8 Tdo 323/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovoláních obviněných J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, J. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, Z. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, R. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. M., J. Č. a Z. Š. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. J., M. M., R. D. a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 T 8/2018, byli obvinění J. M., J. Č. (jako spolupracující obviněný), J. J., Z. Š., M. M. a R. D. uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli odsouzeni (ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 10 T 8/2018): J. M. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný J. Č. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, obvinění J. J. a Z. Š. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, obviněné M. M. a R. D. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byly podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeny do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. (správně mělo být uvedeno podle § 229 odst. 1 tr. ř.) byl poškozený Finanční úřad pro Kraj Vysočina odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Označené rozhodnutí napadli všichni obvinění, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Kraj Vysočina odvoláními. Obvinění J. M. a M. M. napadli všechny výroky rozsudku, obvinění J. J., Z. Š. a R. D. podali odvolání do výroků o vině a trestu, obviněný J. Č. brojil proti výroku o trestu, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala odvolání do výroku o náhradě škody v neprospěch všech obviněných, poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Kraj Vysočina podala odvolání do výroku o náhradě škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných M. M. a R. D. zrušen ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tyto obviněné byly podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byly podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeny do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. M., J. Č., J. J. a Z. Š., státní zástupkyně a poškozené zamítnuta.

3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spočívala trestná činnost obviněných v tom, že obvinění v rámci vytvořeného řetězce společností, zejména:

I. hlavní společnosti („buffer“)

- B. CZ, IČ: XY, sídlo XY,

- F. CZ, IČ: XY, sídlo XY

- M. – T. T., IČ: XY, sídlo XY,

II. zprostředkovatelské společnosti („profit taker“) - A. Č., IČ: XY, XY (od 1. 1. 2016 M. a.), - A., IČ: XY, sídlo XY,

- C. CZ, IČ: XY, sídlo XY,

- C. V., IČ: XY, sídlo XY,

- F. CZ, IČ: XY, sídlo XY,

- G. H., sídlo XY,

- Ch. s., IČ: XY, sídlo XY,

- M.-L., IČ: XY, sídlo XY,

- M., IČ XY, sídlo XY,

- R., IČ: XY, sídlo XY,

- S. H., IČ: XY, sídlo XY,

- V.-l., IČ: XY, sídlo XY,

- V. V., DIČ: XY, sídlo XY,

- V. P. D., IČ: XY, sídlo XY,

III. společnosti kupující ze Slovenska zpět uvedené zboží („missing trader“)

- A – T. CZ, IČ: XY, sídlo XY,

- A. R., IČ: XY, sídlo XY,

- B., IČ: XY, sídlo XY,

- M. CZ, (od 17. 4. 2015 M. CZ, v likvidaci), IČ: XY, sídlo XY, - M. P., IČ: XY, sídlo XY,

- O. O., IČ: XY, sídlo XY,

- P. o. a s., IČ: XY, sídlo XY,

- S. P., IČ: XY, sídlo XY,

- V. P., IČ: XY, sídlo XY,

IV. společnosti se sídlem v zahraniční, zejména:

- D., IČ: XY, sídlo XY,

- M.-T. S., IČ: XY, sídlo XY (od 15. 1. 2016 A.-L.) - V., IČ: XY, sídlo XY

které spolu vzájemně fiktivně obchodovaly v období nejméně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2015, na základě vzájemných fiktivních obchodů obvinění uplatňovali u místně příslušných finančních úřadů, zejména v XY, neoprávněně DPH na vstupu na základě fiktivního plnění, tedy zkrátili vlastní daňovou povinnost, případně si uplatňovali nadměrný odpočet DPH, a tím vylákali neoprávněně výhodu, takto vytvořili řetězec společností, kde společnosti pod bodem III. fiktivně nakupovaly zboží ze Slovenska a pro snížení daňové povinnosti k DPH (nutnost odvedení DPH při dovozu z jiného členského státu EU) spolu ještě navzájem fiktivně obchodovaly, toto fiktivní zboží dále prodávaly společnostem pod bodem I., jejichž představitelem byl obviněný J.

M., a které vykonávaly i skutečnou ekonomickou činnost a těmito fiktivními nákupy zboží snižovaly svou daňovou povinnost, fiktivní zboží následně od společností pod bodem I. nakupovaly tzv. zprostředkovatelské společnosti uvedené pod bodem II., které následně dodávaly fiktivní zboží do zemí Evropské unie, na Slovensko, do společností pod bodem IV. s nulovou daní na výstupu a v souvislosti s tímto vývozem čerpaly nadměrné odpočty DPH, společnosti pod bodem IV. toto fiktivní zboží dále vyvážely zpět do České republiky společnostem pod bodem III., společnosti pod bodem I.

byly společnosti plně ovládané obviněným J. M., jednalo se o společnosti, které vykonávaly skutečnou ekonomickou činnost, mimo jiné se zabývaly i prodejem manipulační techniky, avšak v podstatně nižším objemu než vyplývalo z daňových přiznání, kam byly zahrnuty i fiktivní obchody, společnosti pod bodem II. byly částečně společnosti, které vyvíjely skutečnou ekonomickou činnost, zejména výrobní, nejlépe strojní (A. Č., C. C., Ch. s., G. H., M., R., S. H., V. P. D., a. s.), tak, aby obchodování s manipulační technikou bylo uvěřitelné a zapadalo, alespoň částečně do rámce činnosti těchto společností, dále se jednalo o společnosti, které se zabývaly pouze přeprodejem manipulační techniky za marži (A., V.-l., a V.

V.) obviněnými J. M. a J. Č. byly osloveny se smyšlenou legendou, že potřebuje zvýšit počet dodavatelů pro slovenské společnosti kvůli lepším podmínkám pro čerpání úvěrů u bank, fungující společnosti s velkými obraty byly zvoleny z toho důvodu, aby čerpání nadměrných odpočtů DPH při vývozu nebylo na první pohled podezřelé, a eliminovaly se tak kontroly ze strany finančních úřadů, společnosti pod bodem III. ovládali obvinění J. M., J. J. a Z. Š. jako statutární zástupci, obviněný J. Č. jako zaměstnanec – ředitel, nebo do statutárních orgánů těchto společností účelově dosadili osoby svých známých nebo rodinných příslušníků případně osoby tzv. bílé koně, takto dosazené osoby nevěděly nic o povaze podnikání jednotlivých společností, nevedly účetnictví, nevystavovaly faktury a nevyvíjely žádnou činnost, dále je prostřednictvím zpracovávání účetnictví a dispozičních práv k účtům ovládaly též obviněné M.

M. a R. D. společnosti na Slovensku pod bodem IV. ovládali obvinění J. M., J. J. a Z. Š.

jako statutární zástupci a prostřednictvím zpracovávání účetnictví a dispozičních práv k účtům též obviněné M. M. a R. D., obvinění fakticky řídili skupinu společností, faktury o fiktivní obchodní činnosti vystavovali po dohodě J. M., M. M., R. D., J. J., Z. Š., prostřednictvím dispozičních práv k účtům prováděli bezhotovostní platby tak, aby alespoň částečně odpovídaly deklarovaným fiktivním obchodům a účetnictví a daňová přiznání zpracovávaly jimi ovládaným společnostem tak, aby korespondovalo s deklarovanými fiktivními obchody, kdy obchodování bylo zejména u společností pod bodem III. deklarováno tak, aby daňová povinnost byla co nejmenší,

výše uvedenou trestnou činnost páchali obvinění v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, vylákat neoprávněné výhody nadměrného odpočtu od místně příslušných finančních úřadů, a to prostřednictvím vytvoření fiktivních obchodů se zbožím, kdy zboží bylo deklarováno jako dodání do jiného členského státu Evropské unie a zkrátili daň z přidané hodnoty tím, že si neoprávněně zvyšovali náklady u společností uvedených pod body I. a III.,

J. M. se na výše popsané činnosti podílel zejména tím, že v období nejméně od 1. 1. 2012 minimálně do doby zahájení trestního stíhání jako statutární zástupce společností B., F. CZ, M. – T. T., A.-L. (dřívější název M.-T. S.) a jako osoba fakticky ovládající společnosti pod bodem III. a IV., řídil jednotlivé výše uvedené činnosti, prováděné samostatně jednotlivými subjekty, vystavoval faktury na jednotlivé zprostředkovatele, po dohodě s J. Č., kde se jednalo nejméně o společnosti uvedené pod bodem II., za uvedeným účelem financoval náklady společností, kde je uveden jako statutární zástupce, přičemž do podkladů pro sestavení jednotlivých přiznání k DPH nechal zahrnout fiktivní nákup zboží od společností pod bodem III., zajišťoval faktury a platby, aby fiktivní oběh zboží vypadal jako skutečný, nechával potvrzovat dopravu daného zboží prostřednictvím své společnosti C. V. podepisoval smlouvy o prodeji zboží, kde je uvedeno, že ručí za celý obchodní případ včetně záruky, zajišťoval fyzické osoby (tzv. bílé koně), které pak nechával zapsat notářským zápisem jako statutární zástupce a vlastníky do jednotlivých společností, jak ve Slovenské republice, tak v České republice, zahraniční společnosti řídil osobně jako statutární zástupce nebo prostřednictvím spoluobviněných, dále prostřednictvím společností uvedených pod bodem III. nakupoval zpět stejné zboží, předával jednotlivé faktury účetní k zaúčtování, i když věděl, že uvedená činnost je pouze fiktivní, podílel se na vzájemném přeposílání peněžních prostředků mezi jednotlivými společnostmi za fiktivní obchodní transakce, ve společnostech uvedených pod bodem I., III., IV. disponoval s bankovními účty jednotlivých společností sám nebo prostřednictvím své švagrové obviněné M. M., případně účetní obviněné R. D., zároveň koordinovaně řídil celý řetězec při deklarování dodání zboží výše uvedenými společnostmi do jiného členského státu Evropské unie, a následně nákup zpět do České republiky,

J. Č. se na výše popsané činnosti podílel zejména tím, že v období nejméně od 1. 1. 2012 minimálně do doby zahájení trestního stíhání, jako zprostředkovatel J. M. domluvil spolupráci se statutárními zástupci, či představiteli společností uvedených pod bodem II. na přeprodeji zboží na Slovensko, kde jako zástupce obviněného J. M. zařizoval veškerý servis ohledně koloběhu dokumentů prokazující prodeje zboží jednotlivým zprostředkovatelům uvedeným pod bodem II. a následně jeho dodání do EU (na Slovensko), potvrzoval doklady k jednotlivým obchodním případům sám nebo toto zajišťoval, uvedené účetní doklady předával zpět zprostředkovatelům, i když věděl, že tento prodej je pouze fiktivní, zajišťoval fyzické osoby (tzv. bílé koně), které pak nechal zapsat notářským zápisem jako statutární zástupce a vlastníky do některých společností v České republice, které figurovaly jako dovozci stejného zboží ze Slovenska nebo zprostředkovaly tento prodej v tuzemsku hlavním společnostem, jedná se zejména o společnost M. P., S. P., kdy tyto osoby nevěděly nic o povaze podnikání, u těchto společností se nejméně do ledna 2016 nechal zaměstnat na pozici ředitele,

J. J. se na výše popsané činnosti podílel zejména tím, že v období nejméně od 1. 1. 2012 minimálně do doby zahájení trestního stíhání jako statutární zástupce slovenské společnosti D., potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží, odpovídal na otázky Finančnímu úřadu v České i Slovenské republice, kde potvrzoval, že uvedené zboží jako zástupce odběratelské společnosti převzal, i když věděl, že tento prodej je pouze fiktivní, jako statutární zástupce společností A. R., B. a P. o. a s. potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží, prováděl, případně nechal provádět platby a podával daňová přiznání, ač věděl, že činnost těchto společností a jimi vykazované obchody jsou pouze fiktivní, následně zajišťoval fyzické osoby (tzv. bílé koně), které pak nechával zapsat notářským zápisem jako statutární zástupce a vlastníky do některých společností jak ve Slovenské republice, které figurovaly jako odběratelé daného, tak v České republice, jedná se nejméně o společnost D., A. R., B. a P. o. a., kdy tyto osoby nevěděly nic o povaze podnikání, kterým nepředal účetnictví těchto společností, tuto činnost prováděl sám nebo na pokyn organizátora obviněného J. M.,

Z. Š. se na výše popsané činnosti podílel zejména tím, že v období nejméně od 1. 1. 2012 minimálně do doby zahájení trestního stíhání jako statutární zástupce slovenské společnosti V. potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží, odpovídal na otázky Finančnímu úřadu v České i Slovenské republice, kde potvrzoval, že uvedené zboží jako zástupce odběratelské společnosti převzal, i když věděl, že tento prodej je pouze fiktivní, jako statutární zástupce společností A-T. CZ, M. CZ, a O. O., potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží, prováděl, případně nechal provádět platby a podával daňová přiznání, ač věděl, že činnost těchto společností a jimi vykazované obchody jsou pouze fiktivní, následně zajišťoval fyzické osoby (tzv. bílé koně), které pak nechával zapsat notářským zápisem jako statutární zástupce a vlastníky do některých společností jak ve Slovenské republice, které figurovaly jako odběratelé daného, tak v České republice, jedná se nejméně o společnost V., A-T. CZ, M. CZ a O. O., kdy tyto osoby nevěděly nic o povaze podnikání, kterým nepředal účetnictví těchto společností, tuto činnost prováděl sám nebo na pokyn organizátora obviněného J. M.,

M. M. ve prospěch skupiny prováděla příkazy k platbám v rámci elektronického bankovnictví s vědomím, že jako zaměstnankyně obchodní společnosti F. CZ zadává příkazy k platbám i u účtů těch obchodních společností, kterých není zaměstnankyní, a jejichž jednatelé jí k tomuto nedali pokyn, jedná se o společnosti A –T. CZ, M. CZ, A. R., M. P., O. O., P. o. a s., M. –T. S., přičemž s ohledem na postavení jednotlivých společností, za které prováděla platby, a osob příkazců, kterými byl obviněný J. M. v rámci elektronického bankovnictví, jí muselo být zřejmé, že tyto společnosti neprovádějí řádnou obchodní činnost, kdy šlo o příkazy k platbám u obchodních společností, které ovládala organizovaná skupina, dále jako účetní některých společností A – T. CZ, A. R., C. V., F. CZ, M. P., O. O., P. o. a s., S. P., V. P., zpracovávala veškeré podklady pro podání daňových přiznání k DPH i dani z příjmů, i když věděla, že uvedená činnost je pouze fiktivní, dále na základě generální plné moci jednala za společnost M. CZ,

R. D. ve prospěch skupiny prováděla příkazy k platbám v rámci elektronického bankovnictví s vědomím, že jako zaměstnankyně obchodní společnosti M. – T. T. zadává příkazy k platbám i u účtů těch obchodních společností, kterých není zaměstnankyní, a jejichž jednatelé jí k tomuto nedali pokyn, jedná se o společnosti M. CZ, M. P., O. O., P. o. a s., S. P., M. –T. Slovakia, přičemž s ohledem na postavení jednotlivých společností, za které prováděla platby, a osob příkazců, kterými byl obviněný J. M. v rámci elektronického bankovnictví, jí muselo být zřejmé, že společnosti specifikované výše neprovádějí řádnou obchodní činnost, kdy šlo o příkazy k platbám u obchodních společností, které ovládala organizovaná skupina, dále jako účetní některých společností B. CZ, M. – T. T., i společností se sídlem ve Slovenské republice V., zpracovávala veškeré podklady pro podání daňových přiznání k DPH i dani z příjmů, i když věděla, že uvedená činnost je pouze fiktivní,

obviněný J. M. po vzájemné dohodě a za účasti spoluobviněných jako statutární zástupce společnosti B. CZ, F. CZ, M. – T. T., za účelem zkrácení DPH v daňových přiznáních těchto společností deklaroval přijaté faktury za nákup fiktivního zboží (vysokozdvižné vozíky a jiné vozíky), tedy za uskutečněná zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku, a to ve výroku o vině specifikovaných případech,

čímž obviněný J. M. jednající za společnost B. CZ, ve spolupachatelství s J. Č., J. J., Z. Š., M. M. a R. D. popsaným jednáním úmyslně neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátil DPH ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Kraj Vysočina v celkové výši 65.776.728 Kč,

čímž obviněný J. M. jednající za společnost F. CZ, ve spolupachatelství s J. Č., J. J., Z. Š., M. M. a R. D. popsaným jednáním úmyslně neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátil DPH ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Kraj Vysočina v celkové výši 6.051.850 Kč,

čímž obviněný J. M. jednající za společnost M. – T. T., ve spolupachatelství s obžalovanými J. Č., J. J., Z. Š., M. M. a R. D. popsaným jednáním úmyslně neoprávněně uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátil DPH ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Kraj Vysočina v celkové výši 100.894.150 Kč,

popsaným jednáním všichni obvinění v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 172.722.728 Kč ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Kraj Vysočina.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, podali obvinění J. M., J. Č., J. J., Z. Š., M. M. a R. D. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Dovolání podal rovněž nejvyšší státní zástupce.

5. Obviněný J. M. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (v odvolacím řízení byly naopak splněny podmínky pro zrušení rozsudku nalézacího soudu), a přestože již v odvolacím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, orgány činné v trestním řízení se zaměřily výlučně na zjišťování okolností svědčících o vině, což je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, soudy se nevypořádaly s uplatněnými námitkami, zejména proti znaleckému posudku ohledně způsobu stanovení „výše škody“, což vedlo k tomu, že „škoda“ jako základní znak skutkové podstaty souzeného zločinu nebyla v řízení řádně (tj. bez důvodných pochybností) zjištěna (správně mělo být uvedeno „rozsah zkrácení daně a vylákání výhody na dani“). Uvedené procesní chyby vedly ke zcela chybnému použití hmotněprávních předpisů trestního práva v neprospěch obviněného a nesprávnému právnímu posouzení skutku, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku pro absenci objektivní i subjektivní stránky. S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu namítl, že vady důkazního řízení – opomenutí důkazů a tzv. extrémní rozpor – měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

6. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru, že konkrétní faktury označené ve skutkové větě jsou fiktivní (pokud odmítly provést důkaz účetnictvím společností uvedených ve skutkové větě). Do současné doby se nepodařilo prokázat, že by ke skutku obviněnému kladenému za vinu vůbec došlo a obviněný zásadně popřel, že by se dopustil zločinu, za který byl odsouzen. Soudy interpretovaly důkazy zkresleně, popř. odmítly důkazy navržené obhajobou provést, a byly tak porušeny zásady hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací námitky strukturoval obviněný pod body 1. Nesprávná skutková zjištění – skutečnosti tvrzené soudem v rozporu s obsahem provedených důkazů, 2. Procesní vady s dopadem do zjištění skutkového stavu a tím do vadného právního posouzení, 3. Procesní vady v řízení nalézacího i odvolacího soudu.

7. K bodu 1. shrnul obviněný již dříve uplatněné námitky odvolací – vady skutkové (nesprávná skutková zjištění, nesprávné či opomenuté hodnocení důkazů, nevyhovění návrhům na doplnění dokazování), vady procesní (opominutí obhajoby při přibrání znalce, prokázání spolupachatelství, přílišná obecnost rozsudku), vady hmotněprávní (neprokázání objektivní a subjektivní stránky trestné činnosti) – a rozsudek odvolacího soudu označil za zmatečný, vadný a nepřezkoumatelný.

8. Pod bodem 2. obviněný obsáhle citoval pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil. Odvolací soud se údajně nevypořádal s požadavkem na prokázání „výše škody“ způsobené trestnou činností, k řadě otázek obhajoby se vůbec nevyjádřil. Znalec slyšený u hlavního líčení na řadu otázek nedokázal odpovědět a několikrát vědomě lhal, proto byl slyšen opakovaně, avšak vady znaleckého posudku nebyly odstraněny a dotazy obhajoby zodpovězeny. V přípravném řízení obhajoba neměla možnost vyjádřit se ke znalci ani k jemu zadaným otázkám.

Opakovaně pak obviněný poukázal na to, že obhajoba obdržela znění znaleckého posudku odlišné od jeho písemného vyhotovení založeného ve spise, což znalec spolehlivě neobjasnil. Znalec navíc nezkoumal fiktivnost faktur, ale pouze vypočítal škodu na dani podle zadání policie, aniž by v kompletním rozsahu použil zabavené účetnictví. Přestože odvolací soud přisvědčil, že znalecký posudek není bez nedostatků, a odmítl jeho závěry, kde vlastně vznikla škoda na dani, neboť ta vychází z výpočtů znalce u III.

společností, přejal do svého rozsudku takto vypočtenou výši škody a připisuje ji jako škodu způsobenou obviněným u I. společností, a to bez provedení jakéhokoliv dokazování. Z vyjádření odvolacího soudu, zda jsou faktury fiktivní či nikoliv a v jakém rozsahu a u koho došlo ke zkrácení daňové povinnosti, vyplývá, že odvolací soud pokládá číselný údaj o nákupu techniky ze zahraničí za důkaz fiktivních obchodů. Přitom neuvedl, zda fakturami ze zahraničí má na mysli dovozy z Bulharska, Taiwanu a Slovenska nebo pouze ze Slovenska a zda bere v úvahu rozsáhlou obchodní činnost všech společností v obchodní činnosti spolupracujících společností.

Údaje ve znaleckém posudku o množství nakoupené a prodané techniky jsou nesprávné, neboť ani znalec nedokázal zodpovědět otázku, jakou manipulační techniku a služby sčítal. Ke správné odpovědi na tyto otázky by znalec musel přezkoumat jednotlivé účetní doklady, včetně dodacích listů se specifikací zboží, což neprovedl, neboť jich bylo ohromné množství. Pokud pak požadovala obhajoba pořízení nového revizního posudku, tomuto odvolací soud nevyhověl. Ačkoli konstatoval, že ke škodě na dani nemohlo dojít u společností pod bodem III., pojal škodu znalcem vypočtenou na úrovni těchto společností jako škodu vzniklou u společností pod bodem I.

Obviněný vytkl, že znalec sám z vlastní iniciativy, aniž by tento požadavek vyplynul z otázek jemu zadaných, „napasoval“ jednotlivé společnosti do jím vytvořeného modelu karuselového obchodu. Nesprávným zařazením některých společností pod společnosti I. až IV. došlo k vyčíslení hypotetické škody ve výši 172 722 727,84 Kč, když tuto ekonomickou újmu státu vyčíslil na úrovni missing trader, tedy společností pod bodem III. Při výslechu znalce u hlavního líčení bylo obhajobou prokázáno, že ve znalcem vytvořeném modelu řetězce jsou závažné chyby, které mají dopad do vyčíslené potencionální újmy.

Konkrétně se jednalo o společnost A-T., kdy znalec neměl doklady o tom, zda tato společnost dovážela nebo nedovážela ze Slovenska.

Obhajoba nalézacímu soudu předložila důkazy, že společnost ze Slovenska nedovážela, přesto byla uvedena ve skupině společností na Slovensku nakupujících. Stejně tak společnost A. R., přičemž obě zmiňované společnosti měly na dovozu způsobit škodu ve výši 93 milionů korun, což je více než polovina škody vyčíslené znaleckým posudkem. Společnosti pod bodem III. do doby, kdy spolupracovaly se společnostmi pod bodem I. a byli v nich angažováni i obvinění J. Č., Z. Š. a J. J., hradily řádně daně a neměly daňové nedoplatky.

Obviněný připomněl, že v rámci daňového řízení odvolací finanční ředitelství dříve vydané platební výměry zrušilo a zastavilo daňové řízení s tím, že z provedených důkazů nebylo možné přijmout závěr o podvodu na dani, čímž správce daně nezpochybnil skutečná plnění uvedená na daňových dokladech. Přesto správce daně setrval na svém uplatněném nároku jako poškozený přihlášený do trestního řízení. Odvolací soud odvolání poškozené zamítl, v napadeném rozsudku nicméně tvrdil, že ke škodě na dani došlo u společností I., nikoliv u III., jak dovodil nalézací soud. Obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že způsobil škodu 172 722 728,00 Kč u I. společností, je nepřezkoumatelný, neboť soud v odůvodnění rozsudku v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. neuvedl žádné skutečnosti či důkazy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. Pouze polemizoval se závěry zpochybněného znaleckého posudku České znalecké, a. s.

9. Pokud jde o tvrzené nenaplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného trestného činu, konstatoval obviněný, že skutek je vykonstruovaný a neodráží pravý stav věci. Nepopřel obchodní spolupráci se společnostmi, jejichž jednatelé jsou rovněž stíháni, nejednalo se však o trestnou činnost, nýbrž o řádný obchodní vztah. Obviněný odmítl, že by se na jednáních, která obžaloba považovala za trestná a naplňující znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, jakkoliv aktivně a úmyslně podílel a v rámci spolupachatelství organizoval skupinu subjektů podnikajících pouze tím, že vytváří fiktivní faktury. Provedeným přípravným řízením a hlavním líčením nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu vytvořit síť společností za účelem daňového podvodu spočívajícího v odčerpání nadměrného odpočtu DPH, že by pouze předstíral spolupráci se společnostmi uvedenými v rozsudku. Soudy souhlasily se správcem daně, že určité obchody probíhaly, neboť o tom byla provedena řada důkazů, avšak nebylo ustanoveno, které obchody byly skutečné a které fiktivní. Nebylo prokázáno, že by společnosti I., III. a IV. vystavené faktury nezahrnuly do svých uskutečněných zdanitelných plnění a DPH neodvedly. Do doby převodu společností III. na třetí osoby hradily tyto společnosti řádně daně a neměly evidovány daňové nedoplatky. Soudy se pak nemohly zabývat ani příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a zkrácením daně či vylákáním výhody na dani, neboť tato nebyla řádně zjištěna.

10. Pod bodem 3. dovolatel namítl, že v průběhu celého trestního řízení aktivně navrhoval provedení důkazů (jejichž výčet uvedl), které měly podpořit závěr o jeho nevině, nicméně tyto návrhy odvolací soud odmítl tím, že sám určil vznik škody u společností I., nikoli u společností III. Neprovedení požadovaných důkazů (zejména revizního znaleckého posudku) považoval za porušení práva na spravedlivý proces.

11. Pod bodem 4. obviněný shrnul, že soudy nižších stupňů porušily presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, učinily nesprávná skutková zjištění, která jsou v rozporu s provedenými důkazy, rozhodnutí soudů jsou (zejména s přihlédnutím k otázce stanovení výše škody) nepřezkoumatelná a odmítnutím návrhů na doplnění dokazování bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 T 8/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Obviněný J. Č. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí je ve výroku o trestu nezákonné, poněvadž soudy, byť v jeho případě dovodily splnění všech hmotněprávních podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, nesnížily trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Odvolací soud vadně aplikoval příslušnou právní úpravu, když nezohlednil, že dne 6. 8. 2020 byla ve Sbírce zákonů vyhlášena novela trestního řádu a trestního zákoníku, která nabyla účinnosti dne 1.

10. 2020 – zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 333/2020 Sb.“). Na rozdíl od dřívější právní úpravy byly zdvojnásobeny částky hranic škod (a jiných v penězích vyjádřených újem), umožněno podmíněné propuštění prvotrestanců z výkonu trestu už po odpykání 1/3 uloženého trestu i u zvlášť závažných zločinů a podstatně zvýšen dopad doznání viny a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v ustanovení § 58 odst. 2 tr.

zákoníku, z čehož je patrná zjevná snaha zákonodárce o dekriminalizaci majetkové trestné činnosti. Z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) vyplývá povinnost státu uplatnit retroaktivně pro pachatele příznivější pozdější úpravu, je-li po spáchání trestného činu taková úprava zákonodárcem přijata. Zmíněná novelizace zákonem č. 333/2020 Sb. tak měla do právního řádu prozařovat již v okamžiku vydání rozsudku odvolacího soudu, ač byla jen platná a nikoliv účinná. Obviněný měl při zohlednění výkladu čl.

40 odst. 6 Listiny těžit z výhodnější právní úpravy. Odvolací soud měl přihlédnout nejen k mimořádně tíživým ekonomickým poměrům dovolatele, ale i k jeho doznání a vyslovení viny ve smyslu § 58 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož měl změnit výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu, neboť citovaná dekriminalizační novela nebyla při vynášení rozsudku nalézacího soudu ještě známa. Na podporu své argumentace poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, dovodil, že pokud není soud omezením stanoveným v § 58 odst. 3 tr. zákoníku vázán, je třeba uložit trest ve výměře pod tato omezení, protože při opačném výkladu by nebyl rozdíl mezi ukládáním trestu podle ustanovení § 58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku, které je fakultativní, a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, kde je uložení mírnějšího trestu obligatorní. Uzavřel, že jelikož mu nalézací soud uložil trest v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, uložil jej nad limity dané § 58 odst. 3 tr.

zákoníku, a proto jde o trest uložený mimo sazbu vyhrazenou pro spolupracujícího obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř.

aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Obviněný J. J. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Podle jeho mínění dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru o tom, že zkrácení daně a jeho rozsah vzniklý na úrovni společností missing trader se bez dalšího ve stejném rozsahu projevuje (lze jej přičítat) jednání obviněných za společnosti uvedené pod bodem I. Aby mohla být prokázána objektivní stránka skutkové podstaty stíhaného trestného činu, musí být nade vši pochybnost prokázáno, že podáním daňových přiznání za společnosti B. CZ, F. CZ, M. – T. T. došlo ke zkrácení daně, tedy že do těchto daňových přiznání byly uvedeny nesprávné skutečnosti, v důsledku kterých tito poplatníci zaplatili nižší daň, než kterou by ve skutečnosti zaplatili na základě uskutečněných zdanitelných plnění, nebo v důsledku kterých tito poplatníci obdrželi (nebo požadovali) nadměrný odpočet DPH, který by jinak nezískali. Pokud ovšem znalec vypočítává ekonomickou újmu na úrovni společností III. (missing trader) a současně uvádí, že ekonomickou újmu na straně společností I. (buffer) nelze pro nedostatek podkladů určit, není možné posoudit jednání obviněných při podávání daňových přiznání za společnosti I. (buffer) jako krácení daně a již vůbec není možné tvrdit, že stejná újma, jako je vypočtena u společností III., může být bez dalšího „přičtena“ k jednáním za společnosti I. Jestliže tedy znalec konstatoval, že nedokáže určit, zda na úrovni společností v bodě I. docházelo ke krácení daně, nemůže argumentace odvolacího soudu založená na úvaze, že ačkoliv nedošlo ke krácení daně na úrovni společností missing trader, prospěch z fiktivních faktur vydaných těmito společnostmi měly společnosti pod bodem I., které tím krátily daňovou povinnost, obstát. Soud nepřípustně zaměňuje pojmy „prospěch“ a „zkrácení daně“, přičemž k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně je rozhodné pouze to, zda určitému konkrétnímu poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem je vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde.

15. Obviněný odmítl i závěr o spáchání činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, ani se nejedná o žádný z článků řetězu směřujícího k přímému vykonání trestného činu. Obviněný není viněn z toho, že vytvářel fiktivní faktury nebo že podával daňová přiznání v úmyslu zkrátit daň, rovněž chybí jakýkoliv důkaz společného záměru či úmyslu. Nebyl u něj zjištěn žádný prospěch ani motiv ukazující na společný záměr. Jsou mu kladeny za vinu běžné činnosti, které jsou podstatou výkonu činnosti statutárního orgánu. I pokud by se tak svou činností podílel na tom, že u některých společností byla krácena daň, není namístě takovou jeho účast právně hodnotit jako spolupachatelství, nýbrž maximálně jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

16. Tzv. extrémní rozpor spatřoval v tom, že nalézací soud při posouzení, zda došlo ke zkrácení daně, a při posouzení výše zkrácení daně vycházel zejména ze znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., podle něhož, jak výše naznačeno, ačkoliv je teoreticky možné, že si subjekty na úrovni I. neoprávněně snižovaly daňovou povinnost, pro potvrzení nebo vyvrácení této skutečnosti není k dispozici dostatek podkladů. Znalecký posudek tedy není důkazem o tom, že by společnosti I. krátily daň. V průběhu řízení před nalézacím soudem bylo konstatováno, že u společností I. nevznikla žádná škoda. Daň, která měla být společnostmi zkrácena, byla doměřena dodatečnými daňovými výměry, které však byly ještě před vydáním rozsudku nalézacího soudu zrušeny jako nezákonné, a to rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství. Řízení byla zastavena a finanční úřad proto za společnostmi neeviduje naprosto žádné nedoplatky.

17. Obviněný J. J. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, změnil, a to tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu. Pro případ, že dovolací soud neshledá důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 T 8/2018, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

18. V doplnění dovolání obviněný svou předchozí dovolací argumentaci rozvedl. Námitku tzv. extrémního rozporu odůvodnil tím, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, že společnosti I. zahrnuly do daňových přiznání fiktivní faktury o nákupu zboží, které vykázaly společnosti uvedené bod bodem III., a že zahrnutím těchto faktur do daňových přiznání společností I. zkrátily daň a vylákaly výhodu na dani ve velkém rozsahu. V řízení přitom bylo výpověďmi mnoha svědků i dalšími důkazy (znaleckým posudkem a rozhodnutími odvolacího finančního ředitelství o zrušení dodatečných platebních výměrů) prokázáno, že obchody společností byly reálné.

Poukázal na výpověď spolupracujícího obviněného J. Č. a konstatoval, že z obchodů, které J. Č. realizoval prostřednictvím společností M. P. a S. P. a o nichž výslovně prohlásil, že se jednalo o reálné obchody, bylo v rozsudku uvedeno cca 150 faktur, které soudy bez řádného odůvodnění označily za fiktivní. Nalézací soud opřel své rozhodnutí o vině o závěry znaleckého posudku, podle kterých se ekonomická újma v rámci karuselového řetězce neposuzuje na úrovni společností I., kde ji ani není možné prokázat, nýbrž na úrovni společností III.

(missing trader), kde skutečně vzniká. Podle odvolacího soudu nedochází k ekonomické újmě ani ke krácení daně ani na úrovni společností III. (missing trader). Podle obviněného došlo k absurdní situaci, kdy na jedné straně odvolací finanční ředitelství dospělo k závěru, že na úrovni společností I. nelze prokázat krácení daně, a proto zrušilo vydané dodatečné platební výměry, zrušilo zajišťovací příkazy vydané na majetek společností I. a vrátilo společnostem I. zabavený majetek, podle znaleckého posudku nelze s ohledem na absenci dostatečného množství podkladů prokázat, zda na úrovni společností I.

docházelo ke krácení daně, a nalézací soud rozhodl o vině obviněných na základě uvedeného znaleckého posudku, který vypočítává ekonomickou újmu na úrovni společností pod bodem III. (missing trader), a na straně druhé odvolací soud tvrdil, že ke krácení daně docházelo, a to na úrovni společností pod bodem I., nikoliv na úrovni společností pod bodem III. Na rozdíl od odvolacího soudu, který neprováděl v zásadě žádné dokazování, odvolací finanční ředitelství i znalec vycházeli z ohromného množství podkladů, účetních dokumentů, vyjádření účastníků atd.

Odvolací soud tedy bez potřebného dokazování dospěl v otázce krácení daně a vzniklé újmy (resp. rozsahu krácení DPH) k jiným skutkovým zjištěním než nalézací soud, přičemž jeho zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolací soud se tak pravděpodobně snažil prokázat, že závažné vady při dokazování (zejména ohledně znaleckého posudku), které byly nalézacímu soudu vytýkány, jsou pro závěr o vině obviněných nepodstatné.

19. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku poznamenal, že brojí proti závěru, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu a že se na uvedeném skutku měl podílet ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle něj skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k jeho osobě nemohl naplnit skutkovou podstatu pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Je mu vytýkáno, že byl jednatelem společností D., A. R., B. a P. o. a s., a že měl dispoziční oprávnění k jejich účtům. To však považuje vzhledem k jeho pozici statutárního orgánu za pochopitelné. Nalézací soud žádným způsobem neprokázal, že by s těmito účty jakkoliv disponoval, natož způsobem, který by mohl vést k páchání trestné činnosti. Že udělil plné moci spoluobviněnému J. M., aby za tyto společnosti jednal, nesvědčí o jeho podílu na skutku, naopak to jeho podíl na skutku vyvrací. Pokud jde o podepsání čestných prohlášení o přepravě zboží do Slovenské republiky, nebylo prokázáno, že by taková čestná prohlášení byla nepravdivá, zvláště v situaci, kdy soudem i spolupracujícím obviněným bylo prokázáno, že společnosti mezi sebou reálně obchodovaly. Co se týče odpovědí na otázky finančního úřadu ohledně obchodů společností, v nichž byl statutárním orgánem, z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by tyto odpovědi nebyly pravdivé, že by je činil se záměrem pomoci jiným společnostem krátit daň nebo že by se snad týkaly obchodů, které nalézací soud označil za fiktivní. Drtivá většina svědků zmíněných v rozsudku uvedla, že obviněného nezná a nikdy s ním nespolupracovala (J. V., J. M., L. M., M. M., V. V., L. H.). V řízení před nalézacím soudem nebyl proveden ani jeden důkaz, který by prokazoval úmysl obviněného páchat trestnou činnost. Potvrzování dokladů je běžnou činností statutárního zástupce a za situace, kdy je prokázáno, že společnosti mezi sebou obchodovaly, chybí jakýkoliv důkaz, že zrovna ohledně toho kterého dokladu, který obviněný potvrdil, nebylo uskutečněno plnění, navíc s úmyslem krátit daň.

20. Podle názoru obviněného došlo i k porušení jeho práva na obhajobu, a to tím, že soudy považovaly výpověď spolupracujícího obviněného J. Č. za usvědčující důkaz, ačkoliv tento spoluobviněný nesplňoval podmínky pro přiznání uvedeného statusu. S odkazem na ustanovení §178a odst. 1 tr. ř. rekapituloval podstatný obsah výpovědí uvedeného spoluobviněného v různých stadiích řízení a dospěl k závěru, že J. Č. neposkytl věrohodné informace odhalující trestnou činnost.

21. Závěrem učinil návrh na přerušení výkonu trestu. Nástupem dovolatele do výkonu trestu za stavu značných pochyb o zákonnosti napadeného rozsudku by došlo k zásahu do jeho základního práva zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Své dovolání považuje za důvodné a je přesvědčen, že má být zcela zproštěn obvinění. Proto dal podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah jeho podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, mající svůj základ v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019.

22. Obviněný Z. Š. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (v odvolacím řízení byly naopak splněny podmínky pro zrušení rozsudku nalézacího soudu) a přestože již v odvolacím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle něj závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, rozsudky byly vyneseny na základě předem učiněného závěru o vině, neboť zjištěný skutkový stav je buď v rozporu s tím, co z důkazů vyšlo skutečně najevo, anebo absentuje hodnocení důkazů svědčících o nevině, a soudy se nevypořádaly s uplatněnými námitkami, zejména proti znaleckému posudku ohledně způsobu stanovení rozsahu zkrácení daně, což vedlo k tomu, že tento rozsah jako základní znak skutkové podstaty souzeného zločinu nebyl v řízení řádně zjištěn.

Uvedené procesní chyby vedly ke zcela chybnému použití hmotněprávních předpisů trestního práva v neprospěch obviněného a nesprávnému právnímu posouzení skutku, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to pro absenci objektivní i subjektivní stránky. Obviněný se necítil a ani nikdy necítil být členem jakékoliv zločinné skupiny a nebyl nikým organizován s cílem zajistit sobě či někomu jinému majetkový prospěch.

Některé spoluobviněné ani osobně neznal, neznal spoluobviněného J. Č., který tudíž nemohl vyjít vstříc policistům a získat status spolupracujícího obviněného. Odvolací soud odmítl doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem v situaci, kdy znalecký posudek České znalecké, a. s., vykazoval značné nepochopení prováděných obchodů a označoval je za karuselové a fiktivní. Soud nevysvětlil, kterak se jednotliví obvinění na vzniku škody podíleli. V souvislosti s přibráním znalce byla taktéž krácena práva obviněného.

Je s podivem, že soudy souhlasily se správcem daně, že určité obchody probíhaly, avšak ani jeden z nich nestanovil, které byly skutečné a které fiktivní. Neprokázaly naplnění ani objektivní, ani subjektivní stránky trestného činu. Skutek je vykonstruovaný a neodráží pravý stav věci. Obvinění nikdy nepopírali vzájemnou spolupráci, tuto však nelze nazývat spolupachatelstvím.

23. Obviněný Z. Š. shrnul, že soudy porušily základní zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností, a odvolací soud bezdůvodně odmítl doplnit dokazování, v důsledku čehož odepřel obviněnému právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 T 8/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

24. Obviněná M. M. podala dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkla, že skutkový děj ve vztahu k její osobě nemohl naplnit skutkovou podstatu pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Přiléhavější by s ohledem na míru jejího zavinění a rozsah, jakým se měla na trestné činnosti podílet, bylo účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv spolupachatelství. Tato dovolací argumentace má pak vliv na adekvátnost výměry a zejména formy výkonu ukládaného trestu odnětí svobody. Pokud by totiž soudy svá skutková zjištění správně podřadily pod účastenství ve formě pomoci, ukládaly by trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku a uložily by jí trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu. V tomto kontextu upozornila na pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž je pozitivně hodnocena její osobnost.

25. Obviněná však nesouhlasila s tím, že by naplnila subjektivní stránku stíhaného zločinu. Přesvědčení soudů o jejím úmyslu není opřeno o relevantní důkazy. Nebylo objasněno, jakou cestou měla získat povědomí o okolnostech páchání tvrzené trestné činnosti, pokud tedy k nějaké ze strany kohokoliv vůbec docházelo (toto nebylo bez důvodných pochybností prokázáno). Dovolatelka neměla sebemenší povědomí o údajně protiprávních aktivitách spoluobviněných. Bylo prokázáno, že je švagrovou spoluobviněného J. M. a že vykonávala zcela standardní a legální pracovní náplň účetní. Jiné skutkové závěry stran zavinění se pohybují v rovině důkazně nepodložených tvrzení. Nalézací soud naznačil, že měla bez pokynů oprávněných osob obhospodařovat účetnictví některých firem, avšak vždy jednala pouze na pokyn oprávněné osoby (ať už jednatele společnosti nebo osoby k tomuto oprávněné plnou mocí), což koresponduje s její náplní práce účetní. I v případě plateb za společnosti, jichž nebyla zaměstnankyní, postupovala vždy na základě pokynu jednatelů J. J. a Z. Š. Nepopřela, že u dotčených společností zpracovávala veškeré podklady pro podání daňových přiznání k DPH i dani z příjmů, brojila ovšem proti tomu, že si byla vědoma údajné fiktivnosti obchodní činnosti těchto společností.

26. Obviněná M. M. namítla, že závěr nalézacího soudu o fiktivní povaze projednávaných obchodů není opřen o žádné dokazování, zboží, se kterým bylo obchodováno a které bylo zaneseno v účetních dokladech, viděla řada svědků vyslechnutých u hlavního líčení a jeho existenci nepopřel ani finanční úřad. Ani závěr soudu o existenci vzájemně propojené sítě obchodních společností, jejímž smyslem bylo krácení daně, taktéž nebyl prokázán. Nalézací soud sice popisoval podnikatelské vztahy mezi zainteresovanými společnostmi, vyjma odkazu na výpověď spoluobviněného J. Č. však neobjasnil a neprokázal skutečnosti, ve kterých u jednotlivých obviněných spatřoval úmysl zkrátit daň. Vytkla, že v řízení nebyl prokázán rozsah zkrácení daně, který měli spoluobvinění způsobit, naopak dodatečně doměřená daň byla posléze zrušena. Opomenutou nemůže zůstat ani její stěžejní námitka týkající se existence dvou verzí jednoho znaleckého posudku z oboru ekonomika. Soudní znalec Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., ji nedokázal racionálně vysvětlit, přestože byl k hlavnímu líčení předvolán celkem třikrát. Dovodila tak pochybení soudů nižších stupňů, které odmítly vypracovat nový znalecký posudek, popř. posudek revizní (za situace kdy přibraný soudní znalec kromě neschopnosti vysvětlit dvě verze znaleckého posudku nedokázal ani obhájit své závěry a znalecký posudek nadto v průběhu jeho zpracovávání konzultoval s policejním orgánem, což je nepřípustné), čímž bylo narušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Soudy se tak dostaly do extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.

27. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, zrušil a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. ji zprostil obžaloby nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a příslušnému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále učinila podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah jejího podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, mající svůj základ v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019.

28. Obviněná R. D. taktéž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Její protiprávní jednání mělo být při vědomí a znalosti míry jejího zavinění a rozsahu činnosti, na které se měla podílet, posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako spolupachatelství. K tomuto názoru je částečně vedena i argumentací odvolacího soudu, který hovoří o úmyslu nepřímém a svými úvahami o pracovním zařazení obviněné u zaměstnavatele a o okrajovém podílu na protiprávní činnosti jednoznačně směřuje k závěru o účastenství (viz bod 102. jeho rozsudku).

29. Uvedla, že chybná právní kvalifikace má přímý vliv na otázku výměry a formy výkonu ukládaného trestu odnětí svobody. Pokud by soudy svá skutková zjištění správně podřadily pod účastenství ve formě pomoci, ukládaly by trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku a uložily by jí trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu. V tomto kontextu upozornila na pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž je, stejně jako spoluobviněná M. M., pozitivně hodnocena.

30. Tato obviněná rovněž nesouhlasila ani s tím, že by naplnila subjektivní stránku stíhaného zločinu, nebyla si vědoma, že by jednala protiprávně, že by úmyslně zkrátila daň. Soudy její vědomí nekonkretizovaly takovým způsobem, aby bylo postaveno najisto, že jednala úmyslně. Úmysl nelze vyvozovat toliko z toho, že je mnoho let účetní a pracuje ve stejné či spřízněné firmě, že ji pojí přátelské vztahy s další odsouzenou (byť jen na pracovišti) a je oprávněna zadávat bankovní příkazy. Vždy vystupovala jako zaměstnanec, přičemž i pokud by se jí u zaměstnavatele jevilo cokoliv jako podivné či protiprávní, nemohla by s tím nic udělat. Plnila pokyny zaměstnavatele a neměla důvod o nich pochybovat. Nelze tvrdit, že zaměstnanecký poměr znamená podílet se na nezákonné činnosti, je-li tato činěna zaměstnavatelem či spřízněnými osobami. Dále s odkazem na komentářovou judikaturu pojednávající o společenské škodlivosti činu konstatovala, že postup soudů nižších stupňů je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), resp. že soudy se úvahami o aplikaci této zásady nezabývaly. Přitom popis skutku a skutečnost, že poškozenému nebyla přiznána náhrada škody, nečiní uvedené úvahy nepřijatelnými.

31. Proto obviněná R. D. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále učinila podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah jejího podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou.

32. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných M. M. a R. D., kterým napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020 sp. zn. 3 To 115/2019, v rozsahu, v jakém byl jmenovaným obviněným podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. na podkladě jejich odvolání zrušen ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. 10 T 8/2018, jímž byly uznány vinnými a byl jim uložen trest a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nedotčeném výroku o vině rozhodnuto o uložení trestu oběma uvedeným obviněným, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce byl oběma obviněným uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byly uznány vinnými.

33. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněl, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného ustanovení platí, že musí být splněny kumulativně tři podmínky, kterými jsou a) existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, v jejichž důsledku by b) použití (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku v příslušné skutkové (kvalifikované) podstatě trestného činu bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a přitom c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci nesnížené sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Trestní zákoník sice výslovně nestanoví, že by okolnosti případu či poměry pachatele musely být výjimečné či mimořádné, ale již z označení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) je patrno, že postup podle tohoto ustanovení bude mimořádným a že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá pouze existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného.

Mimořádné snížení trestu nemůže odůvodnit samotná existence některých okolností, které jsou posuzovány jako obecné okolnosti polehčující ve smyslu § 41 tr. zákoníku, mezi něž patří například doznání pachatele ke spáchání trestného činu, upřímně projevená lítost, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, dosavadní trestní bezúhonnost nebo náhrada škody. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby.

Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí být dána existence okolností či poměrů výraznějším způsobem atypických, tedy v případě obdobných trestných činů se běžně nevyskytujících, a to do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. V případě polehčujících okolností uvedených v § 41 tr. zákoníku jen pokud by tyto byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr.

zákoníku. Pokud soud k aplikaci uvedeného ustanovení přistoupí, musí pečlivě a v úplnosti vyložit, kterou z alternativních podmínek (okolnosti případu nebo poměry pachatele) má provedeným dokazováním za prokázanou a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto výjimečné okolnosti nebo mimořádné poměry pachatele projevily.

34. Podle něj ve světle zásad výše uvedených rozhodně nelze dovodit, že by ve vztahu k obviněným M. M. a R. D. byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Z hlediska okolností případu nelze v jednání obviněných vysledovat žádné zvláštní skutečnosti, které by se vymykaly z okruhu případů obdobného druhu. Role obviněných skutečně nebyla rozhodující, zároveň ji však nelze zcela bagatelizovat. Napadený rozsudek je v tomto směru značně vnitřně rozporný, neboť odvolací soud v bodě 97. naopak zdůraznil rozsah přisouzené trestné činnosti jmenovaných obviněných a její dlouhodobý charakter, což svědčí o výrazné míře viny, kdy rozsah zkrácené daně dosahoval mnoha desítek milionů korun. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu významným způsobem zvyšují závažnost jednání obviněných, svědčí o nikoliv zanedbatelném zapojení do trestné činnosti a v podstatě vylučují úvahy o uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonného rozpětí. U obviněných nebyla shledána ani existenční závislost na vůdčí osobě spoluobviněného J. M.

35. Pokud jde o poměry obviněných, kromě prostého konstatování, že obě obviněné jsou matkami dvou dětí, které mají finanční závazky v souvislosti se zabezpečením bydlení, a před spácháním projednávané trestné činnosti vedly řádný život, nelze ze skutkových zjištění soudů dovodit ničeho relevantního. Předchozí i současná bezúhonnost je přitom zejména v případech podobného charakteru spíše běžným standardem, nikoliv okolností neobvyklou, či dokonce výjimečnou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1550/2017). Stejně běžnými jsou závazky spojené se zajišťováním bytových potřeb Ani z hlediska poměrů pachatele tak na straně obviněných nelze shledat jakékoli netypické skutečnosti, které by odůvodnily podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

36. Za splněnou nepovažoval nejvyšší státní zástupce ani podmínku, že by použití trestní sazby bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné. Opětovně poukázal na vysokou míru závažnosti jejich jednání a zejména rozsah spáchané trestné činnosti. Za okolnost umožňující použití trestu pod spodní hranici trestní sazby nelze považovat samotnou výměru trestů uložených ostatním obviněným, když význam odlišné míry závažnosti jednání jednotlivých pachatelů dostatečným způsobem vyjadřovala již diferenciace trestů uložených nalézacím soudem. V tomto směru státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 216/2020. Ani z tohoto hlediska se tak s argumenty odvolacího soudu nelze podle mínění nejvyššího státního zástupce ztotožnit. Nebyla splněna ani podmínka, že pro nápravu obviněných postačuje uložení trestu kratšího trvání. Nenaplnění této podmínky si byl vědom i odvolací soud, pokud konstatoval, že se jedná o krajní případ, a sám poukázal na absenci doznání a lítosti obviněných. Ani ve světle benevolentnějšího nahlížení na aplikaci § 58 tr. zákoníku (jak jej lze dovozovat na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., jehož právní větu citoval) nelze podle státního zástupce mimořádné snížení trestu odnětí svobody v daném případě akceptovat, neboť nejsou dány žádné zvláštní okolnosti případu či osobní poměry obviněných, nelze shledat ani nízkou intenzitu naplnění zákonných znaků přisouzeného zločinu a uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby nebylo kompenzováno uložením případného peněžitého trestu. V předkládané věci tedy nebyly splněny žádné ze zákonných podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku a jako zákonu odpovídající se tak jeví tresty odnětí svobody v trvání pěti let, tedy uložené na spodní hranici zákonné trestní sazby, jak je obviněným uložil Městský soud v Praze.

37. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byly uznány vinnými. Tímto postupem zatížil odvolací soud své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, ve výroku o trestu uloženém obviněným M. M. a R. D., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

38. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním obviněných k uplatněným námitkám většiny z nich (s výjimkou obviněného J. Č.) předeslal, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, poněvadž soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Citovaný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve věci přitom neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle něj soudy řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.

ř.).

39. Pokud jde o dovolání obviněného J. M., poznamenal, že uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají námitky směřující proti stanovení rozsahu zkrácení daně, které obviněný nepřesně formuluje jako námitky proti „stanovení výše škody“, námitky nedostatečného zjištění skutkového stavu, nevypořádání se s jeho obhajobou a tvrzené vady znaleckého posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. Výtky směřující proti naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu proto, že je obviněný primárně odvíjí od vlastních skutkových zjištění a své intepretace provedených důkazů.

Co se týče „stanovení výše škody“, státní zástupce podotkl, že škoda, a tedy ani její konkrétní výše, není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, tímto je rozsah zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby. V případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) se jedná o zkrácení daně ve „velkém rozsahu“. Bez ohledu na terminologickou nedůslednost je však patrné, že touto námitkou obviněný brojil proti závěru znaleckého posudku, který se zabýval zkrácením daňové povinnosti na úrovni společností zařazených do skupiny III.

tzv. missing traders. Oproti tomu odvolací soud tento závěr nepřijal a dovodil zkrácení daně naopak na úrovni společností ve skupině I. tzv. buffers, což je ostatně i výslovně vyjádřeno ve vlastním popisu skutku rozsudku nalézacího soudu. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného (resp. i dalších obviněných) je však nerozhodné, na jaké z uvedených dvou úrovní řetězce společností ke zkrácení daně došlo, neboť v obou případech se jednalo o společnosti kontrolované obviněným. Podstatné je zjištění, že ve výroku rozsudku specifikované obchody s manipulační technikou jsou pouze fiktivní, kterýžto skutkový závěr podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění soudů vyplývá bez zřejmých pochybností.

Potom se také nemohlo jednat o uskutečněná zdanitelná plnění, a nejednalo se tedy o reálný předmět daně z přidané hodnoty, který by bylo možné zohlednit pro výpočet celkové daňové povinnosti jednotlivých do věci zainteresovaných subjektů (srov. odstavce 88.-91., 93. rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že pro stanovení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty není třeba zvláštních odborných znalostí a jedná se pouze o aritmetickou operaci (srov. odstavec 94.

jeho rozsudku). Do kategorie procesních námitek zařadil i výhrady obviněného proti konkrétnímu procesu opatřování znaleckého posudku. S těmito se navíc soudy obou stupňů dostatečně zabývaly (k tomu srov. například body 150.-151. rozsudku nalézacího soudu, bod. 94. rozsudku soudu odvolacího).

40. Za hmotněprávní námitku nepovažoval státní zástupce ani poukaz tohoto obviněného na odlišný náhled finančního úřadu a orgánů činných v trestním řízení. Rovněž k tomuto se přiléhavě vyjádřil odvolací soud, který upozornil na odlišný předmět daňového a trestního řízení. Cílem pachatelů krácení daně páchaného po delší dobu pak logicky je, aby fiktivní činnost byla náležitým způsobem dokladována, jednak proto, aby byl dán přesvědčivý podklad pro uplatnění odpočtu daně, jednak proto, aby podobná činnost pokud možno nevyvolala nežádoucí pozornost správce daně.

Z tohoto hlediska nemá zrušení platebních výměrů a zastavení daňového řízení pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných žádný význam. Z hlediska stanovení rozsahu zkrácení daně je podstatné, že do výroku o vině byly zařazeny pouze ty případy, u nichž bylo podle skutkových zjištění soudů prokázáno, že se jednalo o případy fiktivní. Státní zástupce neshledal opodstatněnými ani námitky opomenutí důkazů. Zdůraznil, že za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoliv navržený a neprovedený důkaz, nýbrž pouze ten, jehož neprovedení nebylo soudy věcně adekvátně zdůvodněno.

Důkazním návrhům obviněných přitom soudy pozornost věnovaly a jejich, byť stručné, odůvodnění lze považovat za věcně adekvátní.

41. K dovolání obviněného J. Č. státní zástupce uvedl, že vznesené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a v části je lze považovat i za nesrozumitelné, když obviněný vytkl, že v jeho případě „nedošlo ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby“, ačkoli z příslušné pasáže výroku o trestu vyplývá pravý opak. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let, přičemž takto ukládaný trest by byl ex lege trestem nepodmíněným. Nalézací soud aplikoval § 58 odst. 4 tr.

ř. (ve znění účinném do 30. 9. 2020) a trest obviněnému uložil výrazně pod uvedenou dolní hranicí zákonné trestní sazby, a to v délce tří let, jehož výkon byl nadto podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Uplatněnému dovolacímu důvodu by odpovídaly námitky, že soudy nepřikročily k obligatornímu snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby ohledně spolupracujícího obviněného, pokud tak ovšem zjevně učinily, nelze se již na podkladě tohoto dovolacího důvodu domáhat ještě dalšího, příznivějšího snížení.

V takovém případě se totiž jedná o námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, jež stojí mimo zákonné dovolací důvody (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o poukaz obviněného na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., soudy neměly žádný zákonný podklad pro aplikaci trestněprávní normy, která v době jejich rozhodování nebyla účinná. Tuto povinnost pak nelze dovodit ani z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K nastolenému účinku „prozařování“ platné, avšak nikoliv účinné právní úpravy, obviněný nepředestřel žádný relevantní argument a opodstatnění nemá ani názor obviněného, že vyloučení omezení pro výměru mimořádně sníženého trestu podle § 58 odst. 3 tr.

zákoníku zakotvené v § 58 odst. 4 tr. zákoníku v sobě obsahuje příkaz pro uložení trestu „pod tato omezení“.

42. K dovolacím námitkám obviněného J. J. ohledně posunu v závěru, na jaké úrovni došlo ke zkrácení daně, odkázal státní zástupce na své vyjádření k dovolání obviněného J. M. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považoval výtku obviněného, že jeho jednání neodpovídalo spolupachatelství, ale pouze účastenství ve formě pomoci. S touto se však neztotožnil. Uvedl, že z popisu skutku vyplývá, že postavení obviněného bylo zcela neopomenutelnou složkou páchané trestné činnosti, neboť bez jeho aktivity spočívající v úmyslném zakrývání fiktivnosti proběhlých obchodů by v podstatném rozsahu k trestné činnosti nemohlo dojít.

Právě participace na provádění fiktivních obchodů představovala přímo složku páchané trestné činnosti, nikoliv jen usnadnění páchání v pomocné roli. Jednání obviněného tak odpovídalo tzv. třetí definici spolupachatelství, neboť představovalo článek řetězu, jehož jednotlivé články působily současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Zopakoval, že vadou extrémního rozporu rozhodnutí soudů zatížena nejsou.

Se skutkovými zjištěními soudů není v rozporu ani zjištění, které obviněný zdůrazňoval, že zainteresované společnosti kromě obchodů fiktivních prováděly i obchody reálné. To je ostatně i logické, neboť činnost jednotlivých zainteresovaných společností měla směřovat ke snížení daňové povinnosti (jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku), nikoliv k vylákání výhody na dani (např. uplatňováním fiktivně vytvořeného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty). Ani v případě obviněného J. J. nepovažoval státní zástupce za relevantní argument, že příslušný správce daně v daňovém řízení dospěl k dílčím odlišným závěrům a rozhodl o zastavení řízení, což ostatně souvisí i s tím, že v rovině formální konkrétní doklady k fiktivním obchodům nevykazovaly nedostatky.

Relevantními neshledal ani výhrady proti výpovědi spolupracujícího obviněného J. Č. Obviněný J. J. jakožto dovolatel není osobou oprávněnou zpochybňovat výrok o přiznání statusu spolupracujícího obviněného ve vztahu k jiné osobě. Jde totiž jednak o výrok, který se ho bezprostředně netýká [k tomu srov. § 265d odst. 1 písm. c) a contrario tr. ř.], jednak jde o závěr, který by byl v neprospěch obviněného J. Č., a v tomto směru by mohl dovolání podat pouze nejvyšší státní zástupce. Samotné přiznání statusu spolupracujícího obviněného jednomu ze spoluobviněných je z hlediska práva na obhajobu ostatních obviněných neutrální a soudy se výpovědí spolupracujícího obviněného zabývaly dostatečně, dovodily, že je v souladu s ostatními provedenými důkazy, jde sice o důkaz významný, nikoliv však jediný a rozhodující.

43. Dovolání obviněného Z. Š. podle státního zástupce uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Obviněný pouze obecně označil skutková zjištění soudů za nemající oporu v provedeném dokazování. Tvrzení obviněného, že přisouzený trestný čin nespáchal, skutečnou existenci takové vady nezakládá. Rovněž námitka, že soudy v jeho věci postupovaly předpojatě, není nijak odůvodněna. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu nelze považovat ani opět toliko obecné výhrady, že se obviněný necítí být členem zločinecké skupiny.

Z takto formulované námitky nelze ani dovodit, že by jí chtěl obviněný zpochybnit naplnění kvalifikační okolnosti „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterýžto znak však byl v předkládané věci naplněn bez jakýchkoli pochybností, neboť do trestné činnosti bylo zapojeno celkem nejméně šest osob. Vytýká-li obviněný, že se soudy dostatečně nevěnovaly jeho námitkám, jde o pouhou obecnou proklamaci a taková námitka v podstatě míří pouze proti kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí, a naráží tak na obsahové limity dovolacích námitek podle § 265a odst. 4 tr.

ř. Ztotožnit se nelze ani s námitkou, že se odvolací soud nezabýval výtkami ohledně „prokázání výše škody“, která je pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy a lze odkázat na vyjádření k dovolání obviněného J. M. Formulace námitky neprokázání subjektivní stránky implikuje opět pouze výhrady skutkového charakteru, nikoliv podřazení zjištěného jednání pod určitou hmotněprávní normu upravující zavinění. Popis jednání obviněného, obdobně jako v případě spoluobviněného J. J., přitom podle názoru státního zástupce pochybnosti o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřipouští.

Za námitku procesní, vymykající se zákonným dovolacím důvodům, pak považoval tvrzení obviněného, že byl odsouzen v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.

44. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považoval státní zástupce námitku obviněné M. M., že její jednání nebylo spolupachatelstvím, ale účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Připustil, že činnost obviněných M. M. a R. D. byla relativně méně významná, přesto se však vymykala z rámce pouhé pomoci, neboť byla nutným předpokladem pro zakrytí skutečné povahy fiktivních obchodů sloužících ke snížení daňové povinnosti společností na úrovni společností buffers.

V tomto smyslu bylo jednání rovněž přímo složkou přisouzené trestné činnosti, což ostatně dokládá i to podstatné skutkové zjištění, že obviněná se přímo podílela na zpracování podkladů pro podání daňového přiznání. Za tohoto stavu nelze uvedenou výtku považovat za opodstatněnou, s čímž je spojena neopodstatněnost úvah obviněné o případné aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (zjevně ve znění účinném od 1. 10. 2020).

S jistou mírou benevolence shledal relevantní i námitku zpochybňující naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu. Obviněná nenamítá, že by subjektivní stránka nebyla prokázána, ale zpochybňuje vlastní posouzení formy zavinění. S výhradou týkající se subjektivní stránky se nicméně neztotožnil. Obviněnou nemohla vyvinit skutečnost, že jednala na pokyn, o němž neměla důvod pochybovat. Vzhledem k objemům obchodů, o nichž účtovala, s ohledem na skutečnost, že svou činností obsluhuje i zcela odlišné společnosti, a také proto, že při znalosti provozu společnosti, v níž byla zaměstnána, jí musela být zjevná fiktivnost takto účtovaných obchodů, je podle názoru státního zástupce zcela očividné, že musela být nejméně srozuměna s nelegální podstatou prováděné činnosti.

Rozhodně nebyla osobou jednající v omylu vylučujícím její úmyslné zavinění. Pokud jde o zpochybnění „výše škody“, i zde pro stručnost odkázal státní zástupce na výše uvedené vyjádření k dovolání obviněného J. M. Státní zástupce dodal, že na vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v její neprospěch proti výroku o trestu uloženému jí a spoluobviněné R. D. nebude reagovat.

45. K námitkám obviněné R. D., že její jednání mělo být právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci, odkázal státní zástupce na svou argumentaci vztahující se k obdobné námitce spoluobviněné M. M. Podle něj není ani v případě této obviněné možno uvažovat o aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020). Za obsahově relevantní považoval výhradu, že odsuzující výrok soudů je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Dovolání obviněné však činí tato námitka poněkud nekoherentním, neboť předpokladem pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je předchozí závěr, že byly naplněny všechny znaky přisouzeného trestného činu, včetně subjektivní stránky, což však obviněná na druhou stranu zpochybnila. Z hlediska věcného je pak takto formulovaná námitka zcela zjevně neopodstatněná. Obviněná totiž vědomě participovala na mimořádně rozsáhlé daňové trestné činnosti trvající několik let, v jejímž důsledku byla daň z přidané hodnoty zkrácena v objemu mnoha desítek milionů korun. Závěr obviněné, že takové jednání není společensky škodlivé, státní zástupce považuje za projev naprosté absence sebereflexe, což jen podtrhuje důvodnost výhrad, které proti výroku o trestu odnětí svobody vznesl nejvyšší státní zástupce mj. v neprospěch této obviněné. Uplatnila-li obviněná též výhrady k závěrům soudů o jejím zavinění, pro obdobný charakter jejího zapojení do trestné činnosti jako v případě obviněné M. M. odkázal na příslušnou pasáž svého vyjádření (viz výše).

46. K dovoláním obviněných J. M., J. J., Z. Š. státní zástupce doplnil, že pokud tito obvinění uplatnili též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je patrné, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani těmito dovolateli uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

47. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných J. M., J. Č. a Z. Š. obsahově nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněných J. J., M. M. a R. D., tato v dílčím rozsahu uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak nejsou opodstatněná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl, a to v případě obviněných J. M., J. Č. a Z. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a v případě obviněných J. J., M. M. a R. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Měl zároveň za to, že ve věci není důvod k odkladu či přerušení výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu § 265o tr. ř.

48. Obviněná M. M. k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že argumentaci odvolacího soudu stran aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. ř. vůči své osobě a vůči odsouzené R. D. považuje za správnou. Zopakovala, že skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, měla být podřazena pod účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a pokud by soudy tuto právní kvalifikaci zvolily a následně ukládaly trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné výměry (nikoliv podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ale podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku), nebyly by dokonce vázány ani omezením stanoveným v § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Při takto správně zvolené právní kvalifikaci by bylo namístě uvažovat o ještě výraznějším snížení trestu odnětí svobody, a to v trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na přiměřenou zkušební dobu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost dovolání

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. a), c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

50. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění a státní zástupce odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

51. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

52. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

53. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z logiky věci i obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění J. M., J. J. a Z. Š. uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.

54. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).

Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných J. M., J. J., Z. Š. a M. M.

55. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

56. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Obvinění J. M. a Z. Š., byť neoznačili jimi označené důkazy jako „opomenuté“, brojili též proti porušení práva na spravedlivý proces nepřipuštěním jejich důkazních návrhů. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu.

Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, nebo jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

57. V této konkrétní trestní věci soudy obou stupňů na návrhy obhajoby na doplnění dokazování zejména výslechem dalších tří svědků, opatřením daňových spisů jednotlivých dotčených společností, popř. korespondencí finančních úřadů, a zejména zpracováním revizního znaleckého posudku, náležitě procesně reagovaly, přičemž pokud důkazní návrhy akceptovány nebyly, soudy takový postup, byť stručně a souhrnným způsobem věcně správně odůvodnily (viz bod 140. rozsudku soudu prvního stupně a bod 98. rozsudku soudu odvolacího).

Zejména náležitě vysvětlily, že pro svá skutková zjištění opatřily objemné penzum jiných důkazů v podobě svědeckých výpovědí, listin a znaleckého posudku z oboru ekonomika, které při pojetí projednávané trestné činnosti (jejíž povahou a podstatou se v návaznosti na důkazní návrhy dostatečně zabývaly) tvořily dostatečný podklad pro vyslovení viny obviněných bez důvodných pochybností, tudíž důkazní návrhy obhajoby byly vyhodnoceny jako nadbytečné a nedůvodné. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo z toho obviněnými dovozené porušení práva na spravedlivý proces.

58. V těchto souvislostech lze poznamenat, že dominantní výhradou obviněných k průběhu dokazování byly námitky ke znaleckému posudku z oboru ekonomika znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., prezentovanému zpracovatelem Dr. Ing. Vítězslavem Hálkem, MBA, Ph.D. (dále jen „znalecký posudek“). Opakovaně bylo namítáno, že přetrvávají nevyjasněné okolnosti vzniku tohoto posudku a jeho údajných dvou variant, přičemž v průběhu přípravného řízení obhajoba obdržela verzi odlišnou od písemného vyhotovení znaleckého posudku založeného ve spise.

S odkazem na samotný obsah posudku se pak obvinění domáhali zpracování posudku nového či dokonce revizního. K hodnocení tohoto důkazu z hlediska konstrukce skutku a viny obviněných ještě bude více uvedeno níže. Lze však ve shodě s hodnocením nalézacího soudu (viz body 150.-151. jeho rozsudku) uzavřít, že za jedinou verzi znaleckého posudku je třeba považovat jeho písemné vyhotovení tvořící svazek č. 17 spisu (č. l. 6860-7290), neboť pouze tato verze splňuje veškeré zákonné náležitosti znaleckého posudku a byla stranám k dispozici při seznámení se spisem před podáním návrhu na podání obžaloby a zároveň tvořila východisko pro osobní výslech zpracovatele znaleckého posudku u hlavního líčení ve dnech 12.

11. 2018, 23. 1. 2019 a 18. 3. 2019. Policejní orgán nepostupoval v přípravném řízení procesně zcela správně, když obviněným doručil teprve s jistým zpožděním opatření o ustanovení znalce s formulací znalci uložených otázek, nicméně v tomto směru nelze uvedené pochybení považovat za devalvující posudek jako takový, neboť obvinění byli na základě jimi vznesených námitek dozorující státní zástupkyní informováni o možnosti ke znaleckému posudku se průběžně vyjadřovat a zejména požadovat osobní slyšení zpracovatele znaleckého posudku u hlavního líčení (viz rozhodnutí o stížnosti na postup policejního orgánu ze dne 1.

8. 2017 na č. l. 6539). Zbývající proces vypracování znaleckého posudku, opatřování podkladů a spolupráci s policejním orgánem pak dostatečně jasně ozřejmil zpracovatel Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D. u hlavního líčení. I on označil za jedinou oficiální verzi znaleckého posudku onu písemnou založenou ve spise, která jediná splňuje veškeré formální náležitosti. Pakliže obhajoba disponovala elektronickou verzí obdrženou patrně od policejního orgánu, jednalo se podle zpracovatele o verzi „pracovní“, která měla sloužit výlučně pro účely vzájemné komunikace mezi zadavatelem a zpracovatelem znaleckého posudku, zejména pak k doplnění chybějících podkladů.

Jakkoli i Nejvyšší soud vnímá problematickým poskytnutí pouze rozpracovaného znaleckého posudku obhajobě obviněných před jeho dokončením a založením do spisu, nic to nemění na skutečnosti již výše uvedené, že písemný znalecký posudek existuje pouze v jediné řádně autorizované verzi a pouze tento se mohl stát předmětem důkazního řízení (přičemž obhajobou prezentovaná jiná verze znaleckého posudku nebyla ani nalézacímu soudu ještě v době konání hlavního líčení vůbec známa).

Osobní výslech zpracovatele znaleckého posudku v uvedených hlavních líčeních, který byl do větší míry zaměřen právě na samotný proces zpracování posudku a spolupráci s policejním orgánem, dostatečně vyvrátil jakékoli pochybnosti ohledně případné procesní použitelnosti takového důkazu. Pokud pak po opakovaném výslechu zpracovatele znaleckého posudku, jak bude ještě zmíněno níže, nevznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, nebylo ve smyslu ustanovení § 109 tr. ř. ani důvodu, aby byl ve věci přibrán znalec nový, natož zpracován znalecký posudek revizní, který by byl namístě pouze v případě kolize závěrů dvou různých znaleckých posudků.

59. Pokud jde o námitky obviněných J. M., J. J., Z. Š. a M. M. stran hodnocení důkazů, které byly toliko obviněnými J. J. a M. M. kvalifikovány jako extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, ten v projednávaném případě dán není. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 141.-152. rozsudku nalézacího soudu a body 79.-98. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

60. Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina uvedených obviněných byla v projednávané věci nade vši pochybnost prokázána. Z jednotlivých dovolání obviněných lze sumarizovat základní okruhy námitek, jimiž vyjádřili nesouhlas se závěry o jejich vině, neboť tato údajně z provedeného dokazování a obsahu jednotlivých důkazů nevyplývá. Zpochybňovali především soudy konstatovanou „fiktivnost“ obchodů vyjádřených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, která nevyplývá ze znaleckého posudku a ten nemůže být ani zdrojem pro stanovení způsobu a rozsahu zkrácení daně a vylákání výhody na dani (nepřesně obviněnými označovaného jako výše způsobené škody). Dále bylo rozporováno, že odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, použil ve své argumentaci vyčíslení rozsahu zkrácení daně znaleckým posudkem na úrovni společností pod bodem III. missing traders, ačkoli dospěl k závěru, že ke zkrácení daně došlo na úrovni společností pod bodem I. buffers. Obvinění poukázali rovněž na průběh a výsledek daňového řízení, kde v konečném efektu odvolací finanční ředitelství u společností pod bodem I. zrušilo vydané platební výměry a daňové řízení zastavilo, což svědčí o absenci závěru o podvodu na dani. Na základě těchto okruhů skutkových výhrad, z nichž vyvozovali, že nebyla prokázána fiktivnost zdanitelného plnění ani výše rozsahu zkrácené daně, pak obvinění J. M., J. J., Z. Š. a M. M. popřeli vědomí o trestné činnosti jako takové a zpochybnili závěry o objektivní i subjektivní stránce trestné činnosti.

61. Soudy nižších stupňů však zcela v souladu s provedeným dokazováním a řádným zákonu konvenujícím hodnocením provedených důkazů dospěly k závěru, že výše uvedené námitky, v podstatě obsahově totožné s námitkami uplatněnými v řízení před nalézacím soudem a v řízení odvolacím, nejsou namístě. Především nelze přehlédnout ucelený náhled na trestnou činnost poskytnutý spolupracujícím obviněným J. Č., jehož výpověď, v níž se k činu doznal [§ 178a odst. 1 písm. b) tr. ř.], koresponduje se všemi ostatními důkazy svědčícími o vině obviněných, na něž soudy poukázaly. Podrobně analyzovaly svědecké výpovědi ve vztahu k jednotlivým okruhům společností pod body I.-IV. Na úrovni společností pod bodem

II. šlo zjevně o subjekty využité díky jejich oborovému zaměření (strojírenství), aby jimi zboží (vysokozdvižné vozíky a manipulační technika) pouze administrativně prošlo za drobnou provizi od společností I. ke společnostem IV., které však ani z hlediska firemních prostor, ani z hlediska personálního obsazení či jinak nebyly uzpůsobeny na obchodní činnost v deklarovaném rozsahu. Zcela specifickou kategorii pak tvořily obviněnými fakticky rovněž ovládané společnosti III. missing traders, ve vztahu k nimž bylo nepochybně prokázáno, že žádnou faktickou podnikatelskou činnost neprováděly, osoby statutárních zástupců přebíraly tyto společnosti bez majetku, účetnictví, personálu atd.

za symbolickou finanční odměnu, následně tyto společnosti, ač měly být za předmětné období etablovány na trhu a vykazovat renomé plynoucí z rozsahu obchodování, mizí bez jakýchkoli relevantních dokladů o své existenci a činnosti. Ani ze svědectví osob působících v hlavních společnostech pod bodem I. nelze dovodit reálnost takového objemu zobchodované komodity, jaký je zakomponován ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Pokud k tomu soudy zohlednily podrobně popsané poznatky plynoucí ze svědeckých výpovědí, ze znaleckého posudku, ze zpráv daňového řízení, z vyjádření dodavatelů manipulační techniky i z referencí z daného oboru, že transakce mezi jednotlivými skupinami firem postrádaly ekonomickou logiku a nemohly být realizovány v deklarovaném objemu, když jde o velmi úzce personálně provázané subjekty fakticky ovládané skupinou obviněných, nelze ničeho namítat proti závěru soudů, že označené obchodní případy je třeba bez důvodných pochybností považovat za fiktivní.

Nelze se ztotožnit ani s výhradou, že by tyto závěry nebyly předmětem dostatečně transparentních úvah nalézacího soudu, neboť tyto závěry přesvědčivě vyplývají zejména z bodů 151.-152. odůvodnění jeho rozsudku. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani konstatování soudů nižších soudů, že společnosti pod bodem I. evidentně jistou regulérní činnost v obchodu s manipulační technikou vyvíjely (avšak tuto zásadně nelze směšovat s okruhem projednávaných případů, u nichž je třeba dovozovat fiktivnost), neboť projednávaná trestná činnost měla zjevně za účel snižovat celkovou daňovou povinnost hlavních společností na úrovni I.

Z celkového kontextu (i z analýzy obsažené ve znaleckém posudku) pak soudy nižších stupňů správně dovodily, že obvinění způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vytvořily řetězec firem, které ovládali, v jehož rámci docházelo karuselovým způsobem k fiktivnímu přeobchodovávání zboží, jehož jediným účelem logicky mělo být poškození státu na dani z přidané hodnoty. Daň společnosti na úrovni I. snižovaly na základě neoprávněně uplatňovaných faktur obsahujících zdanitelná plnění, která neodpovídala realitě a nikdy neproběhla, tedy šlo o obchody fiktivní. Takovému závěru soudů nižších stupňů nelze ničeho vytknout.

62. Pokud jde o námitku posunu hodnocení důkazů mezi soudem nalézacím a odvolacím ohledně vzniku krácení daně a vylákání výhody na dani a jejího rozsahu, tedy, že nalézací soud vyšel z kalkulace znaleckého posudku vázané na vznik krácení daně na úrovni společností III. missing traders, zatímco odvolací soud vázal tento následek k okruhu hlavních společností I. buffers, ani této při zvažování způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů přisvědčit nelze. Nutno poukázat na zcela konkrétní a pochybnosti nevzbuzující formulaci skutkové věty odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, která je v naprosté obsahové a logické korespondenci s podrobnějším odůvodněním odvolacího soudu stran mechanismu páchání trestné činnosti s přihlédnutím k funkcím jednotlivých skupin společností (viz zejména body 86.-91.

odůvodnění jeho rozsudku). Ten se totiž uvedenou problematikou nutně musel zabývat z podnětu odvolacích námitek obviněných. Nalézací soud však jednoznačně po podrobném popisu skupin a funkcí obchodních společností a podílu jednotlivých obviněných na jejich výkonu skutkově uzavřel (str. 6 rozsudku), že újma na dani z přidané hodnoty vznikla u společností B. CZ, F. a M. – T. T., tedy u společností hlavních pod bodem I., tím, že obviněný J. M. deklaroval přijaté faktury za nákup fiktivního zboží, čímž ve specifikovaných daňových přiznáních na základě vyčtených faktur zahrnujících fiktivní plnění neoprávněně uplatňoval odpočet daně a tuto krátil.

Mezi skutkovým pojetím odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a argumentací obsaženou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak není rozpor. Zbývalo tedy posoudit otázku, zda rozsah zkrácení daně a vylákání výhody na dani (bylo-li již výše spolehlivě uzavřeno, že šlo o neuskutečněná – fiktivní zdanitelná plnění mezi společnostmi III. a I.) lze dovozovat z numerických výstupů obsažených ve znaleckém posudku, který však konstatoval vznik krácení daně na úrovni společností pod bodem III.