8 Tdo 1151/2014-83
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne
14. ledna 2015 dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11.
10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 5 Tm 6/2012, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, z r
u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci, soudu pro mládež, p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2013, sp.
zn. 5 Tm 6/2012, byl obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“) „tulipán“ uznán
vinným proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za to
byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o
soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k
trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době
nejméně od 16. 8. 2011 do 3. 10. 2011 v prostorách páry, odpočívárny a na
společných toaletách tzv. „mokré zóny“ v O. c. s. a z. v O. na ul. L., ačkoli
dobře věděl, že poškozené nezl., ještě nebylo 15 let, s ní za účelem svého
sexuálního uspokojení měl opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů,
pohlavní styk, kdy ji nejprve osahával a hladil na zadku, prsech a genitáliích
a přiměl ji také, aby mu ona hladila jeho ztopořený pohlavní úd, dále s ní měl
opakovaně jak orální pohlavní styk, a to až do doby, než u něho došlo k
ejakulaci do úst poškozené, tak anální pohlavní styk a vykonal na ní i soulož.
Označený rozsudek napadl mladistvý v celém rozsahu odvoláním, které bylo
usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze
dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako
nedůvodné.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní
věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro
mládež, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, byl mladistvý uznán vinným
proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen
podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k
trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Z podnětu odvolání
mladistvého byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 2 Tmo 52/2012, podle
§ 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1
tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro
mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podal mladistvý
prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Mladistvý má za to, že z důvodu podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v
Olomouci Mgr. Petra Bednáře rozhodoval ve věci vyloučený soudce a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Pokud jde o namítanou podjatost předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci,
jejím prvním projevem bylo podle názoru mladistvého osočení jeho obhájce z
nácviku výpovědi svědkyně H. P. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1456/2007). Zcela nepodložené obvinění předsedy senátu
stran přípravy svědecké výpovědi svědčilo o jeho nikoliv neutrálním postoji k
projednávané věci. Druhým projevem podjatosti byl podle mínění mladistvého
důvěrný rozhovor předsedy senátu s matkou poškozené, po němž – v rámci výslechu
znalců – následovalo nevhodné vyjádření předsedy senátu o tom, že si nevezme na
svědomí, že poškozená po výslechu odejde na nádraží, kde spáchá sebevraždu. Nadto předseda senátu nikterak nezakročil, když znalkyně PhDr. Naděžda
Dařílková uvedla, že poškozená byla zneužívána a že její výpověď je věrohodná. O profesním selhání předsedy senátu svědčí i jeho neznalost trestního řádu,
neboť aniž by umožnil státní zástupkyni přednést obžalobu, začal provádět
výslech mladistvého. Za třetí projev podjatosti považuje mladistvý skutečnost,
že předseda senátu neumožnil, aby obhajobu obviněného vykonával společně s
obhájcem i advokátní koncipient Mgr. K. F. Přestože měl uvedený koncipient pro
ten účel speciální substituční plnou moc, předseda senátu jeho přítomnost u
stolu obhajoby odmítl, a to se slovy, že on na to není zvědavý a že si to
obhájce může nechat pro Ústavní soud nebo do Štrasburku. Tímto postupem došlo
ke zkrácení práva mladistvého na řádnou obhajobu. Jako čtvrtý projev podjatosti
označil mladistvý část odůvodnění rozsudku, v němž je předsedou senátu
opakovaně, tedy stejně jako v prvním rozsudku, hrubým a urážlivým způsobem
srovnáván s členy české fotbalové reprezentace a „jejich radovánkami s
placenými prostitutkami“. Proti demonstrativnímu porovnávání s fotbalisty se
mladistvý důrazně ohradil již ve svém prvním odvolání, jež předseda senátu
zjevně ani nečetl. Co se týče pátého projevu podjatosti, mladistvý poznamenal,
že předseda senátu zpochybnil odbornost znalce MUDr. Radima Uzla či obvinil
jeho obhájce, když naznačil, že obhajoba neposkytla znalci veškeré podklady pro
vypracování znaleckého posudku. Pokud jde o šestý projev podjatosti, mladistvý
jej vymezil proti zásahům předsedy senátu do provádění dokazování. Mladistvý má
za to, že předseda senátu znemožnil znalkyni z oboru sexuologie, aby
zodpověděla dotaz obhajoby, zda opakovaný a dlouhý sex zezadu na dlažbě je s
ohledem na bolestivé otlaky kolen reálný. V jiné situaci pak předseda senátu
výpověď znalkyně překroutil. Pronesenými výroky předseda senátu porušil
ustanovení § 80 odst. 2 písm. b), e), f) a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Posledním, v pořadí sedmým
projevem podjatosti předsedy senátu je jeho chování vůči znalci Mgr. Zdeňku
Kolaříkovi. Namísto toho, aby předseda senátu ocenil, že uvedený znalec ve
snaze podat pravdivý posudek navštívil předmětné prostory, jeho jednání
zkritizoval a dotázal se jej, kolik za svůj posudek dostal zaplaceno.
Mladistvý
shrnul, že ve vztahu k prvním třem shora popsaným případům (projevům)
podjatosti předsedy senátu byla ze strany obhajoby vznesena námitka podjatosti,
o níž rozhodoval jednak předseda senátu a jednak soud, který stížnost
obviněného zamítl. Mladistvý má za to, že soud tak učinil, aniž by se vypořádal
s veškerou argumentací obsaženou v opravném prostředku. Reakci soudu na námitku
důvěrného rozhovoru mezi předsedou senátu a matkou poškozené považuje mladistvý
za nesprávnou. Na rozdíl od soudu se nedomnívá, že předseda senátu poučoval
matku poškozené o tom, že nemůže být hlavnímu líčení přítomna.
V dalších částech dovolání mladistvý obsáhle namítá procesně chybné
provedení výslechu poškozené, nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí, a
to zejména z důvodu neexistence řádného odůvodnění rozsudku, absenci reakce
soudu na odvolací námitky, s tím související absenci přezkumu prvoinstančního
rozhodnutí a nepřezkoumatelnost druhoinstančního rozhodnutí a také vadu
spočívající v opomenutí důkazů. Podrobně rozebírá výpovědi poškozené a výslechy
znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Šárky Grussmannové, protestuje proti
závěru nalézacího soudu o nevěrohodnosti znalce MUDr. Radima Uzla učiněným na
podkladě nijak blíže specifikovaného článku na internetu, jež nebyl jako důkaz
proveden, a vytýká nesourodé a spekulativní hodnocení důkazů v jeho neprospěch.
Co se týče údajného procesního pochybení při výslechu poškozené, uvedl,
že poškozená jako osoba mladší než patnáct let byla v hlavním líčení vyslýchána
v nepřítomnosti zástupce OSPOD Mgr. M. T. Jmenovaný se účastnil výslechu dvou
svědkyň mladších patnácti let, avšak před výslechem poškozené odešel za
souhlasu předsedy senátu z jednací síně. Mladistvý se neztotožňuje s názorem
předsedy senátu, že osobami majícími zkušenosti s výchovou mládeže ve smyslu §
102 odst. 1 tr. ř. byly přítomné znalkyně, které ve věci vypracovaly znalecký
posudek (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 156/96,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikované
pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). Nahrazení osoby mající zkušenosti s výchovou
mládeže znalcem je obecně nepřípustné, přičemž nelze přehlédnout, že v
konkrétním případě byly za osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže
považovány znalkyně, vůči nimž byla vznesena relevantní námitka podjatosti.
Pokud jde o absenci reakce na námitky obsažené v řádném opravném prostředku,
mladistvý uvedl, že odvolací soud pouze zkopíroval nepřesné a nesprávné
hodnocení důkazů provedených okresním soudem, aniž by své vlastní odůvodnění
obohatil o jakékoli vlastní hodnocení. Odvolací soud ve dvou větách na samotném
konci svého rozhodnutí odkázal na závěry plynoucí z rozsudku okresního soudu,
což je v užším slova smyslu vyjádřením neúcty a opovržení k práci obhájce a v
širším slova smyslu projevem neúcty k zásadám demokratického zřízení a k
Listině základních práv a svobod. Mladistvý má za to, že postupem odvolacího
soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na řádné projednání
trestní věci před soudem. Mladistvý odvolacímu soudu zejména vytkl, že se
nevypořádal s námitkou neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem na místě samém.
Vyšetřovací pokus, jehož provedení doporučovali i znalci Mgr. Zdeněk Kolařík,
MUDr. Karel Kunčar a MUDr. Radim Uzel, měl vést ke zjištění, zda bylo možné na
WC provádět sexuální polohy, zda je bylo možné provádět na dlažbě na kolenou,
za tmy, zda to bylo reálné s ohledem na množství kyslíku a zda návštěvníci
sportovního centra klepou v případě uzamčení WC na dveře. Jestliže by soudy
vyšetřovací pokus připustily, stejně jako obhajoba by zjistily, že dveře na WC
zamezují přísunu vzduchu do prostoru, že po uzavření dveří a nerozsvícení
světla je v místnosti naprostá tma a že závěry stran dušení nejsou na místě.
Nejen že se odvolací soud se shora zmíněnou námitkou nevypořádal, uvedený
důkaz, ač byl navržen, sám neprovedl. Za opomenutý důkaz označil mladistvý
rovněž důkaz výslechem obsluhy mokré zóny, která se mohla vyjádřit minimálně k
tomu, zda bylo WC opakovaně a na dlouhou dobu uzamčeno, důkaz výslechem
znalkyně PhDr. Zlaty Krejčí, která si všimla, jak pohotově je poškozená schopna
nacházet východiska z uváděných rozporů, a důkaz výslechem svědka D. V., jenž
mohl na pravou míru uvést, zda mu poškozená sdělila, že ji mladistvý nabádal ke
sledování pornovideí.
Mladistvý poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozené. Podle jeho názoru o ní
svědčí mimo jiné fakt, že poškozená při výslechu na policii uvedla, že den
narození mladistvého si pamatuje proto, že se ve stejný den narodila její
nejlepší kamarádka, přičemž v hlavním líčení netušila, kdo její nejlepší
kamarádkou je. Poznamenal, že výpověď poškozené zcela jasně a prokazatelně
postrádá stabilitu sdělení v čase, což ilustroval zevrubným strukturálním
rozborem této výpovědi. Zdůraznil též, že již při druhém výslechu nezachovala
poškozená základní kostru děje, uvedla jinou, již doprovodila odlišnými
detaily. Z hlediska věrohodnosti poškozené považuje mladistvý za významné, že
poškozená popřela skutečnosti, o nichž vypovídaly svědkyně K. H., M.T. a H.P.,
dále to, že poškozená i z důvodu lhaní docházela do P-c. a že se v rámci
trestního řízení ke lži přiznala, když připustila, že lhala o kupování kondomů,
dárků, o nalévání alkoholu, o svém otci a pití alkoholu s ním.
Dovolatel se zaměřil na výpovědi znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr.
Šárky Grussmannové. Znalkyně PhDr. Helena Khulová, přestože připustila motivy
poškozené ke lhaní, nepopřela závěry svého znaleckého posudku o logické
struktuře výpovědi poškozené. Podle mínění mladistvého se znalkyně důkladně
neseznámila s obsahem spisu, popřípadě cíleně přehlédla skutečnosti svědčící v
neprospěch kredibility poškozené. Mladistvý uvedl, že znalkyně nerozpozná
přímou řeč, avšak na podkladě přímé řeči poškozené staví své psychologické
závěry. Znalkyně přistupovala k poškozené neobjektivně. Předjímala, že jako
svědkyně pohlavního zneužití poškozená nelhala. Mladistvý má za to, že znalecký
posudek PhDr. Heleny Khulové je nepravdivý a nesprávný a sama znalkyně je
nedůvěryhodná a ve vztahu k mladistvému podjatá. Namítl i podjatost znalkyně
MUDr. Šárky Grussmannové. Znalkyně byla přesvědčena o vině mladistvého a v
tomto směru o mladistvém před soudem vypovídala, nezachovala si patřičný odstup
a profesně selhala. Bez patřičného zdůvodnění popřela závěry znaleckých posudků
a odborných vyjádření předložených obhajobou. Podle mínění mladistvého je
znalkyně nekompetentní a neerudovaná, neboť nebyla schopna zodpovídat dotazy
obhajoby.
Mladistvý soudu vytkl, že důkazy předestřené obhajobou hodnotil a
priori jako účelové. Na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení činila
obhajoba vše, aby se dopátrala pravdy. Příkladem rezignace soudu na zjištění
objektivní pravdy je odmítnutí zhlédnutí záznamu s výslechem poškozené, kdy
soud vycházel pouze z přepisu výpovědi poškozené v hlavním líčení. Pokud by
soud stejně jako znalci uvedený záznam zhlédl, nemohl by své úvahy založit na
subjektivních znalostech a dojmech a znalecké posudky označit jako účelové.
Mladistvý dále poukázal na tendenční výklad výpovědi svědka J. B. Tento svědek
není osobou trenérsky kvalifikovanou, a proto se nemůže relevantně vyjadřovat k
tomu, co je či není fyzicky náročnou činností. Odmítl, aby facebooková
komunikace mezi ním a poškozenou byla považována za objektivní důkaz svědčící
pro závěr, že mladistvý lže. Připustil, že s poškozenou prostřednictvím
Facebooku komunikoval, popřel však, že by o poškozenou jevil zájem. Zdůraznil,
že naopak poškozená byla tou, která jej „stíhala“. Soudu dále vytkl, že se
nevypořádal s logikou toho, proč by někdo klepal na dveře uzamčeného WC, kdyby
měl v blízkosti k dispozici volné toalety. Mladistvý rovněž brojil proti závěru
soudu, že měl něco „nakoukané z pornofilmů“. Takové tvrzení nemá oporu ve
spisu. Oporu ve spisu nemá ani tvrzení, že svědek D. V. věděl, že mladistvý
poškozenou nabádal ke sledování pornovideí. Pokud jde o svědka J. M., soud jeho
subjektivní dojmy stran rozpoznání, kdy poškozená lže, staví nad odborné závěry
znalce Mgr. Zdeňka Kolaříka. Domněnku soudu, že výpověď svědkyně PhDr. H. Ž.,
sportovní psycholožky, zapadá do kontextu výpovědí znalkyň MUDr. Naděždy
Dařílkové a MUDr. Marty Tiché, CSc., považuje mladistvý za nepřijatelnou.
Hodnocení poškozené ze strany PhDr. H. Ž. je zcela odlišné od hodnocení učiněné
uvedenými znalkyněmi. Mladistvý zmínil i rozpory mezi výpisy o příchodech a
odchodech návštěvníků s. c. O. a úředními záznamy policejního orgánu.
Uzavřel, že jeho vina nebyla dokázána, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze
dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že mladistvý na podporu uplatněného dovolacího důvodu užívá argumentaci
známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. V této souvislosti
poznamenala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry
formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž
jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného
dovolacího důvodu. Podotkla, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu,
jež je vyhrazena řádnému opravnému prostředku, či možnost posouzení věci ve
třetím stupni řízení před soudem. Státní zástupkyně má za to, že námitkami
vyjádřenými v dovolání se odvolací soud náležitě a dostatečně podrobně zabýval,
domnívá se, že jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného
dokazování, tudíž na ně bez výhrad odkazuje. Dodala, že vzhledem k tomu, že
přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud ani
povinnost, ani důvod důvodnost námitek, které mladistvý uplatnil již v řízení o
řádném opravném prostředku, znovu přezkoumávat, přičemž takto odůvodněné
dovolání by mělo být podle jejího názoru odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Kromě toho se podle státní zástupkyně mladistvý v dovolací argumentaci
prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah
dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené
důkazy. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě
podepřeny výsledky provedeného dokazování a že soud vymezený skutek správně
zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko
podle ní vyjádřil i odvolací soud, přičemž na odůvodnění jeho rozhodnutí je
možné bez dalšího odkázat. Přestože mladistvý uplatnil důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy dovolací důvod, jenž předpokládá existenci
vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, jeho dovolání
obsahuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Tím, že mladistvý soudům
vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým
provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít
výrazně v jeho prospěch, domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních
důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak, než soud, a z tohoto
odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své
námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti
právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako
takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Jelikož ani výhrady
proti chování soudce nelze podle mínění státní zástupkyně pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit, státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas
oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř. S ohledem na odůvodnění napadeného usnesení a obsah dovolání shledal,
že dovolání mladistvého je důvodné, vytýká-li odvolacímu soudu, že v potřebném
rozsahu nereagoval na jeho odvolací námitky, a nesplnil tak svoji přezkumnou
povinnost, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nelze přehlédnout, že mladistvý neuplatnil jedinou výhradu vůči správnosti
právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. V kontextu shora uvedeného by
bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mající charakter
námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně
připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových
námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené
judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku
nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil
taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace
důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit
případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i
použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04,
IV. ÚS 570/03 aj.).
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny
základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými
stranami (srov. přiměřeně nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05,
sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07, sp. zn.
III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého
soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se
požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se
může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy sp. zn. IV.
ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. III. ÚS 961/09,
sp. zn. IV. ÚS 3441/11).
Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění
rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na
odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně
odporují. Dovolací soud v tomto směru nemohl přehlédnout, jakým způsobem se
soudy v projednávané věci vypořádaly s obhajobou mladistvého a jakým způsobem
zejména odvolací soud dostál požadavkům kladeným na náležitosti rozhodnutí v
trestním řízení, jemuž mladistvý právem vytýkal nedostatečné odůvodnění.
Mladistvý popřel, že by se skutku, v němž bylo spatřováno provinění pohlavního
zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil a poukazoval především na
nevěrohodnost výpovědi nezletilé poškozené.
Když soud prvého stupně uznal mladistvého znovu vinným, mladistvý shrnul
veškeré své námitky jak věcného, tak i procesního charakteru do podaného
obsáhlého odvolání (dovolací soud v této chvíli ponechává stranou nepatřičné až
nevkusné a z pohledu práva nikterak přínosné formulace některých jeho částí).
Výtky mladistvého se soustředily k otázkám nevěrohodnosti výpovědi nezletilé
poškozené, zpochybnění zákonnosti provedení tohoto důkazu nalézacím soudem
(výslechu svědkyně byla podle jeho mínění nesprávně přítomna podjatá znalkyně z
oboru psychologie). Nesouhlasil se závěry znaleckých posudků znalkyň PhDr.
Heleny Khulové i MUDr. Šárky Grussmannové, měl výhrady vůči způsobu hodnocení
znaleckých posudků předložených obhajobou a vytkl, že nebyl proveden jím
navrhovaný vyšetřovací pokus. Kromě toho mladistvý znovu uplatnil také námitku
podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně (č. l. 612-639).
S uplatněnými námitkami se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení
vypořádal tak, že po zcela nefunkční rekapitulaci obsahu výpovědí mladistvého,
poškozené, svědků, předložených znaleckých posudků či výpovědí znalců, jakož i
zmínce o provedených listinných důkazech, aniž by tyto důkazy jakkoliv sám
hodnotil či se zabýval jejich významem z hlediska rozhodnutí o vině mladistvého
(viz str. 2-9 usnesení), uzavřel, že „soud prvního stupně provedl dokazování v
dostatečném rozsahu a provedené důkazy správně vyhodnotil, když uznal
mladistvého „tulipána“ vinným skutkem popsaným ve výroku napadeného rozsudku“.
Jde-li o zásadní výhrady mladistvého vůči rozsudku soudu prvního stupně, který
vystavil rozhodnutí o vině mladistvého především na výpovědi nezletilé
poškozené, jejíž hodnověrnost jako svědkyně nebyla nijak zpochybněna znaleckými
posudky znalkyň MUDr. Marty Tiché, CSc., PhDr. Naděždy Dařílkové, MUDr. Dany
Trávníčkové, PhDr. Heleny Khulové a do jisté míry i MUDr. Šárky Grussmannové,
přesvědčivě se s nimi nevypořádal, žádným vlastním hodnotícím úsudkem
nereagoval na výhrady mladistvého vůči způsobu hodnocení jím předložených
znaleckých posudků, v této souvislosti odkázal pouze na hodnocení, jež ve
vztahu k nim zaujaly znalkyně, jejichž znalecké posudky byly kontrérní. S
výhradami mladistvého vůči zákonnosti provedení výslechu nezletilé poškozené
(osoby mladší než patnáct let) jako svědkyně v hlavním líčení, vůči rozsahu
dokazování, navrhoval-li provedení vyšetřovacího pokusu, ani s jeho námitkou
podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně se nevypořádal vůbec.
Odvolací soud dozajista nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud
prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nemá-li však toto právo
zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku
rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny
námitky uvedené v opravném prostředku, jsou-li smysluplné a relevantní. Po
seznámení s obsahem zamítavého usnesení odvolacího soudu dovolací soud zjistil,
že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, s nímž by se nebylo možné spokojit
ani v případě, že by bylo součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně
důležitých právech, než je osobní svoboda člověka. V této souvislosti nelze než
odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž zejména u rozhodnutí, jež mají
tak zásadní dopad na základní práva člověka, se z hlediska souladu s normami
ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí
konstatuje rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok
rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obviněného, aniž
by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil,
popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost (k tomu v
podrobnostech viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06, II. ÚS 2564/12,
IV. ÚS 1834/10, IV. ÚS 3441/11, II. ÚS 4927/12, III. ÚS 2331/14 aj.). Ústavní
soud z hlediska procesního vychází z toho, že jednání soudu prvého stupně je
iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého a třetího stupně může být
iniciována opravnými prostředky obviněného (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS
2168/07). Obviněný se prakticky poprvé seznamuje se skutkovými zjištěními,
které soud bere za prokázaná, a právním názorem soudu prvého stupně až z obsahu
odůvodnění odsuzujícího rozsudku a v námitkách svého odvolání tak může teprve
reagovat na důkazy, které tento soud označil za klíčové, a namítat nesprávnou
aplikaci právních předpisů, čímž prakticky realizuje své právo na obhajobu.
Odvolací soud byl povolán a také povinen se v plném rozsahu zabývat argumentací
a námitkami mladistvého, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda vůbec došlo
či mohlo dojít ke spáchání činu, jímž byl mladistvý uznán vinným, zda procesní
postup nalézacího soudu byl v souladu se zákonem a zda předseda senátu tohoto
soudu nebyl vyloučen z rozhodování ve věci. Nelze mít za to, že vznesené
námitky odvolatele byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, na které
by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat.
V projednávané věci se s ohledem na výše řečené proto nelze spokojit s
odůvodněním odvolacího soudu, který ve vztahu k uplatněným výhradám mladistvého
nad rámec nefunkční reprodukce některých z provedených důkazů toliko odkázal na
obsáhlé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil, jelikož
„závěry soudu prvního stupně jsou přiléhavé, logické a mají oporu v popsaných
důkazech, jež byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech.
Pakliže odvolací soud na námitky odvolatele nereagoval, vytvořil tak
rozhodnutí, které nelze označit jinak než jako nepřezkoumatelné. V dané věci
odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té
míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně
konformní, zaručující právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod).
Na odvolacím soudu proto bude, aby odvolání mladistvého znovu projednal
a ve svém rozhodnutí se odpovídajícím způsobem zabýval všemi jeho relevantními
výhradami proti procesnímu postupu nalézacího soudu (viz např. námitka
podjatosti předsedy senátu, tvrzené procesní pochybení při výslechu nezletilé,
absence vyšetřovacího pokusu), jakož i způsobu hodnocení provedených důkazů. Za
této situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami
mladistvého, které tvořily rovněž součást jím podaného řádného opravného
prostředku a jež měly současně zakládat dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání mladistvého „tulipána“ zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11.
10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013. Zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a označenému odvolacímu soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud
vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť
je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.