4 Tdo 216/2020-1023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. Č., nar. XY v
XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici
Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č. j. 6 To
64/2019-973, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně
pod sp. zn. 69 T 5/2018, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se v souladu s podmínkou uvedenou v §
265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 č.
j. 6 To 64/2019-973 zrušuje v části pod bodem II., v níž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti výroku o trestu ohledně obviněného R. Č.
II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. Č. nebere do vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2019 č. j. 69
T 5/2018-890 v trestní věci obviněných R. K. a R. Č. byl obviněný R. Č. uznán
vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„R. K. v úmyslu v budoucnu se obohatit kontaktoval počátkem roku 2015 v
Uherském Hradišti R. Č., kterému po dohodě o spolupráci při páchání níže
popsané trestné činnosti za slíbenou odměnu uložil nalezení osoby ochotné na
sebe převést podnikatelský subjekt a stát se jeho jednatelem, což se Č.
podařilo v osobě M. K., narozeného XY, který na sebe pod příslibem vyplacení
finanční odměny nechal převést společnost B. c., se sídlem v XY, IČO: XY,
jejímž se stal jediným jednatelem a společníkem. Dále obžalovaný K. uložil
obžalovanému Č. založení bankovních účtů této společnosti u ČSOB, a. s., a
Tatrabanky, a. s., což tento opět prostřednictvím M. K. učinil a jmenovaný K.
se tak stal dne 19. 1. 2015 jediným disponentem účtu společnosti B. c., č. ú.
XY, vedeného u ČSOB, a. s., a dne 12. 3. 2015 jediným disponentem účtu
společnosti B. c., č. ú XY, vedeného u společnosti Tatrabanka, a. s. Dalšími
kroky, které obžalovaný R. K. R. Č. uložil, bylo zřízení domény XY, e-mailové
schránky s adresou XY, zhotovení webových stránek společnosti a nalezení
skladovacích prostor, což tento opět ve spolupráci s M. K. realizoval.
Po uskutečnění všech těchto prvotních naplánovaných úkonů obžalovaný K. uložil
Č. objednání dodávky mražených kuřecích prsou objednatelem společností B. c., k
čemuž došlo objednávkou ze dne 4. 6. 2015, sepsanou Č. dle předlohy předané mu
K., kterou podepsal jménem jednatele M. K., u společnosti S Trade Group, s. r.
o., se sídlem Rubínová 5, 040 11 Košice, IČO: 46791005, Slovenská republika, na
kterou byla dodavatelem vystavena faktura č. 20150042 na částku 64.716,80 Eur,
která byla za účelem vzbuzení zdání seriózního jednání objednatele ve lhůtě
zaplacena. Další objednávka pak byla téže slovenské společnosti odeslána již s
tím, že za dodávku zboží nebude zaplaceno, a to obžalovaným Č. dne 30. 7. 2015
z Uherského Hradiště e-mailem ze schránky XY, a v této objednatel údajně
zastoupený M. K., který však již mezitím odstoupil z funkce jednatele
společnosti B. c. a obžalovaný Č. jej opět podepsal, požadoval dodání dvou
kamionů mražených kuřecích prsou značky Perdix o celkové hmotnosti 40,7 tuny.
Po dodání objednaného zboží pak přijaté faktury č. 20150057 a č. 20150058 na
částky 65.121,28 Eur a 65.945,60 Eur ve lhůtě splatnosti a ani poté nikdo z
obžalovaných neuhradil, i když následně obžalovaný K. zboží prodal společnosti
T. R., se sídlem XY, IČO: XY, kterou zastupoval a která za ně zaplatila ve
smyslu převodu příslušných částek ze svého účtu na účet společnosti B. c.,
avšak inkasovanou částku obžalovaný R. K. použil z větší části pro svoji
potřebu. Takto obžalovaní způsobili společnosti S Trade Group, s. r. o., škodu
ve výši 131.066,88 Eur, což v přepočtu při kurzu platném ke dni spáchání
trestné činnosti znamená částku 3.542.082,40 Kč.
Obdobně dále obžalovaný K. pověřil obžalovaného Č. odesláním další objednávky
kuřecích mražených prsou, což tento učinil dne 17. 8. 2015, kdy z Uherského
Hradiště ze stejného počítače i ze stejné e-mailové schránky a opět jménem
bývalého jednatele společnosti B. c., M. K. odeslal závaznou objednávku
společnosti S Trade Group, s. r. o., ve které objednal dodání dalších dvou
kamionů tohoto zboží, což učinil, aniž by byly před tím uhrazeny dřívější
faktury č. 20150057 a č. 20150058 za předchozí dodávku, přičemž v současně
probíhající e-mailové komunikaci F. také ubezpečoval, že platby za předchozí
dodávku byly již odeslány, což však neodpovídalo skutečnosti. Následujícího dne
pak navíc obžalovaný Č. F. odeslal dokument nazvaný „Detail platobného
príkazu“, čímž mělo dojít k potvrzení předchozího sdělení o odeslání plateb. K
další dodávce zboží však již nedošlo, neboť F. již pojal podezření na existenci
podvodného úmyslu na straně společnosti B. c., a další dodávku zboží již
nerealizoval. Pokud by však k dodávce dalšího zboží došlo, k čemuž jednání
obžalovaných směřovalo, způsobili by tito společnosti S Trade Group, s. r. o.,
vznik další škody ve stejné výši jako při předchozí dodávce“.
Za tuto trestnou činnost krajský soud obviněnému R. Č. uložil podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu u
obviněného R. K. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena
povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené S Trade
Group, s. r. o., se sídlem Rubínová 5, Košice, Slovenská republika, t. č. v
konkurzu, zastoupené správcem konkurzní podstaty Mgr. Tomášem Sabadošem, se
sídlem Mlynárská 15, Košice, částku 131.066,88 Eur.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v neprospěch
obviněného R. Č. do výroku o trestu též státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci
o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2019
č. j. 6 To 64/2019-973 tak, že z podnětu odvolání obviněného R. K. podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž
byl tento obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit společně a
nerozdílně s obviněným R. Č. na náhradě škody poškozené S Trade Group, s. r.
o., částku 131.066,88 Eur (výrok I.). Odvolání obviněného R. Č. a státního
zástupce pak byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce
a to v neprospěch obviněného R. Č. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. h) a l) tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek směřuje proti té části
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce
proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně proti výroku o trestu uloženého
obviněnému R. Č. Má zato, že pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici
zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku nebyly u obviněného
splněny potřebné zákonné podmínky. V uvedené souvislosti zdůraznil, že daný
postup lze uplatňovat jen ve skutečně výjimečných případech, kdy posuzovaný
pokus trestného činu nedosáhl takové závažnosti, jako je tomu u jiných typově
obdobných případů. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující
skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích
zákonné trestní sazby by byl pro pachatele nepřiměřeně přísný. Stejně tak
nepostačí jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho
spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života atd. Povahu a
závažnost pokusu je podle státního zástupce třeba posuzovat především z
hledisek uvedených v § 39 odst. 6 písm. a), b) tr. zákoníku. Povaha pokusu bude
vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru
a závažnosti činu, k němuž směřoval. I závažnost pokusu je dána především
typovou závažností trestného činu, k němuž směřoval, a rovněž tím, do jaké míry
se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Ohledně
toho, kdy lze dovodit, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo
pro pachatele pokusu nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i
trestem odnětí svobody kratšího trvání, se podle poukazu dovolatele vychází z
obdobných hledisek, jako při posuzování stejné podmínky podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, mimořádné snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku sama o sobě odůvodnit
nemůže.
Ve vztahu k argumentaci vrchního soudu dovolatel připustil, že zásada
diferenciace ukládání trestních sankcí ve skupinových věcech obecně je
předpokladem účinné soudní individualizace trestu. Zároveň však odvolacímu
soudu vytkl, že zmíněnou zásadu přecenil na úkor zákonnosti aplikace použitého
ustanovení, když v řízení nevyšla najevo žádná mimořádná okolnost, která by čin
obviněného R. Č. posouvala pod běžnou hranici trestnosti srovnatelných jednání
a která by ve svém důsledku znamenala výrazně nižší závažnost pokusu a tím
pádem i nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody, byť by byl obviněnému
vyměřen při spodní hranici standardní zákonné sazby. V tomto směru dovolatel
naopak vyzdvihl skutečnost, že obviněný byl tím z pachatelů, kdo fakticky
jednal, dvakrát odeslal objednávku podepsanou osobou, která již nebyla
jednatelem firmy, a přitom mu bylo známo, že dodané zboží nebude uhrazeno. Tím
uvedl poškozený subjekt v omyl a jeho jednání bezprostředně směřovalo ke
způsobení škody velkého rozsahu. Jeho úloha v trestné činnosti byla značná,
neboť aktivně plnil pokyny spoluobviněného K., přestože věděl, že jde o
protiprávní jednání. Při těchto zjištěních by podle dovolatele uložení trestů
odnětí svobody oběma obviněným ve stejné výměře (pět let) neznamenalo takové
porušení zákona, jako tomu bylo v případě použití moderačního ustanovení u
obviněného Č., pro něž nebyly splněny zákonné podmínky. Okolnosti posuzovaného
případu ani poměry tohoto obviněného nebyly nikterak výjimečné, aby tvořily
přesvědčivý podklad pro odůvodněné použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
Dovolatel své námitky uzavřel konstatováním, že soud prvního stupně své
rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. a odvolací soud následně pochybil způsobem předvídaným v § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., neboť tuto vadu po provedeném přezkumu nenapravil. Proto
navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 6 To 64/2019 v tom
rozsahu, v jakém byl přezkoumáván výrok o trestu ohledně obviněného R. Č.,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel
vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ
nutnosti rozhodnout způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
Opisy dovolání byly předsedou senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření jak obviněnému R. Č., tak jeho
obhájci. Obviněný se k podanému mimořádnému opravnému prostředku po věcné
stránce nevyjádřil, prostřednictvím svého obhájce se pak omezil pouze na
výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání
(č. l. 1015 spisu).
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr.
ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek
(odvolání) státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které je nejvyšší
státní zástupce opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h), l) tr. ř., na které odkázal.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa použitého dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena,
neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání státního zástupce ve veřejném
zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v
posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení
předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo namítanou
vadou zakládající existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
dovolatel rovněž uplatnil.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se
zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů
uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonných předpokladů. Druhá
alternativa tohoto dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů
trestů, které mají vymezenou sazbu v zákoně přesně definovaným rozpětím. Tak je
tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných
prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí
svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu
pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.
Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení její
horní hranice, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně
nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Pokud tedy nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího
soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení § 58 odst. 5 tr.
zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve prospěch obviněného R.
Č., je taková námitka z hlediska použitého důvodu dovolání právně relevantní (k
tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo
411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník
2004, svazek 26, č. T 617, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016
sp. zn. 3 Tdo 833/2016). Při posouzení její opodstatněnosti dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
Předně je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle § 58 odst. 5 tr.
zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby
též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu trestného činu nebo za pokus
trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a
závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby
odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně
přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Již z
názvu tohoto zákonného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“)
lze dovodit, že se jedná nikoli o pravidelný ale spíše o výjimečný postup,
který se neuplatní v běžných případech a který nemůže odůvodnit prosté
přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní
sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku
musí být v každém případě pečlivě odůvodněno. Z jeho dikce vyplývá, že pro
mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je
nezbytné současné naplnění dvou kumulativních podmínek, a sice že povaha a
závažnost přípravy nebo pokusu nebo pomoci jsou takové, že by použití běžné
sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (podmínka
první), a přitom nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody
kratšího trvání (podmínka druhá).
V obecné rovině platí, že čím vzdálenější byl pokus (kterého se dopustili
obvinění v nyní posuzované trestní věci) od dokonání trestného činu, tím bude
jeho závažnost a společenská škodlivost při současné absenci následku zpravidla
nižší, i když jinak je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin.
Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho
formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost
pokusu pak bude určována nejen typovou závažností trestného činu, k němuž
směřoval, ale i tím, do jaké míry se rozvinul, a rovněž tím, jaké skutečnosti
zabránily pachatelům v dokonání trestného činu (§ 39 odst. 6 písm. c/ tr.
zákoníku). Při posouzení zda lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené)
sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy (zde pokusu)
nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody
kratšího trvání, se pak vychází z obdobných hledisek jako při hodnocení stejné
podmínky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1772/2016 nebo ze dne 29. 6.
2016 sp. zn. 3 Tdo 666/2016 a v právní nauce např. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
798-799).
Dovolateli je nutno přisvědčit minimálně potud, že Krajský soud v Brně, pobočka
ve Zlíně, opřel své rozhodnutí poskytnout obviněnému R. Č. dobrodiní v podobě
mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené
trestní sazby o úvahy, které výše rozvedená judikatorní východiska ani obecně
uznávanou právní teorii zcela nereflektovaly. I podle názoru Nejvyššího soudu
působí poněkud nepřesvědčivě závěr obsažený v odůvodnění rozsudku, že ve věci
byly u tohoto obviněného dány takové zvláštní okolnosti stíhaného jednání, jak
má na mysli ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. V tomto směru se soud prvního
stupně v podstatě omezil na konstatování, že obviněný byl „pouhým“
vykonavatelem vůle spoluobviněného R. K., sám měl z trestné činnosti jen
omezený osobní prospěch, dopustil se „toliko“ pokusu trestného činu, a proto by
uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby pro něho bylo nepřiměřeně přísné.
Do jisté míry schizofrenně však působí následující zdůvodnění soudu, jímž
vysvětlil, proč u obviněného nepřistoupil k podmíněnému odkladu výkonu
uloženého trestu. Zde naopak akcentoval, že obviněný hrál v trestné činnosti
podstatnou roli a že jeho pokusné jednání částečně vedlo ke způsobení
škodlivého následku. To jsou ovšem skutečnosti, které by spíše svědčily pro
závěr, že jeho trestná činnost se co do závažnosti z běžného rámce typově
obdobných případů nikterak nevymykala. O co opírá své přesvědčení, že nápravy
obviněného lze dosáhnout i uložením trestu odnětí svobody kratšího trvání,
krajský soud nerozvedl prakticky vůbec, když v rámci vyhodnocení osobních
poměrů pachatele pouze zdůraznil jeho dosavadní bezúhonnost, která však z
hlediska posouzení existence podmínek podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku nemá sama
o sobě potřebný rozhodující právní význam.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, pak výše uvedené vady vzdor
odvolání státního zástupce nenapravil, přestože připustil, že v odůvodnění
napadeného rozsudku relevantní úvahy pro mimořádné snížení trestu u obviněného
R. Č. postupem podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku prakticky zcela absentují. Sám
pak dokonce poukázal na to, že jednání obviněného vykazuje parametry tzv.
ukončeného pokusu, kdy k zamýšlenému následku - v daném případě způsobení škody
na majetku poškozené společnosti S Trade Group, s. r. o. - nedošlo jen díky
obezřetnosti jejího statutárního zástupce F., který s ohledem na neuhrazení
předchozí dodávky kuřecího masa v přepočtu za více než 3 a půl milionu Kč na
další objednávku obviněných (učiněnou ve stejném rozsahu) již nereagoval.
Přesto vrchní soud podanému odvolání nevyhověl s odůvodněním, že pokud by
obviněnému R. Č. uložil trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby, tedy ve
výměře nejméně pěti let, naprosto by tím v důsledku absence odvolání státního
zástupce proti výroku o trestu i v neprospěch spoluobviněného R. K. nivelizoval
sankce uložené oběma obviněným, jakkoli jejich podíl a role na páchané trestné
činnosti byly rozdílné. I s ohledem na částečné doznání obviněného Č. označil
takový postup za zcela nepřijatelný, neboť by znamenal porušení zásady
diferenciace uložených trestů.
Tuto úvahovou konstrukci však Nejvyšší soud akceptovat nemohl. Aniž by
zpochybňoval obecný význam výše uvedené zásady jakožto účinného prostředku
soudcovské individualizace trestu a projevu depenalizace vyplývající z
trestního zákoníku, nelze tolerovat praxi, kdy soud v zájmu jejího faktického
vyjádření v individuální trestní věci zvolí cestu nesprávné či nedostatečně
odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného hmotněprávního ustanovení zákona
upravujícího ukládání trestních sankcí. Z hlediska dovolacího přezkumu pokládá
za podstatné, že výrok o trestu u obviněného R. Č., s přihlédnutím k tomu, jak
byl soudem prvního stupně zdůvodněn, byl zatížen vadou předpokládanou v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud odvolací soud připustil
existenci takového pochybení a přesto je po provedeném přezkumu nenapravil,
ačkoli mu v tom nic nebránilo ani z procesního hlediska, vědomě tím zatížil své
rozhodnutí vadou zakládající další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání nejvyššího státního
zástupce podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za splnění podmínky § 265p odst.
1 tr. ř., usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 6 To
64/2019 zrušil v části označené pod bodem II., a to v tom rozsahu, v němž bylo
zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. Č. do
výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude v
rozsahu zrušení znovu zabývat. Přitom bude postupovat v souladu s právním
názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s
odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby napříště při úvahách o možnosti užití
§ 58 odst. 5 tr. zákoníku v posuzovaném případě respektoval ustálenou soudní
judikaturu a věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení
všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici zákonné sazby přistoupit. Kritéria rozhodná z hlediska aplikace §
58 odst. 5 tr. zákoníku bude třeba zkoumat jednotlivě i v jejich v souhrnu.
Jedině tak lze akceptovat dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti nevzbuzující
závěr, zda v případě obviněného jsou dány předpoklady pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení, či zda bude
nezbytné uložit mu tento trest bez moderace v rámci zákonem stanovené trestní
sazby (zde podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku). Skutečnost, že R. K. i v důsledku
procesní pasivity či neobratnosti odvolávajícího se státního zástupce „vyvázl“
z řízení s trestem odnětí svobody v nejnižší možné výměře, sama o sobě
nezákonný postup při ukládání sankce spoluobviněnému R. Č. ospravedlnit nemůže.
Nejvyšší soud pak v důsledku výše uvedeného musel rozhodnout i v souladu s §
265l odst. 4 tr. ř., podle nějž vykonává-li se na obviněném trest odnětí
svobody uložený mu původním rozsudkem, a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto
trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Protože učiněným kasačním rozhodnutím
Nejvyššího soudu pozbyl v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce
napadený zamítavý výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci v této jeho části a
tím i výrok o trestu uložený obviněnému R. Č. rozsudkem Krajského soudu v Brně,
pobočkou ve Zlíně právní moci a tudíž i vykonatelnosti, znamená to zároveň, že
ve výkonu takto uloženého trestu u tohoto obviněného v projednávané trestní
věci nelze dále pokračovat. Jelikož z předloženého trestního spisu nevyplývají
žádné relevantní skutečnosti, jež by u obviněného v současném stadiu řízení
zakládaly kterýkoli z vazebních důvodů podle § 67 písm. a) - c) tr. ř.,
Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř., že se obviněný R. Č.
do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu