7 Tdo 950/2024-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného O. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2024, sp. zn. 3 To 194/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 47/2024 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 4. 2024, č. j. 9 T 47/2024-648, byl obviněný O. S. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost M. S., s. r. o., s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění okresního soudu obviněný spáchal přečin podvodu v podstatě tím, že v době od 31. 5. 2021 do 25. 10. 2021 v XY jako zaměstnanec obchodní společnosti M. S., s. r. o., se záměrem neoprávněně se obohatit využil toho, že u obchodní společnosti Intersteel, s. r. o., objednával zboží pro svého zaměstnavatele, a objednal materiál také pro sebe, který mu byl dodán a který neuhradil, přičemž se domluvil s dodavatelem, že vystaví faktury, u nichž bude uvedeno větší množství odebraného materiálu oproti skutečně dodanému zaměstnavateli obviněného, vystavené dvě faktury byly obchodní společností M. S., s. r. o., uhrazeny, čímž byl uhrazen i materiál pro obviněného, který tak způsobil zaměstnavateli škodu ve výši 91 557,07 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3 To 194/2024-672, bylo odvolání obviněného, jímž se domáhal podmíněného zastavení trestního stíhání, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí [tj. slovně vyjádřil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], a že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí bylo nezákonně zasaženo do jeho základních práv. Uplatnil rovněž důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznil, že již od přípravného řízení usiloval o tzv. odklon, konkrétně o podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., že uhradil celou škodu ve výši 91 557,07 Kč a po předjednání odklonu se státním zástupcem složil částku ve výši 25 000 Kč určenou na pomoc obětem trestné činnosti, která mu byla ještě před konáním hlavního líčení vrácena. Protože usiloval o podmíněné zastavení trestního stíhání, prohlásil v hlavním líčení vinu podle § 206c tr. ř. a soud toto prohlášení přijal. Obviněný dodal, že státní zástupce i obhájce v hlavním líčení navrhli postup podle § 307 tr. ř.
5. Dále se obviněný zabýval zákonnými podmínkami rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a namítl, že soudy tyto podmínky vyložily nesprávně, když přihlédly k dalšímu, nedůvodnému požadavku poškozené na náhradu údajné škody nad rámec skutkových zjištění a výroku o vině. Podle obviněného soudy dostatečně nevyložily, proč nerozhodly o podmíněném zastavení trestního stíhání. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, obviněný namítl, že odvolací soud vycházel z nesprávného předpokladu, že nemůže přezkoumat závěr soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro postup podle § 307 tr. ř. Úmyslem zákonodárce podle obviněného nebylo, aby prohlášením viny zanikala možnost odklonu, tím spíše aby se obvinění nemohli domáhat přezkumu tohoto postupu. To by představovalo nepřípustný a protiústavní výklad § 206c odst. 7 tr. ř. a došlo by jen k dalšímu znevýhodnění obviněného, který prohlásí vinu.
6. Obviněný dále namítl, že vzhledem k obsahu jeho odpovědí na otázky soudu prvního stupně v hlavním líčení lze mít pochybnosti také o tom, že skutek, jehož spáchání prohlásil, odpovídá skutečnosti, zvláště když i z jednání poškozené v trestním řízení vyplývá snaha obviněného „zcela zlikvidovat“. I proto měl odvolací soud přezkoumat důkazní stav a to, zda soud prvního stupně vůbec měl přijmout prohlášení viny. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že soudem prvního stupně byla nesprávně posouzena výše škody, když do popisu skutku nezahrnul i částku 218 951 Kč představující údajné mzdy zaměstnanců poškozené, a přesto ji zohlednil při posuzování otázky nároku na náhradu škody i při volbě způsobu vyřízení věci.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v zásadě nemohl přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém bylo přijato prohlášení viny. Přijetí prohlášení viny je podmíněno řádným poučením obviněného a nelze přehlédnout ani obecné principy trestního řízení. V posuzované věci však podle státního zástupce nelze konstatovat, že by soudy použily institut prohlášení viny ústavně nekonformním způsobem nebo že by v řízení došlo k takovým procesním pochybením, která by představovala porušení ústavních práv obviněného a která by zakládala možnost podání odvolání či dovolání. Z dostupných spisových podkladů nevyvstávají ani žádné okolnosti, které by mohly vyvolat důvodné pochybnosti o souladu prohlášení viny se skutkovým stavem. Námitku, prostřednictvím které se dovolatel v podstatě domáhal podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., lze považovat za přípustnou, nelze ji však podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Postup podle citovaného ustanovení je fakultativní a není na něj právní nárok. Proto se ho také nelze domáhat v dovolacím řízení. Státní zástupce dále uvedl, že soud nepřijal prohlášení viny za účelem podmíněného zastavení trestního stíhání, ale pouze jako prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. Prohlášení viny není podmíněno tím, jakým směrem se má další dokazování, případně řízení ubírat. Stejně tak nejsou zákonem stanoveny žádné podmínky ani vazby na konkrétní procesní postup a ani obviněný nemůže prohlášení viny nějakým procesním postupem podmiňovat. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
9. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž setrval na námitkách uplatněných v dovolání a dodal, že z hlediska přípustnosti dovolání je zásadní, že se domáhá ochrany svého práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy. Nadto je podle obviněného nanejvýš vhodné, aby Nejvyšší soud vyjádřil svůj názor na danou problematiku s ohledem na novou judikaturu Ústavního soudu týkající se prohlášení viny. Obviněný uzavřel, že prohlášení viny není ničím jiným než prohlášením celého skutku nesporným a souhlasem s jeho právní kvalifikací. Jeho obsahem není a nemá být vzdání se práva na některý z odklonů a bylo by proti obsahu a smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, aby tato otázka byla vyňata z přezkumu odvolacím soudem.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Blíže se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že s ohledem na obsah dovolacích námitek je dovolání přípustné již proto, že obviněný v podstatné části dovolání nenapadá skutečnosti uvedené v prohlášení viny (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 886/2022, odst. 22). Kromě toho v nálezu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23, vyslovil Ústavní soud obecný závěr, že ustanovení § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. se nevztahuje na mimořádné opravné prostředky (viz zejména odst. 24, 25 cit. nálezu). Ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu sice obecně brání přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, v tom rozsahu, v jakém odvolací soud nebyl oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), avšak odvolací soud je povinen v řízení, v němž došlo před soudem prvního stupně k prohlášení viny, přezkoumat, zda v rámci postupu podle § 206c tr. ř. (s přiměřeným použitím § 314q odst. 3 tr. ř.) či v řízení předcházejícím nedošlo k závažnému porušení práv obviněného nebo není-li prohlášení viny v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Vždy je totiž třeba respektovat obecné principy trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, uveřejněné pod č. 31/2022 Sb. rozh. tr.). Ani dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované ve svazku 72 ročník 2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolání obviněného je tudíž přípustné.
11. Z obsahu dovolání obviněného není zcela zřejmé, pod které dovolací důvody zahrnuje jednotlivé námitky. Především je třeba uvést, že v dané věci nebylo možné relevantně uplatnit námitku, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Tato varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se vztahuje na případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání bez meritorního přezkoumání napadeného rozhodnutí podle § 253 tr. ř., tj. výlučně z procesních důvodů, tedy na případy, kdy odvolací soud zamítl odvolání jako podané opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, a na případy, kdy odvolací soud odmítl odvolání z důvodu, že nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání. Žádná z těchto alternativ v posuzované věci nenastala.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Jako nesprávné právní posouzení skutku může obviněný namítat, že soudy zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. nesprávnou aplikaci hmotného práva na zjištěný skutek. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení se týká aplikace hmotného práva dopadající na jiné otázky, než je právní posouzení skutku. Obviněný v dovolání nenamítl nic, co by se k tomuto dovolacímu důvodu vztahovalo. Také s druhým uplatněným dovolacím důvodem se tudíž námitky dovolatele míjí.
13. Stěžejní dovolací námitka, kterou se obviněný domáhá postupu podle § 307 tr. ř., ani námitka, že soudy dostatečně neodůvodnily, proč uvedený postup (odklon) neaplikovaly, nejsou podřaditelné pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody podle § 265b tr. ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že prohlášení viny je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladeném mu za vinu, jímž souhlasí s tím, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle ničím nepodmíněný. Tento projev vůle není vázán na další konkrétní postup či rozhodnutí soudu, tj. ani na rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. Jinak řečeno, prohlášení viny obviněného není podmíněno tím, jakým směrem se má další dokazování, případně řízení ubírat, stejně tak nejsou zákonem stanoveny žádné jiné podmínky ani vazby na konkrétní procesní postup, na nějž soud přijetí prohlášení viny nemůže vázat, a ani obviněný své prohlášení jím nemůže podmiňovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022, uveřejněné pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr.). Kromě toho, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, obviněným požadovaný postup je fakultativní, není na něj právní nárok. Nic na tom nemění, že státní zástupce i obhájce v hlavním líčení postup podle § 307 tr. ř. navrhli.
14. Pokud obviněný v rámci své dovolací argumentace mínil namítnout, že prohlášení viny učinil jen v souvislosti s očekávaným podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 tr. ř. a že k tomu směřovalo i celé dosavadní řízení a mohl se tak odůvodněně domnívat, že k takovému rozhodnutí jeho prohlášení viny směřuje, mohlo by za určitých okolností jít o námitku relevantní z hlediska základního práva obviněného na spravedlivé řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kterou by se Nejvyšší soud v rámci své povinnosti poskytovat ochranu právům podle čl. 4, čl. 90 Ústavy musel zabývat. Podstatná je v této souvislosti otázka poučení obviněného a postupu soudu prvního stupně před prohlášením viny a jeho přijetím. Nejvyšší soud ctí aktuální judikaturu Ústavního soudu, v níž je akcentována nutnost ústavně konformní aplikace institutu prohlášení viny. Jde zejména o již zmíněné nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, a ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23.
15. Z citovaných nálezů Ústavního soudu zejména vyplývá, že při určitém druhu procesního pochybení, při němž zároveň dojde k hmatatelnému porušení ústavních práv obviněného, lze proti odsuzujícímu rozhodnutí opírajícímu se o prohlášení viny podat odvolání i dovolání. Obdobně lze opravnými prostředky brojit proti odsuzujícímu rozhodnutí tehdy, nebyl-li obviněný o podstatě prohlášení viny a jeho následcích řádně poučen. Ustanovení § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. představuje materiální omezení obviněných podat řádný opravný prostředek v rozsahu určitého druhu otázek, nelze jej však interpretovat jako apriorní omezení v možnosti napadnout výrok o vině odsuzujícího rozsudku. Proto se Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolací argumentace zabýval konkrétními okolnostmi prohlášení viny.
16. K porušení práva obviněného na spravedlivé řízení by došlo zejména za situace, že by před prohlášením viny nebyl řádně poučen, ale také tehdy, pokud by z postupu soudu a dalších okolností vyplývalo, že se mohl oprávněně domnívat, že své prohlášení činí za účelem dosažení podmíněného zastavení trestního stíhání, tj. například pokud by mu podobný postup byl soudem přímo přislíben nebo naznačen, čímž by byl obviněný veden k prohlášení viny s mylnou představou, co takové prohlášení obnáší.
17. K naznačené situaci porušující právo obviněného na spravedlivé řízení však nedošlo. V přípravném řízení sice byla otevřena otázka možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání a obviněný o to usiloval, avšak státní zástupce takto nerozhodl, tj. podmínky k takovému rozhodnutí shledány nebyly, naopak byla obviněnému vrácena částka, kterou složil na pomoc obětem trestné činnosti. Byla podána obžaloba s návrhem na uznání viny a uložení trestu.
18. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 4. 2024 (č. l. 644 a násl.) a ze zvukového záznamu z hlavního líčení Nejvyšší soud zjistil, že protokol odpovídá skutečnému průběhu poučení obviněného před prohlášením viny a postupu při přijetí tohoto prohlášení, pouze s tím, že to, co je protokolováno jako souvislé prohlášení obviněného, probíhalo spíše formou odpovědí obviněného na dotazy samosoudce. To však nelze v posuzovaném případě označit za podstatnou vadu, neboť vyjádření obviněného jsou jasná a jednoznačná a učiněná po dostatečném poučení, tj. po poučení odpovídajícím požadavkům zákona a citovaných nálezů Ústavního soudu. Za podstatné v této věci Nejvyšší soud považuje to, že obviněný prohlásil, že je vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací tohoto skutku uvedenou v obžalobě. Učinil tak po podrobném poučení samosoudcem o zákonných důsledcích prohlášení viny a jeho přijetí, mimo jiné po výslovném poučení, že bude v rozsahu prohlášení viny uznán vinným. Prohlášení viny nebylo učiněno v žádné souvislosti s možností či dokonce předpokladem podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. První zmínka o postupu podle § 307 tr. ř. padla v hlavním líčení až tehdy, když obviněný na dotaz obhájce odpověděl, že by souhlasil s tímto postupem, to však bylo až po poučení obviněného, po prohlášení viny, po přijetí prohlášení viny soudem a po následném výslechu obviněného k osobním a majetkovým poměrům a k náhradě škody. Nijak a nikým tedy nebylo v hlavním líčení kladeno do souvislosti prohlášení viny s podmíněným zastavením trestního stíhání. K porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení nedošlo.
19. Soudy prvního i druhého stupně se zabývaly splněním podmínek pro to, aby Okresní soud v Karviné mohl prohlášení viny přijmout, tedy zda je dán soulad tohoto prohlášení se zjištěným skutkovým stavem a zda v předchozím řízení nedošlo k závažnému porušení práv obviněného (viz § 206c odst. 5 tr. ř.). Okrajová a nejasná dovolací námitka obviněného, že lze mít pochybnosti o tom, že skutek, jehož spáchání prohlásil, odpovídá skutečnosti, není odůvodněna žádnými konkrétními argumenty. Lze jen dodat, že nic nenasvědčuje tomu, že by skutečnosti popsané ve výroku o vině neodpovídaly obsahu shromážděných důkazů, a obviněný to nenamítal ani v průběhu řízení. Námitka, že byla nesprávně posouzena výše škody, když soud do popisu skutku nezahrnul i částku 218 951 Kč, je nelogická a navíc v neprospěch obviněného. Tomu nebylo kladeno za vinu způsobení vyšší škody než té, která je uvedena ve výroku rozsudku a kterou uhradil. A jak už bylo zmíněno, důvody, které soud vedly k tomu, že nepoužil fakultativního postupu podle § 307 tr. ř., nejsou předmětem dovolacího přezkumu.
20. Žádné významné procesní pochybení mající vliv na závažné porušení jeho práv (například nedostatečné poučení před prohlášením viny) obviněný výslovně nenamítal. Pouze opakovaně vyjádřil nespokojenost se zvoleným procesním postupem soudu prvního stupně po jeho prohlášení viny, tj. že soud nepřistoupil k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Lze tak uzavřít, že postup obou soudů obstojí i v kontextu požadavků vyjádřených ve zmiňovaných nálezech Ústavního soudu. Nad rámec shora uvedeného a jen pro úplnost lze dodat, že soudy stručně odůvodnily i svůj závěr, že nejsou splněny podmínky pro fakultativní postup podle § 307 tr. ř.
21. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, o čemž rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu