7 Tdo 977/2024-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovolání obviněného Z. T. podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 55 To 101/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 T 87/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 11. 2023, č. j. 6 T 87/2023-145, byl obviněný Z. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 13. 5. 2023 v době od 21:45 do 22:00 hod. ve veřejné části provozovny baru A. na adrese XY náměstí XY v XY, okres XY, před dalšími zákazníky a obsluhou přistoupil k poškozenému L. V. a tomuto sdělil, že je to on, kdo poškozeného tehdy „vypnul“ a že je škoda, že minule „nechcípl“, přičemž poškozeného chytil, kdy následně jej chytil i poškozený, obviněný se však ze sevření vytrhnul a dvakrát udeřil poškozeného pěstí do tváře, a to pěstí pravé a levé ruky, na levou lícní kost a na pravou část čela, kdy dalšímu napadání zabránil přihlížející R. P., který obviněného chytil zezadu a svedl jej na zem, přičemž uvedeným jednáním způsobil obviněný Z. T. poškozenému L. V. zranění, a to zlomeninu kostí v obličeji, konkrétně zlomeninu zygomatikomaxilárního komplexu a tříštivou zlomeninu jařmového oblouku vlevo, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci ve FN Olomouc na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie od 16. 5. 2023 do 18. 5. 2023 s následnou dobou léčení spojenou s výraznějším omezením v běžném způsobu života, bolestivostí a příjímáním kašovité stravy po dobu nejméně 2 týdnů.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 55 To 101/2024-179, zrušil k odvolání obviněného podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební doba v trvání dvaceti čtyř měsíců, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku uvedené poškozené na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uplatněné důvody dovolání spatřoval zejména v tom, že díky neprovedení klíčových důkazů nebylo vůbec prokázáno, zda se vůbec stal skutek tak, jak byl ukotven ve výroku o vině, a zda se jedná o jednání trestné. Díky tomu nemohla být ani řádně zvažována případná aplikace § 29 tr. zákoníku, která by přicházela v úvahu teprve poté, co by bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo úmyslně poškozenému způsobil zranění.
5. Obviněný poukazoval na skutečnost, že po dovolacím soudu nepožaduje toliko přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáváním. Odvolací soud podle jeho přesvědčení sám poukázal na hmotněprávní nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně, tyto skutečnosti však sám nově nehodnotil, v odůvodnění svého rozhodnutí je bagatelizoval a ve svých závěrech odkázal jen na vývody okresního soudu. Pokud svědci podali své výpovědi až v řízení před soudem, kdy v rámci přípravného řízení vypovídali toliko na úřední záznamy o podaných vysvětleních, a jako důkazy lze použít toliko tyto výpovědi a hodnotit jen fakta v nich obsažená, uzavřel, že soudy vytvořily skutkový děj na základě užití útržků několika výpovědí učiněných u soudu, když ale v dalších částech je stejná výpověď považována za nevěrohodnou.
6. Dovolatel setrval na svém tvrzení, že byl napaden poškozeným jako první a následně se jen bránil, tj. nezpochybňoval obranné údery. Za podivné však označil, že poškozený zůstal po incidentu nadále v restauraci, kde požíval alkohol a bavil se, do nemocnice se dostavil s velkým časovým odstupem v době, kdy obviněný již po ošetření (byly mu zjištěny zlomeniny žeber) opouštěl ordinaci lékaře. Uvedl, že zde nastalou situaci viděli svědci – ošetřující lékař a přítomná zdravotní sestra, a tázal se, s jakými zraněními byl poškozený vlastně ošetřen. Prvotní lékařská zpráva o zranění poškozeného jako důkaz zajištěna zřejmě vůbec nebyla, byť je podstatná i pro posouzení mechanismu vzniku zranění znalcem, tedy pro řádné posouzení okolností podstatných pro vypracování znaleckého posudku. Podle obviněného totiž nelze vyloučit, že zranění mohlo vzniknout jindy a jinak. Bez zajištění a provedení důkazů, které navrhoval již v řízení před soudy obou stupňů, nebylo možné bez závažných pochybností dospět k závěrům prezentovaným v napadeném rozhodnutí. Deklaroval pak, že nebyly objasněny skutečnosti podstatné, zda totiž zranění poškozeného vůbec vzniklo při konfliktu obviněného s poškozeným, případně zda si jej nemohl přivodit poškozený sám následně, např. pádem nebo nárazem hlavou do pevné podložky. Pokud by se prokázalo, že zranění poškozeného nevyvratitelně způsobil obviněný, pak by bylo nutné zkoumat, zda se ze strany obviněného nejednalo ve smyslu § 29 tr. zákoníku o jednání v nutné obraně.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, stejně jako i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. S nosnými body argumentace soudů se ztotožnila, byť pak namítané výhrady podřadila pod uplatněné dovolací důvody, nepřiznala jim opodstatnění. K problematice obviněným zpochybňované úplnosti dokazování akcentovala, že odmítnutí navržených důkazů bylo přesvědčivě a v souladu s požadavky Ústavního soudu odůvodněno soudem prvního stupně. Neztotožnila se ani s námitkou, že ve výpovědích svědků a poškozeného jsou zásadní rozpory. Jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného L. V. a dalšími s touto výpovědí korespondujícími důkazy, a to výpovědí svědků R. P., T. K., N. H., M. L. a dále výpovědí znalce MUDr. Lubomíra Starého, Ph.D., který rovněž vyhotovil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství s tím, že charakter zranění způsobeného poškozenému obviněným zcela koresponduje se způsobem vzniku tohoto zranění, jak jej popsal poškozený a svědci. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá. K námitkám obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, odkázala na přiléhavý názor odvolacího soudu, že s ohledem na intenzitu jednání obviněného a skutečnost, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že to byl obviněný, kdo napadl poškozeného údery pěstí do tváře (přičemž tyto jeho údery v žádném případě nebylo možno ohodnotit jako obranné), není možné jednání obviněného posoudit podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
11. Obviněný v rámci svého dovolání také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Nejvyšší soud z podaného mimořádného prostředku obviněného seznal, že dovolatel brojil toliko proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně v nyní projednávané věci, přičemž podle něj nebylo prokázáno, zda se skutek stal tak, jak je prezentován v odsuzujícím rozsudku. Své přesvědčení založil zejména na faktu, že nebyly provedeny pro věc klíčové důkazy – především prvotní lékařská zpráva – kdy zranění poškozenému mohla vzniknout i jinak a jindy, a současně deklaroval, že byl poškozeným napaden a pouze se bránil, v čemž by mohla být spatřována nutná obrana ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
13. Nutno úvodem akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
14. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřeba konstatovat, že dovolatel výslovně nespecifikoval, kterou ze shora uvedených alternativ předmětného dovolacího důvodu má na mysli. Platí přitom, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr.
ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
15. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pouhá polemika obviněného se skutkovým dějem, v jejímž rámci konstatuje své obranné počínání vůči útoku poškozeného, není s to naplnit první alternativu shora citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ani náznakem nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného, která byla soudem považována jako celek za věrohodnou, přičemž byla podporována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie znalce MUDr. Lubomíra Starého, Ph.D., výpovědí svědka R. P., svědkyně N. H. a rovněž listinnými důkazy, zejména přestupkovým spisem Městského úřadu Hranice, sp. zn. OVV/54934/22. Bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo první zaútočil na poškozeného, v důsledku čehož mu vznikla zranění popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Pakliže okrajově odvolací soud uvádí, že i svědek M. L. připustil, že poškozený byl docela zřízený (viz odstavec 13. odůvodnění jeho rozsudku), lze připustit určité pochybení v odůvodnění, neboť soud prvního stupně shledal, že výpověď tohoto svědka není věrným odrazem prožitých událostí, kdy z ní ohledně popisu skutkového děje nevycházel (viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku). S ohledem na prokázání skutečnosti, že se ze strany obviněného nejednalo toliko o obranu proti prvotnímu napadení ze strany poškozeného, nelze uvažovat v intencích § 29 tr. zákoníku ani o užití této okolnosti vylučující protiprávnost – nutné obrany. Ačkoli obviněný výslovně uvádí, že po dovolacím soudu nepožaduje přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním, prakticky svou argumentací vznáší právě tento požadavek, k čemuž však dovolací soud není nadán svou pravomocí.
16. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, jenž zůstala zcela osamocena, dle hodnocení nalézacího soudu nepůsobila spontánně ani logicky. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (odstavec 32.), jenž se podrobně věnoval jednotlivým aspektům jeho výpovědi. Z provedených důkazů tak byl v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvozen závěr o vině obviněného.
17. Zjevný rozpor ve shora uvedeném smyslu by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., což se však v projednávané věci nestalo, neboť tato zjištění z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
18. Dovolatel dále namítal, že díky neprovedení klíčových důkazů nebylo vůbec prokázáno, zda se skutek stal tak, jak je ukotven ve výroku o vině. Lze připustit, že v rámci zmíněných klíčových důkazů dále specifikoval prvotní lékařskou zprávu o ošetření poškozeného, kterou označil za podstatnou i pro posouzení mechanismu vzniku zranění znalcem. Tuto skutečnost dával do spojitosti s tvrzením, že zranění poškozenému mohla vzniknout jindy a jinak (následně, např. pádem nebo nárazem hlavou do pevné podložky), tj. ne nutně při konfliktu obviněného s poškozeným. Předmětné konstatování lze s jistou mírou tolerance podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.
19. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
20. Nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku (viz odstavec 34.) vysvětlil, proč návrhy obhajoby na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl. Pokud jde o původní lékařskou zprávu, poukázal na skutečnost, že ve věci byl vypracován znalecký posudek na způsobená zranění poškozeného, o jehož správnosti a přesvědčivosti neměl pochyb. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil (viz odstavec 13. odůvodnění jeho rozsudku) a rovněž opětovně důkazní návrh obviněného zprávou o vyšetření poškozeného v den incidentu pro nadbytečnost zamítl. Vysvětlil, že lékařské zprávy obsažené ve spise navazují na původní ošetření poškozeného na chirurgii v Hranicích, Fakultní nemocnici Olomouc pak poškozený navštívil již 15. 5. 2023. Akcentoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný poškozeného napadl, jakož i způsob, jak tak učinil. Zejména v tomto ohledu odkázal na výpověď poškozeného a výpovědi svědka R. P., který uvedl, že po incidentu začala poškozenému natékat hlava, a svědkyně N. H., která vypověděla, že po incidentu viděla, že má poškozený červené líce, a odjel do nemocnice. Rovněž poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, včetně výslechu znalce MUDr. Lubomíra Starého, Ph.D., který na svých závěrech setrval, byť původní lékařskou zprávu neměl. Okrajově lze doplnit, že taktéž byl učiněn závěr o nadbytečnosti doplnění dokazování výslechem lékaře (případně zdravotní sestry), jenž poškozeného ošetřil bezprostředně po incidentu, a zasahujících policistů, neboť by nemohly být výrazným přínosem z hlediska objasnění skutečností významných pro rozhodnutí ve věci, což bylo i patřičně dále odůvodněno (viz odstavec 34. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 13. a 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí.
22. Jak již bylo shora konstatováno, mimořádný opravný prostředek obviněného sice dále formálně obsahoval odkaz na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně v jeho rámci je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jestliže však obviněný své námitky vystavěl výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, je z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
24. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným a z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.Závěr
25. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
26. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Z. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu