11 Tdo 140/2018-84
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 2. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních
obviněných M. D. ml., R. H. a S. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. 3. 2017, sp. zn. 12 To 12/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 9/2014, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. ml. o
dmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a S. D.
odmítají .
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 5.
2016, sp. zn. 57 T 9/2014, byli obvinění M. D. ml., R. H., dříve D., a S. D.
uznáni vinnými pod bodem I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
c), d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Za to byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to
obviněný M. D. ml. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi a půl roku,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou, obviněná R. H. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi roků,
pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s
ostrahou a S. D. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných M. D. st., R. D.,
M. Č. a P. K.
Stalo se tak na základě skutkového zjištění, že
obvinění M. D. ml., R. H., dříve D. st., M. D. st., R. D. ml. a S. D., společně
s obviněným T. D. v přesně nezjištěné době, nejméně od blíže neurčené doby v
roce 2010 do 23. 7. 2013, kdy byli zadrženi policejním orgánem, v místě svého
přechodného bydliště v L. ul. R. a dále na různých místech L. kraje kupovali za
účelem dalšího prodeje od dosud nezjištěné osoby a v období od léta 2011 do 23.
7. 2013 od obž. M. Č. drogu konopí (marihuanu) v množství nejméně 7.000 g za
cenu 135 - 140 Kč za gram, kterou následně uschovali v místě svého přechodného
bydliště v L. ulici R., připravili do prodejních balení po 0,5 g, nebo po 1 g a
takto připravenou ji prodávali za cenu 200 Kč za 1 g, a to v celkem 62
případech blíže specifikovaných ve výroku o vině pod bodem I. napadeného
rozsudku na č. l. 2 – 12,
přičemž obžalovaný M. D. ml. prodal nejméně 920 g konopí odběratelům mladším 15
let a nejméně 1373 g odběratelům mladším 18 let, obžalovaná R. H., dříve D. st.
prodala nejméně 1044,5 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1396,5 g
odběratelům mladším 18 let, obžalovaný M. D. st. prodal nejméně 924 g konopí
odběratelům mladším 15 let a nejméně 924 g odběratelům mladším 18 let,
obžalovaná R. D. ml. prodala nejméně 912 g konopí odběratelům mladším 15 let a
nejméně 1250,5 g odběratelům mladším 18 let a obžalovaná S. D. prodala nejméně
956 g konopí odběratelům mladším 15 let a nejméně 1266,5 g odběratelům mladším
18 let,
přičemž konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy
o omamných látkách, v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, a ?9-
tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II podle
Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu § 44 c odst. 1 zák. č.
167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění M. D. ml.,
R. H., M. D. st., R. D., S. D., M. Č. a P. K. prostřednictvím svých obhájců,
jednak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem –
pobočky Liberec v neprospěch obviněných M. D. ml., R. H., M. D. st., R. D. a S.
D., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017,
sp. zn. 12 To 12/2017 tak, že:
I. Z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu
ohledně obviněných R. D. a S. D., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněnou R. D. odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož
výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a
obviněnou S. D. odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst.
1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II. Odvolání obviněných M. D. ml., M. D. st., R. H., R. D., S. D., M. Č., P.
K., jakož i státní zástupkyně ve vztahu k obviněným M. D. ml., M. D. st. a R.
H., podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadli obvinění M. D. ml., R. H.
a S. D. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněná S. D.
uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř..
4. Pokud jde o dovolání obviněného M. D. ml., ten sice připouští, že společně
se svým bratrem, obviněným T. D., zajišťoval psychotropní látku, do jejíhož
prodeje zapojili i ostatní členy rodiny. Rozhodně však popírá, že by se na
jejím prodeji podílel v přisouzeném rozsahu a již vůbec ne osobám, které
nedovršily patnáctý rok. Ani videozáznamem ze sledování osob a věcí není
prokázáno, že by těmto osobám drogu on osobně prodával, když tato skutečnost
nevyplývá ani ze žádných jiných důkazů. Soud prvního stupně porušil zásadu
ústnosti a bezprostřednosti, pokud nevyslechl všechny tvrzené osoby mladší
patnácti let, kterým měla být droga prodávána, a nesprávně též vycházel z
údajů, které svědci vypověděli nikoli v řízení před soudem, ale v řízení
přípravném. Poukazuje rovněž na rozpory v údajích o konkrétních objemech omamné
a psychotropní látky, kterou měli obvinění předávat jednotlivým odběratelům
mladším patnácti a osmnácti let. Tyto údaje pak byly nekriticky převzaty jak
obžalobou, tak následně i soudem prvního stupně. Nebylo rovněž objasněno, jakým
způsobem si měly tyto osoby opatřovat prostředky na nákup drog, ačkoliv se
jednalo o nepřiměřeně vysoké částky, se kterými ve svém věku nemohly disponovat
a ani je nemohly vydělat. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla v přisouzeném
rozsahu prokázána, což mělo být posuzováno v jeho prospěch, když má za to, že
napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení provedených důkazů, v
důsledku čehož došlo k vadné právní kvalifikaci jeho jednání podle § 283 odst.
3 písm. d) tr. zákoníku. Rozsudek, kterým byla vyslovena jeho vina a uložen
trest, tak považuje za nesprávný. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek vrchního soudu v části vztahující se k výroku o vině a
trestu ohledně jeho osoby zrušil včetně jemu předcházejícího rozsudku soudu
prvého stupně a aby tomuto soudu byla věc „vrácena“ k novému rozhodnutí o vině
a trestu.
5. Obviněná R. H. v dovolání namítá, že soud prvního stupně se nedostatečně
zabýval otázkou jejího zavinění, když nesouhlasí, že její jednání bylo
posouzeno jako spáchané ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s
ostatními členy její rodiny. Popírá, že mezi obviněnými existovala dohoda,
kterou by bylo možno považovat za spolupachatelství. Rozporuje rovněž závěr
soudu prvního stupně o množství jí distribuované marihuany, neboť trestné
činnosti se dopouštěla pouze v době, kdy nikdo jiný nebyl doma, což bylo
výjimečné. Rozhodně však odmítá, že tak činila vůči osobám mladším jednak
osmnácti a jednak patnácti roků. Soud prvního stupně neměl dostatek jasných
důkazů pro závěr, aby mohl dospět k jí přisouzené právní kvalifikaci, když se
domnívá, že svým jednáním mohla naplnit nanejvýš znak značného rozsahu ve
smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Má rovněž za to, že odvolací soud
pochybil, pokud rozsudek soudu prvého stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost,
neboť nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením § 125 tr. ř., přičemž
poukazuje na nedostatky jeho odůvodnění. Navrhuje proto, aby bylo napadené
„usnesení“ Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 12 To 12/2017-3749,
zrušeno.
6. Obviněná S. D. úvodem svého mimořádného opravného prostředku na straně 2 – 5
(body ad I. – IV.) toliko zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a shrnula své
odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně (zejména spáchání části
jednání v době, kdy byla mladistvou, neprokázání její účasti a konkrétního
objemu prodané marihuany a její pobyt mimo místo distribuce, absenci důkazů
prokazujících spolupachatelství, přičemž soudu odvolacímu pak vytýká, že se s
její odvolací argumentací nijak nevypořádal).
7. Ve vlastním dovolání na straně 5 – 8 (body ad V. – VII.) obviněná s odkazem
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá nesprávné
hmotněprávní posouzení jejího jednání soudy obou stupňů, pokud v jejím případě
neaplikovaly zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále též
jen „z. s. m.“), který je pro ni příznivější. Protože ve smyslu § 2 odst. 1
písm. c) z. s. m. byla v době tvrzeného páchání trestné činnosti bezpochyby
osobou mladistvou, má za to, že do konce roku 2012 se na ni vztahovala
ustanovení o blízkém věku mladistvých. Dopustila-li se tedy před dovršením
plnoletosti některých útoků jako mladistvá, taková trestná činnost jí nemůže
být kladena k tíži. V daném případě měl soud prvního stupně vyloučit věc k
samostatnému projednání, event. postupovat ve vztahu k její osobě podle § 38
odst. 2 z. s. m.
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná
poukazuje, že pochybení nižších soudů spočívající v nesprávné aplikaci
hmotněprávního předpisu souvisí s tím, že rozsudek soudu prvního stupně je
zčásti nepřezkoumatelný. Poukazuje na „povrchní“ odůvodnění rozsudku soudu
prvého stupně, které je pouze přeformulované žalobní tvrzení a zdůrazňuje
absentující odůvodnění konstatovaných zjištění, když nalézací soud ve vztahu k
její osobě neshrnul důkazy, které mají potvrzovat její účast na trestné
činnosti.
9. V další části svého mimořádného opravného prostředku pak obviněná v
podrobnostech rozvádí své osobní poměry, které dle jejího názoru odůvodňují
odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Zejména poukazuje na péči o
nezletilou dceru ve věku necelých dvou roků, které je třeba po dobu jejího
výkonu trestu odnětí svobody zajistit stabilní rodinné prostředí, aby nedošlo k
újmě na její psychice a tuto na případnou změnu náležitě připravit. Připomíná,
že do výkonu trestu nastoupila prakticky celá rodina a ani otec nezletilé není
schopen sám plně péči o nezletilou zastat. Protože má za to, že jsou dány
důvody pro další odložení výkonu trestu ve smyslu § 323 odst. 1 tr. ř., žádá,
aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu
trestu v trvání 5 let, který jí byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. 3. 2017, č. j. 12 To 12/2017 – 3749.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k, odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 12 To
12/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
Liberec ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 57 T 9/2014, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce Liberec, přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním obviněných
vyplývá, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají v
podstatné části námitky obviněné R. H. a veškeré námitky obviněného M. D. ml.
12. Pokud jde o dovolání obviněného M. D. ml., lze z něj toliko dovodit, že
není spokojen s důkazní situací a konkrétním hodnocením provedených důkazů
soudy obou stupňů. Namítá-li porušení jeho práva na spravedlivý proces, nelze z
jeho dovolání zjistit relevantní argument, který by takovému závěru svědčil, s
výjimkou prostého nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Výhrady obviněného
proti hodnocení provedených důkazů soudy jsou natolik nekonkrétní, že na ně
nelze věcně adekvátně reagovat jinak, než poukazem na odůvodnění soudních
rozhodnutí, zejména soudu odvolacího. Rovněž poukaz na skutečnost, že soudy
vycházely z výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení nelze považovat za
důvodný, neboť se jednalo o relevantní a procesně použitelné důkazy a soudy
dostatečným způsobem odůvodnily, z jakých důvodů považovaly výpovědi z
přípravného řízení za přesnější. Poukazuje-li obviněný na nejasnost finančních
zdrojů odběratelů pro nákup zjištěného množství marihuany, nejde o argument
relevantní, neboť ověřování původu finančních prostředků, kterými tito
disponovali, je zcela mimo rámec předmětu trestního řízení, jímž je jednání
obviněného. Za relevantní státní zástupce neshledal ani vlastní matematické
propočty jednotlivých předávek drogy mladistvým, resp. nezletilým odběratelům,
na jejichž základě činí závěr, že skutková zjištění soudů jsou rozporná.
Obviněný totiž provádí prostý součet konkrétních množství předané drogy členěný
podle jednotlivých obviněných, avšak přehlíží, že podstatnou část dílčích částí
téhož skutku páchali někteří z obviněných (v různě proměnlivých sestavách)
společně. Patrně nevědomky dochází ke zcela nesprávným výpočtům, které však
nemají žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů. Navíc
ani není patrné, jaké konkrétní hmotněprávní důsledky by jím předestřené
výpočty měly mít. Dovolání obviněného tedy směřuje pouze proti skutkovým
zjištěním soudů a uplatněnému, ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu tak
obsahově vůbec neodpovídá.
13. Ohledně dovolání obviněné R. H., jistý náznak hmotněprávně relevantní
argumentace státní zástupce shledal v námitce, jíž zpochybňuje spáchání
přisouzeného jednání ve spolupachatelství s ostatními spoluobviněnými, nicméně
se s touto námitkou neztotožňuje. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že
jednání všech obviněných uvedených pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně
byla do té míry provázána, že lze fakticky vyloučit, že by nejednali ve
vzájemné shodě a ve společném (zištném) úmyslu. Dohoda na společném spáchání
trestného činu přitom nemusí mít žádnou konkrétní formu, nemusí být dokonce ani
výslovná, postačí, že jednotliví pachatelé naplňují skutkovou podstatu
trestného činu s vědomím, že tak činí společně s dalšími osobami. To přitom ze
skutkových zjištění soudů vyplývá bez zřejmých pochybností (k tomu srov. str.
15 – 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto dílčím rozsahu dovolání
obviněné považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Tvrzení obviněné,
že sama dětem mladším 18 let, resp. 15 let, drogu nikdy neprodávala, bylo
provedeným dokazováním bezpečně vyvráceno, navíc se jedná o prostou blíže
argumentačně nepodloženou polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Pokud
obviněná v další části svého dovolání zpochybňuje rozsah a odůvodnění rozsudku
soudu prvého stupně, upozornil státní zástupce na zákonné meze dovolacích
námitek vyplývající z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., s nimiž tyto námitky
zjevně kolidují. Státní zástupce se sice rovněž domnívá, že odůvodnění rozsudku
soudu prvého stupně je skutečně velmi kusé, zároveň však nelze přehlédnout, že
jisté deficity odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně dostatečným způsobem
překlenul soud odvolací, jehož odůvodnění lze považovat za přesvědčivé. Jako
celek tak soudní rozhodnutí i přes jisté nedostatky nelze považovat za
nepřezkoumatelná, tím méně za rozhodnutí porušující právo obviněných na
spravedlivý proces.
14. Pokud jde o podání obviněné S. D., státní zástupce uvedl, že nelze zcela
jasně dovodit, které pasáže jsou pouhou reprodukcí obhajovacích a odvolacích
námitek v předchozích fázích řízení, a které činí, popř. v jakém rozsahu,
součástí svých námitek dovolacích. Jako celek lze přitom námitky této obviněné
považovat za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak státní
zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné.
15. K námitce dovolatelky, že části jednání se měla dopustit jako mladistvá,
státní zástupce uvedl, že takový závěr nemá na hmotněprávní posouzení jejího
jednání žádný vliv. Nelze totiž přehlédnout, že jednání obviněné tvoří jediný
trvající trestný čin, který svým trváním výrazně přesáhl den 18. narozenin
obviněné (tj. den 9. 9. 2011), když trestná činnost obviněných byla ukončena až
dnem 23. 7. 2013. V takovém případě je třeba trestnost jednání této obviněné
posuzovat podle obecných zásad trestní odpovědnosti dospělých, neboť k ukončení
trestné činnosti došlo až po dovršení jejího 18. roku věku. Dosažení této
věkové hranice přitom netvoří žádný právně relevantní dělící moment, pro který
by jednání obviněné mělo být posuzováno jako dva skutky, a to jednak jako
skutek spáchaný obviněnou jako mladistvou, jednak jako dospělou. Námitka
nutnosti dílčí aplikace zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže
na dílčí část jediného trvajícího skutku tak dle názoru státního zástupce nemá
hmotněprávní opodstatnění.
16. Pokud s jistou mírou benevolence za součást dovolacích námitek (třebaže
formulace dovolání je v tomto směru poněkud nejasná) shledal i námitku, že
soudy se nezabývaly jejím tvrzením, že po část žalovaného období se v místě
páchání trestného činu nezdržovala, konstatoval, že jde pouze o námitku
skutkové povahy, kterou se nadto zabýval soud odvolací. Ten pak poukázal na
skutečnost, že i ze samotné výpovědi této obviněné vyplývá, že též v době, kdy
v daném bytě nebydlela, marihuanu prodávala a do domu rodičů docházela. Takové
tvrzení tedy není způsobilé podstatnou měrou omezit rozsah přisouzené trestné
činnosti.
17. Zmiňuje-li ve svém dovolání obviněná otázku spolupachatelství (a zde opět
není jasné, zda jde o rekapitulaci dříve uplatněné obhajoby, či zda jde o
dovolací námitku), státní zástupce odkázal na výše uvedený závěr k obdobné
námitce obviněné R. H. Nadto formulace této výhrady vyznívá spíše tak, jako by
jí obviněná zpochybňovala naplnění znaku „organizované skupiny“ (srov. poukaz
obviněné na to, zda byla „vědomou součástí skupiny“ v bodě 14/ jejího
dovolání), kterýžto znak však obviněným přisouzen nebyl.
18. Poukazuje-li obviněná dále opět v části rekapitulující její odvolací
námitky na údajnou „nepřezkoumatelnost většiny skutků“, aniž je z této námitky
patrné, v jakém směru jsou závěry soudů nepřezkoumatelné a o jaké skutečnosti
tento závěr dovolatelka opírá, jde opět o námitku obsahově směřující proti
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, a tedy mimo rámec uplatněného, či jiného
dovolacího důvodu. Vytýká-li odvolacímu soudu, že se s jejími námitkami
nevypořádal, jde o námitky dílem nepřípustné (k tomu srov. § 265a odst. 4 tr.
ř.), dílem nedůvodné. Z rozhodnutí soudu odvolacího je totiž zřejmé, že se
odvoláními všech obviněných zabýval dostatečně a své závěry přiléhavým způsobem
odůvodnil.
19. Pokud obviněná S. D. okrajově zmínila též dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. (aniž je opět zřejmé, zda jej výslovně uplatnila), z obsahu
podaného dovolání vyplývá, že odkazuje na jeho druhou alternativu, tedy že byl
zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán
jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný
toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající
některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního
stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního
zástupce zatíženo není, a proto nemůže být v daném případě naplněn ani důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
20. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D.
ml. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněných R. H. a S. D. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za těchto okolností
podle názoru státního zástupce není třeba se zabývat podnětem obviněné S. D. k
přerušení výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu § 265o tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána
oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují
i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
24. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
25. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v
takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené
judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku
nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4.
2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31.
5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03).
26. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvolání a s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě z velké části stalo.
Dovolání obviněného M. D. ml.
27. Ohledně dovolání obviněného M. D. ml. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
toto nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. S ohledem na výše uvedená obecná východiska k tomuto dovolacímu důvodu je
nutno za irelevantní považovat námitky obviněného, kterými brojí proti způsobu
hodnocení důkazů a postupu soudu prvního stupně při jejich provádění (kupř.
tvrzením, že soudy učinily závěr pouze na základě výpovědí svědků z přípravného
řízení, které nesprávně hodnotily, že prodej drogy osobám mladším 18 a 15 let
mu nebyl prokázán ani videozáznamem ze sledování osob a věcí ani žádným jiným
důkazem, pokud zpochybňuje konkrétní objemy těmto osobám prodávané drogy).
Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat námitkami skutkové povahy, jimiž
obviněný celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ( tvrzením, že
nebyly vyslechnuty všechny osoby mladší patnácti let, kterým měla být droga
prodávána, že nebyl prověřován původ finančních zdrojů odběratelů drog apod.).
Obviněný uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
dovolacího soudu. Obviněný nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů a vytýká
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se však primárně domáhá
změny skutkových zjištění nalézacího soudu, a až teprve sekundárně, na podkladě
této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku ovšem v tom smyslu, že se
trestné činnosti nedopustil tak, jak mu bylo přisouzeno. Zmíněné námitky tedy
obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně
zakotveny.
28. Nad rámec tohoto závěru lze poukázat, že pokud zejména M. D. ml. a R. H.
(viz dovolání této níže) namítají neprokázání rozsahu trestné činnosti, jimiž
zpochybňují konkrétní objem distribuované drogy, a to zejména osobám mladším 18
a 15 let a vadné hodnocení důkazů soudy k této otázce, nutno konstatovat, že
předmětnou námitkou rovněž vybočili z mezí požadavku na hmotněprávní
argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jelikož tímto nenamítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž výhradně brojí vůči procesu dokazování.
Nutno podotknout, že pokud vyvstaly námitky ohledně číselného vyjádření či
celkového množství manipulace s omamnou látkou, tak z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně jednoznačně vyplývá, že soud vyšel ze skutečností a ze zjištění,
která byla učiněna v přípravném řízení, což odůvodnil tím, že jednotliví
odběratelé si lépe pamatovali rozsah odběrů, množství zakoupené marihuany,
jakož i další skutečnosti. Ve vztahu k jednotlivým obviněným se pak soud
prvního stupně zcela správně pokusil individualizovat množství drogy, na jehož
prodeji se ten který z obviněných skutečně podílel, a jehož celková shrnutí
uvedená na str. 12 rozsudku soudu prvního stupně těmto zjištěním odpovídají.
29. Lze tedy konstatovat, že na základě provedeného sledování bylo jednoznačně
prokázáno, že obvinění se svého protiprávního jednání dopouštěli i vůči osobám
mladším patnácti a osmnácti let. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku
odvolacího soudu, ten poukázal na správná skutková zjištění, jež soud prvního
stupně ve věci učinil. K námitkám obviněných M. D. ml. a R. H. toto
popírajícím, odvolací soud konstatoval, že tato jejich obhajoba byla v plné
šíři vyvrácena výpověďmi svědků, kteří popsali, v jaké době marihuanu od
jednotlivých obviněných nakupovali, i to, kolik jim bylo roků, případně, do
jaké třídy základní školy chodili. Obdobně odkázal na výpovědi svědků – osob
mladších osmnácti roků. Nadto poukázal i na výsledky získané sledováním osob a
věcí, ze kterých je patrný v mnohých případech mladistvý vzhled jednotlivých
kupujících a někdy je patrné, že měli s sebou i školní brašny. Byla tak
vyvrácena obhajoba obviněných, že by nikomu takto mladému marihuanu neprodali,
či že v pochybnostech dokonce žádali předložení občanského průkazu. Ani jeden
ze slyšených svědků nepotvrdil, že by byl, byť dotázán na svůj věk, nebo by po
něm dokonce bylo žádáno předložení dokladu totožnosti za účelem zjištění jeho
věku. I k tomu někteří ze svědků uvedli, že jim jinde drogu pro jejich věk
neprodali, a tudíž jezdili k obviněným, kde problémy s nákupem neměli (č. l. 17
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje
obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
31. Nejvyšší soud ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu.
32. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to za
podmínky, že dovolatelé tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a
současně i přesně uvedou, v čem konkrétně tento nesoulad spatřují. V takovém
případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo
nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý
proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových
zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne
23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat
pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím
vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. O takový případ se v
posuzované věci nejedná.
33. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že skutečnosti uvedené v
dovolání obviněného M. D. ml. nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv
hmotněprávního posouzení věci. Současně lze konstatovat, že uplatněné námitky
nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného
M. D. ml. tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a jako
takové bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Dovolání obviněné R. H.
34. Za obecně hmotněprávní lze považovat námitku obviněné R. H., jíž
zpochybňuje spáchání přisouzeného jednání ve spolupachatelství s ostatními
obviněnými. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že o
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin
spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá osoba
odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již
současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže
každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je
alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí
současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání
trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění
pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na
trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené
roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je
tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné
jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné
jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná
dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý
spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331).
35. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak
jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z
dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů,
poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněná dopustila
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. d)
tr. zákoníku s obviněnými M. D. ml., T. D., M. D. st., R. D. a S. D., přičemž
je zřejmé, že tento trestný čin spáchali obvinění společným úmyslným jednáním
jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Soudy se přitom ve svých
rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí jednotlivých obviněných na
přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že se na této
všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a toto
jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným) záměrem,
přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným jednáním.
Zejména ze zajištěných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vyplývá,
že se obvinění mezi sebou dohadovali např. o tom, „kdo udělá nákup“, což rovněž
svědčí o aktivním podílu všech na projednávané trestné činnosti a jejich
domluvě na tom, kolik marihuany od obviněného M. Č. koupí. Sama obviněná R. H.
ve své výpovědi přiznala, že od M. Č. marihuanu obstarávala 2x v týdnu za
částku 2.800 Kč. Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že marihuanu
od obviněného M. Č. dojednávali a nakupovali nejen obvinění M. D. ml. a T. D.,
ale aktivně se nejen na něm, ale i na prodeji drogy podíleli i obvinění M. D.
st., R. H. i R. a S. D. Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení
trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či
jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov.
např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo
712/2017 a další).
36. V této části se tedy námitky obviněné R. H., byť v rámci uplatněného
dovolacího důvodu relevantně uplatněné, jeví neopodstatněnými.
37. Co se týče další námitky obviněné R. H., která stejně jako spoluobviněný M.
D. ml. argumentuje, že sama dětem mladším 18, resp. 15 let drogu nikdy
neprodávala, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno, stejně jako výhrady k
množství prodávané drogy tvrzením, že se trestné činnosti dopouštěla toliko v
době, kdy nikdo jiný nebyl doma a její jednání tak bylo nesprávně
kvalifikováno, nutno konstatovat, že i dovolatelka tuto svou argumentaci
vystavěla pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením
důkazů nalézacím soudem. Primárně tak napadá skutková zjištění soudu, přičemž
teprve sekundárně, až po dosažení jí nabízené verze skutkového děje by mělo
dojít i ke změně právního posouzení jejího jednání toliko jako trestného činu
uvedeného v § 283 odst. odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V podrobnostech
Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené body odůvodnění tohoto rozhodnutí.
38. Pokud jde o shodné výhrady obviněných R. H. i S. D. spočívající ve
zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů, které shledávají nedostatečnými a odporujícími ustanovení § 125 tr. ř.,
když svými námitkami toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění
soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, z níž
by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí,
pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.). Jen pro úplnost tak lze dodat, že pokud
jde o rozsudek soudu prvního stupně, jsou částečně důvodné námitky, jimiž tyto
obviněné (i státní zástupce ve svém vyjádření) poukazují na jeho stručnost a
spíše schematičnost, než aby obsahoval vyčerpávající odůvodnění jednotlivých
rozsudečných výroků, hodnocení provedených důkazů a obhajoby obviněných.
Nicméně lze konstatovat, že ačkoli předmětný rozsudek ne zcela odpovídá
požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud, který
dostatečným způsobem případné deficity odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
odstranil, shledal, že není nepřezkoumatelným, neboť byť heslovitý a
schematicky odůvodněný, lze z něho vysledovat nosné myšlenky, na kterých soud
prvního stupně založil svá skutková zjištění, jakým důkazům uvěřil a i jakým
způsobem se vypořádal s obhajobou konkrétních obviněných.
39. Nejvyšší soud tak v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu judikatury
Ústavního soudu, přičemž konstatuje, že i přes výše citované nedostatky, které
dostatečným způsobem napravil odvolací soud, a jehož odůvodnění lze považovat
za přesvědčivé, nelze soudní rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelná, ani
nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Dovolání obviněné S. D.
40. Obviněná S. D. ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení
jejího jednání soudy obou stupňů, pokud v jejím případě neaplikovaly zákon č.
218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, neboť se některých útoků
dopustila jako mladistvá.
41. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněná tuto svou námitku sice opírá o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem
na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že takto
předestřená námitka obviněné uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu
neodpovídá. Předmětnou námitku lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu
srov. č. 16/2006 a č. 42/2016-I Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod obviněná
neuplatnila, Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že jde jinak o námitku
neopodstatněnou.
42. Mladistvým se podle § 2 odst. 1 písm. c) z. s. m., pokud není stanoveno
jinak, rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a
nepřekročil osmnáctý rok věku. Ve smyslu § 139 tr. zákoníku o počítání času se
za mladistvého považuje i pachatel, který spáchal provinění ještě v den svých
osmnáctých narozenin.
43. V projednávané věci je patrné, že obviněná S. D., která dovršila 18 let dne
9. 9. 2011, přičemž páchala posuzovanou trestnou činnost nejméně od blíže
neurčené doby v roce 2010 až do doby jejího ukončení dne 23. 7. 2013, spáchala
tuto trestnou činnost jako dospělý pachatel, byť její počátek nastal ještě v
době před dovršením jejího osmnáctého roku věku. Jednání obviněné tak tvoří
jediný trestný čin, který svým trváním výrazně přesáhl den osmnáctých narozenin
obviněné. Jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, dosažení této
věkové hranice netvoří žádný právně relevantní dělící moment, pro který by
jednání obviněné mělo být posuzováno jako dva skutky, a to jednak jako skutek
spáchaný obviněnou jako mladistvou, jednak jako dospělou. I přes okolnost, že
obviněná spáchala část trestné činnosti, a to jen výrazně kratší úsek (asi po
dobu jednoho roku) před dovršením věku osmnácti let, zatímco podstatnější části
trestné činnosti (po dobu téměř dvou roků) se dopustila jako dospělý pachatel,
trestnost jednání obviněné je tak třeba posuzovat podle obecných zásad trestní
odpovědnosti dospělých, neboť k ukončení trestné činnosti došlo až po dovršení
jejího osmnáctého roku věku.
44. V tomto kontextu lze upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2012, sp. zn. 8 Tdo 167/2012, z něhož se podává, že dobou spáchání provinění se
obecně rozumí okamžik dokonání provinění. Z hlediska trestní odpovědnosti
pachatele ve vztahu k jeho věku, tedy tomu, zda čin spáchal jako mladistvý a
užilo by se na něj ustanovení zákona o trestní odpovědnosti mladistvých (zákon
č. 218/2003 Sb.), anebo jako dospělý pachatel, je rozhodujícím momentem okamžik
dokonání trestného činu. Jestliže část trestné činnosti byla spáchána ve věku
mladistvých, avšak čin byl ukončen až po osmnáctém roce věku, posuzuje se
pachatel takového činu za celou trestnou činnost jako dospělý.
45. Z těchto důvodů soudy nepochybily, jestliže trestné jednání obviněné S. D.
posuzovaly jako jednání spáchané dospělým pachatelem. Námitka nutnosti aplikace
zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže na dílčí část jejího
jednání nemá hmotněprávní opodstatnění.
46. Poukazuje-li obviněná na nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, lze odkázat na již výše uvedený závěr k obdobné námitce v dovolání R.
H. pod výše uvedenými body odůvodnění tohoto usnesení.
47 Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněná též
poukázala, když i přes ne zcela jasnou formulaci lze z obsahu dovolání
dovodit, že jej uplatnila v jeho druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být
naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází
tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
48. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku
(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal
takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a
u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.
jestliže v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán
důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu
druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněné S. D. uplatněné pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod,
ani neopodstatňovaly v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
49. S ohledem na všechna výše rozvedená hlediska Nejvyšší soud právní posouzení
činu kladeného za vinu obviněné S. D. shledal správným a v souladu se zákonem.
Její dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl.
50. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů a obviněnými konkrétně tvrzených dovolacích
námitek nedošlo. Obviněný M. D. ml. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále
zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i
odst. 3 až 5 tr. ř. Dovolání obviněných R. H. a S. D. pro jejich zjevnou
neopodstatněnost Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
51. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné S. D. na
odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob
rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr.
ř. shledán důvod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I.
ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu