7 Tdo 886/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání
obviněného K. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 To 143/2022, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 194/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2022, č. j. 2 T
194/2021-65, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen
podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Výkon tohoto
trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil
uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že nejméně dne 11. 12. 2021 v
10:45 hodin, kdy byl v Praze 1, ulici XY, kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil
vozidlo tovární značky Audi A4 Avant, registrační značky XY, ačkoliv věděl, že
mu byl příkazem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 1. 11. 2021, č. j. MHMP
1758533/2021/Dob, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2021, uložen mimo jiné
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu 6 měsíců, jenž mu byl doručen dne 3. 11. 2021 prostřednictvím
datové schránky.
3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze
usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 7 To 143/2022-75, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zrekapituloval, že soud prvního stupně
dovodil své závěry na základě prohlášení viny podle § 206a odst. 1 tr. ř.,
které učinil v hlavním líčení dne 19. 4. 2022, a tedy upustil od provádění
dokazování. Následně napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním s argumentací,
že nebyl řádně poučen o následcích prohlášení viny podle § 206a odst. 1 tr. ř.,
pročež nemělo být k prohlášení viny přihlíženo, zejména nebyl vyzván, aby se
vyjádřil, zda souhlasí s trestem a zda setrvává na svém dřívějším vyjádření ze
dne 6. 4. 2022, kde navrhl podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307
tr. ř. Městský soud v Praze odvolání zamítl, přičemž konstatoval, že k
prohlášení viny nelze přihlížet, protože obvodní soud nepostupoval zcela v
souladu s § 206a odst. 1 tr. ř., což obviněnému umožnilo podat odvolání i proti
výroku o vině, avšak jeho úplné doznání i tak poskytlo soudu prvního stupně
dostatečný důkaz pro vynesení odsuzujícího výroku o vině. Obviněný se se
závěrem Městského soudu v Praze, že jeho vyjádření v hlavním líčení bylo
dostatečným podkladem pro vynesení odsuzujícího výroku o vině, neztotožnil a
takový postup shledal v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., neboť v řízení nebyl
soudem vůbec zjištěn skutkový stav, což je předpokladem pro závěr o vině či
nevině. Samotné jeho vyjádření je jako jediný podklad pro výrok o vině
nedostačující. Ve věci je tedy dán zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudu a obsahem provedených důkazů, neboť pro skutkové závěry chybí vzhledem k
absenci dokazování jakýkoli podklad, a zároveň napadené usnesení spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, protože soud neprovedl žádné dokazování a
nemohl skutek vůbec právně posuzovat. Obviněný zdůraznil, že se navíc v hlavním
líčení, především kvůli absenci řádného poučení soudem, mylně domníval, že činí
doznání podle § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., které má zásadně jiné následky
oproti prohlášení viny podle § 206a odst. 1 tr. ř. Uvedl, že před konáním
hlavního líčení zaslal soudu dne 6. 4. 2022 své vyjádření k návrhu na
potrestání, že je připraven se doznat pro případ postupu podle § 307 tr. ř.
Neměl v úmyslu prohlásit vinu ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř., ale učinit
doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože usiloval o to, aby
neměl záznam v rejstříku trestů. Byl si vědom, že podmíněné zastavení trestního
stíhání není nárokové, avšak měl za splněné všechny podmínky k tomuto postupu,
především s ohledem na okolnosti, kterého ho ke spáchání skutku vedly. Zmiňoval-
li odvolací soud nečinnost obhájce, tomuto nelze vyčítat, že se k prohlášení
viny vyjádřil až v rámci závěrečné řeči, neboť proti usnesení, kterým se
přijímá prohlášení viny, nelze podat opravný prostředek.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že se v podstatných momentech s dovoláním obviněného
ztotožňuje. Postupem soudu prvního stupně byl totiž naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soud v důsledku svého vadného
procesního postupu neprovedl vůbec žádné dokazování. Z protokolu o hlavním
líčení ze dne 19. 4. 2022 vyplynulo, že po přednesu návrhu na potrestání
obviněný spontánně uvedl, že chce prohlásit vinu a k věci se doznal. Na to
samosoudkyně obviněného ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř. vyzvala k vyjádření ke
skutečnostem uvedeným v podaném návrhu na potrestání a zároveň po poučení podle
§ 33 odst. 1 a § 95 odst. 2 tr. ř. přikročila k výslechu obviněného. Po
stručném vyjádření k věci obviněný k procesním důsledkům prohlášení viny pouze
uvedl, že bere na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a vzdává se práva
na projednání věci v hlavním líčení. K tomu se následně vyjádřila přítomná
státní zástupkyně, že nemá námitky proti přijetí prohlášení viny, a na to
samosoudkyně vyhlásila usnesení podle § 206c odst. 6 tr. ř., že soud přijímá
prohlášení viny a upouští od dokazování v plném rozsahu. Státní zástupce
vyjádřil přesvědčení, že z hlediska obecných postulátů práva obviněného na
spravedlivý proces je nezbytné, aby procedura vedoucí k prohlášení viny byla
procesně zcela bezvadná, tj. při dodržení všech pravidel stanovených pro tento
zásadní procesní úkon. V uvedeném smyslu však obvodní soud nepostupoval. Z
protokolu o hlavním líčení vyplývá, že nedodržel pravidla pro bezvadné
prohlášení viny podle § 206c odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 314q odst. 3 tr. ř.,
protože obviněnému se dostalo jen částečného poučení, neboť pokud „vzal na
vědomí neodvolatelnost prohlášení viny“ a „vzdání se práva na projednání věci v
hlavním líčení“, je zjevné, že se jednalo o poučení nedostatečné a
nevystihující skutečnou povahu procesních důsledků prohlášení viny. Státní
zástupce měl za to, že v důsledku popsané hrubé procesní vady procesní účinky
přijatého prohlášení viny vůbec nenastaly. Návazně neměl soud prvého stupně
podklad pro to, aby upustil od dokazování skutečností uvedených v prohlášení
viny, a pokud tak přesto učinil, je nutno se ztotožnit se závěrem dovolatele,
že skutková zjištění soudu prvého stupně nemají vůbec žádný důkazní podklad,
neboť dokazování nebylo vůbec prováděno. Rozhodnutí soudu prvního stupně je
tudíž zatíženo vadou ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř., je uplatněn v jeho druhé alternativě. I v tomto směru považuje státní
zástupce dovolací námitky obviněného za důvodné. Odvolací soud podle něj
postupoval rozporně, pokud identifikoval vadu řízení, které se dopustil soud
prvního stupně, avšak nevyvodil z toho žádné důsledky, ač nemohl za dostatečný
považovat skutkový podklad pro odsuzující výrok v podobě pouhého vyjádření
obviněného, jímž prohlásil svou vinu a stručně se vyjádřil k důvodům svého
žalovaného jednání. Uvedené vyjádření ve smyslu § 2 odst. 5 věty druhé tr. ř.
nezbavovalo soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Na
tom ničeho nemění ani městským soudem zmiňovaná pasivita obhájce obviněného,
neboť ne/aktivita obhajoby nemůže nahradit zákonnou poučovací povinnost soudu.
Státní zástupce se dále zabýval procesními důsledky prohlášení viny obviněného
pro rozsah dovolacího přezkumu a tím, že prohlášení viny sice zpravidla
neumožňuje zjištění vad rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř.,
což však nezbavuje odvolací soud povinnosti zabývat vadami ve smyslu § 258
odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud jsou odvolatelem vytýkány. Tak tomu bylo i v
nyní předkládané věci, v níž obviněný v odvolání výslovně poukazoval na
podstatné vady řízení vedoucí k následnému nesprávnému přijetí prohlášení viny.
Za tohoto stavu nelze v předkládané věci dovodit omezení dovolacího přezkumu v
důsledku přijatého prohlášení viny, neboť se jednalo o postup zjevně vadný.
8. Státní zástupce dodal, že se neztotožňuje s námitkou obviněného,
pokud se ve věci domáhal podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307
tr. ř., neboť jde o postup fakultativní, na který není právní nárok. Nelze
navíc mít ani za to, že by podmínky pro takový postup byly v daném případě
bezezbytku splněny, a to již proto, že v rámci zkráceného přípravného řízení
obviněný nevypovídal a následné prosté prohlášení viny nenaplňovalo parametry
doznání potřebného pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Obviněný ve svém
vyjádření zjevně neprojevil sebereflexi v míře potřebné pro závěr, aby takové
rozhodnutí bylo možné považovat za dostačující ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze, zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice,
čehož však nebylo využito.
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání podal obviněný jako oprávněná
osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal splnění
podmínek přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zejména s
ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal
prohlášení obviněného o vině, což má význam pro rozsah přezkumné činnosti jak
odvolacího soudu, tak následně v dovolacím řízení i Nejvyššího soudu.
12. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to
připouští. Tím je zákonem stanovený okruh podmínek, jež musí být pro dovození
přípustnosti dovolání (současně) splněny. Jako nepřípustné je, stran podmínky
rozhodnutí soudu v druhém stupni, namístě podle soudní praxe vyhodnotit i
dovolání, které dovolatel podal v rozporu s tím, že jím může napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst.
1 tr. ř. tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního
stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud
nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a který neměl povinnost přezkoumat
ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako
nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované
pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, dovolatel (tj. nejvyšší státní
zástupce nebo obviněný) může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu
pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat,
eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně.
13. Dále je namístě uvést, že prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr.
ř. (zařazené do právního řádu novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb.,
kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších
předpisů a některé další trestní předpisy, s účinností od 1. 10. 2020) umožňuje
obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků
uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku
uvedenou v obžalobě (§ 206c odst. 1 tr. ř.). Jde o kvalifikovanější formu
pozitivní aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti
a konsensuálním rozhodnutí o ní. Podle § 206c odst. 6 tr. ř. se následně
dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovádí, a je-li
soudem přijato (§ 206c odst. 4 tr. ř.), je podle § 206c odst. 7 tr. ř.
nevratné, protože prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené
nelze napadat opravným prostředkem. Z toho plyne, že zákon vylučuje zpětné
hodnocení obsahu prohlášení (skutečností v něm uvedených), a to na základě
řádného opravného prostředku i mimořádného opravného prostředku dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Součástí
kroků vedoucích k přijetí prohlášení viny je řádné poučení obviněného (§ 206a
odst. 1 věta druhá tr. ř., § 206c odst. 2 tr. ř. s odkazem na § 314q odst. 3
tr. ř., podstatné okolnosti jsou potom zmíněny v § 206 odst. 7 tr. ř.), tedy
jinak řečeno obviněný by měl být dotázán, zda chápe podstatu skutku i jeho
kvalifikaci, své vyjádření činí dobrovolně a zda akceptuje následky v podobě
neprojednání věci v rozsahu prohlášení viny v hlavním líčení a nemožnosti
podat, v témže rozsahu, odvolání. Vedle uvedených okolností nelze samozřejmě
přehlédnout ani obecné principy trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021), které nemohou být zmíněným
konsensuálním řešením trestní věci porušeny. Naopak je s ohledem na dovolací
argumentaci obviněného nutné dodat, že součástí vyjádření obviněného v rámci
prohlášení viny není jeho souhlas s trestem, jehož druh ani výše nejsou
předmětem konsensu (byť obecně vzato by obviněný měl být podle § 206a odst. 1
tr. ř. vyzván i ke sdělení, zda souhlasí s navrženým trestem).
14. Pro přezkum závěrů učiněných v řízení, v němž obviněný prohlásil
vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4
tr. ř.), je tedy podstatné, že, jak již bylo řečeno, podle § 206c odst. 7 věta
druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným
prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Uvedené ve svém důsledku znamená,
že odvolací soud výrok o vině ve zmíněném rozsahu, v jakém bylo soudem
prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr.
ř., protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat, tudíž
ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat
v dovolacím řízení.
15. Pokud jde o nyní posuzovanou věc obviněného K. Č., Nejvyšší soud si
přehrál zvukový záznam pořízený během hlavního líčení dne 19. 4. 2022, resp.
měl samozřejmě k dispozici i protokol o tomto úkonu. Z těchto podkladů je
zřejmé, že obviněný za přítomnosti svého obhájce po přednesení návrhu na
potrestání k výzvě samosoudkyně uvedl, že chce prohlásit vinu a že se doznává.
Samosoudkyně ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř. vyzvala obviněného k vyjádření ke
skutečnostem uvedeným v podaném návrhu na potrestání, což po poučení podle § 33
odst. 1 a § 95 odst. 2 tr. ř., jednak učinil (své jednání popsal a vysvětlil) a
jednak uvedl, že souhlasí s popisem skutku i s jeho právní kvalifikací. Po
tomto vyjádření obviněný k procesním důsledkům prohlášení viny uvedl, že bere
na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a vzdává se práva na projednání
věci v hlavním líčení. Státní zástupkyně k přijetí tohoto prohlášení viny
zaujala kladné stanovisko. Samosoudkyně následně podle § 206c odst. 6 tr. ř.
vyhlásila usnesení, že soud přijímá prohlášení viny obžalovaného a upouští od
dokazování v plném rozsahu.
16. V návaznosti na popsané skutečnosti a z toho vyplývající povinnost
soudu, nyní hodnocenou Nejvyšším soudem zejména z pohledu dodržení práva
obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (neboť nesprávnost realizovaného postupu podle § 206c tr. ř. jinak
nezakládá naplnění žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů), je s
ohledem na výše zmíněná dotčená ustanovení (§ 206a odst. 1 věta druhá tr. ř., §
206c odst. 2 tr. ř. s odkazem na § 314q odst. 3 tr. ř.) především třeba
konstatovat, že obviněný zjevně porozuměl tomu, co mu bylo kladeno za vinu a
své jednání ze svého pohledu popsal a vysvětlil, přičemž se jednalo o skutek
poměrně jednoduchý a pochopitelným způsobem kvalifikovaný jako bagatelní
trestná činnost. Jeho podstatou byly zcela jasné a jednoznačné skutkové
okolnosti, které obviněný ani dříve nesporoval a u hlavního líčení je sám
prohlásil za správné, včetně právního posouzení svého jednání, jak je uvedeno v
návrhu na potrestání. Současně obviněný jevil za účasti svého obhájce a po
poučení podle § 33 odst. 1 a § 95 odst. 2 tr. ř. aktivní zájem o prohlášení
viny, což (popsané kroky) byl sice proces časově nedlouhý, nicméně nepochybně
poskytující prostor pro zásah obhájce, byla-li by krácena práva jeho klienta
(takový zásah, tedy ve vztahu k danému procesnímu postupu, by byl vyloučen až
po přijetí prohlášení viny). Nakonec byl obviněný i poučen o neodvolatelnosti
prohlášení viny a vzdání se práva na projednání (celé) věci v hlavním líčení,
přičemž akceptoval, že bere na vědomí, že prohlášení viny nemůže vzít zpět a že
se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení. Státní zástupkyně pak
neměla námitek proti přijetí prohlášení viny obviněného, proto soud vyhlásil
usnesení, jímž ve smyslu § 206c odst. 6 tr. ř. prohlášení viny přijal a od
dokazování v plném rozsahu upustil.
17. Z popsaných okolností je zřejmé, že proces prohlášení viny byl v
zásadě proveden řádně podle příslušných ustanovení. Obviněný nebyl do svých
projevů jakkoli nucen, pochopil podstatu skutku i jeho kvalifikaci, akceptoval
následky v podobě neprojednání věci v hlavním líčení (přesněji její
neprojednání v hlavním líčení v rozsahu prohlášení viny) a dobrovolně za
sdělení rozhodných momentů zvoleného procesního postupu učinil své prohlášení.
Jistý nedostatek je tak možné shledat pouze stran výslovného poučení o
nemožnosti napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem,
které, jak je zřejmé ze záznamu hlavního líčení, explicitně sděleno nebylo,
resp. obviněný vzal v daném ohledu jen na vědomí, že prohlášení viny nemůže
vzít zpět. Naopak za nedostatek nelze v daném ohledu považovat (jak bylo
tvrzeno v dovolání), že nebyl vyzván ke sdělení, zda souhlasí s trestem,
popřípadě zda trvá na dříve navrhovaném postupu podle § 307 tr. ř., což
součástí předmětu konsensu v podobě prohlášení viny není.
18. Ke zmíněnému zjištěnému nedostatku Nejvyšší soud především
zdůrazňuje, že obecně vzato je jistě na místě trvat na naplnění poučovací
povinnosti soudem, a to v celém rozsahu a nezpochybnitelným způsobem. Současně
je ovšem potřeba v případě subjektivního práva na soudní ochranu vždy nutné
zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na
možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by
byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Pro fázi řízení
o mimořádných opravných prostředcích nelze ani přehlédnout, že kasace dovoláním
napadeného rozhodnutí je namístě, pokud bylo toto rozhodnutí zatíženo některou
ze zásadních vad, která odůvodňuje narušení pravomocně stabilizovaných právních
vztahů tím, že vadné pravomocné rozhodnutí bude zrušeno.
19. V návaznosti na to je pak zřejmé, že obviněnému se dostalo
materiálně vzato plnohodnotného vysvětlení jak procesní situace, která nastala
(možnost prohlášení viny), resp. které se domáhal, i jejích právních následků.
Obviněný navíc za účasti svého obhájce na takovém postupu opakovaně trval,
přičemž mu bylo výslovně ozřejměno, že se jedná o postup nevratný, tedy zcela
logicky nezpochybnitelný (ve svém rozsahu) opravnými prostředky. S explicitním
vyjádřením, že se dopustil předmětné trestné činnosti, i jeho prohlášením viny,
v němž souhlasil nejen se skutkovými zjištěními, ale též s použitou právní
kvalifikací, by přitom logicky vůbec nekorespondovalo, aby obviněný následně
napadal ty samé skutečnosti (které předtím výslovně označil jako pravdivé)
opravným prostředkem. Nebyl-li tedy obviněný (v čemž spočívala zjištěná
nepřesnost) výslovně poučen ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. o nemožnosti podat
opravný prostředek proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny podle § 206c
odst. 1 tr. ř., ovšem byl poučen o nevratnosti daného postupu, nemohla mít tato
okolnost jakýkoliv faktický vliv na další průběh trestního řízení ve smyslu
uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Za takových okolností
Nejvyšší soud shledává řízení před soudem prvního stupně dostatečným, tedy
jinak řečeno, obviněný řádně prohlásil svoji vinu a toto prohlášení soud řádně
přijal (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8
Tdo 93/2022).
20. V návaznosti na to bylo (a je) odvolání, a poté i dovolání,
vyloučeno stran napadení skutečností, uvedených v prohlášení viny. Městský soud
v Praze proto při své přezkumné činnosti nepostupoval zcela správně, nicméně
činil tak ve své podstatě ve prospěch obviněného (dovozoval jeho širší možnost
uplatnění odvolání), a zejména v konečném důsledku správné závěry soudu prvního
stupně potvrdil, tudíž ani stran tohoto rozhodnutí nejsou zjevně dány důvody
pro jeho zrušení v mimořádném opravném řízení.
21. K tomu dále Nejvyšší soud konstatuje, že obsahem dovolání ve své
podstatě ani není zpochybnění samotné podstaty závěrů daného trestního řízení,
tedy že se obviněný dopustil vytýkaného jednání, které je přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, což oboje v předchozích fázích procesu výslovně akceptoval, tedy
obviněný i nadále respektuje rozsah, v jakém svou vinu prohlásil. Podstatou
námitek podřazených pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které
uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř., byla totiž nespokojenost obviněného s procesním postupem, který po jeho
prohlášení viny následoval, s tím, že se snažil dosáhnout podmíněného zastavení
trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., k čemuž také své vyjádření údajně
směřoval, resp. se tak domníval. Námitky, které obviněný v rámci svého dovolání
vznáší do procesní správnosti prohlášení viny, jsou tedy důsledek nikoli
nesprávného zjištění průběhu skutku a jeho kvalifikace [jednou z podmínek
postupu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání je podle § 307 odst. 1
písm. a) tr. ř. i doznání obviněného k činu], ale toho, že soud prvního stupně
nepostupoval podle § 307 odst. 1 tr. ř.
22. K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolání obviněného
je přípustné, neboť v konečném důsledku nenapadá skutečnosti uvedené v
prohlášení viny. Zejména je však třeba uvést, že postup podle § 307 odst. 1, 2,
3 tr. ř. je rozhodnutím soudu, jenž v řízení o přečinu může se souhlasem
obviněného zastavit trestní stíhání, jsou-li splněny další zákonem stanovené
podmínky, mimo jiných, že se obviněný doznal. Záleží tedy na posouzení všech
rozhodných skutečností, na jejichž základě soud rozhodne. Především je však
postupem fakultativním, na který není právní nárok, tudíž se ho nelze domáhat v
dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn.
11 Tdo 426/2004), přičemž otázka takového procesního postupu není ani
podřaditelná pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Navíc již soud
prvního stupně v zásadě zmínil důvody, které ho k odmítnutí takového postupu
vedly (viz odstavec 9. rozsudku), přičemž jeho závěrům je namístě přisvědčit.
23. Přesto Nejvyšší soud obiter dictum uvádí, že námitka obviněného,
podle níž se mylně domníval, že činí doznání pro případ postupu podle § 307 tr.
ř., je zcela irelevantní, neboť podstatou soudem prvního stupně přijatého
vyjádření obviněného nebylo vyjádření týkající se podmíněného zastavení
trestního stíhání, resp. ustanovení § 307 tr. ř., ale výslovně prohlášení viny
a ustanovení § 206c tr. ř. Souvislost s postupem ve smyslu podmíněného
zastavení trestního stíhání nijak nebyla dána (ze strany obviněného ani ze
strany soudu nebyla učiněna o tomto institutu v daném momentu zmínka). Tuto
souvislost nevytváří skutečnost, že obviněný dříve písemně takové řešení věci
navrhl.
24. Dále je pak namístě dodat, že prohlášení viny je dobrovolným
vyjádřením obviněného, které činí po poučení soudem podle své vůle o činu,
který mu je kladen za vinu, a souhlasí s tím, že ho spáchal i s tím, jak byl v
obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle čímkoliv nepodmíněný.
Podle uvedené zákonné úpravy je tedy i zřejmé, že prohlášení viny obviněného
není podmíněno tím, jakým směrem se má další dokazování, případně řízení
ubírat, stejně tak nejsou zákonem stanoveny žádné jiné podmínky ani vazby na
konkrétní procesní postup, na nějž soud přijetí prohlášení viny nemůže vázat, a
ani obviněný své prohlášení jím nemůže podmiňovat (např. že požaduje postupovat
podle § 307 odst. 1 tr. ř.). Toto prohlášení má zásadně vztah jen k tomu, že v
rozsahu, v němž byla vina prohlášena, se dokazování ke skutku nebo části
trestného jednání uvedeného v obžalobě neprovádí a bude provedeno pouze ve
zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obviněného k účasti jiných
osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu (srov. unesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022).
25. Je tedy možné shrnout, že především prohlášení viny, které obviněný
učinil před soudem prvního stupně, nebylo zatíženo takovou procesní vadou, pro
kterou by musel Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat platnost daného úkonu.
Zejména je potřeba vyzdvihnout, že v tomto ohledu nebylo možno shledat v daném
případě (který je nicméně nutné každý posuzovat individuálně) zásah do práva
obviněného na spravedlivý proces. V návaznosti na to nebyla dána možnost a
povinnost přezkoumávat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu
prohlášení viny ve výroku o vině již soudu odvolacímu. Takového přezkumu se ve
svém důsledku obviněný ani nedomáhal, byť odvolání a následně dovolání podal,
neboť jejich podstatou byl požadavek postupu v podobě podmíněného zastavení
trestního stíhání podle § 307 tr. ř., což činí dovolání sice přípustným,
nicméně se jedná o námitku, která není podřaditelná pod dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.,
ani pod žádné jiné, navíc se tímto požadavkem již soudy (správně) vypořádaly.
26. Zde Nejvyšší soud na okraj připomíná, že s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních
vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k
nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní
normy. Dovolací důvod podle písm. m) citovaného ustanovení je pak naplněn,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tvrzení, podle něhož mělo být v
určité trestní věci postupováno podle § 307 tr. ř., avšak nebylo, pod žádný z
nich, jak již bylo řečeno, podřaditelná není.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného K. Č. se zcela míjejí
s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., proto jeho dovolání
Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu