5 Tdo 1565/2011-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1.
2012 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To 100/2011, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn.
10 T 159/2010, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Okresního soudu v
Českém Krumlově ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 10 T 159/2010, a usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To
100/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českém Krumlově p ř i k a z u
j e, aby věc obviněného J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 10 T
159/2010, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil
tím, že jako společník a jednatel společnosti O. – p., s. r. o., se sídlem Č.
K., K.(dále jen „O. – p.“), od 1. 7. 2006 registrované u Finančního úřadu v
Českém Krumlově jako dobrovolný plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
se čtvrtletním zdaňovacím obdobím, odpovědný mimo jiné za finanční a daňové
záležitosti společnosti záměrně nepodal jménem společnosti v zákonné lhůtě do
25. 10. 2006 ani později Finančnímu úřadu v Českém Krumlově daňové přiznání k
DPH za třetí čtvrtletí roku 2006, ani nezajistil jeho podání prostřednictvím
jiné osoby, ačkoli věděl, že společnost v daném období realizovala
podnikatelskou činnost a vznikla jí vůči státu povinnost odvést DPH, před
finančním úřadem zatajil, že O. – p. získala na základě jím vystavených faktur
od společnosti Elektro SMS, s. r. o., České Budějovice, Dobrovodská 43 (dále
jen „Elektro SMS“), a od soukromého podnikatele Ing. J. K. – I., Praha, V.
(dále jen „Ing. J. K.“), celkem částku 7.378.000,- Kč, zahrnující DPH ve výši
1.178.000,- Kč, a to
od společnosti Elektro SMS na základě faktur
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v
Otrokovicích, na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Kunovicích,
na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW ve Znojmě, na
částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Soběslavi,
na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Českých
Budějovicích, na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v J. Hradci,
na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW ve
Strakonicích, na částku 535.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 85.500,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci Hurá do Krumlova 2006,
na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci celostátní finále
Porta, na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
a od podnikatele Ing. J. K. na základě faktur
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW ve
Strakonicích, na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v J. Hradci,
na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Č.
Budějovicích, na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 1. 7. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Soběslavi,
na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW ve Znojmě, na
částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v Kunovicích,
na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na festivalu Hurá do Krumlova,
na částku 416.500,- Kč včetně 19 % DPH v částce 66.500,- Kč,
- č. …, ze dne 3. 10. 2006, za prezentaci na akci AIR SHOW v
Otrokovicích, na částku 357.000,- Kč včetně 19 % DPH v částce 57.000,- Kč,
dne 13. 11. 2006 ukončil svoji činnost ve společnosti O. - p., když převedl
jednatelství a obchodní podíl v této společnosti na tzv. bílého koně – J. P.,
resp. jeho společnost – J. a. O., s. r. o., se sídlem Č.; tímto jednáním
obviněný způsobil České republice, zastoupené Finančním ředitelstvím v Českých
Budějovicích přesně nezjištěnou škodu převyšující 50.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný J. P. odsouzen podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému
uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou
přečinem způsobil.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval jako soud odvolací o
odvolání obviněného J. P., rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To
100/2011, tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. ř. zrušil odkaz podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, kterým bylo obviněnému
uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou
přečinem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8.
2011, sp. zn. 3 To 100/2011, podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce JUDr.
Josefa Dvořáka dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
podrobnostech dovolatel uvedl, že v jeho případě je dán zásadní nesoulad mezi
soudem učiněnými zjištěními a jeho právními závěry. Společnost O. - p. neměla
žádný obrat, nemohla být ani ze zákona, ani nemělo smysl, aby byla dobrovolným
plátcem DPH, když podnikatelská činnost byla vedena pod druhou společností, a
to 1. CK Production. Jestliže pro akce AIR SHOW a hudební festivaly byli
získáni sponzoři s předpokládaným objemem finančních prostředků, musel
dovolatel logicky společnost přihlásit k DPH. Není pravdou tvrzení nalézacího
soudu, že finanční prostředky společnosti O. - p. byly vybírány i po převodu
společnosti, neboť podklady k převodu byly podepsány a původním majitelům
společnosti doručeny až po 15. 11. 2006. Nalézací soud poukázal i na
skutečnost, že i když byl předán účet společnosti, nebylo na nabyvatele
převedeno dispoziční právo k účtu. Nalézací soud si u banky neověřil, že podle
platného předpisu dispoziční právo k účtu nepřevádí a na převodu se nepodílí
převádějící subjekt, když jej převádí jedině nabyvatel společnosti. Nalézací
soud dovodil úmysl dovolatele z převodu obchodních podílů na svědka J. P.,
kterého označil za bílého koně. Z provedených důkazů však vyplývá, že obchodní
podíly byly převedeny na dvě společnosti, jejichž jednatelem byl P. Tento
svědek nebyl slyšen v hlavním líčení, ani nebyl ve styku s dovolatelem či
svědkem Š., ani s nikým jiným, kdo by působil ve společnosti O. - p. či 1. CK
Production. Přitom výpověď P. v přípravném řízení je rozporuplná či přímo
lživá. Dovolatel dále poukázal na zavádějící tvrzení nalézacího soudu o rozporu
mezi výpovědí obviněného a svědka N. při předání účetnictví, ačkoliv podle
dovolatele zde žádný rozpor není.
Tvrzení nalézacího soudu, že obviněný měl dostatek času podat daňové přiznání,
což dovodil z faktu, že účetnictví pro druhou společnost dělala svědkyně Š. a
že do odjezdu na Kanárské ostrovy mu zbývalo jeden a půl měsíce, je v rozporu s
provedenými důkazy. Žádným důkazem nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že připravil
podklady a přiznání k DPH měl podat jednatel nabyvatele. Nalézací soud zcela
opomíjí, že na finanční úřad bylo podáno daňové přiznání za 4. čtvrtletí roku
2006, kdy obsah jeho položek odpovídá činnosti firmy za 3. čtvrtletí roku 2006
a daň je fakticky nulová, přitom se o daňové přiznání za 4. čtvrtletí nemohlo
jednat, když společnost žádnou činnost nevyvíjela. Jedná se tedy o opožděné
přiznání k DPH za 3. čtvrtletí roku 2006.
V provedeném řízení nebyl prokázán zákonný znak způsobené škody převyšující
50.000,- Kč, navíc dokazování nebylo vůbec prováděno a nalézací soud tak výši
škody vůbec neprokazoval. Výrok rozsudku, že způsobil přesně nezjištěnou škodu
převyšující 50.000,- Kč neodpovídá skutkovému stavu, neboť výše škody nebyla
zjištěna ani minimální. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu,
který konstatoval, že finanční úřad dopočetl z příjmu společnosti DPH na
1.120.000,- Kč. Vypočtená daň je daňovým úřadem provedena podle pomůcek, pokud
společnost nepředloží podklady. Jedná se o daň fiktivní a nelze ji pojímat jako
průkaznou skutečnost, že skutečně vznikla škoda. Ani tvrzení odvolacího soudu,
že příjmy ze stíhaného období firmy O. - p. byly použity na pořádání akcí na
Kanárských ostrovech, nemá oporu v žádném z provedených důkazů.
Závěrem svého dovolání obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3
To 100/2011, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 11. 2010,
sp. zn. 10 T 159/2010, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českém
Krumlově přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného J. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., Nejvyššímu soudu
sdělila, že po seznámení s obsahem podání se k němu Nejvyšší státní
zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas,
aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr.
ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda
obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž
důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Obviněný J. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka
nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v
rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní
nesoulad předmětem svého dovolání, jako je tomu i v případě obviněného J. P. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 889/09,
nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami
a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu
k právnímu posouzení jednání obviněného J. P..
Přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1
tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo
jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto
povinných plateb. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je
mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň,
než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby
vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž
se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že
ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo
předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či
podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně
zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec
zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit
především úmyslným nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve
stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání
a následným nezaplacením daně, dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým
snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Pokud jde o
větší rozsah zkrácení daně, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo § 138
odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde
nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o
50.000,- Kč. Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena
samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové povinnosti, výše zkrácení se
rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a
zaplacena. Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně není soud vázán
při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu, a zda tedy jde o
trestný čin (srov. k tomu i § 9 odst. 1 tr. ř.). Soud však není vázán ani
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši
zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým
materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zamítl jako nadbytečný
důkazní návrh obhajoby na osobní výslech svědka J. P.. Výpověď svědka J. P. byla v hlavním líčení přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť tento
svědek je delší dobu neznámého pobytu a pro soud je nedosažitelný. I z jiných
minulých případů, z jiných trestních spisů, je soudu dobře známo, že zajistit
účast této osoby (pokud právě není ve výkonu trestu odnětí svobody) je více než
obtížné (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Na straně 13 se nalézací
soud zabýval účelovostí postupu obviněného a konstatuje, že obviněný J. P. a R. Š. převedli své obchodní podíly na dvě různé společnosti s ručením omezeným,
kde figuruje J. P.. K výběru hotovosti a odčerpání finančních prostředků
společnosti z jejího účtu v období od 13. 11. 2006 do 15. 11. 2006 (nalézací
soud chybně uvádí rok 2010) nalézací soud poznamenává, že během těchto tří dnů
je z účtu hotově vybrána, resp. na soukromé účty obviněného, jeho manželky, R. Š. či druhé jejich společnosti 1. CK Production, s. r. o., převedena částka
téměř 3.000.000,- Kč. Tyto příkazy obviněný dával a výběry prováděl ve chvíli,
kdy již nebyl jednatelem ani společníkem dané společnosti. Dispoziční právo k
tomuto účtu nebylo na nového jednatele fakticky nikdy převedeno (srov. str. 13
rozsudku nalézacího soudu). Přitom k převodu obchodního podílu dochází poté, co
po řadu let společnost nepodnikala prakticky nic, poté se zaregistruje jako
dobrovolný plátce DPH, během tří měsíců vystaví faktury a zinkasuje finanční
prostředky ve výši přes 7.000.000,- Kč, hned na to padne urychlené rozhodnutí k
odjezdu do ciziny, nestihne se podat daňové přiznání k DPH. To má podle domluvy
vyřešit nový vlastník, kterého obviněný ale vůbec nezná a „shodou okolností“ se
ukáže, že to je klasický bílý kůň (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu). K
rozporuplným výpovědím nalézací soud uvádí následující. Zatímco obviněný tvrdí,
že byl sepsán předávací protokol (pozn. týkající se předání účetnictví
společnosti), svědek N. toto popírá, k čemuž následně nalézací soud dodává, že
pro rozhodnutí věci nakonec není ani podstatné, zda obviněný někomu účetní
doklady předal či nikoliv. Tento závěr nalézací soud zopakoval s tím, že podle
obviněného byl při předání účetnictví podepsán předávací protokol, což byl jeho
požadavek, naopak svědek N. uvádí, že nic takového se nepodepisovalo, obviněný
ani nic takového nechtěl. Muž přinesl pouze doklady od notáře, na základě toho
mu on předal šanony. Dále nalézací soud podotkl, že něco jiného uvedl obviněný
P. jako svědek v daňovém řízení před Finančním úřadem Praha Modřany a něco
jiného pak v pozici obžalovaného před soudem. Zatímco na Finančním úřadě Praha
Modřany dne 16. 8. 2007 tvrdil, že účetnictví předával on osobně muži ve věku
kolem třiceti let v sídle společnosti Č. K., K., a zároveň převzal i platbu za
převod obchodního podílu, dne 13. 11. 2006, v hlavním líčení uvedl něco úplně
jiného. Tvrdil, že k předání účetnictví došlo prostřednictvím N. v kanceláři na
K. ulici.
Odvolací soud dovodil, že nalézací soud zákonným způsobem provedl všechny
dostupné důkazy, které byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutková zjištění nalézacího soudu
shledal odvolací soud správnými a dostatečnými (srov. str. 3 usnesení
odvolacího soudu).
Nejvyšší soud skutková zjištění nalézacího soudu porovnal s předloženým
spisovým materiálem, z nějž vyplynuly tyto skutečnosti. Pokud se týká daňového
přiznání k DPH za IV. čtvrtletí roku 2006, daňový subjekt jej podal dne 12. 2.
2007, a to až po výzvě správce daně dne 8. 2. 2007, ve kterém vykázal vysoká
přijatá i uskutečněná daňová plnění (srov. č. l. 2 spisu). Daňový subjekt se
správcem daně nespolupracoval a nárok na odpočet DPH, který O. - p. vykázala v
daňovém přiznání k DPH za IV. kvartál 2006 nedoložil důkazními prostředky, jak
byl k tomuto vyzván (srov. č. l. 5, 369 spisu). Svědek J. P. konstantě jak před
správcem daně, tak při jednotlivých výsleších opakoval, že žádné doklady, tedy
ani účetnictví od společnosti O. - p. nepřevzal, ani nepotvrdil, že by podpis
na předávacím protokolu byl jeho, přičemž dále uváděl, že předávací protokol o
převzetí účetních a ostatních dokladů nikdy nepodepsal (srov. č. l. 220 až 221,
373, 567, 571 spisu). Současně finančnímu orgánu sdělil, že podepsal jedno
nulové daňové přiznání, aniž by věděl za jaké období, avšak nechtěl uvést komu
(srov. č. l. 572 spisu). Podle smluv o převodu obchodního podílu tyto nabývají
podle čl. IV. účinnosti dnem jejich podpisu, tj. uváděného 13. 11. 2006,
přičemž toto datum je notářsky potvrzeno pouze v případě obviněného P. (srov.
č. l. 230 až 233, 590 až 593 spisu). O tom, že s finančním účtem společnosti O.
- p. bylo disponováno i po datu 13. 11. 2006, nasvědčují závěry finančního
úřadu na č. l. 582 spisu. Obviněný u hlavního líčení vypověděl, že ve dnech 13.
a 15. 11. byly provedeny převody peněz z účtu společnosti O. - p. na jeho účet
nebo účet jeho manželky, a to z důvodu, že šlo o doplatky za akce (srov. č. l.
1205 spisu). Podle sdělení Finančního úřadu v Trhových Svinech obviněný P.
nepožadoval prodloužení lhůty k podání předmětného daňového přiznání (srov. č.
l. 682 spisu). Obviněný J. P. před Finančním úřadem v Praze – Modřanech dne 16.
8. 2007 vypověděl, že „k faktickému předání dokladů došlo ve společnosti O. -
p., K., po podpisu a převodu společenského podílu jednomu ze zprostředkovatelů
odkupu společnosti … komu jsem materiály předal nejsem schopen říci, určitě to
nebyl nový jednatel … doklady jsem předkládal pánovi kolem 30ti let“ (srov. č.
l. 543 spisu). U hlavního líčení potom vypovídal, že trval na předávacím
protokolu o převzetí účetnictví, ale přímo u předávání dokladů nebyl, neboť již
s panem Š. odjeli. Rozpor s tím, co uváděl na finančním úřadě nedokázal
vysvětlit (srov. č. l. 1208 spisu). Svědek M. N. u hlavního líčení uvedl, že po
domluvě s obviněným P. předával „nějaké papíry někomu dalšímu“, šanony předával
pánovi, který si měl pro ně přijet. Tento člověk mu předal nějaké listiny od
notáře a svědek M. N. mu vydal šanony, avšak vzájemně si nic nepodepisovali,
navíc jmenovaný svědek neměl žádný pokyn, aby mu osoba, která si přijela pro
šanony, podepsala předávací protokol (srov. č. l. 1226 spisu). Svědek věděl, že
poslední šanon není finančně uzavřen, a proto „měl chtít po tom pánovi nějaký
ten papír“ (srov. č. l. 1227 spisu).
Pokud se týká námitek dovolatele o výběru finančních prostředků z účtu
společnosti O. - p. i po převodu společnosti na nového vlastníka, neprovedeném
výslechu svědka J. P. u hlavního líčení, daňovém přiznání za 4. čtvrtletí roku
2006, které dovolatel považuje za daňové přiznání za 3. čtvrtletí téhož roku, a
rozporu mezi jeho výpovědí a výpovědí svědka N. ohledně podpisu předávacího
protokolu účetnictví, Nejvyšší soud předesílá, že se jedná o skutkové námitky,
které samy o sobě nelze učinit předmětem dovolacího důvodu podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je třeba v té souvislosti uvést, že jsou
v zásadě vyvraceny skutkovými zjištěními zejména nalézacího soudu, která jsou v
souladu se spisovým materiálem, na který bylo shora konkrétně poukázáno. Podle
Nejvyššího soudu výběr finančních prostředků z účtu společnosti O. - p. obviněným J. P. nemá podstatný význam pro uvedené právní posouzení jeho
jednání, poněvadž je stíhán pro zkrácení daně (viz skutkový popis ve výroku o
vině), nikoli pro vybrání zmíněných finančních prostředků z účtu společnosti O. - p., a pokud o něm nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku hovořil, bylo to
jen na dokreslení celkového způsobu provedení celé trestné činnosti, zejména
skutečnosti, že i po převodu obchodních podílů činil uvedené úkony ve vztahu ke
společnosti O. - p. stále obviněný J. P.. Z těchto hledisek není důvodná ani
námitka, že podle platného předpisu dispoziční právo k účtu nepřevádí a na
převodu se nepodílí převádějící subjekt, když jej převádí jedině nabyvatel
společnosti. Navíc v rozsudku nalézacího soudu se tato skutečnost jen obecně
konstatuje a neklade se obviněnému za vinu, že by to měl být on, kdo měl
převést dispoziční právo k účtu (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud také podrobně vysvětluje na stranách 12 až 13 svého rozsudku z
jakých důvodů neprovedl výslech jmenovaného svědka J. P.. Navíc Nejvyšší soud v
jeho výpovědích, pokud jde o podstatné okolnosti případu a skutečnosti významné
z hlediska posouzení jednání dovolatele jako přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neshledal žádných nesrovnalostí. Nejvyšší soud považuje obhajobu
obviněného spočívající v tom, že daňové přiznání za IV. kvartál je vlastně
daňovým přiznáním za III. kvartál vyvrácenou zjištěními, podle nichž daňového
přiznání k DPH za IV. čtvrtletí roku 2006 bylo podáno až po výzvě správce daně,
přičemž daňový subjekt poté se správcem daně nespolupracoval, a nárok na
odpočet DPH, který společnost O. - p. vykázala, nedoložil důkazními prostředky,
ač k tomuto byl vyzván. Přestože obviněný J. P. uváděl, že trval na předávacím
protokolu o převzetí účetnictví, oba údajní účastníci předání účetnictví, tj. svědci M. N. a J. P., shodně potvrdili, že k podpisu předávacího protokolu
nedošlo, kdy navíc svědek P. opakovaně uváděl, že ani k žádnému předání
účetnictví nedošlo a podpis na předávacím protokole není jeho, což není v
rozporu se svědeckou výpovědí N., který uvedl, že po domluvě s obviněným P. předával „nějaké papíry někomu dalšímu“, šanony předával pánovi, který si měl
pro ně přijet.
Tento člověk mu předal nějaké listiny od notáře a svědek M. N. mu vydal šanony, avšak vzájemně si nic nepodepisovali (srov. č. l. 1226 spisu),
z čehož rozhodně nevyplývá, že by se mělo jednat o J. P..
V neposlední řadě dovolatel uplatnil právně relevantní námitku, podle níž v
provedeném řízení nebyl prokázán zákonný znak způsobené škody převyšující
50.000,- Kč. Výrok rozsudku, podle nějž obviněný J. P. způsobil přesně
nezjištěnou škodu převyšující 50.000,- Kč, neodpovídá zjištěnému skutkovému
stavu, neboť výše škody nebyla prokázána, a to ani minimální. Dovolatel
nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, který konstatoval, že finanční úřad
dopočetl z příjmů společnosti DPH na 1.120.000,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá následující. Při respektování
zásady in dubio pro reo lze na základě výpisu z účtu společnosti vzít za
prokázané, že jisté nákladové platby, které snižují povinnost odvodu DPH,
skutečně proběhly. Výše odpočtu DPH na vstupu z těchto „průkazných“ plateb je
však mnohonásobně nižší, než na druhé straně jasně daná povinnost odvodu DPH na
výstupu. Zatímco prokázané příjmy činili cca 7,4 milionu Kč, na druhé straně
tyto částečně průkazné výdaje nedosahují ani částky 3 miliony Kč, a to ještě s
velkými výhradami. Je průkazné, že společnosti O. - p. by vůči státu vznikla
povinnost odvést DPH v částce sice nižší, než se uvádí v obžalobě (tj.
1.178.000,- Kč), avšak i tak by se s valnou mírou pravděpodobnosti jednalo o
částku převyšující 500.000,- Kč. Taková částka by odpovídala právní kvalifikaci
činu, jak byla uvedena v obžalobě – § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního
zákona (pozn. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr.
zák.“). Podle názoru soudu však nelze na základě dostupných a v hlavním líčení
provedených důkazů ani tento závěr činit s dostatečnou jistotou. Nelze bezpečně
vyloučit, že výdaje související s pořádáním leteckých dnů a festivalů, včetně
výdajů hrazených hotově, byly opravdu relativně vysoké a tím pádem v případě
řádného podání daňového přiznání k DPH mohla být daňová povinnost snížena o
podstatné částky daně na vstupu. V pochybnostech proto bylo rozhodnuto ve
prospěch obviněného (in dubio pro reo) [srov. str. 16 až 17 rozsudku nalézacího
soudu]. Na straně 17 nalézací soud k tomu ještě dodal, že výše reálně vzniklé
daňové povinnosti nebyla přesně zjištěna. Na základě provedeného dokazování lze
však s jistotou konstatovat, že pokud by obviněný splnil všechny své povinnosti
týkající se vedení účetnictví a podání daňového přiznání, vznikla by jeho
společnosti povinnost odvést DPH ve výši přesahující 50.000,- Kč. Na straně 19
rozsudku nalézací soud pak zase uvedl, že je velmi pravděpodobné, že výše
způsobené škody přesáhla hranici 50.000,- Kč (větší rozsah).
Odvolací soud k rozhodnutí nalézacího soudu poznamenal, že tento vycházel z
posudku finančního úřadu, který dopočítal, že příjmy společnosti činily nejméně
5.900.000,- Kč, z toho 19% DPH je 1.120.000,- Kč. Z těchto dokladů také
vycházel nalézací soud, kdy dovodil, že obviněný J. P. snížil svou daňovou
povinnost minimálně o 50.000,- Kč. Je také zřejmé, že obvinění použili peníze,
které byly ve firmě O. – p. na pořádání akcí na Kanárských ostrovech. Za těchto
okolností měl odvolací soud za to, že nalézací soud celkem správně vyhodnotil
jednání obviněného a správně ho uznal vinným přečinem podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). Současně však v rozporu s
tím k odůvodnění výroku o zrušení povinnosti obviněného zaplatit ve zkušební
době náhradu škody, kterou přečinem způsobil, odvolací soud uvedl, že „není
naprosto zřejmé, zda škoda činí opravdu 1.120.000,- Kč nebo to, co uvádí
okresní soud, tedy minimálně částku přesahující 50.000,- Kč“ (viz odůvodnění
usnesení na str. 4 i. f.).
Podle odborného vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích za
zdaňovací období 3. čtvrtletí daňový subjekt O. - p. daňové přiznání nepodal, a
tudíž daňovou povinnost tvoří pouze součet jednotlivých částek daně z přidané
hodnoty vyplývajících z daňových dokladů za uskutečněná daňová plnění, která
činí 1.178.000,- Kč. O tuto částku daňový subjekt snížil svou daňovou povinnost
(srov. č. l. 1132 až 1136 spisu).
Nejvyšší soud rozhodně nemůže souhlasit s názorem jak nalézacího, tak
odvolacího soudu, pokud se týká určení rozsahu zkrácení daně. Je naprosto
nepřijatelné, aby obviněný byl uznán vinným skutkem, podle nějž měl způsobit
„přesně nezjištěnou škodu převyšující 50.000,- Kč“, jestliže současně v
odůvodnění takového neurčitého výroku nalézací soud uvádí rozporuplná zjištění,
a to, že se „s valnou mírou pravděpodobnosti jednalo o částku převyšující
500.000,- Kč“, dále že „je velmi pravděpodobné, že výše způsobené škody
přesáhla hranici 50.000,- Kč (větší rozsah)“, navíc s tvrzením, že „výše reálně
vzniklé daňové povinnosti nebyla přesně zjištěna“. Soud nemůže činit
pravděpodobné závěry, ale musí učinit jednoznačné rozhodnutí o rozsahu zkrácení
daně, odpovídající provedeným důkazům, kdy musí vždy konkrétně na základě
provedených důkazů bez důvodných pochybností zjistit alespoň minimální rozsah
zkrácení daně a tento vyčíslit ve výroku rozsudku. Takovému zákonem
požadovanému určitému výroku musí pak odpovídat i odůvodnění, v němž musí soud
stručně, ale přesvědčivě vyložit, které skutečnosti vzal z hlediska rozsahu
zkrácení daně za prokázané, o které důkazy taková skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. § 125 odst. 1
tr. ř.).
Nejvyšší k těmto obecně uvedeným úvahám považuje za nutné zdůraznit, že podle
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je na jednu stranu průkazné, že
společnosti O. - p. by vůči státu vznikla povinnost odvést DPH v částce sice
nižší, než se uvádí v obžalobě (tj. 1.178.000,- Kč), avšak i tak by se s valnou
mírou pravděpodobnosti jednalo o částku převyšující 500.000,- Kč a taková
částka by odpovídala právní kvalifikaci činu podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zák., na druhou stranu však, aniž by konkrétně poukázal na jednotlivé
provedené důkazy z hlediska rozsahu zkrácení daně, nalézací soud současně
uvedl, že nelze bezpečně vyloučit, že výdaje související s pořádáním leteckých
dnů a festivalů, včetně výdajů hrazených hotově, byly opravdu relativně vysoké
a tím pádem v případě řádného podání daňového přiznání k DPH mohla být daňová
povinnost snížena o podstatné částky daně na vstupu, a proto bylo v
pochybnostech rozhodnuto ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), a proto
byl uznán vinným zkrácením DPH s přesně nezjištěnou škodou ve výši přesahující
50.000,- Kč, přičemž však současně dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
je velmi pravděpodobné, že výše způsobené škody přesáhla hranici 50.000,- Kč.
Neakceptovatelné je také vyjádření odvolacího soudu o tom, že „nalézací soud
celkem správně vyhodnotil jednání obviněného“ za současného konstatování, že
„není naprosto zřejmé, zda škoda činí opravdu 1.120.000,- Kč nebo to, co uvádí
okresní soud, tedy minimálně částku přesahující 50.000,- Kč“.
Způsob jakým soudy postupovaly při určování většího rozsahu zkrácení daně je v
rozporu s ustanovením § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle nějž v trestním
stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména podstatné okolnosti
umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem. Pokud jde
o větší rozsah zkrácení daně, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo
uvedené v § 138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde
nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50
000?Kč (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz
101/2001, publikovaný pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.). Větší rozsah zkrácení
daně má zásadní význam pro právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2001,
sp. zn. 4 Tz 171/2001, publikovaný pod č. T 264 ve sv. 10/2001 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro rozsudek platí bezvýjimečný požadavek
přesnosti vyjadřování, bezvadné úpravy formální i obsahové a jasnost a
jednoznačnost skutkového vyjádření naplnění jednotlivých znaků předmětného
trestného činu. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto
jednoznačného, důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obviněný
dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku, že tento skutek vykazuje znaky
některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části tr. zákoníku ve spojení se
znaky části obecné. Těmto požadavkům jak nalézací, tak i odvolací soud, zejména
pokud jde o stanovení rozsahu zkrácení daně ve smyslu § 240 odst. 1 tr.
zákoníku nevyhověly. Tím zároveň Nejvyšší soud nechce říci, že při určitých
pochybnostech o rozsahu zkrácení daně by nebylo možno použít pravidlo in dubio
pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), ale při použití tohoto
pravidla vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) je třeba
na základě provedených důkazů a jejich náležitého zhodnocení dospět k
jednoznačnému a pochybnosti nevzbuzujícímu závěru o minimálním větším rozsahu
zkrácení daně ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zák., a to nikoli použitou hranicí
50.000,- Kč, ale konkrétně prokázanou minimální finanční částkou. Tento závěr
vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které, jestliže není
možné určit přesný rozsah zkrácení daně, musí se zjistit alespoň minimální
rozsah takového zkrácení, přičemž tento závěr se musí opírat o provedené důkazy
stejně jako každá jiná okolnost.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí obou soudů
nižších stupňů i obsahu spisu shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
hmotně právním posouzení skutku posouzeného jako přečin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a proto k důvodně
podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v
Českém Krumlově ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 10 T 159/2010, a usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To
100/2011, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českém
Krumlově přikázal, aby věc obviněného J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je
zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž pokud jde o
přikázání věci obviněného J. P. k dalšímu projednání nalézacímu soudu, byl
Nejvyšší soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v
řízení vedeném před tímto soudem, neboť tento soud náležitě neurčil rozsah
zkrácení daně, dostatečně v tomto směru nevyhodnotil opatřené a provedené
důkazy a v návaznosti na to se ani v odůvodnění svého rozsudku v potřebném
rozsahu nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi pro právní kvalifikaci
jednání obviněného jako přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pokud jde o naplnění znaku
„většího rozsahu zkrácení daně“.
V novém řízení se Okresní soud v Českém Krumlově bude především zabývat shora
vytknutým pochybením, týkajícím se určení rozsahu zkrácení daně obviněným J.
P.. Přitom se nalézací soud především zaměří na prokázání, zda skutečně
jednáním obviněného J. P. byl naplněn znak zkrácení daně ve „větším rozsahu“. V
tomto směru především vyhodnotí již opakovaně zmíněná vyjádření příslušných
finančních úřadů, zejména Finančního úřadu v Českém Krumlově a Finančního úřadu
v Trhových Svinech, přičemž není vyloučeno ani posouzení rozhodných skutečností
znaleckým posudkem. Z tohoto hlediska je třeba především náležitě zhodnotit i
doklady založené na č. l. 615-675, 992-1001, z kterých vyplývá, že organizaci
leteckých dnů měla na starosti v první řadě druhá ze společností, a to 1. CK
Production, s. r. o., a také výpisy z účtu společnosti O. - p. a 1. CK
Production, s. r. o. Teprve po jejich náležitém zhodnocení a příp. doplnění
dokazování o důkazy další jejichž potřeba se v průběhu dalšího řízení ukáže,
bude možno znovu ve věci rozhodnout.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními
názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V této souvislosti považuje
Nejvyšší soud za nutné připomenout, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí
bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a to samozřejmě v jeho
prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§
265s odst. 2 tr. ř.).
Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba
postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které
stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl
návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když
posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v
otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí
odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého
stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli
v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným
výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí soudů
nižších stupňů zatím zcela nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto
hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.