3 Tdo 833/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. B., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 13/2014, za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř.
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, zrušuje ve výroku o trestu.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. B. nebere do vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 57 T
13/2014, byl obviněný A. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1 al. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního
zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr.
zákoník“/ a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku na skutkovém základě, že „v blíže neurčené době nejméně od září roku
2011 do podzimu roku 2013 v bytě o velikosti 1+1 v 1. patře domu v ulici, L.,
měl nejméně 25x intimní kontakt s nezletilou poškozenou „X“ *), ačkoliv si byl
bezpečně vědom jejího věku, neboť šlo o dceru přítelkyně jeho otce, s nimiž žil
ve společné domácnosti, přičemž jejich intimní kontakty spočívaly v tom, že mu
nezletilá přes oblečení sahala na penis a mačkala ho, a nejméně ve dvou
případech, jednou v obývacím pokoji na gauči a jednou v koupelně, si nechal od
poškozené „X“, zatímco ležel na gauči u televize v obývacím pokoji, manipulovat
s pohlavním údem tak, že mu jej mačkala, třela a nejméně jednou mu sála
pohlavní úd do ztopoření a následně se sám nejméně jednou v přítomnosti
poškozené uspokojil, v dalším případě k němu přistoupila, když se sprchoval, a
v koupelně mu začala mačkat jeho již ztopořený úd po dobu nejméně půl minuty,
čemuž obžalovaný nijak nezamezil, neboť jeho záměrem bylo dosáhnout sexuálního
uspokojení, dále obžalovaný před nezletilou opakovaně onanoval při sledování
materiálů s pornografickou tématikou na počítači, jejichž obsahem byly různé
sexuální praktiky mezi dospělými osobami, čímž poškodil její mravní vývoj tak,
že u ní vzbudil předčasný zájem o sex“. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3
tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené
„X“ k rukám kolizního opatrovníka – Magistrátu města Liberec, částku ve výši
50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který je podal v neprospěch obviněného do
výroků o vině a trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně
zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
poté obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku, znovu odsoudil k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice
s dozorem při aplikaci ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené „X“ k rukám kolizního
opatrovníka – Magistrátu města Liberec, odboru sociální péče, nám. Dr. E.
Beneše 1/1, Liberec, částku ve výši 50.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 2. 2016 (§ 139 odst. 1
písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i obviněným napadený výrok o
vině z rozsudku soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce
dovoláním, které podal v neprospěch obviněného. Svůj mimořádný opravný
prostředek zaměřil výlučně do výroku o trestu a opřel jej o důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolatel považuje za nesprávný názor soudů, že u obviněného byly dány podmínky
pro užití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy k uložení
trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za trestný čin,
jímž byl uznán vinným (§ 185 odst. 3 tr. zákoníku); zvláště pokud odvolací soud
zároveň aplikoval i ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a obviněného pro výkon
trestu zařadil do věznice s dozorem. Poukázal na to, že z obecného hlediska
musí být pro postup podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně
splněny tři podmínky spočívající v tom, že jsou dány určité mimořádné okolnosti
případu nebo poměry pachatele, za nichž by bylo použití nesnížené sazby trestu
odnětí svobody, stanovené v konkrétním zákonném ustanovení, pro pachatele
nepřiměřeně přísné a přitom jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího
trvání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8
Tdo 550/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
24/2015 tr., dále zdůraznil, že při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné
respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze
přesvědčivě dovodit splnění všech shora uvedených podmínek. Nemůže se přitom
jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které
se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují
a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto
předpokladů lze hovořit o souhrnu okolností výjimečného charakteru. Dovolatel
připomněl, že Vrchní soud v Praze zdůvodnil užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
věkem obviněného blízkým věku mladistvých a existencí polehčujících okolností
uvedených v § 41 písm. l), o) tr. zákoníku, tedy že obviněný svým postojem
napomáhal k objasnění vlastní trestné činnosti, přispěl i k objasnění trestného
činu spáchaného spoluobviněným V. B. a rovněž vedl před spácháním trestného
činu řádný život; tedy obecně polehčujícími okolnostmi, které samy o sobě
mimořádné snížení trestu odnětí svobody neodůvodňují. Spáchání činu ve věku
blízkém mladistvým podle § 41 písm. f) tr. zákoníku přitom obviněnému nebylo
možno jako polehčující okolnost přiznat, neboť se stíhaného jednání dopouštěl
ve věku od 20 do 22 let. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a
psychologie navíc vyplynulo, že důvodem jeho jednání nebyla žádná okolnost
související s věkem a s tím spojenou osobnostní nevyzrálostí, ale jednalo se o
jednání situačně podmíněné, přičemž u obviněného byla zjištěna nadprůměrná
sexuální apetence.
Doznání obviněného pak podle dovolatele nebylo učiněno v takovém rozsahu, aby
je bylo možno považovat za úplné. Ani tato skutečnost proto nemohla odůvodnit
aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud soud druhého stupně
současně argumentoval také tím, že obviněný přispěl k objasnění trestné
činnosti páchané jeho bratrem V. B., nepřihlédl zároveň k důležité skutečnosti,
že inkriminované jednání obviněného bylo spouštěcím mechanismem, pod jehož
vlivem V. B. začal na poškozenou „X“ útočit obdobným způsobem, navíc za použití
násilí. Při tomto zjištění nemá dostatečný význam ani další dovozovaná
polehčující okolnost, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný
život.
Konstatování odvolacího soudu, že obviněný při zneužívání bezbrannosti
poškozené nepoužíval prvky násilí či výhrůžek a neejakuloval jí do úst,
nepovažuje dovolatel za podstatné. Podle jeho názoru naopak mělo význam
skutkové zjištění, že poškozená byla vystavena sexuálně motivovanému jednání
obviněného průběžně od svých čtyř let až do šesti let, tedy v mimořádně nízkém
věku. Právě to je nutno považovat za okolnost obzvláště přitěžující, neboť jde
o podstatně intenzivnější míru ohrožení, než s jakou je spojován příslušný
kvalifikační znak trestného činu znásilnění v podobě jeho spáchání na dítěti
mladším patnácti let. Nedostatečně byly podle dovolatele vyhodnoceny i
předpokládané následky na budoucí život poškozené, opakovanost jednání
obviněného i skutečnost, že se dopustil dvou trestných činů.
Za zcela nepřiléhavou označil dovolatel i úvahu soudu spočívající v porovnání
trestů uložených obviněnému a odsouzenému V. B., kdy u obou bylo při snížení
trestů pod dolní hranici trestní sazby použito jiného moderačního ustanovení. U
V. B. bylo totiž snížení trestu pod zákonem stanovenou trestní sazbu odůvodněno
užitím § 40 odst. 2 tr. zákoníku, tzn. že s ohledem na současné uložení
ochranného léčení, je možno jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou přitom
podle dovolatele nesouměřitelná. Skutečnost, že psychický stav jednoho ze
spoluobviněných vyžaduje uložení ochranné léčby, což najde odraz ve výměře
trestu odnětí svobody, neodůvodňuje úvahy o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody dalšímu spoluobviněnému pachateli, který žádným duševním onemocněním
netrpí.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru
dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, i všechna případná další
rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dále navrhl, aby bylo o dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal nutnost
rozhodnout v posuzované věci jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) r. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Svobody vyjádřil obviněný A. B. S
námitkami v něm obsaženými nesouhlasí. Nejvyšší státní zástupce podle jeho
mínění nevzal v úvahu prostředí, v němž se dopustil posuzované trestné
činnosti, a podíl dalších osob na poruchovém jednání nezletilé poškozené.
Obviněný odmítá, že by byl tím, kdo ji učil sexuální praktiky a současně dal
návod k páchání obdobné trestné činnosti i odsouzenému V. B. Zdůraznil, že
nezletilá měla ve zvyku sahat mužům do rozkroku. Ona byla tou, kdo obdobné
fyzické kontakty s ním aktivně vyhledávala a iniciovala je. Z doslechu se
obviněný dozvěděl, že její matka Š. F. byla v minulosti vykázána z azylového
domu, neboť se o svoji dceru nestarala a nechávala ji za peníze osahávat. Na
návyky dcery byla opakovaně upozorňována a o tom, co se v bytě dělo, věděla,
stejně jako otec obviněného a odsouzeného V. B. Přesto nic nepodnikli a bez
rozhodného zásahu sestry Š. F., svědkyně A. B., by tato trestná činnost policií
zřejmě nikdy vyšetřována nebyla. Obviněný dále zdůraznil, že se plně k trestné
činnosti doznal a usvědčil z ní i svého bratra. Správně byl hodnocen i jeho
věk, když ze znaleckého zkoumání z odvětví psychologie vyplynulo, že je spíše
osobností nezralou a v tomto smyslu se jeho profil blížil spíše mladistvému než
dospělému člověku. Jednáním poškozené byl překvapen a sdělil to její matce i
svému otci. Ti však nic neučinili, a proto nic nepodnikl ani on. O jeho duševní
nezralosti hovoří například i to, že po hádce se svojí družkou, kdy se opil,
souložil s partnerkou svého otce. To, co se v bytě odehrávalo, začal časem
pokládat za běžné. Za vývoj dítěte neměl žádný pocit zodpovědnosti, jestliže
jej neměly ani osoby starší než on. Pouze se o ně staral, když na ně jeho matka
neměla čas. Poškozená pak od matky věděla, co mají muži rádi, a rozhodla se
tímto způsobem obviněnému za jeho péči odměnit. Ve své výpovědi přitom nikdy
neuvedla, že by po ní obviněný sexuální praktiky sám vyžadoval.
Za daných okolností lze podle názoru obviněného napadený výrok o trestu z
rozsudku odvolacího soudu považovat za spravedlivý. S uloženým trestem se
smířil a dobrovolně již nastoupil jeho výkon. Námitky obsažené v dovolání jsou
pouze opakováním argumentace obsažené v řádném opravném prostředku, který podal
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci, se odvolací soud vypořádal dostatečně.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, rozhodl o
náhradě nákladů soudního řízení a věc projednal ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per
analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněnému (mimo jiné i z
podnětu odvolání státního zástupce) nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší
státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího
soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jeho argumentaci je nutno
z hlediska použitého důvodu dovolání považovat za právně relevantní (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek
26, č. T 617).
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§
265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo podáno, jakož i řízení
napadenému výroku předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání
uvedeny.
Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby
tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k
poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním
zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout
nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Z názvu tohoto zákonného
ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) lze dovodit, že se
nejedná o pravidelný ale o výjimečný postup, který se neuplatní v běžných
případech a který nemůže odůvodnit toliko samotné přesvědčení soudu, že trest
odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele
příliš přísný. Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v
každém případě pečlivě odůvodněno podle níže uvedených zásad.
Z dikce zákona vyplývá, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby je nezbytné současné naplnění tří (kumulativních)
podmínek. Těmi jsou existence určitých mimořádných okolností případu nebo
poměrů pachatele svědčících o tom, že použití normální (nesnížené) sazby trestu
odnětí svobody stanovené v konkrétním zákonném ustanovení by pro něho bylo
nepřiměřeně přísné, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody
kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů
pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě
zároveň; vždy ovšem postačí splnění alespoň jedné z nich. Žádnou z těchto
podmínek zákon výslovně neupravuje a vždy bude záležet na posouzení v každé
věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci
shora citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že ustanovení §
58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné používat jen tam, kde lze přesvědčivě
dovodit splnění všech podmínek v něm uvedených. Přitom se nejedná o souhrn
jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané
kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně
snižují jeho závažnost. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností
výjimečných.
Soudní praxe částečně vymezila řadu kritérií, podle nichž lze určit, jaké
okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění
dalších dvou, naplňují. Obvyklé polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr.
zákoníku, ke kterým soud přihlíží jako k okolnostem snižujícím závažnost
trestného činu při výměře trestu, a to zpravidla v rámci příslušné trestní
sazby, samy o sobě za výjimečné okolnosti případu, odůvodňující snížení trestu
odnětí svobody, považovat nelze. Jen kdyby některé polehčující okolnosti
uvedené v § 41 tr. zákoníku, případně jiné okolnosti tam neuvedené, nabývaly
takové intenzity a charakteru, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného
činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1
tr. zákoníku (např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti,
uvedené v § 41 písm. e/ nebo g/ tr. zákoníku apod.). Samotné doznání se k činu,
lítost nad činem, předchozí řádný život pachatele, náhrada škody apod. za
takové okolnosti zpravidla považovat nelze (k tomu srov. rozhodnutí publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. II/1967 tr., s. 14 a 15). U
zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, al. 2, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze okolnosti případu ve smyslu § 58 odst.
1 tr. zákoníku spatřovat ani v tom, že pachatel „pouze“ zneužil bezbrannosti
dítěte mladšího patnácti let a že na něm přímo nevykonal soulož, ale čin
spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Mimořádné okolnosti případu tedy nelze dovozovat pouze z mírnější alternativy,
kterou byla naplněna určitá skutková podstata trestného činu (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, svazek
38, č. T 1020).
Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody lze považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou a
výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby by byl pro něho zvlášť obtížný,
nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, nebo že pachatel je živitelem
mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, přičemž nepřítomnost
pachatele v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu
těchto osob apod. Nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že
před spácháním trestného činu nebyl dosud soudně trestán a po jeho spáchání
vedl řádný život, a ani to, že se k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho
objasnit.
K mimořádným okolnostem případu a poměrům pachatele pak musí přistoupit i
splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, a sice že by trest ukládaný v
zákonné sazbě byl za daných okolností nepřiměřený a že nápravy pachatele se
dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu
uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí
opírat o pečlivé zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele. Jak již bylo
zmíněno výše, nepostačí zde samotný názor soudu o přílišné přísnosti trestní
sazby se zřetelem k výši její dolní hranice. Aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku
pak nelze odůvodnit ani srovnáním trestu, který by postihl obviněného, s tím,
který již byl uložen jinému pachateli za obdobný útok na stejný zájem chráněný
trestním zákonem.
Lze tedy shrnout, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat
alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně
odůvodňuje či dokládá, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není
způsobilý vyjádřit jejich význam (ke všem shora naznačeným teoretickým
východiskům srov. rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp.
zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 24/2015 tr., na nějž ve svém dovolání poukázal i nejvyšší státní zástupce).
V posuzované trestní věci se soudy obou stupňů výše uvedenými kritérii důsledně
neřídily.
Již soud prvního stupně s dostatečnou pečlivostí a především akceptovatelnými
argumenty neodůvodnil, v čem jsou poměry obviněného anebo okolnosti spáchaného
trestného činu natolik mimořádné či výjimečné, že trest v dolní hranici zákonné
trestní sazby, která v daném případě činí pět roků, by byl pro něho nepřiměřeně
přísným. Za rozhodující důvody pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku označil u obviněného jeho věk, kdy se trestné činnosti dopouštěl od 20
do 22 let, jeho řádný život po spáchání skutku, dále to, že si na poškozené „X“
sexuální praktiky nevynucoval násilím, ale „pouze“ jí v nich nebránil, neboť mu
zároveň přinášely sexuální uspokojení, dále částečné doznání obviněného a v
neposlední řadě i sankci, která byla za trestnou činnost obdobného charakteru,
páchanou na téže poškozené, uložena jeho bratrovi V. B., jehož poškozená
hodnotila jako „méně hodného“. Poté se omezil na v podstatě lakonické
konstatování, že obviněnému přitěžuje nízký věk poškozené a opakování trestného
jednání (viz str. 10 písemného vyhotovení rozsudku).
Soud druhého stupně v rámci provedeného přezkumu již přistoupil k odůvodnění
správnosti postupu soudu prvního stupně při ukládání trestu o něco důsledněji
(viz str. 7/8 napadeného rozsudku). Správnosti jeho úvah však – s ohledem na
výše konstatovaná judikatorní východiska – rovněž nelze zcela přisvědčit.
Je mu třeba vytknout zejména to, že v dostatečné míře nepřihlédl k výrazně
nízkému věku poškozené „X“ (nar. 29. 3. 2007) v době, kdy na ní byla páchána
trestná činnost (září 2011 až podzim 2013). Potud bylo počínání obviněného
vysoce intenzivním ohrožením zájmu chráněného ustanovením § 185 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku (čin je spáchán na dítěti mladším patnácti let). Nelze přitom
přehlédnout, že nejen podle trestního zákoníku, ale i podle Úmluvy o právech
dítěte (čl. 16, 19) je nutné poskytovat zvýšenou ochranu právě malým dětem,
jejichž nezralost, nesamostatnost, rozumová nevyspělost, nedostatek fyzických
či psychických schopností a závislost na dospělých osobách jim prakticky
znemožňuje se účinně či dostatečně bránit právě proti takovým útokům a pro něž
jsou důsledky činu o to závažnější.
Za náležitě podložený nemá Nejvyšší soud ani závěr, že u obviněného byla dána
polehčující okolnost podle § 41 písm. f) tr. zákoníku, tj. že čin spáchal ve
věku blízkém věku mladistvých. Protože proces dospívání je věcí značně
individuální, závisí přiznání této polehčující okolnosti také na úrovni
fyzické, duševní a mravní vyspělosti pachatele, na stupni jeho socializace a na
tom, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchaném trestném činu, resp.
jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly na
jeho páchání vliv. Nelze si tedy vystačit jen s pouhým konstatováním věku
pachatele. Při správném posouzení, zda mu uvedená polehčující okolnost svědčí
či nikoli, je namístě vzít v úvahu i charakter trestné činnosti, jíž se
dopustil. Věk ještě výrazněji nepřekračující hranici 18 let (§ 2 odst. 1 písm.
c/ zákona o soudnictví ve věcech mládeže), může hrát jinou roli např. u
pachatele majetkového deliktu nebo trestné činnosti výtržnického charakteru, a
rozdílnou u pachatele závažného trestného činu proti lidské důstojnosti v
sexuální oblasti, jehož se navíc vědomě dopouští na dítěti v předškolním věku,
ačkoli mu musí být známo (jako tzv. notorieta), že takové aktivity jsou obecně
považovány za mimořádně zavrženíhodné a v tomto smyslu představují přísné
společenské tabu. Z tohoto pohledu se soudy věcí nezabývaly vůbec.
K otázce významu dalších polehčujících okolností a jejich možného dopadu na
aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody Nejvyšší soud zaujal své stanovisko již v předcházejících
odstavcích.
Lze uzavřít, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně,
neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud proto z jeho podnětu za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl
tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, zrušuje ve výroku o
trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu
soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí v rozsahu
zrušení bude znovu zabývat, přičemž v novém řízení bude povinen postupovat v
souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém
rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby nově při úvahách o možnosti užití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku v posuzovaném případě respektoval ustálenou soudní judikaturu a přitom
se neomezil na pouhou enumeraci polehčujících a přitěžujících okolností na
straně obviněného, jak učinil ve zrušeném rozhodnutí. Bude třeba věnovat mnohem
větší pozornost jejich podrobnému zhodnocení, a to jednotlivě i jejich v
souhrnu. Jedině tak lze učinit dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti
nevzbuzující závěr, zda v případě obviněného A. B. jsou splněny podmínky pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení,
anebo zda bude nezbytné, aby obviněnému uložil trest (bez moderace) v rámci
zákonem stanovené trestní sazby (§ 185 odst. 3 tr. zákoníku).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího
soudu pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v
Praze právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu,
který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud
zároveň podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný A. B. nebere do
vazby, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež
by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle
ustanovení § 67 a) až c) tr. ř. Aktuální důvod zajištění osoby obviněného -
vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. (obava z pokračování v trestné činnosti)
přitom v současné době bez dalšího nelze vyvozovat ani z charakteru
inkriminovaného jednání, když dosud bezúhonný obviněný podle zjištění soudů
jednak netrpí žádnou sexuální deviací (pedofilie) a od spáchání skutku (2011 –
2013) do nástupu výkonu trestu odnětí svobody 13. 5. 2016 se choval řádně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.