U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
26. listopadu 2014 o dovoláních obviněných V. H., mladistvého „tulipána“*), A.
S., a J. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne
24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro
mládež, pod sp. zn. 52 Tm 3/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. H., mladistvého
„tulipána“, A. S. a J. Ž. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soudu pro
mládež, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 52 Tm 3/2012, byl obviněný V. H. uznán
vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
§ 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněný mladistvý (dále jen
„mladistvý“) „kaktus“ pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 6 zákona
č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003
Sb.“), mladistvý „tulipán“ pokusem provinění vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 6 zákona č. 218/2003
Sb., obviněný A. S. pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. Ž.
pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140
odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni: obviněný V. H.
podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou, mladistvý „kaktus“ podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, § 31 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří a půl
let, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č. 218/2003 Sb., § 5 odst. 3 a § 8
odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon
č. 169/1999 Sb.“), zařazen odděleně od ostatních odsouzených do věznice pro
mladistvé, mladistvý „tulipán“ podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 31 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti let,
pro jehož výkon byl podle § 31 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. a § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný A. S. podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a
obviněný J. Ž. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. H.
uložena povinnost nahradit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky,
pobočce v Ústí nad Labem, ul. W. Churchilla 7, škodu ve výši 4.646 Kč.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni
obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci. Obvinění své opravné prostředky zaměřili proti výrokům o
vině i trestu (resp. mladiství proti výroku o trestních opatřeních), státní
zástupce v neprospěch obviněných brojil jak proti výrokům o vině, tak proti
výrokům o trestu (trestních opatřeních). Vrchní soud v Praze, soud pro mládež,
rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, rozhodl tak, že z podnětu
odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil
ohledně obviněného A. S. a mladistvého „kaktuse“ z důvodů § 258 odst. 1 písm.
b), d) tr. ř. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. H. z důvodů § 258 odst. 1
písm. d), e) tr. ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným pokusem zvlášť
závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst.
3 písm. a) tr. zákoníku, za což jej podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k
trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného V. H. při
nezměněném výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odsoudil
podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let
a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ohledně
mladistvého „kaktuse“ byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce směřující
proti výrokům napadeného rozsudku ohledně obviněného J. Ž. a mladistvého
„tulipána“ a odvolání obviněných V. H., A. S., J. Ž. a mladistvého „tulipána“
zamítnuta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve spojení se skutkovými
zjištěními odvolacího soudu se obvinění V. H., J. Ž., A. S. pokusu zvlášť
závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a mladistvý „tulipán“ pokusu provinění vraždy podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 6
zákona č. 218/2003 Sb. dopustili tím, že dne 7. 8. 2011 v době kolem 13.37
hodin vtrhli společně ještě s mladistvým „kaktusem“ do baru Synot Tip,
nazývaného též „Pivní pomoc“, v ulici P. v N. B., a to v úmyslu pomstít se za
předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“ poškozeným L. H. úderem rukou
do obličeje, ke kterému došlo kolem 13.30 na témže místě, a s tímto záměrem
společně fyzicky napadli za použití mačety a předmětů tyčovitého tvaru, úderů
pěstmi a kopů nohou poškozené Z. K., L. H., M. K., P. J., přičemž své útoky
vedli velkou intenzitou proti celému tělu poškozených, ale zejména vůči jejich
hlavám, když konkrétně obviněný V. H., společně s mladistvým „tulipánem“,
bezprostředně po příchodu do baru zákeřně zezadu napadl úderem mačetou vedeným
velkou intenzitou do oblasti hlavy poškozeného M. K., dále na baru zákeřně
zezadu napadl opakovanými údery mačetou do oblasti hlavy poškozeného Z. K.,
přičemž v jeho napadání údery mačetou vedenými velkou intenzitou do hlavy i
ostatních částí těla za současného kopání nohama pokračoval i v době, kdy
poškozený upadl na zem; mladistvý „tulipán“ zaútočil na poškozeného M. K. stojícího u baru poté, co byl tento napaden obviněným V. H. úderem mačetou do
hlavy, opakovanými údery vedenými velkou intenzitou s nápřahem obouruč nad
hlavou tupým předmětem tyčovitého tvaru do oblasti hlavy, a následně na baru
mladistvý „tulipán“ zaútočil společně s mladistvým „kaktusem“ oba údery tupým
předmětem tyčovitého tvaru vedenými velkou intenzitou s nápřahem obouruč nad
hlavou proti hlavě poškozeného L. H. a v tomto jednání pokračoval i v době, kdy
poškozený L. H. ležel na zemi; následně mladistvý „kaktus“ údery tupým
předmětem tyčovitého tvaru proti tělu napadl poškozeného P. J. a mladistvý
„tulipán“ pronásledoval poškozeného P. J. ven z baru a poté se vrátil zpět k L. H., kterému výše popsanou zbraní zasadil s velkou intenzitou a nápřahem obouruč
nejméně tři rány do oblasti hlavy, a to za pomoci obviněného A. S., který
poškozeného vytáhl za nohy z prostoru hracích automatů a během útoku
mladistvého „tulipána“ držel nohy poškozeného vzhůru s cílem zamezit jeho
obraně; obviněný A. S. napadl po vstupu do baru opakovanými údery rukou a kopy
nohou do hlavy a ostatních částí těla v prostoru hracích automatů poškozeného
L. H., ležícího zde po předchozím útoku mladistvého „tulipána“, následně
poškozeného L. H. za nohy odtáhl od hracích automatů a držel ho za nohy v
úmyslu zamezit jeho obraně, zatímco na něj současně brutálně útočil údery
předmětem tyčovitého tvaru vedenými velkou intenzitou proti hlavě mladistvý
„tulipán“; obviněný J. Ž.
napadl opakovanými a s velkou razancí vedenými údery
za použití předmětu ve tvaru tyče do oblasti hlavy a ostatních částí těla v
prostoru u hracích automatů poškozeného L. H., kde tento ležel na podlaze
bezbranný po předchozím útoku mladistvého „tulipána“, následně obviněný J. Ž. napadl opakovanými údery předmětem tyčovitého tvaru vedenými s velkou razancí
proti hlavě a ostatním tělesným partiím poškozeného M. K. poté, co byl tento
napaden obviněným V. H. a mladistvým „tulipánem“, následně se vrátil zpět k
poškozenému L. H., kterému zasadil za použití předmětu tyčovitého tvaru úder
vedený s vysokou intenzitou do hlavy poškozeného, a mladistvý „kaktus“ u baru
napadl společně s mladistvým „tulipánem“ údery tupým předmětem tyčovitého tvaru
vedenými velkou intenzitou s nápřahem proti hlavě poškozeného L. H., přičemž
uvedeného jednání se obvinění V. H., A. S., J. Ž. a mladistvý „tulipán“
dopustili s vědomím, že svým jednáním mohou poškozeným způsobit smrt, když v
důsledku popsaných útoků utrpěl poškozený Z. K. zranění spočívající v tupém
úrazu hlavy, pravé horní a obou dolních končetin, sečnou ránu délky 2 cm na
temeni hlavy zasahující k vazivové přilbici, sečnou ránu na pravém bérci délky
1 cm, podkožní krevní výrony na obou lýtkách a pravé ruce, projevující se
bolestivostí postižených krajin po dobu dvou týdnů, poškozený M. K. v důsledku
útoku utrpěl otřes mozku, tři tržně zhmožděné rány v délkách 8 cm, 5 cm a 1,5
cm zasahující do podkoží na temeni hlavy a luxaci třetího zubu vpravo nahoře a
podkožní krevní výrony na levé ruce a zádech, přičemž s uvedenými zraněními byl
odborně ošetřen a projevovala se bolestivostí postižených partií po dobu
nejméně dvou týdnů, poškozený P. J. utrpěl zhmožděniny loktu levé ruky a v
oblasti klíční kosti, která nijak neléčil, a poškozenému L. H. byla v důsledku
útoku způsobena sečná rána na hlavě v délce 12 cm, zlomenina týlní kosti s
vpáčením úlomků a tržná rána levého bérce, přičemž zranění hlavy si vyžádalo
urgentní letecký transport na neurochirurgické oddělení Nemocnice v Liberci,
kde se podrobil vysoce specializovanému operačnímu zákroku s hospitalizací po
dobu jedenácti dnů, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života a následně
byl propuštěn do domácího léčení, přičemž vzniklé zranění poškozeného
bezprostředně ohrožovalo na životě a nelze vyloučit nutnost dalších operačních
zákroků či vzniku trvalých následků.
Obviněný V. H. tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí
soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdil, že se pokusu zvlášť závažného
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, 140 odst. 1, odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku nedopustil a že důkazy provedené před soudem prvního stupně jeho
vinu nepotvrzují. Řádným hodnocením provedených důkazů by bylo nutno dojít k
závěru, že k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu pokusu vraždy
nedošlo, a to ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní. Obviněný
zdůraznil, že spáchání činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku
předpokládá společné jednání dvou nebo více osob, které při páchání trestné
činnosti musí jednat ve společném úmyslu vztahujícím se k ohrožení nebo k
porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Takového jednání se však
nedopustil. Mezi obviněnými nikdy nedošlo k žádné, a to ani konkludentní dohodě
o tom, že by do předmětného baru šli za účelem pokusit se, nebo snad dokonce
dokonat trestný čin vraždy, tedy s cílem někoho usmrtit. Pro takový úmysl
nesvědčí žádný provedený důkaz, naopak z dokazování je zřejmé, že taková dohoda
ve skutečnosti v žádné formě neexistovala a obvinění nebyli ani srozuměni s
tím, že by kterýkoliv z nich takový úmysl měl, když obvinění se sešli před
incidentem v baru náhodně, přičemž šlo o časový úsek pouze několika málo minut. Obviněnému osobně je přičítán útok na poškozené Z. K. a M. K. Soud prvního
stupně jeho jednání popsal jako zákeřné napadení zezadu opakovanými údery
mačetou od oblasti hlavy poškozeného Z. K., přičemž v napadání poškozeného
údery mačetou vedenými velkou intenzitou do hlavy i ostatních částí těla měl
pokračovat i v době, kdy poškozený měl upadnout na zem. To neodpovídá
skutečnosti a existuje zde extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a
objektivně provedenými důkazy. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozenému
byla způsobena pouze drobná zranění nevyžadující ani hospitalizaci, ani větší
lékařský zásah, kdy poškozený měl na hlavě asi dvoucentimetrovou tržnou ránu a
na noze tržnou ránu v délce asi jednoho centimetru nevyžadující jiné než
ambulantní ošetření spočívající v chirurgickém šití, přičemž nedošlo ani k
podstatnému omezení tohoto poškozeného v obvyklém způsobu života. Soud prvního
stupně se nevypořádal s extrémním rozporem mezi jím tvrzenými skutkovými
zjištěními, když dospěl k závěru, že šlo o údery mačetou vedené zezadu proti
hlavě poškozeného velkou intenzitou, a velmi lehkým zraněním poškozeného. Pokud
by došlo k nějakým úderům mačetou vůči hlavě poškozeného, které by byly vedeny
velkou intenzitou zezadu, musely by takové údery nutně mít za následek
neporovnatelně větší zranění poškozeného. Soudy obou stupňů nedostály své
povinnosti dodržet vysoký standard při svém rozhodování, porušily princip
presumpce neviny a z toho vycházející zásadu in dubio pro reo a v důsledku toho
zásadním způsobem porušily právo obviněného na spravedlivý proces.
Ani v
případě útoku na M. K. charakter zranění neodpovídá tvrzené velké intenzitě
úderů mačetou. Navíc ani nebylo prokázáno, že zranění, která poškození utrpěli,
způsobil obviněný. Stanovisko znalce, který uvádí, že závažnější úrazový
následek byl odvrácen v důsledku obranných pohybů a úhybů ze strany
poškozeného, odporuje skutkovým závěrům nalézacího soudu, které vycházejí z
toho, že tvrzené údery mačetou byly vedeny zákeřně zezadu velkou intenzitou,
což by obrannou reakci poškozeného vylučovalo. Nalézací soud tedy neměl žádné
důkazy, které by při dodržení zásad při jejich hodnocení mohly vést k závěru,
že by obviněný chtěl nebo byl srozuměn se způsobením škodlivého následku
předpokládaného v § 140 tr. zákoníku. I samotný trest odnětí svobody v trvání
sedmnácti let a šesti měsíců neodpovídá zákonným zásadám pro jeho vyměřování;
je zcela nepřiměřeně přísný za situace, kdy ke škodlivému následku nedošlo a
kdy jednání obviněného nepřispělo vyšší měrou ke spáchání trestného činu.
Obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, soudu
pro mládež, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 1 Tmo 16/2013, a rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7.
2013, sp. zn. 52 Tm 3/2012, zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to
v jiném složení senátu.
Mladistvý „tulipán“ mimořádný opravný prostředek podal z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Domnívá se, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Mladistvý
namítl, že nebyl veden úmyslem vraždit, jednal spontánně a v tomto ohledu
nepromyšleně. Z okolností případu nelze dospět k závěru, že jednal vzhledem k
možnému následku byť v nepřímém úmyslu, tedy že by byl srozuměn s tím, že může
způsobit smrt poškozených; mohl být srozuměn pouze s mírnějším následkem v
podobě těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 tr. zákoníku. Zranění, která
mladistvý mohl způsobit hned v prvotní fázi konfliktu poškozenému M. K., jsou
zanedbatelná v porovnání s těmi, která poškozený utrpěl v poloze vleže. V této
počáteční fázi ze strany mladistvého neexistoval vražedný úmysl včetně motivu k
takovému jednání. Je třeba poukázat i na krátkou dobu mezi napadením
mladistvého „kaktuse“ a návratem obviněných a napadením poškozených, jakož i na
nepřehlednou a emočně vypjatou situaci na místě konfliktu. Mladistvý neudával
intenzitu napadání a ani nebyl schopen plně registrovat a vyhodnocovat jednání
ostatních. Za těchto okolností mohlo jen obtížně dojít ke ztotožnění se s
jednáním dalších spoluobviněných.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu nalézacího a odvolacího
zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně
navrhl, aby mu předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř.
přerušil výkon trestu, pokud pro takový postup neshledá důvod, pak žádal, aby
mu předseda senátu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu.
Obviněný A. S. ve svém dovolání taktéž odkázal na dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že soud prvního
stupně provedl správná skutková zjištění. Skutková zjištění soudu prvního
stupně nejsou správná, neboť z dokazování vyplývají výrazné pochybnosti ohledně
kvalifikace jeho jednání. Odvolací soud přesto, že dokazování nedoplnil a
skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, kvalifikoval jeho jednání
odlišně. Odvolací soud navíc rozhodl nad rámec návrhu státní zástupkyně, která
nenavrhovala, aby jednání obviněného bylo právně posouzeno jako zvlášť závažný
zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku, natož v odst. 3. Obviněný poznamenal,
že v rámci dokazování byla prokázána pouze jeho fyzická účast na místě činu a
pohyb u jednoho z poškozených, tudíž podle jeho názoru nemohlo dojít k naplnění
skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku, tedy že předmětný čin spáchal na dvou či více osobách. Ani jeden
ze soudů v odsuzujících rozsudcích neuvedl, že obviněný předmětný skutek
spáchal ve formě spolupachatelství s ostatními obviněnými. Důkazy bylo jasně
prokázáno, že obviněný do baru nepřišel společně s ostatními obviněnými, ani v
úmyslu pomstít předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, a že po vstupu
do předmětného baru nikoho nenapadal údery rukou a kopy nohou; současně bylo
vyvráceno, že poškozeného L. H. držel za nohy. Tyto skutečnosti prokazují
videonahrávky z místa činu, přičemž soudy navzdory návrhu obviněného neprovedly
důkaz přehráním CD s videonahrávkou pořízenou z kamery z budovy Městského úřadu
v N. B. Není tedy pravdivé prohlášení odvolacího soudu, že v průběhu řízení
bylo obhájci umožněno uplatnění veškerých procesních práv podle ustanovení
trestního řádu. Jelikož obviněný do baru nepřišel společně s ostatními, ani s
nimi nebyl před útokem ve spojení, není možné, aby věděl o jejich záměru a aby
se sám chtěl pomstít za předchozí napadení mladistvého „kaktuse“, o němž neměl
ponětí. Hypotéza odvolacího soudu o konkludentním srozumění s probíhajícím
útokem není prokázána jediným důkazem a jedná se o pouhou spekulaci. Celý útok
trval několik vteřin a vzhledem k tomu, že obviněný na místo dorazil později,
nemohl se během pěti vteřin vnitřně ztotožnit s tím, co se na místě děje, natož
s tím souhlasit, když o záměru útočící skupiny nevěděl, a celý probíhající
útok, zejména útok mačetou, vůbec neviděl. Na místě byl chaos a vřava, ve které
se obviněný neorientoval, pouze rozpoznal, že se perou Romové s „bílými“. Obviněný během těchto pár vteřin rozhodně nepřemýšlel nad tím, co se v daném
prostoru děje, a že s tím souhlasí a s výsledkem daného počínání je srozuměn. Obviněný se útok snažil zastavit, a to nejprve tak, že se pokoušel jednoho z
poškozených „vyhodit“ dveřmi z baru a tím ho ochránit, a když se mu to
nepodařilo, začal křičet „Policie, Policie“, což ve svých výpovědích potvrdili
i obviněný J. Ž. a barmanka M.
Z.; až poté začali ostatní utíkat a útok byl
zastaven. Obviněný na místo činu nepřišel ozbrojen, na nikoho neútočil, naopak
se snažil nejbližšímu poškozenému pomoci, rozhodně ho nedržel za nohy v úmyslu
zabránit mu v obraně. Sám poškozený L. H. při hlavním líčení uvedl, že si
pamatuje, že ho obviněný za nohy potáhl, nikoliv že ho za ně držel, a že si
nevybavuje, že by na něj obviněný útočil. Ani z kamerových záznamů nevyplývá,
že by na kohokoliv útočil, tudíž právní kvalifikace jednání jako zvlášť
závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je
zcela neodůvodněná. Ani znalecký posudek neprokázal, že by zranění poškozeného
L. H. byla způsobena osobou obviněného. Videonahrávka z místa činu pouze
potvrzuje, že se obviněný nad poškozeným skláněl, nikoliv, že ho čímkoliv bil. Soudy se nezabývaly prokázáním úmyslu obviněného. Obviněný zdůraznil, že právní
kvalifikace odvolacího soudu je chybná a poplatná mediální objednávce, trest,
který byl obviněnému uložen, je čistě exemplární. V každém televizním spotu
byla fotka obviněného, soud tedy obviněného odsoudil, protože musel.
S ohledem na chybná skutková zjištění, chybný popis skutku a chybnou právní
kvalifikaci jeho jednání obviněný A. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudu nalézacího a odvolacího zrušil a aby věc přikázal nalézacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Ž. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jelikož i on měl za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Namítl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož všichni obvinění
jednali jako spolupachatelé, je zcela nový, když soud prvního stupně hodnotil
jejich jednání jako jednání samostatných pachatelů. Uvedl, že trestný čin nebyl
spáchán úmyslným společným jednáním více osob, nebyl dohodnut s ostatními
obviněnými na tom, co kdo v baru vykoná, nevěděl, jak přišli ozbrojeni do
předmětného baru, nevěděl o mačetách. On sám přišel vyzbrojen toliko gumovým
obuškem, nebyl informován o útoku ostatních obviněných, o razanci jejich útoku,
když část jednání probíhala ještě předtím, než se do baru dostavil. V době, kdy
se do baru dostavil, u ostatních obviněných již bylo po útoku mačetami vůči
jednotlivým poškozeným. Obviněný se ihned zapojil do konfliktu, proto přesně
ani nevěděl, co kdo ze spoluobviněných dělá, neměl vědomost o tom, jak a čím
proti poškozeným útočí. Podle jeho názoru nelze použít ustanovení o
spolupachatelství, neboť je zapotřebí pečlivě hledat odpovědnost jednotlivých
obviněných ve vztahu k tomu, co přesně spáchali, jakým způsobem se podíleli na
útoku a na zranění poškozených. Obviněný dále odkazuje na odvolání, kde
nesouhlasil s tím, že by napadl poškozeného L. H. Žádný důkaz o napadení
uvedeného poškozeného neexistuje, obviněný útočil pouze vůči jedinému
poškozenému, což by mělo vést k překvalifikování skutku. Odvolací soud tuto
skutečnost nepovažoval za podstatnou, když dospěl k závěru, že si obvinění
počínali ve spolupachatelství.
Obviněný J. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k
dovoláním předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování, neboť výchozím předpokladem uplatněného dovolacího důvodu je
nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v
jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy
trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, které ve věci soudy učinily, přičemž zásah do těchto skutkových
zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to
tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy
zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo
obsahem dokazování, apod. O takový případ se však podle státního zástupce v
posuzované trestní věci nejedná.
Co se týče dovolání obviněného A. S., námitky, že odvolací soud dospěl k jiné
právní kvalifikaci než soud prvního stupně, a to přesto, že dokazování
nedoplnil, a že odvolací soud rozhodl zcela nad rámec návrhu státní zástupkyně
Vrchního státního zastupitelství v Praze, pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť nevytýkají nesprávné právní
posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale porušení
procesních předpisů. Podle státního zástupce nejsou navíc tyto námitky důvodné,
poněvadž odvolací soud rozhodl o vině obviněného A. S. pokusem zvlášť závažného
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na základě odvolání státního zástupce podaného i do výroku o
vině a za situace, kdy se žádným způsobem neodchýlil od skutkového zjištění
soudu prvního stupně; pro potřeby nového rozhodnutí proto nemusel odvolací soud
provádět opětovné dokazování. Odvolací soud v tomto případě rovněž postupoval
zcela v souladu s § 259 odst. 5 tr. ř., jelikož trestným činem podle § 140
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (byť v jiné variantě) mohl být obviněný uznán
vinným na základě podané obžaloby už soudem prvního stupně. Státní zástupce má
za to, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani další námitky
obviněného, jimiž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tj. výhrady, že skutek, tak, jak byl popsán soudy ve výroku rozsudků, nebyl v rámci
dokazování prokázán, neboť prokázána byla toliko fyzická účast obviněného na
místě činu a pohyb u jedné z poškozených osob, a dále to, že do předmětného
baru nepřišel obviněný společně s ostatními, ani v úmyslu pomstít se za
předchozí fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, a že po vstupu do baru nikoho
nenapadal údery rukou a kopy nohou a poškozeného L. H. nedržel za nohy. Státní
zástupce se domnívá, že obviněný v tomto směru opakuje svoji obhajobu
uplatněnou v rámci předcházejícího řízení, s níž se soudy obou stupňů náležitě
vypořádaly. Podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění soudů
vyplývá, že obviněný A. S. skutečně přišel do baru jako poslední z obviněných,
avšak bezprostředně po příchodu ostatních obviněných. V souvislosti s tvrzením
obviněného o absenci úmyslu pomstít předchozí fyzické napadení mladistvého
„kaktuse“ odvolací soud správně poukazuje na skutečnost, že není až tak
rozhodné, do jaké míry se od počátku obviněný A. S. zapojoval do útoku s
vědomím, že konflikt vznikl z pomsty za napadení mladistvého „kaktuse“, neboť
obviněný se do útoku směřujícího proti poškozeným aktivně zapojil a svým dalším
jednáním vyjadřoval srozumění s tím, jak spoluobvinění proti poškozeným
útočili, a sám se na něm podílel. Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy v
odsuzujících rozsudcích neuvedly, že skutek byl spáchán ve formě
spolupachatelství s ostatními obviněnými, státní zástupce poznamenal, že
uvedené neodpovídá skutečnosti, protože z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v
Praze (str. 12 a násl.) je zřejmé, že odvolací soud považuje skutek za spáchaný
ve spolupachatelství všech obviněných, což je právě i důvod jím užité právní
kvalifikace podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že absence citace ustanovení § 23 tr. zákoníku ve výroku o vině není vadou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
Státní zástupce poté předestřel
teoretická východiska, na nichž je postaven závěr o spolupachatelství, a mimo
jiné připomněl, že u trestných činů proti životu a zdraví všichni
spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného
jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno
konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na
okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Podotkl, že na skutečnost, že společné
jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku nevyžaduje předchozí verbální domluvu všech
osob podílejících se na takovém jednání a že postačuje i konkludentní jednání,
z něhož je patrno, že tyto osoby společným jednáním realizují společný záměr,
poukázal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Po rekapitulaci
konkrétního jednání obviněného A. S., jak se podává ze zjištění soudů,
konstatoval, že tento obviněný měl možnost od útoku na poškozeného L. H. v
době, kdy na něj zaútočil znovu i mladistvý „tulipán“, upustit. Přesto s
vědomím současného útoku spoluobviněného tyčí proti hlavě poškozeného v jeho
napadání pokračoval. Podle státního zástupce nemohl obviněný A. S. nevnímat, že
útok spoluobviněných, do nějž se tímto způsobem zapojil, směřoval vůči více
poškozeným (to ostatně vyplývá i z jeho dopisů, které jsou součástí spisu). Státní zástupce má za to, že ze skutkových zjištění soudů je patrné, že všichni
obvinění jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1249/2011, nebo ze
dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012). Státní zástupce se proto domnívá, že
odvolací soud jednání všech obviněných správně posoudil jako spáchané ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dospěly-li soudy k závěru, že s
ohledem na použité nástroje (sečné zbraně, obušky a hole), způsob vedení útoků
zejména na hlavy poškozených a razanci a četnost úderů, museli být obvinění
minimálně srozuměni se způsobením následku v podobě možné smrti poškozených,
nutno se s takovým závěrem podle mínění státního zástupce ztotožnit. Státní
zástupce akcentoval skutečnost, že obvinění neukončili útok proto, že alespoň
následně od svého záměru směřujícímu k usmrcení poškozených upustili, nýbrž jej
ukončili až na výzvu obviněného A. S., který kontroloval čas a výzvou k útěku
varoval ostatní před příchodem policie. Obvinění neučinili nic proto, aby
poskytli poškozeným pomoc, jedinou jejich snahou po útoku bylo rychle opustit
bar, aby nebyli odhaleni a zajištěni. Státní zástupce doplnil, že odvolací soud
se v souvislosti s řešením otázky spolupachatelství zabýval i otázkou, zda
jednání některých obviněných nebylo ve vztahu k jednání jiných obviněných a
společnému záměru excesivní povahy, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak
nebylo, a to jak s ohledem na aktivní účast všech obviněných při útoku, tak s
ohledem na jejich následné uvolněné chování po opuštění baru, které popsali
svědci. Podle státního zástupce je zřejmé, že nikdo z obviněných, ani obviněný
A.
S., neučinil nic proto, aby ostatním obviněným v brutálním násilném jednání
vůči poškozeným zabránil, a od jednání ostatních se žádným způsobem
nedistancoval. Všichni obvinění si byli vědomi, že jejich vlastní fyzický útok,
bez ohledu na jeho konkrétní intenzitu u každého z obviněných, je součástí
velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést k následku v
podobě smrti poškozených. Námitky obviněného A. S. týkající se absence jeho
srozumění s útokem proto nemohou podle státního zástupce obstát. Státní
zástupce dodal, že soudy na základě podrobného a zcela logického hodnocení
důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu neuvěřily obhajobě obviněného, že chtěl
poškozeného chránit. Podle státního zástupce závěry o naplnění znaků objektivní
i subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byly ze strany
odvolacího soudu zcela správně vztaženy i k obviněnému A. S., neboť obviněný
věděl, že se podílí na úmyslném jednání, jehož následkem může být usmrcení více
osob, a s tímto byl srozuměn.
Pokud jde o dovolání obviněného V. H., ve vztahu k námitkám ohledně nesprávné
aplikace § 23 tr. zákoníku a ohledně subjektivní stránky trestného činu odkázal
státní zástupce na shora provedený rozbor. Rozporuje-li totiž obviněný V. H.
existenci dohody mezi obviněnými a popírá-li úmysl obviněných někoho usmrtit,
uplatňuje obdobnou obhajobu jako obviněný A. S. Tvrzení obviněného V. H., že se
obvinění v baru před incidentem sešli zcela náhodně, je podle názoru státního
zástupce vyvráceno celou řadou důkazů. Námitce tzv. extrémního rozporu státní
zástupce nepřisvědčil. Podle něj se soudy s výhradou, že při úderech mačetou by
zranění, jež utrpěli poškození Z. K. a M. K., musela být větší, zcela logicky a
srozumitelně vypořádali, a to zejména s odkazem na znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výslech znalce, z nichž vyplynulo,
že útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění, kdy takový
závažnější následek byl odvrácen zejména v důsledku obranných pohybů a úhybů
poškozeného; znalec rozlišuje původní intenzitu útoku a kontaktní intenzitu
útoku, která může být z těchto důvodů nižší. Státní zástupce považuje za
přiléhavý poukaz odvolacího soudu na výpověď svědkyně M. Z., která uvedla, že
současně s první ránou došlo k přeseknutí věšáku na skleničky nad barem. Státní
zástupce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tím byla nepochybně
účinnost prvního úderu zbrzděna. Co se týče výtky vztahující se k výši
uloženého trestu, uvedená podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Státní zástupce připomněl, že výrok o
trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., a to za situace, došlo-li k uložení takového trestu,
který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Státní
zástupce konstatoval, že jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti
trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v
nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.). Státní zástupce uzavřel,
že vzhledem k tomu, že trest byl obviněnému v posuzované trestní věci uložen v
rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, nelze v této části dovolání
obviněného považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Ve vztahu k námitkám obviněného mladistvého „tulipána“, konkrétně ve vztahu k
otázce naplnění subjektivní stránky, státní zástupce odkázal opětovně na výše
uvedené, kde jsou naznačena skutková zjištění, z nichž lze srozumění obviněných
s následkem dovozovat (viz opakované útoky vedené velkou intenzitou s použitím
zbraní do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména do hlavy).
Pokud jde o poukaz mladistvého na zanedbatelnost zranění, která poškozený M. K.
utrpěl v první fázi konfliktu, kdy byl ze strany mladistvého napadán, státní
zástupce připomněl, že v případě trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství
je nerozhodné, že intenzita násilí použitého ze strany jednotlivých pachatelů
nebyla zcela stejná, jelikož všichni spolupachatelé odpovídají za celý
následek.
I co se týče námitek obsažených v dovolání obviněného J. Ž., platí podle
státního zástupce totožné závěry, které již byly zmíněny shora ohledně
posuzování jednání spáchaného více pachateli ve spolupachatelství. Pokud jde o
námitku obviněného, že se tento nedopustil útoku vůči poškozenému L. H., státní
zástupce konstatoval, že taková námitka nenaplňuje obviněným uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto poznamenal, že není ani
důvodná, neboť odvolací soud správně poukázal na důkazy, z nichž vyplývá opak
tvrzení obviněného.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací
zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas
oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných i mladistvého jsou zjevně
neopodstatněná.
Všichni obvinění odkázali na důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Mladistvý „tulipán“ navíc uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání mladistvého bylo zamítnuto poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení
napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou mladistvý odkázal na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího
důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu
podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení
obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady
obsažené v dovolání, jež mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně
právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve
vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší
soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a
to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st.
38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci
neshledal. Že se obvinění jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu, resp. soudu odvolacího, dopustili, má v provedených
důkazech oporu. Obvinění jsou usvědčováni zejména kamerovými záznamy z baru
Synot Tip v N. B. (viz DVD, jež je součástí přílohy spisu), fotodokumentací (č. listu 1098-1113), výpověďmi poškozených L. H. (č. listu 704-710, 1606-1607), P. J. (č. listu 718-725, 1605-1606), M. K. (č. 734-752, 1614-1615), Z. K. (č. listu 783-785, 1603-1604) a výpověďmi svědků M. Z., nyní S. (č. listu 888-901,
1014-1017, 1608-1610) a P. V. (č. listu 866-877, 1607-1608). Pokud jde o
zranění, jež byla poškozeným způsobena, ta jsou nejvýstižněji zachycena ve
znaleckém posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství (č. listu 67-95), jenž byl posléze výslechem znalce v hlavním
líčení doplněn (č. listu 1615-1616). Co se týče námitky tzv. extrémního
rozporu, kterou výslovně uplatnil pouze obviněný V. H., tj. výhrady, že při
úderech mačetou vedených velkou silou by zranění, jež utrpěli poškození Z. K. a
M. K., musela být neporovnatelně větší, jde o obhajobu, s níž se v podstatě
vypořádal již odvolací soud a jeho závěry nelze než akceptovat (viz str. 16
rozsudku). Tato výhrada totiž nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného V. H., který povahou zahájení útoku dal najevo představu o jeho údernosti, s níž
se ztotožnili i ostatní spoluobvinění, jako spolupachatele za bezprostředně
hrozící účinek v podobě smrti zejména u poškozených L. H., Z. K., potažmo i M. K., jak bude dále ještě rozvedeno v souvislosti se zásadami, na nichž stojí
spolupachatelství. Jde-li o zranění poškozeného M. K., z jeho charakteru a
lokalizace znalec vyvodil, že proti oblasti hlavy poškozeného působilo
opakované tupé násilí střední intenzity. Útok byl velmi rizikový a nebezpečný
vzhledem k použitému předmětu a charakteru napadení, znalcem uvedenou intenzitu
totiž nutno chápat jako kontaktní, přičemž původní intenzita násilí byla
podstatně vyšší a závažnější úrazový následek byl odvrácen v důsledku obranných
pohybů a úhybů poškozeného. Útok byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější
zranění (např. porušení skeletu hlavy, nitrolební krvácení), které by mohlo
ohrozit život poškozeného. Obdobně zranění poškozeného Z. K., třebaže jej
bezprostředně neohrozilo na životě a nedošlo ani k poškození životně důležitého
orgánu, svědčí o tom, že útok byl svou povahou velmi rizikový a nebezpečný
vzhledem k použitému předmětu a charakteru napadení; i zde platí, že původní
intenzita násilí byla podstatně vyšší a závažnější úrazový následek byl
odvrácen v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného, útok byl způsobilý
vytvořit podstatně závažnější zranění (hluboké sečné rány, přerušení větších
cév s výrazným zevním krvácením, nitrolební krvácení apod.), které by mohlo i
ohrozit život poškozeného. Z uvedeného vyplývá, že nelze hovořit o žádném
extrémním rozporu, jelikož z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr.
Radovana Havla se
podává, že znalec rozlišuje původní intenzitu útoku a kontaktní intenzitu
útoku, která může být z těchto důvodů nižší, přičemž útok byl způsobilý
vytvořit podstatně závažnější zranění, kdy takový závažnější následek byl
odvrácen zejména v důsledku obranných pohybů a úhybů poškozeného.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly
soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky
§ 125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností
dospěly k tomu, že se obvinění činů, jimiž byli uznáni vinnými, dopustili,
jakož i k tomu, že považují jejich obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 32 až
36 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11-12 a 16-18 rozsudku odvolacího
soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů pečlivě hodnotily
provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své
hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K námitce obviněného A. S., že tím, že soudy neprovedly důkaz přehráním CD s
videonahrávkou pořízenou z kamery umístěné na budově Městského úřadu v N. B.,
znemožnily uplatnění jeho procesních práv, nelze než připomenout, že ani podle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp.
zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu.
Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby
považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích
rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v hlavním líčení
obhájkyně obviněného přehrání uvedeného CD navrhovala (č. listu 1932), nalézací
soud však její návrh spolu s dalším návrhem na doplnění dokazování zamítl (č.
listu 1933), neboť s odkazem na úřední záznam (č. listu 1122-1126) shledal, že
přesná identifikace pohybu konkrétních osob je s ohledem na sekvenci a
charakter záznamu nemožná; nadto poznamenal, že výpovědí svědků bylo prokázáno,
že obvinění do baru přišli současně (srov. str. 38 rozsudku). V průběhu
veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvoláních proti
rozsudku, obhájkyně obviněného přehrání uvedeného CD opětovně navrhovala (č.
listu 2083), odvolací soud však tento její návrh a další návrhy na doplnění
dokazování zamítl, neboť je shledal nadbytečnými (č. listu 2084). Přestože
odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí návrhu obhájkyně nezdůvodnil, vzhledem
k tomu, že připustil, že obviněný A. S. do baru nepřišel současně s ostatními
(str. 12 rozsudku), a tedy co do časového průběhu události přisvědčil obhajobě
obviněného, nelze jeho pochybení považovat za natolik významné, aby
opodstatňovalo učinění závěru o porušení zásad spravedlivého procesu.
Pokud jde o výtku obviněného A. S., že v jeho případě rozhodl odvolací soud nad
rámec návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, ani té
nelze přisvědčit. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal v
neprospěch všech obviněných odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Co se
týče obviněného A. S., státní zástupce brojil proti výroku o vině a v
návaznosti na to proti výroku o trestu. Měl za to, že jednání obviněného mělo
být kvalifikováno nikoliv jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení
na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž
jako zločin vraždy (resp. jeho pokus) podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, popř.
podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (č. l. 2018-2022). Při veřejném
zasedání konaném o odvoláních intervenující státní zástupkyně Vrchního státního
zastupitelství v Praze na zmíněné odvolání státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odkázala a doplnila, že
správně mělo být jednání obviněného A. S. kvalifikováno jako zločin vraždy
(resp. jeho pokus) podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (č. l.
2081 a verte). Z naznačeného je zřejmé, že odvolací soud, jenž z podnětu
odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, uznal
obviněného vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nerozhodl nad rámec
návrhu státního zástupce/státní zástupkyně, nadto ani neporušil ustanovení §
259 odst. 5 písm. b) tr. ř., neboť uznal obviněného vinným trestným činem, jímž
jej mohl s ohledem na podanou obžalobu uznat vinným již soud prvního stupně,
což bylo dodrženo, jelikož obžaloba byla na jmenovaného dovolatele podána pro
pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr.
zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (č. l.
1312-1340). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že nebyla aplikována
zvlášť přitěžující okolnost uvedená v § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ale
v § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jelikož z hlediska požadavku uvedeného v
§ 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., tj. že odvolací soud nemůže sám uznat obviněného
vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl v napadeném rozsudku uznat
vinným soud prvního stupně, jde o trestný čin stejně „těžký“. Jen pro úplnost
dovolací soud dodává, že odchylné právní posouzení skutku odvolací soud učinil
a mohl učinit, aniž by sám dokazování doplnil, jelikož se opřel o skutková
zjištění soudu prvního stupně, která ve vztahu k tomuto dovolateli (na rozdíl
od jejich právního posouzení) opodstatněně označil za správná.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byl dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn především v té části dovolání,
v níž všichni obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku, jak byl
zjištěn soudy, byl-li kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
resp. jako pokus provinění vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst.
1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 6 zákona č. 218/2003 Sb., spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu
odvolacího, se podává, že se obvinění dopustili jednání, které bezprostředně
směřovalo k dokonání trestného činu, spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného a
spáchání takového trestného činu na dvou a více osobách, jehož se dopustili v
úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Přestože
to ve výroku o vině není explicitně uvedeno, z rozhodnutí soudů se podává, že
obvinění spáchali pokus zvlášť závažného zločinu (provinění) vraždy jako
spolupachatelé. K tomu je zapotřebí shodně se státním zástupcem Nejvyššího
státního zastupitelství poznamenat, že citace ustanovení § 23 tr. zákoníku není
podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, neboť
spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu; spolupachatelství
totiž nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat
vymezených ve zvláštní části trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002).
Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá na dvou nebo více osobách.
Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je
jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný
úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání
trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve
zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní
části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn
znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice
samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části
trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy
činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7
Tdo 1433/2009). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí
zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž
předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu
konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle
společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné
trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U trestných činů proti
životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí
zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a
také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých
spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr.). Lze shrnout,
že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém
celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
Obvinění ať už přímo (obvinění V. H., mladistvý „tulipán“, A. S.) nebo nepřímo
(obviněný J. Ž.) v podstatě shodně brojí proti závěru, že byli vedeni úmyslem,
byť eventuálním, poškozené usmrtit a že čin spáchali úmyslným společným
jednáním. Obviněný A. S. brojil též proti použití zvlášť přitěžující okolnosti
uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal na více
osobách. Uvedené námitky obviněných jsou však liché.
K námitce zpochybňující úmyslné zavinění, a tedy úmysl usmrtit jiného, je na
místě v obecné rovině předeslat, že zjišťování zavinění je obtížnější a
náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k
následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z
okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat
na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U
trestného činu vraždy musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně (§ 13 odst. 2
tr. zákoníku). Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Ve smyslu § 15 odst. 2 tr.
zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak
přímý, tak i eventuální úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je
nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Pro obě formy úmyslného
zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje
aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová
složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných,
volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba
rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou
chtění (srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti,
podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první,
2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.
Jak je zřejmé z provedených důkazů, obvinění popřeli úmysl způsobit jiné osobě
či jiným osobám smrt. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových
případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě
nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity
útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok
směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké
nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí
pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s.
230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Pro posouzení jednání
jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli
zabránily v dokonání určitého trestného činu [§ 39 odst. 6 písm. c) tr.
zákoníku]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu
vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně
směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu
pokusu. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená
jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněných V. H.,
A. S. a J. Ž. právně kvalifikovaly jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v případě
mladistvého „tulipána“ jako pokus provinění vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 6 zákona č. 218/2003
Sb., jehož se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
Souhlasí také s výslednou argumentací, že se obvinění pokusu trestného činu
vraždy dopustili nejméně v eventuálním úmyslu (viz str. 13 rozsudku odvolacího
soudu).
Odvolací soud správně soustředil svoji pozornost k vyhodnocení okolností, za
kterých k útoku obviněných došlo, jakou pohnutkou byli vedeni, co útoku
předcházelo, jak byl útok proveden, jakého a především jak účinného prostředku
bylo použito. V posuzované trestní věci je významné, že obvinění do předmětného
baru dorazili jen několik minut poté, co v něm došlo ke konfliktu mezi
návštěvníky baru a mladistvým „kaktusem“. Do tohoto baru se dostavili velice
svižně a energicky, ozbrojeni sečnými zbraněmi, obušky a holemi. Bezprostředně
poté, co do baru vešli (vběhli), začali na návštěvníky baru, kteří se
předchozího konfliktu s jedním ze spoluobviněných účastnili, bez jakéhokoliv
varování brutálně a zákeřně zezadu útočit, a to nejen pomocí zbraní, jež si
přinesli, nýbrž i údery a kopy, přičemž své útoky směřovali do oblasti
lokalizace životně důležitých orgánů, zejména do oblasti hlav poškozených.
Odvolací soud výstižně odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Radovana Havla, podporovaný i
dalšími provedenými důkazy, který útok obviněných vůči poškozenému L. H.
hodnotí vzhledem k jejich razanci a použitým nástrojům jako v podstatě
likvidační, přičemž pokud by tomuto poškozenému nebyla poskytnuta okamžitá a
specializovaná lékařská pomoc, byly by pro něj jeho následky smrtelné. Případný
a ilustrativní je v daných souvislostech i důraz na výpověď svědkyně M. Z./S.,
která uvedla, že současně s první ranou směřující proti jmenovanému poškozenému
došlo k přeseknutí věšáku na skleničky nad barem, čímž byla účinnost tohoto
úderu zeslabena. Se stejnou intenzitou byl realizován i útok vůči poškozenému
Z. K., jemuž se ale podařilo proti úderům zčásti bránit židlí a poté se ukrýt
na WC.
S ohledem na načasování útoku, jeho průběh a osoby, na něž byl zaměřen, je
zjevné, že obvinění se společně do baru dostavili za účelem pomsty za předchozí
fyzické napadení mladistvého „kaktuse“, syna obviněného V. H. a bratra
mladistvého „tulipána“. To platí i ohledně obviněného A. S., který sice
skutečně nepřišel současně s ostatními spoluobviněnými, ale bezprostředně na
to, do útoku proti poškozeným se aktivně zapojil a také svým dalším chováním
dával najevo srozumění s tím, jak spoluobvinění proti poškozeným útočili, a sám
se do útoku zapojil. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost,
že společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku nevyžaduje předchozí verbální
domluvu všech osob podílejících se na takovém jednání a že postačuje i
konkludentní jednání, z něhož je patrno, že tyto osoby společným jednáním
realizují společný záměr. K tomu je vhodné dodat, že spolupachatelství
nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé
trestné činnosti a aby případná domluva předcházela trestné činnosti. Stačí,
když po seznámení se s dosavadní činností ostatních pachatelů, směřující k
dosažení protiprávního cíle, přistoupí právě za tímto účelem v dohodě (i
konkludentní) s nimi ještě před tím, než byla dovršena celá skutková podstata
trestného činu, k činnosti ostatních a doplní ji svým jednáním (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925,
a sp. zn. Zm II 436/28 uveřejněné pod č. 3371/1929 Sbírky Vážný). Z opatřených
důkazů vyplývá, že obviněný A. S. již v době, kdy mladistvý „tulipán“ útočil s
velkou silou za použití tyčovitého předmětu proti hlavě poškozeného L. H.,
stále současně poškozeného napadal údery pěstmi a zachytil jeho nohy a držel mu
je vzhůru, což usnadňovalo a dodávalo na efektivitě současnému útoku
mladistvého „tulipána“. Obviněný A. S. měl možnost od útoku na poškozeného L. H. v době, kdy na něj zaútočil znovu i mladistvý „tulipán“, upustit. Přesto s
vědomím současného útoku spoluobviněného tyčí proti hlavě poškozeného v jeho
napadání pokračoval. Obviněný A. S. nemohl nevnímat, že útok spoluobviněných,
do nějž se tímto způsobem zapojil, směřoval vůči více poškozeným. Obvinění
jednali společně, každý z nich se do útoku na poškozené ihned po příchodu do
baru aktivně zapojil, žádný z nich ostatním spoluobviněným v útoku nijak
nebránil, razanci jejich útoku se nesnažil nikterak mírnit (ani slovně). Naopak: všichni obvinění na místě spolupracovali a pomáhali si, neboť na jednu
osobu útočili v přesile či při útoku využívali nemohoucnosti osoby způsobenou
předchozím útokem ze strany jiného obviněného, tedy jeden druhému provedení
útoku usnadňovali, a to bez ohledu na to, zda a jak byli ozbrojeni. Na
intenzitě jednotlivých ran dopadajících na těla poškozených v daných
souvislostech nezáleželo, neboť důležité bylo to, že obvinění jednali ve
vzájemné souhře a na útocích vůči poškozeným se podíleli všichni; všichni
obvinění také z místa napadení poškozených společně odešli, aniž by se starali
o jejich další osud, přivolali jim pomoc.
Jinými slovy, nikdo z nich ze
společného jednání nevybočil, nikdo jim neposkytl pomoc a společně odešli bez
zájmu o situaci poškozených, dávajíce najevo uspokojení z „akce“. Jak výstižně
shrnul státní zástupce, ze skutkových zjištění soudů je patrné, že všichni
obvinění bez ohledu na to, zda a jak byli výslovně dohodnuti na průběhu útoku,
jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012).
Odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky spolupachatelství zabýval i
otázkou, zda jednání některých obviněných nebylo ve vztahu k jednání jiných
obviněných a společnému záměru excesivní povahy, přičemž dospěl k závěru, že
tomu tak nebylo, a to jak s ohledem na aktivní účast všech obviněných při
útoku, zapojení do fyzického napadání poškozených, tak s ohledem na jejich
následné uvolněné chování po opuštění místa činu, které popsali svědci.
Dovolací soud shledává závěr odvolacího soudu, že všichni obvinění jednali jako
spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, rovněž správným a opodstatněným. Je
zřejmé, že nikdo z obviněných, ani obviněný A. S., neučinil nic proto, aby
ostatním obviněným v surovém násilném jednání vůči poškozeným zabránil, a od
jednání ostatních se žádným způsobem nedistancoval. Všichni obvinění si byli
vědomi, že jejich vlastní fyzický útok, bez ohledu na jeho konkrétní intenzitu
u každého z obviněných, je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického
násilí, které může vést k následku v podobě smrti poškozených. Námitky
obviněného A. S. týkající se nemožnosti se ve vřavě na místě v krátkém časovém
intervalu zorientovat a absence jeho srozumění s útokem, jakož i jeho obhajoba,
že se snažil útok zastavit, chtěl jednoho z poškozených chránit „vyhozením“
dveřmi z baru, což se mu nepodařilo, a proto začal křičet „Policie, policie“,
proto neobstojí. Svědkyně M. Z., nyní S., navíc tuto obhajobu ani nepotvrdila,
když uvedla, že taková slova neslyšela, ale zaslechla sdělení, že je to hotové,
že už je na cestě policie (č. l. 1609 a verte).
Odvolací soud také výstižně upozornil na ty okolnosti, které jsou relevantní z
hlediska úvah o zavinění obviněných ve formě eventuálního úmyslu podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a s jeho úvahami dovolací soud souhlasí. Správně
připomněl, že průběh útoku, jeho závažnost a vyvolané následky v podobě zranění
poškozených, včetně smrtelného zranění poškozeného L. H., odpovídaly představám
obviněných, kteří se na místo dostavili nikoli s cílem vysvětlit příčiny a
okolnosti předchozího fyzického, nijak vážného napadení mladistvého „kaktuse“,
ale s úmyslem pomocí donesených zbraní (sečné zbraně, obušky a hole) brutálně
napadnout poškozené, přičemž z razance, četnosti a lokalizace úderů je zřejmé,
že museli být nejméně srozuměni s tím, že takovým jednáním mohou způsobit smrt.
Přitom není nutné, aby takový následek hrozil z jednání každého z obviněných,
ale rozhodující je, zda jejich společné jednání vedené stejným záměrem k
takovému výsledku vedlo, resp. mohlo reálně vést. Účast žádného z obviněných se
neomezila na pouhou přítomnost při napadení, každý z nich se na vzniklém
následku, byť různou měrou a intenzitou, osobně podílel, což se týká jak
mladistvého „tulipána“, tak zejména též obviněného A. S., kteří se snaží míru
své účasti bagatelizovat. Zcela správně v této souvislosti také zdůraznil, že
obvinění neukončili útok proto, že alespoň následně od svého záměru směřujícímu
k usmrcení poškozených upustili, nýbrž až na výzvu obviněného A. S., který
kontroloval čas a výzvou k útěku varoval ostatní před příchodem policie.
Obvinění neučinili nic proto, aby poskytli poškozeným pomoc, že zejména u
poškozeného L. H. nenastal bezprostředně po činu následek v podobě smrti,
nebylo jejich zásluhou, ale včasné a kvalifikované lékařské péče (viz str. 13
rozsudku).
K parciálním námitkám obviněného V. H., že mezi obviněnými nedošlo k
žádné, ani konkludentní dohodě a že neexistuje úmysl obviněných někoho usmrtit,
nutno uvést, že dovolatel tak uplatňuje obhajobu, na niž již dříve dovolací
soud reagoval a ve shodě s odvolacím soudem ji odmítl. Jak výstižně uvedl i
státní zástupce, tvrzení obviněného V. H., že se obvinění v baru před
incidentem sešli zcela náhodně, je vyvráceno celou řadou důkazů. Z důkazů
vyplývá, že obvinění přišli společně, vybaveni zbraněmi, společně bez dalšího
započali útok, společně po útoku utekli. Námitce tzv. extrémního rozporu, který
podle obviněného spočíval v tom, že při úderech mačetou by zranění, jež utrpěli
poškození Z. K. a M. K., musela být větší, již byla v tomto rozhodnutí věnována
pozornost a byla označena za nepodloženou.
Mladistvý „tulipán“ uplatnil námitku týkající se naplnění subjektivní stránky
provinění v rozsahu učiněném již v odvolacím řízení, na niž odvolací soud
taktéž přiléhavě reagoval a vypořádal se s ní (viz str. 16 rozsudku). Zde
platí, co bylo ve vztahu k naplnění znaků eventuálního úmyslu v kontextu s
konkrétním způsobem provedení činu (opakované útoky vedené velkou intenzitou s
použitím zbraní do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména do
hlavy) a poukazuje-li mladistvý znovu na zanedbatelnost zranění, která
poškozený M. K. utrpěl v první fázi konfliktu, kdy byl ze strany mladistvého
napadán, pak nelze než připomenout, že v případě trestné činnosti spáchané ve
spolupachatelství je nerozhodné, že intenzita násilí použitého ze strany
jednotlivých pachatelů nebyla zcela stejná, jelikož všichni spolupachatelé
odpovídají za celý následek. Nadto už odvolací soud správně zdůraznil, že podíl
mladistvého „tulipána“ na společně spáchaném jednání patřil mezi nejvyšší.
K výhradě A. S., že se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy nedopustil na
více osobách, neboť na místo přišel jako poslední a fakticky útočil pouze na
poškozeného L. H., je nutné uvést, že podle výpovědi svědkyně M. Z., nyní S.,
tento obviněný kontroloval čas a ostatní obviněné výzvou k útěku varoval před
příchodem policie. Svým sdělením ve smyslu že už je to hotové (už je nechte
být), že policie už je na cestě (za chvíli je tady policie), dal obviněný zcela
jasně najevo, že si je vědom, že útok, na němž se podílel, byl veden nejen vůči
poškozenému L. H., nýbrž i proti dalším poškozeným, a průběh útoku svými pokyny
reguloval. Obviněný také vytýkal, že právní posouzení činu je vadné též proto,
že nebyl v rozsudcích žádného soudu označen jako spolupachatel. I když to
obviněný v dovolání výslovně neuvedl, vycházel patrně z toho, že ve výroku o
jeho vině není citováno ustanovení § 23 tr. zákoníku, v němž je upraveno
spolupachatelství. Jak již bylo uvedeno, spolupachatelství není žádnou zvláštní
formou trestného činu, protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec
skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, proto není
nutné, aby ve výroku o vině bylo u spolupachatelů citováno ustanovení § 23 tr.
zákoníku (shodně již označené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/2002
aj.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ale jasně vyplývá, že právě tuto
okolnost, tj. společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, soud pokládal za
rozhodující z hlediska úvah o právním posouzení činu obviněných (viz str. 12
rozsudku).
Jako zcela nepodloženou nutno označit námitku tohoto dovolatele, že právní
posouzení jeho činu je poplatné mediální objednávce. Právní kvalifikace činu
obviněných odráží skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, který má svoji
spolehlivou oporu ve výsledcích řádně provedeného dokazování.
Taktéž obviněný J. Ž. uplatnil výhrady vůči správnosti závěrů o
spolupachatelství, existenci úmyslného zavinění a nesouhlasil ani se zjištěním,
že to byl i on, kdo útočil na poškozeného L. H. Na výhrady týkající se
spolupachatelství a úmyslného zavinění již bylo reagováno v předchozích částech
rozhodnutí. Jakkoliv má posledně uvedená námitka povahu námitky skutkové,
stojící mimo přezkum založený dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., není od věci uvést, že odvolací soud taktéž shrnul, že výrok
odsuzujícího rozsudku, včetně popisu účasti tohoto obviněného na společně
páchané trestné činnosti, vychází z dokazování provedeného v hlavním líčení a
skutkové zjištění, že i tento dovolatel se zapojil do útoku proti poškozenému
L. H., v něm má oporu (viz str. 18 rozsudku).
Je tedy zjevné, že odvolací soud nepochybil, kvalifikoval-li jednání obviněných
jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, jednání mladistvého jako pokus provinění vraždy podle § 21 odst. 1,
140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 6 zákona č. 218/2003 Sb., jehož
se dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, a že v tomto ohledu
napadený rozsudek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče výtky obviněného V. H. vztahující se k výši trestu uloženého
odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné
nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu,
považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií
podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č.
22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, polehčujících
okolností podle § 41 tr. zákoníku či přitěžujících okolností podle § 42 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu
by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest
je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími
relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci
nejedná. Odvolací soud, jenž obviněnému V. H. zpřísnil trest odnětí svobody z
šestnácti let na sedmnáct let a šest měsíců, v odůvodnění svého rozhodnutí
vyložil, jakými úvahami se při tom řídil (str. 19-20 rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud konstatoval, že uložení trestu odnětí svobody jen
nepatrně nad dolní hranici trestní sazby se jeví jako nepřiměřeně mírné, a to i
v porovnání s trestem uloženým dalšímu z dospělých pachatelů, jehož čin byl
posouzen stejně jako čin obviněného V. H. Odvolací soud zdůraznil, že nelze
přehlédnout dominantní podíl obviněného na celém útoku, včetně toho, že to byl
právě obviněný, kdo svou brutalitou hned na počátku napadení poškozených
vyjádřil představu o průběhu celého konfliktu, přičemž ostatní obvinění jej
následovali. Současně podotkl, že obviněnému přitěžuje fakt, že je osobou v
minulosti již opakovaně odsouzenou. Odvolací soud tedy pečlivě uvážil všechny
okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu, a jeho závěry jsou vyvážené.
Trest, který byl obviněnému V. H. uložen, není extrémně přísný a zjevně
nespravedlivý.
Totéž lze vztáhnout i k výtce obviněného A. S., že mu byl uložen exemplární
trest. Toto tvrzení není nijak relevantně doloženo; naopak z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud při stanovení druhu trestu a jeho
výměry pečlivě přihlédl ke všem přitěžujícím i polehčujícím okolnostem, vzal v
úvahu nejen předchozí odsouzení a potrestání obviněného, a to i pro násilnou
trestnou činnost, ale i jeho výrazně nižší podíl účasti na spáchaném činu v
porovnání s dalšími spoluobviněnými, v důsledku čehož mu vyměřil trest odnětí
svobody na dolní hranici trestní sazby § 140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání
patnácti let a pro jeho výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařadil do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu
nalézacího nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V důsledku vzájemné podmíněnosti
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemohl být proto
naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud dovolání obviněných jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti mladistvého „tulipána“ o odložení výkonu
trestního opatření, kterou též podal, poněvadž mladistvý není osobou oprávněnou
k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil
podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem
nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek
řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.