádaly, byť obviněný s jejich argumentací nesouhlasí.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo pod něj podřaditelné tvrzení obviněného o existenci nepřípustných důkazů a o neúplnosti dokazování.
22. Stran alternativy dovolacího důvodu, podle níž mají být rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu založena na procesně nepoužitelných důkazech, uvedl, že výpověď svědka J. R. je důkazem procesně neupotřebitelným, neboť svědek byl zásadně ovlivněn sdělením soudu, o čem má následně vypovídat, popř. do jisté míry zpochybnil i některé listinné důkazy.
23. Nejvyšší soud v tomto ohledu nejprve obecně připomíná, že, což patrně mělo být podstatou této části argumentace, podle § 101 odst. 3 tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. K takové situaci však ve věci obviněného ve vztahu ke svědku J. R. nedošlo.
24. Z opraveného protokolu o hlavním líčení dne 4. 3. 2024 a protokolu o hlavním líčení vyplývá, že svědek J. R. byl jako záchranář, který byl přítomen převozu poškozené z místa nehody do nemocnice, předvolán k výslechu v hlavním líčení o tom, co svými smysly vnímal, resp. co mu bylo sděleno poškozenou k příčině jejího zranění dne 30. 6. 2023, když byla převážena do nemocnice. Po zákonném poučení o důsledcích nepravdivé výpovědi, svědek sdělil, že vůbec netuší, proč byl předvolán. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že samosoudce se pokusil navést svědka na konkrétní událost, a to nejprve zcela obecně, poté upomenutím na ulici XY, rovněž připomněl, že poškozená měla být „snad“ sražena cyklistou, resp. že si poškozená „asi“ nic nepamatuje. Byť tak případně mohl samosoudce ke způsobu připomenutí svědkovi, k jaké události má vypovídat, volit i jiná (neutrálnější) slova, je zřejmé, že svědek si musel vybavit konkrétní výjezd, kterých absolvuje (jak sám uvedl) velké množství. V daném kontextu tak nelze na úvodním seznámení předsedy senátu s předmětem výslechu shledat jeho svévolnou snahu přimět svědka ke konkrétní výpovědi. Navíc v hlavním líčení, kterému byl přítomen obviněný i jeho obhájce, obhájce obviněného využil možnost vznášet námitky ke způsobu provádění výslechu přímo při tomto výslechu, a napadl vyjádření samosoudce, že si poškozená již nic nepamatuje, což samosoudce uznal a svou informaci vůči svědku J. R. přeformuloval. Jiná námitka ze strany obviněného ani obhájce nezazněla. Výpověď svědka tedy zjevně nebyla procesně nepoužitelným důkazem.
25. Rovněž Nejvyšší soud doplňuje, že poté, co si svědek vzpomněl na předmětný výjezd, směřovala otázka samosoudce k tomu, aby mu sdělil, zda a co mu poškozená říkala, k tomu, co se jí stalo. Svědek pak (po vybavení si konkrétní situace) jasně, samostatně a poměrně podrobně zejména popsal, že mu poškozená sdělila, že vyšla z domu a srazil jí cyklista. K celkovému stavu obsahu provedených důkazů je pak třeba i uvést, že tato svědecká výpověď navíc nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, neboť poškozená také bezprostředně po nehodě do lékařských zpráv sdělovala podrobně příčiny svého zranění spočívající v tom, že když vyšla před dům, srazil jí cyklista v důsledku čehož zavrávorala a spadla dozadu na dům (jak vyplývá např. ze zprávy Diagnosticko-terapeutického centra Fakultní nemocnice Brno, přičemž zápis byl proveden evidentně podle sdělení samotné poškozené). Ze zprávy vyplývá, že poškozená byla tou dobou při vědomí, sama sdělovala příčiny svého pádu a průběh nehodového děje. Další informace stran výpovědi samotné poškozené ke vzniku jejích zranění vyplývají z kolonky Neurologie, kde jsou zaznamenány další podrobnosti pádu poškozené, tak jak je sdělila, přičemž i z této zprávy také vyplývá, že poškozená byla při vědomí, orientována a spolupracovala. Odvolací soud poté doplnil dokazování o zprávu podanou Fakultní nemocnicí Brno k uvedené lékařské zprávě, potvrzující, že informace do zprávy byly zaneseny na základě sdělení pacienta.
26. Nejvyšší soud proto shrnuje, že výpověď svědka J. R. zjevně nebyla procesně nepoužitelným důkazem. Pokud obviněný rovněž zmínil v této souvislosti ve věci provedené listinné důkazy, s tím, že jsou sice důkazy přípustnými, ale není zřejmý primární zdroj jejich obsahu, takové tvrzení pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze, nicméně lze konstatovat, že primárním zdrojem byla zjevně poškozená, která v době bezprostředně po střetu právě takové skutečnosti v rámci lékařských vyšetření sdělila.
27. K námitce obviněného, že v jeho věci existují tzv. opomenuté důkazy, rovněž nelze přisvědčit. Požadovaný znalecký posudek z oboru doprava především opomenutým důkazem být nemohl, neboť oba soudy ve věci činné se návrhem obviněného na opatření takového posudku za účelem rozboru nehodového děje pečlivě zabývaly a po obsáhlém shrnutí důkazní situace ve věci (v bodě 10 odůvodnění rozhodnutí obou soudů) odůvodnily, proč daný důkazní návrh zamítly, jelikož by ve věci nemohl přinést nic nového. Ve věci totiž bylo prokázáno, že obviněný jel předmětného dne na kole po chodníku pro chodce, přičemž narazil do poškozené, která vstoupila na chodník z přilehlého domu, a která v důsledku tohoto střetu ztratila rovnováhu směrem dozadu na chodník a na dům a mj. se uhodila do hlavy (viz výše).
Ohledně poranění a mechanismu vzniku poranění byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., který popsal následky zranění poškozené v důsledku jejího pádu, jak je popsáno ve skutkové větě. Je potom bez odborných znalostí zřejmé, že po nárazu cyklisty do chodce může chodec zejména v případě čelního nárazu upadnout směrem od cyklisty ve směru jeho jízdy, ale zejména při tečném střetu spíš na stranu od něj, resp. může padat bez dalšího nebo jeho tělo může přejít do určité rotace či jiných pohybů v důsledku toho, jak se chodec může pokusit pád odvrátit apod. K podrobnějšímu rozboru konkrétní situace ovšem nebyly dány žádné podklady, neboť z dokazování vyplynul jen závěr (nicméně pro trestněprávní posouzení zcela postačující), že obviněný do poškozené narazil nezjištěnou částí svého těla či jízdním kolem.
S ohledem na uvedené oba soudy zcela oprávněně shledaly nadbytečným vypracování znaleckého posudku, který by popsal nehodový děj přesněji a pokusil se ozřejmit, jakým způsobem poškozená padala, neboť provedeným dokazováním byly tyto skutečnosti v potřebném a dosažitelném rozsahu prokázány (což nicméně nebránilo, měla-li by strana za to, že znalec je schopen dovodit nějaká významná tvrzení, využít postupu podle § 110a tr. ř.). Zamítnutí tohoto důkazního návrhu tudíž zjevně nebylo nedůvodné.
28. Jestliže obviněný vznesl také námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Zásada in dubio pro reo vztahující se ke zjištění skutkového stavu věci má totiž procesní charakter. Znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
29. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za současného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné.
30. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], přičemž podstatou námitek bylo jeho přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť neporušil důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku a namítl také nesprávné posouzení subjektivní stránky jeho jednání. K těmto tvrzením nicméně Nejvyšší soud především konstatuje, že je obviněný dílem postavil na své verzi průběhu skutkového děje spočívající v tom, že sice jel po chodníku, avšak počínal si obezřetně a do poškozené, která mu náhle vstoupila do jeho jízdní dráhy, nenarazil. Tato verze však byla provedeným dokazováním vyvrácena a Nejvyšší soud musí, jak již bylo výše řečeno, vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
31. Obviněný byl shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo, jak bylo dovozeno konkrétně stran posuzovaného případu, uloženou mu podle zákona.
32. Pro (obviněným zpochybněné) naplnění znaku porušení důležité povinnosti nepostačuje jakékoliv porušení povinnosti vyplývající pro pachatele ze zákona. Výčet všech důležitých povinností objektivně není možný, poněvadž význam porušení kterékoli povinnosti účastníkem silničního provozu je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci, a z ní vyplývajícího nebezpečí pro život a zdraví a majetek osob. Za porušení důležité povinnosti však lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví (srov. závěry publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Již s ohledem na takové vymezení je zřejmé, že porušení důležité povinnosti není nijak vyloučeno ani u cyklistů (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 9/2011-I. Sb. rozh. tr. nebo státním zástupcem ve vyjádření zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1339/2016), byť se ve většině případů bude jistě týkat spíš řidičů motorových vozidel (s ohledem na jejich hmotnost a rychlost, jak uvedl obviněný v dovolání, srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
33. Obviněný nicméně jel na jízdním kole po chodníku, na který bezprostředně přiléhaly domy se svými vchody, čímž porušil zejména specifickou povinnost podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť (v podstatě) jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku užívat. Pokud obviněný v této souvislosti uvedl, že jel pomalu, věnoval se řízení, měl ruce na brzdách, aby mohl ihned reagovat, toto tvrzení se evidentně nezakládá na pravdě [a proto porušil i ustanovení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu], mimo jiné proto, že takto nepostupoval, srazil poškozenou, která s důvěrou, že vstupuje na chodník, kde se měla cítit bezpečně (což jí zaručuje zákon), na chodník vstoupila, a aniž by jakkoli stihla reagovat, do ní obviněný narazil. V důsledku nárazu pak poškozená ztratila rovnováhu a spadla dozadu na chodník, přičemž se uhodila do hlavy o stěnu domu, v souvislosti s jednáním obviněného tak utrpěla zranění kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví. Obviněný takovou jízdou na kole po chodníku porušil kumulovaně více povinností, a to podle výše zmíněných ustanovení zákona o silničním provozu.
34. Jízdu na kole v rozporu s těmito zákonnými pravidly pak lze za dovozených skutkových zjištění pokládat za porušení důležité povinnosti, neboť jízda po chodníku podél domů zcela nepochybně podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví – osoby vycházející z domu totiž důvodně neočekávají jízdu cyklistů před vchodem, a proto naprosto samozřejmě vychází z vchodů, aniž by opatrným vyhlížením nejprve ověřovaly, zda je chodník bezpečný. A v návaznosti na to je zřejmé, že jízda na kole kolem takových vchodů, zejména v běžnou dobu (letní večer) zpravidla v sobě obnáší riziko, že cyklista, kterému náhle (protože do vstupu z vchodu na chodník ho nemůže spatřit) vstoupí do cesty vycházející chodec, včas nezabrzdí a svoji kinetickou energii nárazem předá zcela neočekávaně takovému chodci, jenž pak samozřejmě může při nekontrolovaném pádu utrpět (podle věku, zdraví apod.) zdravotní újmu, a to i v podobě těžkého ublížení na zdraví. Taková jízda tedy zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidské zdraví. A právě s ohledem na specifika vymezení užívání chodníku a jeho určení jako bezpečné zóny pro pohyb chodců se do jisté míry stírá rozdíl mezi jízdou řidiče motorového vozidla (u kterých bude dovození porušení důležité povinnosti, jak bylo řečeno, častější) a jízdou cyklisty. Námitka obviněného stran absence naplnění znaku porušení důležité povinnosti je tedy zjevně neopodstatněná, resp. soudy činné dříve ve věci v uvedeném rozsahu učinily správné hmotněprávní posouzení.
35. Obviněný dále předložil argumentaci tvrdící vadné vyhodnocení subjektivní stránky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu. U dovozovaného trestného činu se vyžaduje nedbalost, kterou trestní zákoník rozlišuje na nedbalost vědomou [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], která byla dovozena právě ve věci obviněného. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu.
36. Objektivní hledisko spočívá ve standardní opatrnosti, kterou vyžaduje zákon po všech pachatelích spadajících do srovnatelné kategorie stejně. Tam, kde standard opatrnosti ve vztahu k vybrané lidské činnosti regulují právní předpisy (např. pravidla silničního provozu), vyžaduje zákon z objektivního hlediska právě tento standard opatrnosti. Naplnění objektivního hlediska nedbalosti bylo v případě obviněného nepochybně naplněno, neboť obviněnému bylo mimo jiné jako cyklistovi uloženo chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, byl povinen věnovat se plně řízení vozidla (kola) a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, to vše s tím, že jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí užívat chodníku. Obviněný, který toto měl vědět, vše jednoduše porušil, v důsledku čehož měl vědět, že může ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích (chodce, včetně toho, že v případě srážky s ním může dojít ke zdravotní újmě).
37. Subjektivním měřítkem je chápána míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit konkrétní člověk v určité situaci. Obviněný je dospělý muž, bez zdravotních omezení, které by mu bránily v respektování shora uvedených povinností, resp. by vylučovaly jeho možnost se chovat přiměřeně opatrně. Obviněný věděl, že se svým kolem vjíždí na chodník, věděl, že je to zákonem zakázané a nepochybně i věděl, že ze vchodů (východů) domů vycházejí chodci, ostatně proto tam vchody (východy) jsou. Obviněný tak snadno mohl dostát svým povinnostem a chovat se opatrně v souladu se zákonem. Ze subjektivního hlediska měl obviněný splnit zřejmé povinnosti, a pokud tak neučinil, mohl si být vědom následků v podobě ohrožení ostatních účastníků provozu, včetně možného vzniku zdravotní újmy jako logického následku nečekaného nárazu do chodce, a to s ohledem na situaci i v podobě těžkého ublížení na zdraví.
38. V posuzovaném případě došlo k naplnění objektivního i subjektivního kritéria nedbalosti, tudíž obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku posuzované trestné činnosti ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokrývající i příčinnou souvislost, resp. vzniklý následek (viz i bod 34 tohoto rozhodnutí).
39. V návaznosti na shora uvedené nelze než uzavřít, že soudy na základě správně zjištěného skutkového stavu, správně a přiléhavě jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
40. Nejvyšší soud také tyto námitky obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. za užití prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tak nebyl naplněn.
V. Závěr
41. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu