7 Tdo 944/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné
M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 10 To
404/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn.
2 T 223/2016, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
20. 3. 2018, č. j. 10 To 404/2017-740.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 10. 2017, č. j. 2 T
223/2016-717, byla obviněná uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1
tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na pět
měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, z jehož podnětu
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 To 404/2017-740,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám uznal obviněnou vinnou přečinem
pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení jí uložil
trest odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněná dopustila uvedeného
přečinu v podstatě tím, že dne 13. 5. 2014 oznámila I. R., který pracoval jako
ředitel Instituce Služba škole v M. B., informaci týkající se jeho
zaměstnankyně P. S. o tom, že byla odsouzena v trestním řízení Okresním soudem
v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 T 106/2002, což doplnila informací, že P. S.
se neodvolala jen proto, že „jen“ za podmínku mohla být ještě ráda, přestože v
uvedené době se na P. S. již řadu let ze zákona hledělo jako na osobu soudně
netrestanou, a dále stejného dne oznámila I. R., že Policie ČR se již několik
měsíců zabývá trestním oznámením na P. S. pro podezření ze spáchání trestného
činu podvodu se škodou přes 200 000 Kč, přičemž toto prověřování bylo vedeno na
základě trestního oznámení, které ona sama podala jménem H. S., a které se
opíralo o nepravdivé informace. Tyto údaje sdělila proto, aby P. S. poškodila v
zaměstnání.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítla, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu pomluvy, a to
„sdělení nepravdivého údaje“. Nejedná se tedy o trestný čin. Odvolacímu soudu
vytkla, že osvědčením se je sice nutné na pachatele hledět, jako by nebyl
odsouzen, ale to neznamená, že by se na takovéto odsouzení zapomnělo a nesmělo
zmínit. Pokud tedy sdělila skutečnost týkající se odsouzení poškozené, nemůže
jí to být přičítáno k tíži. Za sdělení nepravdivého údaje nelze považovat ani
uvedení, že poškozená se neodvolala v předmětné trestní věci proto, že „jen“ za
podmínku mohla být ještě ráda. Jedná se totiž o hodnotící úsudek, kterým není
možno se dopustit přečinu pomluvy. Stejně tak nelze označit jako nepravdivou
informaci o probíhajícím prověřování trestního oznámení na poškozenou pro
trestný čin podvodu, přestože lze za nepravdivý považovat základ, z něhož se
informace odvíjí. Oznamovatelem byl H. S., kterého při podání trestního
oznámení nezastupovala, oznámení nesepisovala. Závěr soudu o nepravdivosti
nařčení poškozené v úmyslu ji poškodit v zaměstnání nemá oporu v dokazování.
Byla subjektivně přesvědčena o pravdivosti sdělovaných údajů, přičemž nebyla
srozuměna s tím, že by se mohlo jednat o údaj nepravdivý. Konečně namítla také
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými
zjištěními a následnými právními závěry, neboť soud druhého stupně uzavřel, že
sdělené informace jsou pravdivé, ale přesto na základě extenzivního výkladu
skutku v širších souvislostech uzavřel, že sdělené údaje jsou nepravdivé.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
zprostil ji obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné
vyjádřil a uvedl, že dovolání považuje za důvodné, neboť absentuje znak
„nepravdivosti“ sděleného údaje. Obviněné je kladeno za vinu sdělení v podstatě
dvou údajů, které dle soudu druhého stupně naplňují znak nepravdivosti. Prvním
údajem je trestní stíhání a odsouzení P. S. Okresním soudem v Mladé Boleslavi
pod sp. zn. 15 T 106/2002, což obviněná doplnila informací, že se P. S.
neodvolala jen proto, že mohla být ráda jen za podmínku. Přitom v souvislosti s
tímto odsouzením se na P. S. ze zákona již řadu let hledí jako na osobu soudně
netrestanou. Druhým údajem je, že Policie ČR se již několik měsíců zabývala
trestním oznámením na P. S. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu,
přičemž toto prověřování bylo vedeno na základě trestního oznámení, které
podala sama obviněná, a které se opíralo o nepravdivé informace. Soud druhého
stupně sám uznal, že informace o odsouzení P. S. jsou pravdivé. Skutečnost, že
došlo k jejímu osvědčení, na pravdivosti této informace ničeho nemění. Pokud
soud druhého stupně označil za nepravdivé sdělení, že se poškozená neodvolala
jen z důvodu, že se jednalo o podmíněné odsouzení, pak podle státního zástupce
se nejedná o nepravdivý údaj ve smyslu přečinu pomluvy, ale jde zjevně o pouhé
tvrzení hodnotící povahy vyjadřující subjektivní úsudek obviněné. Nepravdivost
údaje o šetření policie na základě trestního oznámení nelze dovodit na základě
toho, že nepravdivé snad byly okolnosti, ze kterých se údaj formoval, neboť
okolnosti vzniku, ač třeba jakkoliv pochybné, ještě nevylučují pravdivost údaje
samotného.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní
náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Na podkladě té části dovolání, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je
důvodné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném
sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u
spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy
nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. K naplnění objektivní stránky přečinu
pomluvy je proto nutné, aby bylo dané sdělení nepravdivé a způsobilé značnou
měrou ohrozit vážnost poškozeného.
Ze spisu vyplývá, že obviněná byla v dlouhodobém sporu s poškozenou, a to
především kvůli synovi poškozené, jehož otcem je druh obviněné. V této
souvislosti obviněná sdělila elektronickou formou I. R., zaměstnavateli
poškozené, že tato byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž
se poškozená neodvolala snad jen proto, že za podmínku mohla být ještě ráda (č.
l. 194). Dále sdělila, že Policie ČR se již několik měsíců zabývala trestním
oznámením H. S. podaným na poškozenou (č. l. 195). Tyto informace byly s to
naplnit znak přečinu pomluvy v tom, že mohly poškozenou poškodit v jejím
zaměstnání, pokud by nebyly pravdivé. Soud prvního stupně se pravdivostí těchto
tvrzení zabýval zcela nedostatečně, když toliko uvedl, že se tvrzení obviněné
nezakládala na pravdě, neboť odsouzení poškozené bylo zahlazeno, nelze k němu
přihlížet a informace o dalším trestním stíhání není vůbec pravdivá (str. 4
rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pravdivostí tvrzení zabýval
poněkud obšírněji a připustil, že tato tvrzení sama o sobě jsou pravdivá, avšak
s ohledem na okolnosti jednání obviněné dospěl k závěru, že v širších
souvislostech pravdivá nejsou, případně že nemají pravdivý základ. Za
nepravdivou označil informaci o důvodech, proč se poškozená neodvolala proti
podmíněnému trestu odnětí svobody, neboť tuto úvahu nemohla mít obviněná ničím
podloženou a dále za nepravdivý označil základ trestního oznámení na
poškozenou, když z dokazování vyplynulo, že poškozená byla z trestného činu
nařknuta nepravdivě (str. 4 - 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Je namístě zdůraznit, že zahlazení odsouzení nemá vliv na pravdivost tvrzení,
že se trestný čin stal. Zahlazení odsouzení odstraňuje negativní dopady
odsouzení, které by jinak ztěžovaly začlenění odsouzeného do společnosti, např.
při výkonu svobodného povolání, hledání zaměstnání (viz nález Ústavního soudu
ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). K naplnění znaku nepravdivosti je
přitom nutné, aby šlo o sdělení údaje nepravdivého, a proto sdělení pravdivých
skutečností, byť k nim došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů,
není pomluvou. Pravdivým údajem je také sdělení o zahlazeném odsouzení, neboť
zahlazení odsouzení je pouze právní fikce, která nemůže nic změnit na
skutečnosti, že dotčená osoba se dopustila trestného činu a byla za něj
odsouzena (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1828).
V případě informace obviněné o trestním stíhání poškozené, vedeném u Okresního
soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 T 106/2002, nešlo o nepravdivý údaj,
neboť toto trestní řízení skutečně proběhlo a týkalo se poškozené, což
konstatovaly i soudy obou stupňů. Jak je shora uvedeno, skutečnost, že
odsouzení bylo zahlazeno, sama o sobě nemůže ovlivnit pravdivost tvrzení o
spáchání trestného činu a existenci trestního řízení. Tento údaj sdělený
obviněnou je tak namístě hodnotit jako pravdivý. Rovněž informace o trestním
oznámení na poškozenou není nepravdivá. Jak připustil soud druhého stupně (str.
5 rozsudku odvolacího soudu), toto tvrzení se zakládá na pravdě. Na poškozenou
bylo skutečně podáno trestní oznámení a Policie ČR se tímto po dobu několika
měsíců zabývala (viz Vyrozumění Policie ČR ze dne 23. 1 2015, které prokazuje,
že poškozená byla prošetřována na základě podání ze dne 12. 11. 2013 č. l.
728). Nelze ovšem přisvědčit závěru soudu druhého stupně, že nepravdivost
tvrzení vyplývala z toho, že trestní oznámení bylo na poškozenou podáno
neprávem, neboť tato skutečnost sama o sobě není dostatečná k naplnění znaku
přečinu pomluvy spočívajícím ve sdělení nepravdivého údaje. Jakkoli tak byly
okolnosti podání trestního oznámení pochybnými, samotnou informaci o jeho
existenci je namístě hodnotit jako pravdivou.
Tvrzení obviněné o tom, že se poškozená snad neodvolala jen proto, že za
podmínku mohla být ještě ráda, pak nebylo nepravdivou informací per se. Aby se
jednalo o údaj nepravdivý, musí mít povahu informace, jejíž pravdivost či
nepravdivost, tj. soulad či rozpor se skutečností, lze objektivně ověřit.
Tomuto hledisku neodpovídají pouhé subjektivní hodnotící soudy toho, kdo je
pronáší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo
936/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo
143/2018). Toto tvrzení obviněné lze klasifikovat spíše jako její hodnotící
soud, kterým toliko vyjadřuje svůj subjektivní názor. Byť i tento úsudek
obviněné může být poškozující, nemůže být hodnocen jako nepravdivé tvrzení,
které by bylo s to naplnit objektivní stránku přečinu pomluvy.
Ačkoli tedy lze jednání obviněné hodnotit jako nemravné a cílené na poškození
osobního i pracovního života poškozené P. S., obviněnou sdělené údaje nejsou
nepravdivé.
Lze uzavřít, že tato námitka obviněné byla důvodná a výrok o vině obviněné
přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku soudu druhého
stupně nemůže obstát pro absenci obligatorního znaku tohoto přečinu, a to
„ sdělení nepravdivého údaje“.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu
druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž
je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém
rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu