U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 8. 2016 o dovolání
obviněného J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3.
2016, sp. zn. 2 To 18/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 21/2014 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N.
odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 15. 1. 2015,
sp. zn. 69 T 21/2014, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem loupeže podle
§ 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle § 53
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o
náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných J.
G. a L. H.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně v podstatě v tom, že
- obvinění J. G., J. N. a L. H. společně po předchozí vzájemné dohodě na
přepadení pobočky České spořitelny, a.s., v Ch., okr. K., přijeli dne 30. 10.
2013 v dopoledních hodinách vozidlem řízeným obviněným J. G. do Ch., kde
nejprve obvinění J. G. a J. N. šli obhlédnout situaci v pobočce banky a
jejím okolí, obviněný J. G. poté odešel pro auto a přijel s ním na náměstí,
kde se nachází pobočka, do auta se posadil obviněný J. N. a na znamení
obviněného J. G. vstoupil do pobočky České spořitelny, a.s., maskovaný
černou kuklou, přistoupil ke stolu, kde seděla pracovnice banky A. Z., na
kterou mířil krátkou střelnou zbraní, vyzval ji k vydání peněz, podal jí
igelitový sáček k uložení peněz, přistoupil k další pracovnici banky T. N., na
kterou rovněž namířil stejnou zbraň s výzvou k vydání peněz, obě pracovnice mu
z obavy z použití zbraně vydaly hotovost v celkové částce 43 000 Kč, načež
obviněný J. N. z pobočky banky odešel, nasedl do vozidla, v němž byl za
volantem obviněný L. H., který mezitím hlídal na ulici, z místa všichni tři
obvinění odjeli a ještě ve vozidle si uvedenou hotovost ve stejném poměru
rozdělili (bod 1 výroku o vině),
- obvinění J. G. a J. N. společně po vzájemné dohodě dne 3. 2. 2014 kolem
18,35 hodin v úmyslu zmocnit se hotovosti, kterou u sebe měla poškozená A.
H. jako pracovnice směnárny, obviněný J. G. automobilem přivezl obviněného
J. N. do obce M. n. H., okr. P., seznámil ho se situací na místě, s místem
bydliště poškozené a označil mu poškozenou, která poblíž svého bydliště
vystoupila z jiného automobilu, načež ji obviněný J. N. sledoval a v
prostoru před domem čp. ......, kde si ho poškozená všimla a dotázala se ho,
co chce, ji pod pohrůžkou zabití vyzval k vydání kabelky, což poškozená
odmítla, obviněný J. N. ji natlačil na vchod do domu, poodstoupil, namířil
na ni pistoli, znovu ji vyzval k vydání kabelky a pohrozil, že jinak ji
zastřelí, opět ji natlačil na vrata, během vzájemné šarvátky došlo k
samovolnému výstřelu z plynové pistole bez zranění poškozené, poté obviněný J.
N. odtáhl poškozenou na komunikaci před domem, kde ji strhl na zem, kopal do
ní, udeřil ji pistolí do oblasti temene, pod pohrůžkou zabití se opětovně
dožadoval vydání kabelky, avšak byl vyrušen osobami ze sousedství, proto z
místa utekl a vozidlem, v němž na něj čekal obviněný J. G., oba obvinění
odjeli, přičemž obviněný J. N. způsobil poškozené tržnou ránu o délce 5 cm
ve vlasové části temene hlavy s nutností chirurgického ošetření, oděrky a
zhmožděniny na dolních i horních končetinách a posttraumatickou stresovou
poruchu přetrvávající do současnosti (bod 2 výroku o vině).
O odvoláních, která podali obviněný J. N. proti všem jeho se
týkajícím výrokům, obviněný J. G. proti jeho se týkajícímu výroku o trestu a
státní zástupce ohledně obviněného J. N. proti výroku o vině v jeho
neprospěch a proti výroku o trestu v jeho prospěch a ohledně obviněného J.
G. proti výroku o vině a trestu v jeho neprospěch, bylo rozhodnuto rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 2 To 18/2015. Z podnětu
odvolání obviněného J. N. byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o
náhradě škody ohledně poškozené A. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. H. s nárokem
na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání
obviněného J. G. a státního zástupce byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. V
ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
nezměněn.
Obviněný J. N. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl proto,
že jím byl ponechán beze změny výrok o vině a trestu. Odkázal na důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. V rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil rozsáhlé
námitky v tom smyslu, že skutek byl vadně posouzen podle § 173 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, že měl být kvalifikován podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zák. a
že v souvislosti s aplikací tohoto ustanovení mu měl být přiznán statut
spolupracujícího obviněného. Na to navazovaly námitky, které uplatnil ve vztahu
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle kterých mu měl
být s použitím ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody
ve výměře pod dolní hranici sazby. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. namítl, že Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o jeho odvolání v
části týkající se výroku o vině a trestu a že ve skutkové části výroku o vině
není uveden údaj o délce pracovní neschopnosti poškozené A. H. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nic bližšího neuvedl,
ale z obsahového kontextu dovolání je patrno, že tento dovolací důvod vyvozoval
z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný J. N. se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
Vrchnímu soudu v Olomouci jeho věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil
dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci obviněného k případné
replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
V posuzované kauze Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem
znovu poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 16. 6. 2015 byl zrušen
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1472/2015, s tím,
že Vrchnímu soudu v Olomouci bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.
Vrchní soud v Olomouci odstranil vady vytknuté citovaným usnesením Nejvyššího
soudu a napadeným rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 rozhodl způsobem, který lze
akceptovat.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v
úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Jednáním uvedeným v obou bodech výroku o vině obviněný J. N. naplnil
znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jednáním
uvedeným v bodě 2 výroku o vině naplnil i znaky uvedené v § 173 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku, neboť způsobil poškozené A. H. posttraumatickou stresovou
poruchu, která měla povahu těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i)
tr. zákoníku (delší dobu trvající vážná porucha zdraví). Námitky obviněného
zaměřené proti posouzení skutku podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jsou
evidentně bez opodstatnění, jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne
13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1472/2015, nicméně obviněný je znovu pojal do
nynějšího dovolání.
Na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie soudy spolehlivě zjistily povahu a míru závažnosti poruchy
duševního zdraví poškozené, délku jejího trvání i příčinnou souvislost mezi
jednáním obviněného a tímto následkem. Ze zjištění soudů vyplývá, že
posttraumatická stresová porucha se u poškozené demonstruje zejména emočním
ochromením, zvýšenou hladinou úzkosti a ostražitosti na ohrožující podněty,
poruchami spánku, výkyvy krevního tlaku, zrychlením srdeční akce, psychogenní
dechovou nedostatečností, nepotlačitelným nutkáním k vyhýbavému a
zabezpečovacímu chování, omezením volného pohybu na veřejnosti a celkovým
snížením osobní výkonnosti. Tyto projevy poruchy duševního zdraví poškozené v
souhrnu představují velmi podstatný zásah do obvyklého způsobu jejího života a
mají povahu „vážné poruchy zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc
jde o psychotrauma, které je definitivní a nezvratné, což bylo ve výroku o vině
vyjádřeno tím, že u poškozené jde o poruchu zdraví „přetrvávající do
současnosti“ (míněno do doby vyhlášení rozsudku). Jedná se tedy o „delší dobu
trvající poruchu zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Vadou
výroku o vině není, že naplnění tohoto znaku nebylo vyjádřeno délkou pracovní
neschopnosti poškozené. Obviněný J. N. se snažil zpochybnit příčinnou
souvislost mezi svým jednáním a zjištěnou vážnou poruchou duševního zdraví
poškozené, a to odkazem na dřívější psychické obtíže poškozené. Tyto námitky
jsou bez opodstatnění. Soudy na podkladě znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie správně zjistily, že dřívější traumatizující
události v životě poškozené měly ve vztahu k diagnostikované posttraumatické
stresové poruše klinicky zanedbatelný význam. Uváží-li se, že ze strany
obviněného šlo o razantní, bezohledné a překvapivé přepadení poškozené na ulici
ve večerních hodinách zimního dne, nota bene s použitím střelné zbraně, ze
které vyšel výstřel, pak není nic nepřijatelného na zjištění, že následkem
uvedeného jednání byl tak závažný zásah do duševního zdraví poškozené, jak byl
popsán výše. Pro úplnost lze dodat, že z hlediska subjektivní stránky k
odpovědnosti pachatele za těžší následek postačí podle § 17 písm. a) tr.
zákoníku nedbalost, tj. i nevědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. O nedbalostním zavinění obviněného J. N. ve vztahu k těžké újmě na
zdraví poškozené A. H. nemohou být žádné důvodné pochybnosti. Obviněný
ostatně v tomto směru výslovně nic ani nenamítal.
Ve vztahu k bodu 1 výroku o vině se obviněný J. N. podaným dovoláním
dožadoval toho, aby útok spočívající v přepadení pobočky České spořitelny,
a.s., v Ch. byl kvalifikován podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž
vyjádřil názor, že v tomto směru spáchal čin jako člen organizované skupiny.
Obviněný se tím ve skutečnosti domáhal přísnějšího právního posouzení skutku
oproti tomu, jak ho posoudily soudy. Vzhledem k ustanovení § 265p odst. 1 tr.
ř. se může zpřísnění právního posouzení skutku domáhat pouze nejvyšší státní
zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného, a nikoli obviněný, byť by
tím sledoval splnění podmínek pro to, aby mohl být považován za
spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. Námitkami obviněného
ohledně právního posouzení skutku podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se
Nejvyšší soud tudíž dále nezabýval.
Námitky týkající se postavení obviněného z hlediska otázky, zda je
spolupracujícím obviněným podle § 178a odst. 1 tr. ř., nemají žádný vztah k
právnímu posouzení skutku ani k jinému hmotně právnímu posouzení a nejsou proto
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný J. N. byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák. a v rámci sazby odnětí svobody stanovené v § 173 odst. 2
tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do dvanácti let mu byl trest odnětí svobody
uložen na devět let. Tento trest mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve
výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Námitky obviněného v tom
smyslu, že mu byl trest uložen mimo meze, v nichž se mohl soud při stanovení
výměry trestu pohybovat, nemají žádné opodstatnění.
Obviněný vyvozoval zmíněné námitky z toho, že státní zástupce mu v
obžalobě přiznal statut spolupracujícího obviněného, že soudy mu tento statut
neoprávněně odňaly, a že pokud by mu ho ponechaly, měly mu uložit trest odnětí
svobody pod dolní hranici sazby s použitím ustanovení § 58 odst. 4 tr.
zákoníku. Obviněný tím vyjádřil názor, že mu měl být uložen trest odnětí
svobody, jehož výměra by nedosahovala ani spodní hranice sazby stanovené v §
173 odst. 2 tr. zákoníku. Těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Okolnost, že státní zástupce v obžalobě podané na všechny tři obviněné
pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (přepadení
pobočky České spořitelny, a.s., v Ch.) a na obviněné J. G. a J. N. pro
zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (přepadení
poškozené A. H.) označil obviněného J. N. za spolupracujícího obviněného
podle § 178a odst. 1 tr. ř., není pro soud závazná v otázce právního posouzení
skutku, v otázce použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku při ukládání
trestu ani v samotné otázce splnění podmínek ustanovení § 178a odst. 1 tr. ř.
Soudy na rozdíl od obžaloby posoudily oba útoky jako jeden pokračující
trestný čin kvalifikovaný u obviněných J. G. a L. H. jako zločin loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a u obviněného J. N. jako zločin loupeže
podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Podle § 178a odst. 1 tr. ř. v řízení o zločinu může státní zástupce v
obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný
a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět
k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a
zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a
pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,
b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o
tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a
c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a
považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze
trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to s přihlédnutím k
trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k
okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na
spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým
jednáním způsobil.
Podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku soud sníží trest odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný,
jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 tr. ř. a podal-li
spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem
úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně
přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a
přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání
se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, k jehož objasnění přispěl,
dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména
zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se
zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil.
Postavení obviněného J. N. při ukládání trestu bylo z hlediska
ustanovení § 178a odst. 1 tr. ř. ovlivněno především tím, že součinnost všech
tří obviněných při přepadení pobočky České spořitelny, a.s., v Ch. (bod 1
výroku o vině) soudy neposoudily jako čin členů organizované skupiny ve smyslu
§ 173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ale jen jako spolupachatelství zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Při přepadení poškozené A. H. (bod
2 výroku o vině) obviněný J. N. spáchal zločin loupeže kvalifikovaný podle §
173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zatímco jednání obviněného J. G. jako
spolupachatele bylo posouzeno jako zločin loupeže jen podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný J. N. tedy spáchal závažnější trestný čin, než byl
trestný čin ostatních dvou obviněných, k jehož objasnění svou výpovědí přispěl.
Za tohoto stavu se příčí logice i principům spravedlnosti, aby obviněný J.
N. těžil z výhody, kterou jinak poskytuje ustanovení § 58 odst. 4 tr.
zákoníku spolupracujícímu obviněnému.
Již v usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1472/2015, Nejvyšší
soud vysvětlil, že mezi hledisky kumulativně stanovenými v ustanovení § 178a
odst. 1 tr. zákoníku jsou také osoba obviněného a okolnosti případu, zejména
zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož
objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil, a že obviněný J.
N. tato kritéria nesplňuje. Obviněný je mnohonásobným recidivistou, který byl
naposledy odsouzen ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 5 T 161/2009 pro
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na čtyři
roky, který vykonal dnem 11. 6. 2013. Nyní posuzovanou trestnou činnost tedy
spáchal krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což ukazuje na
jeho hlubší sklon k páchání násilné trestné činnosti loupežného charakteru. Z
okolností nyní posuzovaného případu je nutno zdůraznit, že obviněný J. N.
při obou útocích sehrál roli přímého vykonavatele násilného jednání proti
přepadeným osobám. Do pobočky České spořitelny, a.s., vnikl maskován černou
kuklou, se střelnou zbraní v ruce napadl dvě pracovnice banky, pohrůžkami
zabitím je donutil k vydání hotovosti a po spáchání činu se podílel na
rozdělení výtěžku. Poškozenou A. H. přepadl na ulici, k vydání kabelky s
hotovostí se ji snažil donutit hrubým fyzickým násilím a pohrůžkou zastřelením
a způsobil jí vážnou poruchu duševního zdraví nezvratné povahy. I když sám
nebyl iniciátorem žádného z obou posuzovaných útoků, jeho jednání mělo pro
jejich provedení zcela zásadní význam. Zákonná hlediska vymezená v § 178a odst.
1 tr. zákoníku jako „osoba obviněného“ a „okolnosti případu“ neumožňují přiznat
obviněnému J. N. dobrodiní zákona ve formě uložení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici sazby s použitím ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný v případě, že soud rozhodnutím
nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem rozhodnutí a o čem měl
rozhodnout.
V napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci žádný výrok nechybí ani
není neúplný. Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o odvoláních, která podali
obvinění J. N. a J. G. a státní zástupce ohledně těchto dvou obviněných.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obviněného J. N. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ve výroku o povinnosti obviněného J.
N. k náhradě škody způsobené poškozené A. H., přičemž odkázal tuto
poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních, a zamítl odvolání obviněného
J. G. a státního zástupce. Tím Vrchní soud v Olomouci plně vyčerpal to, co
bylo předmětem jeho rozhodnutí.
I když obviněný J. N. podal odvolání také proti výroku o vině a
proti výroku o trestu a Vrchní soud v Olomouci ponechal tyto výroky beze změny,
nepřicházelo v úvahu, aby nějakým dalším zvláštním výrokem výslovně rozhodoval
o té části odvolání obviněného, které nevyhověl a kterou považoval za
nedůvodnou, zejména nepřicházelo v úvahu, aby tuto část odvolání zamítal. Z
toho, jak je konstruováno rozhodnutí odvolacího soudu (§ 253 – § 262 tr. ř.),
vyplývá, že pokud je namístě zamítnout odvolání, musí jít o rozhodnutí, jímž se
odvolání zamítá jako celek, a nikoli jen jeho část. Naproti tomu jestliže
odvolací soud po přezkoumání rozsudku shledá důvod pro zrušení vadné části
rozsudku, kterou lze oddělit od ostatních částí, zruší jen vadnou část
rozsudku, případně i další výroky, které mají podklad ve vadném a zrušeném
výroku, aniž zamítá odvolání v části, v níž není důvodné. Napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci je s těmito zásadami v naprostém souladu.
Rovněž v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně žádný výrok nechybí
ani není neúplný. Namítaná absence údaje o délce pracovní neschopnosti
poškozené A. H. ve skutkové části výroku o vině obviněného J. N.
nepředstavuje žádnou neúplnost tohoto výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť neznamená, že by soud nevyčerpal v celém
rozsahu to, co bylo předmětem rozhodnutí. Výrok o vině obviněného J. N. se
skládá z části, v níž jsou popsána skutková zjištění soudu, dále z tzv. právní
věty, v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud ve skutku
spatřoval, a konečně z údaje, jímž byl trestný čin označen pojmenováním a
citací příslušného zákonného ustanovení. Pokud měl obviněný svou námitkou
ohledně délky pracovní neschopnosti poškozené na mysli neúplnost skutkových
zjištění, nelze z toho vyvozovat neúplnost výroku z hlediska ustanovení § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované
věci uplatnitelný ve variantě, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože
byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
Použitelnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
uvedené variantě je ve věci obviněného J. N. možné připustit ve vztahu k
výroku o vině a trestu s ohledem na to, že tyto výroky obsažené v rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně zůstaly napadeným rozsudkem Vrchního
soudu v Olomouci nedotčeny. V tomto ohledu je napadený rozsudek materiálně
srovnatelný s rozhodnutím o zamítnutí odvolání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je ve zmíněné
variantě konstruován tak, že je vázán na některý z ostatních dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá,
že pokud je dovolání obviněného J. N. zjevně neopodstatněné z hlediska
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., pak je zjevně
neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. N.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas
státního zástupce a obviněného. To je třeba konstatovat proto, že obviněný
prostřednictvím obhájce v podání ze dne 21. 6. 2016 sdělil, že „chce být
projednání dovolání přítomen“, což znamená, že projevil nesouhlas s tím, aby o
jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu