7 Tdo 971/2006-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. září 2006 v neveřejném zasedání
konaném o dovolání obviněného J. L., které podal proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 141/2005, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.
V neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2006 rozhodl Nejvyšší soud usnesením
sp. zn. 7 Tdo 971/2006-I. o zrušení dovoláním napadeného usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, jakož i
předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2005, sp.
zn. 46 T 141/2005, mj. v celém výroku o trestu.
Protože obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený mu
původním rozsudkem a tento trest Nejvyšší soud k dovolání obviněného zrušil,
rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby, když u
obviněného neshledal důvody podle § 67 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tdo 971/2006
Datum rozhodnutí: 14.09.2006
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tdo 971/2006-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. září 2006 v neveřejném zasedání v
Brně o dovolání obviněného J. L., které podal proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 141/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 46 T 141/2005, ve výroku o vině v bodě I., jímž
byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jakož i v celém
výroku o trestu a ve výrocích ohledně uplatněných nároků na náhradu škody, na
zrušený výrok o vině navazujících.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 46 T
141/2005, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.
(bod I/1 - I/11 výroku o vině) a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. c), d) tr. zák. (bod II/1 - II/2 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl
obviněnému podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1
tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem
bylo dále podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 a 2 tr. ř. rozhodnuto o
uplatněných nárocích na náhradu škody.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které
bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To
42/2006, zamítnuto podle § 256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a namítl nesprávné právní
posouzení skutků uvedených v bodech I/1 a I/9 rozsudku soudu prvního stupně a
dále nesprávné použití ustanovení § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný napadl právní
závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a se kterými
podle obviněného nelze souhlasit, neboť jsou v rozporu se skutkovými
zjištěními. Obviněný uvedl, že některá skutková zjištění byla nesprávně
interpretována, že chybí skutková zjištění, o která by bylo možné opřít závěr o
jeho vině jednáním popsaným pod body I/1 a I/9 rozsudku soudu prvního stupně,
a že naopak na základě některých skutkových zjištění by bylo možné učinit pouze
závěr, že to nebyl on, kdo se tohoto jednání dopustil. Podle obviněného je
možné svědeckými výpověďmi a provedenými rekognicemi vztahujícími se k těmto
skutkům potvrdit jeho obhajobu, když poškození A. V. a J. M., kteří měli
dostatek času si na místě činu pachatele prohlédnout, jej při rekognici jako
pachatele neoznačili a ve výpovědích z přípravného řízení uvedli popis
pachatele, který neodpovídá jeho podobě. Protože žádný z těchto poškozených
neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovozovat, že pachatelem byl obviněný, je
právní závěr soudu o této skutečnosti nesprávný a je zřejmé, že pachatelem
zmíněných činů je osoba rozdílná. Navíc soud v této souvislosti argumentuje
nesrozumitelným způsobem, když odkazuje na jiné usvědčující důkazy, přestože se
nevypořádal s uvedenými nespornými důkazy.
Další pochybení soudu prvního i druhého stupně obviněný spatřuje v posouzení
jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 tr. zák.
Obviněný byl pravomocně odsouzen rozsudkem „OS pro Prahu“ ze dne 23. 9. 2003,
sp. zn. 37 T 80/2003, a Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 61
To 526/2003, za trestnou činnost, kterou spáchal jako mladistvý. Z výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody byl obviněný poté podmíněně propuštěn,
přičemž po podmíněném propuštění na svobodu spáchal další trestnou činnost ve
věku blízkém věku mladistvých. Soud prvního i druhého stupně tedy pochybil,
když za tohoto stavu posoudil jednání obviněného jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty a uložil mu za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr.
zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného konstatovala, že z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný sice
formálně uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
avšak základ jeho dovolání je třeba spatřovat v tom, že se neztotožnil se
zjištěným skutkovým stavem, když jeho námitky nesměřují vůči správnosti
právního posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají
nesprávná skutková zjištění, včetně nesprávného hodnocení provedených důkazů.
Uplatněné námitky tedy nelze považovat za důvod dovolání upravený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán, vyjma posouzení
jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty, žádný rozpor.
Státní zástupkyně dále uvedla, že do oblasti jiného hmotně právního posouzení
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné zařadit i to, zda je obviněný
zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněný však tyto
námitky nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., který je naplněn pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S ohledem na skutečnost, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který lze námitku o tom, zda je zvlášť
nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., či nikoli, podřadit,
státní zástupkyně je toho názoru, že nic nebrání projednat dovolání v rozsahu
uplatněných námitek ohledně posouzení zvlášť nebezpečné recidivy, kterými
obviněný napadl správnost právního posouzení její materiální podmínky.
Podle státní zástupkyně je v rámci posouzení existence materiální podmínky ve
smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. především nutné zhodnotit délku doby od posledního
odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Státní
zástupkyně rovněž poukázala na judikaturu Ústavního soudu zabývající se ústavně
právními aspekty materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to konkrétně
na nález sp. zn. IV. ÚS 396/03, přičemž uvedla, k jakým závěrům Ústavní soud v
tomto nálezu dospěl. V souladu s těmito závěry státní zástupkyně zejména
poukázala na to, že v dřívější trestní věci, tj. ve věci rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 37 T 80/2003, byl obviněný
potrestán rovněž pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého
se dopustil naprosto stejným způsobem na nezletilých dětech jako spolupachatel
šestnácti útoky a za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání tři a půl roku. Z výkonu tohoto trestu byl obviněný podmíněně propuštěn
dne 27. 1. 2005 usnesením Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 Pp
1035/2004 se stanovením zkušební doby v délce dvou let, přičemž nyní posuzované
trestné činnosti se začal dopouštět již dne 30. 1. 2005. Státní zástupkyně dále
poukázala na to, že obviněný se prvního trestného činu loupeže dopustil jako
mladistvý, druhého, nyní posuzovaného trestného činu loupeže ve věku blízkém
věku mladistvých, tedy v devatenácti letech, přičemž jde o jediná jeho
odsouzení, že se v obou případech dopouštěl skutků pokračujícího trestného činu
loupeže stejným způsobem na nezletilých chlapcích, kdy jim pod výhružkami
násilím přikazoval, aby mu dali své mobilní telefony, že i když nezletilí
chlapci v důsledku jednání obviněného utrpěli šok, nedošlo k tomu, že by se na
nich dopustil přímého fyzického násilí, že kriminalita obviněného je ovlivněna
nedostatečným rodinným zázemím a nedostatečnou výchovou, že hodnota odcizených
věcí je v obou případech relativně vyšší, avšak to je způsobeno spíše četností
prováděných útoků, a že jistou otrlost obviněného lze dovozovat z toho, že se
znovu obdobného trestného jednání dopustil téměř bezprostředně po podmíněném
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupkyně dále uvedla, že v
případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň
společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt dostatečně racionální
důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou
sazbou. V takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra
trestu v rámci obecné trestní sazby, která u trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. činí 2 až 10 let odnětí svobody; toto široké rozpětí umožňuje
v naprosté většině případů dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru
trestu a adekvátně vystihnout stupeň společenské nebezpečnosti činu, přičemž
rovněž v posuzovaném případě tato základní trestní sazba umožňuje uložit
přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení
její horní hranice a ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle
ustanovení § 42 tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného,
kterými napadl správnost „právního“ závěru soudů dříve činných v posuzované
trestní věci o jeho vině dílčími útoky pokračujícího trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. popsanými pod body I/1 a I/9 výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž v této souvislosti uvedl, že
chybí skutkové zjištění, o které by bylo možné opřít závěr o jeho vině těmito
útoky, že na základě některých skutkových zjištění by bylo možné učinit závěr,
že to nebyl on, kdo se těchto útoků dopustil, a že svědeckými výpověďmi a
provedenými rekognicemi vztahujícími se k těmto útokům je možné potvrdit jeho
obhajobu, když poškození A. V. a J. M. jej při rekognici jako pachatele
neoznačili a ve výpovědích z přípravného řízení uvedli popis pachatele, který
neodpovídá jeho podobě. Těmito námitkami obviněný de facto nezpochybňuje
správnost posouzení jeho jednání popsaného v bodech I/1 a I/9 skutkové věty
výroku o vině podle norem hmotného práva, ale správnost hodnocení důkazů
vztahujících se k těmto útokům, a to zejména výpovědí svědků A. V. a J. M. a
rekognice provedené těmito svědky, a v návaznosti na to i správnost skutkového
zjištění, že to byl on, kdo se předmětných útoků dopustil. Jinými slovy, závěr
o tom, kdo je pachatelem trestného činu, není závěrem právním, jak se obviněný
mylně domnívá, ale závěrem skutkovým. V této souvislosti dovolací soud opětovně
poznamenává, že námitky směřující proti tvrzenému porušení procesních
ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný
z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Z tohoto důvodu by bylo třeba
dovolání obviněného v rozsahu námitek výslovně opřených o dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pokud by obviněný
ve svém mimořádném opravném prostředku důvodně neuplatnil námitku směřující
proti nesprávnému použití ustanovení § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák.
Jak již konstatovala ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně, z části I.
dovolání obviněného, v níž tento mj. formálně uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž v této souvislosti namítl jednak
nesprávné právní posouzení skutků uvedených v bodech I/1 a I/9 výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, jednak nesprávné použití § 41 odst. 1 a § 42
odst. 1 tr. zák., vyplývá, že obviněný opřel námitku týkající se nesprávného
použití § 41 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. o důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení
soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích,
tj. musí být druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem. S odkazem na tento dovolací důvod proto nelze
namítat, že soud nesprávně posoudil jednání obviněného jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty, jak to učinil ve svém mimořádném opravném prostředku
obviněný. Námitka nesprávnosti posouzení toho, zda jsou dány podmínky uvedené v
§ 41 odst. 1 tr. zák., za jejichž splnění lze obviněného považovat za zvlášť
nebezpečného recidivistu, je námitkou po obsahové stránce odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. Obviněný tedy předmětnou
námitku opřel o nesprávné zákonné ustanovení, a v tomto ohledu je jeho dovolání
formálně vadné, nicméně tato vada sama o sobě zejména vzhledem k formulaci a
věčné jednoznačnosti předmětné námitky přezkumu napadeného rozhodnutí z daného
hlediska nebránila.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost.
Podle § 42 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy
uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest
odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Zvlášť závažným
úmyslným trestným činem je tedy i trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
trestní sazby ve výši deseti let.
Z bodu I výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že posuzovaný
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spočíval v celkem 11 dílčích
útocích, kterých se obviněný dopustil v období od 30. 1. 2005 do 1. 5. 2005
vůči nezletilým chlapcům, kdy jeho jednání spočívalo (zjednodušeně řečeno) v
tom, že pod pohrůžkou zabití, použití nože či úderu pěstí požadoval po
poškozených vydání jejich mobilního telefonu, čemuž poškození z obavy z možného
násilného jednání obviněného vyhověli; nedošlo tedy ke zranění žádného z
poškozených, přičemž jednáním obviněného byla způsobena škoda v přibližné výši
40.000,- Kč. Z výše specifikovaného výroku je dále zřejmé, že tohoto trestného
činu loupeže se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 37 T 80/2003, uznán vinným trestným činem
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí
svobody ve výměře tři a půl roku, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně
propuštěn dne 27. 1. 2005 se zkušební dobou na dva roky.
Z uvedeného vyplývá, že pokud byl obviněný před spácháním posuzovaného
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který je zvlášť závažným
úmyslným trestným činem, odsouzen pro tentýž trestný čin, přičemž trest uložený
za tento trestný čin částečně vykonal, byla splněna tzv. formální podmínka
zvlášť nebezpečné recidivy spočívající v předchozím potrestání pro zvlášť
závažný úmyslný trestný čin. Protože obviněný v souvislosti s námitkou
pochybení soudů spočívajícího v posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 tr. zák. poukázal na to, že předchozí
trestnou činnost spáchal jako mladistvý a další trestnou činnost ve věku
blízkém věku mladistvých, je zřejmé, že nezpochybňuje správnost právního závěru
soudů nižších stupňů o naplnění formální stránky zvlášť nebezpečné recidivy,
ale toliko naplnění její stránky materiální, jak již konstatovala ve vyjádření
k dovolání obviněného státní zástupkyně.
Tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy je dána tehdy, pokud
okolnost, že obviněný již byl pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán,
pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. V posuzovaném případě tato podmínka zvlášť nebezpečné recidivy
splněna nebyla.
Trestní zákon jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž může být stupeň
společenské nebezpečnosti zvlášť závažného úmyslného trestného činu podstatně
zvýšen, uvádí dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Zejména na základě
této skutečnosti soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v posuzované trestní
věci byla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, když soud
prvního stupně poukázal na to, že obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody,
který mu byl uložen za dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák., podmíněně propuštěn dne 27. 1. 2005, a to
usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 2 Pp 1035/2004, a že se nyní
posuzované trestné činnosti začal dopouštět již dne 30. 1. 2005, tedy „téměř
okamžitě po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody“ (str. 12
a 13 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud dále v souvislosti s právním
posouzením materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy a tedy stupně
společenské nebezpečnosti předmětného jednání poukázal na to, že obviněný je
nyní souzen pro trestnou činnost naprosto stejného charakteru, pro jakou byl v
minulosti potrestán, a že stupeň společenské nebezpečnosti je podstatně
zvyšován i tím, že obviněný se svého jednání dopouštěl vůči nezletilým dětem;
jediné, co obviněnému polehčuje, je to, že se předmětného jednání dopustil ve
věku blízkém věku mladistvých, tedy ve svých 19 letech. S právním závěrem
nalézacího soudu o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se
ztotožnil i odvolací soud. Dovolací soud je ovšem toho názoru, že v posuzovaném
případě materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy dána nebyla, a to z níže
uvedených důvodů.
Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu je délka doby, která uplynula od
posledního odsouzení, byť ji ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. příkladmo uvádí
jako jediné kritérium pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné
recidivy, pouze jedním z hledisek pro splnění této materiální podmínky, přičemž
při jejím posuzování je nutno přihlédnout též k tomu, jakou část z dřívějšího
trestu uloženého za zvlášť závažný úmyslný trestný čin pachatel již skutečně
vykonal v době spáchání projednávaného trestného činu; dále je třeba porovnat
závažnost způsobu provedení dřívějšího i nyní posuzovaného trestného činu a
jimi způsobené následky, jakož i jejich další okolnosti opodstatňující naplnění
formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy (viz usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004-I, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 7/2004,
pod č. T 716). Tato judikatura Nejvyššího soudu přitom koresponduje i s nálezem
Ústavního soudu týkajícím se materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ze
dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, jehož závěry ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedla státní zástupkyně a podle něhož je při posuzování toho, zda
je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení
stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, třeba, mimo délky doby,
která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem,
např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i
dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k
pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě, přičemž závažným hlediskem je i
celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové
a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl
pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik
takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká
je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi
jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné
recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak
předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout
je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve
potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými
trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho
skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době.
S ohledem na shora uvedená kriteria pro posouzení materiální podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. dovolací soud uvádí
následující.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů byl obviněný J. L. v
minulosti pouze 1x soudně trestán, a to shora uvedeným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 37 T 80/2003. Tímto rozsudkem (ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 61 To
526/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.) byl
obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
kterého se dopustil celkem šestnácti dílčími útoky (osmi z nich ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) spáchanými v období od 10. 1.
2003 do 1. 4. 2003 vůči nezletilým chlapcům, po kterých pod pohrůžkou použití
zbraně, a to pistole, „boxeru“, či jiného násilí (tzn. pod pohrůžkou zabití či
ublížení na zdraví) požadoval vydání jejich mobilního telefonu, tzn. v podstatě
stejným způsobem jako v posuzovaném případě. Taktéž v případě tohoto
trestného činu loupeže nedošlo ke zranění žádného z poškozených; pokud jde o
výši způsobené škody, tato dosáhla přibližně částky 81.500,- Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že od předchozího pravomocného odsouzení obviněného do
počátku páchání nyní posuzované trestné činnosti obviněným uplynula doba
přibližně jednoho roku, přičemž ze skutečnosti, že nevykonaný zbytek trestu
odnětí svobody ve výměře tři a půl roku, který byl obviněnému uložen rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 37 T 80/2003, činil v
době opětovného spáchání trestného činu loupeže jeden rok, osm měsíců a pět dnů
(viz opis z rejstříku trestů založený pod č. l. 72 tr. spisu) potom dále
vyplývá, že obviněný se předmětného trestného činu loupeže dopustil za
okolností, kdy měl vykonanou zhruba jednu polovinu trestu uloženého výše
specifikovaným rozsudkem, tzn. aniž by na něho bylo působeno nápravně výchovným
vlivem celého předchozího trestu. V této souvislosti dovolací soud poznamenává,
že délku doby od posledního odsouzení jako jedno z hledisek pro posouzení
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je v posuzovaném případě třeba
hodnotit velmi obezřetně, protože necharakterizuje obviněného jako pachatele, u
něhož by byl namístě závěr, který je jinak pro zvlášť nebezpečné recidivisty
typický, že se nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustili poté,
co vykonali zpravidla celý trest předtím (naposledy) uložený. Spáchání
posuzovaného trestného činu loupeže relativně krátce po předchozím odsouzení
pro tentýž trestný čin je sice závažnou okolností, která svědčí v neprospěch
obviněného, ale pouze pokud je hodnocena jako obecná přitěžující okolnost podle
§ 34 písm. l) tr. zák., zatímco z hlediska materiální podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je její význam omezený.
Kritérium délky doby od předchozího odsouzení proto nijak přesvědčivě neukazuje
na splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy (k tomu viz již dříve
uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo
768/2004-I).
Důležitým hlediskem pro posouzení otázky, zda byla splněna materiální podmínka
zvlášť nebezpečné recidivy, je rovněž porovnání závažnosti způsobu provedení
dřívějšího i nyní posuzovaného trestného činu a jimi způsobené následky. Jak
již konstatovaly soudy nižších stupňů, obviněný se v obou případech dopustil
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. naprosto stejným způsobem,
kdy po nezletilých chlapcích požadoval pod pohrůžkou zabití či ublížení na
zdraví vydání jejich mobilního telefonu, čemuž poškození vyhověli. Prvního,
tedy dříve spáchaného trestného činu loupeže, se obviněný dopustil celkem 16
dílčími útoky, z nichž polovinu spáchal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák. a kterými způsobil škodu v přibližné výši 81.500,- Kč, druhý, nyní
posuzovaný trestný čin loupeže obviněný spáchal sám celkem 11 dílčími útoky,
při nichž se zmocnil věcí v přibližné hodnotě 40.000,- Kč. S ohledem na tyto
okolnosti lze dospět k závěru, že nyní posuzovaný trestný čin loupeže je
evidentně méně závažný než předcházející trestný čin. K tomuto závěru dovolací
soud dospěl nejen vzhledem k počtu dílčích útoků či výši způsobené škody, ale
také vzhledem ke způsobu provedení porovnávaných trestných činů, když polovina
dílčích útoků dříve spáchaného trestného činu loupeže byla spáchána společným
jednáním dvou pachatelů, což obecně činí pohrůžku bezprostředního násilí
naléhavější a tedy trestný čin závažnější než v případě, kdy je spáchán jedním
pachatelem. V této souvislosti je třeba poznamenat, že institut zvlášť
nebezpečné recidivy má být prostředkem postihu pachatelů, jež se po předchozím
potrestání dopustí trestného činu, který je ve své konkrétní podobě spíše
závažnější než dřívější trestný čin, nebo který je z tohoto hlediska s
dřívějším trestným činem alespoň srovnatelný. V dané věci se však obviněný
dopustil posuzovaného trestného činu loupeže v podobě, která ho charakterizuje
jako méně závažný, než byl dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Výsledek tohoto porovnání je tak dalším důvodem, který brání závěru, že byla
splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Pokud jde o další hlediska pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné
recidivy uvedená ve výše specifikovaném nálezu Ústavního soudu, dovolací soud
dále poznamenává, že tato materiální stránka nebyla naplněna rovněž s ohledem
na okolnosti, jež ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl sám obviněný, a
to, že se dřívějšího trestného činu loupeže dopustil jako mladistvý (v 17
letech), a nyní posuzovaného stejného trestného činu ve věku blízkém věku
mladistvých, a to ve svých 19 letech.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nemohl ztotožnit se závěrem soudů
nižších stupňů, že obviněný J. L. spáchal posuzovaný trestný čin loupeže jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla splněna
materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší soud nemíní
bagatelizovat trestný čin loupeže, jimž byl obviněný uznán vinným, nicméně musí
konstatovat evidentní nepoměr mezi skutkovou podobou tohoto trestného činu na
straně jedné a uloženým trestem, jehož výměra překročila meze přiměřenosti v
důsledku mechanicky použité aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy, na
straně druhé. Přitom účelem tohoto institutu je být prostředkem postihu
pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů zásadně v případech, v
nichž k adekvátnímu postihu nestačí trestní sazba uvedená v příslušném
ustanovení zvláštní části trestního zákona. Uváží-li se posuzovaný případ z
tohoto hlediska, je jasné, že rozpětí trestní sazby v § 234 odst. 1 tr. zák.,
které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, je dostatečné k tomu, aby
obviněnému byl vzhledem ke konkrétní skutkové podobě posuzovaného trestného
činu (resp. posuzovaných trestných činů) uložen přiměřený trest, to znamená
takový trest, který odpovídá kritériím stanoveným v § 31 odst. 1 tr. zák. a
který je způsobilý splnit účel trestu vymezený v § 23 odst. 1 tr. zák.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení, je
zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. je vadný, pokud byl obviněný tímto trestným činem uznán vinným jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu
spočívá jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak předcházející rozsudek
soudu stupně prvního na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v důsledku čehož
nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát ani pokud jde o výrok o trestu,
který byl obviněnému za předmětný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), d) tr.
zák. uložen. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto
usnesení.
Při novém rozhodování je Obvodní soud pro Prahu 4 vázán právním názorem, který
vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš