8 Tdo 167/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
25. dubna 2012 o dovoláních obviněných P. X. H., D. A. T., D. T. V., N. H. S.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 11 To 3/2011,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 51 T 5/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. X. H.,
D. A. T. a D. T. V. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. H. S.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 51 T 5/2009, byli obvinění P. X. H., D. A. T., D. T. V. a N. H. S. uznáni
vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.,
kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že
společně s N. K. H. Q., T. H. S., (proti nimž se v této věci trestní řízení
nevedlo) a spoluobviněnými C. M. H., N. H. C., L. V. H., P. V. T. a H. V. H.,
a dalšími neustanovenými osobami
v době od července roku 2007 do zadržení dne 28. dubna 2008 v rámci
organizované skupiny zabývající se obchodem s marihuanou a vlastním pěstováním
rostlin konopí setého, prostřednictvím najatých autodopravců dováželi zárodky
těchto rostlin, hnojivo, zařízení a další prostředky sloužící k jejich
pěstování z N., kde naložení zboží zajišťoval zejména N. D. D., žijící ve městě
E., přičemž v době ode dne 5. 9. 2007 do dne 1. 2. 2008 proběhlo nejméně
sedmnáct takových dovozů prostřednictvím firem G. S. a A. V. O., a v České
republice nejméně v nemovitostech nacházejících se v
H. Ř., okres L., od 18. 7. 2007 ve vlastnictví P. T. V., družky obviněného P. X. H., kde se v době zadržení nacházelo 688 ks vzrostlých rostlin konopí setého
obsahujících 117,6 g -THC,
V. Ž., okres L., od 18. 9. 2007 ve vlastnictví obviněného P. X. H., kde se v
době zadržení nacházelo 1019 ks vzrostlých rostlin konopí setého a 900 ks
sazenic obsahujících 134 g -THC,
J., okres Č. L., od 4. 5. 2007 ve vlastnictví P. T. V., družky obviněného P. X. H., kde se v době zadržení nacházelo 19,3 kg drceného rostlinného materiálu,
V. B., ul. Z., okres Ú., od 1. 11. 2007 ve vlastnictví obviněného P. X. H., kde
se v době zadržení nacházely 3 kg drceného rostlinného materiálu,
H., okres K., od 5. 11. 2007 ve vlastnictví manželů N. H. a N. H. V., kde se v
době zadržení nacházelo 907 vzrostlých rostlin konopí setého obsahujících
1133,1g -THC,
Ú., ul. Z., ve vlastnictví spol. CCC Czech Capital Company, a. s., P., kde se v
době zadržení nacházelo 20,272 kg drceného rostlinného materiálu,
R., ul. H. ve vlastnictví M. N., kde se v době zadržení nacházelo 1032 ks
vzrostlých rostlin konopí setého obsahujících 57,89 g -THC,
sloužících jako pěstírny, za využití nejméně objektu v M., okres L. jako
skladu, opakovaně za pomoci tzv. „zahradníků“ v optimálně vytvořených vnitřních
podmínkách pěstovali a vypěstovali nejméně 3646 rostlin konopí setého (Cannabis
sativa) v různých fázích růstu, z něhož bylo možno získat nejméně 155,39 kg
suché hmoty, přičemž konopí seté je omamnou látkou zařazenou do Seznamu IV dle
Jednotné úmluvy o omamných látkách, který je přílohou zákona č. 167/1998 Sb. o
návykových látkách a -THC je psychotropní látka zařazená do Seznamu II dle
Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 citovaného zákona;
další vypěstované vzrostlé rostliny usušili a vyrobená marihuana o celkové
hmotnosti 112,8 kg a obsahu 16,339 kg -THC byla při převozu z území České
republiky do N., kde by N. D. D. zajistil její prodej, ve spolupráci s řidičem
F. M., dne 29. 2.
2008 ve vozidle Iveco Daily, dne 16. 4. 2008 s řidičem Q. X. L., ve vozidle Ford Galaxy a 17. 4. 2008 s řidičem C. M. T., ve vozidle VW
Passat, policejními orgány SRN zadržena a uvedení převozci byli následně
příslušnými soudy ve S. r. N. pravomocně odsouzeni, přičemž v rámci
organizované skupiny obviněný P. X. H. organizoval po celé období ve spojení s
N. K. H. Q., N. D. D. a dalšími členy skupiny pěstování konopí, dovoz
potřebného materiálu, sklízení rostlin, jejich sušení a vývoz marihuany,
nejméně ve shora uvedených pěstírnách,
obvinění D. A. T., N. H. S., D. T. V. zajišťovali a řídili po celé období
provoz pěstíren konopí, sušení rostlin konopí, starali se o osoby zdržující se
v jednotlivých objektech, jimž dodávali potraviny a prostředky pro pěstování
rostlin, obvinění N. H. S. a D. T. V., kteří byli v kontaktu s N. K. H. Q., se
dále podíleli na budování pěstíren,
obviněný N. H. S. na vyhledávání zahradníků a obviněný D. T. V. na vyhledávání
dalších vhodných objektů pro pěstování, obviněný H. V. H. ve spolupráci s N. K. H. Q. dne 19. 3. 2008 zakoupil v SRN osobní automobil VW Passat, s nímž
přicestoval 20. 3. 2008 na přesně nezjištěné místo v České republice, kde
automobil poskytl pro přepravu 34,7 kg marihuany z území České republiky do N. shora uvedeným řidičem C. M. T., účastnil se rovněž nakládky této marihuany a
působil až do zadržení jako zahradník pěstírny v R., obvinění C. M. H. a N. C. H. v přesně nezjištěnou dobu v průběhu budování a chodu pěstírny od března 2008
do zadržení 28. 4. 2008 v domě, ul. H., R., N. M., kde byli i ubytováni, se
podíleli na zajištění chodu pěstírny a obviněný C. M. H. se dále účastnil na
nezjištěném místě balení marihuany určené k přepravě, obviněný L. V. H. po dobu
měsíce a šesti dnů před zadržením 28. 4. 2008 zajišťoval jako zahradník chod
pěstírny v domě v obci H. Ř., okres L., kde byl ubytován, obviněný P. V. T. v
době od konce října 2007 až do zadržení 28. 4. 2008 se podílel na budování a
chodu pěstírny v domě v ulici K. v obci H., okres K., kde se podle potřeby
zdržoval.
Za tento trestný čin byli dovolatelé odsouzeni podle § 187 odst. 4 tr.
zák., že obviněný P. X. H. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. mu byl uložen trest
propadnutí věci, a to věcí ve výroku o trestu vyjmenovaných,
obviněný D. A. T. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný N. H. S. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a byl pro jeho
výkon zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 57
odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a podle §
55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to věcí ve výroku o
trestu vyjmenovaných, obviněný D. T. V. k trestu odnětí svobody v trvání deseti
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu
deseti roků. Podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. byl tomuto obviněnému
uložen rovněž trest propadnutí věci, a to věcí výroku o trestu vyjmenovaných.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných C. M. H., N. H. C.,
L.V. H., P. V. T., a H. V. H.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně (v
neprospěch obviněných P. X. H., D. A. T., N. H. S., D. T. V. a H. V. H.) a
obvinění P. X. H., D. A. T., D. T. V., N. H. S., N. H. C. a H. V. H. odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 11 To 3/2011, podle §
258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně
zrušil z podnětu odvolání obviněného H. V. H. ohledně tohoto obviněného v celém
rozsahu, z podnětu odvolání obviněného P. X. H. ohledně něho ve výroku o
způsobu výkonu trestu odnětí svobody, z podnětu odvolání státní zástupkyně ve
výroku o zabrání věci, z podnětu odvolání obviněných P. V. T. a N. H. C. ve
výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu
obviněného H. V. H.. Ohledně obviněného P. X. H. při nezměněném výroku o vině,
výši trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci rozhodl tak, že ho podle §
39a odst. 3 tr. zák. nově zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do
věznice s ostrahou. Rozhodl též o trestech a zabrání věci ve zrušující části ve
vztahu k jmenovaným dalším odvolatelům. Odvolání obviněných D. A. T., N. H. S.
a D. T. V. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obvinění P. X. H., D. A. T., N. H. S. a D. T. V. uvedený rozsudek
odvolacího soudu napadli prostřednictvím svých obhájců dovoláními.
Obviněný P. X. H. dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nejprve zopakoval procesní i skutkové námitky uplatněné v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, a poté své dovolání s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil jednak proti subjektivní stránce a
jednak namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě
učiněnými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci. Především
zdůraznil, že skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, nemohl
naplnit, neboť se vědomě žádného trestného činu nedopustil. Obviněný zdůraznil
svou stále uplatňovanou obhajobu, že předmětné nemovitosti v H. Ř., V. Ž., J.
a V. B. neužíval a neměl ani žádný poznatek svědčící o tom, že v nich dochází k
páchání trestné činnosti. Podstata jeho výhrad spočívá v tom, že i když
vysvětlil, jaké okolnosti jej a jeho družku vedly k tomu, že zakoupili
předmětné nemovitosti, i to, za jakých podmínek byly zaplaceny, soudy tuto jeho
obhajobu neakceptovaly. Odvolacímu soudu vytkl, že paušálně odmítl jeho
obhajobu, stejně jako rezignoval na prověření možného zapojení osoby jménem T.
H. S., se kterou mohl být pro podobnost jména i jejich vzhledu zaměněn.
Obviněný rovněž vytkl absenci dostatečného množství důkazů, jež by jemu za vinu
kladené jednání objasňovaly, když podle něj bylo soustředěno pouze na výsledky
sledování jeho osoby, avšak ti, kteří se na jeho sledování podíleli, nebyli
schopni ho ztotožnit. Obviněný rovněž vytkl způsob, jakým soudy vyhodnotily
zajištěné záznamy, když on sám vyloučil, že by se jako mluvčí poznal v
kterémkoliv z předložených odposlechů. Soud podle něj při určování totožnosti
mluvčího nezákonně učinil zjištění, která přísluší pouze znalci, protože své
závěry dovozoval z toho, že jej poznal podle charakteristické mluvy a způsobu,
jak se do telefonu představoval. Vyslovil přesvědčení, že napadená rozhodnutí
jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich základě
učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i jejich následným právním posouzením.
Dovolatel vyjádřil, že nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, z nichž by
vyplýval závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu ze strany jeho
osoby, neboť provedené důkazy mohou vést toliko k určitému podezření, nelze
však z nich učinit spolehlivý závěr, že by se dopustil trestného činu podle §
187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. tak, jak je popsán ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný rovněž kriticky hodnotil úlohu
tlumočníka Ing. V., u něhož se domníval, že tento sděloval orgánům činným v
trestním řízení skutečnosti přesahující rámec provedení tlumočnického úkonu.
Proces hodnocení důkazů soudem prvního stupně tak podle dovolatele nese znaky
deformace důkazů, což ve svém důsledku vedlo k porušení principu presumpce
neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a promítnutého do § 2 odst. 2 tr.
ř. a od něj se odvíjející zásady in dubio pro reo.
Obviněný D. A. T. dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejprve poukázal na nedostatky, jichž se dopustil
odvolací soud, který dostatečně neakceptoval jím vytýkané vady vyplývající z
nedodržení zásad podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k úplnosti dokazování
provedeného soudem prvního stupně. K naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů
uvedl, že se vědomě na žádné trestné činnosti nepodílel, neboť pouze vyhověl
svému krajanovi panu H., kterého následně poznal v policií předloženém fotoalbu
jako osobu jménem T. H. S., a na jeho žádost mu pomohl při nakládce zboží do
dodávkového auta. Nevyslechnutím této osoby, jakožto významného svědka, nebyly
podle obviněného objasněny základní skutkové okolnosti, které byly pro
posouzení jeho viny významné. Na základě této skutečnosti mu však nelze
přičítat zavinění ve vztahu k tak závažnému trestnému činu, když soudy tohoto
muže, na jehož výslechu trval, nevyslechly, důkazy vůči němu použité neskýtají
dostatečný podklad o jeho vině a řízení trpí procesními nedostatky, které
nebyly odstraněny (např. v protokolech nebylo ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř
uvedeno, že jde o neodkladné či neopakovatelné úkony). Obviněný namítal též
porušení „rovnosti zbraní“, protože neměl dostatek času se seznámit s veškerým
obsahem spisového matriálu, a za nesprávné považoval i přibrání tlumočníka Ing.
V., který podle něj při tlumočení uvedené skutečnosti zkresloval a doplňoval
obsah nahrávek o odposleších. Uvedené okolnosti vzbuzují pochybnosti o
transparentnosti trestního řízení jako celku. Obviněný považoval dokazování za
nedostatečné, protože videozáznam, na němž je zachycen, jeho daktyloskopická
stopa zajištěná v jedné z nemovitostí a stopy DNA, jsou jen nepřímými důkazy,
které ve svém souhrnu netvoří soustavu důkazů, ze které by bylo možno učinit
jen jediný závěr a vyloučit možnost závěru jiného. Úvahy odvolacího soudu,
jimiž vysvětluje závěr o dovolatelově vině, obviněný označil za
nepřezkoumatelné. Protože mu nelze přičítat subjektivní stránku trestného činu
a nebyla prokázána ani stránka objektivní, došlo rozhodnutím soudů obou stupňů
k nesprávnému právnímu posouzení a napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním
rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle
obviněného nebyly objasněny základní skutečnosti, ze kterých by vyplýval
jednoznačný závěr, že skutečně naplnil objektivní stránku stíhaného trestného
činu a proces hodnocení důkazů je založen na deformaci důkazů.
Obviněný N. H. S. v dovolání uvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr.
ř. Aniž by rozlišoval, ke kterému z deklarovaných důvodů se jednotlivé části
jeho argumentace vážou, vytýkal, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou
jeho věku v době počátku páchání trestné činnosti. Obviněný zdůraznil, že
osmnácti let dosáhl dne 20. 9. 2007, přičemž trestná činnost měla být páchána v
době od července 2007 do 28. 4. 2008, avšak v rozsudku není zmínka o tom, že
měl trestnou činnost částečně spáchat jako mladistvý. Obviněný vytýkal
nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ve stádiu před zahájením
trestního stíhání, a dovozoval, že v důsledku nedodržení lhůt pro prověřování a
nerespektování postupu vyplývajícího z ustanovení § 159 tr. ř. jsou nezákonné a
procesně nepoužitelné všechny úkony provedené v období následujícím po prosinci
roku 2007. Uvedl, že ačkoli již v červenci 2007 byly splněny podmínky pro
zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., policejní orgán takto
nepostupoval a ani nepřistoupil k dočasnému odložení trestního stíhání podle §
159b tr. ř. V této souvislosti dovolatel vytýkal, že ač soudy mohly prověřování
ukončit, nepostupovaly tak a toto předprocesní stádium neúměrně prodlužovaly,
aby tak byl čin dokonán (viz poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
474/07). Obviněný rovněž obsáhle brojil proti postupu orgánů činných v trestním
řízení při povolování a provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu podle § 88 tr. ř. a mimo jiné vytýkal i to, že neodůvodněně žádaly soud
o další odposlechy, a dovodil, že získané odposlechy nelze použít jako důkaz.
Měl také za to, že domovní prohlídky byly soudem povoleny jako „běžný úkon“,
ačkoli šlo o úkon neodkladný, když ani neodkladnost provedení prohlídek přitom
není nikde odůvodněna. Stejně tak nebyla zdůvodněna neodkladnost provedených
prohlídek jiných prostor podle § 83a tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního
soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 1780/2007) dovolatel dovodil, že rovněž důkazy
zajištěné v rámci domovních prohlídek a jiných prostor jsou procesně
nepoužitelné. V průběhu přípravného řízení ani v rámci hlavního líčení nebyl
podle jeho názoru zjištěn žádný důkaz potvrzující závěr státního zástupce, že
by mohl být uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c)
tr. zák., jelikož na základě provedeného dokazování lze připustit pouze
možnost, že mohl vědět, že se pěstuje marihuana. Neexistuje však žádný důkaz o
tom, že by obviněný věděl o dalších okolnostech trestné činnosti, jakými jsou
např. nákup věcí potřebných k pěstování či nákup a následný osud samotných
rostlin, a proto uzavřel, že byl odsouzen na základě neexistujících či v
rozporu se zákonem získaných důkazů.
Obviněný D. T. V. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení, neboť má za to, že jeho jednání
mohlo být posouzeno pouze jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. zák., a nikoli podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., spočívající v
tom, že šlo o čin spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více
státech. S takovým závěrem se obviněný neztotožnil, protože má zato, že uvedená
skutečnost nebyla výsledky provedeného dokazování dostatečně objasněna. Svoji
úlohu ve skupině obviněných prezentoval tak, že měl za úkol poskytovat jídlo
osobám v jednotlivých objektech a že v několika případech zajišťoval odvoz
pytlů s kanystry. Soudy podle něj zaujaly své stanovisko všeobecně k páchání
trestného činu jako celku, nikoli konkrétně ve vztahu k jeho osobě, neboť ve
svých rozhodnutích uvedly jen důkazy, které svědčí pouze o páchání trestné
činnosti, neexistují však žádné, jež by dosvědčovaly jeho spojení s dalšími
osobami žijícími v N. zapletenými do obchodu a výroby marihuany, a neexistují
ani důkazy o tom, že by právě on řídil další osoby v souvislosti s vývozem
marihuany a dovozem jednotlivých věcí ze zahraničí. Obviněný zdůraznil, že
vykonával jen zásobování, a nebylo možné jej zařadit do žádné ze skupin, jež
vytvářela hierarchii soudy předpokládané organizované skupiny. Soudy pro závěr
o jeho vině neměly vycházet při hodnocení důkazů vztahujících se obecně jen k
zvažované skupině, ale měly se opírat o konkrétní důkazy, jež by ho usvědčily z
jeho spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z uvedených
důvodů vytýkal ve vztahu k hodnocení důkazů procesní pochybení, jež však
odvolací soud nevzal v potaz, jakož ani jeho argumentaci zpochybňující
transparentnost provedeného řízení a porušení zásady rovnosti stran. Odvolacímu
soudu vytkl, že jím vznesené výtky o nesprávném použití tzv. neodkladných úkonů
sice připustil, nicméně zaujal stanovisko, že následné hodnocení věci
prvoinstančním soudem a vypořádání se s touto otázkou, zejména provedením
dalších důkazů, nemohlo znamenat nezákonnost trestního řízení. Ze všech výhrad
obviněný uzavřel, že neexistuje žádný důkaz o jeho spojení s organizovanou
skupinou působící ve více státech. Kromě toho vytkl, že se odvolací soud
náležitě nevypořádal ani s námitkami týkajícími se kvality tlumočení a
podjatosti tlumočníka Ing. V., a že jeho výhrada vztahující se k trestu
vyhoštění nebyla řešena v souladu s ústavními principy.
Všichni dovolatelé v závěrečné části svých dovolání navrhli, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. 3. 2011, sp. zn. 11 To 3/2011, a rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 51 T 5/2009, v části týkající se
každého z nich. Obvinění P. X. H., D. A. T. a D. T. V. dále navrhli, aby
Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný N. H. S. po
zrušení napadených rozhodnutí žádný další postup nepožadoval.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce působící u
Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí podstatného
obsahu rozsudku soudu nižšího stupně a dovolání obviněných rozebral dovolací
námitky jednotlivých obviněných. K dovolání obviněného P. X. H. zdůraznil, že
se v dovolání promítla obhajoba z původního řízení, kdy trestnou činnost v
celém rozsahu popřel a na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítal prakticky
veškerá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách. Se značnou dávkou
tolerance shledal státní zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelnou
námitku ohledně subjektivní stránky, avšak při posuzování její důvodnosti
zdůraznil nutnost důsledně vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv.
skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle charakteru tam
vymezeného jednání obviněného P. X. H. šlo o jednání úmyslné, přičemž úmysl
obviněného se vztahoval i na to, že trestná činnost byla páchána ve spojení s
„organizovanou skupinou působící ve více státech“, protože N. K. H. Q. působil
ve S. r. N. a N. D. D. byl činný při opatřování prostředků potřebných pro
pěstování konopí v N. Námitku o neexistenci subjektivní stránky trestného činu
považoval za bezpředmětnou.
Podle státního zástupce ani obviněný D. A. T. neuplatnil kvalifikované
námitky týkající se existence, resp. neexistence znaků skutkové podstaty
souzeného trestného činu, ale toliko polemizoval s hodnocením důkazů soudy a s
úplností dokazování, zejména pak prostřednictvím námitky týkající se
neprovedení výslechu svědka T. H. S. Na podkladě této polemiky, která se zcela
míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak obviněný
odmítl prakticky všechna skutková zjištění uvedená ve výroku o vině a
prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se jeho účast na celé věci
omezovala na jednorázovou pomoc při nakládce blíže nespecifikovaného zboží. S
uvedeným dovolacím důvodem, byť s výhradami, korespondující námitky týkající se
subjektivní stránky trestného činu však nepovažoval za důvodné, protože podle
charakteru činu obviněného se jedná o jednání úmyslné. Protože neshledal
naplněným důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není obviněným D. A. T.
důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupce na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že obvinění P. X. H.
a D. A. T., jejichž dovolání jsou částečně obsahově shodná, uplatnili z velké
části námitky neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti pak
námitky zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání obviněného N. H. S. státní zástupce k důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledal, že dovolatel nespecifikoval, o který z
důvodů nepřípustnosti trestního stíhání v zákoně taxativně uvedených by se v
jeho věci mělo jednat, a proto při rozhodování o dovolání k tomuto důvodu nelze
přihlížet. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný N. H. S.
zdůrazňoval postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání, procesní nepoužitelnost záznamů odposlechů telekomunikačního provozu a
důkazů zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, což
jsou námitky, jež na označený dovolací důvod nedopadají, neboť směřují výlučně
do procesní oblasti. Pod deklarovaný dovolací důvod podřadil jedině výtku o
nezohlednění spáchání činu zčásti jako mladistvým, k níž však zdůraznil, že pro
posouzení, zda má být pachatel z hlediska svého věku posuzován jako dospělý
nebo jako mladistvý, je rozhodující moment ukončení trestné činnosti, což je u
pokračování v trestném činu okamžik, kdy byl proveden poslední dílčí útok. K
ukončení trestné činnosti v předmětné trestní věci došlo až v dubnu roku 2008,
tj. řadu měsíců po dosažení osmnáctého roku věku dovolatele, jenž byl správně
posuzován jako dospělý pachatel. Námitky obviněného N. H. S. proto neodpovídají
deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné.
Dovolání obviněného D. T. V. podle státního zástupce formálně brojí proti
právní kvalifikaci skutku, avšak fakticky jde o pouhou polemiku se skutkovými
zjištěními soudů o jeho postavení v organizované skupině zabývající se
pěstováním konopí, výrobou marihuany a obchodováním s touto látkou v N. Svou
argumentaci staví na tom, že o jeho spojení s organizovanou skupinou působící
ve více státech neexistují konkrétní důkazy. Tyto námitky důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají stejně jako i výhrady o procesní
nepoužitelnosti neodkladných úkonů, kvality tlumočení či uložení trestu
vyhoštění.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného D. T. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako
podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a dovolání
obviněných N. H. S., P. X. H. a D. A. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.,
byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.,
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g),
l) tr. ř., na jejichž podkladě dovolatelé podali dovolání, lze považovat za
důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je
možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé svá dovolání opřeli o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze obecně ke všem zdůraznit, že tento
důvod je dán jedině, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady
právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z
jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo
708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2006. seš. 27, č. T 912).
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad,
které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla
být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009
sp. zn. III. ÚS 1706/2008, uveřejněné pod č. 3 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS
ČR). Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněných, v
nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na
jejich obhajobu jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto
skutkových vad je dovozováno, že obvinění se činu, jímž byli uznáni vinnými,
nedopustili.
Při posuzování správnosti právních závěrů soudů nižších stupňů je Nejvyšší soud
zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, event.
druhého stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění, jak bylo nižšími soudy zjištěno, nemůže
změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS
412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě těchto kritérií rozhodných pro posouzení, zda byl naplněn všemi
dovolateli označený důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud
posuzoval argumenty, které dovolatelé ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu
uváděli.
Vzhledem k tomu, že se v některých výhradách ztotožnili, Nejvyšší soud ve
vztahu k nim souhrnně uvádí následující úvahy. Všichni obvinění ve svých
dovoláních brojili proti způsobu, jakým se orgány činné v trestním řízení
vypořádaly s důkazy, které byly označeny za neodkladné či neopakovatelné ve
smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., a to se zaměřením zejména na záznamy o odposleších
telekomunikačního provozu podle § 88 a násl., tr. ř., event. o způsobu
provedení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor pozemků (§ 82 až 84 tr.
ř.), nebo na postupu orgánů činných v trestním řízení před tím, než bylo
zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř.
K těmto výhradám, ať je obvinění formulovali jakýmkoliv způsobem, a bez ohledu
na to, v jakých okolnostech, jež ve svých mimořádných opravných prostředcích
rozváděli nebo zjišťovali nedostatky v postupech orgánů činných v trestním
řízení, je nutné uvést, že žádnou z těchto výhrad jednotlivými dovolateli
uplatněnou nebyl označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
naplněn. Dovolateli vyjádřené výhrady totiž nejsou námitkami právní povahy, jak
předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny takto namítané
skutečnosti, na něž bylo shora poukázáno, totiž mají zcela výhradně procesní
povahu a týkají se obsahu zajištěných a provedených důkazů ve smyslu § 89 odst.
2 tr. ř. Uvedené důkazní prostředky, které jsou zajišťovány v průběhu
přípravného řízení (tzv. operativně pátrací prostředky), event. v řízení
předcházejícím zahájení trestního stíhání, jsou upraveny přísnými procesními
pravidly, která musí být dodržena proto, aby důkazy vzešlé z tohoto stádia
trestního řízení, byly použitelné pro řízení před soudem. I poté, co jsou
uvedeným způsobem zajištěny, jsou soudy prováděny a hodnoceny (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) v rámci soudního řízení, které je ovládáno zásadou volného hodnocení
důkazů, veřejnosti a ústnosti trestního řízení, a jsou podrobeny režimu
kontroly v rámci fair procesu. Ve smyslu dikce dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se rozhodně nejedná o takové skutečnosti, které by bylo
možné namítat jeho prostřednictvím, neboť je namířen proti nesprávnosti vad
hmotně právní povahy, a jak bylo výše zdůrazněno, nelze je uplatnit ani podle
žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.
Odkaz na ně ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu by byl možný jen tehdy,
kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o
zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené
postupy realizovány. Jen v takovém případě, by mohlo dojít k průlomu do
uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a shledat „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného
soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne
20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Extrémní nesoulad v dovoláních vytkli obvinění P. X. H. a D. A. T., a je proto
vhodné zdůraznit, že se o něj jedná tehdy, když je shledán extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což by nastalo tehdy,
když by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace
objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,
při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Z těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda námitky obviněných týkající se
uvedených důkazů, které byly opatřeny v rámci neodkladných a neopakovatelných
úkonech, netrpí vadami, kterých se jednotliví obvinění ve svých podáních
dovolávají. S ohledem na skutečnost, že obvinění obdobné výhrady vznesli již v
řízení před soudem prvního i druhého stupně, soudy se objasněním správnosti
postupů policejních orgánů v rámci realizace odposlechů (§ 88 tr. ř.) i
domovních pohlídek (§ 82 a násl. tr. ř.) i osobního sledování osob k obdobným
námitkám obviněných podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. Pro
úplnost lze jen stručně odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudu prvního
stupně, který se této otázce podrobně věnoval na jeho stranách 11 až 18, jakož
i v dalších částech odůvodnění tohoto rozsudku, neboť jednotlivé důkazy zkoumal
v návaznosti na konkrétní nemovitosti, v nichž k realizaci trestného jednání
docházelo, a rovněž i ke každému z obviněných zvlášť. Pokud jde o procesní
stránku zajištění těchto důkazů s ohledem na povahu trestného jednání
obviněných, okolnosti za jakých k ní vzhledem ke skutečnostem prokázaným ve
skutkových zjištěních došlo, jakož i na osoby obviněných, kteří jsou cizinci,
není pochyb o tom, že se jednalo o neodkladné či neopakovatelné důkazy ve
smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Délka doby, po niž byly tyto operativně pátrací
úkony prováděny, byla rovněž adekvátní povaze uvedené trestné činnosti, zejména
pak jejímu rozsahu co do územního rozložení v několika státech při zapojení
velkého počtu osob s výraznou a pevnou organizační strukturou. Ani z tohoto
důvodu proto není možné považovat za důvodné námitky zejména obviněného N. H.
S., který vytýkal vady ve vztahu k postupu podle § 159 tr. ř., jež Nejvyšší
soud rovněž nezjistil. Obdobně lze ve stejných souvislostech odkázat i na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se použitelností uvedených důkazů a
jejich věcnou správností rovněž zabýval, jak vyjádřil v napadeném rozhodnutí na
straně 31 až 34. V této souvislosti Nejvyšší soud neshledal vady ani ve vztahu
ke způsobu, jakým byly zajištěny, provedeny a vyhodnoceny odposlechy a záznamy
telekomunikačního provozu, neboť nebyla shledána žádná hrubá porušení postupu
zákonem vymezeného v ustanovení § 88 tr. ř.
Ve vztahu k těmto důkazům, jejichž použitelnost všichni obvinění ve svých
dovoláních zcela nepodloženě zpochybňují, je potřeba připomenout, že tyto
důkazy nejsou jedinými důkazními prostředky, z nichž vina všech dovolatelů
vyplynula, ale závěry o vině i zavinění všech dovolatelů jsou podloženy i
dalšími důkazy, které byly zajištěny, provedeny a v souladu s principy
vyjádřenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceny způsobem, který
nevyvolává pochybnosti.
Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal žádné takové
okolnosti, které by svědčily o tom, že ve věci provedené dokazování není
dostatečné anebo je založeno na důkazech, o něž soudy závěry o vině nemohly
opřít, ani o tom, že by provedené důkazy hodnotily mimo rámec pravidel daných
zákonem. Když nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o
jednostranném postoji soudů nebo o jejich libovůli při hodnocení důkazů,
nejedná se v projednávané věci o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzení věci.
S ohledem na obsah námitek, o které obvinění svá dovolání dále opřeli, je
zřejmé, že zákonem vymezeným pravidlům pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. bezezbytku nedostáli. Jak se z obsahu podaných dovolání podává,
obviněný P. X. H. vytýkal, že předmětné nemovitosti neužíval, vytkl rovněž
nedostatky v subjektivní stránce a navíc vyjádřil pochybnosti i o schopnosti
tlumočníka řádně jeho věc přetlumočit.
Z obsahu takto výše rozvedených námitek uplatněných v zásadě obdobně všemi
dovolateli je patrné, že obvinění svou argumentaci založili na zpochybnění
skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně. Těžištěm dovolání obviněných
jsou námitky o neúplnosti a nezákonnosti provedeného dokazování, zejména
vzhledem k procesní nepoužitelnosti konkrétně uváděných úkonů provedených v
rámci přípravného řízení (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu,
domovní prohlídka, apod.) Lze sem zařadit též výhrady obviněných P. X. H. a D.
A. T. zpochybňující věrohodnost, profesionalitu a objektivitu tlumočníka Ing.
V., který měl podle tvrzení obviněných spolupracovat s policií se záměrem
obviněné z trestné činnosti usvědčit. Argumentace zejména obviněných D. T. V.,
D. A. T. vztahující se k nedodržení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve
prospěch obviněného) rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení
provedených důkazů, neboť toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř., má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování a týká se právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky
právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Veškerými těmito námitkami obvinění prioritně vytýkali způsob, jakým byly
okolnosti, za nichž byli předmětným činem uznáni vinnými, prokázány, tedy to,
že se skutek, tak jak jim je kladen za vinu, nestal, anebo se na jeho spáchání
nepodíleli ve vztahu k jim za vinu kladeným skutečnostem tak, jak bylo výsledky
provedeného dokazování prokázáno. V rámci těchto námitek, jež všichni
dovolatelé uplatnili ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., a to s výjimkou výhrady obviněného N. H. S. ve vztahu k jím
uplatněné výhradě proti nedostatku věku, k níž budou úvahy uvedeny níže,
obvinění nevznesli fakticky žádné právní výhrady, ale ve svých dovoláních jen
formálně na uvedený dovolací důvod odkázali. Obvinění P. X. H. a D. A. T. tím,
že vytýkali nedostatek v subjektivní stránce, a obviněný D. T. V. tím, že
brojil proti znaku organizované skupiny působící ve více státech. Takto
označené vady, byť jsou prezentovány jako pojmy z oblasti hmotného práva,
nebyly jmenovanými dovolateli uplatněny v jejich hmotněprávním obsahu, tj.
nebyly podloženy skutečnostmi právní povahy.
Z uvedeného je patrné, že námitky obviněných nesměřovaly proti právnímu
posouzení nebo jiným otázkám majícím hmotně právní charakter, nýbrž svou
argumentaci dovolatelé postavili výlučně na tom, že se skutku, jímž byli uznáni
vinnými a jenž byl popsán ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně,
nedopustili, resp. se jej nedopustili v té podobě, jak byl soudy nižších stupňů
zjištěn. Tím v podstatě nabídli vlastní interpretaci skutkového děje, zcela
odlišnou od skutkových zjištění, která ve věci učinil soud prvého stupně.
Jestliže obvinění poukázali na absenci subjektivní stránky, ani v tomto případě
uvedenou výhradu nevznesli jako hmotně právní nedostatek ve smyslu § 4 písm. a)
nebo b) tr. zák., tedy v jejím materiálním smyslu. Ve vztahu k ní totiž
vycházeli z jiných, podle vlastní verze o průběhu činu vytvořených skutkových
zjištění, a teprve druhotně na základě odlišné verze skutkového děje postavili
svou polemiku s absencí subjektivní stránky. Z těchto důvodů Nejvyšší soud
dovolání nemohl považovat za uplatněná v souladu s označeným dovolacím důvodem,
který ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněných podřazené pod označený
dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený
dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z těchto hledisek dovolací soud dospěl k závěru, že není žádný z
dovolacích důvodů naplněn, a proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání
věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS
651/02, III. ÚS 296/04).
Ačkoli Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek správnost napadených rozhodnutí
nepřezkoumával, považuje pouze pro úplnost za vhodné nad rámec obviněnými
uplatněných důvodů zdůraznit, že způsob, jímž soud prvního stupně posuzoval a
hodnotil jednotlivé důkazy, nevzbuzuje žádné pochybnosti. (Srov. zejména pasáže
na stranách 68 až 95 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud své úvahy o
správnosti skutkových okolností rozvedl na straně 27 až 43 rozsudku.
S ohledem na všechny uvedené úvahy Nejvyšší soud shledal, že v případě
obviněných P. X. H., D. A. T. a D. T. V. všemi jimi uvedenými výhradami a u
obviněného N. H. S. v části, jíž vytýkal nedostatky v provedeném dokazování,
nebyl jimi označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami ve vztahu k tomuto, ale ani
žádnému jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
Jestliže obviněný D. A. T. uplatnil navíc i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., je třeba uvést, že podle něj je možno dovolání podat, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obviněný D. A. T. použil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť namítal,
že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím, že nebyl řádně uplatněn dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., od něhož se odvíjela obviněným namítaná
nesprávná přezkumná činnost odvolacího soudu, nebyl řádně naplněn ani tento
druhý dovolací důvod.
Vzhledem k tomu, že obvinění P. X. H., D. A. T. a D. T. V. ve svých dovoláních
ve skutečnosti neuvedli žádnou námitku, jež by splňovala podmínky pro řádné
uplatnění dovolání na podkladě dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §
265b tr. ř., a jelikož výhrady uplatněné toliko proti soudy nižších stupňů
učiněným skutkovým zjištěním nejsou uvedeny v žádném z důvodů dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání podle 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného N. H. S. kromě toho, co již bylo k jeho části dovolání
shora uvedeno, je potřeba poukázat na to, že pokud dovolání opřel o důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné, neuvedl ve vztahu k němu a pod něj nepodřadil žádné námitky. Obsah
konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání
opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat
zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a jen
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů
zde však nestačí. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/2003). Není-li tato základní podmínka splněna, Nejvyšší soud
nemá možnost z podnětu jen takto neodůvodněného označení dovolacího důvodu
napadené rozhodnutí přezkoumat. Proto se touto námitkou, z níž není patrné, v
čem je shledávána v tomto dovolacím důvodu předpokládaná vada, Nejvyšší soud
nezabýval.
Jedinou výhradou uplatněnou obviněným N. H. S. relevantně ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla ta, jejímž
prostřednictvím brojil proti správnosti použité právní kvalifikace s tím, že
soud měl v rámci rozhodování o vině a trestu zohlednit jeho věk, když v počátku
páchané trestné činnosti kladené mu za vinu byl ve věku mladistvých. Protože je
vytýkána otázka věku, který je nepochybně kategorií hmotného práva týkající se
trestní odpovědnosti pachatele [§ 11 tr. zák., § 2 odst. 1 písm. c) z. s. m.],
jde o výhradu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a proto z jejího podnětu Nejvyšší soud zkoumal, zda je opodstatněná.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl
čin spáchán v době od července roku 2007 do 28. 4. 2008 a tento byl posouzen
jako pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák. Obviněný N. H. S. je nar., a osmnácti let proto dosáhl dne …
2007.
Mladistvým se podle § 2 odst. 1 písm. c) z. s. m., pokud není stanoveno jinak,
rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil
osmnáctý rok věku. Ve smyslu § 89 odst. 15 tr. zák. o počítání času se za
mladistvého považuje i pachatel, který spáchal provinění ještě v den svých
osmnáctých narozenin.
V této souvislosti je třeba uvést, že dobou spáchání provinění se obecně rozumí
okamžik dokonání provinění. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele ve vztahu
k jeho věku, tedy tomu, zda čin spáchal jako mladistvý a užila by se na něj
ustanovení zákona o trestní odpovědnosti mladistvých (zákon č. 218/2003 Sb.),
anebo jako dospělý pachatel, je rozhodujícím momentem okamžik dokonání
trestného činu. U pokračování, které tvoří z hlediska hmotného práva jediný
skutek (§ 12 odst. 12 tr. ř.), se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení
provinění, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední dílčí útok (nikoliv doba
dokonání). Jestliže tedy sice část pokračujícího provinění (trestného činu)
byla vykonána ve věku mladistvých, avšak čin byl ukončen až po osmnáctém roce
věku, posuzuje se pachatel takového činu za celou trestnou činnost jako
dospělý.
V projednávané věci je tak patrné, že obviněný N. H. S., který byl již od …
2007 dospělým pachatelem a páchal posuzovanou trestnou činnost od července roku
2007 až do doby ukončení pokračující trestné činnosti ohraničené dnem 28. 4.
2008, spáchal tuto trestnou činnost jako dospělý pachatel, byť její počátek
nastal ještě v době před dovršením jeho osmnáctého roku věku.
Z těchto důvodů soudy nepochybily, jestliže trestné jednání obviněného N. H. S.
posuzovaly jako jednání spáchané dospělým pachatelem. Okolnost, že obviněný
spáchal část, a to výrazně kratší úsek (po dobu necelých dvou měsíců), před
dovršením věku osmnácti let, zatímco podstatnější části trestné činnosti (po
dobu téměř sedm měsíců) se dopustil jako dospělý pachatel, byla soudy
zohledněna v rámci společenské nebezpečnosti jeho jednání a rovněž i ve výměře
trestu. I když soudy tuto skutečnost v napadených rozhodnutích výslovně
nezmínily, je zřejmá z toho, že obviněnému N. H. S. vyměřily trest na samé
spodní hranici trestní sazby. Pro výraznější snížení trestu, v daném případě
pod spodní hranici trestní sazby uvedeného kvalifikovaného trestného činu,
Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů s ohledem na povahu a charakter
činu, pro nějž byl obviněný odsouzen, a rovněž i výraznou míru, jíž se na jeho
spáchání aktivně podílel, jak v napadeném rozsudku rozvedl zejména soud prvního
stupně (viz strana 96 až 97), neshledal žádný důvod.
S ohledem na všechna výše rozvedená hlediska Nejvyšší soud právní posouzení
činu kladeného za vinu obviněnému N. H. S. shledal správným a v souladu se
zákonem. Jeho dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová