8 Tdo 93/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovoláních obviněných 1) J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. XY, a 2) M. P., nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T 16/2017, byli obvinění J. Š., P. K. a M. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále též jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný L. W.

byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let.

Obviněný P. K. byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015, odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 1 620 000 Kč, vyměřený jako 540 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 3 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let.

Podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks padělku parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením č. CC048470, který tvořil přílohu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 95/2015, a mobilního telefonu zn. Vertu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný M. P. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 5 let. Obviněný L. W. byl podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 5 let. Oproti tomu byli obvinění T. K. a M. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30.

10. 2017, sp. zn. 1 KZV 68/2014, pro skutky, jichž se měli podle obžaloby dopustit pod bodem 1. společně se spoluobviněnými J. Š., P. K., M. P., L. W. a se samostatně trestně stíhaným J. B., čímž měli oba obvinění spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J. Š., P. K., M. P., L. W. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných J. Š., T. K. a M. M. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, byl výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných

J. Š., P. K. a L. W. a u obviněného L. W. též podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění J. Š. a P. K. nově uznání vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný L. W. byl nově uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let.

Obviněný P. K. byl za tento trestný čin a dále za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015, odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1 620 000 Kč, vyměřený jako 540 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 3 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 10 let. Podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks padělku parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením č. CC048470, který tvořil přílohu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 95/2015, a mobilního telefonu zn. Vertu.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 95/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný L. W. byl podle § 240 odst.

3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 5 let.

Výrokem II. tohoto rozsudku odvolacího soudu byla podle § 260 tr. ř. věc obviněných J. Š., P. K. a L. W. v rozsahu skutku popsaného v bodě 1) h) výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž měli obvinění spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, vrácena státnímu zástupci k došetření.

Výrokem III. rozsudku odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. P. a odvolání státního zástupce, podaná v neprospěch obviněných J. Š., T. K. a M. M. jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, následně mírně modifikovaných odvolacím soudem se obvinění dopustili shora označené trestné činnosti tím, že

1) obvinění J. Š., P. K., M. P. a L. W. společně

v období od 10. 9. 2012 do 31. 1. 2013 na území XY a jinde, společně s již odsouzeným J. B., ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, jednali ve vzájemné součinnosti s využitím účelově a pouze formálně dosazených obchodních společností, fakticky ovládaných obviněnými či jejich dalšími spolupachateli, jako prvních nabyvatelů pohonných hmot (motorové nafty a benzinu) v České republice, tedy společností s nejvyšší daňovou povinností ve vztahu k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“), konkrétně v chronologickém pořadí společností

a) B., IČO XY, se sídlem XY, b) Ž. E., IČO XY, se sídlem XY, c) M. C., IČO XY, se sídlem XY, d) H., IČO XY, se sídlem XY, e) S., IČO XY, se sídlem XY, f) A., IČO XY, se sídlem XY, g) E., IČO XY, se sídlem XY,

s tím, že tyto společnosti, vesměs formálně řízené tzv. bílými koňmi, zjednanými k tomu obviněnými či jejich spolupachateli, formálně zakoupily jako první nabyvatel v České republice pohonné hmoty, které obratem přeprodaly dalším společnostem, neuhradily DPH a staly se nekontaktní (působily tedy v řetězci společností jako tzv. „missing trader“ pouze za tím účelem, aby následně neodvedly DPH, a způsobily tak škodu na neodvedené dani České republice),

když dodavatelem pohonných hmot těmto společnostem byla rakouská společnost I. H. und S. se sídlem XY (dále případně též jen „I.“),

tyto společnosti (missing tradeři) prodávaly zboží dalším společnostem v České republice, když jejich odběrateli byly zpravidla společnosti

T. P., IČO XY, se sídlem XY, D., IČO XY, se sídlem XY, A. c., IČO XY, se sídlem XY, P. O., IČO XY, se sídlem XY,

odběrateli těchto čtyř společností pak byly zpravidla společnosti

A., IČO XY, se sídlem XY, K., IČO XY, se sídlem XY, P. P., IČO XY, se sídlem XY, K. T., IČO XY, se sídlem XY,

které prodávaly zboží dalším společnostem,

pro všechny výše uvedené první nabyvatele pohonných hmot na území České republiky na základě smlouvy vykonávala společnost P. M., IČO XY, se sídlem XY, činnost tzv. oprávněného příjemce, jehož povinností bylo odvést spotřební daň,

přičemž konkrétně obviněný J. Š. s vědomím, že se u prvních nabyvatelů na území České republiky jedná o společnosti, které fakticky řídí a ovládá někdo jiný, než jsou osoby formálně uvedené a vystupující jako jejich jednatelé, a které jsou do řetězce společností vzájemně si přeprodávajících pohonné hmoty cíleně zařazovány pouze za tím účelem, aby následně neodvedly DPH, a způsobily tak škodu na neodvedené dani České republice, ve všech případech zajistil uzavření smlouvy mezi těmito společnostmi jako odběrateli a společností I. jako dodavatelem, přinejmenším v některých případech přímo sám objednával u I. pro tyto společnosti pohonné hmoty, tedy za ně i fakticky jednal, podílel se na zajištění společnosti P. M., jako oprávněného příjemce pro tyto společnosti, včetně zajištění jistiny spotřební daně ve výši 2 000 000 Kč (domluvením půjčky od společnosti G., za niž jednal obviněný P. K.), když využití (s dílčí výjimkou společnosti M. C., která z menší části využila i služeb jiného oprávněného příjemce) stejného oprávněného příjemce všemi prvními nabyvateli usnadňovalo páchání trestné činnosti, konkrétně komunikaci jménem prvních nabyvatelů (missing traderů), resp. jejich údajných jednatelů s jednatelkou P. M. a dalšími zúčastněnými osobami a odvedení spotřební daně nezbytné pro uvolnění zboží v České republice, vystavoval jménem jednatelů prvních nabyvatelů a dalších společností na základě bianco formulářů, které měl k dispozici, potvrzení pro I. o tom, proč za první nabyvatele fakticky pohonné hmoty zaplatila jiná společnost, společně s dalším spolupachatelem předával obviněnému M. P., jednateli společností T. P. a D., podklady minimálně ke společnostem M. C. a H., jakožto dodavatelům společností obviněného M. P., podílel se na domlouvání angažování formálních jednatelů prvních nabyvatelů a na komunikaci s nimi,

obviněný P. K. s vědomím, že společnost P. M. bude pro účely zaplacení spotřební daně využívána jako oprávněný příjemce tzv. missing tradery, tedy společnostmi, které neuhradí DPH, poskytl jako jednatel G. půjčku 2 000 000 Kč společnosti P. M., aby mohla zaplatit jistinu spotřební daně, dále domluvil s obviněným M. P., že se jeho společnosti zapojí do obchodování s pohonnými hmotami, které budou od prvních nabyvatelů odkupovat a přeprodávat dále, sám do řetězce společností dále zařadil společnost A., jejímž jednatelem byl jeho bratr T. K. a pro niž obviněný P. K. dojednával, od koho bude zboží odebírat a komu je bude přeprodávat, společně s obviněným J. Š. představil jednatelce společnosti P. M. jednatele společnosti I. P., J. M., prostřednictvím obviněných M. P. (jednatele společností T. P. a D.) a L. W. řídil a úkoloval P. V., který v pozici tzv. bílého koně jako jednatel působil ve společnosti S.,

obviněný M. P. se jako jednatel společností T. P. a D. zapojil do řetězce obchodování s pohonnými hmotami, ačkoli od počátku věděl, že se jedná o formální obchody, při nichž bude docházet k nezaplacení DPH ze strany prvních nabyvatelů pohonných hmot v České republice, přesto od těchto nabyvatelů pohonné hmoty nakupoval, i když se s jejich jednateli zčásti ani nesetkal a podklady k těmto společnostem dostával od spoluobviněných, a přeprodával je dále, posléze společně s obviněným L. W. na základě pokynů obviněného P. K. řídil činnost P. V., který v pozici tzv. bílého koně jako jednatel působil ve společnosti S., včetně toho, že přebíral hotovost vybranou P. V. z bankovního účtu S. a předával ji P. K.,

a obviněný L. W. se jednak po domluvě s obviněnými M. P. a P. K. stal jednatelem společnosti A. c., která v řetězci společností nahradila společnost D., přičemž v této společnosti působil pouze jako tzv. bílý kůň, tedy ji fakticky neřídil, neobchodoval a pouze podepisoval dokumenty, které mu byly předkládány, a navíc dojednal se svým známým P. V., aby se stal jednatelem společnosti S., a to při vědomí, že rovněž P. V. bude působit pouze jako bílý kůň, společně s obviněným M. P. na základě pokynů obviněného P. K. činnost P. V. řídil, zajišťoval jeho podpisy na dokumentech a zároveň mu předával odměnu za tuto činnost,

a společnosti vystupující jako první nabyvatelé na území České republiky konkrétně neuhradily DPH následujícím způsobem:

a) společnost B. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, za III. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost částkou 25 822 293 Kč, finanční úřad vydal za účelem postižení dosud nestanovené daně zajišťovací příkaz a exekuční příkazy na účty společnosti, na jejichž základě byla na účtech zablokována a finančnímu úřadu odvedena částka 8 460 360,01 Kč, podle faktury č. R20120901 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 143 937 804,75 Kč bez DPH, které následně prodala společnosti T. P., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez dalšího navýšení ceny činila daňová povinnost k DPH 28 787 561 Kč, společnost daň sama ani zčásti neuhradila, pouze došlo k úhradě výše uvedené částky 8 460 360,01 Kč na základě blokace částky na účtu a exekuce, a dále podala tato společnost daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 14 913 094 Kč, nicméně DPH ani zčásti neuhradila, přičemž podle faktury č. R20121002 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 88 070 887,76 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem T. P. a D. a v případě prodeje za nákupní cenu (včetně zákonné spotřební daně) bez dalšího navýšení ceny činila daňová povinnost k DPH 17 614 178 Kč,

b) společnost Ž. E. E. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost v částce 50 189 173 Kč, podle faktur č. R20121101 a R20121001 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 280 039 378,17 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem T. P. a D., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 56 007 876 Kč, společnost sama daň neuhradila, nicméně finančním úřadem byl vydán zajišťovací příkaz a následně exekuční příkaz, na jehož základě byla na účtu společnosti zablokována a poté exekučně uhrazena částka 16 344 976,62 Kč,

c) společnost M. C. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, podle faktury č. R20121102 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 220 702 840,16 Kč bez DPH, které následně prodala společnostem D. a P. O., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 44 140 568 Kč, a DPH ani zčásti neuhradila, zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 2 153 652 Kč,

d) společnost H. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 52 836 729 Kč, podle faktury č. R20121103 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 383 062 316,96 Kč bez DPH, které prodala společnostem D., P. O. a A. c., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 76 612 463 Kč, a DPH ani zčásti neuhradila, zároveň dovezla do České republiky další pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 929 559 Kč,

e) společnost S. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 10 946 271 Kč, podle faktury č. R20121104 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň v částce 229 237 714,77 Kč bez DPH, které prodala společnostem A. c. a P., O., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 45 847 543 Kč, a daň ani zčásti neuhradila,

f) společnost A. nepodala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012, podle faktury č. R20121103 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 110 075 308,29 Kč bez DPH, které dále prodala nezjištěným odběratelům, přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH 22 015 062 Kč, a DPH ani zčásti neuhradila,

zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 583 874 Kč,

g) společnost E. podala daňové přiznání k DPH za IV. čtvrtletí 2012 k Finančnímu úřadu pro XY, Územní pracoviště pro XY, v němž vykázala daňovou povinnost ve výši 4 287 177 Kč, podle faktury č. R20121202 společnosti I. odebrala od této společnosti pohonné hmoty v pořizovací ceně navýšené o zákonnou spotřební daň a snížené o množství pohonných hmot zajištěných v rámci daňové exekuce v částce 24 203 213,30 Kč bez DPH, které prodala společnostem A., K. a P. O., přičemž v případě prodeje za nákupní cenu (včetně spotřební daně) bez dalšího navýšení činila daňová povinnost k DPH částku 4 840 643 Kč, a daň ani zčásti neuhradila,

zároveň dovezla do České republiky pohonné hmoty, které obvinění měli v souladu s fungováním řetězce v úmyslu uvést do volného oběhu a prodat na území České republiky bez zaplacení DPH, nicméně pohonné hmoty byly zajištěny finančním úřadem z obavy o nezaplacení DPH, a podle množství takto dovezených pohonných hmot by výše DPH u těchto zajištěných pohonných hmot činila 355 452 Kč,

a České republice tak obvinění jednáními popsanými pod bodem 1) způsobili na neodvedené dani z přidané hodnoty celkovou škodu (pozn. Nejvyššího soudu: správně rozsah zkrácené daně) ve výši 271 060 557 Kč a pokusili se způsobit škodu ve výši 28 827 874 Kč, tj. celkem ve výši 299 888 431 Kč,

obviněný J. Š. se na této způsobené škodě a pokusu způsobit vyšší škodu úmyslně podílel v plném rozsahu,

obviněný P. K. se na způsobené škodě úmyslně podílel ve výši 269 114 413 Kč s tím, že se podílel na pokusu způsobit škodu ve výši 28 827 874 Kč, tj. celkem ve výši 297 942 287 Kč (tedy s odečtením neodvedené DPH ve výši 1 946 144 Kč za pohonné hmoty, které společnost M. C. dovezla s využitím jiného oprávněného příjemce, než byla společnost P. M., konkrétně společnosti D.),

obviněný M. P. se na způsobené škodě a pokusu způsobit další škodu podílel přinejmenším v rozsahu neodvedené DPH za pohonné hmoty prodané společnostmi B., Ž. E. E., M. C. a H., společnostem T. P. a D. a dále v rozsahu neodvedené DPH společností S., tedy se na způsobené škodě úmyslně podílel ve výši 219 971 881 Kč a na pokusu způsobit celkovou škodu ve výši 244 777 218 Kč,

obviněný L. W. se na způsobené škodě podílel přinejmenším v rozsahu DPH neodvedené společností S. ve výši 45 847 543 Kč a dále v rozsahu neodvedené DPH za pohonné hmoty prodané společností H., společnosti A. c. ve výši 5 731 991 Kč, tedy se úmyslně podílel na způsobení škody v celkové výši 51 579 534 Kč.

2) obvinění J. Š. a P. K. společně

v období nejméně od 15. 12. 2012 do 31. 1. 2013, ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch zařazením dalších společností do řetězce společností popsaného pod bodem 1) s tím, že pohonné hmoty budou odebírány od jiného dodavatele, obviněný P. K. domluvil dodávky pohonných hmot společností H. S., se sídlem XY, která je sama odebírala z rafinérie ve Slovinsku, a společně s obviněným J. Š. přivedli do společnosti P. M., jednatele společnosti I. P., se sídlem XY, J. M., který domluvil s jednatelkou společnosti P. M., výkon činnosti oprávněného příjemce, přičemž společnost I. P. působila jako prostřední osoba při dodání zboží uvnitř Evropské unie (fakticky nicméně pouze jako účelově vsunutý článek), a takto oba obvinění jednali přinejmenším s vědomím, že první nabyvatel na území České republiky, jímž byla společnost H. F., IČO XY, se sídlem XY, je pouze účelově a formálně do řetězce dosazená obchodní společnost, fakticky ovládaná obviněnými či jejich dalšími spolupachateli, za niž ve skutečnosti nejednal její jednatel a která pouze formálně zakoupila jako první nabyvatel v České republice pohonné hmoty, které obratem přeprodala dalším společnostem, neuhradila DPH a stala se nekontaktní (působila tedy v řetězci společností jako tzv. „missing trader“ pouze za tím účelem, aby následně neodvedla DPH, a způsobila tak škodu na neodvedené dani České republice),

a společnost H. F. podala daňové přiznání k DPH k Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v XY, za IV. čtvrtletí 2012, v němž vykázala daňovou povinnost k DPH v částce 12 963 704 Kč, přitom odebrala pohonné hmoty od společnosti I. P., které byly této společnosti dodány společností H. S. za pořizovací cenu navýšenou o zákonnou spotřební daň 38 152 558,03 Kč, a následně je prodala odběrateli A. c., přičemž v případě prodeje pohonných hmot za nákupní cenu společnosti I. P. od H. S. navýšenou o zákonnou spotřební daň činila daňová povinnost společnosti H. F. 7 630 512 Kč, a DPH společnost ani zčásti nezaplatila,

a za leden 2013 společnost H. F. daňové přiznání k DPH nepodala, přestože odebrala pohonné hmoty od společnosti I. P., které této společnosti byly dodány společností H. S. za pořizovací cenu navýšenou o zákonnou DPH v částce 249 091 810,42 Kč, pohonné hmoty následně prodala odběrateli A. c., přičemž v případě prodeje pohonných hmot za nákupní cenu společnosti I. P. od H. S. navýšenou o zákonnou spotřební daň činila daňová povinnost společnosti H. F. 49 818 362 Kč, a DPH společnost ani zčásti neuhradila,

obvinění tak v bodu 2) způsobili České republice škodu (pozn. Nejvyššího soudu: správně rozsah zkrácené daně) ve výši 57 448 874 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, podali prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání jednak obviněný J. Š., který odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), k) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jednak obviněný M. P., který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

5. Obviněný J. Š. (dále též jen „dovolatel“) připomenul, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 2. 4. 2014, po celou dobu byl stíhán na svobodě, se souhlasem policejního orgánu opakovaně vyjížděl od USA, kde v současné době nepřetržitě žije a s orgány činnými v trestním řízení komunikuje prostřednictvím služeb České pošty, e-mailů a telefonu. Po podání obžaloby se nezúčastnil žádného hlavního líčení u Městského soudu v Praze, vždy se však řádně omluvil a požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, neboť mu jeho zdravotní stav účast neumožňoval, což doložil lékařskými zprávami. Soud prvního stupně obviněného ani jednou nevyslechl, a to ani videokonferencí nebo cestou právní pomoci vyžádanou v USA. Z tohoto důvodu v rozporu s § 2 odst. 5. tr. ř. nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

6. Dovolatel popřel, že by jednal v úmyslu zkrátit daňovou povinnost a získat pro sebe neoprávněný prospěch. Konstatoval, že jako předseda představenstva společnosti T. uzavřel smlouvu o spolupráci s rakouskou společností I., která přijímala objednávky od českých firem na nákup pohonných hmot, které dále zprostředkovala s rafineriemi. Za tuto činnost měl obviněný, resp. jím zastupovaná obchodní společnost, od svého smluvního partnera provizi. Pro obchodní činnost společnosti I. byla nejdůležitější společnost P.

M. (dále jen „P. M.“), zastupovaná obviněnou M. M., která byla v témže trestním řízení zproštěna obžaloby. Označené společnosti měly uzavřenu smlouvu o činnosti oprávněného příjemce při nákupu minerálních olejů z jiných členských států EU. Předmětem smlouvy byla sjednaná povinnost oprávněného příjemce (společnosti P. M.) zajišťovat dopravu minerálních olejů a uvádět je do oběhu v České republice. Obviněná M. M. u soudu vypověděla, že při každé obchodní transakci byla zaplacena kupní cena prodávající rafinerii a spotřební daň České republice, přičemž dovoz pohonných hmot probíhal v souladu s platnými právními předpisy.

Zda však tuzemský kupující zaplatil daň z příjmu a DPH již nebylo předmětem činnosti společnosti I., P. M. ani T. Dovolatel do podnikání a účetnictví českých importérů „neviděl“ a nemohl do jejich činnosti jakkoliv zasahovat, žádnou z těchto společností nevlastnil, nezakládal, neřídil ani neovládal. Každý jednotlivý obchodní případ byl společností P. M. hlášen odpovědným orgánům, které měly v případě pochybností možnost zajistit finanční prostředky na předpokládané DPH, např. formou zajišťovacích příkazů.

S dovozy pohonných hmot z rafinérie v XY pak neměl dovolatel nic společného. Obvinění, že to byl on, kdo spolu s obviněnými L. W. a M. P. řídil obchodování s pohonnými hmotami po jejich dovozu do České republiky, přeprodávání dalším společnostem a zakládání společností tzv. ztracených obchodníků, dovolatel vyloučil. Doplnil ještě, že ani finanční úřady nebyly schopny specifikovat výši nároku na náhradu škody vůči jednotlivým obviněným, načež celkově shrnul, že nebylo zjištěno, že by se dopustil jednání popsaného v bodech 1) a 2) výroku rozsudku Městského soudu v Praze, tedy že by naplnil objektivní a subjektivní stránku projednávaného trestného činu.

7. Dovolatel rovněž namítl, že Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních obviněných a státního zástupce, aniž byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání a rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněnému totiž nikdy nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně do vlastních rukou v souladu s § 130 odst. 1 a § 64 odst. 1, 5 tr. ř. Na danou skutečnost upozornil obhájce v podaném odvolání, předseda senátu Městského soudu v Praze na to ovšem nijak nereagoval a spis předložil soudu druhého stupně. Obdobně se zachoval i Vrchní soud v Praze, který nařídil na den 25.

8. 2020 veřejné zasedání k projednání podaných odvolání. V jeho rámci však předseda senátu k námitce obhajoby konstatoval, že soud nemá spolehlivé informace o tom, zda bylo dovolateli skutečně doručeno. Proto odročil veřejné zasedání nejprve na neurčito, později stanovil jeho nový termín. V průběhu veřejného zasedání dne 25. 8. 2020 obhájce obviněného soudu sdělil, že je s klientem v pravidelném kontaktu, a může mu proto napadený rozsudek doručit na jeho adresu v USA. Vrchní soud v Praze mu poté předal dva doporučené dopisy s tzv. zeleným pruhem, přičemž jako odesílatel byl uveden právě odvolací soud. Obhájce obě písemnosti v jedné společné dopisní obálce dovolateli doporučeně zaslal, o čemž jej informoval také e-mailem.

8. Obviněný vyslovil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu, jenž se sám rozhodl za soud prvního stupně doručit v průběhu veřejného zasedání odvoláním napadený rozsudek namísto toho, aby věc vrátil bez věcného vyřízení, bylo s ohledem na § 251 odst. 3 tr. ř. porušeno právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Dále dovolatel citoval zákonné znění § 130 odst. 1 a § 64 odst. 1, 5 tr. ř. se zdůrazněním, že doručení může provést pouze soud prvního stupně (nikoli soud stupně druhého) a teprve tímto doručením počne obviněnému běžet odvolací lhůta uvedená v § 248 odst. 2 tr.

ř. Tato lhůta běží u soudu prvního stupně, a proto nemohl předseda senátu Městského soudu v Praze za popsaného stavu předložit věc Vrchnímu soudu v Praze k projednání odvolání, a pokud tak učinil, jednal nezákonně. Soud druhého stupně mu tedy měl věc vrátit bez jejího věcného vyřízení, anebo měl vyloučit věc dovolatele ze společného řízení, ani jedno však neučinil. Obhájce proto navrhl výše zmíněný postup ještě u veřejného zasedání, což ale odvolací soud neakceptoval. Obviněný proto zopakoval, že věc byla v rozporu s § 251 odst. 3 tr.

ř. předložena odvolacímu soudu ještě předtím, než jemu uplynula lhůta k podání odvolání. Opět také zdůraznil, že prvoinstanční rozsudek mu byl oprávněn doručit pouze a jedině Městský soud v Praze. Z uvedeného důvodu se dovolatel rozhodl vrátit doručovanou písemnost prostřednictvím svého obhájce zpět Vrchnímu soudu v Praze, neboť ten nebyl příslušný k tomu, aby mu rozsudek soudu prvního stupně doručoval. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp, zn. 6 Tdo 1475/2006, podle něhož právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti, mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.

Ve světle citovaného právního názoru proto nelze vrácení dopisu obviněným považovat za odepření jeho přijetí, jak následně konstatoval odvolací soud.

9. Dovolatel posléze v podrobnostech popisoval stanovisko Vrchního soudu v Praze vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku, jenž vrácení předmětné písemnosti označil za obstrukční jednání a připomínal rovněž, že soud prvního stupně řádně odeslal své rozhodnutí obviněnému na adresu jeho trvalého pobytu, odkud se poštou vrátila potvrzená mezinárodní doručenka s datem doručení 13. 11. 2019, přičemž ani on a ani jeho obhájce se nezmínili o tom, že podpis na uvedené doručence není pravým podpisem dovolatele – tuto informaci obhájce soudu sdělil až v průběhu veřejného zasedání. S tím dovolatel nesouhlasil a zdůraznil, že pro soud měla mít zásadní význam již jen informace uvedená v odvolání o absenci řádného doručení. Bylo povinností soudu prvního stupně a posléze i odvolacího soudu vyzvat obviněného a jeho obhájce, aby doložili skutečnosti svědčící o tom, že napadený rozsudek nebyl doručen. To však ani jeden ze soudů neučinil, načež odvolací soud nazval své vlastní pochybení obstrukčním jednáním obviněného i jeho obhájce. Dovolatel pak v tomto ohledu analogicky poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, podle kterého je povinností orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu, zatímco obviněný může být zcela nečinný a není povinen prokazovat svou nevinu. Soud druhého stupně místo toho, aby postavil na jisto, zda k doručení odvoláním napadeného rozsudku došlo či nikoliv, tj. aby zkoumal pravost podpisu na tzv. červené doručence, přistoupil sám k náhradnímu doručování daného rozhodnutí, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, dělbu soudní moci mezi soudy obou stupňů, ale i vlastní judikaturu (jmenovitě jeho rozhodnutí sp. zn. 1 Tz 180/92). Obviněný proto setrval na svém postoji, že mu rozsudek soudu prvního stupně nebyl dosud doručen, neuběhla tedy ani zákonná odvolací lhůta, přičemž tuto vadu nemohl zhojit Vrchní soud v Praze náhradním doručením opakovaně zmiňovaného rozhodnutí.

10. V závěru svého podání ještě dovolatel podotkl, že v rozsudku soudu druhého stupně chybí výrok o tom, jak soud rozhodl o jím podaném odvolání, tj. zda mu vyhověl či jej zamítl.

11. Vzhledem k výše uvedenému obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, ve vztahu k jeho osobě, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tř. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. Obviněný J. Š. své dovolání prostřednictvím obhájce doplnil o další podání, v němž ve stručnosti zopakoval svou argumentaci týkající se absence doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T 16/2017. Nejvyššímu soudu dovolatel předložil znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví expertíza ručního písma, vypracovaný soudní znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, podle něhož sporný podpis na dodejce „není standardní podpis J. Š.“ a s velkou pravděpodobností se jedná o padělek. Obviněný rovněž požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení, případně přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který byl dovolateli uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020.

13. Obviněný M. P. (dále též jen „dovolatel“) v mimořádném opravném prostředku ze dne 12. 3. 2021 prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Hajdučíka v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávné

hmotněprávní posouzení otázky vzniku daně z přidané hodnoty. Sám vyjádřil názor, že DPH nevznikla, a proto ji nemohl ani zkrátit. Projednávaný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, jelikož nebylo prokázáno, že tzv. první nabyvatelé pohonných hmot na území České republiky vůbec měli daňovou povinnost, jak dovodily soudy obou stupňů. Následně dovolatel s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, celou řadu rozhodnutí Soudního dvora EU i českého Nejvyššího správního soudu vyjádřil přesvědčení, že bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, kdy a jak společnosti označené jako tzv. „missing traders“ převzaly pohonné hmoty do své faktické dispozice a mohly je využívat.

Pouze tato okolnost totiž mohla prokázat, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění při nákupu a prodeji pohonných hmot, a tudíž i k vzniku jakékoliv daňové povinnosti, bez které by se žádné zkrácení daně nemohlo uskutečnit. Dále obviněný soudům vytkl, že vyčíslení výše daňového úniku opřely jen o spekulace a že nebyly schopny prokázat ani místo plnění ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb.

14. Dovolatel následně zkritizoval soud druhého stupně, že se ani slovem nevypořádal s jeho výše popsanou argumentací. Místo toho pouze bezobsažně uvedl, že všechny uplatněné odvolací námitky se shodují s předchozí obhajobou obviněného, se kterou se soud prvního stupně řádně vypořádal. To ale není pravda, neboť ani on, ani nikdo ze spoluobviněných výhradu neexistence zkrácené daně v hlavním líčení nevznesl, proto se s ní soud prvního stupně nemohl vyrovnat a soud odvolací neměl nač odkázat. Napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné, což způsobuje i zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

Dovolatel doplnil, že odvolací soud se celkově nijak nevypořádal s jeho obhajobou, ač byl vzdor jeho doznání povinen přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Na podporu svého stanoviska citoval nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, poukázal také na Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2016/343 a v jejich světle zopakoval, že soud druhého stupně jeho obhajobu nepřípustně ignoroval.

15. Obviněný uplatnil také řadu výhrad, které se vztahovaly k uloženému trestu. Připomenul, že soud druhého stupně provedl důkazy týkající se jeho osobního profilu, které však v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezmínil a do výroku o trestu nijak nepromítl, což je nezákonné a zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud také vadně posoudil vliv spolupráce dovolatele s orgány činnými v trestním řízení, jeho doznání, usvědčení spoluobviněných, vyslovení viny ve veřejném zasedání a projevení lítosti nad svým činem. V přípravném řízení se dovolatel ke spáchání trestné činnosti doznal a nabídl orgánům činným v trestním řízení spolupráci, která však byla z jejich strany hrubě oslyšena, proto v hlavním líčení na doporučení jeho tehdejšího obhájce pozměnil výpověď. Soud prvního stupně vycházel z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení a masivně ji použil pro usvědčení ostatních spoluobviněných, což dovolatel podložil obsáhlou citací příslušných pasáží odůvodnění prvoinstančního rozsudku. Připustil, že za spolupracujícího obviněného formálně označen nebyl, fakticky ale podle jeho podmínek v přípravném i odvolacím řízení vystupoval. V těsné návaznosti na to zdůraznil, že i v řízení o dovolání musí být vždy zohledněn princip proporcionality trestních sankcí, který má ústavněprávní rozměr. Nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu do uloženého nepodmíněného trestu v délce pěti let dovolatel odůvodnil jeho příkrým rozporem s povahou a závažností trestného činu a svým postojem k jím spáchanému jednání. Takto uložený trest označil za neslučitelný s výše zmíněným principem a spatřoval v něm též zásah do svého práva na soudní ochranu. V daném směru ještě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připojil námitku nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 58 tr. zákoníku, a to rovněž ve vztahu k jeho faktickému vystupování v roli spolupracujícího obviněného i prohlášení viny v odvolacím řízení. Doplnil, že soudy při ukládání trestu nezohlednily ani změnu hranice výše škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Uzavřel tedy, že uložený trest neodpovídá čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“).

16. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vykazuje podstatné vady, obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tř. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněný M. P. ve svém dalším podání ze dne 15. 3. 2021 prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D., vytkl absenci zákonného poučení soudem druhého stupně o následcích prohlášení viny obviněným. Připustil sice, že tato argumentace v zásadě nemůže naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznil však, že namítaná vada je v rozporu s principy spravedlivého procesu a zakládá neústavnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně vyjádřil přesvědčení, že jeho poučení ze strany odvolacího soudu ohledně institutu prohlášení viny u veřejného zasedání dne 24.

11. 2020 ve zcela nedostatečném zákonném rozsahu neodpovídalo požadavkům novelizovaných ustanovení trestního řádu, jmenovitě § 206a odst. 1 tr. ř. s tím, že předseda senátu jej měl poučit minimálně v rozsahu ustanovení § 206c odst. 1, 2, 6, 7 a 8 tr. ř., což ale neučinil. Následně dovolatel popisoval průběh dotčeného veřejného zasedání, jak byl zaznamenán v písemném protokolu z téhož dne a zdůraznil, že tento přepis neodpovídá zvukovému záznamu z jednání, z něhož je patrné, že byl předsedou senátu poučen pouze o neodvolatelnosti prohlášení viny, nikoli však v plném rozsahu zakotveném do ustanovení § 206a a § 206c odst. 1.

tr. ř., jak bylo deklarováno v písemném protokolu. Především nebyl upozorněn na to, že neodvolatelnost prohlášení viny subsumuje také nemožnost napadat skutečnosti v něm uvedené opravným prostředkem, jakož i na fakt, že v daném rozsahu už nebude prováděno další dokazování (to předseda senátu konstatoval až poté, co soud prohlášení viny usnesením přijal). Takový postup obviněný považoval za zcela nedostatečný a contra legem, zejména za situace, kdy v době konání veřejného zasedání byla novela provedená zákonem č. 333/2020 Sb., kterou byl institut prohlášení viny do českého právního řádu zanesen, účinná jen velmi krátce (od 1.

10. 2020). S ohledem na nedostatek praktických zkušeností s danou právní úpravou považoval dovolatel rovněž za vhodné poučit jej o oprávnění, nikoliv ovšem povinnosti soudu využít nově zavedeného benefitu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ani k tomu ale nedošlo. Z těchto důvodů uzavřel, že předseda senátu odvolacího soudu jej v rozporu s § 2 odst. 13, § 33 odst. 5, § 206a odst. 1, § 206c odst. 6 a 7 věta druhá tr. ř. řádně srozumitelně, vyčerpávajícím způsobem a v plném rozsahu nepoučil o všech následcích prohlášení viny.

Tím zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny zahrnující volbu strategie účinného vedení obhajoby a odňal mu právo podat mimořádný opravný prostředek do výroku o vině pravomocného rozsudku soudu druhého stupně.

18. Dále obviněný argumentoval nepřípustností prohlášení viny u veřejného zasedání a jeho přijetí soudem druhého stupně. Připomenul, že hlavním smyslem novelizované právní úpravy bylo zejména urychlit trestní řízení, a proto byl institut prohlášení viny zařazen do stadia řízení před soudem prvního stupně po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného k nároku na náhradu újmy. Prohlášení viny obviněným učiněné až v odvolacím řízení je proto v rozporu s úmyslem zákonodárce dosáhnout rychlosti, hospodárnosti trestního řízení a odbřemenění trestní justice, jelikož této fázi již předcházelo rozsáhlé a časově náročné dokazování před soudem prvního stupně.

Nepřípustnost prohlášení viny před odvolacím soudem dovozoval dovolatel rovněž ze skutečnosti, že zákonem č. 333/2020 Sb. bylo novelizováno znění § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž bylo explicitně zamezeno právo podat odvolání proti skutečnostem zahrnutým do prohlášení viny, zatímco obdobná novelizace se nedotkla ustanovení § 265a tr. ř. upravující právo podávat dovolání. I z toho lze usoudit, že zákonodárce prohlášení viny před soudem druhého stupně nepředpokládal. Totéž naznačuje formulace ustanovení § 206c odst. 1 tr.

ř., jež zmiňuje pouze prohlášení o spáchání skutku a souhlas s právní kvalifikací, které jsou uvedeny v obžalobě. Naproti tomu v odvolacím řízení by již obviněný musel takové prohlášení učinit ve vztahu k nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, což v § 206c odst. 1 tr. ř. upraveno není. Dovolatel proto namítl, že v jeho případě nebyly naplněny procesní podmínky pro přijetí prohlášení jeho viny, a z tohoto důvodu došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces ze strany soudu druhého stupně.

V této souvislosti rovněž poukázal na zcela účelové jednání uvedeného soudu, kdy předseda senátu nejprve sám navrhl postup podle § 206c tr. ř., následně poskytl zcela nedostatečné poučení o následcích prohlášení viny (srov. výše), aby však ve svém rozhodnutí konstatoval, že tento krok obviněného považoval za účelový, motivovaný jeho snahou docílit uložení mírnějšího trestu. V takovém případě měl soud v souladu s ustanovením § 206 odst. 4, 5 tr. ř. rozhodnout o tom, že prohlášení viny nepřijímá. Soud ovšem navzdory jeho náhledu na věc prohlášení viny přijal, obviněného řádně nepoučil o všech následcích tohoto procesního úkonu a odňal mu tím právo podat opravný prostředek.

V této situaci tak soud nepřiměřeně zasáhl do jeho práva na přezkoumání věci v případě porušení jeho práv a svobod ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Rovněž zasáhl do práva dovolatele na obhajobu i práva na spravedlivý proces.

19. Další pasáž podaného dovolání je věnována nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu. Obviněný konstatoval, že nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Tento trestný čin totiž spočívá ve falšování, zatajování nebo nepořízení daňových podkladů, nic takového však nebylo ve výroku o vině ve vztahu k dovolateli uvedeno, stejně jako zde není zmínka o tom, že by nepodával daňová přiznání k DPH anebo že by v nich zkresloval údaje.

V tzv. skutkové větě výroku byl znak „zkrácení daňové povinnosti“ vůči jeho osobě vyvozován zejména ze skutečnosti, že se zapojil do řetězce obchodování s pohonnými hmotami, ačkoliv věděl, že se jedná o formální obchody, při nichž bude docházet k nezaplacení DPH ze strany prvních nabyvatelů pohonných hmot v České republice. Podle jeho názoru však zkrácením daně ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku není pouhé nezaplacení daně, které není v české právní úpravě vůbec kriminalizováno. Proto uzavřel, že nebyl naplněn tento obligatorní znak objektivní stránky předmětné skutkové podstaty, na což navázal vyjádřením, že popis skutku neobsahuje ani žádné údaje, z nichž by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu.

20. Orgánům činným v trestním řízení dovolatel vyčetl také absenci odůvodnění nepřiznání postavení spolupracujícího obviněného. Zdůraznil, že splnil všechny procesní podmínky vymezené v § 178a odst. 1 tr. ř., dokonce mu na počátku trestního řízení státní zástupkyně sdělila, že mu bude tento status přiznán, nicméně v podané obžalobě mu postavení spolupracujícího obviněného uděleno nebylo, přičemž ani nebylo možno zjistit důvody, proč se tak stalo, a ověřit si tak zákonnost postupu státní zástupkyně.

Z tohoto důvodu podal dovolatel návrh na předběžné projednání obžaloby, v němž na uvedené nedostatky upozorňoval. Soud prvního stupně dal usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 10 T 16/2017, jeho argumentaci za pravdu, avšak soud druhého stupně vyhověl stížnosti státní zástupkyně a v usnesení ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, konstatoval, že „není povinností státní zástupkyně zdůvodňovat své úvahy vedoucí k tomu, zda označí konkrétního obviněného za spolupracujícího, a to ani obviněnému ani nalézacímu soudu“.

Přístup stížnostního soudu označil dovolatel za protiústavní, neboť absence odůvodnění ze strany státní zástupkyně vykazuje znaky libovůle, nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti jejího rozhodnutí a zásadním způsobem neguje důležitost jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení. Její význam naopak zdůraznil soud prvního stupně, neboť napomohla k objasnění předmětné trestné činnosti, čímž verifikoval naplnění procesních podmínek pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného. Státní zástupkyně i soud druhého stupně však svým postupem porušily právo dovolatele na spravedlivý proces, zejména právo na obhajobu, neboť nepřiměřeně ingerovaly do strategie vedení obhajoby, kdy v daném směru byla narušena právní jistota, rovněž zasáhly do práva obviněného odepřít výpověď.

Na podporu této své argumentace pak dovolatel citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, a především ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/16.

21. V další kapitole nazvané „opomenuté důkazy a porušení povinnosti soudu druhého stupně rozhodnutí o výroku o trestu řádně odůvodnit“ obviněný připomněl, že označený soud provedl písemné důkazy k jeho osobnosti, a to vyjádření jeho exmanželky a dlouholetého zaměstnavatele a potvrzení Mezinárodní asociace na podporu boje proti drogám o poskytnutí příspěvku ve výši 9 559 Kč, které byly čteny u veřejného zasedání. Soud však tyto důkazy opomenul zhodnotit v rámci svých úvah o výměře trestu uloženém soudem prvního stupně.

Ve světle bohaté judikatury Ústavního soudu tak odvolací soud nedostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. a založil vadu spočívající v opomenutí důkazů. Jeho rozhodnutí v tomto ohledu trpí vadou povšechnosti, nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti, kterou nelze z hlediska práva na spravedlivý proces tolerovat. Soud nezhodnotil ani případné naplnění podmínek aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 či § 58 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku, a to ani s ohledem na ústavněprávní požadavek proporcionality zásahu do osobní svobody s přihlédnutím k délce trestního řízení a účelu ukládaného trestu.

22. V posledním tematickém okruhu svého mimořádného opravného prostředku obviněný plynule navázal na své předchozí výhrady, když v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl neproporcionální zásah do jeho osobní svobody v souvislosti s délkou řízení. Následně v podrobnostech citoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06. S odkazem na další nálezy téhož soudu, a to ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, rovněž namítl porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

Poukázal na časovou osu tohoto trestního řízení s tím, že obvinění bylo vůči němu vzneseno dne 2. 4. 2014, obžaloba byla podána dne 30. 10. 2017, rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen dne 2. 9. 2019 a rozsudek soudu odvolacího pak dne 24. 11. 2020. Délka trestního řízení tedy činila šest a půl roku, což dovolatel hodnotil jako nepřiměřené, přičemž zdůraznil, že on sám nikdy nezavdal příčinu k průtahům trestního řízení (mezi ně nepatřil ani již zmiňovaný návrh na předběžné projednání obžaloby, který byl jeho legitimní procesní obranou).

Rozsudkem soudu prvního stupně mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Ani jeden ze soudů však nezhodnotil, zda je zásah do jeho osobní svobody v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem. Následně obviněný citoval úvahy soudů obou stupňů, se kterými se neztotožnil, považoval je za příliš obecné, stručné, nedostatečné a rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Soud druhého stupně tím, že neaplikoval žádné ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 240 odst. 3 tr.

zákoníku, nerespektoval ústavní požadavek proporcionality, poněvadž nevzal v potaz délku řízení ani účel trestu. K tomu dovolatel připomenul, že skutek měl být spáchán v období od 10. 9. 2012 do 31. 1. 2013, následovalo trestní řízení trvající šest a půl roku, na jehož konci (osm let po spáchání skutku) obviněný nastoupil do výkonu pětiletého trestu odnětí svobody. Přitom s ohledem na zahlazení jeho předchozího odsouzení na něj bylo nutno hledět jako na osobu bezúhonnou. Od doby spáchání skutku vedl řádný život, nebyl pro společnost nebezpečný, naopak byl do ní plně zařazen, měl stabilní práci, odpovědně se staral o své dvě děti, se kterými měl výborný vztah, který může být výkonem nepodmíněného trestu narušen.

Průběh trestního řízení znamenal pro něj i jeho rodinu hlubokou psychickou zátěž. Pod jeho vlivem si uvědomil následky svého jednání a negativní dopad řízení na jeho rodinný život. Vyjádřil proto přesvědčení, že není nutné ukládat mu nepodmíněný trest odnětí svobody v řádu let za účelem výchovného působení na jeho nápravu a uvědomění si negativních důsledků jednání, které bylo pouhým excesem. Uložený trest je čistou represí bez akcentace individuální a generální prevence představující nepřiměřený zásah do jeho práva na osobní svobodu.

23. V závěru tohoto svého podání obviněný M. P. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 3 To 5/2020, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný M. P. nebere do vazby.

24. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovoláním obou obviněných písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k podání obviněného J. Š. poznamenal, že dovolatel nevznesl žádné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., proto k němu nelze v dovolacím řízení přihlížet. Výhrady uplatněné s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výlučně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Totéž platí pro výhradu neprovedení výslechu obviněného. K tomu státní zástupce podotkl, že šlo o svobodné rozhodnutí samotného dovolatele, pokud požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a zbavil se tak možnosti osobně se vyjádřit ke skutečnostem kladeným mu za vinu. Námitku chybějícího výroku vznesenou v rámci § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považoval státní zástupce za nedůvodnou. Uvedl, že o odvolání rozhoduje soud druhého stupně vždy jako o celku. Jestliže soud shledal podané odvolání částečně důvodným, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl rozsudkem o vině a trestu, pak již nepřipadalo v úvahu, aby nějakým dalším výrokem rozhodoval o „částečném zamítnutí“ odvolání, resp. o zamítnutí těch námitek obviněného, které důvodnými neshledal. V rozhodnutí odvolacího soudu tudíž žádný výrok nechybí. V návaznosti na právě zmíněné státní zástupce konstatoval, že nebyly dány procesní podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., poněvadž žádný výrok, kterým by byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek tohoto obviněného rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje. Následně se státní zástupce ve stručnosti vyjádřil k tvrzení dovolatele, že mu nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně. Takové námitky však nelze ani při extenzivním výkladu podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, proto k nim v dovolacím řízení nelze přihlížet. Na tomto svém stanovisku státní zástupce setrval i ve svém dalším vyjádření k doplnění dovolání obviněného J. Š.

25. Ve vztahu k dovolání obviněného M. P. se státní zástupce nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu byl obviněný oprávněn rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním napadat. Připomenul, že dovolatel učinil v průběhu veřejného zasedání na základě § 206c odst. 1 tr. ř. prohlášení viny, které Vrchní soud v Praze usnesením podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, podle kterého využití institutu prohlášení viny nelze zcela vyloučit ani ve stadiu odvolacího řízení, a to zejména v situaci, kdy nalézací soud rozhodoval před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., zatímco odvolací soud již za jeho účinnosti.

Státní zástupce dále odkázal na § 206c odst. 7 tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Zdůraznil přitom, že „opravným prostředkem“ je třeba chápat každý v úvahu přicházející opravný prostředek a nikoliv pouze odvolání. Z toho plyne, že výše uvedené skutečnosti nelze napadat ani dovoláním, a to i přesto, že ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. na rozdíl od ustanovení § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. novelizaci neprodělalo. Státní zástupce proto vyslovil názor, že dovolání není v rozsahu, v jakém směřuje proti výroku o vině, přípustné.

Pro případ odlišného názoru dovolacího soudu podotkl, že značná část námitek, ať již se jedná o nedostatečné poučení o následcích prohlášení viny anebo absence odůvodnění nepřiznání statutu spolupracujícího obviněného, je procesního charakteru, a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž neodpovídá. Nejinak tomu je i stran námitky opomenutých důkazů, k níž státní zástupce poznamenal, že obviněným zmíněné důkazy neměly pro rozhodování o vině naprosto žádný význam a pouze okrajový pro rozhodování o trestu.

Skutečnost, že je odvolací soud pouze konstatoval a nezaujal k nim výslovné hodnotící stanovisko, nezakládá zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces. K právnímu posouzení skutku (body 40., 41.) státní zástupce uvedl, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může být spáchán nejen podáním nepravdivého daňového přiznání, manipulací s doklady či nesplněním povinnosti podat daňové přiznání, ale též jakýmkoliv jiným úmyslným jednáním, kterým pachatel způsobí, že daň nebyla jemu nebo jakémukoliv jinému subjektu vyměřena vůbec anebo v zákonné výši.

Skutková podstata uvedeného trestného činu byla tedy jednáním dovolatele popsaným ve skutkové větě výroku o vině naplněna. K výhradě nesprávné aplikace pojmu dodání zboží ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb. státní zástupce konstatoval, že zpochybnění, že došlo k dodávkám zboží, má charakter primárně skutkový a totéž platí pro námitku týkající se rozsahu daňového úniku. K výhradě ohledně zjištění místa plnění ještě ve stručnosti poukázal na § 11 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.

26. Dovolání obviněného M. P. je přípustné proti výroku o trestu. Nicméně v rámci žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. nelze namítat nepřiměřenou přísnost trestu, jak dovolatel činí. Přesto státní zástupce podotkl, že soud prvního stupně, ačkoliv do jisté míry zpochybnil doznání obviněného, uložil mu trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Právě s ohledem na způsob obhajoby zvolený obviněným u hlavního líčení lze jen stěží tvrdit, že v řízení fakticky vystupoval jako spolupracující obviněný. Na uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby neměl dovolatel s ohledem na učiněné prohlášení viny právní nárok. K související námitce nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce připustil, že trestní stíhání v délce šest a půl roku zajisté nelze považovat za zcela vyhovující, na druhé straně však s ohledem na rozsah trestné činnosti a počet obviněných nelze hovořit o extrémních průtazích, kterými by předmětná trestní věc vybočovala z pravidelné délky řízení v obdobných daňových trestních věcech. Tvrzení o podílu orgánů činných v trestním řízení na namítaných průtazích nebyl dovolatel schopen nijak konkretizovat. Podle názoru státního zástupce tedy nebyla délka trestního řízení natolik excesivní, aby ji bylo nutno dovolateli kompenzovat uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Trest nelze považovat za extrémně přísný, exemplární a tudíž neproporcionální z ústavního hlediska. Ani novelizace § 138 tr. zákoníku nemohla mít na úvahy o trestu výraznější dopad, když skutečně způsobená i zamýšlená škoda, na které se dovolatel podílel i po této novelizaci, mnohonásobně převyšovala horní hranici škody velkého rozsahu.

27. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. i obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. Š. je podle § 265a tr. ř. přípustné v celém rozsahu, zatímco dovolání obviněného M. P. pouze zčásti – do výroku o uloženém trestu. Obě dovolání podaly včas oprávněné osoby a obě rovněž splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

K přípustnosti dovolání obviněného M. P.

29. Pokud jde o přípustnost dovolacích námitek obviněného M. P., je potřeba nejprve v obecné rovině připomenout, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v § 265a odst. 2 tr. ř.

30. Tento dovolatel ve svém podání vznesl mimo jiné i námitky, které směřovaly proti výroku o vině a jejich obsahem byla otázka naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. V této části však jeho dovolání nesplňovalo všechny zákonem předepsané podmínky přípustnosti. Přestože jím bylo v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř. napadáno rozhodnutí učiněné soudem druhého stupně ve věci samé, nebylo zde dáno poslední kritérium přípustnosti dovolání uvedené v § 265a odst. 1 tr.

ř., a to že zákon takový postup připouští. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně prohlásil podle § 206c odst. 1 tr. ř., že je vinný spácháním skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a že souhlasí i s přijatou právní kvalifikací. Tímto procesním úkonem se však zároveň vzdal možnosti napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem, jak je výslovně upraveno v § 206c odst. 7 tr. ř. Právě na základě tohoto ustanovení tedy zákon (trestní řád) nepřipouští ani podání dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr.

ř. To znamená, že skutečnosti, které byly obsahem učiněného prohlášení viny a které zároveň (v tomtéž rozsahu) tvoří výrok o vině napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, již nemohou být předmětem dovolacího řízení, jelikož nejsou na základě § 265a tr. ř. přípustné.

31. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku relevantnost jím učiněného prohlášení viny zpochybnil, a to jednak tím, že namítl nepřípustnost daného prohlášení a jeho přijetí ve fázi řízení před odvolacím soudem, jednak výhradou nedostatečného poučení o následcích prohlášení viny ze strany předsedy senátu soudu druhého stupně. Ani v jednom směru se s ním ovšem Nejvyšší soud neztotožnil. S obviněným lze nepochybně souhlasit, že záměrem zákonodárce bylo umístit institut prohlášení viny do řízení před soudem prvního stupně, a to na samý počátek hlavního líčení, po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného, tedy před zahájení dokazování.

To je ostatně v souladu s hlavním cílem a účelem dané právní úpravy – urychlit a zjednodušit trestní řízení, a to zejména tím, že v rozsahu učiněného prohlášení viny je upuštěno od provádění dokazování (§ 206c odst. 6 tr. ř.) a rovněž, jak již bylo zmíněno výše, zamezeno v podání opravného prostředku (§ 206c odst. 7 tr. ř.). Je tedy zcela jisté, že k prohlášení viny obviněným je namístě přistoupit hned v úvodní fázi hlavního líčení, čemuž plně odpovídá i předmětná zákonná úprava. V tomto ohledu lze například zmínit samotné vtělení ustanovení § 206c tr.

ř. do hlavy třinácté, oddílu třetího trestního řádu nazvaného „zahájení hlavního líčení“, dále skutečnost, že novelizace trestního řádu (a dalších předpisů) zákonem č. 333/2020 Sb. se v souvislosti se zavedením institutu prohlášení viny dotkla zejména ustanovení, která se nějakým způsobem vztahují k této konkrétní fázi trestního řízení anebo na ni navazují – pro ilustraci lze poukázat na § 196 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. ř. či na obviněným zmiňovanou změnu § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., která již nebyla obdobným způsobem zakotvena také do § 265d odst. 1 písm. c) tr.

ř., apod. Bez významu není ani samotná (dovolatelem taktéž připomínaná) formulace ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř., které předpokládá prohlášení obviněného ve vztahu ke skutku a jeho právní kvalifikaci uvedené v podané obžalobě.

32. Na druhou stranu a přes všechno právě zmíněné však nelze kategoricky vyloučit přijetí prohlášení viny i v pozdějším stadiu řízení před soudem, byť benefity takového úkonu již nebudou natolik výrazné, jako by tomu bylo na počátku hlavního líčení. V určitých a mimořádných případech dokonce nelze eliminovat ani prohlášení viny vyslovené až v průběhu odvolacího řízení, tedy za situace, kdy už dokazování v hlavním líčení v plném rozsahu proběhlo, a obviněný činí své prohlášení ve vztahu ke skutku a právní kvalifikaci uvedené nikoliv v obžalobě, ale ve výroku nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně.

Jednou takovou výjimkou by mohla být právě okolnost, která nastala i v posuzované trestní věci, a to, že právní úprava provedená zákonem č. 333/2020 Sb. nabyla účinnosti dne 1. 10. 2020, až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (v tomto případě dne 2. 9. 2019), avšak ještě před vyhlášením rozhodnutí soudu odvolacího. Jinak řečeno, obviněnému se otevřela možnost využít daného postupu teprve v řízení před soudem druhého stupně. Tímto tématem se podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28.

4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, ve kterém zdůraznil hlavně fakt, že je to v prvé řadě soud, kdo po zavážení všech specifických okolností toho kterého případu rozhodne, zda prohlášení viny přijímá či nikoliv. Vedle toho vyzdvihl, že žádné ustanovení trestního řádu výslovně nezapovídá učinit tento procesní úkon v pozdějších fázích řízení před soudy. V neposlední řadě kladl důraz i na okamžik nabytí účinnosti novelizované právní úpravy ve vztahu k časové ose konkrétního trestního řízení. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí formuloval svůj právní názor na nastíněnou problematiku tak, že: „Účelu zakotvení institutu prohlášení viny odpovídá, aby obviněný prohlášení, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě podle § 206c odst. 1 tr.

ř., zásadně učinil v hlavním líčení po přednesení obžaloby do zahájení dokazování. Nelze ale vyloučit prohlášení viny i kdykoliv v průběhu hlavního líčení, poněvadž žádné ustanovení trestního řádu nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové prohlášení učinit. Je výlučně na soudu, aby s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran podle § 206c odst. 4 tr. ř. rozhodl o tom, zda toto prohlášení viny obviněným přijímá, nebo zda prohlášení viny nepřijme. Obviněnému výjimečně nelze bránit ani v tom, aby učinil prohlášení podle § 206c odst. 1 tr.

ř. až v odvolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, že prohlášení viny přijme, přichází v úvahu zejména za situace, byl-li rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen ještě před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., zatímco odvolací soud rozhoduje již za jeho účinnosti.“

33. V posuzované trestní věci tedy soudu druhého stupně nic nebránilo prohlášení viny obviněného M. P. přijmout. Lze doplnit, že nebyla dána ani překážka uvedená v § 206c odst. 5 tr. ř., jelikož odvolací soud nezjistil, že by v předchozím řízení došlo k závažnému porušení procesních práv obviněného, a skutek, z jehož spáchání byl soudem prvního stupně uznán vinným, byl již v hlavním líčení bez důvodných pochybností prokázán, prohlášení viny bylo tudíž v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Nelze shledat ani další okolnosti, které by mohly vést soud k závěru, že tento postup není vhodný.

Dovolatel se věrohodným způsobem doznal již v přípravném řízení, následně u hlavního líčení trestnou činnost nepříliš věrohodným způsobem popřel, přičemž rozpory vysvětlil pouze tím, že mu nebylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, o které usiloval. V průběhu veřejného zasedání konaného dne 24. 11. 2020 před Vrchním soudem v Praze svůj postoj opět změnil a chtěl se k trestné činnosti v plném rozsahu doznat, ústy svého obhájce navíc vyjádřil zcela jednoznačné rozhodnutí svou vinu prohlásit, s čímž souhlasil i přítomný státní zástupce.

Za této situace neměl odvolací soud žádný důvod učiněné prohlášení viny nepřijímat, byť neměl v úmyslu přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Toto beneficium totiž není podmínkou pro přijetí prohlášení viny obviněným (o dané problematice bude ještě pojednáno níže, ve vztahu k dovolacím námitkám směřujícím do výroku o trestu).

34. Skutečnost, že obviněný platně prohlásil svou vinu, nemohou zvrátit ani namítané nedostatky v poučení o následcích jím učiněného procesního úkonu. Dovolatel v této souvislosti vytýkal porušení svého práva na spravedlivý proces, zejména práva na obhajobu, neboť nebyl předsedou senátu odvolacího soudu výslovně upozorněn na to, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Jinými slovy, že byl nepřípustně zbaven možnosti napadnout dovoláním také výrok o vině rozsudku druhoinstančního soudu.

Nejvyšší soud si přehrál zvukový záznam pořízený během veřejného zasedání dne 24. 11. 2020 a připouští, že předseda senátu odvolacího soudu opravdu obviněného poučil na základě § 206c odst. 7 tr. ř. pouze o tom, že prohlášení viny nelze odvolat, aniž by výslovně zmínil druhou větu tohoto zákonného ustanovení, tj. že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Je tedy patrné, že požadavky zakotvené do § 206a odst. 1 tr. ř. týkající se poučení obviněného o následcích prohlášení viny nebyly v daném případě vyčerpávajícím způsobem naplněny.

V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nastíněná procesní otázka není v zásadě způsobilá stát se předmětem dovolacího přezkumu (§ 265b tr. ř.), a proto má zdejší soud možnost posoudit ji výhradně z hlediska dodržení základních principů spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu je nezbytné zkoumat, zda bylo namítané pochybení fakticky způsobilé vyvolat situaci, jejímž následkem by bylo zkrácení ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. Z právě zmíněné premisy vychází ve své judikatuře i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 27.

8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, konstatoval, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.

35. V případě obviněného M. P. je Nejvyšší soud přesvědčen, že jeho právo na obhajobu nebylo postupem odvolacího soudu ve faktické rovině nijak zkráceno. Již od počátku trestního řízení byla zřejmá snaha dovolatele spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a k jednání mu kladenému za vinu se doznat, a to se záměrem docílit uložení co nejmírnějšího trestu. V daném směru totiž nelze odhlédnout od konkrétního důkazního stavu v této věci, kdy celá řada přímých i nepřímých důkazů jej ze spáchání projednávané trestné činnosti velmi jednoznačným způsobem usvědčovala (např. výpověď svědka P.

V., obviněného L. W., odposlechy telefonních hovorů, dokumenty nalezené v jeho osobním počítači apod.). Obviněný sice poté, co mu nebylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, své původní doznání u hlavního líčení „odvolal“, nicméně soud prvního stupně vycházel právě z výpovědi učiněné v přípravném řízení, která byla v plném souladu s dalšími provedenými důkazy. Na základě toho jej uznal vinným skutkem popsaným v obžalobě a uložil mu mimo jiné i nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let.

V rámci odvolacího řízení obviněný opět změnil strategii a požádal o doplnění dokazování jeho dalším výslechem, čemuž odvolací soud vyhověl. Hned na počátku dovolatel uvedl, že velmi lituje svého činu a chtěl by se doznat v plném rozsahu obžaloby ke skutku jemu kladenému za vinu. Doplnil, že změna jeho výpovědi v hlavním líčení nebyla tou správnou volbou a zmínil se o svém povědomí o nelegálnosti svého jednání (srov. č. l. 7816 spisu). V reakci na to jej předseda senátu odvolacího soudu upozornil na (v tehdejší době) nově zavedený institut prohlášení viny, přečetl zákonné znění § 206c odst. 1 tr.

ř., poučil jej, že prohlášení viny nelze odvolat, a chtěl mu poskytnout prostor na poradu s obhájcem. Ten však obviněný ani jeho obhájce nevyužili a zcela jednoznačně vyjadřovali záměr prohlášení viny učinit, kdy obhájce velice rozhodným tónem hlasu prohlásil: „ano, pane předsedo, my jsme na tom s klientem dohodnuti, rozhodně prohlašuje svoji vinu“ (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 24. 11. 2020).

36. Z takto zaznamenaného průběhu jednání před soudem bylo zcela zjevné, že dovolatel již na základě předchozí konzultace se svým obhájcem dobře věděl, co institut prohlášení viny obnáší, a byl pevně rozhodnut svoji vinu prohlásit. S ohledem na konkrétní důkazní situaci mu muselo být naprosto zřejmé, že zvrácení rozhodnutí soudu prvního stupně o vině je vysoce nepravděpodobné. Ostatně veškeré doplnění dokazování, které bylo v odvolacím řízení k jeho návrhu provedeno, směřovalo buď do výroku o trestu anebo (v případě jeho opětovného výslechu) naopak potvrzovalo správnost výroku o vině odvoláním napadeného rozsudku.

S explicitním vyjádřením, že se dopustil předmětné trestné činnosti, i jeho prohlášením viny, v němž souhlasil nejen se skutkovými zjištěními, ale též s použitou právní kvalifikací, logicky vůbec nekoresponduje, aby obviněný následně napadal ty samé skutečnosti (které předtím výslovně označil jako pravdivé) opravným prostředkem. I ze zcela laického pohledu by bylo evidentní, že za popsaného stavu by případné další výhrady proti zjištěnému skutku a jeho právnímu posouzení do značné míry postrádaly na smyslu i efektivitě.

Dovolatel však měl k dispozici svého obhájce, který s ním daný postup předem projednával a poté se osobně účastnil příslušného veřejného zasedání. Nebyl-li tedy obviněný výslovně poučen ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. o nemožnosti podat opravný prostředek proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., nemohla mít tato okolnost jakýkoliv faktický vliv na další průběh trestního řízení ve smyslu uplatnění jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Ze všeho výše popsaného je totiž zřejmé, že dovolatel neměl vůbec žádných výhrad proti výroku o vině a tímto svým krokem nesledoval nic jiného než eventualitu snížení uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr.

zákoníku. Veškeré námitky, které v rámci svého dovolání vznáší jak do procesní správnosti prohlášení viny, tak (nepřípustně) i do výroku o vině, lze chápat jako důsledek toho, že mu odvolací soud trest odnětí svobody postupem podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nesnížil (srov. níže). Ještě na okraj lze doplnit, že poučení ve smyslu § 206c odst. 6 tr. ř. o tom, že v rozsahu prohlášení viny bude upuštěno od provádění dokazování, by bylo ve fázi řízení před odvolacím soudem (tj. poté, co proběhlo dokazování v plném rozsahu při hlavním líčení) fakticky nadbytečné.

37. Je tedy možné shrnout, že prohlášení viny, které dovolatel učinil před soudem druhého stupně, nebylo zatíženo takovou procesní vadou, pro kterou by musel Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat platnost daného úkonu. Zejména je potřeba vyzdvihnout, že v tomto ohledu nebylo možno shledat zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Důvodem, proč se dovolací soud zabýval tématikou prohlášení viny již v této pasáži svého usnesení, je, že postup podle předmětného institutu limitoval přípustnost dovolání obviněného pouze na výrok o trestu a řízení, které tomuto výroku předcházelo. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nebude zabývat výhradami, které se vztahují k výroku o vině a směřují proti právní kvalifikaci skutku. Přesto však zcela nad rámec svého rozhodnutí podotýká, že těmto konkrétním námitkám proti naplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu by stejně nemohl přisvědčit, poněvadž nejsou opodstatněné, zcela se ztotožňuje s hodnotícími úvahami prezentovanými ve vyjádření státního zástupce pod body 40., 41. V této souvislosti je vhodné ještě doplnit, že prohlášením viny a jejím přijetím „odpadla“ povinnost přezkoumávat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině již soudu odvolacímu, proto dovolatel nemohl namítat ani nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí z důvodu, že se vůbec nevypořádal s námitkami proti právnímu posouzení skutku.

38. Na samé hraně přípustnosti se dále ocitla také výtka absence odůvodnění ve vztahu k nepřiznání postavení spolupracujícího obviněného. Přestože ji ve svém celku lze chápat jako součást řízení, které předcházelo výroku o trestu, nelze si nepovšimnout, že konkrétní dovolací argumentace směřuje převážně proti usnesení Vrchního soudu ze dne 3. 8. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 10 T 16/2017. Oběma těmito usneseními byl řešen návrh dovolatele na předběžné projednání obžaloby, a to z důvodu, že mu nebyly sděleny důvody nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného, o který od počátku řízení usiloval. K tomu je ovšem nutno uvést, že v případě označeného usnesení Vrchního soudu v Praze nebyla splněna podmínka zakotvená do § 265a odst. 1 tr. ř. vyžadující, aby dovolání směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Je zřejmé, že napadené usnesení nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., jelikož se nejedná o rozhodnutí, jímž by bylo meritorně skončeno trestní stíhání a představovalo překážku věci rozhodnuté. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud bude v dalších pasážích svého rozhodnutí zabývat problematikou podmínek pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného spíše v obecnější rovině a pouze ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, aniž by se do detailu přezkoumával předmětné usnesení odvolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

39. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K dovolání obviněného J. Š.

40. Obviněný J. Š. brojil v mimořádném opravném prostředku proti výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž odkázal hned na čtyři dovolací důvody, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), k) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Lze doplnit, že po novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. jsou uplatněné dovolací důvody nově zakotveny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), h), l) a m) tr. ř.

41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. S ohledem na obsah podaného dovolání je ovšem zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by tematicky odpovídala právě citovanému zákonnému ustanovení. S jeho rozsahem se zcela míjí výhrada, že dovolatel se žádného trestného činu nedopustil, stejně jako jeho klíčový argument, že mu dosud nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně v souladu s požadavky trestního řádu. Totéž platí i o námitce, že v napadeném usnesení chybí výrok o tom, jak soud druhého stupně rozhodl o podaném odvolání. Výše bylo konstatováno, že nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. To se v daném případě nestalo, proto Nejvyšší soud nebude k prvnímu, obviněným zvolenému dovolacímu důvodu přihlížet.

42. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

43. V posuzované trestní věci však ve vztahu k obviněnému J. Š. ani jedna ze tří shora definovaných možností nenastala. Vrchní soud v Praze nejprve postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze řádně přezkoumal (nebyl tak dán prostor k odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání). Podané odvolání soud nakonec nezamítl ani podle § 256 tr. ř. Naopak z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. Š. prvoinstanční rozhodnutí v celém jeho rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o vině a sám dovolateli uložil i trest. Z tohoto důvodu nebyl taktéž druhý důvod uplatněný v podaném dovolání naplněn. Ani k němu tudíž nebude v tomto dovolacím řízení nadále přihlíženo.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173, 3174).

45. Dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu vytýkal, že v napadeném rozsudku chybí výrok o tom, jak rozhodl o odvolání podaném obhájcem, zda mu vyhověl nebo ho zamítl. Takto formulovaná námitka sice spadá do kontextu shora označeného dovolacího důvodu, nelze ji však posoudit jako opodstatněnou. Z výroku rozhodnutí odvolacího soudu (navíc v kombinaci s jeho následným odůvodněním) lze totiž bez potíží a poměrně snadno zjistit, jak se odvolací soud s předmětným opravným prostředkem vypořádal. Není od věci připomenout, že soud shledal odvolání obviněných J.

Š., P. K. a L. W. částečně důvodnými ve vztahu k výroku o vině (konkrétně k jednomu dílčímu skutku, jehož se měli tito tři společně dopustit, avšak pro něj nebylo řádně zahájeno jejich trestní stíhání), a proto z jejich podnětu zrušil výrok o vině a na něj navazující výrok o trestu, aby sám nově rozhodl o vině a trestu jmenovaných obviněných. Jinými slovy, ve výroku napadeného rozhodnutí jsou obsaženy všechny náležitosti potřebné k určení, jak odvolací soud o podaném odvolání rozhodl, v odůvodnění předmětného rozsudku je pak zcela zřetelně uvedeno, které jednotlivé námitky dovolatele považoval odvolací soud za důvodné a které nikoliv.

46. K tomu je nutno dále poznamenat, že v konstantní a dlouholeté praxi soudů v trestním řízení je k odvolání obviněného (jakož i dalších účastníků řízení) vždy přistupováno jako k jednomu nedělitelnému celku a takto je o něm také rozhodováno. Pokud tedy odvolací soud shledá podané odvolání částečně důvodným, a to i v případě, že tato důvodnost se týká jen jednoho oddělitelného výroku napadeného rozhodnutí, zruší z podnětu relevantně uplatněných námitek dané rozhodnutí anebo jen jeho část (oddělitelný výrok), zatímco o výhradách, které soud odůvodněnými neshledal, již dalším výrokem nerozhoduje, a to i v případě, že by podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil jen jeden odvoláním napadený výrok (např. o trestu, náhradě škody nebo ochranném opatření), zatímco jiný, proti němuž byl opravný prostředek rovněž podán, ponechá beze změny (typicky výrok o vině). Lze ještě doplnit, že zcela shodným způsobem postupuje i Nejvyšší soud v řízení o dovolání. K tématu pojímání opravného prostředku jako celku je k dispozici více než bohatá judikatura zdejšího soudu, např. usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle kterého je odvolání z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout. Velice podrobně se dané problematice věnuje také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ve kterém je vysloven tentýž právní názor. Lze zopakovat, že v posuzované trestní věci ani nenastala výše popisovaná situace, tj. že by odvolací soud zrušil jen jeden oddělitelný výrok. Naopak Vrchní soud v Praze coby odvolací soud zrušil ve vztahu k dovolateli všechny výroky, které se jej týkaly. Dvojnásob tak platí, že žádný další výrok reagující na jím podané odvolání nebylo potřeba v napadeném rozhodnutí vynášet, a tudíž v něm ani žádný takový výrok nemůže chybět.

47. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

48. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

49. Právě popsané vymezení citovaného dovolacího důvodu však obviněný vůbec nerespektoval, poněvadž první okruh jeho dovolacích námitek byl zaměřen výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí, zatímco druhý z nich se dotýkal procesního postupu nalézacího i odvolacího soudu. Konkrétně dovolatel argumentoval tím, že jeho jednání bylo zcela legální a že neměl jakýkoli vliv na činnost obchodních společností, které byly soudy označeny jako tzv. „první nabyvatelé“ pohonných hmot v České republice, že je nezakládal, neřídil, neovládal, nevěděl nic o jejich aktivitách a především neměl žádný podíl na tom, že z předmětných obchodů s pohonnými hmotami neodvedly DPH. Relevantnost skutkových zjištění soudů zpochybňoval i výhradou, že mu nebylo umožněno se k věci před soudem vyjádřit. Vedle toho poukazoval na skutečnost, že mu dosud nebyl platně doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T 16/2017, a z tohoto důvodu mu ještě nepočala běžet ani lhůta pro podání odvolání. Z obsahu jeho dovolacích námitek je tedy patrné, že ani jeden z vytčených argumentačních okruhů nemohl naplnit zákonný rámec ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přinejmenším ne v té podobě, ve které jej obviněný uplatnil.

50. Přes výše uvedené byl Nejvyšší soud i v období do 31. 12. 2021 povinen vždy zkoumat, zda nesprávná realizace důkazního řízení nemohla mít za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud v této souvislosti vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Pokud k takovému zásadnímu pochybení v řízení před soudy prvního nebo druhého stupně došlo, byl i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn mimořádně zasáhnout do přijatých skutkových zjištění a napadené rozhodnutí zrušit i nad rámec vymezených dovolacích důvodů.

Podle Ústavního soudu bylo možno vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Tato dlouhodobě zavedená rozhodovací praxe se následně promítla do novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

(a několika dalších zákonů) zákonem č. 220/2021 Sb. S účinností ode dne 1. 1. 2022 tak došlo mimo jiné i k novelizaci znění § 265b odst. 1 tr. ř. vymezujícího důvody dovolání a konkrétně do § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl včleněn nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m).

Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

51. Na základě výše uvedeného je možno shledat, že pod nově definovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 lze podřadit námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním soudů nižších instancí. Naproti tomu mimo veškeré dovolací důvody zůstává i nadále výhrada neúčinného doručení rozsudku soudu prvního stupně, kterou bude moci Nejvyšší soud posoudit pouze z hlediska zachování práva dovolatele na obhajobu a spravedlivý proces, neboť jeho povinnost hodnotit, zda nedošlo k zásahu do základních, ústavně garantovaných práv a svobod obviněných platí stále, i po novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. a rozšíření okruhu dovolacích důvodů. Lze ovšem předeslat, že skutkové námitky uplatněné v podaném dovolání považoval Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné a rovněž nepřisvědčil argumentaci ohledně doručování rozhodnutí, kdy v postupu Městského ani Vrchního soudu v Praze neshledal nic, co by svědčilo pro porušení principů spravedlivého procesu.

52. Proti přijatým skutkovým zjištěním dovolatel brojil nejprve popisem své činnosti, kdy jako předseda představenstva společnosti T. sháněl v České republice odběratele pohonných hmot od rakouské obchodní společnosti I., jejímž byl zástupcem. Poté v obecné rovině namítl, že neměl v podstatě nic společného s podnikatelskou činností nabyvatelů tohoto zboží a především neměl žádný podíl na tom, že příslušné obchodní společnosti neplnily své daňové povinnosti. K tomu je nutno poznamenat, že obviněný se víceméně omezil pouze na popisovaná zcela nekonkrétní tvrzení, aniž by označil nějaké důkazy či skutečnosti, které by jím prezentovanou verzi skutkového děje podporovaly. Z tohoto důvodu může Nejvyšší soud také pouze v obecné rovině uvést, že dovolatelem prezentovaný popis událostí vůbec neodpovídá obsahu důkazů provedených a důkladně vyhodnocených soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se rovněž seznámil s důkazy klíčovými pro tuto trestní věc a dospěl k závěru, že soud prvního stupně interpretoval jejich náplň i význam zcela logicky a správně (v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.) a na tomto základě přijal taková skutková zjištění, o nichž nemá dovolací soud žádných pochybností (tedy s respektem k § 2 odst. 5 tr. ř.).

53. Soud prvního stupně se nejdříve zcela správně zaměřil na celkový mechanismus spáchané trestné činnosti, který spočíval v tom, že skupina účelově založených společností, tzv. „ztracených obchodníků“, zastupovaných formálně pouze tzv. „bílými koňmi“, v podstatě předstírala nákup pohonných hmot od zahraničních společností (v drtivé většině případů právě od I.), fingovala tedy dovoz zboží z jiného členského státu EU, který je zatížen výrazně vyšší daňovou povinností k DPH než nákup zboží od tuzemského dodavatele.

Pohonné hmoty obratem přeprodaly dalším subjektům (dalším článkům řetězce), čímž jim umožnily vyhnout se zvýšené daňové povinnosti, samy následně DPH příslušnému správci daně neodvedly a velmi brzy ukončily svou „obchodní“ činnost. Soud velice správně poukázal na fakt, že tyto společnosti se v řetězci plynule střídaly, všechny obchodovaly se stejnými subjekty a byly nepochybně řízeny stejnou skupinou osob, mimo jiné i proto, že k jejich účtům, e-mailům a datovým schránkám bylo přistupováno ze stejných IP adres (srov. body 202.

až 207. rozsudku nalézacího soudu). Je tudíž možno poznamenat, že již samotná účast na takovém řetězci, popřípadě i jiné napojení na něj zakládá přinejmenším určité podezření, zda se taková osoba vědomě nedopouští daňového trestného činu. Každopádně úmyslná participace obviněného J. Š. na celé této organizaci byla v řízení prokázána řadou plynule na sebe navazujících důkazů, které soud prvního stupně velmi pečlivě rozebral. Poukázal zejména na nález bianco „potvrzení o důvodu platby“ při domovní prohlídce u dovolatele, orazítkovaných a podepsaných jednateli shora připomínaných nastrčených společností – „prvních nabyvatelů“, dále na e-mailovou komunikaci, ze které vyplývá, že jménem některých těchto subjektů objednával dodávku pohonných hmot u společnosti I.

Je přitom zřejmé, že tyto důkazy zcela jednoznačně vyvracejí námitku, že obviněný za „ztracené obchodníky“ nikdy nejednal. Nadto je třeba zdůraznit, že to byl právě on, kdo zajistil jejich „podnikatelskou spolupráci“ se společností I. Usvědčujícími důkazy ve vztahu k němu byly také výpovědi některých dalších obviněných, zejména obviněného M. P. z přípravného řízení. Nejvyšší soud tedy plně akceptoval hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně i skutkové závěry jím přijaté. Z tohoto důvodu a rovněž proto, že i samotné námitky dovolatele postrádaly na konkrétnosti, dále v podrobnostech odkáže na zevrubné odůvodnění prvoinstančního rozsudku nacházející se v jeho bodech 217.

až 226. Jen pro úplnost dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp.

že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS

1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

54. Další výhrady vznesl obviněný proti způsobu doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 10 T 16/2017, který považoval za nesouladný s ustanoveními trestního řádu upravujícími doručování soudního rozhodnutí (resp. rozsudku). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že k namítanému porušení nedošlo v takové kvalitě a intenzitě, jež by implikovaly závěr, že postupem soudů obou stupňů bylo relevantně zasaženo do práva dovolatele na obhajobu či do jiného z postulátů spravedlivého procesu.

V prvé řadě se nelze ztotožnit s námitkou, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 251 odst. 3 tr. ř., v němž je uvedeno, že jakmile uplynuly lhůty k podání odvolání a lhůty k odstranění vad odvolání u všech oprávněných osob, předseda senátu doručí stejnopis odvolání a jejich odůvodnění ostatním stranám a nevyčkávaje jejich vyjádření předloží spisy odvolacímu soudu. V posuzované trestní věci je podstatné, že soud řádně zaslal odvoláním napadený rozsudek obviněnému J. Š. na adresu jeho pobytu v USA, načež se mu vrátila bezvadně vyplněná mezinárodní dodejka, a to včetně rubriky s podpisem adresáta.

Soud proto neměl žádný reálný důvod uvažovat o tom, že by k doručení předmětného rozhodnutí ve skutečnosti nedošlo. Je nutno připustit, že tato skutečnost byla v podaném odvolání namítána, nicméně v něm již nebylo zmíněno, že podpis na doručence, kterou měl soud k dispozici, není pravým podpisem dovolatele. Bylo by tedy výrazně nad rámec povinností soudu prvního stupně uvedených v § 251 odst. 3 tr. ř., pokud by si zkoušel domýšlet případné důvody, proč nemělo být dané rozhodnutí řádně doručeno a posléze k tomu z vlastní iniciativy provádět šetření.

Pokud tedy za této situace předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze coby soudu odvolacímu, nejednal v rozporu s právě probíraným zákonným ustanovením.

55. Nejvyšší soud však nemá zásadní výhrady ani k postupu, k němuž se uchýlil odvolací soud poté, co během veřejného zasedání zjistil, že k řádnému doručení napadeného rozsudku opravdu dojít nemuselo. Byť by se nabízel obviněným požadovaný úkon v podobě vrácení věci soudu prvního stupně bez jejího věcného vyřízení, není v rozporu s normami trestního řádu, pokud se tak odvolací soud rozhodl učinit sám. Je potřeba zdůraznit, že ani § 130 odst. 1 tr. ř. ani § 64 odst. 1, 5 tr. ř. výslovně nezakazují, aby doručení rozsudku provedl i jiný soud, který je oprávněn v příslušném trestním řízení rozhodovat, než jen soud prvého stupně.

Ani v odborné literatuře či judikatuře k těmto ustanovením nelze podobné omezení dohledat. Proto nelze odvolacímu soudu vytknout, že by jednal nezákonně. Naopak se alespoň snažil ve smyslu § 2 odst. 4. tr. ř. dostát své povinnosti projednat věc bez zbytečných průtahů. Vlastní doručování písemností pak nebylo zasaženo dalšími možnými nesrovnalostmi či pochybeními, a tudíž nebylo důvodu nepřiznat mu právní účinky, které trestní řád s doručením písemnosti spojuje. Odmítl-li adresát za takového stavu předmětnou písemnost převzít, je třeba to považovat za bezdůvodné odepření jejího přijetí ve smyslu § 64a odst. 2 tr.

ř. V podrobnostech je možno dále odkázat na bod 5. odůvodnění napadeného rozsudku, kde je tato otázka zevrubně řešena.