6 Tdo 1475/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26.
dubna 2007 dovolání, které podal obviněný Mgr. J. Š., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.
1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001,
byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými dvěma trestnými činy
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák.
ve znění novely č. 327/1999 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v
rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §
158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B.
a Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní
zástupce pro Prahu 1 odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002,
byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve
výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř.
odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody
obviněné Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. je pro výkon trestu zařadil do
věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, byl k
dovolání obviněných Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To
209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1
T 119/2001. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001,
byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými:
I. obviněný Mgr. J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5
zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti
němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb.,
kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 6. 1981 v P., v neztotožněné kanceláři,
v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického
tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu,
který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní
bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že
srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu
hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému
bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u
poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který
následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní
bezpečnosti i v jeho vystěhování se z Č. dne 14. 6. 1982 do R., čímž porušil
nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č.
100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru
národní bezpečnosti,
II. obviněný JUDr. Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5
zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti
němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb.,
kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny
po datu 8. 6. 1981, v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko
rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované
organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako
referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl
poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha,
poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k
potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob
výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností
státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se
tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z Č. dne 14. 6.
1982 do R., čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy
ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č.
40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,
III. obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. společně trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.
zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění
novely č. 327/1999 Sb., kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 10. 1981,
kolem 01.30 hod., v P., v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených
na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce
Charta 77, J. Š. ve funkci staršího referenta 2. oddělení 2b odboru Správy
Státní bezpečnosti Praha, JUDr. Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru
Správy Státní bezpečnosti Praha a další dosud neztotožněný muž, poté, když se
představili jako I. J., vnikli do bytu poškozené Z. F., kde následně J. Š.
poškozené v předsíni bytu zakryl ústa, odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji
opakovaně udeřil hlavou o futro dveří, JUDr. Z. D. a další muž jí opakovaně
kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž současně poškozené i vulgárně
nadávali a JUDr. Z. D. jí kladl otázky za účelem zjištění posílání zpráv o
Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací VONS, v důsledku čehož
poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého stupně, zhmoždění
hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění omezila poškozenou v
obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž tyto praktiky
obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry, nespokojenosti s činností
státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a následně vyústily i v její
vystěhování se z Č. na jaře 1982 do V. B., čímž porušili nejméně ustanovení
článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3
odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Za tyto trestné činy byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsouzeni podle §
158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazeni do věznice s dozorem.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Z. B. a poškozená Z. F., odkázáni se
svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní
státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005,
byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně
obviněného Mgr. J. Š. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3
tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným
trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného odsoudil podle § 158 odst. 2 tr.
zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř
roků se zařazením pro výkon tohoto trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do
věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Mgr. J. Š.
zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (poznámka: v samostatném
odvolacím řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp.
zn. 7 To 20/2006, rozhodnuto o odvolání obviněného JUDr. Z. D. a o odvolání
obvodního státního zástupce pro Prahu 1 týkající se tohoto obviněného).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7
To 392/2005, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 30. 8. 2004,
sp. zn. 1 T 119/2001, podal obviněný Mgr. J. Š. prostřednictvím obhájce velmi
obsáhlé dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.
b), d), e), g), h) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že trestní řízení proti jeho osobě
je vedeno již dvanáctým rokem, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Připomněl, že po odsouzení jeho osoby rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byla
předsedkyní senátu soudu prvního stupně věc dovolacímu soudu předložena po více
než osmi měsících a až po mnoha urgencích obhájce. Rovněž uvedl, že dovolacím
soudem bylo především uloženo prověřit, jaké listinné dokumenty byly oběma
obviněným zasílány a doručeny, zejména zda bylo doručeno opatření vyšetřovatele
o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, ze kterého všechny
soudní orgány, a to v případě účinků zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160
odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, vycházely. Obviněný zdůraznil, že v
souvislosti s novým projednáním věci v hlavním líčení dne 30. 8. 2004 obhajoba
předložila „návrh na zrušení trestního stíhání“ s tím, že proti jeho osobě
nebylo platně zahájeno. Předsedkyně senátu tento přípis pouze přečetla a
uvedla, že nic nebrání pokračovat v hlavním líčení, neboť soud se zabýval
otázkami doručování jednotlivých sdělení obvinění a má za to, že usnesení z 29. 3. 1995 oba obvinění znali, neboť takto to uvedli ve svých prvotních výpovědích
a neuváděli nic v tom směru, že by jim nebylo známo, pro jaké skutky jsou
stíháni. Konstatovala, že námitku nedoručení sdělení obvinění vznesli až u
hlavního líčení dne 11. 2. 2002 a nikoli při seznámení se spisovým materiálem. Rovněž nebylo opakováno dokazování, ani nebyly čteny protokoly z předchozích
hlavních líčení, neboť podle názoru soudu od posledního hlavního líčení
neuplynula delší doba ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř.; došlo pouze k
přečtení některých částí spisu. V tomto postupu obviněný shledal selektivní
přístup soudu k dokazování, což namítal i v odvolání, ale odvolací soud se tím
nezabýval. Podle jeho názoru, i kdyby byl prvostupňový soud oprávněn pouze
zkonstatovat předchozí průběh hlavního líčení, měl dovolacím soudem uloženo
prověřit, jaké listiny mu byly v přípravném řízení doručovány. Tuto skutečnost
však soud přešel pouze přečtením úředního záznamu o třech řádcích na č. l. 1005
spisu, ve kterých bývalá vyšetřovatelka L. tvrdí, že „podpis na záznamu sdělení
obvinění ze dne 29. 3. 1995 je její a není si vědoma, že by vyhotovila jiný
záznam o sdělení obvinění s tím, že tento zaslala doporučeně obviněným a
doručenky se vrátily až v prvních dnech měsíce května 1995, proto je vylepila k
předmětnému záznamu. Víc si již nepamatuje.“ Též nevyhověl návrhu obhajoby na
svědecký výslech jmenované, aby se vyjádřila, jednak k autenticitě svého
podpisu na sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, které bylo v prvních dnech
měsíce května 1995 Mgr. J. Š. skutečně převzato a vykazovalo vady, jednak k
pravosti svého podpisu na tomto opatření a otisku razítka. Podle obviněného byl
tímto postupem soudu porušen princip ústnosti.
V tomto směru označil za
pochybení, že bylo zamítnuto doplnění dokazování v jeho prospěch, obhájci
nebylo umožněno nahlédnutí do originálu doručovací knihy ÚDV (soud umožnil
pouze náhled do kopie části doručovací knihy), nebyl proveden (v rozporu s
argumentací na str. 35 rozsudku soudu prvního stupně) důkaz přečtením usnesení
Inspekce ministra vnitra ze dne 21. 9. 1982, č. j. IMV 441/30-82, ze kterého je
patrno, že v roce 1982 došlo k důkladnému prověření trestního oznámení Z. F. Vzhledem k opakovanému porušování práv obviněného vznesl jeho obhájce námitku
podjatosti příslušného senátu, o které ale nebylo prvostupňovým soudem
rozhodnuto, respektive nebyla předložena k posouzení příslušnému soudu a v
hlavním líčení bylo pokračováno až do vynesení odsuzujícího rozsudku. V těchto
tvrzených skutečnostech je spatřován důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dále obviněný uvedl, že se chtěl zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, a
proto soudu nezaslal žádnou žádost, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Byl
velmi překvapen, když dne 12. 1. 2006 byl z médií a následně i obhájcem
informován, že proběhlo veřejné zasedání o odvolání, neboť obhájce měl za to,
že o jeho konání „jsem byl zpraven“, když soudkyně při veřejném zasedání
zkonstatovala „doručení vykázáno“. V této spojitosti v podrobnostech zmínil, že
obhájce se omylem vyjádřil k hlavnímu líčení v obdobné věci vedené u Okresního
soudu v Náchodě. Toto mylné vyjádření však nemohlo nahradit doručení předvolání
k veřejnému zasedání, ani výslovné vyjádření jeho osoby k účasti na něm.
Obviněný zdůraznil, že v rozporu s tvrzením soudu o vykázaném doručení
předvolání, toto převzal až dne 13. 1. 2006; v protokolu o veřejném zasedání ze
dne 12. 1. 2006 je uvedeno, že lhůta k přípravě byla zachována, což odporuje
zvukovému záznamu z jednání odvolacího soudu. Postupem městského soudu byl
proto zkrácen v právu na obhajobu, jak je zaručeno v čl. 6 odst. 3 písm. c)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím i v právu na
spravedlivý proces, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. d) tr. ř.
Podle názoru obviněného je v případě trestního stíhání jeho osoby stále
postupováno orgány činnými v trestním řízení v rozporu s trestním řádem, neboť
do dnešního dne mu „nebylo doručeno platné usnesení o zahájení trestního
stíhání, respektive sdělení o zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §
160 odst. 1 tr. ř.“. Na tuto okolnost upozorňoval od počátku trestního řízení,
byť zprvu (vinou předchozího obhájce) pouze liknavě, domnívaje se, že soud
prvního stupně nedostatek napraví. V dané věci obdržel několik listin, kterými
mělo být trestní stíhání zahájeno. Pro jejich nedostatky, a to fatální, byly
tyto zmetky právně neúčinné. V návaznosti na to obviněný připomněl, že obdržel:
– záznam o sdělení obvinění – č. j. ÚDV-63/Vt-94 (pův. ÚDV-46/Vv-94) ze dne 22.
12. 1994 – s absencí právní kvalifikace skutků, které převzal dne 24. 12. 1994,
– 11nesení ČVS: ÚDV-63/Vt-94 obsahující opravu uvedeného záznamu ze dne 29. 12.
1994 – obsahující pouze právní kvalifikaci, jež převzal dne 15. 3. 1995; proti
tomuto usnesení byla jeho tehdejším obhájcem JUDr. R. podána stížnost, o které
do dnešního dne nebylo rozhodnuto,
– sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 27. 4. 1995, v němž absentoval
popis skutku, které převzal dne 4. 5. 1995.
Obviněný zdůraznil, že žádné sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 29. 3.
1995 nikdy nepřevzal. Toto získal až ze soudního spisu dne 20. 8. 2003, když v
rámci práva na obhajobu nahlížel do spisového materiálu u Nejvyššího soudu.
Proto v podrobnostech vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudů prvního a druhého
stupně, že toto jediné právně bezvadné usnesení musel převzít. Jelikož je v
napadeném rozsudku uvedeno, že toto sdělení obvinění mu nebylo přečteno, tak
nebylo jeho osobě oznámeno ani jiným způsobem ve smyslu ustanovení § 137 odst.
1 tr. ř. Důkazní návrhy obhajoby, aby soud jako svědky vyslechl JUDr. R. (tehdy
substituující obhájkyni) a bývalého spoluobviněného D. s tím, aby byli
dotázáni, co a jak jim bylo v rozhodném čase doručeno, zda tyto listiny ještě
mají a kde je jejich původ, byly zamítnuty. Podle obviněného soud neprovedl
žádný důkaz, že v přípisu doručeném jeho osobě dne 4. 5. 1995 bylo doručeno
usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 3. 1995. I z kusých soudem
provedených důkazů je nanejvýš pravděpodobné, že mu byl „doručen onen právní
zmetek, datovaný a doručený shodně s doručovací knihou“. Logice věci odpovídá,
že po zjištění tohoto kolapsu bylo se spisem i jeho osobou manipulováno
vsunutím antidatovaného padělku, aby způsobem non lege artis bylo toto zásadní
selhání ÚDV, jímž je tento orgán proslulý, eliminováno. S poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení NS ČR sp. zn. 4 Tz 81/2003) není možno
nedostatek nezahájení trestního stíhání zhojit ani novým usnesením o zahájení
trestního stíhání. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. je nutno pro
pachatele trestného činu použít zákona příznivějšího, tj. trestního zákona ve
znění novely č. 175/1990 Sb., podle něhož se trestné činy promlčovaly ve lhůtě
10 let od jejich spáchání, eventuálně pokud bude soudem shledáno, že je namístě
použití ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., v platném znění, došlo k promlčení
zmíněných trestných činů ke dni 29. 12. 1999. V popsaných skutečnostech
obviněný shledal, že trestní stíhání jeho osoby nebylo platně zahájeno, bylo
tedy promlčeno a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. per analogiam je
nutno je zastavit; v nepřípustnosti trestního stíhání je dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný též vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neboť v daném
případě není namístě „nezapočtení doby od údajného spáchání skutků do 29. 12.
1989 do doby promlčení“. Upozornil, že v usnesení dovolacího soudu ze dne 25.
2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, je konstatováno, že je nutno provést veškeré
důkazy k tomu, aby byla postavena najisto právní otázka, zda trestní stíhání
jeho osoby pro oba skutky bylo z politických důvodů neslučitelné se základními
zásadami právního řádu demokratického státu, a proto nedošlo k pravomocnému
odsouzení již v letech 1981 a 1982. V podrobnostech namítl, že soudy obou
stupňů se s tímto závazným příkazem vypořádaly svévolně a žádné důkazy v tomto
směru neprovedly. Podtrhl, že po trestním oznámení Z. F. ze dne 13. 10. 1981
bylo vedeno řízení, které mělo objasnit pachatele (ohledání místa činu,
operativní šetření v domě a okolí, byly vyslýchány osoby), došlo k přezkumu v
rámci prokurátorského dozoru Hlavní vojenskou prokuraturou v dubnu 1982 a
šetření Inspekcí ministra vnitra. Z usnesení IMV ze dne 21. 9. 1982, č. j.
IM-441/30-82, je zřejmé, že ačkoliv byla vyvinuta příkladná snaha po ztotožnění
a potrestání pachatele, nestalo se tak, a to nikoli proto, že by nebyla vůle
jej ztotožnit a potrestat. Ohledně napadení údajně poškozeného B. nejsou žádné
zprávy evidovány ani v archivech státních úřadů, ani ve VONS, proto ani nemohlo
ze strany orgánů činných v trestním řízení dojít k „zametení věci – podnětu pod
stůl“. Nemohlo dojít k „projevení vůle neobjasňovat“ skutek z politických
důvodů, když nebyl nikomu znám, pokud k němu vůbec došlo, neboť nebyl oznámen a
ani z jiných zdrojů nepřicházel ve známost tak, aby se o něm orgány činné v
trestním řízení mohly vůbec dozvědět. Podle obviněného nelze dovozovat nezájem
stíhat určitý trestný čin z politických důvodů tam, kde orgány činné v trestním
řízení neměly o takovém domnělém nebo skutečném trestném činu vědomost. Ve
zmíněných skutečnostech tudíž shledal absenci pro aplikaci ustanovení § 5 zák.
č. 198/1993 Sb., v platném znění, s tím, že promlčecí doba plynula nikoliv od
29. 12. 1989, ale již od spáchání obou skutků neznámým pachatelem, tj. od 13.
10. 1981 a 8. 6. 1981, přičemž pokud byly spáchány veřejným činitelem došlo k
promlčení trestního stíhání odpovědné osoby ke dni 13. 10. 1991 a 8. 6. 1991.
Proto uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nepřípustnost trestního stíhání je podle obviněného dána i pro rozpor s
mezinárodní úmluvou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Trestní
stíhání jeho osoby je (při absenci relevantního sdělení obvinění) vedeno již od
roku 1994. Zejména v jeho počátcích docházelo k neodůvodněným průtahům ve věci,
když ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo roky nic činěno. K
dalším průtahům došlo ze strany obvodního soudu, neboť dovolání nebylo po dobu
více než osmi měsíců předloženo dovolacímu soudu. K průtahům došlo i v případě
přidělování spisu příslušnému senátu u odvolacího soudu. Soud pochybil i v tom,
že návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu poslal nepříslušnému Vrchnímu
soudu v Praze, jenž i přes svou nepříslušnost ve věci rozhodl. Obviněný
poukázal na konkrétní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který ve
výjimečných případech uznal za přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními
orgány ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod dobu dosahující šesti let; stagnační lhůta (10 až 11 měsíců) byla v jeho
případě překročena nejméně třikrát. V průtazích ze strany státních orgánů
shledal porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného zmíněnou
mezinárodní úmluvou i čl. 36 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Rovněž poukázal na současnou judikaturu Ústavního soudu – nález
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, s tím, že právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů, respektive právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je
nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Časový horizont, kdy se
účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou
součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Podle názoru Ústavního soudu,
když se jedná o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestního
řízení, které trvalo natolik dlouhou dobu, že došlo k porušení práva na
spravedlivý proces (práva na projednání věci v přiměřené lhůtě), je nutno
zkoumat, zda zásah do osobní svobody odsouzeného (podle čl. 8 odst. 2 Listiny),
obecně ústavním pořádkem předvídatelný, je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutno zkoumat vztah veřejného statku,
který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které
je omezitelné jen zákonem, avšak pouze za předpokladu, že jde o opatření v
demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout jinak –
mírnějšími prostředky. Je nutno postoupit test proporcionality. Obviněný
současně připomněl v čem spočívá a zdůraznil, že od údajného spáchání skutku,
tj. po dobu čítající cca 25 let nebyl pro jakoukoliv trestnou činnost odsouzen. Dodal, že ve světle zmíněné judikatury je namístě posoudit otázku přípustnosti
trestního stíhání jeho osoby, neboť došlo k tak závažným porušením práva na
spravedlivý proces a zásahu do sféry osobního života, že trestní stíhání je
nepřípustné, což naplňuje důvod dovolání jednak podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. a jednak z hlediska přiměřenosti trestu a porušení práva na spravedlivý
proces i podle § 265b odst. 1 písm.
V dovolání obviněný vytkl, že u obou shora uvedených skutků soud nepřihlédl a
ignoroval skutečnost uvedenou v popisu o průběhu služby u složek ministerstva
vnitra, že v inkriminované době nebyl služebně zařazen jako starší referent 2.
oddělení 2b odboru StB, ale byl zařazen od 1. 3. 1981 až do 1. 1. 1983 jako
starší referent 4. oddělení 2b odboru StB. V podrobnostech rozvedl, že byl mimo
činnou službu na VŠ SNB až do počátku roku 1982, kdy se „fyzicky vrátil na své
pracoviště ovšem na 2b – 2S – StB Praha, a to ke své původní problematice,
která s akcí ASANACE nijak nesouvisela“. V případě obou skutků nebyl fyzicky na
svém pracovišti, a proto se jich nemohl dopustit. V daném období nebyl ani v
postavení veřejného činitele, byť sice plnil úkoly společnosti a státu, nicméně
neměl k plnění svých úkolů žádné pravomoci přiděleny. Zdůraznil, že byl
operativcem, jenž měl za úkol získávat utajené informace a tyto předávat svému
nadřízenému a nikoliv vyšetřovatelem, který mohl a měl provádět procesní úkony
– výslechy nevyjímaje. Proto došlo k nesprávnému právnímu posouzení postavení
jeho osoby jako veřejného činitele, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný konstatoval, že nebyly
provedeny žádné důkazy, jenž by svědčily o tom, že je pachatelem předmětných
skutků. Pokud ale byl jimi uznán vinným, tak soudy obou stupňů ignorovaly
ustanovení § 65 tr. zák. Z obsahu spisu se podává, že v roce 1985 opustil na
vlastní žádost složku StB, do současné doby u žádné takové ani vzdáleně podobné
nepracuje. Po dlouhém, vlekoucím se trestním řízení je na tom zdravotně tak
špatně, že mu byl přiznán invalidní důchod. Situace se natolik změnila, že již
nadále není schopen pro činnou službu a už nikdy nebude veřejným činitelem ve
smyslu znění § 89 odst. 9 tr. zák. Podle obviněného je tudíž namístě
konstatovat zánik trestnosti činu (§ 65 tr. zák.) a pokud tak soudy neučinily,
spočívá jejich rozhodnutí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§ 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.].
V petitu dovolání obviněný Mgr. J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle § 265m
odst. 1 tr. ř. jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby. Rovněž navrhl, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný učinil prostřednictvím obhájce podání označené jako doplnění dovolání.
Připomněl, jaké uplatnil dovolací důvody s tím, že na nich trvá. Zopakoval,
jaké tři listiny v souvislosti s tímto trestním řízením od ÚDV obdržel; žádné
sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 29. 3. 1995 nikdy nepřevzal. Jeho
domněnku ohledně podstrčení tohoto sdělení obvinění potvrzuje i nově zjištěná
skutečnost. V případech listin, které mu byly z té doby doručeny, ÚDV vždy
použil „malé kulaté razítko se znakem ČR a nápisem POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY. Na
onom podvrženém dokumentu však je velké razítko se znakem ČR a nápisem Policie
ČR – Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu...“. Obviněný namítl, že
žádný ze soudů předmětný důkaz neprovedl. Dodal, že na jeho dotaz ředitel ÚDV
jednoznačně konstatoval, že předmětné razítko bylo ÚDV přiděleno dne 2. 9. 1999
a od tohoto data mohlo být používáno. Podle obviněného je skutečností, že totéž
razítko se vyskytlo na údajně pravém dokumentu, což jednoznačně a
nezpochybnitelně potvrzuje, že předmětný dokument mu nebyl nikdy doručen ani
odeslán; trestní stíhání nikdy nebylo platně zahájeno, bylo promlčeno a podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. per analogiam mělo být zastaveno.
Současně uvedl, že vyšetřovatelka, která mu měla obvinění sdělit, nikdy nebyla
vyšetřovatelkou – orgánem činným v trestním řízení, což dokládá přípisem z
Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 6. 2006, že její osobu nebylo možno v
evidenci pracovníků MV a příslušníků Policie ČR ztotožnit. V popsaných
skutečnostech obviněný shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. Závěrem podání doslovně zopakoval svůj předchozí návrh, jak by měl Nejvyšší
soud ve věci rozhodnout včetně požadavku na odklad výkonu rozhodnutí u jeho
osoby. Podání v příloze obsahuje v něm zmiňované dokumenty.
K dovolání obviněného Mgr. J. Š. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
K výhradám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. státní zástupce připomněl jeho vymezení v zákoně a poukázal na
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., které pojednává o vyloučení orgánů činných v
trestním řízení. V návaznosti na to konstatoval, že všechny vytýkané okolnosti
vyloučení orgánu činného v trestním řízení byly obviněnému známy již v původním
řízení. Z obsahu dovolání vyplývá, že byly namítnuty ještě před vydáním
rozsudku soudu prvního stupně (tuto okolnost ale Nejvyšší státní zastupitelství
nemůže objektivizovat, neboť má k dispozici pouze neúplný spisový materiál),
což znamená, že výhrady lze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat. S ohledem
na charakter námitek obviněného však nelze dospět k názoru, že by nestrannost
předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 a přísedících příslušného senátu
byla ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. zpochybněna. Veškerá dovolací
argumentace se týká procesního postupu senátu označeného soudu, a proto ji není
možné považovat za relevantní tvrzení zvláštního poměru předsedkyně senátu a
přísedících k osobám podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o výtky obviněného vznesené v souvislosti s důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak státní zástupce konstatoval, že jsou zjevně
neopodstatněné, přičemž i v této souvislosti Nejvyšší státní zastupitelství
vycházelo pouze z nekompletních spisových materiálů. Poukázal na ustanovení §
202 odst. 2 až 5, § 233 odst. 1, 2, § 234 odst. 1, § 238 a § 263 tr. ř. Podle
názoru státního zástupce bude v kontextu uplatněných námitek potřebné zjistit,
zda předseda senátu soudu druhého stupně učinil pokyn, aby obviněný byl o
termínu veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném
zasedání), či zda byl k veřejnému zasedání předvolán vzorem č. 8 (předvolání k
veřejnému zasedání), a to ve smyslu Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne
1. 2. 2002, č. j. 514/2001. Pokud předseda senátu dal kanceláři pokyn
obviněného o veřejném zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, tak jednoznačně
vyjádřil, že jeho účast při veřejném zasedání není nutná. Dále bude třeba
zjistit, zda u dovolatele nastala tzv. fikce doručení vyrozumění o veřejném
zasedání zakotvená v ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., které nemohlo bránit
ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. To by umožňovalo konstatovat, zda u jeho osoby
byla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání (§ 233 odst. 2 tr. ř.).
Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, svou neúčast řádně neomluvil a ani
soudu nesdělil, že na své účasti trvá. Pokud odvolací soud v rozhodné době
nedisponoval žádnými poznatky o tom, jaké důvody obviněnému bránily v převzetí
vyrozumění o veřejném zasedání, respektive o tom, co je příčinou jeho neúčasti
na něm, nelze to klást odvolacímu soudu za vinu. Zákon nepředepisuje, aby v
případě, kdy soud správně dospěl k závěru o existenci fikce stanovené v § 64
odst. 2 tr. ř., naznačené skutečnosti zjišťoval či je dokonce předpokládal, jak
se zřejmě domnívá dovolatel. Státní zástupce dále uvedl, že i za situace, že
byl obviněný k veřejnému zasedání konaném o odvolání předvolán, či pokud nebyla
v jeho případě zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě na veřejné
zasedání, jejíž zkrácení je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je dána
(§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebylo by možné dovolání vyhovět. V této spojitosti
poukázal na argumentaci obviněného v dovolání, že jeho obhájce „…dal soudu
jakési vyjádření ohledně skutečnosti, že jsem se měl písemným přípisem omluvit
a žádat o konání v mé přítomnosti…“. Zdůraznil, že u veřejného zasedání nebyly
prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit. Současně dodal, že
dovolací námitky je nutno přezkoumat i z hlediska, zda nebylo porušeno ústavní
právo obviněného zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
přičemž dospěl k závěru, že k takové situaci nedošlo.
Dále se státní zástupce vyjádřil k výtkám obviněného, že trestní stíhání jeho
osoby bylo nepřípustné, tj. uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle jeho mínění soudy obou stupňů správně vycházely z
protokolu o výpovědi obviněného Mgr. J. Š. ze dne 13. 2. 1997, kdy za
přítomnosti obhájce k dotazu vyšetřovatele, zda chce znovu přečíst sdělení
obvinění ze dne 29. 3. 1995 a usnesení o sloučení věci ÚDV – 63/Vt – 94 a ÚDV –
14/Vt – 96, uvedl, že oba dokumenty zná a nežádá znovu jejich přečtení, což
potvrdil i svým podpisem. Obvodní soud pro Prahu 1, a to v reakci na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, vyhodnotil v
hlavním líčení obsah doručovací knihy ÚDV za rok 1995 a úřední záznam tehdejší
vyšetřovatelky JUDr. H. L. a logicky dospěl k závěru, že obviněnému bylo
skutečně doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995,
ČVS: ÚDV – 63/Vt – 94. Současně státní zástupce odkázal na příslušnou část
odůvodnění napadených rozsudků. Rovněž způsob, jakým soudy obou stupňů
aplikovaly ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., nebudí pochybnosti. Učinily
logický závěr, že v době spáchání skutku obviněným neexistovala do 29. 12. 1989
vůle státu jej za předmětné protiprávní jednání postihnout (viz příslušné
pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí). Státní zástupce neshledal důvodnou
ani výhradu obviněného ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání, v jejímž
důsledku mělo dojít k jeho zastavení pro rozpor s mezinárodní právní úpravou. S
výtkou obdobného charakteru se v předmětné věci již v minulosti zabýval
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003. V
rozhodnutí uvedl, že ačkoliv v posuzovaném případě trestní řízení jako celek
trvalo poměrně dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když zejména v
přípravném řízení mezi některými úkony uplynul delší časový interval a z obsahu
spisu není zcela zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo, může být podle dosavadní
judikatury Evropského soudu nepřiměřenost délky řízení, kterou obviněná osoba
nezavinila, důvodem toliko pro případné spravedlivé zadostiučinění formou
finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního
stíhání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS
32/03). Podle mínění státního zástupce není třeba na tomto závěru nic měnit. Po
rozhodnutí dovolacího soudu probíhalo další řízení ve věci bez průtahů.
Státní zástupce se též zabýval námitkami uplatněnými v rámci důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že nelze vznášet výhrady, které
primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému
právnímu posouzení skutku. Jestliže obviněný konstatoval, že se na akci
„ASANACE“ žádným způsobem nepodílel, neboť byl v inkriminované době
frekventantem VŠ SNB a že soud chybně uvedl označení oddělení, u kterého byl v
StB zařazen, je zřejmé, že tyto námitky primárně směřují proti skutkovému stavu
věci včetně hodnocení provedených důkazů, případně úplnosti dokazování. Jak již
bylo řečeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí
přezkoumávat. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu
korespondují pouze dvě námitky obviněného. Jednak tvrzení, že v inkriminovaném
období neměl postavení veřejného činitele, jednak, že v roce 1985 na vlastní
žádost opustil složku StB a do současné doby u žádné takové ani vzdáleně
podobné nepracuje, v čemž shledává pominutí nebezpečnosti trestného činu pro
společnost ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák. Zopakoval, že předmětných skutků
se obviněný Mgr. J. Š. dopustil jako příslušník tehdejšího Sboru národní
bezpečnosti a byl zařazen u složky Státní bezpečnosti, jež tvořila jeho
nedílnou součást. Byl příslušníkem ozbrojeného sboru, tedy veřejným činitelem
ve smyslu ustanovení § 89 odst. 8 tr. zák., ve znění platném v inkriminované
době, neboť se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom
pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti těchto úkolů svěřena zák. č.
40/1974 Sb. Na základě provedených důkazů byl soudy obou stupňů oprávněně
učiněn závěr, že obviněný postupoval při plnění těchto úkolů v rozporu s tehdy
platnými předpisy, které byl povinen při své činnosti dodržovat, přičemž jednal
v úmyslu způsobit poškozeným Z. B. a Z. F. škodu, kterou soudy správně zjistily
a definovaly. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o zániku
nebezpečnosti jeho činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák.
Zdůraznil, že tak tomu může být zejména v důsledku změny chování pachatele
prokazující, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného
činu a jeho postoj k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil
nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. Je přitom nezbytné, aby tuto změnu
postoje též demonstroval i konkrétními činy a vyvinul mimořádné úsilí o
odčinění veškerých způsobených škodlivých následků, což se v případě obviněného
nestalo. Nepostačují prosté slovní projevy vyjadřující změnu jeho postoje k
spáchané trestné činnosti, dodatečné splnění povinnosti, kterou svým činem
porušil, ani samotné nahrazení způsobené materiální škody (viz podrobnosti
např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo
618/2004).
V souvislosti s výhradami obviněného, které vznesl ve spojitosti s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce poukázal na jeho
vymezení v zákoně. Připomněl, že zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně
stanoví jen důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
a § 265b odst. 2 tr. ř.; z jiných důvodů nelze výrok o trestu dovoláním
napadat. Zdůraznil, že obviněný Mgr. J. Š. byl uznán vinným dvěma trestnými
činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. c) tr. zák., přičemž podle pravidel pro ukládání trestu za více
trestných činů, jak jsou zakotveny v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák., bylo
nutné mu ukládat trest odnětí svobody stanovený v § 158 odst. 2 tr. zák. v
rozmezí od tří do deseti let. Podle názoru státního zástupce je zřejmé, že
pokud byl obviněnému pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let,
pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem,
jde o přípustný druh trestu i trest uložený v rámci trestní sazby stanovené
zákonem. Proto uplatněné námitky obviněného spočívající především v
nepřiměřenosti trestu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a ani pod žádný z dalších důvodů dovolání.
Závěrem vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr.
J. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil ve smyslu ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že je namístě rozhodnout jiným
způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Obviněný Mgr. J. Š. (společně s obviněným JUDr. Z. D.) zaujal odmítavé
stanovisko k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání, a to v podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 14. 12. 2006.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. J. Š. je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možno učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g), h) tr. ř. dovolání lze podat, jen
je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání,
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V dovolání obviněný Mgr. J. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. v podrobnostech tvrdí, že odvolací soud neměl veřejné zasedání
provést v jeho nepřítomnosti, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné
podmínky. Touto výtkou je zmíněný důvod dovolání nejen formálně, ale i
materiálně naplněn.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je
patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo
veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s
konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní
líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva
obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu
reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a
k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho
návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje odlišně
požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání,
respektive stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného
hlavní líčení a takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení,
které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného
pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně,
případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné
podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně
stanoveny nejsou.
Tento závěr je zřejmý i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost,
řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o
hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o
hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání;
zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání
má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob. Obecná pravidla pro konání
veřejného zasedání jsou vymezena v ustanovení § 232 a násl. tr. ř., zákonná
úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v
ustanovení § 263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle §
234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů
senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon
něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání
nutná. Zákon stanoví „něco jiného“ např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního
zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je povinná) a v § 263 odst. 3
tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve
všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při
veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto
usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř.
o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal
zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále
je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v
nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Logický
výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo
výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v
jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm
vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v
kolizi s právem na spravedlivý proces.
Pro úplnost je třeba připomenout, že obviněný Mgr. J. Š. nebyl v době konání
veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 1. 2006 ve vazbě ani ve výkonu
trestu odnětí svobody, a proto aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.
nepřipadala v úvahu.
Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k
veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Z ustanovení § 233
odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí
obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu,
která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která
může být rozhodnutím přímo dotčena; v tomto případě je obviněný poučen o tom,
že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Podle ustanovení §
233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného
zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět,
osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto
osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému
zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení
této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. Podle
stávající soudní praxe však pětidenní lhůtu k přípravě není třeba zachovávat,
dojde-li k odročení veřejného zasedání, neboť k tomu, aby bylo skutečně
zajištěno reálné právo obviněného na obhajobu spočívající i v tom, že bude mít
dostatek času, aby se mohl na veřejné zasedání připravit, sloužila již lhůta,
kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání. V případech, když
dojde k zásadní změně projednávaných otázek, bude namístě poskytnout
obviněnému, případně i jeho obhájci, potřebnou lhůtu na jejich přípravu též k
odročenému veřejnému zasedání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 35/2002).
K posouzení, zda Městský soud v Praze mohl veřejné zasedání o odvolání provést
v nepřítomnosti obviněného Mgr. J. Š., bylo nutno se zabývat tím, zda jeho
osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně
a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby
písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se
dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li
obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§ 62
odst. 2 tr. ř.). Lze připomenout, že právní účinky, které zákon spojuje s
doručením písemnosti, mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena
některým ze způsobů, které pro danou písemnost předpisuje nebo připouští
trestní řád. Pokud se tedy písemnost dostala do rukou adresáta jiným způsobem,
nelze takové doručení považovat za řádné, tj. které by mělo právní účinky s
platným doručením spojené (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 3/1972).
Z ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se
pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům,
státu, advokátům, notářům, obcím a územně samosprávným celkům přiměřeně
předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.
Pro doručování do vlastních rukou včetně uložení takto doručované písemnosti má
trestní řád zvláštní úpravu v ustanovení § 64 tr. ř. Podle § 64 odst. 1 písm.
a) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje obviněnému obžaloba, návrh na
potrestání a předvolání. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát
zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží
a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.
Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední
den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv
se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Podle znění § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle
odstavce 2 nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního
stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo
předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.
Z trestního spisu se podává, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze
nařídila dne 9. 12. 2005 veřejné zasedání o podaných odvoláních na den 29. 12.
2005. Z příslušného tiskopisu dále plyne, že obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D.
byli k veřejnému zasedání předvoláni (na adresu jejich trvalého bydliště),
ostatní osoby byly o jeho konání vyrozuměny (státní zástupce, obhájci a
poškození). K žádosti obhájce obviněného Mgr. J. Š., JUDr. P. K., bylo z důvodu
dovolené advokátní kanceláře veřejné zasedání dne 27. 12. 2005 odročeno na den
12. 1. 2006 (vše na č. l. 1382-1384 a 1388 spisu). Z příslušných doručenek je
zřejmé, že obviněnému Mgr. J. Š. bylo předvolání k veřejnému zasedání doručeno
jednak k prvně nařízenému dne 29. 12. 2005 a jednak k odročenému dne 13. 1.
2006 (vše na č. l. 1382 a 1388 spisu). V protokolu o veřejném zasedání
Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, je k
přítomnosti osob mimo jiné zaznamenáno: „obviněný Mgr. J. Š. – nikdo, doručení
vykázáno.“ Rovněž je uvedeno: „JUDr. K. tlumočí soudu žádost Mgr. J. Š., aby
bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti a dále konstatuje, že žádost
tohoto obsahu obžalovaný již zaslal soudu. Konstatuje se, že žádost dosud soudu
nebyla doručena.“ Následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením, že „veřejné
zasedání bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného Mgr. J. Š.“ Z předmětného
protokolu též vyplývá, že „předsedkyně senátu zahájila veřejné zasedání a
zjistila, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, a u
osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě
pětidenní lhůta od doručení předvolání, popřípadě vyrozumění.“ Pro úplnost lze
připomenout, že usnesením odvolacího soudu byla podle § 23 odst. 1 tr. ř.
trestní věc obviněného JUDr. Z. D. vyloučena k samostatnému projednání a
rozhodnutí s tím, že bude u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 7 To
20/2006 (vše na č. l. 1393-1394 spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze v souladu se
zákonem, když dne 12. 1. 2006 rozhodl o konání veřejného zasedání o odvolání v
nepřítomnosti obviněného Mgr. J. Š. Předně u obviněného nebyla nejen zachována
zákonem stanovená pětidenní lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání, ale
předvolání mu nebylo před jeho konáním ani doručeno, jak je zřejmé z
konstatovaných poštovních doručenek (v tomto směru nelze akceptovat údaje
zaznamenané v protokolu o veřejném zasedání, což dokládá i zvukový záznam z
jednání odvolacího soudu, který byl v rámci dovolacího řízení vyžádán).
Vyjádření obhájce obviněného, jak bylo v předchozím odstavci citováno a též
usnesení odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti
obviněného, nemohlo zmíněný nedostatek zhojit.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Mgr. J. Š.
podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s konstatovanou podstatnou vadou
řízení nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci za správné. Z tohoto
důvodu se již dále nezabýval, a ani nemohl zabývat dovolacími námitkami
obviněného vztahujícími se k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b),
e), g), h) tr. ř., neboť by tím zcela nahrazoval přezkumnou činnost i povinnost
soudu druhého stupně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005. Současně
zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného Mgr. J. Š. dostala do
procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Městského soudu v Praze
bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu,
věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaných odvoláních zákonu
odpovídající rozhodnutí, přičemž ohledně přítomnosti obviněného u veřejného
zasedání, resp. náležitostí řádného předvolání či vyrozumění o jeho konání, lze
odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože
napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný,
nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadeného
rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad
výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla
podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.),
který jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §
265o odst. 1 tr. ř.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že trestní stíhání obviněného Mgr.
J. Š. bylo vedeno ve společném řízení s trestním stíháním obviněného JUDr. Z.
D. Vzhledem k vyloučení věci naposledy jmenovaného obviněného v odvolacím
řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, tak Nejvyšší soud rozhodoval o
následně podaných dovoláních obou obviněných v samostatných řízeních, tj. pod
různými spisovými značkami, přičemž o dovolání obviněného JUDr. Z. D. tak
učinil usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k