Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění
pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li
o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na úze- z hlediska ostrahy budovy a ochrany úředních osob by šlo pouze o jiný způsob rozložení rizika. [24] Existence alternativy spočívající
v doprovodu návštěvníka justiční stráží na
podatelnu a zpět, o niž opřel městský soud
svou úvahu o nepřiměřenosti zásahu v obdobném případě, bezpečnostní riziko plošně
a do určité míry ošetřuje, nejde však o alternativu, která by zjišťování totožnosti zcela nahrazovala. Pomineme-li otázku organizační,
personální a technické proveditelnosti tohoto řešení, jež se může lišit podle typu orgánu
veřejné moci a typového rizika, jemuž čelí
(jak co do své věcné působnosti, tak i vzhledem k působnosti místní či ke konkrétnímu
umístění v oblastech bezpečnějších či naopak rizikovějších – jiná může být u okresního státního zastupitelství či okresního soudu,
jiná u Nejvyššího státního zastupitelství či
Nejvyššího soudu, a lišit se může i okres od
okresu), nelze odhlédnout od toho, co bylo
uvedeno výše, tedy že zjišťování totožnosti
vstupujících osob je kromě svého preventivního odrazujícího účinku předpokladem individualizované identifikace bezpečnostního
rizika spojeného se vstupem konkrétní osoby
do chráněné budovy. Na takto zjištěné riziko
může justiční stráž reagovat dalším bezpečnostním opatřením, např. takovým, že konkrétní osobu na dané místo uvnitř budovy
doprovodí ne jeden, ale více příslušníků justiční stráže. A naopak, je nepochybné, že v naprosté většině případů zjištění totožnosti
osoby vstupující (skutečně) za účelem ná- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014 vštěvy podatelny nepřinese poznatek o zvýšeném bezpečnostním riziku, ovšem za této
situace se Nejvyššímu správnímu soudu jeví
představa nahrazení „plošného“ zjišťování totožnosti „plošným“ doprovázením návštěvníků justiční stráží a předáváním písemností na
podatelně pod jejím dohledem jako poněkud
kontraproduktivní k deklarované snaze o nalezení méně omezující alternativy. [25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že
k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného
základního práva na informační sebeurčení
nedošlo. Zásah do tohoto práva spočívající ve
výzvě k prokázání totožnosti při dobrovolném vstupu do chráněného objektu vyhodnotil co do intenzity jako nepatrný a bez ohledu na jeho nepatrnou intenzitu za přiměřený
ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Justiční stráž
nepostupovala vůči stěžovateli při vznesení
požadavku na prokázání jeho totožnosti svévolně ani šikanózně a nedopustila se žádného
excesu, nýbrž systematicky naplňovala výslovné zákonné zmocnění v souladu s jeho
účelem a smyslem. To, že obvodní státní zástupkyně pro Prahu 1 údajně později uložila
justiční stráži změnit její dosavadní praxi, na
tomto hodnocení nic nemění, neboť zvolené
řešení samo o sobě není srovnatelnou alternativou, natož pak méně (spíše jen jinak)
omezující; volba konkrétních režimových
opatření je v kompetenci příslušných oprávněných funkcionářů daného chráněného objektu v závislosti na vyhodnocení bezpečnostních rizik, jimž chráněný objekt a osoby
zde se vyskytující aktuálně čelí. mí, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec
v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.
Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění
pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li
o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na úze- z hlediska ostrahy budovy a ochrany úředních osob by šlo pouze o jiný způsob rozložení rizika. [24] Existence alternativy spočívající
v doprovodu návštěvníka justiční stráží na
podatelnu a zpět, o niž opřel městský soud
svou úvahu o nepřiměřenosti zásahu v obdobném případě, bezpečnostní riziko plošně
a do určité míry ošetřuje, nejde však o alternativu, která by zjišťování totožnosti zcela nahrazovala. Pomineme-li otázku organizační,
personální a technické proveditelnosti tohoto řešení, jež se může lišit podle typu orgánu
veřejné moci a typového rizika, jemuž čelí
(jak co do své věcné působnosti, tak i vzhledem k působnosti místní či ke konkrétnímu
umístění v oblastech bezpečnějších či naopak rizikovějších – jiná může být u okresního státního zastupitelství či okresního soudu,
jiná u Nejvyššího státního zastupitelství či
Nejvyššího soudu, a lišit se může i okres od
okresu), nelze odhlédnout od toho, co bylo
uvedeno výše, tedy že zjišťování totožnosti
vstupujících osob je kromě svého preventivního odrazujícího účinku předpokladem individualizované identifikace bezpečnostního
rizika spojeného se vstupem konkrétní osoby
do chráněné budovy. Na takto zjištěné riziko
může justiční stráž reagovat dalším bezpečnostním opatřením, např. takovým, že konkrétní osobu na dané místo uvnitř budovy
doprovodí ne jeden, ale více příslušníků justiční stráže. A naopak, je nepochybné, že v naprosté většině případů zjištění totožnosti
osoby vstupující (skutečně) za účelem ná- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014 vštěvy podatelny nepřinese poznatek o zvýšeném bezpečnostním riziku, ovšem za této
situace se Nejvyššímu správnímu soudu jeví
představa nahrazení „plošného“ zjišťování totožnosti „plošným“ doprovázením návštěvníků justiční stráží a předáváním písemností na
podatelně pod jejím dohledem jako poněkud
kontraproduktivní k deklarované snaze o nalezení méně omezující alternativy. [25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že
k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného
základního práva na informační sebeurčení
nedošlo. Zásah do tohoto práva spočívající ve
výzvě k prokázání totožnosti při dobrovolném vstupu do chráněného objektu vyhodnotil co do intenzity jako nepatrný a bez ohledu na jeho nepatrnou intenzitu za přiměřený
ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Justiční stráž
nepostupovala vůči stěžovateli při vznesení
požadavku na prokázání jeho totožnosti svévolně ani šikanózně a nedopustila se žádného
excesu, nýbrž systematicky naplňovala výslovné zákonné zmocnění v souladu s jeho
účelem a smyslem. To, že obvodní státní zástupkyně pro Prahu 1 údajně později uložila
justiční stráži změnit její dosavadní praxi, na
tomto hodnocení nic nemění, neboť zvolené
řešení samo o sobě není srovnatelnou alternativou, natož pak méně (spíše jen jinak)
omezující; volba konkrétních režimových
opatření je v kompetenci příslušných oprávněných funkcionářů daného chráněného objektu v závislosti na vyhodnocení bezpečnostních rizik, jimž chráněný objekt a osoby
zde se vyskytující aktuálně čelí. mí, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec
v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.
29. 12. 2012 do 27. 1. 2012. Žalobce požádal
dne 26. 1. 2012 o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců a dále o trvalý pobyt. Ministerstvo vnitra
žalobce dne 1. 8. 2012 informovalo, že mu dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu nebylo uděleno. Dne 30. 8. 2012 žalovaná rozhodla
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) citovaného zákona. Doba zajištění byla stanovena na
90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Rozhodnutí o zajištění napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, čj. 1 A
51/2012-34. Městský soud dospěl k závěru, že
žalovaná řádně zdůvodnila, proč přistoupila
přímo k zajištění cizince. Žalovaná přitom nepřekročila svou diskreční pravomoc, jestliže
předchozí nerespektování správních rozhodnutí o vyhoštění žalobce posoudila za důvod,
pro který nepřistoupila k uložení mírnějšího
donucovacího opatření. Zajištění bylo podle
soudu zcela adekvátní, neboť zvláštní opatření za účelem vycestování cizince by v daném
případě byla nedostatečná a neúčinná.
Městský soud dále nepovažoval za důvodnou námitku, že se žalobce domníval, že se na
území republiky nacházel oprávněně, neboť
se řídil poučením obsaženým v Potvrzení
o podání žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců; v něm je odkázáno na § 60
odst. 7 téhož zákona. Městský soud k této námitce uvedl, že na základě předmětné žádosti
je oprávněn na území pobývat ten cizinec,
který již před podáním žádosti byl oprávněn
k pobytu. Žalobce před podáním žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů pobýval na území
České republiky na základě výjezdního příkazu, nikoliv na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného dle zvláštního
právního předpisu, jak předpokládá § 69
odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Dle městského soudu proto nedošlo k porušení práv žalobce nabytých v dobré víře.
Městský soud dále uvedl, že správní orgán
musí v řízení o zajištění cizince předběžně
posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je
správní vyhoštění, vycestování nebo předání
podle mezinárodní smlouvy možné, a to v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo pokud v řízení vyšly najevo. Takovouto překážkou však
dle městského soudu není probíhající řízení
o povolení k trvalému pobytu za situace, kdy je
správnímu orgánu z obsahu spisového materiálu zřejmé, že žádosti cizince nebude vyhověno.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že nebyly splněny podmínky pro jeho
zajištění ani pro konání řízení o správním vyhoštění, jelikož na území České republiky pobýval v době zajištění legálně. Ministerstvo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
vnitra jej výslovně poučilo, že v souladu
s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se považuje pobyt účastníka do pravomocného
rozhodnutí o žádosti o vízum na 90 dnů za
účelem strpění za pobyt oprávněný, resp. za
pobyt ekvivalentní. Stěžovatel byl v době od
29. 12. 2012 do 27. 1. 2012. Žalobce požádal
dne 26. 1. 2012 o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců a dále o trvalý pobyt. Ministerstvo vnitra
žalobce dne 1. 8. 2012 informovalo, že mu dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu nebylo uděleno. Dne 30. 8. 2012 žalovaná rozhodla
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) citovaného zákona. Doba zajištění byla stanovena na
90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Rozhodnutí o zajištění napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, čj. 1 A
51/2012-34. Městský soud dospěl k závěru, že
žalovaná řádně zdůvodnila, proč přistoupila
přímo k zajištění cizince. Žalovaná přitom nepřekročila svou diskreční pravomoc, jestliže
předchozí nerespektování správních rozhodnutí o vyhoštění žalobce posoudila za důvod,
pro který nepřistoupila k uložení mírnějšího
donucovacího opatření. Zajištění bylo podle
soudu zcela adekvátní, neboť zvláštní opatření za účelem vycestování cizince by v daném
případě byla nedostatečná a neúčinná.
Městský soud dále nepovažoval za důvodnou námitku, že se žalobce domníval, že se na
území republiky nacházel oprávněně, neboť
se řídil poučením obsaženým v Potvrzení
o podání žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců; v něm je odkázáno na § 60
odst. 7 téhož zákona. Městský soud k této námitce uvedl, že na základě předmětné žádosti
je oprávněn na území pobývat ten cizinec,
který již před podáním žádosti byl oprávněn
k pobytu. Žalobce před podáním žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů pobýval na území
České republiky na základě výjezdního příkazu, nikoliv na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného dle zvláštního
právního předpisu, jak předpokládá § 69
odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Dle městského soudu proto nedošlo k porušení práv žalobce nabytých v dobré víře.
Městský soud dále uvedl, že správní orgán
musí v řízení o zajištění cizince předběžně
posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je
správní vyhoštění, vycestování nebo předání
podle mezinárodní smlouvy možné, a to v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo pokud v řízení vyšly najevo. Takovouto překážkou však
dle městského soudu není probíhající řízení
o povolení k trvalému pobytu za situace, kdy je
správnímu orgánu z obsahu spisového materiálu zřejmé, že žádosti cizince nebude vyhověno.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že nebyly splněny podmínky pro jeho
zajištění ani pro konání řízení o správním vyhoštění, jelikož na území České republiky pobýval v době zajištění legálně. Ministerstvo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
vnitra jej výslovně poučilo, že v souladu
s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se považuje pobyt účastníka do pravomocného
rozhodnutí o žádosti o vízum na 90 dnů za
účelem strpění za pobyt oprávněný, resp. za
pobyt ekvivalentní. Stěžovatel byl v době od
27. 1. 2012 do svého zadržení dne 29. 8. 2012
v dobré víře, že na území republiky pobývá
oprávněně. V tomto období opakovaně kontaktoval ministerstvo, aby se informoval o své
žádosti. Nikdy mu nebylo sděleno podezření
o neoprávněnosti jeho pobytu. Po celou dobu se zdržoval na adrese svého hlášeného pobytu, kde také přebíral případnou poštu.
O žádosti o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení dlouhodobého víza nebylo
doposud pravomocně rozhodnuto. Pokud se
správní orgán domníval, že stěžovatelova žádost o trvalý pobyt je nedůvodná, resp. zjevně právně nepřípustná, měl řízení neprodleně zastavit s poučením, že mu z podané
žádosti neplynou práva a neměl vydávat potvrzení s ujištěním o oprávněnosti pobytu
stěžovatele. Městský soud dále přehlédl, že
žalovaná opomenula námitku, že stěžovatel
pobýval na území České republiky oprávněně. To ovlivnilo hodnocení otázky, zda došlo
k maření dříve vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomu stěžovatel odkázal na
judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady přiměřenosti postupu správního orgánu
a uplatňování jeho pravomoci při zasahování
do práv a oprávněných zájmů dotčených osob
(nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 28/98, č. 2/2000 Sb., a ze dne
27. 1. 2012 do svého zadržení dne 29. 8. 2012
v dobré víře, že na území republiky pobývá
oprávněně. V tomto období opakovaně kontaktoval ministerstvo, aby se informoval o své
žádosti. Nikdy mu nebylo sděleno podezření
o neoprávněnosti jeho pobytu. Po celou dobu se zdržoval na adrese svého hlášeného pobytu, kde také přebíral případnou poštu.
O žádosti o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení dlouhodobého víza nebylo
doposud pravomocně rozhodnuto. Pokud se
správní orgán domníval, že stěžovatelova žádost o trvalý pobyt je nedůvodná, resp. zjevně právně nepřípustná, měl řízení neprodleně zastavit s poučením, že mu z podané
žádosti neplynou práva a neměl vydávat potvrzení s ujištěním o oprávněnosti pobytu
stěžovatele. Městský soud dále přehlédl, že
žalovaná opomenula námitku, že stěžovatel
pobýval na území České republiky oprávněně. To ovlivnilo hodnocení otázky, zda došlo
k maření dříve vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomu stěžovatel odkázal na
judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady přiměřenosti postupu správního orgánu
a uplatňování jeho pravomoci při zasahování
do práv a oprávněných zájmů dotčených osob
(nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 28/98, č. 2/2000 Sb., a ze dne
16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 410/2001 Sb.).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [19] Podstata této kasační stížnosti
spočívá v otázce, zda byly splněny zákonné
předpoklady pro zajištění stěžovatele. Podle
§ 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců by bylo možno zajistit stěžovatele za
předpokladu, že mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
účelem vycestování a současně, pokud by zde
bylo shledáno nebezpečí, že by cizinec mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění a pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[20] Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As
79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS (viz také
rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 4. 2009,
čj. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS), vyslovil, že správní orgán má povinnost zabývat
se již v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, a to v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení
vyšly najevo. Možné překážky musí předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je
správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. S ohledem na uvedený závěr má i v řízení
o zajištění cizince své místo otázka, zda bylo
možné se stěžovatelem zahájit řízení o správním vyhoštění, jestliže tvrdil, že se na území
České republiky nacházel legálně.
[21] Podle § 33 odst. 1 písm. c) citovaného zákona udělí Ministerstvo vnitra vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, „který v době platnosti
oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze
prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu
podle § 69 oprávněn a o této žádosti nebylo
rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území“. Ustanovení § 69 daného zákona určuje, které žádosti o povolení k trvalému pobytu se podávají na zastupitelském
úřadu a které přímo u Ministerstva vnitra.
[22] Poté, co stěžovatel požádal dne 26. 1.
2012 o udělení tohoto typu víza, Ministerstvo
vnitra mu potvrdilo podání žádosti a v tomto
potvrzení současně poukázalo na § 60 odst. 7
zákona o pobytu cizinců, podle kterého pokud nebylo o žádosti o udělení víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) téhož zákona
„rozhodnuto v době platnosti oprávnění
k pobytu cizince na území, považuje se jeho
další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti“. Stěžo-
vatel má na základě této skutečnosti za to, že
se jeho pobyt stal oprávněným.
[23] Nejvyšší správní soud zohlednil obsah
důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým došlo k novelizaci § 33 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců ve shora citovaném
znění. Důvodová zpráva uvádí, že navrhovaná
změna směřuje „k řešení případů, kdy cizinec je držitelem platného oprávnění k pobytu, ale před vydáním rozhodnutí o jeho žádosti o trvalý pobyt uplyne platnost jeho
dosavadního pobytového oprávnění. [...] Vízum za účelem strpění pobytu na území bude vydáváno pouze cizinci, který splňuje
podmínky k tomu, aby žádost o povolení trvalého pobytu mohl podat za svého pobytu
na území České republiky. Žádost o vydání
povolení k trvalému pobytu nebude umožněno na území podat cizinci, který je držitelem výjezdního příkazu – viz návrh úpravy
§ 69 odst. 5.“
[24] Podle poukazovaného § 69 odst. 5
zákona o pobytu cizinců „[ž]ádost o povolení
k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává
cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu
vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu [zákon v poznámce
pod čarou odkazuje na zákon č. 325/1999 Sb.,
o azylu a zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné
ochraně cizinců]; žádost podle § 68 odst. 5 je
oprávněn podat též na zastupitelském úřadu“. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení
uvádí: „Navrhovaná změna souvisí s navrhovanými změnami v § 33 odst. 1 písm. c).
Cílem je zamezit věcnému projednávání
účelových žádostí podaných cizinci, kteří pobývají na území České republiky např. na
základě výjezdního příkazu. Pobyt na základě výjezdního příkazu se do doby 5 let nepřetržitého pobytu na území České republiky nezapočítává a cizinec nemůže získat
trvalý pobyt podle § 68. Vydané vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu
na území České republiky však cizinci
umožňuje žádat i o další pobytové tituly,
a prodlužovat tak účelově svůj pobyt na území bez výhledu na dlouhodobější legalizaci
pobytu. Řízení o takové žádosti bude zastaveno a nebude vydáváno vízum za účelem
strpění pobytu na území České republiky podle § 33.“
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
ne každé podání žádosti podle § 33 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá
možnost legálního setrvání na území. Dobrodiní obsažené v § 60 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je
cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu,
přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý
pobyt z území České republiky a současně,
kdy příslušný správní orgán nerozhodne
o žádosti v předepsané lhůtě. Stěžovatel požádal o získání tohoto víza předposlední den
platnosti výjezdního příkazu.
[26] Ačkoliv výjezdní příkaz umožňuje cizinci s ohledem na § 17 zákona o pobytu cizinců legálně pobývat přechodně na území
republiky, výjezdní příkaz není ani vízem, ani
pobytovým oprávněním. Jedná se o doklad,
který opravňuje cizince k pobytu na území
poté, co mu zaniklo právo na setrvání na území České republiky, např. po zrušení nebo
uplynutí platnosti krátkodobého víza, po
ukončení přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje, nebo při
správním vyhoštění, po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po zamítnutí
žádosti o povolení k dlouhodobému nebo
trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu nebo povolení
k trvalému pobytu, nebo po ukončení poskytování ochrany na území. Cizinec je na jeho
základě oprávněn pobývat po dobu, která je
nezbytná k provedení neodkladných úkonů
a k vycestování z tohoto území; zákon nepředpokládá
jeho obnovení (srov. § 50
odst. 4 citovaného zákona).
[27] K otázce, zda stěžovatel mohl podle
§ 69 zákona o pobytu cizinců požádat o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, Nejvyšší správní soud uvádí, že ze
správního spisu nelze postavit najisto, na základě jakého důvodu vymezeného v § 66 – § 68
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Oleksandr N. proti Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, o za- jištění za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.