8 Tdo 93/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o

dovoláních obviněných 1) J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. XY, a 2) M. P.,

nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební

věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11.

2020, sp. zn. 3 To 5/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š.

odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P.

odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T

16/2017, byli obvinění J. Š., P. K. a M. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a),

odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále též jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný L. W. byl uznán vinným

zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §

56 odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a

distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či

člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto

oborech na dobu 10 let. Obviněný P. K. byl za tento trestný čin a dále za

sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1

alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015, odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a §

68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 1 620

000 Kč, vyměřený jako 540 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 3 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve

stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18

měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování

paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce

statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích

podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a), b)

tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks padělku parkovacího

průkazu pro osoby se zdravotním postižením č. CC048470, který tvořil přílohu

spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 95/2015, a mobilního telefonu zn. Vertu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního

příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. P. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce

pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena

statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na

dobu 5 let. Obviněný L. W. byl podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku

odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do

věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování

paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce

statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích

podnikajících v těchto oborech na dobu 5 let. Oproti tomu byli obvinění T. K. a

M. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně

Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 1 KZV

68/2014, pro skutky, jichž se měli podle obžaloby dopustit pod bodem 1. společně se spoluobviněnými J. Š., P. K., M. P., L. W. a se samostatně trestně

stíhaným J. B., čímž měli oba obvinění spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené

skutky nejsou trestným činem.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění

J. Š., P. K., M. P., L. W. a státní zástupce Městského státního zastupitelství

v Praze v neprospěch obviněných J. Š., T. K. a M. M. Rozsudkem Vrchního soudu v

Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, byl výrokem pod bodem I. podle

§ 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných

J. Š., P. K. a L. W. a u obviněného L. W. též podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění J. Š. a P. K. nově uznání vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti

dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve

spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný L. W. byl nově uznán vinným

zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §

56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3

tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání

v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně

zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v

obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let. Obviněný

P. K. byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se přečin padělání a

pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl

uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015,

sp. zn. 1 T 95/2015, odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k

souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen

peněžitý trest ve výměře 1 620 000 Kč, vyměřený jako 540 denních sazeb, když

jedna denní sazba činí 3 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále

uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a

zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu

funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních

korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let. Podle § 70 odst. 2

písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks

padělku parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením č. CC048470,

který tvořil přílohu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 95/2015, a

mobilního telefonu zn. Vertu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok

o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015,

sp. zn. 1 T 95/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla

podkladu. Obviněný L. W. byl podle § 240 odst.

3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81

odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

5 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a

maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního

orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v

těchto oborech na dobu 5 let. Výrokem II. tohoto rozsudku odvolacího soudu byla

podle § 260 tr. ř. věc obviněných J. Š., P. K. a L. W. v rozsahu skutku

popsaného v bodě 1) h) výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž

měli obvinění spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, vrácena státnímu

zástupci k došetření. Výrokem III. rozsudku odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. P. a odvolání státního zástupce, podaná v

neprospěch obviněných J. Š., T. K. a M. M. jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, následně mírně

modifikovaných odvolacím soudem se obvinění dopustili shora označené trestné

činnosti tím, že

1) obvinění J. Š., P. K., M. P. a L. W. společně

v období od 10. 9. 2012 do 31. 1. 2013 na území XY a jinde, společně s již

odsouzeným J. B., ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost a získat pro

sebe neoprávněný majetkový prospěch, jednali ve vzájemné součinnosti s využitím

účelově a pouze formálně dosazených obchodních společností, fakticky ovládaných

obviněnými či jejich dalšími spolupachateli, jako prvních nabyvatelů pohonných

hmot (motorové nafty a benzinu) v České republice, tedy společností s nejvyšší

daňovou povinností ve vztahu k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“),

konkrétně v chronologickém pořadí společností

a) B., IČO XY, se sídlem XY,

b) Ž. E., IČO XY, se sídlem XY,

c) M. C., IČO XY, se sídlem XY,

d) H., IČO XY, se sídlem XY,

e) S., IČO XY, se sídlem XY,

f) A., IČO XY, se sídlem XY,

g) E., IČO XY, se sídlem XY,

s tím, že tyto společnosti, vesměs formálně řízené tzv. bílými koňmi,

zjednanými k tomu obviněnými či jejich spolupachateli, formálně zakoupily jako

první nabyvatel v České republice pohonné hmoty, které obratem přeprodaly

dalším společnostem, neuhradily DPH a staly se nekontaktní (působily tedy v

řetězci společností jako tzv. „missing trader“ pouze za tím účelem, aby

následně neodvedly DPH, a způsobily tak škodu na neodvedené dani České

republice),

když dodavatelem pohonných hmot těmto společnostem byla rakouská společnost I.

H. und S. se sídlem XY (dále případně též jen „I.“),

tyto společnosti (missing tradeři) prodávaly zboží dalším společnostem v České

republice, když jejich odběrateli byly zpravidla společnosti

T. P., IČO XY, se sídlem XY,

D., IČO XY, se sídlem XY,

A. c., IČO XY, se sídlem XY,

P. O., IČO XY, se sídlem XY,

odběrateli těchto čtyř společností pak byly zpravidla společnosti

A., IČO XY, se sídlem XY,

K., IČO XY, se sídlem XY,

P. P., IČO XY, se sídlem XY,

K. T., IČO XY, se sídlem XY,

které prodávaly zboží dalším společnostem,

pro všechny výše uvedené první nabyvatele pohonných hmot na území České

republiky na základě smlouvy vykonávala společnost P. M., IČO XY, se sídlem XY,

činnost tzv. oprávněného příjemce, jehož povinností bylo odvést spotřební daň,

přičemž konkrétně obviněný J. Š. s vědomím, že se u prvních nabyvatelů na území

České republiky jedná o společnosti, které fakticky řídí a ovládá někdo jiný,

než jsou osoby formálně uvedené a vystupující jako jejich jednatelé, a které

jsou do řetězce společností vzájemně si přeprodávajících pohonné hmoty cíleně

zařazovány pouze za tím účelem, aby následně neodvedly DPH, a způsobily tak

škodu na neodvedené dani České republice, ve všech případech zajistil uzavření

smlouvy mezi těmito společnostmi jako odběrateli a společností I. jako

dodavatelem, přinejmenším v některých případech přímo sám objednával u I. pro

tyto společnosti pohonné hmoty, tedy za ně i fakticky jednal, podílel se na

zajištění společnosti P. M., jako oprávněného příjemce pro tyto společnosti,

včetně zajištění jistiny spotřební daně ve výši 2 000 000 Kč (domluvením půjčky

od společnosti G., za niž jednal obviněný P. K.), když využití (s dílčí

výjimkou společnosti M. C., která z menší části využila i služeb jiného

oprávněného příjemce) stejného oprávněného příjemce všemi prvními nabyvateli

usnadňovalo páchání trestné činnosti, konkrétně komunikaci jménem prvních

nabyvatelů (missing traderů), resp. jejich údajných jednatelů s jednatelkou P.

M. a dalšími zúčastněnými osobami a odvedení spotřební daně nezbytné pro

uvolnění zboží v České republice, vystavoval jménem jednatelů prvních

nabyvatelů a dalších společností na základě bianco formulářů, které měl k

dispozici, potvrzení pro I. o tom, proč za první nabyvatele fakticky pohonné

hmoty zaplatila jiná společnost, společně s dalším spolupachatelem předával

obviněnému M. P., jednateli společností T. P. a D., podklady minimálně ke

společnostem M. C. a H., jakožto dodavatelům společností obviněného M. P.,

podílel se na domlouvání angažování formálních jednatelů prvních nabyvatelů a

na komunikaci s nimi,

obviněný P. K. s vědomím, že společnost P. M. bude pro účely zaplacení

spotřební daně využívána jako oprávněný příjemce tzv. missing tradery, tedy

společnostmi, které neuhradí DPH, poskytl jako jednatel G. půjčku 2 000 000 Kč

společnosti P. M., aby mohla zaplatit jistinu spotřební daně, dále domluvil s

obviněným M. P., že se jeho společnosti zapojí do obchodování s pohonnými

hmotami, které budou od prvních nabyvatelů odkupovat a přeprodávat dále, sám do

řetězce společností dále zařadil společnost A., jejímž jednatelem byl jeho

bratr T. K. a pro niž obviněný P. K. dojednával, od koho bude zboží odebírat a

komu je bude přeprodávat, společně s obviněným J. Š. představil jednatelce

společnosti P. M. jednatele společnosti I. P., J. M., prostřednictvím

obviněných M. P. (jednatele společností T. P. a D.) a L. W. řídil a úkoloval P.

V., který v pozici tzv. bílého koně jako jednatel působil ve společnosti S.,

obviněný M. P. se jako jednatel společností T. P. a D. zapojil do řetězce

obchodování s pohonnými hmotami, ačkoli od počátku věděl, že se jedná o

formální obchody, při nichž bude docházet k nezaplacení DPH ze strany prvních

nabyvatelů pohonných hmot v České republice, přesto od těchto nabyvatelů

pohonné hmoty nakupoval, i když se s jejich jednateli zčásti ani nesetkal a

podklady k těmto společnostem dostával od spoluobviněných, a přeprodával je

dále, posléze společně s obviněným L. W. na základě pokynů obviněného P. K.

řídil činnost P. V., který v pozici tzv. bílého koně jako jednatel působil ve

společnosti S., včetně toho, že přebíral hotovost vybranou P. V. z bankovního

účtu S. a předával ji P. K.,

a obviněný L. W. se jednak po domluvě s obviněnými M. P. a P. K. stal

jednatelem společnosti A. c., která v řetězci společností nahradila společnost

D., přičemž v této společnosti působil pouze jako tzv. bílý kůň, tedy ji

fakticky neřídil, neobchodoval a pouze podepisoval dokumenty, které mu byly

předkládány, a navíc dojednal se svým známým P. V., aby se stal jednatelem

společnosti S., a to při vědomí, že rovněž P. V. bude působit pouze jako bílý

kůň, společně s obviněným M. P. na základě pokynů obviněného P. K. činnost P.

V. řídil, zajišťoval jeho podpisy na dokumentech a zároveň mu předával odměnu

za tuto činnost,

a společnosti vystupující jako první nabyvatelé na území České republiky

konkrétně neuhradily DPH následujícím způsobem:

a)

společnost B. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní

pracoviště pro XY, za III. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost

částkou 25 822 293 Kč, finanční úřad vydal za účelem postižení dosud

nestanovené daně zajišťovací příkaz a exekuční příkazy na účty společnosti, na

jejichž základě byla na účtech zablokována a finančnímu úřadu odvedena částka 8

460 360,01 Kč, podle faktury č. R20120901 společnosti I. odebrala od této

společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v

částce 143 937 804,75 Kč bez DPH, které následně prodala společnosti T. P.,

přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez

dalšího navýšení ceny činila daňová povinnost k DPH 28 787 561 Kč, společnost

daň sama ani zčásti neuhradila, pouze došlo k úhradě výše uvedené částky 8 460

360,01 Kč na základě blokace částky na účtu a exekuce, a dále podala tato

společnost daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou

povinnost ve výši 14 913 094 Kč, nicméně DPH ani zčásti neuhradila, přičemž

podle faktury č. R20121002 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné

hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 88 070

887,76 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem T. P. a D. a v případě

prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez dalšího navýšení

ceny činila daňová povinnost k DPH 17 614 178 Kč,

b)

společnost Ž. E. E. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY,

Územní pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou

povinnost v částce 50 189 173 Kč, podle faktur č. R20121101 a R20121001

společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně

navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 280 039 378,17 Kč bez DPH, které

následně prodala společnostem T. P. a D., přičemž v případě prodeje za nákupní

cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH

56 007 876 Kč, společnost sama daň neuhradila, nicméně finančním úřadem byl

vydán zajišťovací příkaz a následně exekuční příkaz, na jehož základě byla na

účtu společnosti zablokována a poté exekučně uhrazena částka 16 344 976,62 Kč,

c)

společnost M. C. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, podle

faktury č. R20121102 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty

v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství

pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 220 702 840,16 Kč

bez DPH, které následně prodala společnostem D. a P. O., přičemž v případě

prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila

daňová povinnost k DPH 44 140 568 Kč, a DPH ani zčásti neuhradila, zároveň

dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu s

fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České

republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním

úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných

hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 2 153 652 Kč,

d)

společnost H. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní

pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost ve

výši 52 836 729 Kč, podle faktury č. R20121103 společnosti I. odebrala od této

společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v

částce 383 062 316,96 Kč bez DPH, které prodala společnostem D., P. O. a A. c.,

přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího

navýšení činila daňová povinnost k DPH 76 612 463 Kč, a DPH ani zčásti

neuhradila, zároveň dovezla do České republiky další pohonné hmoty, které

obvinění měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a

prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly

zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto

dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot

činila 929 559 Kč,

e)

společnost S. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní

pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost ve

výši 10 946 271 Kč, podle faktury č. R20121104 společnosti I. odebrala od této

společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v

částce 229 237 714,77 Kč bez DPH, které prodala společnostem A. c. a P., O.,

přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího

navýšení činila daňová povinnost k DPH 45 847 543 Kč, a daň ani zčásti

neuhradila,

f)

společnost A. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, podle

faktury č. R20121103 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty

v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství

pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 110 075 308,29 Kč

bez DPH, které dále prodala nezjištěným odběratelům, přičemž v případě prodeje

za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová

povinnost k DPH 22 015 062 Kč, a DPH ani zčásti neuhradila,

zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu

s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České

republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním

úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných

hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 583 874 Kč,

g)

společnost E. podala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 k Finančnímu

úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, v němž vykázala daňovou povinnost ve

výši 4 287 177 Kč, podle faktury č. R20121202 společnosti I. odebrala od této

společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a

snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce

24 203 213,30 Kč bez DPH, které prodala společnostem A., K. a P. O., přičemž v

případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení

činila daňová povinnost k DPH částku 4 840 643 Kč, a daň ani zčásti neuhradila,

zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu

s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České

republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním

úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných

hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 355 452 Kč,

a České republice tak obvinění jednáními popsanými pod bodem 1) způsobili na

neodvedené dani z přidané hodnoty celkovou škodu (pozn. Nejvyššího soudu:

správně rozsah zkrácené daně) ve výši 271 060 557 Kč a pokusili se způsobit

škodu ve výši 28 827 874 Kč, tj. celkem ve výši 299 888 431 Kč,

obviněný J. Š. se na této způsobené škodě a pokusu způsobit vyšší škodu úmyslně

podílel v plném rozsahu,

obviněný P. K. se na způsobené škodě úmyslně podílel ve výši 269 114 413 Kč s

tím, že se podílel na pokusu způsobit škodu ve výši 28 827 874 Kč, tj. celkem

ve výši 297 942 287 Kč (tedy s odečtením neodvedené DPH ve výši 1 946 144 Kč za

pohonné hmoty, které společnost M. C. dovezla s využitím jiného oprávněného

příjemce, než byla společnost P. M., konkrétně společnosti D.),

obviněný M. P. se na způsobené škodě a pokusu způsobit další škodu podílel

přinejmenším v rozsahu neodvedené DPH za pohonné hmoty prodané společnostmi B.,

Ž. E. E., M. C. a H., společnostem T. P. a D. a dále v rozsahu neodvedené DPH

společností S., tedy se na způsobené škodě úmyslně podílel ve výši 219 971 881

Kč a na pokusu způsobit celkovou škodu ve výši 244 777 218 Kč,

obviněný L. W. se na způsobené škodě podílel přinejmenším v rozsahu DPH

neodvedené společností S. ve výši 45 847 543 Kč a dále v rozsahu neodvedené DPH

za pohonné hmoty prodané společností H., společnosti A. c. ve výši 5 731 991

Kč, tedy se úmyslně podílel na způsobení škody v celkové výši 51 579 534 Kč.

2) obvinění J. Š. a P. K. společně

v období nejméně od 15. 12. 2012 do 31. 1. 2013, ve společném záměru zkrátit

daňovou povinnost a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch zařazením

dalších společností do řetězce společností popsaného pod bodem 1) s tím, že

pohonné hmoty budou odebírány od jiného dodavatele, obviněný P. K. domluvil

dodávky pohonných hmot společností H. S., se sídlem XY, která je sama odebírala

z rafinérie ve Slovinsku, a společně s obviněným J. Š. přivedli do společnosti

P. M., jednatele společnosti I. P., se sídlem XY, J. M., který domluvil s

jednatelkou společnosti P. M., výkon činnosti oprávněného příjemce, přičemž

společnost I. P. působila jako prostřední osoba při dodání zboží uvnitř

Evropské unie (fakticky nicméně pouze jako účelově vsunutý článek), a takto oba

obvinění jednali přinejmenším s vědomím, že první nabyvatel na území České

republiky, jímž byla společnost H. F., IČO XY, se sídlem XY, je pouze účelově a

formálně do řetězce dosazená obchodní společnost, fakticky ovládaná obviněnými

či jejich dalšími spolupachateli, za niž ve skutečnosti nejednal její jednatel

a která pouze formálně zakoupila jako první nabyvatel v České republice pohonné

hmoty, které obratem přeprodala dalším společnostem, neuhradila DPH a stala se

nekontaktní (působila tedy v řetězci společností jako tzv. „missing trader“

pouze za tím účelem, aby následně neodvedla DPH, a způsobila tak škodu na

neodvedené dani České republice),

a společnost H. F. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro

Jihočeský kraj, Územní pracoviště v XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala

daňovou povinnost k DPH v částce 12 963 704 Kč, přitom odebrala pohonné hmoty

od společnosti I. P., které byly této společnosti dodány společností H. S. za

pořizovací cenu navýšenou o zákonnou spotřební daň 38 152 558,03 Kč, a následně

je prodala odběrateli A. c., přičemž v případě prodeje pohonných hmot za

nákupní cenu společnosti I. P. od H. S. navýšenou o zákonnou spotřební daň

činila daňová povinnost společnosti H. F. 7 630 512 Kč, a DPH společnost ani

zčásti nezaplatila,

a za leden 2013 společnost H. F. daňové přiznání k DPH nepodala, přestože

odebrala pohonné hmoty od společnosti I. P., které této společnosti byly dodány

společností H. S. za pořizovací cenu navýšenou o zákonnou DPH v částce 249 091

810,42 Kč, pohonné hmoty následně prodala odběrateli A. c., přičemž v případě

prodeje pohonných hmot za nákupní cenu společnosti I. P. od H. S. navýšenou o

zákonnou spotřební daň činila daňová povinnost společnosti H. F. 49 818 362 Kč,

a DPH společnost ani zčásti neuhradila,

obvinění tak v bodu 2) způsobili České republice škodu (pozn. Nejvyššího soudu:

správně rozsah zkrácené daně) ve výši 57 448 874 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3

To 5/2020, podali prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání jednak

obviněný J. Š., který odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm.

a), g), k) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jednak obviněný M. P.,

který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ve

znění účinném do 31. 12. 2021.

5. Obviněný J. Š. (dále též jen „dovolatel“) připomenul, že jeho trestní

stíhání bylo zahájeno dne 2. 4. 2014, po celou dobu byl stíhán na svobodě, se

souhlasem policejního orgánu opakovaně vyjížděl od USA, kde v současné době

nepřetržitě žije a s orgány činnými v trestním řízení komunikuje

prostřednictvím služeb České pošty, e-mailů a telefonu. Po podání obžaloby se

nezúčastnil žádného hlavního líčení u Městského soudu v Praze, vždy se však

řádně omluvil a požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, neboť mu

jeho zdravotní stav účast neumožňoval, což doložil lékařskými zprávami. Soud

prvního stupně obviněného ani jednou nevyslechl, a to ani videokonferencí nebo

cestou právní pomoci vyžádanou v USA. Z tohoto důvodu v rozporu s § 2 odst. 5.

tr. ř. nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

6. Dovolatel popřel, že by jednal v úmyslu zkrátit daňovou povinnost a

získat pro sebe neoprávněný prospěch. Konstatoval, že jako předseda

představenstva společnosti T. uzavřel smlouvu o spolupráci s rakouskou

společností I., která přijímala objednávky od českých firem na nákup pohonných

hmot, které dále zprostředkovala s rafineriemi. Za tuto činnost měl obviněný,

resp. jím zastupovaná obchodní společnost, od svého smluvního partnera provizi.

Pro obchodní činnost společnosti I. byla nejdůležitější společnost P. M. (dále

jen „P. M.“), zastupovaná obviněnou M. M., která byla v témže trestním řízení

zproštěna obžaloby. Označené společnosti měly uzavřenu smlouvu o činnosti

oprávněného příjemce při nákupu minerálních olejů z jiných členských států EU.

Předmětem smlouvy byla sjednaná povinnost oprávněného příjemce (společnosti P.

M.) zajišťovat dopravu minerálních olejů a uvádět je do oběhu v České

republice. Obviněná M. M. u soudu vypověděla, že při každé obchodní transakci

byla zaplacena kupní cena prodávající rafinerii a spotřební daň České

republice, přičemž dovoz pohonných hmot probíhal v souladu s platnými právními

předpisy. Zda však tuzemský kupující zaplatil daň z příjmu a DPH již nebylo

předmětem činnosti společnosti I., P. M. ani T. Dovolatel do podnikání a

účetnictví českých importérů „neviděl“ a nemohl do jejich činnosti jakkoliv

zasahovat, žádnou z těchto společností nevlastnil, nezakládal, neřídil ani

neovládal. Každý jednotlivý obchodní případ byl společností P. M. hlášen

odpovědným orgánům, které měly v případě pochybností možnost zajistit finanční

prostředky na předpokládané DPH, např. formou zajišťovacích příkazů. S dovozy

pohonných hmot z rafinérie v XY pak neměl dovolatel nic společného. Obvinění,

že to byl on, kdo spolu s obviněnými L. W. a M. P. řídil obchodování s

pohonnými hmotami po jejich dovozu do České republiky, přeprodávání dalším

společnostem a zakládání společností tzv. ztracených obchodníků, dovolatel

vyloučil. Doplnil ještě, že ani finanční úřady nebyly schopny specifikovat výši

nároku na náhradu škody vůči jednotlivým obviněným, načež celkově shrnul, že

nebylo zjištěno, že by se dopustil jednání popsaného v bodech 1) a 2) výroku

rozsudku Městského soudu v Praze, tedy že by naplnil objektivní a subjektivní

stránku projednávaného trestného činu.

7. Dovolatel rovněž namítl, že Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních

obviněných a státního zástupce, aniž byly splněny podmínky pro konání veřejného

zasedání a rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněnému totiž nikdy nebyl doručen

rozsudek soudu prvního stupně do vlastních rukou v souladu s § 130 odst. 1 a §

64 odst. 1, 5 tr. ř. Na danou skutečnost upozornil obhájce v podaném odvolání,

předseda senátu Městského soudu v Praze na to ovšem nijak nereagoval a spis

předložil soudu druhého stupně. Obdobně se zachoval i Vrchní soud v Praze,

který nařídil na den 25. 8. 2020 veřejné zasedání k projednání podaných

odvolání. V jeho rámci však předseda senátu k námitce obhajoby konstatoval, že

soud nemá spolehlivé informace o tom, zda bylo dovolateli skutečně doručeno.

Proto odročil veřejné zasedání nejprve na neurčito, později stanovil jeho nový

termín. V průběhu veřejného zasedání dne 25. 8. 2020 obhájce obviněného soudu

sdělil, že je s klientem v pravidelném kontaktu, a může mu proto napadený

rozsudek doručit na jeho adresu v USA. Vrchní soud v Praze mu poté předal dva

doporučené dopisy s tzv. zeleným pruhem, přičemž jako odesílatel byl uveden

právě odvolací soud. Obhájce obě písemnosti v jedné společné dopisní obálce

dovolateli doporučeně zaslal, o čemž jej informoval také e-mailem.

8. Obviněný vyslovil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu, jenž se

sám rozhodl za soud prvního stupně doručit v průběhu veřejného zasedání

odvoláním napadený rozsudek namísto toho, aby věc vrátil bez věcného vyřízení,

bylo s ohledem na § 251 odst. 3 tr. ř. porušeno právo na soudní ochranu a na

spravedlivý proces. Dále dovolatel citoval zákonné znění § 130 odst. 1 a § 64

odst. 1, 5 tr. ř. se zdůrazněním, že doručení může provést pouze soud prvního

stupně (nikoli soud stupně druhého) a teprve tímto doručením počne obviněnému

běžet odvolací lhůta uvedená v § 248 odst. 2 tr. ř. Tato lhůta běží u soudu

prvního stupně, a proto nemohl předseda senátu Městského soudu v Praze za

popsaného stavu předložit věc Vrchnímu soudu v Praze k projednání odvolání, a

pokud tak učinil, jednal nezákonně. Soud druhého stupně mu tedy měl věc vrátit

bez jejího věcného vyřízení, anebo měl vyloučit věc dovolatele ze společného

řízení, ani jedno však neučinil. Obhájce proto navrhl výše zmíněný postup ještě

u veřejného zasedání, což ale odvolací soud neakceptoval. Obviněný proto

zopakoval, že věc byla v rozporu s § 251 odst. 3 tr. ř. předložena odvolacímu

soudu ještě předtím, než jemu uplynula lhůta k podání odvolání. Opět také

zdůraznil, že prvoinstanční rozsudek mu byl oprávněn doručit pouze a jedině

Městský soud v Praze. Z uvedeného důvodu se dovolatel rozhodl vrátit

doručovanou písemnost prostřednictvím svého obhájce zpět Vrchnímu soudu v

Praze, neboť ten nebyl příslušný k tomu, aby mu rozsudek soudu prvního stupně

doručoval. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2007, sp, zn. 6 Tdo 1475/2006, podle něhož právní účinky, které zákon

spojuje s doručením písemnosti, mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost

doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo

připouští trestní řád. Ve světle citovaného právního názoru proto nelze vrácení

dopisu obviněným považovat za odepření jeho přijetí, jak následně konstatoval

odvolací soud.

9. Dovolatel posléze v podrobnostech popisoval stanovisko Vrchního soudu

v Praze vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku, jenž vrácení předmětné písemnosti

označil za obstrukční jednání a připomínal rovněž, že soud prvního stupně řádně

odeslal své rozhodnutí obviněnému na adresu jeho trvalého pobytu, odkud se

poštou vrátila potvrzená mezinárodní doručenka s datem doručení 13. 11. 2019,

přičemž ani on a ani jeho obhájce se nezmínili o tom, že podpis na uvedené

doručence není pravým podpisem dovolatele – tuto informaci obhájce soudu sdělil

až v průběhu veřejného zasedání. S tím dovolatel nesouhlasil a zdůraznil, že

pro soud měla mít zásadní význam již jen informace uvedená v odvolání o absenci

řádného doručení. Bylo povinností soudu prvního stupně a posléze i odvolacího

soudu vyzvat obviněného a jeho obhájce, aby doložili skutečnosti svědčící o

tom, že napadený rozsudek nebyl doručen. To však ani jeden ze soudů neučinil,

načež odvolací soud nazval své vlastní pochybení obstrukčním jednáním

obviněného i jeho obhájce. Dovolatel pak v tomto ohledu analogicky poukázal na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, podle

kterého je povinností orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu, zatímco

obviněný může být zcela nečinný a není povinen prokazovat svou nevinu. Soud

druhého stupně místo toho, aby postavil na jisto, zda k doručení odvoláním

napadeného rozsudku došlo či nikoliv, tj. aby zkoumal pravost podpisu na tzv.

červené doručence, přistoupil sám k náhradnímu doručování daného rozhodnutí,

čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, dělbu soudní moci mezi

soudy obou stupňů, ale i vlastní judikaturu (jmenovitě jeho rozhodnutí sp. zn.

1 Tz 180/92). Obviněný proto setrval na svém postoji, že mu rozsudek soudu

prvního stupně nebyl dosud doručen, neuběhla tedy ani zákonná odvolací lhůta,

přičemž tuto vadu nemohl zhojit Vrchní soud v Praze náhradním doručením

opakovaně zmiňovaného rozhodnutí.

10. V závěru svého podání ještě dovolatel podotkl, že v rozsudku soudu

druhého stupně chybí výrok o tom, jak soud rozhodl o jím podaném odvolání, tj.

zda mu vyhověl či jej zamítl.

11. Vzhledem k výše uvedenému obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.

11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, ve vztahu k jeho osobě, podle § 265k odst. 2 tr.

ř. zrušil další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tř. ř. Vrchnímu soudu

v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. Obviněný J. Š. své dovolání prostřednictvím obhájce doplnil o další

podání, v němž ve stručnosti zopakoval svou argumentaci týkající se absence

doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T

16/2017. Nejvyššímu soudu dovolatel předložil znalecký posudek z oboru

kriminalistika, odvětví expertíza ručního písma, vypracovaný soudní znalkyní

PhDr. Václavou Musilovou, podle něhož sporný podpis na dodejce „není standardní

podpis J. Š.“ a s velkou pravděpodobností se jedná o padělek. Obviněný rovněž

požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o podaném

dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení, případně přerušení

výkonu trestu odnětí svobody, který byl dovolateli uložen rozsudkem Vrchního

soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020.

13. Obviněný M. P. (dále též jen „dovolatel“) v mimořádném opravném

prostředku ze dne 12. 3. 2021 prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Hajdučíka v

rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávné

hmotněprávní posouzení otázky vzniku daně z přidané hodnoty. Sám vyjádřil

názor, že DPH nevznikla, a proto ji nemohl ani zkrátit. Projednávaný skutek byl

nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, jelikož

nebylo prokázáno, že tzv. první nabyvatelé pohonných hmot na území České

republiky vůbec měli daňovou povinnost, jak dovodily soudy obou stupňů.

Následně dovolatel s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.,

o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, celou řadu rozhodnutí

Soudního dvora EU i českého Nejvyššího správního soudu vyjádřil přesvědčení, že

bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, kdy a jak

společnosti označené jako tzv. „missing traders“ převzaly pohonné hmoty do své

faktické dispozice a mohly je využívat. Pouze tato okolnost totiž mohla

prokázat, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění při nákupu a prodeji

pohonných hmot, a tudíž i k vzniku jakékoliv daňové povinnosti, bez které by se

žádné zkrácení daně nemohlo uskutečnit. Dále obviněný soudům vytkl, že

vyčíslení výše daňového úniku opřely jen o spekulace a že nebyly schopny

prokázat ani místo plnění ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb.

14. Dovolatel následně zkritizoval soud druhého stupně, že se ani slovem

nevypořádal s jeho výše popsanou argumentací. Místo toho pouze bezobsažně

uvedl, že všechny uplatněné odvolací námitky se shodují s předchozí obhajobou

obviněného, se kterou se soud prvního stupně řádně vypořádal. To ale není

pravda, neboť ani on, ani nikdo ze spoluobviněných výhradu neexistence zkrácené

daně v hlavním líčení nevznesl, proto se s ní soud prvního stupně nemohl

vyrovnat a soud odvolací neměl nač odkázat. Napadené rozhodnutí je v tomto

směru nepřezkoumatelné, což způsobuje i zásah do ústavně garantovaného práva na

spravedlivý proces. Dovolatel doplnil, že odvolací soud se celkově nijak

nevypořádal s jeho obhajobou, ač byl vzdor jeho doznání povinen přezkoumat

všechny podstatné okolnosti případu. Na podporu svého stanoviska citoval nález

Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, poukázal také na

Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2016/343 a v jejich světle zopakoval,

že soud druhého stupně jeho obhajobu nepřípustně ignoroval.

15. Obviněný uplatnil také řadu výhrad, které se vztahovaly k uloženému

trestu. Připomenul, že soud druhého stupně provedl důkazy týkající se jeho

osobního profilu, které však v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezmínil a do

výroku o trestu nijak nepromítl, což je nezákonné a zakládající extrémní rozpor

mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud také vadně

posoudil vliv spolupráce dovolatele s orgány činnými v trestním řízení, jeho

doznání, usvědčení spoluobviněných, vyslovení viny ve veřejném zasedání a

projevení lítosti nad svým činem. V přípravném řízení se dovolatel ke spáchání

trestné činnosti doznal a nabídl orgánům činným v trestním řízení spolupráci,

která však byla z jejich strany hrubě oslyšena, proto v hlavním líčení na

doporučení jeho tehdejšího obhájce pozměnil výpověď. Soud prvního stupně

vycházel z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení a masivně ji použil pro

usvědčení ostatních spoluobviněných, což dovolatel podložil obsáhlou citací

příslušných pasáží odůvodnění prvoinstančního rozsudku. Připustil, že za

spolupracujícího obviněného formálně označen nebyl, fakticky ale podle jeho

podmínek v přípravném i odvolacím řízení vystupoval. V těsné návaznosti na to

zdůraznil, že i v řízení o dovolání musí být vždy zohledněn princip

proporcionality trestních sankcí, který má ústavněprávní rozměr. Nezbytnost

zásahu Nejvyššího soudu do uloženého nepodmíněného trestu v délce pěti let

dovolatel odůvodnil jeho příkrým rozporem s povahou a závažností trestného činu

a svým postojem k jím spáchanému jednání. Takto uložený trest označil za

neslučitelný s výše zmíněným principem a spatřoval v něm též zásah do svého

práva na soudní ochranu. V daném směru ještě v rámci dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připojil námitku nesprávného vyhodnocení kritérií

uvedených v § 58 tr. zákoníku, a to rovněž ve vztahu k jeho faktickému

vystupování v roli spolupracujícího obviněného i prohlášení viny v odvolacím

řízení. Doplnil, že soudy při ukládání trestu nezohlednily ani změnu hranice

výše škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel tedy, že

uložený trest neodpovídá čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále

„Listina“).

16. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vykazuje podstatné vady,

obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, podle

§ 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a

podle § 265l odst. 1 tř. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněný M. P. ve svém dalším podání ze dne 15. 3. 2021

prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D., vytkl absenci zákonného

poučení soudem druhého stupně o následcích prohlášení viny obviněným. Připustil

sice, že tato argumentace v zásadě nemůže naplnit jím uplatněný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznil však, že namítaná vada je v

rozporu s principy spravedlivého procesu a zakládá neústavnost napadeného

rozhodnutí. Konkrétně vyjádřil přesvědčení, že jeho poučení ze strany

odvolacího soudu ohledně institutu prohlášení viny u veřejného zasedání dne 24.

11. 2020 ve zcela nedostatečném zákonném rozsahu neodpovídalo požadavkům

novelizovaných ustanovení trestního řádu, jmenovitě § 206a odst. 1 tr. ř. s

tím, že předseda senátu jej měl poučit minimálně v rozsahu ustanovení § 206c

odst. 1, 2, 6, 7 a 8 tr. ř., což ale neučinil. Následně dovolatel popisoval

průběh dotčeného veřejného zasedání, jak byl zaznamenán v písemném protokolu z

téhož dne a zdůraznil, že tento přepis neodpovídá zvukovému záznamu z jednání,

z něhož je patrné, že byl předsedou senátu poučen pouze o neodvolatelnosti

prohlášení viny, nikoli však v plném rozsahu zakotveném do ustanovení § 206a a

§ 206c odst. 1. tr. ř., jak bylo deklarováno v písemném protokolu. Především

nebyl upozorněn na to, že neodvolatelnost prohlášení viny subsumuje také

nemožnost napadat skutečnosti v něm uvedené opravným prostředkem, jakož i na

fakt, že v daném rozsahu už nebude prováděno další dokazování (to předseda

senátu konstatoval až poté, co soud prohlášení viny usnesením přijal). Takový

postup obviněný považoval za zcela nedostatečný a contra legem, zejména za

situace, kdy v době konání veřejného zasedání byla novela provedená zákonem č.

333/2020 Sb., kterou byl institut prohlášení viny do českého právního řádu

zanesen, účinná jen velmi krátce (od 1. 10. 2020). S ohledem na nedostatek

praktických zkušeností s danou právní úpravou považoval dovolatel rovněž za

vhodné poučit jej o oprávnění, nikoliv ovšem povinnosti soudu využít nově

zavedeného benefitu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ani k tomu ale

nedošlo. Z těchto důvodů uzavřel, že předseda senátu odvolacího soudu jej v

rozporu s § 2 odst. 13, § 33 odst. 5, § 206a odst. 1, § 206c odst. 6 a 7 věta

druhá tr. ř. řádně srozumitelně, vyčerpávajícím způsobem a v plném rozsahu

nepoučil o všech následcích prohlášení viny. Tím zasáhl do jeho práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40

odst. 3 Listiny zahrnující volbu strategie účinného vedení obhajoby a odňal mu

právo podat mimořádný opravný prostředek do výroku o vině pravomocného rozsudku

soudu druhého stupně.

18. Dále obviněný argumentoval nepřípustností prohlášení viny u

veřejného zasedání a jeho přijetí soudem druhého stupně. Připomenul, že hlavním

smyslem novelizované právní úpravy bylo zejména urychlit trestní řízení, a

proto byl institut prohlášení viny zařazen do stadia řízení před soudem prvního

stupně po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného k nároku na náhradu újmy.

Prohlášení viny obviněným učiněné až v odvolacím řízení je proto v rozporu s

úmyslem zákonodárce dosáhnout rychlosti, hospodárnosti trestního řízení a

odbřemenění trestní justice, jelikož této fázi již předcházelo rozsáhlé a

časově náročné dokazování před soudem prvního stupně. Nepřípustnost prohlášení

viny před odvolacím soudem dovozoval dovolatel rovněž ze skutečnosti, že

zákonem č. 333/2020 Sb. bylo novelizováno znění § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.,

jímž bylo explicitně zamezeno právo podat odvolání proti skutečnostem zahrnutým

do prohlášení viny, zatímco obdobná novelizace se nedotkla ustanovení § 265a

tr. ř. upravující právo podávat dovolání. I z toho lze usoudit, že zákonodárce

prohlášení viny před soudem druhého stupně nepředpokládal. Totéž naznačuje

formulace ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř., jež zmiňuje pouze prohlášení o

spáchání skutku a souhlas s právní kvalifikací, které jsou uvedeny v obžalobě.

Naproti tomu v odvolacím řízení by již obviněný musel takové prohlášení učinit

ve vztahu k nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, což v § 206c odst. 1

tr. ř. upraveno není. Dovolatel proto namítl, že v jeho případě nebyly naplněny

procesní podmínky pro přijetí prohlášení jeho viny, a z tohoto důvodu došlo k

porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces ze strany soudu druhého

stupně. V této souvislosti rovněž poukázal na zcela účelové jednání uvedeného

soudu, kdy předseda senátu nejprve sám navrhl postup podle § 206c tr. ř.,

následně poskytl zcela nedostatečné poučení o následcích prohlášení viny (srov.

výše), aby však ve svém rozhodnutí konstatoval, že tento krok obviněného

považoval za účelový, motivovaný jeho snahou docílit uložení mírnějšího trestu.

V takovém případě měl soud v souladu s ustanovením § 206 odst. 4, 5 tr. ř.

rozhodnout o tom, že prohlášení viny nepřijímá. Soud ovšem navzdory jeho

náhledu na věc prohlášení viny přijal, obviněného řádně nepoučil o všech

následcích tohoto procesního úkonu a odňal mu tím právo podat opravný

prostředek. V této situaci tak soud nepřiměřeně zasáhl do jeho práva na

přezkoumání věci v případě porušení jeho práv a svobod ve smyslu čl. 13 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k

Úmluvě. Rovněž zasáhl do práva dovolatele na obhajobu i práva na spravedlivý

proces.

19. Další pasáž podaného dovolání je věnována nesprávnému právnímu

posouzení skutku jako trestného činu. Obviněný konstatoval, že nebyly naplněny

obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Tento trestný čin totiž spočívá ve falšování, zatajování nebo nepořízení

daňových podkladů, nic takového však nebylo ve výroku o vině ve vztahu k

dovolateli uvedeno, stejně jako zde není zmínka o tom, že by nepodával daňová

přiznání k DPH anebo že by v nich zkresloval údaje. V tzv. skutkové větě výroku

byl znak „zkrácení daňové povinnosti“ vůči jeho osobě vyvozován zejména ze

skutečnosti, že se zapojil do řetězce obchodování s pohonnými hmotami, ačkoliv

věděl, že se jedná o formální obchody, při nichž bude docházet k nezaplacení

DPH ze strany prvních nabyvatelů pohonných hmot v České republice. Podle jeho

názoru však zkrácením daně ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku není pouhé

nezaplacení daně, které není v české právní úpravě vůbec kriminalizováno. Proto

uzavřel, že nebyl naplněn tento obligatorní znak objektivní stránky předmětné

skutkové podstaty, na což navázal vyjádřením, že popis skutku neobsahuje ani

žádné údaje, z nichž by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky

projednávaného trestného činu.

20. Orgánům činným v trestním řízení dovolatel vyčetl také absenci

odůvodnění nepřiznání postavení spolupracujícího obviněného. Zdůraznil, že

splnil všechny procesní podmínky vymezené v § 178a odst. 1 tr. ř., dokonce mu

na počátku trestního řízení státní zástupkyně sdělila, že mu bude tento status

přiznán, nicméně v podané obžalobě mu postavení spolupracujícího obviněného

uděleno nebylo, přičemž ani nebylo možno zjistit důvody, proč se tak stalo, a

ověřit si tak zákonnost postupu státní zástupkyně. Z tohoto důvodu podal

dovolatel návrh na předběžné projednání obžaloby, v němž na uvedené nedostatky

upozorňoval. Soud prvního stupně dal usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 10 T

16/2017, jeho argumentaci za pravdu, avšak soud druhého stupně vyhověl

stížnosti státní zástupkyně a v usnesení ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 3 To

90/2018, konstatoval, že „není povinností státní zástupkyně zdůvodňovat své

úvahy vedoucí k tomu, zda označí konkrétního obviněného za spolupracujícího, a

to ani obviněnému ani nalézacímu soudu“. Přístup stížnostního soudu označil

dovolatel za protiústavní, neboť absence odůvodnění ze strany státní zástupkyně

vykazuje znaky libovůle, nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti jejího

rozhodnutí a zásadním způsobem neguje důležitost jeho výpovědi učiněné v

přípravném řízení. Její význam naopak zdůraznil soud prvního stupně, neboť

napomohla k objasnění předmětné trestné činnosti, čímž verifikoval naplnění

procesních podmínek pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného. Státní

zástupkyně i soud druhého stupně však svým postupem porušily právo dovolatele

na spravedlivý proces, zejména právo na obhajobu, neboť nepřiměřeně ingerovaly

do strategie vedení obhajoby, kdy v daném směru byla narušena právní jistota,

rovněž zasáhly do práva obviněného odepřít výpověď. Na podporu této své

argumentace pak dovolatel citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000,

sp. zn. II. ÚS 215/99, a především ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/16.

21. V další kapitole nazvané „opomenuté důkazy a porušení povinnosti

soudu druhého stupně rozhodnutí o výroku o trestu řádně odůvodnit“ obviněný

připomněl, že označený soud provedl písemné důkazy k jeho osobnosti, a to

vyjádření jeho exmanželky a dlouholetého zaměstnavatele a potvrzení Mezinárodní

asociace na podporu boje proti drogám o poskytnutí příspěvku ve výši 9 559 Kč,

které byly čteny u veřejného zasedání. Soud však tyto důkazy opomenul zhodnotit

v rámci svých úvah o výměře trestu uloženém soudem prvního stupně. Ve světle

bohaté judikatury Ústavního soudu tak odvolací soud nedostál požadavkům na

odůvodnění rozhodnutí způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134

odst. 2 tr. ř. a založil vadu spočívající v opomenutí důkazů. Jeho rozhodnutí v

tomto ohledu trpí vadou povšechnosti, nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti, kterou

nelze z hlediska práva na spravedlivý proces tolerovat. Soud nezhodnotil ani

případné naplnění podmínek aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody

pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 či § 58 odst. 2

písm. b) tr. zákoníku, a to ani s ohledem na ústavněprávní požadavek

proporcionality zásahu do osobní svobody s přihlédnutím k délce trestního

řízení a účelu ukládaného trestu.

22. V posledním tematickém okruhu svého mimořádného opravného prostředku

obviněný plynule navázal na své předchozí výhrady, když v rámci dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl neproporcionální zásah do

jeho osobní svobody v souvislosti s délkou řízení. Následně v podrobnostech

citoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06. S

odkazem na další nálezy téhož soudu, a to ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS

554/04, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, rovněž namítl porušení

svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

Poukázal na časovou osu tohoto trestního řízení s tím, že obvinění bylo vůči

němu vzneseno dne 2. 4. 2014, obžaloba byla podána dne 30. 10. 2017, rozsudek

nalézacího soudu byl vyhlášen dne 2. 9. 2019 a rozsudek soudu odvolacího pak

dne 24. 11. 2020. Délka trestního řízení tedy činila šest a půl roku, což

dovolatel hodnotil jako nepřiměřené, přičemž zdůraznil, že on sám nikdy

nezavdal příčinu k průtahům trestního řízení (mezi ně nepatřil ani již

zmiňovaný návrh na předběžné projednání obžaloby, který byl jeho legitimní

procesní obranou). Rozsudkem soudu prvního stupně mu byl uložen trest odnětí

svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Ani jeden ze

soudů však nezhodnotil, zda je zásah do jeho osobní svobody v souvislosti s

délkou řízení ještě proporcionálním zásahem. Následně obviněný citoval úvahy

soudů obou stupňů, se kterými se neztotožnil, považoval je za příliš obecné,

stručné, nedostatečné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Soud druhého

stupně tím, že neaplikoval žádné ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí

svobody pod dolní hranici trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku,

nerespektoval ústavní požadavek proporcionality, poněvadž nevzal v potaz délku

řízení ani účel trestu. K tomu dovolatel připomenul, že skutek měl být spáchán

v období od 10. 9. 2012 do 31. 1. 2013, následovalo trestní řízení trvající

šest a půl roku, na jehož konci (osm let po spáchání skutku) obviněný nastoupil

do výkonu pětiletého trestu odnětí svobody. Přitom s ohledem na zahlazení jeho

předchozího odsouzení na něj bylo nutno hledět jako na osobu bezúhonnou. Od

doby spáchání skutku vedl řádný život, nebyl pro společnost nebezpečný, naopak

byl do ní plně zařazen, měl stabilní práci, odpovědně se staral o své dvě děti,

se kterými měl výborný vztah, který může být výkonem nepodmíněného trestu

narušen. Průběh trestního řízení znamenal pro něj i jeho rodinu hlubokou

psychickou zátěž. Pod jeho vlivem si uvědomil následky svého jednání a

negativní dopad řízení na jeho rodinný život. Vyjádřil proto přesvědčení, že

není nutné ukládat mu nepodmíněný trest odnětí svobody v řádu let za účelem

výchovného působení na jeho nápravu a uvědomění si negativních důsledků

jednání, které bylo pouhým excesem. Uložený trest je čistou represí bez

akcentace individuální a generální prevence představující nepřiměřený zásah do

jeho práva na osobní svobodu.

23. V závěru tohoto svého podání obviněný M. P. požádal, aby předseda

senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí,

proti kterým dovolání směřuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,

2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, jakož i všechna rozhodnutí tomuto

předcházející, dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc senátu

odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a

podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný M. P. nebere do vazby.

24. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovoláním obou obviněných

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“). Ve vztahu k podání obviněného J. Š. poznamenal, že

dovolatel nevznesl žádné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. a) tr. ř., proto k němu nelze v dovolacím řízení přihlížet. Výhrady

uplatněné s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výlučně

skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Totéž

platí pro výhradu neprovedení výslechu obviněného. K tomu státní zástupce

podotkl, že šlo o svobodné rozhodnutí samotného dovolatele, pokud požádal o

konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a zbavil se tak možnosti osobně se

vyjádřit ke skutečnostem kladeným mu za vinu. Námitku chybějícího výroku

vznesenou v rámci § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považoval státní zástupce za

nedůvodnou. Uvedl, že o odvolání rozhoduje soud druhého stupně vždy jako o

celku. Jestliže soud shledal podané odvolání částečně důvodným, rozsudek soudu

prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci ve smyslu § 259 odst. 3 tr.

ř. rozhodl rozsudkem o vině a trestu, pak již nepřipadalo v úvahu, aby nějakým

dalším výrokem rozhodoval o „částečném zamítnutí“ odvolání, resp. o zamítnutí

těch námitek obviněného, které důvodnými neshledal. V rozhodnutí odvolacího

soudu tudíž žádný výrok nechybí. V návaznosti na právě zmíněné státní zástupce

konstatoval, že nebyly dány procesní podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., poněvadž žádný výrok, kterým by byl

zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek tohoto obviněného rozhodnutí

odvolacího soudu neobsahuje. Následně se státní zástupce ve stručnosti vyjádřil

k tvrzení dovolatele, že mu nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně.

Takové námitky však nelze ani při extenzivním výkladu podřadit pod žádný ze

zákonem vymezených dovolacích důvodů, proto k nim v dovolacím řízení nelze

přihlížet. Na tomto svém stanovisku státní zástupce setrval i ve svém dalším

vyjádření k doplnění dovolání obviněného J. Š.

25. Ve vztahu k dovolání obviněného M. P. se státní zástupce nejprve

zabýval otázkou, v jakém rozsahu byl obviněný oprávněn rozhodnutí soudu druhého

stupně dovoláním napadat. Připomenul, že dovolatel učinil v průběhu veřejného

zasedání na základě § 206c odst. 1 tr. ř. prohlášení viny, které Vrchní soud v

Praze usnesením podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Státní zástupce poukázal na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, podle

kterého využití institutu prohlášení viny nelze zcela vyloučit ani ve stadiu

odvolacího řízení, a to zejména v situaci, kdy nalézací soud rozhodoval před

nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., zatímco odvolací soud již za jeho

účinnosti. Státní zástupce dále odkázal na § 206c odst. 7 tr. ř., podle něhož

skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.

Zdůraznil přitom, že „opravným prostředkem“ je třeba chápat každý v úvahu

přicházející opravný prostředek a nikoliv pouze odvolání. Z toho plyne, že výše

uvedené skutečnosti nelze napadat ani dovoláním, a to i přesto, že ustanovení §

265d odst. 1 písm. c) tr. ř. na rozdíl od ustanovení § 246 odst. 1 písm. b) tr.

ř. novelizaci neprodělalo. Státní zástupce proto vyslovil názor, že dovolání

není v rozsahu, v jakém směřuje proti výroku o vině, přípustné. Pro případ

odlišného názoru dovolacího soudu podotkl, že značná část námitek, ať již se

jedná o nedostatečné poučení o následcích prohlášení viny anebo absence

odůvodnění nepřiznání statutu spolupracujícího obviněného, je procesního

charakteru, a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. tudíž neodpovídá. Nejinak tomu je i stran námitky opomenutých důkazů, k níž

státní zástupce poznamenal, že obviněným zmíněné důkazy neměly pro rozhodování

o vině naprosto žádný význam a pouze okrajový pro rozhodování o trestu.

Skutečnost, že je odvolací soud pouze konstatoval a nezaujal k nim výslovné

hodnotící stanovisko, nezakládá zásah do práva dovolatele na spravedlivý

proces. K právnímu posouzení skutku (body 40., 41.) státní zástupce uvedl, že

trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může být spáchán

nejen podáním nepravdivého daňového přiznání, manipulací s doklady či

nesplněním povinnosti podat daňové přiznání, ale též jakýmkoliv jiným úmyslným

jednáním, kterým pachatel způsobí, že daň nebyla jemu nebo jakémukoliv jinému

subjektu vyměřena vůbec anebo v zákonné výši. Skutková podstata uvedeného

trestného činu byla tedy jednáním dovolatele popsaným ve skutkové větě výroku o

vině naplněna. K výhradě nesprávné aplikace pojmu dodání zboží ve smyslu zákona

č. 235/2004 Sb. státní zástupce konstatoval, že zpochybnění, že došlo k

dodávkám zboží, má charakter primárně skutkový a totéž platí pro námitku

týkající se rozsahu daňového úniku. K výhradě ohledně zjištění místa plnění

ještě ve stručnosti poukázal na § 11 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.

26. Dovolání obviněného M. P. je přípustné proti výroku o trestu.

Nicméně v rámci žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. nelze namítat

nepřiměřenou přísnost trestu, jak dovolatel činí. Přesto státní zástupce

podotkl, že soud prvního stupně, ačkoliv do jisté míry zpochybnil doznání

obviněného, uložil mu trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby

uvedené v ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Právě s ohledem na způsob

obhajoby zvolený obviněným u hlavního líčení lze jen stěží tvrdit, že v řízení

fakticky vystupoval jako spolupracující obviněný. Na uložení trestu pod dolní

hranicí trestní sazby neměl dovolatel s ohledem na učiněné prohlášení viny

právní nárok. K související námitce nepřiměřené délky trestního řízení státní

zástupce připustil, že trestní stíhání v délce šest a půl roku zajisté nelze

považovat za zcela vyhovující, na druhé straně však s ohledem na rozsah trestné

činnosti a počet obviněných nelze hovořit o extrémních průtazích, kterými by

předmětná trestní věc vybočovala z pravidelné délky řízení v obdobných daňových

trestních věcech. Tvrzení o podílu orgánů činných v trestním řízení na

namítaných průtazích nebyl dovolatel schopen nijak konkretizovat. Podle názoru

státního zástupce tedy nebyla délka trestního řízení natolik excesivní, aby ji

bylo nutno dovolateli kompenzovat uložením trestu odnětí svobody pod dolní

hranicí zákonné trestní sazby. Trest nelze považovat za extrémně přísný,

exemplární a tudíž neproporcionální z ústavního hlediska. Ani novelizace § 138

tr. zákoníku nemohla mít na úvahy o trestu výraznější dopad, když skutečně

způsobená i zamýšlená škoda, na které se dovolatel podílel i po této

novelizaci, mnohonásobně převyšovala horní hranici škody velkého rozsahu.

27. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší

soud dovolání obviněného J. Š. i obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J.

Š. je podle § 265a tr. ř. přípustné v celém rozsahu, zatímco dovolání

obviněného M. P. pouze zčásti – do výroku o uloženém trestu. Obě dovolání

podaly včas oprávněné osoby a obě rovněž splňují náležitosti obsahu dovolání ve

smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

K přípustnosti dovolání obviněného M. P.

29. Pokud jde o přípustnost dovolacích námitek obviněného M. P., je

potřeba nejprve v obecné rovině připomenout, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze

dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud

rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve

věci samé je uveden v § 265a odst. 2 tr. ř.

30. Tento dovolatel ve svém podání vznesl mimo jiné i námitky, které

směřovaly proti výroku o vině a jejich obsahem byla otázka naplnění objektivní

i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. V této části však

jeho dovolání nesplňovalo všechny zákonem předepsané podmínky přípustnosti.

Přestože jím bylo v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř. napadáno rozhodnutí

učiněné soudem druhého stupně ve věci samé, nebylo zde dáno poslední kritérium

přípustnosti dovolání uvedené v § 265a odst. 1 tr. ř., a to že zákon takový

postup připouští. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný ve veřejném

zasedání před soudem druhého stupně prohlásil podle § 206c odst. 1 tr. ř., že

je vinný spácháním skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a

že souhlasí i s přijatou právní kvalifikací. Tímto procesním úkonem se však

zároveň vzdal možnosti napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným

prostředkem, jak je výslovně upraveno v § 206c odst. 7 tr. ř. Právě na základě

tohoto ustanovení tedy zákon (trestní řád) nepřipouští ani podání dovolání ve

smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. To znamená, že skutečnosti, které byly obsahem

učiněného prohlášení viny a které zároveň (v tomtéž rozsahu) tvoří výrok o vině

napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, již nemohou být předmětem dovolacího

řízení, jelikož nejsou na základě § 265a tr. ř. přípustné.

31. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku relevantnost

jím učiněného prohlášení viny zpochybnil, a to jednak tím, že namítl

nepřípustnost daného prohlášení a jeho přijetí ve fázi řízení před odvolacím

soudem, jednak výhradou nedostatečného poučení o následcích prohlášení viny ze

strany předsedy senátu soudu druhého stupně. Ani v jednom směru se s ním ovšem

Nejvyšší soud neztotožnil. S obviněným lze nepochybně souhlasit, že záměrem

zákonodárce bylo umístit institut prohlášení viny do řízení před soudem prvního

stupně, a to na samý počátek hlavního líčení, po přednesení obžaloby a

vyjádření poškozeného, tedy před zahájení dokazování. To je ostatně v souladu s

hlavním cílem a účelem dané právní úpravy – urychlit a zjednodušit trestní

řízení, a to zejména tím, že v rozsahu učiněného prohlášení viny je upuštěno od

provádění dokazování (§ 206c odst. 6 tr. ř.) a rovněž, jak již bylo zmíněno

výše, zamezeno v podání opravného prostředku (§ 206c odst. 7 tr. ř.). Je tedy

zcela jisté, že k prohlášení viny obviněným je namístě přistoupit hned v úvodní

fázi hlavního líčení, čemuž plně odpovídá i předmětná zákonná úprava. V tomto

ohledu lze například zmínit samotné vtělení ustanovení § 206c tr. ř. do hlavy

třinácté, oddílu třetího trestního řádu nazvaného „zahájení hlavního líčení“,

dále skutečnost, že novelizace trestního řádu (a dalších předpisů) zákonem č.

333/2020 Sb. se v souvislosti se zavedením institutu prohlášení viny dotkla

zejména ustanovení, která se nějakým způsobem vztahují k této konkrétní fázi

trestního řízení anebo na ni navazují – pro ilustraci lze poukázat na § 196

odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. ř. či na obviněným zmiňovanou změnu § 246 odst. 1

písm. b) tr. ř., která již nebyla obdobným způsobem zakotvena také do § 265d

odst. 1 písm. c) tr. ř., apod. Bez významu není ani samotná (dovolatelem taktéž

připomínaná) formulace ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř., které předpokládá

prohlášení obviněného ve vztahu ke skutku a jeho právní kvalifikaci uvedené v

podané obžalobě.

32. Na druhou stranu a přes všechno právě zmíněné však nelze kategoricky

vyloučit přijetí prohlášení viny i v pozdějším stadiu řízení před soudem, byť

benefity takového úkonu již nebudou natolik výrazné, jako by tomu bylo na

počátku hlavního líčení. V určitých a mimořádných případech dokonce nelze

eliminovat ani prohlášení viny vyslovené až v průběhu odvolacího řízení, tedy

za situace, kdy už dokazování v hlavním líčení v plném rozsahu proběhlo, a

obviněný činí své prohlášení ve vztahu ke skutku a právní kvalifikaci uvedené

nikoliv v obžalobě, ale ve výroku nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně.

Jednou takovou výjimkou by mohla být právě okolnost, která nastala i v

posuzované trestní věci, a to, že právní úprava provedená zákonem č. 333/2020

Sb. nabyla účinnosti dne 1. 10. 2020, až po vyhlášení rozsudku soudu prvního

stupně (v tomto případě dne 2. 9. 2019), avšak ještě před vyhlášením rozhodnutí

soudu odvolacího. Jinak řečeno, obviněnému se otevřela možnost využít daného

postupu teprve v řízení před soudem druhého stupně. Tímto tématem se podrobně

zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo

258/2021, ve kterém zdůraznil hlavně fakt, že je to v prvé řadě soud, kdo po

zavážení všech specifických okolností toho kterého případu rozhodne, zda

prohlášení viny přijímá či nikoliv. Vedle toho vyzdvihl, že žádné ustanovení

trestního řádu výslovně nezapovídá učinit tento procesní úkon v pozdějších

fázích řízení před soudy. V neposlední řadě kladl důraz i na okamžik nabytí

účinnosti novelizované právní úpravy ve vztahu k časové ose konkrétního

trestního řízení. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí formuloval svůj právní

názor na nastíněnou problematiku tak, že: „Účelu zakotvení institutu prohlášení

viny odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo

některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací

takového skutku uvedenou v obžalobě podle § 206c odst. 1 tr. ř., zásadně učinil

v hlavním líčení po přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Nelze ale

vyloučit prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení, poněvadž žádné

ustanovení trestního řádu nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové

prohlášení učinit. Je výlučně na soudu, aby s ohledem na okolnosti případu a

vyjádření ostatních stran podle § 206c odst. 4 tr. ř. rozhodl o tom, zda toto

prohlášení viny obviněným přijímá, nebo zda prohlášení viny nepřijme.

Obviněnému výjimečně nelze bránit ani v tom, aby učinil prohlášení podle § 206c

odst. 1 tr. ř. až v odvolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, že

prohlášení viny přijme, přichází v úvahu zejména za situace, byl-li rozsudek

soudu prvního stupně vyhlášen ještě před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020

Sb., zatímco odvolací soud rozhoduje již za jeho účinnosti.“

33. V posuzované trestní věci tedy soudu druhého stupně nic nebránilo

prohlášení viny obviněného M. P. přijmout. Lze doplnit, že nebyla dána ani

překážka uvedená v § 206c odst. 5 tr. ř., jelikož odvolací soud nezjistil, že

by v předchozím řízení došlo k závažnému porušení procesních práv obviněného, a

skutek, z jehož spáchání byl soudem prvního stupně uznán vinným, byl již v

hlavním líčení bez důvodných pochybností prokázán, prohlášení viny bylo tudíž v

souladu se zjištěným skutkovým stavem. Nelze shledat ani další okolnosti, které

by mohly vést soud k závěru, že tento postup není vhodný. Dovolatel se

věrohodným způsobem doznal již v přípravném řízení, následně u hlavního líčení

trestnou činnost nepříliš věrohodným způsobem popřel, přičemž rozpory vysvětlil

pouze tím, že mu nebylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, o které

usiloval. V průběhu veřejného zasedání konaného dne 24. 11. 2020 před Vrchním

soudem v Praze svůj postoj opět změnil a chtěl se k trestné činnosti v plném

rozsahu doznat, ústy svého obhájce navíc vyjádřil zcela jednoznačné rozhodnutí

svou vinu prohlásit, s čímž souhlasil i přítomný státní zástupce. Za této

situace neměl odvolací soud žádný důvod učiněné prohlášení viny nepřijímat, byť

neměl v úmyslu přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní

hranici zákonné trestní sazby. Toto beneficium totiž není podmínkou pro přijetí

prohlášení viny obviněným (o dané problematice bude ještě pojednáno níže, ve

vztahu k dovolacím námitkám směřujícím do výroku o trestu).

34. Skutečnost, že obviněný platně prohlásil svou vinu, nemohou zvrátit

ani namítané nedostatky v poučení o následcích jím učiněného procesního úkonu.

Dovolatel v této souvislosti vytýkal porušení svého práva na spravedlivý

proces, zejména práva na obhajobu, neboť nebyl předsedou senátu odvolacího

soudu výslovně upozorněn na to, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze

napadat opravným prostředkem. Jinými slovy, že byl nepřípustně zbaven možnosti

napadnout dovoláním také výrok o vině rozsudku druhoinstančního soudu. Nejvyšší

soud si přehrál zvukový záznam pořízený během veřejného zasedání dne 24. 11.

2020 a připouští, že předseda senátu odvolacího soudu opravdu obviněného poučil

na základě § 206c odst. 7 tr. ř. pouze o tom, že prohlášení viny nelze odvolat,

aniž by výslovně zmínil druhou větu tohoto zákonného ustanovení, tj. že

skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Je

tedy patrné, že požadavky zakotvené do § 206a odst. 1 tr. ř. týkající se

poučení obviněného o následcích prohlášení viny nebyly v daném případě

vyčerpávajícím způsobem naplněny. V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud

zdůrazňuje, že nastíněná procesní otázka není v zásadě způsobilá stát se

předmětem dovolacího přezkumu (§ 265b tr. ř.), a proto má zdejší soud možnost

posoudit ji výhradně z hlediska dodržení základních principů spravedlivého

procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu je nezbytné zkoumat, zda

bylo namítané pochybení fakticky způsobilé vyvolat situaci, jejímž následkem by

bylo zkrácení ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. Z právě zmíněné

premisy vychází ve své judikatuře i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne

27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, konstatoval, že právo na soudní a jinou

právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by

pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v

objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel

stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat

porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a

jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních

předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva

a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce

příznivější rozhodnutí ve věci samé.

35. V případě obviněného M. P. je Nejvyšší soud přesvědčen, že jeho

právo na obhajobu nebylo postupem odvolacího soudu ve faktické rovině nijak

zkráceno. Již od počátku trestního řízení byla zřejmá snaha dovolatele

spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a k jednání mu kladenému za

vinu se doznat, a to se záměrem docílit uložení co nejmírnějšího trestu. V

daném směru totiž nelze odhlédnout od konkrétního důkazního stavu v této věci,

kdy celá řada přímých i nepřímých důkazů jej ze spáchání projednávané trestné

činnosti velmi jednoznačným způsobem usvědčovala (např. výpověď svědka P. V.,

obviněného L. W., odposlechy telefonních hovorů, dokumenty nalezené v jeho

osobním počítači apod.). Obviněný sice poté, co mu nebylo přiznáno postavení

spolupracujícího obviněného, své původní doznání u hlavního líčení „odvolal“,

nicméně soud prvního stupně vycházel právě z výpovědi učiněné v přípravném

řízení, která byla v plném souladu s dalšími provedenými důkazy. Na základě

toho jej uznal vinným skutkem popsaným v obžalobě a uložil mu mimo jiné i

nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. V rámci odvolacího řízení

obviněný opět změnil strategii a požádal o doplnění dokazování jeho dalším

výslechem, čemuž odvolací soud vyhověl. Hned na počátku dovolatel uvedl, že

velmi lituje svého činu a chtěl by se doznat v plném rozsahu obžaloby ke skutku

jemu kladenému za vinu. Doplnil, že změna jeho výpovědi v hlavním líčení nebyla

tou správnou volbou a zmínil se o svém povědomí o nelegálnosti svého jednání

(srov. č. l. 7816 spisu). V reakci na to jej předseda senátu odvolacího soudu

upozornil na (v tehdejší době) nově zavedený institut prohlášení viny, přečetl

zákonné znění § 206c odst. 1 tr. ř., poučil jej, že prohlášení viny nelze

odvolat, a chtěl mu poskytnout prostor na poradu s obhájcem. Ten však obviněný

ani jeho obhájce nevyužili a zcela jednoznačně vyjadřovali záměr prohlášení

viny učinit, kdy obhájce velice rozhodným tónem hlasu prohlásil: „ano, pane

předsedo, my jsme na tom s klientem dohodnuti, rozhodně prohlašuje svoji

vinu“ (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 24. 11. 2020).

36. Z takto zaznamenaného průběhu jednání před soudem bylo zcela zjevné,

že dovolatel již na základě předchozí konzultace se svým obhájcem dobře věděl,

co institut prohlášení viny obnáší, a byl pevně rozhodnut svoji vinu prohlásit.

S ohledem na konkrétní důkazní situaci mu muselo být naprosto zřejmé, že

zvrácení rozhodnutí soudu prvního stupně o vině je vysoce nepravděpodobné.

Ostatně veškeré doplnění dokazování, které bylo v odvolacím řízení k jeho

návrhu provedeno, směřovalo buď do výroku o trestu anebo (v případě jeho

opětovného výslechu) naopak potvrzovalo správnost výroku o vině odvoláním

napadeného rozsudku. S explicitním vyjádřením, že se dopustil předmětné trestné

činnosti, i jeho prohlášením viny, v němž souhlasil nejen se skutkovými

zjištěními, ale též s použitou právní kvalifikací, logicky vůbec

nekoresponduje, aby obviněný následně napadal ty samé skutečnosti (které

předtím výslovně označil jako pravdivé) opravným prostředkem. I ze zcela

laického pohledu by bylo evidentní, že za popsaného stavu by případné další

výhrady proti zjištěnému skutku a jeho právnímu posouzení do značné míry

postrádaly na smyslu i efektivitě. Dovolatel však měl k dispozici svého

obhájce, který s ním daný postup předem projednával a poté se osobně účastnil

příslušného veřejného zasedání. Nebyl-li tedy obviněný výslovně poučen ve

smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. o nemožnosti podat opravný prostředek proti

skutečnostem uvedeným v prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., nemohla

mít tato okolnost jakýkoliv faktický vliv na další průběh trestního řízení ve

smyslu uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Ze všeho výše

popsaného je totiž zřejmé, že dovolatel neměl vůbec žádných výhrad proti výroku

o vině a tímto svým krokem nesledoval nic jiného než eventualitu snížení

uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby uvedené v § 240

odst. 3 tr. zákoníku. Veškeré námitky, které v rámci svého dovolání vznáší jak

do procesní správnosti prohlášení viny, tak (nepřípustně) i do výroku o vině,

lze chápat jako důsledek toho, že mu odvolací soud trest odnětí svobody

postupem podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nesnížil (srov. níže). Ještě

na okraj lze doplnit, že poučení ve smyslu § 206c odst. 6 tr. ř. o tom, že v

rozsahu prohlášení viny bude upuštěno od provádění dokazování, by bylo ve fázi

řízení před odvolacím soudem (tj. poté, co proběhlo dokazování v plném rozsahu

při hlavním líčení) fakticky nadbytečné.

37. Je tedy možné shrnout, že prohlášení viny, které dovolatel učinil

před soudem druhého stupně, nebylo zatíženo takovou procesní vadou, pro kterou

by musel Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat platnost daného úkonu. Zejména je

potřeba vyzdvihnout, že v tomto ohledu nebylo možno shledat zásah do práva

obviněného na spravedlivý proces. Důvodem, proč se dovolací soud zabýval

tématikou prohlášení viny již v této pasáži svého usnesení, je, že postup podle

předmětného institutu limitoval přípustnost dovolání obviněného pouze na výrok

o trestu a řízení, které tomuto výroku předcházelo. Z tohoto důvodu se Nejvyšší

soud nebude zabývat výhradami, které se vztahují k výroku o vině a směřují

proti právní kvalifikaci skutku. Přesto však zcela nad rámec svého rozhodnutí

podotýká, že těmto konkrétním námitkám proti naplnění objektivní i subjektivní

stránky daného trestného činu by stejně nemohl přisvědčit, poněvadž nejsou

opodstatněné, zcela se ztotožňuje s hodnotícími úvahami prezentovanými ve

vyjádření státního zástupce pod body 40., 41. V této souvislosti je vhodné

ještě doplnit, že prohlášením viny a jejím přijetím „odpadla“ povinnost

přezkoumávat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině již

soudu odvolacímu, proto dovolatel nemohl namítat ani nepřezkoumatelnost jeho

rozhodnutí z důvodu, že se vůbec nevypořádal s námitkami proti právnímu

posouzení skutku.

38. Na samé hraně přípustnosti se dále ocitla také výtka absence

odůvodnění ve vztahu k nepřiznání postavení spolupracujícího obviněného.

Přestože ji ve svém celku lze chápat jako součást řízení, které předcházelo

výroku o trestu, nelze si nepovšimnout, že konkrétní dovolací argumentace

směřuje převážně proti usnesení Vrchního soudu ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 3 To

90/2018, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018,

sp. zn. 10 T 16/2017. Oběma těmito usneseními byl řešen návrh dovolatele na

předběžné projednání obžaloby, a to z důvodu, že mu nebyly sděleny důvody

nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného, o který od počátku řízení

usiloval. K tomu je ovšem nutno uvést, že v případě označeného usnesení

Vrchního soudu v Praze nebyla splněna podmínka zakotvená do § 265a odst. 1 tr.

ř. vyžadující, aby dovolání směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Je zřejmé,

že napadené usnesení nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí uvedených v § 265a

odst. 2 tr. ř., jelikož se nejedná o rozhodnutí, jímž by bylo meritorně

skončeno trestní stíhání a představovalo překážku věci rozhodnuté. Z tohoto

důvodu se Nejvyšší soud bude v dalších pasážích svého rozhodnutí zabývat

problematikou podmínek pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného spíše

v obecnější rovině a pouze ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, aniž by

se do detailu přezkoumával předmětné usnesení odvolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

39. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům

dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá

existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení

takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na

příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K dovolání obviněného J. Š.

40. Obviněný J. Š. brojil v mimořádném opravném prostředku proti výroku

o vině napadeného rozsudku, přičemž odkázal hned na čtyři dovolací důvody, a to

podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), k) a l) tr. ř. ve znění účinném

do 31. 12. 2021. Lze doplnit, že po novelizaci trestního řádu zákonem č.

220/2021 Sb. jsou uplatněné dovolací důvody nově zakotveny v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. a), h), l) a m) tr. ř.

41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže

ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě

obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího

stupně. S ohledem na obsah podaného dovolání je ovšem zřejmé, že obviněný

neuplatnil žádnou námitku, která by tematicky odpovídala právě citovanému

zákonnému ustanovení. S jeho rozsahem se zcela míjí výhrada, že dovolatel se

žádného trestného činu nedopustil, stejně jako jeho klíčový argument, že mu

dosud nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně v souladu s požadavky

trestního řádu. Totéž platí i o námitce, že v napadeném usnesení chybí výrok o

tom, jak soud druhého stupně rozhodl o podaném odvolání. Výše bylo

konstatováno, že nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující

některý z dovolacích důvodů, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném

dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. To se v daném případě nestalo,

proto Nejvyšší soud nebude k prvnímu, obviněným zvolenému dovolacímu důvodu

přihlížet.

42. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve

znění účinném do 31. 12. 2021 lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o

zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod

písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých

okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl

zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo

podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené

pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho

obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba

nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad

odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných

důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení

předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními

dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

43. V posuzované trestní věci však ve vztahu k obviněnému J. Š. ani

jedna ze tří shora definovaných možností nenastala. Vrchní soud v Praze nejprve

postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze

řádně přezkoumal (nebyl tak dán prostor k odmítnutí nebo zamítnutí opravného

prostředku bez jeho věcného přezkoumání). Podané odvolání soud nakonec nezamítl

ani podle § 256 tr. ř. Naopak z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. a), d),

odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. Š. prvoinstanční rozhodnutí v celém

jeho rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o vině a sám

dovolateli uložil i trest. Z tohoto důvodu nebyl taktéž druhý důvod uplatněný v

podaném dovolání naplněn. Ani k němu tudíž nebude v tomto dovolacím řízení

nadále přihlíženo.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění účinném

do 31. 12. 2021 je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je

neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý

výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho

výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí

učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který

neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v

případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným

pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není

citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov.

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2013, s. 3173, 3174).

45. Dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu vytýkal, že v napadeném

rozsudku chybí výrok o tom, jak rozhodl o odvolání podaném obhájcem, zda mu

vyhověl nebo ho zamítl. Takto formulovaná námitka sice spadá do kontextu shora

označeného dovolacího důvodu, nelze ji však posoudit jako opodstatněnou. Z

výroku rozhodnutí odvolacího soudu (navíc v kombinaci s jeho následným

odůvodněním) lze totiž bez potíží a poměrně snadno zjistit, jak se odvolací

soud s předmětným opravným prostředkem vypořádal. Není od věci připomenout, že

soud shledal odvolání obviněných J. Š., P. K. a L. W. částečně důvodnými ve

vztahu k výroku o vině (konkrétně k jednomu dílčímu skutku, jehož se měli tito

tři společně dopustit, avšak pro něj nebylo řádně zahájeno jejich trestní

stíhání), a proto z jejich podnětu zrušil výrok o vině a na něj navazující

výrok o trestu, aby sám nově rozhodl o vině a trestu jmenovaných obviněných.

Jinými slovy, ve výroku napadeného rozhodnutí jsou obsaženy všechny náležitosti

potřebné k určení, jak odvolací soud o podaném odvolání rozhodl, v odůvodnění

předmětného rozsudku je pak zcela zřetelně uvedeno, které jednotlivé námitky

dovolatele považoval odvolací soud za důvodné a které nikoliv.

46. K tomu je nutno dále poznamenat, že v konstantní a dlouholeté praxi

soudů v trestním řízení je k odvolání obviněného (jakož i dalších účastníků

řízení) vždy přistupováno jako k jednomu nedělitelnému celku a takto je o něm

také rozhodováno. Pokud tedy odvolací soud shledá podané odvolání částečně

důvodným, a to i v případě, že tato důvodnost se týká jen jednoho oddělitelného

výroku napadeného rozhodnutí, zruší z podnětu relevantně uplatněných námitek

dané rozhodnutí anebo jen jeho část (oddělitelný výrok), zatímco o výhradách,

které soud odůvodněnými neshledal, již dalším výrokem nerozhoduje, a to i v

případě, že by podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil jen jeden odvoláním napadený

výrok (např. o trestu, náhradě škody nebo ochranném opatření), zatímco jiný,

proti němuž byl opravný prostředek rovněž podán, ponechá beze změny (typicky

výrok o vině). Lze ještě doplnit, že zcela shodným způsobem postupuje i

Nejvyšší soud v řízení o dovolání. K tématu pojímání opravného prostředku jako

celku je k dispozici více než bohatá judikatura zdejšího soudu, např. usnesení

ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle kterého je odvolání z

hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo

vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k

jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému

odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle

§ 256 tr. ř. zamítnout. Velice podrobně se dané problematice věnuje také

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ve

kterém je vysloven tentýž právní názor. Lze zopakovat, že v posuzované trestní

věci ani nenastala výše popisovaná situace, tj. že by odvolací soud zrušil jen

jeden oddělitelný výrok. Naopak Vrchní soud v Praze coby odvolací soud zrušil

ve vztahu k dovolateli všechny výroky, které se jej týkaly. Dvojnásob tak

platí, že žádný další výrok reagující na jím podané odvolání nebylo potřeba v

napadeném rozhodnutí vynášet, a tudíž v něm ani žádný takový výrok nemůže

chybět.

47. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném

do 31. 12. 2021 lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad

tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §

265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem

mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm.

Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí

vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí

přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před

soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný

prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní

úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o

dovolání.

48. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak

byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv

o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad,

které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo

v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti

mající význam z hlediska hmotného práva.

49. Právě popsané vymezení citovaného dovolacího důvodu však obviněný

vůbec nerespektoval, poněvadž první okruh jeho dovolacích námitek byl zaměřen

výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí, zatímco druhý z nich se

dotýkal procesního postupu nalézacího i odvolacího soudu. Konkrétně dovolatel

argumentoval tím, že jeho jednání bylo zcela legální a že neměl jakýkoli vliv

na činnost obchodních společností, které byly soudy označeny jako tzv. „první

nabyvatelé“ pohonných hmot v České republice, že je nezakládal, neřídil,

neovládal, nevěděl nic o jejich aktivitách a především neměl žádný podíl na

tom, že z předmětných obchodů s pohonnými hmotami neodvedly DPH. Relevantnost

skutkových zjištění soudů zpochybňoval i výhradou, že mu nebylo umožněno se k

věci před soudem vyjádřit. Vedle toho poukazoval na skutečnost, že mu dosud

nebyl platně doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp.

zn. 10 T 16/2017, a z tohoto důvodu mu ještě nepočala běžet ani lhůta pro

podání odvolání. Z obsahu jeho dovolacích námitek je tedy patrné, že ani jeden

z vytčených argumentačních okruhů nemohl naplnit zákonný rámec ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přinejmenším ne v té podobě, ve které jej

obviněný uplatnil.

50. Přes výše uvedené byl Nejvyšší soud i v období do 31. 12. 2021

povinen vždy zkoumat, zda nesprávná realizace důkazního řízení nemohla mít za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních

požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se

rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec

ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být

respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu

viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze

dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,

stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud v

této souvislosti vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla

nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a

svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Pokud k takovému

zásadnímu pochybení v řízení před soudy prvního nebo druhého stupně došlo, byl

i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn mimořádně zasáhnout do přijatých

skutkových zjištění a napadené rozhodnutí zrušit i nad rámec vymezených

dovolacích důvodů. Podle Ústavního soudu bylo možno vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s

procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Tato dlouhodobě zavedená rozhodovací praxe se

následně promítla do novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb.,

kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o

změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů

státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965

Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o

sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony. (a několika dalších zákonů)

zákonem č. 220/2021 Sb. S účinností ode dne 1. 1. 2022 tak došlo mimo jiné i k

novelizaci znění § 265b odst. 1 tr. ř. vymezujícího důvody dovolání a konkrétně

do § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl včleněn nový dovolací důvod spočívající v

tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků

trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou

založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) §

265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m).

Uvedená změna ve svých

důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za

splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění,

na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost

provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2

odst. 5, 6 tr. ř.

51. Na základě výše uvedeného je možno shledat, že pod nově definovaný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022

lze podřadit námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním soudů nižších

instancí. Naproti tomu mimo veškeré dovolací důvody zůstává i nadále výhrada

neúčinného doručení rozsudku soudu prvního stupně, kterou bude moci Nejvyšší

soud posoudit pouze z hlediska zachování práva dovolatele na obhajobu a

spravedlivý proces, neboť jeho povinnost hodnotit, zda nedošlo k zásahu do

základních, ústavně garantovaných práv a svobod obviněných platí stále, i po

novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. a rozšíření okruhu dovolacích

důvodů. Lze ovšem předeslat, že skutkové námitky uplatněné v podaném dovolání

považoval Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné a rovněž nepřisvědčil

argumentaci ohledně doručování rozhodnutí, kdy v postupu Městského ani Vrchního

soudu v Praze neshledal nic, co by svědčilo pro porušení principů spravedlivého

procesu.

52. Proti přijatým skutkovým zjištěním dovolatel brojil nejprve popisem

své činnosti, kdy jako předseda představenstva společnosti T. sháněl v České

republice odběratele pohonných hmot od rakouské obchodní společnosti I., jejímž

byl zástupcem. Poté v obecné rovině namítl, že neměl v podstatě nic společného

s podnikatelskou činností nabyvatelů tohoto zboží a především neměl žádný podíl

na tom, že příslušné obchodní společnosti neplnily své daňové povinnosti. K

tomu je nutno poznamenat, že obviněný se víceméně omezil pouze na popisovaná

zcela nekonkrétní tvrzení, aniž by označil nějaké důkazy či skutečnosti, které

by jím prezentovanou verzi skutkového děje podporovaly. Z tohoto důvodu může

Nejvyšší soud také pouze v obecné rovině uvést, že dovolatelem prezentovaný

popis událostí vůbec neodpovídá obsahu důkazů provedených a důkladně

vyhodnocených soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se rovněž seznámil s důkazy

klíčovými pro tuto trestní věc a dospěl k závěru, že soud prvního stupně

interpretoval jejich náplň i význam zcela logicky a správně (v souladu s § 2

odst. 6 tr. ř.) a na tomto základě přijal taková skutková zjištění, o nichž

nemá dovolací soud žádných pochybností (tedy s respektem k § 2 odst. 5 tr. ř.).

53. Soud prvního stupně se nejdříve zcela správně zaměřil na celkový

mechanismus spáchané trestné činnosti, který spočíval v tom, že skupina účelově

založených společností, tzv. „ztracených obchodníků“, zastupovaných formálně

pouze tzv. „bílými koňmi“, v podstatě předstírala nákup pohonných hmot od

zahraničních společností (v drtivé většině případů právě od I.), fingovala tedy

dovoz zboží z jiného členského státu EU, který je zatížen výrazně vyšší daňovou

povinností k DPH než nákup zboží od tuzemského dodavatele. Pohonné hmoty

obratem přeprodaly dalším subjektům (dalším článkům řetězce), čímž jim umožnily

vyhnout se zvýšené daňové povinnosti, samy následně DPH příslušnému správci

daně neodvedly a velmi brzy ukončily svou „obchodní“ činnost. Soud velice

správně poukázal na fakt, že tyto společnosti se v řetězci plynule střídaly,

všechny obchodovaly se stejnými subjekty a byly nepochybně řízeny stejnou

skupinou osob, mimo jiné i proto, že k jejich účtům, e-mailům a datovým

schránkám bylo přistupováno ze stejných IP adres (srov. body 202. až 207. rozsudku nalézacího soudu). Je tudíž možno poznamenat, že již samotná účast na

takovém řetězci, popřípadě i jiné napojení na něj zakládá přinejmenším určité

podezření, zda se taková osoba vědomě nedopouští daňového trestného činu. Každopádně úmyslná participace obviněného J. Š. na celé této organizaci byla v

řízení prokázána řadou plynule na sebe navazujících důkazů, které soud prvního

stupně velmi pečlivě rozebral. Poukázal zejména na nález bianco „potvrzení o

důvodu platby“ při domovní prohlídce u dovolatele, orazítkovaných a podepsaných

jednateli shora připomínaných nastrčených společností – „prvních nabyvatelů“,

dále na e-mailovou komunikaci, ze které vyplývá, že jménem některých těchto

subjektů objednával dodávku pohonných hmot u společnosti I. Je přitom zřejmé,

že tyto důkazy zcela jednoznačně vyvracejí námitku, že obviněný za „ztracené

obchodníky“ nikdy nejednal. Nadto je třeba zdůraznit, že to byl právě on, kdo

zajistil jejich „podnikatelskou spolupráci“ se společností I. Usvědčujícími

důkazy ve vztahu k němu byly také výpovědi některých dalších obviněných,

zejména obviněného M. P. z přípravného řízení. Nejvyšší soud tedy plně

akceptoval hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně i skutkové závěry

jím přijaté. Z tohoto důvodu a rovněž proto, že i samotné námitky dovolatele

postrádaly na konkrétnosti, dále v podrobnostech odkáže na zevrubné odůvodnění

prvoinstančního rozsudku nacházející se v jeho bodech 217. až 226. Jen pro

úplnost dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že takový jeho přístup k

odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i

celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu,

týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku,

připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného

rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném

prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp.

že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně

(tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti

Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti

Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze

dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS

1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném

prostředku.

54. Další výhrady vznesl obviněný proti způsobu doručení rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T 16/2017, který

považoval za nesouladný s ustanoveními trestního řádu upravujícími doručování

soudního rozhodnutí (resp. rozsudku). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že k

namítanému porušení nedošlo v takové kvalitě a intenzitě, jež by implikovaly

závěr, že postupem soudů obou stupňů bylo relevantně zasaženo do práva

dovolatele na obhajobu či do jiného z postulátů spravedlivého procesu. V prvé

řadě se nelze ztotožnit s námitkou, že soud prvního stupně postupoval v rozporu

s § 251 odst. 3 tr. ř., v němž je uvedeno, že jakmile uplynuly lhůty k podání

odvolání a lhůty k odstranění vad odvolání u všech oprávněných osob, předseda

senátu doručí stejnopis odvolání a jejich odůvodnění ostatním stranám a

nevyčkávaje jejich vyjádření předloží spisy odvolacímu soudu. V posuzované

trestní věci je podstatné, že soud řádně zaslal odvoláním napadený rozsudek

obviněnému J. Š. na adresu jeho pobytu v USA, načež se mu vrátila bezvadně

vyplněná mezinárodní dodejka, a to včetně rubriky s podpisem adresáta. Soud

proto neměl žádný reálný důvod uvažovat o tom, že by k doručení předmětného

rozhodnutí ve skutečnosti nedošlo. Je nutno připustit, že tato skutečnost byla

v podaném odvolání namítána, nicméně v něm již nebylo zmíněno, že podpis na

doručence, kterou měl soud k dispozici, není pravým podpisem dovolatele. Bylo

by tedy výrazně nad rámec povinností soudu prvního stupně uvedených v § 251

odst. 3 tr. ř., pokud by si zkoušel domýšlet případné důvody, proč nemělo být

dané rozhodnutí řádně doručeno a posléze k tomu z vlastní iniciativy provádět

šetření. Pokud tedy za této situace předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v

Praze coby soudu odvolacímu, nejednal v rozporu s právě probíraným zákonným

ustanovením.

55. Nejvyšší soud však nemá zásadní výhrady ani k postupu, k němuž se

uchýlil odvolací soud poté, co během veřejného zasedání zjistil, že k řádnému

doručení napadeného rozsudku opravdu dojít nemuselo. Byť by se nabízel

obviněným požadovaný úkon v podobě vrácení věci soudu prvního stupně bez jejího

věcného vyřízení, není v rozporu s normami trestního řádu, pokud se tak

odvolací soud rozhodl učinit sám. Je potřeba zdůraznit, že ani § 130 odst. 1

tr. ř. ani § 64 odst. 1, 5 tr. ř. výslovně nezakazují, aby doručení rozsudku

provedl i jiný soud, který je oprávněn v příslušném trestním řízení rozhodovat,

než jen soud prvého stupně. Ani v odborné literatuře či judikatuře k těmto

ustanovením nelze podobné omezení dohledat. Proto nelze odvolacímu soudu

vytknout, že by jednal nezákonně. Naopak se alespoň snažil ve smyslu § 2 odst.

4. tr. ř. dostát své povinnosti projednat věc bez zbytečných průtahů. Vlastní

doručování písemností pak nebylo zasaženo dalšími možnými nesrovnalostmi či

pochybeními, a tudíž nebylo důvodu nepřiznat mu právní účinky, které trestní

řád s doručením písemnosti spojuje. Odmítl-li adresát za takového stavu

předmětnou písemnost převzít, je třeba to považovat za bezdůvodné odepření

jejího přijetí ve smyslu § 64a odst. 2 tr. ř. V podrobnostech je možno dále

odkázat na bod 5. odůvodnění napadeného rozsudku, kde je tato otázka zevrubně

řešena.