Je-li v zásadách územního rozvoje stanovena územní rezerva, která počítá s různými variantami budoucího řešení záměru, pro nějž je stanovena, není to v rozporu s podmínkami § 38 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
[9] První návrhová námitka se týkala nepřípustné variantnosti vymezení územní rezervy.
[10] Dle § 36 odst. 1 věty třetí, čtvrté a páté stavebního zákona zásady územního rozvoje mohou vymezit plochu nebo koridor a stanovit jejich využití, jehož potřebu a plošné nároky je nutno prověřit (dále jen „územní rezerva“). V územní rezervě jsou zakázány změny v území [§ 2 odst. 1 písm. a)], které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace zásad územního rozvoje. Dle § 38 odst. 2 stavebního zákona, „[p]okud návrh zásad územního rozvoje obsahuje varianty řešení, navrhne krajský úřad na základě vyhodnocení výsledků projednání a vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území zastupitelstvu kraje ke schválení výběr nejvhodnější varianty, který může obsahovat i podmínky k její úpravě. V rozsahu, v jakém se tyto podmínky odchylují od zprávy o uplatňování zásad územního rozvoje, jsou její změnou. Zastupitelstvo kraje je při schvalování vázáno stanovisky dotčených orgánů nebo výsledkem řešení rozporů. Na základě výsledků projednání, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a schválení nejvhodnější varianty krajský úřad zajistí upravení návrhu.“
[11] Soud při výkladu uvedených ustanovení pokládá za nutné zdůraznit, že invariantnost dle § 38 odst. 2 se vztahuje na přijaté řešení. Klíčovou otázkou je tedy, co je předmětem řešení při vymezení územní rezervy. V případě územní rezervy je totiž oním řešením jen blokace území před změnami, které by znemožnily či podstatně ztížily budoucí záměr, u něhož dosud není dostatečně prověřena buď samotná potřebnost nebo územní nároky, nebo obojí. Územní rezerva proto může pokrývat varianty záměru, jenž sám o sobě není samotnými zásadami územního rozvoje dosud řešen. Podoba jediné (invariantní) územní rezervy reflektuje možné varianty záměru, jenž není řešen nyní, ale bude řešen v budoucnu. Jak správně uvádí odpůrce, z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že zvažování více variant konečného řešení je při vymezení územní rezervy pravidlem, neboť naopak, jestliže by byla územní rezerva vymezena tak úzce, že by předem determinovala pouze jedno řešení trasy, bylo by její stanovení zpravidla zbytečné a nepřípustně by nahrazovala stanovení přímo konečného řešení daného záměru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 122/2018-512, uvedl, že „by bylo vadou, pokud by územní rezervy pro určitý záměr byly vymezeny natolik úzce, že by bylo předem jasné, že existuje pouze jedno řešení trasy či umístění stavby v rámci rezervy. To by totiž znamenalo, že je pouze část jasného záměru odsunuta, a že je záměr jako celek nepřípustně parcelován (tzv. salámová metoda). […] Územní rezervy předpokládají možnosti variant a bez znalosti současně aplikovaných kompenzačních opatření nelze jednoznačně tvrdit, že jakákoliv z možných variant bude znamenat výhradně zvýšení zátěže.“ Soud taktéž plně přitaká odpůrci, že forma vymezení územní rezervy ve větvích odpovídá zásadě co nejmenší ingerence do práv dotčených osob, neboť jinak by musela být rezerva vymezena jako široký pás zahrnující nejen větve, ale i prostor mezi nimi (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, č. 2698/2012 Sb. NSS).
[11] Soud při výkladu uvedených ustanovení pokládá za nutné zdůraznit, že invariantnost dle § 38 odst. 2 se vztahuje na přijaté řešení. Klíčovou otázkou je tedy, co je předmětem řešení při vymezení územní rezervy. V případě územní rezervy je totiž oním řešením jen blokace území před změnami, které by znemožnily či podstatně ztížily budoucí záměr, u něhož dosud není dostatečně prověřena buď samotná potřebnost nebo územní nároky, nebo obojí. Územní rezerva proto může pokrývat varianty záměru, jenž sám o sobě není samotnými zásadami územního rozvoje dosud řešen. Podoba jediné (invariantní) územní rezervy reflektuje možné varianty záměru, jenž není řešen nyní, ale bude řešen v budoucnu. Jak správně uvádí odpůrce, z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že zvažování více variant konečného řešení je při vymezení územní rezervy pravidlem, neboť naopak, jestliže by byla územní rezerva vymezena tak úzce, že by předem determinovala pouze jedno řešení trasy, bylo by její stanovení zpravidla zbytečné a nepřípustně by nahrazovala stanovení přímo konečného řešení daného záměru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 122/2018-512, uvedl, že „by bylo vadou, pokud by územní rezervy pro určitý záměr byly vymezeny natolik úzce, že by bylo předem jasné, že existuje pouze jedno řešení trasy či umístění stavby v rámci rezervy. To by totiž znamenalo, že je pouze část jasného záměru odsunuta, a že je záměr jako celek nepřípustně parcelován (tzv. salámová metoda). […] Územní rezervy předpokládají možnosti variant a bez znalosti současně aplikovaných kompenzačních opatření nelze jednoznačně tvrdit, že jakákoliv z možných variant bude znamenat výhradně zvýšení zátěže.“ Soud taktéž plně přitaká odpůrci, že forma vymezení územní rezervy ve větvích odpovídá zásadě co nejmenší ingerence do práv dotčených osob, neboť jinak by musela být rezerva vymezena jako široký pás zahrnující nejen větve, ale i prostor mezi nimi (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, č. 2698/2012 Sb. NSS).
[12] Z výše uvedeného plyne implicitně i vypořádání námitky rozpornosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí odpůrce o navrhovatelově námitce ze dne 11. 7. 2017. Domnělý rozpor mezi invariantností rezervy a variantami budoucího řešení neexistuje, neboť (in)variantnost se pokaždé týká něčeho jiného. Odpůrce vypořádal námitku navrhovatele vyčerpávajícím způsobem na více než pěti stranách textu; toto vypořádání je nejen rozsahem (k nárokům na detailnost vypořádání námitky srov. nález ÚS ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, č. 76/2013 Sb. ÚS), ale i meritorně zcela postačující.
[13] To platí i pro námitky stran zásahu do práv navrhovatele, jež byly vypořádány odpůrcem a které jsou bez hlubší argumentace, která by reflektovala jejich vypořádání, posouvány před soud. Soud proto odkazuje na vypořádání učiněné odpůrcem a zdůrazňuje nosné důvody tohoto vypořádání: Co se týče záměru výstavby lesoparku a omezení vlastnických práv vlastníků nemovitostí v Nové Vsi je nutno poukázat na hierarchickou výstavbu nástrojů územního plánování; A1-ZÚR tak provádí aktuální Politiku územního rozvoje České republiky a s ní pak musí být následně uvedeny do souladu územní plány obcí. Otázky místního významu nemohou být ZÚR regulovány. Územní rezerva představuje pochopitelně zásah do práv vlastníků nemovitostí s ohledem na zákaz změn v území, které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Záměr případného budoucího rozšíření lesoparku či blíže nespecifikované zájmy vlastníků nemovitostí v Nové Vsi však zjevně nevyvažují zájem na blokaci území – navíc jen dočasné – za účelem VRT, jež – jak poukázala zúčastněná osoba – je součástí globální sítě TEN-T. Disproporce přijatého řešení tak nemohla být shledána.