5 Tdo 181/2016-52
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, jenž rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 3 T 45/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, pokud jím bylo
rozhodnuto
- jednak v návětí o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 3 T 45/2013, ve výrocích o vině pod
body 3b) a 6), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se
poškozených J. S., a J. H.,
- jednak v bodě I. o uznání viny pro skutky popsané pod body 1) a 2), o
trestu a o náhradě škody týkající se poškozených J. S. a J. H.,
- jednak v bodě III. o tom, že ve zbytku zůstal napadený rozsudek
nedotčen.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn.
3 T 45/2013, byl obviněný J. V. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2) trestným činem
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 3a,b) pokračujícím
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v
bodě 4) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, v bodě
5a,c) pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě
6) přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku.
2. Výše uvedené trestné činy podvodu a úvěrového podvodu ve stručnosti
spočívaly v tom, že v období od měsíce května 2009 do 28. 4. 2011 při uzavírání
smluv o půjčce s fyzickými osobami či při podání žádostí o úvěr u bankovních a
nebankovních institucí zamlčel výši a množství svých předešlých závazků a s
nimi spojený rozsah měsíčních splátek, které byl povinen hradit, což vedlo k
uzavření předmětných smluv, jež by jinak nebyly uzavřeny. Přečin poškození
věřitele byl (zjednodušeně uvedeno) spatřován v tom, že dne 2. 6. 2011 společně
se svojí manželkou H. V. jako darující uzavřeli darovací smlouvu, kterou
obdarované M. R., matce manželky obviněného, darovali nemovitosti, které měli
ve společném jmění manželů, v obci a katastrálním území Z. a obviněný tak
učinil, ač věděl, že v té době má nesplacené závazky vůči více věřitelům v
celkové výši 1 174 764,73 Kč a že nemá žádný jiný majetek, z něhož by jeho
věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. Za výše uvedené trestné činy byl
obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
3. Naproti tomu byl obviněný J. V. podle § 226 písm. b) tr. řádu
zproštěn obžaloby pro skutek v obžalobě uvedený v bodě 5b) a kvalifikovaný jako
přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (v tomto směru v rozsudku
chybí náležité označení obžaloby, ohledně které soud prvního stupně zprostil
obviněného, a to uvedením státního zástupce příslušného státního
zastupitelství, dne a spisové značky, chybí i citace konkrétního důvodu
zproštění podle zákonného ustanovení, v němž se tento důvod nachází).
4. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo
rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
5. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. V. odvolání. Na jeho
podkladě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 9.
2015, sp. zn. 4 To 374/2015, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a f), odst.
2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodech 3
a) – b) a 6), dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkající se
poškozených J. S., J. H. a D. B. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu
znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. V. vinným v bodě 1) [původně 3b)]
přečinem podvodu a v bodě 2) [původně 6)] přečinem poškození věřitele podle §
222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za výše uvedené přečiny a
za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., trestný
čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., přečin úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pokračující přečin podvodu podle §
209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nedotčen,
byl obviněný J. V. odsouzen podle § 209 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 4 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 1 tr.
řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu
byla věc ohledně dílčího útoku původně uvedeného pod bodem 3a) výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, který spolu s dalším dílčím útokem byl
kvalifikován jako zločin podvodu § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,
vrácena soudu prvního stupně.
6. V rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem
soudu druhého stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí [původní bod 3a) rozsudku soudu prvního stupně], jak
bylo rozvedeno shora, následně Okresní soud ve Strakonicích rozhodl usnesením
ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 3 T 45/2013, kterým podle § 231 odst. 1 a § 223
odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní
stíhání zastavil, a to vzhledem k předchozímu odsuzujícímu rozsudku soudu
druhého stupně, jímž byl obviněnému uložen shora uvedený podmíněný trest odnětí
svobody. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 11. 2015.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
7. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal
obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. Obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení. V rámci vymezení
dovolacího důvodu obviněný nejprve namítl, že odmítnutím návrhů na doplnění
dokazování, kterými měla být prokázána absence subjektivní stránky jeho
údajného podvodného jednání, zejména pokud jde o peněžní ústavy, nemohlo dojít
k náležitému objasnění všech okolností zásadních pro rozhodnutí o jeho vině.
Při sepisování všech písemností předcházejících poskytnutí úvěru či půjčky
totiž obviněný pouze odpovídal na dotazy pracovníka banky, který tyto údaje sám
zapisoval na počítači v bance do elektronického formuláře, obviněný přitom
nebyl nikdy dotazován, zda má jiné měsíční splátky z jiných závazků.
Pochybnosti o odpovědném přístupu pracovníků poškozené obchodní společnosti GE
Money Bank, a. s. (dále též jen „GE“) podle obviněného vzbuzuje i skutečnost,
že jeden a tentýž pracovník banky, pan V. R., sepisoval s dovolatelem žádost o
úvěr jak dne 4. 12. 2009, tak i dne 26. 4. 2010, kdy si jmenovaný musel být
vědom vlastního předchozího jednání, ovšem ani podruhé žádný závazek do
elektronického formuláře neuvedl. Obdobné námitky uplatnil dovolatel i v
případě získání půjčky od obchodní společnosti Provident Financial, s. r. o.
(dále též jen „PF“), která na tiskopisu ani nemá žádný požadavek na přiznání
jiných finančních závazků, dotazován byl pouze na jiné závazky vůči samotné
této obchodní společnosti PF. Ani v jednom případě tak obviněný podle svého
přesvědčení žádné relevantní informace nezatajoval, pracovníky těchto
právnických osob tak neuváděl v omyl, nesděloval jim nepravdivé údaje,
podstatné údaje jim ani nezamlčoval, proto jeho jednání nebylo správně právně
posouzeno. Zásadní chybu přitom obviněný J. V. spatřoval v tom, že soudy
nevyslechly svědky z řad pracovníků uvedených právnických osob, s nimiž
předmětné smlouvy o úvěru, resp. půjčce, sjednával.
9. Dále obviněný uvedl, že až na výjimky plnil svoje finanční závazky až
do okamžiku ztráty zaměstnání dne 31. 5. 2011. V době, kdy sjednával s
fyzickými osobami půjčky peněz, nic nenasvědčovalo tomu, že nebude moci těmto
svým závazkům v budoucnosti dostát, měl stabilní zaměstnání s nadprůměrným
příjmem, který mu umožňoval přistoupit na takové závazky, jaké jsou v
rozhodnutích soudů obou stupňů popsány, rozhodně tehdy nespoléhal na nějaké
nejisté okolnosti do budoucna.
10. K přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že provedené důkazy a z nich vyvozené
závěry jsou v extrémním rozporu. Napadl především závěr soudů obou stupňů, že
jako dlužník jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele či věřitelů,
neměl takový zájem, který navíc musí být trvalý a nikoli přechodný. Dovolatel
vysvětlil, že spolu s manželkou darovali předmětné nemovitosti své příbuzné z
důvodu ochrany před marnivým a nezodpovědným jednáním vlastního syna. Pokud by
podle obviněného skutečně jeho úmysl směřoval ke zcizení těchto nemovitostí
proto, aby nebyl postižen ve prospěch věřitelů v rámci případného exekučního
řízení, pak by sám iniciativně nepodával společně se svou manželkou insolvenční
návrh, aby soud zjistil jejich úpadek a současně povolil jejich oddlužení. Při
veřejném zasedání dne 22. 9. 2015 u odvolacího soudu byla předložena jako důkaz
zpráva insolvenčního správce, ze které vyplývalo, že z celkové dlužné částky ve
výši 752 733 Kč zbývalo uhradit 149 364 Kč, obviněný J. V. je tak přesvědčen,
že věřitelé budou nakonec uspokojeni ze 100 % svých pohledávek. Tato skutečnost
nebyla soudem druhého stupně vůbec zohledněna, důkaz nebyl ani nijak hodnocen.
Obviněný J. V. je dále přesvědčen, že nemůže obstát konstrukce soudu prvního
ani druhého stupně, že majetek záměrně vyvedl ze své dispozice, aby zkrátil své
věřitele, pokud vzápětí sám podal insolvenční návrh, navrhl oddlužení, věřitelé
s ním souhlasili a návrhu bylo vyhověno. Ostatně nikdo z věřitelů ani nepodal
žalobu k soudu, kterou by se domáhal neplatnosti předmětné darovací smlouvy. I
v tomto směru je obviněný J. V. přesvědčen, že mezi skutkovými závěry soudu
prvního a druhého stupně a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor.
11. Na závěr obviněný J. V. namítl, že soudy obou stupňů se řádně
nezabývaly jeho zdravotním stavem, který nebyl s náležitou pečlivostí v průběhu
řízení zkoumán, nebylo provedeno potřebné dokazování ke zjištění, zda s ohledem
na jeho zdravotní stav nebyla v době spáchání jednotlivých skutků vyloučena
jeho trestní odpovědnost.
12. Na základě výše uvedeného potom obviněný J. V. Nejvyššímu soudu
navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 4 To 374/2015, a podle
§ 265l odst. 1 tr. řádu mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva a k dovolání
obviněného se nevyjádřil, pouze k dotazu dovolacího soudu souhlasil s
projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných
rozhodnutí, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu. S
projednáním a rozhodnutím dovolacího soudu v neveřejném zasedání vyjádřil
souhlas i obviněný.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
III./A Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně
vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí,
aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu
uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
16. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního
práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných
právních odvětví. Podstatou je aplikace těchto norem na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení jejich
aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se
dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které
soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu
zásadně nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako
mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
III./B K trestnému činu úvěrového podvodu
17. Základní námitka dovolatele spočívala v nesprávném právním posouzení
těch dílčích útoků, jichž se podle rozsudků soudů prvního a druhého stupně
dopustil obviněný J. V. vůči poškozené GE, neboť neuvedením údajů o jeho
dalších závazcích nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového
podvodu, a to nejméně proto, že tak nečinil úmyslně. Taková námitka je
uplatněna právně relevantně a odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Další
část výhrad byla procesní povahy, neboť obviněný namítal nedostatky v
dokazování (zejména pokud jde o neprovedení navržených důkazů výslechem
svědků), resp. v učiněných skutkových zjištěních, což samo o sobě uvedený
dovolací důvod nenaplňuje, ale ve spojitosti s naznačenou otázkou naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, především
jeho objektivní a subjektivní stránky, nabývají i tyto námitky též na významu,
jak bude rozvedeno níže, a proto se i jim dovolací soud podrobněji věnoval.
K hmotněprávním otázkám
18. Nejprve je třeba uvést, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 211
tr. zákoníku patří mezi tzv. obohacovací majetkové trestné činy, uvedené
ustanovení je speciálním případem podvodu (obecná úprava podvodu je obsažena v
§ 209 tr. zákoníku). Objektem je cizí majetek v oblasti úvěrování. Ustanovení §
211 odst. 1 tr. zákoníku, které v daném případě bylo obviněnému kladeno za
vinu, obsahuje tzv. složitou skutkovou podstatu, neboť některé znaky jsou
uvedeny ve více alternativách. Tohoto trestného činu se tak může dopustit
pachatel, pokud při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí.
Obžalovanému bylo v bodech 2) a 4) rozsudku soudu prvního stupně z uvedených
více variant podle právní věty kladeno za vinu, že při sjednávání úvěrové
smlouvy uvedl nepravdivé údaje a zamlčel podstatné údaje [pod bodem 2) je
uvedeno „skutečnosti“].
19. Podle standardních výkladů obsažených v odborné literatuře se
uvedením nepravdivých údajů rozumí poskytnutí druhé smluvní straně takových
údajů, jejichž obsah neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace. Jakkoliv je v tomto směru formulováno jednání velmi široce a jde vlastně v
prvním odstavci o formální delikt, u něhož není třeba naplnění tzv. účinku
projevujícího se na hmotném předmětu útoku, přesto nejde o trestný čin v
případech, kdy byl sdělen jakkoliv bezvýznamný údaj neodpovídající realitě, ale
musí jít o skutečnost důležitou pro uzavření úvěrové smlouvy (nebo pro čerpání
úvěru v případě naplnění druhé alternativy, o niž v projednávaném případě
nešlo). To plyne především z principu subsidiarity trestní represe a principu
řešení věcí prostředky trestního práva až v poslední řadě (tzv. princip „ultima
ratio“). K takovému závěru lze ovšem dospět i výkladem uvedené alternativy,
která sice nežádá výslovně, aby šlo o okolnost tak významnou, že by byla pro
uzavření smlouvy o úvěru podstatná, ale je třeba toto dovodit ze slov druhé
alternativy spočívající v zamlčení „podstatných údajů“, tedy argumentem
systematickým (není možné přistupovat ke dvěma typově podobným způsobům klamání
druhé smluvní strany tak rozdílným způsobem, že při uvedení nepravdivých údajů
může jít o údaje jakkoliv bezvýznamné pro uzavření smlouvy, zatímco v případě
zamlčení jen o ty pro uzavření smlouvy podstatné, rozhodující). Současně je
takový výklad z pohledu pachatele v jeho prospěch (in bonam partem), bylo by
tak možno užít i dovolené analogie ve prospěch pachatele, mnohem spíše ale jde
o výklad logický podle podobného, tedy a simili, i když se takového výkladu
zákonodárce výslovně nedovolává. Takový výklad omezuje dosah skutkové podstaty
na užší okruh případů, než na který skutečně při doslovném výkladu dopadá,
proto jde o výklad restriktivní. I při užití teleologického výkladu jako tzv. koruny výkladu (tzv. teleologická redukce) lze dospět k závěru, že zákonodárce
sice chtěl lépe chránit poskytovatele úvěru před klamavým jednáním druhé
smluvní strany, a proto zavedl speciální skutkovou podstatu, která má před
obecnou úpravou podvodu dostat přednost, přesto v souladu s principem
subsidiarity trestní represe nechtěl trestně postihovat uvedení jakékoliv
drobné a nevýznamné nepravdy sdělované osobám poskytujícím úvěr (zpravidla
bankám či jiným podnikatelům k tomu oprávněným), ale jen případy uvedení
nepravdivých skutečností, které by poskytovatele úvěru vedly k tomu, že by
smlouvu o úvěru buď vůbec nesjednal (resp. úvěr neposkytl), anebo alespoň
nesjednal v takové podobě a za takových podmínek, za jakých o ní při sdělených
údajích uvažoval. Je totiž třeba stále mít na paměti, že jde o speciální případ
podvodu, který v obecné rovině pro dokonání požaduje oklamání druhé smluvní
strany, na základě něhož je učiněna majetková dispozice na úkor jednoho
subjektu (zpravidla oklamaného) a ku prospěchu dalšího subjektu (zpravidla
pachatele). Jde přitom stále i při takovém výkladu o tzv.
předčasně dokonaný
delikt, kterým jsou zvýšeně chráněny subjekty poskytující úvěry, protože již
samotné klamání shora naznačeným způsobem zakládá trestní odpovědnost
pachatele, aniž by nutně musela vzniknout poškozenému (klamanému) škoda, ale
dokonce aniž by smlouvu o úvěru uzavřel (srov. „při sjednávání úvěrové
smlouvy“). I bez provedeného zdůvodnění k takovému závěru, že i v případě
uvedení nepravdivých údajů musí jít o údaje, resp. skutečnosti, důležité pro
uzavření úvěrové smlouvy (nebo poskytnutí úvěru) dospívá i odborná literatura -
např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2109, marg. č. 6; naproti tomu poněkud jinak
Žďárský, Z., in Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a
kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015,
str. 1254 a násl., byť i on uznává, že vždy při uvedení nepravdivých informací,
zejména nevznikla-li jednáním pachatele škoda (např. i při uvedení nepravdivých
údajů pachatel poskytnutý úvěr řádně splácel), je třeba náležitě zvážit
společenskou škodlivost takového jednání a přihlédnout k subsidiaritě trestní
represe (tak bod 7., naproti tomu v bodu 19. zdůrazňuje při zohlednění
doslovného výkladu odchylky ve zmíněných formách jednání – uvedení jakýchkoliv
nepravdivých údajů a zamlčení toliko údajů podstatných).
20. Na potřebu testu proporcionality uvedených různých forem spáchání
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku opakovaně upozorňoval ve
svých rozhodnutích i Ústavní soud. Tak v nálezu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I.
ÚS 631/05, který byl publikován ve svazku 43 pod č. 205/2006 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), uvedl, že v případě formálního
deliktu úvěrového podvodu, má-li trestní stíhání obstát v testu
proporcionality, musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda
uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit
zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu
nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz,
tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské
a spotřebitelské úvěry; zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný
úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy
vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění. V nálezu ze
dne 17. 4. 2009 pod sp. zn. III. ÚS 1748/08, který byl uveřejněn ve svazku 53
pod č. 88/2009 Sb. n. a u., se Ústavní soud instruktivně věnoval ve spojitosti
s výkladem zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu principu
subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“, restriktivnímu výkladu
zákonných znaků trestného činu, zdůraznil vedle zásady odpovědnosti za zavinění
(nullum crimen sine culpa) též to, že v případech podezření ze spáchání
úvěrového podvodu nelze odhlížet od velké variability okolností, za nichž k
uzavírání příslušných smluv dochází, zejména od podstatných rozdílů mezi úvěry
podnikatelskými a drobnými úvěry spotřebitelskými, že obecné soudy musejí vzít
v úvahu všechny okolnosti, i pokud jde o eventuální nesprávný postup pracovníků
poškozených podnikatelských subjektů a možný skutkový či právní omyl na straně
podezřelých, kteří mohli při uzavírání smluv čelit nátlaku, manipulaci či
zkreslování významu požadovaných údajů ze strany pracovníků či
zprostředkovatelů podnikatelského subjektu, zainteresovaných na dosažení co
největšího počtu uzavřených smluv.
21. V daném případě dostává shora uvedený rozbor další rozměr, neboť
soud prvního stupně a následně ani soud druhého stupně si neujasnily, zda v
případě úvěrového podvodu, jenž měl být spáchán vůči poškozené GE pod body 2) a
4), měl obviněný uvést nepravdivé údaje, anebo zda měl zamlčet podstatné údaje
(pod bodem 2. v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je pak nesprávně užit
termín „skutečnosti“). Podle skutkové věty mělo klamání obviněného spočívat v
tom, že měl uvést, že „nemá žádné jiné měsíční splátky“, ač měl další závazky.
Již dříve Nejvyšší soud judikoval, že nejde o uvedení nepravdivých údajů, ale o
jejich zamlčení, pokud po pachateli nebylo požadováno speciální prohlášení, že
nemá žádné jiné závazky, naopak pokud takové prohlášení bylo požadováno a
pachatel je v rozporu se skutečností učinil, jde o uvedení nepravdivého údaje
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010). Tím ale
zároveň nabývá na významu shora uvedená argumentace zdůvodňující, že není možno
nahlížet diametrálně odlišně na nepravdivě uvedené údaje a údaje zamlčené, byť
zákonodárce výslovně žádá jen u posledně uvedených údajů, aby byly podstatné.
Požadavek na sdělení určitého údaje ze strany poskytovatele úvěru se tak jeví
být spíše indikátorem toho, že pro poskytovatele jde o údaj podstatný, nicméně
bude vždy na něm, jak ten který údaj vyhodnotí a zda jej určitý konkrétní údaj
povede k tomu, že by smlouvu o úvěru neuzavřel, příp. neuzavřel za daných
podmínek. V tomto směru je právní věta soudu prvního stupně, kterou akceptoval
i soud odvolací, nejasná, není zcela zřejmé, jaké skutkové zjištění učinily v
naznačeném směru soudy prvního a druhého stupně a zda takové skutkové zjištění
správně subsumovaly pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty. Zřejmě oba
soudy vycházely z té varianty, že tyto skutečnosti uvedl sám obviněný (čemuž by
nasvědčovala formulace skutkové věty), neboť takovou žádost sám podepsal. Na
druhou stranu ale jde u spotřebitelských smluv o úvěru často o smlouvy
formulářové, tzv. adhezní, do jejichž textu slabší smluvní strana (spotřebitel)
nemůže jakkoliv zasahovat a buď smluvní ujednání přijme nebo nikoli (tzv. take
it or leave it – vezmi nebo nech), závisí pak mnohdy na konkrétním postupu
konkrétních osob při sjednávání smlouvy o úvěru, jak silnější smluvní strana
(banka prostřednictvím svých pracovníků) požadovala úplné vyplnění všech předem
nastavených kolonek či na jejich vyplňování sama rezignovala a nepovažovala je
za potřebné, nezbytné. Totéž je možno vztáhnout i na žádost o úvěr, v níž bylo
v kolonce „Jiné měsíční splátky“ vyplněno 0 CZK, a to v obou projednávaných
případech (č. l. 236 a 242 trestního spisu). Je přitom zřejmé, že jde o
formulář GE, nikoli o vlastní text obviněného.
K procesním otázkám
22. Zde by bylo také namístě vypořádat se s odvolacími námitkami
obviněného, které následně učinil součástí svého dovolání, že nebylo v
dostatečném rozsahu provedeno dokazování, neboť nebyly provedeny navržené
důkazy, zejména pak výslech svědka V. R., s nímž obviněný sjednával obě smlouvy
o úvěru uzavřené s GE. Odvolacímu soudu zde lze vytknout, že se s obhajobou
obviněného řádně nevypořádal, dopustil se dokonce i vážných procesních vad,
které sice samy o sobě nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný
jiný), nicméně ve spojitosti s dalšími vadami zmíněnými na jiných místech
tohoto rozhodnutí na ně dovolací soud musí reagovat, neboť jde o zásadní
procesní vady, které jsou soudům nižších stupňů opakovaně vytýkány judikaturou
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vykládající pravidla dokazování a požadavky
na spravedlivý proces, zejména pak pokud jde o jeho kontradiktornost.
23. Tím, že se soud druhého stupně nevypořádal s návrhy na doplnění
dokazování, které obviněný učinil v rámci odvolacího řízení, zatížil své
rozhodnutí vážnou procesní vadou, která měla vliv i na nedostatečná skutková
zjištění a možnou nesprávnost při subsumpci daného případu pod příslušné
zákonné ustanovení. Tato procesní vada spočívá v tom, že soud druhého stupně v
rámci veřejného zasedání vůbec nerozhodl o návrzích na doplnění dokazování, byť
dokazování prováděl (aniž by z protokolu o veřejném zasedání bylo patrné, že by
bylo nějak formálně předsedou senátu ohraničeno), z více navržených důkazů
odvolací soud provedl jen některé, o dalších důkazních návrzích vůbec
nerozhodl, své rozhodnutí tak ani neodůvodnil. Tím řízení zatížil vážnou
procesní vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazů, takové vedení trestního
procesu je v rozporu s právem na spravedlivý („fair“) proces ve smyslu čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb., respektive čl. 36 a následujících Listiny základních práv
a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“).
24. Zde je namístě upozornit na ustálenou rozhodovací praxi zejména
Ústavního soudu, která se tzv. opomenutých důkazů týká. Předně je třeba
připomenout, že rozsah dokazování sice určuje soud, nicméně takový postup nesmí
vykazovat prvky svévole. Obviněnému náleží právo navrhovat důkazy, jejichž
provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých
skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní
nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2); přitom takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního
odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (tak nález Ústavního soudu ze
dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 uveřejněný ve svazku 56 pod č. 60/2010
Sb. n. a u.). Možnými důvody pro zamítnutí návrhů na doplnění dokazování se pak
Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí – za všechny je možno zmínit např.
nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 uveřejněný ve svazku 32 pod č.
26/2004 Sb. n. a u., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 uveřejněný
ve svazku 8 pod č. 76/1997 Sb. n. a u., z poslední doby pak např. nález ze dne
21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1173/11 uveřejněný ve svazku 61 pod č. 121/2011 Sb.
n. a u., nález ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 uveřejněný ve svazku 60
pod č. 32/2011 Sb. n. a u., nebo nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09
uveřejněný ve svazku 55 pod č. 254/2009 Sb. n. a u.
25. V tomto případě soud druhého stupně především, pokud jej neprovedl,
nerozhodl o zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka
V. R. Neprovedením tohoto důkazu se pak zabýval na straně 11 svého rozhodnutí,
věnoval mu dvě věty, přičemž jednak předjímal obsah tohoto důkazního
prostředku, který nebyl proveden („že by si svědek nic nepamatoval“), jednak
jej považoval za nadbytečný s ohledem na skutečnost, že to byl obviněný, kdo
čestným prohlášením stvrdil správnost v žádosti vykazovaných údajů. Přitom jak
bylo shora uvedeno, právě v případech úvěrových smluv s právnickými osobami
podnikajícími v oblasti poskytování úvěrů je třeba zvláště pečlivě zkoumat
okolnosti uzavírání smluv, případné nesprávné postupy pracovníků těchto
poškozených podnikatelských subjektů, možné skutkové či právní omyly na straně
podezřelých, kteří mohli čelit nátlaku či manipulaci etc. K tomu je nepochybně
výslech osoby jednající za daný podnikatelský subjekt potřebný (a ukáže-li se
taková potřeba i dalších svědků pro daný subjekt pracujících – např. osob
fakticky schvalujících sjednání smlouvy). Neobstojí proto argumentace soudu
druhého stupně v jeho rozsudku spočívající v tom, že navržený důkazní
prostředek nemá vypovídací potenci, neboť důvodem této argumentace byla
presumpce ztráty paměti navrženého svědka, aniž by pro tento závěr svědčil
jakýkoliv další důkaz (jakkoliv se úvaha soudu odvolacího nakonec může ukázat
jako správná, není možno ji bez provedení důkazu presumovat). Bez provedení
takového důkazu se ze stejných důvodů jeví jako nepřesvědčivý i argument, že
tento důkazní prostředek je nadbytečný, neboť řádné zjištění průběhu uzavírání
smlouvy o úvěru je rozhodující pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele
formálně naplňujícího znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1 tr. zákoníku, jak plyne ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu (zejména
dříve zmíněných nálezů sp. zn. III. ÚS 1748/08, jehož se dovolával i obviněný,
a sp. zn. I. ÚS 631/05).
26. Řádné posouzení jednání pracovníků poškozené banky GE získává na
významu vzhledem ke skutečnosti, že sama banka při druhém jednání obviněného
vůči ní, které je popsáno v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně (tj. dne 26.
4. 2010), musela vědět, popř. při zachování náležité opatrnosti nejméně měla a
mohla vědět, že obviněným podle skutkových zjištění nalézacího soudu sdělený
údaj o tom, že nemá žádné další závazky, resp. měsíční splátky, je zjevně
nepravdivý, neboť ona sama byla jeho věřitelem na základě smlouvy o úvěru
sjednané dne 4. 12. 2009, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsáno pod
bodem 2). Argumentací obviněného uplatněnou v rámci odvolání se však v tomto
směru odvolací soud nezabýval, byť i jednání samotné poškozené je pro uplatnění
trestní odpovědnosti z hlediska subsidiarity trestní represe významné, jak bylo
rozvedeno shora, zvláště jde-li o ochranu majetku subjektu podnikajícího v
oblasti poskytování úvěrů. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že údaje
týkající se bonity klienta jsou pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru zásadní
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014). Obdobně
se Nejvyšší soud vyjádřil i ve svém usnesení ze dne 15. září 2015, sp. zn. 7
Tdo 1038/2015, podle kterého omyl ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu
podle § 211 tr. zákoníku může spočívat v tom, že pachatel zamlčí úvěrujícímu
svou schopnost řádně splácet úvěr. Přitom nepravdivé údaje se mohou týkat
okolnosti, že pachatel předstírá neexistenci jiných závazků, anebo závazky v
nižších částkách. Od této ustálené judikatury dovolací soud nemá důvod se ani v
této věci jakkoliv odchylovat. Na druhou stranu je ale každý případ zapotřebí
posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V dané věci je
především třeba přihlížet k chování samotné poškozené GE, která si při
sjednávání druhé smlouvy byla či nejméně měla a mohla být vědoma, že obviněným
sdělený údaj je zjevně nepravdivý, pokud obviněný neupozorňuje alespoň na
předchozí vzájemnou smlouvu. Je proto otázkou v tomto konkrétním případě,
nakolik uvedený údaj byl pro poškozenou GE významný a určující pro další postup
vůči obviněnému, který žádal sjednání další smlouvy o úvěru a jeho poskytnutí.
Její zodpovězení ale bez provedení dokazování v naznačeném směru není možné.
III./C K trestnému činu podvodu
27. Obviněný v rámci svého dovolání dále namítl, že obdobně jako v
případě útoků vůči poškozené GE pod body 2) a 4) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně je třeba postupovat i v případě útoku vůči poškozené PF pod
bodem 5) téhož výroku, ve stručnosti pak namítl nedostatek naplnění znaků
trestného činu podvodu vůči poškozeným fyzickým osobám i v dalších bodech
rozsudku soudu prvního stupně, resp. následně druhého stupně, neboť v okamžiku
sjednávání půjček nic nenasvědčovalo budoucí ztrátě zaměstnání a nemožnosti
splácet dané půjčky.
28. Předně je třeba uvést, že v daných případech bylo obviněnému kladeno
za vinu spáchání trestného činu podvodu, ať již podle § 250 tr. zák. či podle §
209 tr. zákoníku. Trestný čin podvodu je typickým výsledečným deliktem,
obohacovacím majetkovým trestným činem, kterým je chráněno majetkové právo
jiného. Pro spáchání podvodu ovšem nestačí pouhé klamání druhé smluvní strany,
jak bylo shora rozvedeno k úvěrovému podvodu, je zapotřebí též způsobení účinku
v podobě škody. Trestného činu podvodu, jehož právní úprava je v zásadě shodná
v § 250 odst. 1 tr. zák. i v § 209 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo
sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu
spočívající v „podvodném jednání“, tj. v uvedení jiného v omyl nebo ve využití
jeho omylu, popřípadě v zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen
vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. V důsledku podvodného jednání
pachatele musí dojít k majetkové dispozici, v důsledku čehož jednomu subjektu
(zpravidla podvedenému) vzniká škoda na jeho majetku a jiný subjekt (zpravidla
pachatel) se na jeho úkor obohatí. Podstatou je tak učinění majetkové dispozice
v omylu vyvolaném či využitém pachatelem trestného činu podvodu. Omyl je rozpor
mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá
žádnou představu o důležité okolnosti. Omyl se může týkat i skutečností, které
mají teprve nastat, pachatel však musí omylu jiného využívat v době, kdy
dochází k majetkové dispozici a tedy k obohacení jeho nebo jiné osoby na jedné
straně a škodě na majetku na straně druhé (u další osoby). Při podvodném
jednání se nevyžaduje zvláštní rafinovanost. Častým případem klamání je uvádění
poškozeného v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či ohledně možnosti
zaplatit cenu za vylákané služby či zboží, anebo v případě půjčky o schopnosti
dlužníka splácet takovou půjčku (tak např. rozhodnutí pod č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou
dispozicí, kterou provede oklamaný (či na základě jeho omylu další osoba), a na
základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné
osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z
důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Mezi omylem
či neznalostí podstatných skutečností u podvedené osoby a způsobením škody
poškozenému na jedné straně a obohacením pachatele či jiné osoby na druhé
straně tak musí být dán kauzální nexus (tak rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání
trestného činu podvodu, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez
ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část
poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené
škody nebo její části (viz rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
Dosáhl-li
však věřitel alespoň částečného uspokojení své pohledávky, má to význam z
hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1,
2 tr. zákoníku. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek (účinek) ve
formě škody na majetku nejméně v částce 5 000?Kč, což vyplývá z výkladového
pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Přitom v
posuzovaném případě podle zjištění soudů prvního a druhého stupně obviněný v
bodě 1) způsobil škodu nikoli malou, v bodě 3b) rozsudku soudu prvního stupně,
resp. v bodě 1) rozsudku soudu druhého stupně, škodu značnou, v bodě 5a,c)
rozsudku soudu prvního stupně škodu větší. Škodou nikoli malou se rozumí škoda
ve výši nejméně 25 000 Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.), škoda větší musí
dosahovat částky nejméně 50 000 Kč a škoda značná nejméně 500 000 Kč (srov. §
138 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný tak podle zjištění soudů prvního a druhého
stupně naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestných činů podvodu.
29. Z uvedeného vyplývá, že shora rozvedenou argumentaci týkající
trestného činu úvěrového podvodu nelze jednoduše a beze zbytku převzít a použít
i v případě obecného podvodu, jehož se podle dosavadních zjištění obviněný
dopustil vůči poškozené PF pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně. Nicméně
lze přiměřeně použít uvedenou argumentaci plynoucí z judikatury Ústavního
soudu, jež se týká smluvních ujednání o úvěru mezi spotřebitelem a
podnikatelským subjektem (zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp.
zn. III. ÚS 1748/08, který byl uveřejněn ve svazku 53 pod č. 88/2009 Sb. n. a
u.), zvláště pak při posuzování principu subsidiarity trestní represe v případě
útoku, jehož se obviněný měl dopustit vůči poškozené PF, jak bylo popsáno ve
výroku o vině pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně.
30. Jinak je třeba přistupovat k jednání obviněného vůči poškozeným –
fyzickým osobám. Dovolací soud nepřiznal právní relevanci námitkám dovolatele,
že v případech půjček od fyzických osob nic nenasvědčovalo tomu, že je nebude
schopen hradit v důsledku následné ztráty zaměstnání, která pro něj byla
neočekávaná. V daném případě totiž obviněný sjednával v rámci dohody o půjčce
takové podmínky, o kterých věděl, že je nedodrží, klamal především o vlastní
schopnosti půjčky vracet ve sjednaných termínech. Obviněný již v době
sjednávání půjček věděl, že v období, na které si peníze půjčoval, nebude mít
takový příjem, z něhož by byl schopen půjčku vrátit, což se též následně stalo.
V daném případě si nepůjčoval na nějak zvlášť dlouhé období, po které by měl v
malých splátkách postupně umořovat poměrně vysoký dluh, jako tomu bylo v
případech úvěrů, resp. půjček, od subjektů působících v bankovním i nebankovním
sektoru, ale půjčoval si s tím, že splatí celý dluh přes velké zadlužení a přes
povinnost z běžných měsíčních příjmů splácet další dluhy a bez očekávání
mimořádného vysokého příjmu během relativně krátké doby (např. z prodeje
nemovitosti, jako tomu bylo v minulosti). Přitom výše jeho dřívějších závazků
zajisté byla pro poškozené podstatnou skutečností, kterou by osoba, jež mu
finanční prostředky půjčovala, rozhodně měla před poskytnutí půjčky znát a měla
by významný vliv na její rozhodování, zda peníze půjčí či nikoli.
III./D K trestnému činu poškození věřitele
K hmotněprávním otázkám
31. Trestný čin poškození věřitele patří mezi tzv. úpadkové trestné
činy, jakkoliv předpokladem jeho spáchání není stav úpadku pachatele či jiné
osoby, chrání především majetková práva věřitelů (a případně v určitém rozsahu
i veřejný zájem na odpovídajícím řešení úpadkových vztahů). Podstatou tohoto
trestného činu je poškozovací jednání pachatele směřující sice primárně vůči
majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele
(věřitelů), který vlivem takového jednání dlužníka neobdrží odpovídající
protiplnění od dlužníka. V daném případě byla podle zjištění soudů prvního a
druhého stupně naplněna první samostatná skutková podstata uvedená v § 222
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která postihuje poškození vlastního věřitele
pachatele. Tohoto trestného činu se jako pachatel dopouští sám dlužník (zde
obviněný), příp. osoba za něj jednající, ostatní osoby na činu zúčastněné mohou
být jen účastníky podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (v daném případě nebyla
dovozena odpovědnost dalších osob, a to ani manželky obviněného či jeho tchyně,
které se daného převodu nemovitosti účastnily). Jde tedy o pravý zvláštní
delikt z hlediska třídění deliktů podle pachatele, neboť již základní skutková
podstata vyžaduje zvláštní vlastnost ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku (tzv.
konkrétní subjekt). Jak již bylo uvedeno, zákonným předpokladem pro naplnění
znaků tohoto trestného činu není zjištění stavu úpadku (předlužení či platební
neschopnosti) dlužníka – pachatele, ani mnohost věřitelů. Předpokladem je
existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (např. na
základě smlouvy o půjčce či o úvěru) – v tomto směru ovšem žádné námitky
obviněným učiněny nebyly.
32. Trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který byl shledán v jednání obviněného popsaného
původně pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp.
následně pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, se dopustí
ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí,
poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část
svého majetku, a způsobí takovým činem škodu značnou. Uvedená skutková podstata
je formulována jako tzv. složitá skutková podstata, obsahuje u více znaků více
alternativ. V daném konkrétním případě bylo obviněnému soudy prvního a druhého
stupně kladeno za vinu, že „byť i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele
tím, že zcizil, byť i jen část, svého majetku a způsobil takovým činem značnou
škodu“. Soudy prvního ani druhého stupně tak v případě některých znaků vybraly
příslušnou alternativu (u jednání šlo o zcizení), v případě jiných znaků ale
nikoliv. Jednoznačně neuvedly, zda obviněný zcizil celý svůj majetek anebo jen
jeho část a zda uspokojení svých věřitelů zmařil zcela či jen částečně. Nebylo
tak zcela jasné, jaká skutková zjištění v tomto směru soudy nižších stupňů
učinily, což by se následně promítlo do vyjádření o naplnění konkrétního znaku
dané skutkové podstaty předmětného trestného činu. Přitom soudy musí při
dodržení principů dokazování náležitě zjistit skutkový stav, v případech
pochybností neodstranitelných dalším dokazováním (při zachování zásady
vyhledávací) postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a z něj
vyplývajícího principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch
obviněného) a zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější, kterou pak musí
náležitě podřadit pod příslušný znak skutkové podstaty. Uvedením obou vzájemně
se vylučujících variant se rozsudek stává nepřezkoumatelným (podobně jako v
případech trestných činů, které lze spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti,
což zákonodárce vyjadřuje slovy „byť i z nedbalosti“, je třeba jednoznačně
určit formu zavinění). K tomu srov. například Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z.
Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 3.
aktualizované a přepracované vydání. Praha: Leges, 2015, zejména str. 242 a
násl.
33. Předpokladem naplnění znaků trestného činu poškození věřitele je
jednání spočívající ve zmaření (alespoň částečném) uspokojení vlastního
věřitele zcizením (alespoň části) vlastního majetku. Zmařením se zjednodušeně
uvedeno rozumí v důsledku majetkových dispozic dlužníka dosažení takového
stavu, kdy dlužník již není schopen poskytnout věřiteli plnění v souladu se
závazkovým právním vztahem, tedy kdy věřitel vůbec nemůže dosáhnout uspokojení
své pohledávky. K trestnosti přitom postačí i částečné zmaření uspokojení
pohledávky věřitele (srov. slova „byť i jen částečně“), tedy není-li možné
uspokojit věřitele jen v části jeho pohledávky. Uspokojením věřitele se rozumí
poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového
právního vztahu mezi ním a dlužníkem [zde právo na zaplacení peněžité částky
obviněným věřitelům uvedeným ve skutkové větě pod bodem 2) rozsudku soudu
druhého stupně]. Zcizení majetku spočívá především v tom, že pachatel převede
svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, obvykle bez obdržení odpovídající
protihodnoty, typicky darováním jako bezúplatným převodem majetku z dlužníka na
třetí osobu (zde manželi V. paní M. R.). V důsledku zcizení (alespoň části)
majetku dlužníka pak musí dojít k (alespoň částečnému) zmaření uspokojení
věřitele. K naplnění znaků trestného činu poškození věřitele přitom nestačí,
pokud dlužník jen oddálí, případně ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má
možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (přiměřeně
rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Jde o trestný čin úmyslný, přičemž
postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
34. Podle odborné literatury (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2211) je trestný čin
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dokonán (tedy uspokojení
pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno), jestliže pachatel (dlužník) v
důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr.
zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu
s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda
byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku.
To pak podle uvedeného komentáře platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního
řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení ohledně jeho majetku,
takže není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního řízení, neboť stanovení
výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou
podle § 9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky
insolvenčního řízení však mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady
škody jednotlivým poškozeným věřitelům (k tomu je pak odkazováno na přiměřené
použití rozhodnutí č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.).
35. Vyřešení dané otázky je ovšem podstatné pro zjištění naplnění znaků
skutkové podstaty daného trestného činu, zvláště pak za předpokladu, že
věřitelé jsou obviněným podle dosavadních zjištění postupně uspokojováni, byť
se tak děje v rámci insolvenčního řízení, v němž je úpadek řešen formou
oddlužení. I přes shora uvedené, že není třeba vyčkávat výsledku insolvenčního
řízení pro rozhodnutí o vině obviněného, neboť jde o otázku předběžnou týkající
se viny, není možno se danému problému zcela vyhnout, v rámci rozhodnutí jej
zcela pominout a nezohlednit. Jak bylo uvedeno, pro naplnění znaků trestného
činu poškození věřitele je třeba zabývat se nejen tím, zda obviněný skutečně
zcizil alespoň část svého majetku, ale též tím, zda tímto způsobem (trvale,
nikoli dočasně) zmařil uspokojení svého věřitele (v případě pokusu by k tomu
alespoň bezprostředně směřoval). Proto je třeba se uvedeným znakem též náležitě
zabývat a zkoumat, nakolik ke zmaření uspokojení pohledávek poškozených došlo a
nakolik byli poškození uspokojeni jiným způsobem. To je ostatně důležité též
pro vyřešení otázky znaku škody, která je okolností podmiňující použití vyšší
trestní sazby, tedy okolností zvláště přitěžující.
36. Problematikou skutečného alespoň částečného zmaření uspokojení svých
věřitelů a výší škody na jejich majetku se musejí obecné soudy zabývat při
současném zohlednění principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.
2 tr. zákoníku a související judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
K procesním otázkám
37. V daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že svým jednáním
způsobil poškozeným věřitelům značnou škodu, tedy škodu dosahující částky ve
výši nejméně 500 000 Kč. Soud druhého stupně v tomto směru sice provedl
obviněným navržený důkaz v podobě listin o plnění oddlužení (č. l. 832 a 833
trestního spisu), jeho obsahem se poté vůbec nezabýval, do svých hodnotících
úvah jej nijak nepromítl, neučinil z něj žádné skutkové zjištění. Přitom takové
skutkové zjištění v tomto směru může mít zásadní vliv na právní kvalifikaci
činu, ať již jde o naplnění znaků základní skutkové podstaty předmětného
trestného činu, tak i případně pokud jde toliko o naplnění znaku
kvalifikačního, podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Takový nedostatek má
v podstatě opět povahu opomenutého důkazu, neboť důkaz sice byl v souladu s
procesními předpisy proveden, pak ale nebyl nijak hodnocen, nebylo nijak
zdůvodněno, proč jej případně odvolací soud odmítá, považuje za nevěrohodný či
nepotřebný, a toto své stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí nijak přiměřeně
nevyložil (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS
582/01). Pokud se soud odvolací prakticky nezabýval námitkami obviněného, jde v
tomto směru o rozhodnutí nepřezkoumatelné (podobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1151/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 778/2015).
III./E K otázce příčetnosti
38. Obviněný se dále domáhal zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně z
důvodu neobjasnění jeho zdravotního stavu, neboť nebyl zjištěn základní
předpoklad pro uznání obviněného vinným trestnými činy, jež mu byly kladeny za
vinu v tomto trestním řízení, tedy nebylo zjištěno, zda jeho trestní
odpovědnost nebyla vyloučena. Uvedená námitka je poměrně nekonkrétní, nicméně
lze ji podřadit pod námitku vadného hmotněprávního posouzení věci, obviněný po
obsahové stránce namítá, že nebyl zjištěn tzv. obecný znak trestného činu (jenž
je shodný pro všechny trestné činy, které mu byly kladeny za vinu) v podobě
příčetnosti.
39. V trestním procesu platí zásada presumpce neviny, z níž mimo jiné
vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny dokazovat vinu, musejí
ji prokázat bezpečně, zatímco obviněný může být zcela nečinný a není povinen
prokazovat svou nevinu, a dále že pochybnosti prospívají obviněnému (princip in
dubio pro reo). Uvedené principy se ale v případě znaku příčetnosti uplatňují
jen omezeně. Příčetnost se totiž zásadně presumuje, zvláště se nedokazuje,
nejsou-li o ní pochybnosti, dokazování k této otázce se provádí až v případě,
jsou-li určité indicie nasvědčující tomu, že pachatel nemusel být (plně)
příčetný. V případě prokazování tohoto znaku, jsou-li o jeho naplnění
pochybnosti, se však uvedená zásada presumpce neviny se všemi důsledky již
uplatní.
40. Otázka nepříčetnosti (jakož i případné zmenšené příčetnosti) je
otázkou právní, jejíž řešení náleží orgánům činným v trestním řízení, ovšem je
zapotřebí k tomu provést náležité dokazování. Její vyřešení závisí na odborných
znalostech z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie; znalecký důkaz je ovšem
jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce
příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými
skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh.
tr.). Proto nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní
poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí
být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného
objasněna, a to zásadně podle § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu přibráním znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §
1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 375). Posuzování
takové okolnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných
vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti (tak rozhodnutí č. 33/1968-I.). Shodně (a velmi
instruktivně) též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS
1330/11, uveřejněný ve svazku 64 pod č. 54/2012 Sb. n. a u.
41. V daném konkrétním případě je otázkou, nakolik zde byly dány
pochybnosti o naplnění znaku příčetnosti v době spáchání trestných činů
majetkové povahy, jež byly obviněnému kladeny za vinu, nakolik konkrétní
okolnosti zjištěné v tomto řízení nasvědčovaly tomu, že obviněný v době činu
nebyl zcela příčetný, ale jeho příčetnost byla zmenšená, či dokonce byla
vyloučena.
42. Orgány činné v trestním řízení se určitým způsobem otázkou
zdravotního stavu obviněného zabývaly. Již v přípravném řízení obviněný při
výslechu dne 9. 1. 2013 (č. l. 484 trestního spisu) uvedl, že trpí psychickou
nemocí, zároveň souhlasil s tím, aby MUDr. F. K. poskytl policejnímu orgánu
zprávu o jeho zdravotním stavu. Z odborného vyjádření tohoto lékaře (č. l. 490
trestního spisu) ze dne 16. 1. 2013 pak vyplynulo, že obviněný trpí úzkostně –
depresivní poruchou a nelze mít pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě
hájit v trestním řízení, stejně tak, že je obviněný schopen chápat smysl
trestního řízení. Další vyjádření ke zdravotnímu stavu obviněného jsou obsažena
na č. l. 785 a 787 trestního spisu, kdy obviněný zakládal jako doklad žádosti o
odročení veřejného zasedání o odvolání potvrzení o zhoršeném zdravotním stavu,
který mu neumožňoval účast u veřejného zasedání.
43. Je tak zřejmé, že orgány činné v trestním řízení sice měly k
dispozici lékařské zprávy o zhoršeném duševním zdraví obviněného v průběhu
trestního řízení, zabývaly se ale toliko tím, nakolik mu zdravotní stav
umožňuje plnohodnotnou účast na trestním řízení, nijak neobjasňovaly, zda
zhoršený zdravotní stav byl dán i v době činu a zda mohl mít vliv na příčetnost
obviněného.
44. Byť v tomto směru obviněný neučinil jednoznačný návrh na potřebu
zkoumání jeho duševního stavu v době předmětných trestných činů vzhledem k jeho
schopnostem ovládnout vlastní jednání nebo posoudit jeho protiprávnost, měly se
tím orgány činné v trestním řízení v daném případě s přihlédnutím k výše
uvedenému pod rubrikou III./E odůvodnění tohoto rozhodnutí zabývat z úřední
povinnosti (ex officio), neboť to vyplývá ze zásady oficiality ve smyslu § 2
odst. 4 tr. řádu ve spojitosti se zásadou tzv. materiální pravdy (zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností) ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu (pro
soud pak srov. též poslední větu daného ustanovení) a též zásadou presumpce
neviny podle § 2 odst. 2 tr. řádu a čl. 40 odst. 2 Listiny.
III./F K otázce rozhodování o uplatněných nárocích poškozených
45. Nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) dovolací soud uvádí, že
soudy prvního i druhého stupně se dopustily dalšího pochybení, které nebylo
obviněným v rámci dovolání namítáno a spočívalo v tom, že oba soudy rozhodovaly
o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, ačkoliv proti obviněnému v
daném okamžiku probíhalo insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o
úpadku a účinky tohoto rozhodnutí přetrvávaly i v době rozhodnutí soudů prvního
i druhého stupně. Soudy nižších stupňů se však touto otázkou vůbec nezabývaly,
odvolací soud dokonce ve svém rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí o nárocích
vznesených poškozenými nic nebrání (str. 12 rozsudku soudu druhého stupně), ač
sám o insolvenčním řízení věděl, neboť jediný jím provedený důkaz v rámci
odvolacího řízení se insolvenčního řízení vůči obviněnému týkal, zákonnou
překážkou plynoucí z účinné právní úpravy se však nezabýval.
46. Soud prvního i druhého stupně zřejmě vycházel z dřívější již
neplatné a neúčinné právní úpravy, podle níž probíhající insolvenční řízení
proti úpadci nebylo překážkou pro rozhodnutí o majetkových nárocích poškozených
za tímto obviněným – úpadcem, jak bude rozvedeno níže. Je proto třeba vyřešit
otázku, jaký vliv má probíhající insolvenční řízení vůči obviněnému na možnosti
trestního soudu rozhodovat v trestních věcech, a to jednak o vině a trestu a
jednak o majetkových nárocích uplatněných poškozenými. V tomto směru došlo k
vývoji legislativy, která v různých obdobích k dané otázce přistupovala různě.
47. Podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV), ve znění účinném od 1.
6. 1996 až do zrušení uvedeného zákona (do 31. 12. 2007), mělo prohlášení
konkursu mimo jiné takové účinky, že řízení o nárocích, které se týkaly majetku
patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být uspokojeny z tohoto
majetku, jejichž účastníkem byl úpadce, se přerušovaly, ledaže šlo o trestní
řízení, v němž ale nebylo možno rozhodnout o náhradě škody. Za účinnosti
uvedeného zákona vykládala soudní judikatura (srov. rozhodnutí č. 20/2003 Sb.
rozh. tr.) uvedenou překážku tak, že pokud je před zahájením trestního stíhání
anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení
trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém
případě podle § 14 odst. 1 písm. c) ZKV nelze v adhezním řízení rozhodnout o
přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle § 229
odst. 1 tr. řádu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
48. Uvedený zákon byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen a nahrazen novou
právní úpravou obsaženou v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „InsZ“),
který přinesl změnu v nazírání na možnost rozhodování o nárocích poškozených
vůči obviněnému – úpadci v trestním řízení. Insolvenční zákon s účinností od 1.
1. 2008 totiž neobsahoval žádné pravidlo, které by se současně probíhajících
trestních řízení týkalo, nevytvářel tak žádnou překážku pro rozhodnutí
trestních soudů v trestním řízení vedeném proti obviněnému – úpadci o nárocích
poškozených na náhradu škody, nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného
obohacení. Z této právní úpravy vycházel též výklad k tomuto tématu uvedený v
posledním vydání komentáře k trestnímu řádu vydaného nakladatelstvím C. H. Beck
(Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha:
C.H.Beck, 2013, str. 2853 - k § 228), resp. judikatura nedávná k insolvenčnímu
zákonu citující tento názor teorie (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013), že probíhající insolvenční řízení proti
obviněnému nehraje žádnou roli pro možnost rozhodnutí podle § 228 tr. řádu,
neboť insolvenční zákon v tomto směru neobsahuje žádné omezení ve vztahu k
adhéznímu řízení. Odkazováno přitom bylo na rozhodná ustanovení § 109 InsZ, o
účincích spojených se zahájením insolvenčního řízení, § 140 InsZ o účincích
rozhodnutí soudu o úpadku či § 245 InsZ a následujících, zejména § 263 InsZ o
účincích prohlášení konkurzu.
49. Názory uvedené v předchozím bodu se ale nyní již neuplatní, neboť v
daném směru insolvenční zákon doznal změny (s účinností) od 1. 1. 2014, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., jímž byl insolvenční zákon změněn mimo
jiné v tom směru, že bylo zavedeno výslovné pravidlo do § 140b InsZ, z něhož ve
spojení s dalšími ustanoveními (zejm. § 140a InsZ) plyne, že nově rozhodnutí
soudu o úpadku má mít účinky i pro trestní řízení v té podobě, že nadále po
dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nebude možno rozhodnout o
nárocích, které poškozený uplatnil v trestním řízení vedeném proti obviněnému –
úpadci a které by se tak dotkly majetkové podstaty. Jedinou výjimkou z tohoto
pravidla jsou případy, kdy by se takový nárok uspokojoval z majetku v majetkové
podstatě dlužníka, který byl zajištěn pro účely trestního řízení. Jak vyplývá z
důvodové zprávy k uvedené novele insolvenčního zákona, smyslem nové úpravy je
zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění takových pohledávek“, jež
vzhledem k ustanovení § 170 InsZ, případně k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu
výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených,
stejně nebudou moci být v insolvenčním řízení uspokojeny. Jinými slovy uvedené
ustanovení nebrání možnosti rozhodnout v trestním řízení ve věci samé (o vině a
trestu), ale brání založit „novou pohledávku“, kterou by nebylo možno uspokojit
v probíhajícím insolvenčním řízení, ledaže by ji bylo možno uspokojit z majetku
obviněného zajištěného pro účely trestního řízení. Uvedené účinky i pro trestní
řízení má tedy nově rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 136 InsZ. Dále insolvenční
zákon nově výslovně uvádí v § 266 odst. 1 písm. a) InsZ, že prohlášením
konkurzu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušuje mimo jiné trestní
řízení, zároveň tím ale podle § 266 odst. 4 InsZ nejsou dotčena ustanovení §
140a až § 140e InsZ. Nebyla tak sice převzata formulace z dřívějšího ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. c) ZKV, který byl účinný do konce roku 2007 a podle něhož
prohlášení konkursu mělo mimo jiné i takové účinky, že řízení o nárocích, které
se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které měly být
uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem byl úpadce, se přerušovaly,
ledaže šlo o trestní řízení, v němž však nebylo možno rozhodnout o náhradě
škody, na druhou stranu důsledky nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou
podobné, a proto lze též vycházet ze starší judikatury trestních soudů k § 14
odst. 1 písm. c) ZKV, zejména pak z již uvedeného rozhodnutí č. 20/2003 Sb.
rozh. tr.
50. V nyní projednávané věci nebyl zajištěn žádný majetek obviněného pro
účely trestního řízení. Rozhodující pro posouzení dané otázky tak mělo být, v
jakém stadiu se nachází insolvenční řízení vedené proti obviněnému jako úpadci.
To lze jednoduše ověřit nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (usnesení o
úpadku vynesené Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 INS
8873/2012 je ze dne 16. 5. 2012, přičemž insolvenční řízení, v němž je úpadek
řešen formou oddlužení, dosud nebylo skončeno), aktuální stav insolvenčního
řízení je možno prokázat připojeným spisem insolvenčního soudu, nebo jiným
podobně účinným způsobem (např. vyžádanou zprávou o stavu věci).
IV.
Závěrečné shrnutí
51. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud vyhověl
důvodnému dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9.
2015, sp. zn. 4 To 374/2015, a to v té části, která vedla k odsouzení
obviněného. Uvedený rozsudek tak částečně zrušil jednak v návětí o částečném
zrušení rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 3
T 45/2013, ve výrocích o vině pod body 3b) a 6), ve výroku o trestu a ve
výrocích o náhradě škody týkajících se J. S., a J. H., jednak v bodě I. o
uznání viny pro skutky popsané pod body 1) a 2), o trestu a o náhradě škody
týkajících se poškozených J. S. a J. H., jednak v bodě III. o tom, že ve zbytku
zůstal napadený rozsudek nedotčen. Naproti tomu Nejvyšší soud jako soud
dovolací nezrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně toliko v tom rozsahu,
v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu
vrácena k novému projednání a rozhodnutí (bod II. rozsudku soudu druhého
stupně). Tuto část ani obviněný svým dovoláním napadnout nemohl, neboť po
zrušení části rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně tento soud následně
pro daný dílčí útok trestní stíhání zastavil, přičemž proti tomuto usnesení
nebyla podána stížnost a usnesení tak nabylo právní moci, jak bylo rozvedeno
shora. Dále Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil i všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému
soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
52. Krajský soud v Českých Budějovicích s ohledem na výše uvedené závěry
týkající se výkladu ustanovení § 209, § 211 a § 222 tr. zákoníku, jak vyplývají
i z dosavadní ustálené judikatury a odborné literatury, doplní ve shora
naznačeném rozsahu dokazování, vypořádá se s opomenutými důkazy, řádně posoudí
otázku příčetnosti a náležitě své rozhodnutí v uvedených směrech odůvodní,
vypořádá se též s problematikou možnosti rozhodnutí o majetkových nárocích
poškozených. Ve svém novém meritorním rozhodnutí pak svá skutková zjištění (i
na základě doplněného dokazování) promítne do skutkových závěrů, řádně posoudí
možnou subsumpci takto zjištěných skutků pod příslušná ustanovení trestního
zákoníku, případně náležitě upraví i právní věty svého rozhodnutí, resp.
samotnou právní kvalifikaci, bude-li toho zapotřebí. Při novém projednání a
rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
53. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu
předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání,
rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, a to ve shodě s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.