V situaci, kdy se dopravní nehody účastní nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, je zpravidla účastníkem dopravní nehody ve smyslu § 47 odst. 3 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, i osoba vykonávající bezprostřední dohled nad tímto dítětem (§ 881 občanského zákoníku). V této souvislosti není významné, zda dohlížející osoba fyzicky ovládala a řídila pohyb nezletilého (držela jej za ruku).
[10] Kasační námitky stěžovatele se týkají tří otázek. Stěžovatel krajskému soudu předně vytýká, že nesprávně vyložil pojem účastník dopravní nehody ve smyslu § 47 odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu, jestliže za takového účastníka nepovažoval žalobce. Dále se stěžovatel vymezil vůči pokynu k doplnění dokazování ohledně otázky, zda žalobce řídil a ovládal pohyb své vnučky. Závěrem stěžovatel nesouhlasil s úvahami krajského soudu o možném právním omylu na straně žalobce.
[11] Podle § 47 odst. 3 písm. b) zákona o silničním provozu jsou účastníci dopravní nehody povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby.
[12] Podle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni podle písm. a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, a podle písm. c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.
[13] Klíčovou otázkou je v posuzované věci výklad pojmu účastník dopravní nehody.
[14] Krajský soud správně uvedl, že pojem účastník dopravní nehody není v zákoně ani v dosavadní judikatuře definován. Z § 47 zákona o silničním provozu samo o sobě neplyne, zda lze žalobce považovat za účastníka dopravní nehody či nikoliv. Za této situace je nutné tento pojem – a s ním související povinnosti – vyložit za použití dalších výkladových metod, mimo jiné výkladu systematického a teleologického (viz např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS).
[14] Krajský soud správně uvedl, že pojem účastník dopravní nehody není v zákoně ani v dosavadní judikatuře definován. Z § 47 zákona o silničním provozu samo o sobě neplyne, zda lze žalobce považovat za účastníka dopravní nehody či nikoliv. Za této situace je nutné tento pojem – a s ním související povinnosti – vyložit za použití dalších výkladových metod, mimo jiné výkladu systematického a teleologického (viz např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS).
[15] Co se týče účelu povinností, které jsou účastníkům dopravní nehody uloženy (povinnosti ohlásit dopravní nehodu policii a povinnosti setrvat na místě nehody do jejího příjezdu či se na toto místo vrátit), je třeba vyjít z toho, že sledují veřejné i soukromé zájmy. Veřejný zájem spočívá v zájmu společnosti na řádném vyšetření dopravních nehod a případném vyvození související veřejnoprávní odpovědnosti (ať již dle práva trestního či správního). Soukromý zájem pak spočívá v ochraně zájmů poškozených či třetích osob (typicky pojistitelů). I pro tyto osoby je důležité, aby věc byla řádně vyšetřena a byla zjištěna totožnost osoby, která za nehodu odpovídá, a další skutkové okolnosti nehody. S ohledem na uvedené zájmy je tedy žádoucí, aby byla dopravní nehoda (za stanovených podmínek) ohlášena policii a účastníci vyčkali jejího příjezdu. Dostát uvedeným povinnostem na druhou stranu zabere určitý čas a úsilí. Splnění těchto povinností tedy nelze požadovat po jakékoliv osobě, která by se o nehodě dozvěděla (typicky po náhodném kolemjdoucím), ale pouze po osobě, která se nehody určitým způsobem účastnila. Tyto povinnosti tedy budou nepochybně stíhat nejen osobu, která nehodu způsobila (tou může být řidič, chodec či například cyklista), ale i osobu poškozenou. Poškozeným může být řidič jakožto vlastník poškozeného vozidla, zraněný spolujezdec či chodec. Tyto povinnosti nicméně nejsou omezeny pouze na tyto osoby, protože účastníkem nehody nepochybně bude i řidič, který nebude ani viníkem nehody, ale ani poškozeným, protože nebude vlastníkem vozidla, ani nebude sám zraněn. Obecně vzato tedy půjde o osoby, které mají k dopravní nehodě bližší vztah a kterých se dopravní nehoda určitým způsobem přímo dotkla.
[16] V kontextu posuzované věci vzniká otázka, zda v tomto bližším vztahu k dopravní nehodě může být i osoba vykonávající dohled nad nezletilým (zde šestiletým dítětem), které bylo při nehodě zraněno, a zda je v tomto ohledu významný fyzický kontakt (například držení za ruku) mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem. Právě tuto okolnost považoval za rozhodnou jak žalovaný, tak i krajský soud, který správním orgánům uložil zjistit, kdo při nehodě ovlivňoval čí pohyb (zda žalobce ovlivňoval pohyb vnučky, či tomu bylo naopak).
[16] V kontextu posuzované věci vzniká otázka, zda v tomto bližším vztahu k dopravní nehodě může být i osoba vykonávající dohled nad nezletilým (zde šestiletým dítětem), které bylo při nehodě zraněno, a zda je v tomto ohledu významný fyzický kontakt (například držení za ruku) mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem. Právě tuto okolnost považoval za rozhodnou jak žalovaný, tak i krajský soud, který správním orgánům uložil zjistit, kdo při nehodě ovlivňoval čí pohyb (zda žalobce ovlivňoval pohyb vnučky, či tomu bylo naopak).
[17] Podle Nejvyššího správního soudu to, zda dohlížející osoba skutečně (fyzicky) ovládala a řídila pohyb nezletilého, není pro posouzení projednávané věci významné. Rozhodující je již samotná povinnost dohledu nad nezletilým dítětem, které ještě nenabylo plné svéprávnosti. Tuto povinnost mají primárně rodiče dítěte. Povinnost dohledu nad dítětem vyplývá z rodičovské odpovědnosti, jejíž součástí je i ochrana dítěte (§ 858 občanského zákoníku). Ochranu dítěte, stejně jako dohled nad ním, mohou rodiče na základě dohody dočasně svěřit jiné osobě (§ 881 občanského zákoníku), například příbuznému nebo známému, ale také různým školním či mimoškolním zařízením. Tyto osoby tím po určitou dobu nebo při určité činnosti vstupují do povinnosti vykonávat dohled nad dítětem namísto rodičů. Pak ale za svěřené dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, nesou odpovědnost.
[17] Podle Nejvyššího správního soudu to, zda dohlížející osoba skutečně (fyzicky) ovládala a řídila pohyb nezletilého, není pro posouzení projednávané věci významné. Rozhodující je již samotná povinnost dohledu nad nezletilým dítětem, které ještě nenabylo plné svéprávnosti. Tuto povinnost mají primárně rodiče dítěte. Povinnost dohledu nad dítětem vyplývá z rodičovské odpovědnosti, jejíž součástí je i ochrana dítěte (§ 858 občanského zákoníku). Ochranu dítěte, stejně jako dohled nad ním, mohou rodiče na základě dohody dočasně svěřit jiné osobě (§ 881 občanského zákoníku), například příbuznému nebo známému, ale také různým školním či mimoškolním zařízením. Tyto osoby tím po určitou dobu nebo při určité činnosti vstupují do povinnosti vykonávat dohled nad dítětem namísto rodičů. Pak ale za svěřené dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, nesou odpovědnost.
[18] Jak již Nejvyšší správní soud výše zmínil, povinnosti, které jsou uloženy účastníkům dopravní nehody, sledují mimo jiné ochranu zájmů poškozených či třetích osob (typicky pojistitelů). V této souvislosti je proto důležité poukázat na soukromoprávní odpovědnost osoby dohlížející na nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti. Deliktní způsobilost nezletilého totiž zásadně koresponduje s jeho svéprávností. Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout (§ 24 věta první občanského zákoníku). Podle § 2921 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2021, tedy ve znění účinném v době rozhodné pro posouzení projednávané věci, platilo, že společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1091/2020, č. 51/2021 Sb. rozh. obč., smysl tohoto ustanovení je dvojí: „Za prvé má působit výchovně na osoby povinné dohledem k plnění jejich povinností k nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti, nebo osobám stiženým duševní poruchou. Za druhé pak plní účel zabezpečit poškozeným, aby se jim dostalo účinné náhrady, neboť osoby podléhající dohledu zpravidla nebudou za způsobenou škodu odpovídat a pokud ano, nebudou většinou disponovat takovými finančními prostředky, aby byly schopny poškozenému škodu nahradit (Knapp, Viktor, Luby, Štefan a kol. Československé občanské právo, Svazek II. 2. vydání. Praha: Orbis, 1974, s. 415). “ Podle tohoto rozsudku nezletilí, kteří nenabyli plné svéprávnosti, hradí jimi způsobenou újmu, jestliže byli schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je (§ 2920 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2021). V opačném případě (s výjimkou situace, kdy je vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného spravedlivé, aby deliktně nezpůsobilým osobám byla přesto povinnost k náhradě uložena) má poškozený nárok na náhradu újmy jen proti osobě, která byla povinna vykonávat nad takovým škůdcem dohled, prokáže-li, že náležitý dohled zanedbala.
[18] Jak již Nejvyšší správní soud výše zmínil, povinnosti, které jsou uloženy účastníkům dopravní nehody, sledují mimo jiné ochranu zájmů poškozených či třetích osob (typicky pojistitelů). V této souvislosti je proto důležité poukázat na soukromoprávní odpovědnost osoby dohlížející na nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti. Deliktní způsobilost nezletilého totiž zásadně koresponduje s jeho svéprávností. Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout (§ 24 věta první občanského zákoníku). Podle § 2921 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2021, tedy ve znění účinném v době rozhodné pro posouzení projednávané věci, platilo, že společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1091/2020, č. 51/2021 Sb. rozh. obč., smysl tohoto ustanovení je dvojí: „Za prvé má působit výchovně na osoby povinné dohledem k plnění jejich povinností k nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti, nebo osobám stiženým duševní poruchou. Za druhé pak plní účel zabezpečit poškozeným, aby se jim dostalo účinné náhrady, neboť osoby podléhající dohledu zpravidla nebudou za způsobenou škodu odpovídat a pokud ano, nebudou většinou disponovat takovými finančními prostředky, aby byly schopny poškozenému škodu nahradit (Knapp, Viktor, Luby, Štefan a kol. Československé občanské právo, Svazek II. 2. vydání. Praha: Orbis, 1974, s. 415). “ Podle tohoto rozsudku nezletilí, kteří nenabyli plné svéprávnosti, hradí jimi způsobenou újmu, jestliže byli schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je (§ 2920 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2021). V opačném případě (s výjimkou situace, kdy je vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného spravedlivé, aby deliktně nezpůsobilým osobám byla přesto povinnost k náhradě uložena) má poškozený nárok na náhradu újmy jen proti osobě, která byla povinna vykonávat nad takovým škůdcem dohled, prokáže-li, že náležitý dohled zanedbala.
[19] Není vyloučeno, že nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, bude viníkem dopravní nehody a způsobí škodu, za kterou však nebude pro nedostatek deliktní odpovědnosti odpovídat. Pouhá existence dohledové povinnosti pak sice sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě škody (poškozený musí v soudním sporu tvrdit a prokázat zanedbání náležitého dohledu, aby povinnost dohlížející osoby k náhradě škody nastoupila), to však nic nemění na tom, že účastníkem dopravní nehody se za takové situace stává i dohlížející osoba. Pro závěr o tom, že se dohlížející osoba stává účastníkem dopravní nehody, pokud je do nehodového děje zapojeno svěřené dítě (takové dítě ostatně nemusí být při nehodě ani samo zraněno), totiž postačí již jen možnost, že by odpovědnost za případnou škodu tato osoba mohla nést. Není určující, zda povinnost dohlížející osoby k náhradě škody skutečně nastoupí, tedy zda zanedbání náležitého dohledu bude prokázáno.
[19] Není vyloučeno, že nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, bude viníkem dopravní nehody a způsobí škodu, za kterou však nebude pro nedostatek deliktní odpovědnosti odpovídat. Pouhá existence dohledové povinnosti pak sice sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě škody (poškozený musí v soudním sporu tvrdit a prokázat zanedbání náležitého dohledu, aby povinnost dohlížející osoby k náhradě škody nastoupila), to však nic nemění na tom, že účastníkem dopravní nehody se za takové situace stává i dohlížející osoba. Pro závěr o tom, že se dohlížející osoba stává účastníkem dopravní nehody, pokud je do nehodového děje zapojeno svěřené dítě (takové dítě ostatně nemusí být při nehodě ani samo zraněno), totiž postačí již jen možnost, že by odpovědnost za případnou škodu tato osoba mohla nést. Není určující, zda povinnost dohlížející osoby k náhradě škody skutečně nastoupí, tedy zda zanedbání náležitého dohledu bude prokázáno.
[20] Dohlížející osoba bude účastníkem dopravní nehody nejen v případě samostatné odpovědnosti (tehdy, pokud nezletilý škůdce nebude pro nedostatek deliktní odpovědnosti za škodu odpovědný), ale i v případě, že bude za škodu odpovídat spolu s nezletilým škůdcem společně a nerozdílně (§ 2921 občanského zákoníku). První varianta bude nepochybně převažovat. Pokud totiž dítě potřebuje při pohybu po městě dohled a doprovod, tedy není schopno samostatného pohybu v silničním provozu, stěží bude takové dítě disponovat rozumovou a volní vyspělostí potřebnou k tomu, aby bylo schopno vyhodnotit a řešit následky dopravní nehody. Zcela vyloučit nicméně nelze ani případ druhý, tedy situaci, kdy viníkem dopravní nehody bude starší (například čtrnáctileté) dítě, které v konkrétním případě bude deliktně způsobilou osobou, avšak solidárně s ním bude přicházet v úvahu i odpovědnost dohlížející osoby přítomné při dopravní nehodě. Stěží si lze ostatně představit, že rodič (či jiná dohlížející osoba) ponechá po dopravní nehodě takové dítě svému osudu; tedy ponechá čistě na něm splnění povinností účastníka dopravní nehody. Vedle toho nelze jistě vyloučit ani vznik zcela hraničních situací, kdy nebude možné uzavřít, že osoba dohlížející nad nezletilým dítětem je také účastníkem dopravní nehody. Půjde o situaci, kdy nezletilým bude například dítě ve věku sedmnácti let (takové dítě je ostatně již samo odpovědné za přestupek; § 18 zákona o odpovědnosti za přestupky), které bude sice z nějakého důvodu doprovázeno osobou pověřenou dohledem, avšak bude zcela zjevně schopno (a povinno) nastalou situaci samo vyřešit a dostát povinnostem, které mu jako účastníkovi dopravní nehody plynou ze zákona o silničním provozu. To už však budou případy, kdy o účinném dohledu bude možné dosti polemizovat. Netřeba asi příliš zdůrazňovat, že takové situace nebudou příliš časté. Spíše jde o hypotetickou úvahu, protože z logiky věci doprovázeny budou zpravidla daleko menší děti.
[20] Dohlížející osoba bude účastníkem dopravní nehody nejen v případě samostatné odpovědnosti (tehdy, pokud nezletilý škůdce nebude pro nedostatek deliktní odpovědnosti za škodu odpovědný), ale i v případě, že bude za škodu odpovídat spolu s nezletilým škůdcem společně a nerozdílně (§ 2921 občanského zákoníku). První varianta bude nepochybně převažovat. Pokud totiž dítě potřebuje při pohybu po městě dohled a doprovod, tedy není schopno samostatného pohybu v silničním provozu, stěží bude takové dítě disponovat rozumovou a volní vyspělostí potřebnou k tomu, aby bylo schopno vyhodnotit a řešit následky dopravní nehody. Zcela vyloučit nicméně nelze ani případ druhý, tedy situaci, kdy viníkem dopravní nehody bude starší (například čtrnáctileté) dítě, které v konkrétním případě bude deliktně způsobilou osobou, avšak solidárně s ním bude přicházet v úvahu i odpovědnost dohlížející osoby přítomné při dopravní nehodě. Stěží si lze ostatně představit, že rodič (či jiná dohlížející osoba) ponechá po dopravní nehodě takové dítě svému osudu; tedy ponechá čistě na něm splnění povinností účastníka dopravní nehody. Vedle toho nelze jistě vyloučit ani vznik zcela hraničních situací, kdy nebude možné uzavřít, že osoba dohlížející nad nezletilým dítětem je také účastníkem dopravní nehody. Půjde o situaci, kdy nezletilým bude například dítě ve věku sedmnácti let (takové dítě je ostatně již samo odpovědné za přestupek; § 18 zákona o odpovědnosti za přestupky), které bude sice z nějakého důvodu doprovázeno osobou pověřenou dohledem, avšak bude zcela zjevně schopno (a povinno) nastalou situaci samo vyřešit a dostát povinnostem, které mu jako účastníkovi dopravní nehody plynou ze zákona o silničním provozu. To už však budou případy, kdy o účinném dohledu bude možné dosti polemizovat. Netřeba asi příliš zdůrazňovat, že takové situace nebudou příliš časté. Spíše jde o hypotetickou úvahu, protože z logiky věci doprovázeny budou zpravidla daleko menší děti.
[21] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že závěry ve vztahu k odpovědnosti dohlížející osoby s ohledem na časové okolnosti posuzované věci činil podle § 2920 a § 2921 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 192/2021 Sb., účinnou od 1. 7. 2021, která dosavadní režim solidární deliktní odpovědnosti nezletilého a osoby povinné náležitým dohledem se zachovala jen u nezletilých starších 13 let. U mladších dětí se nově vychází z toho, že nemají deliktní způsobilost s výjimkou deliktní odpovědnosti za činy povahy úmyslného trestného činu a specifické případy, kdy je škoda způsobena majetným nezletilým. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 192/2021 Sb. věková hranice 13 let pro zmenšenou deliktní odpovědnost „byla zvolena jako věk, do kterého bude dítě typicky stále vyžadovat poměrně intenzivní dohled, a s největší pravděpodobností proto bude v případě deliktního jednání dítěte odpovídat ten, kdo dohled zanedbal “.
[21] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že závěry ve vztahu k odpovědnosti dohlížející osoby s ohledem na časové okolnosti posuzované věci činil podle § 2920 a § 2921 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 192/2021 Sb., účinnou od 1. 7. 2021, která dosavadní režim solidární deliktní odpovědnosti nezletilého a osoby povinné náležitým dohledem se zachovala jen u nezletilých starších 13 let. U mladších dětí se nově vychází z toho, že nemají deliktní způsobilost s výjimkou deliktní odpovědnosti za činy povahy úmyslného trestného činu a specifické případy, kdy je škoda způsobena majetným nezletilým. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 192/2021 Sb. věková hranice 13 let pro zmenšenou deliktní odpovědnost „byla zvolena jako věk, do kterého bude dítě typicky stále vyžadovat poměrně intenzivní dohled, a s největší pravděpodobností proto bude v případě deliktního jednání dítěte odpovídat ten, kdo dohled zanedbal “.
[22] Osobu vykonávající dohled nad nesvéprávným dítětem je třeba považovat za účastníka dopravní nehody ještě i z jiného důvodu, než je jen možná (spolu)odpovědnost dohlížející osoby za škodu způsobenou dítětem. Povinností takové osoby je dítě chránit. Při dopravní nehodě totiž samozřejmě nejde jen o zájmy třetích osob, ale také o zájmy samotného dítěte, které může být při dopravní nehodě zraněno. Podle § 31 občanského zákoníku se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Svéprávnost člověka se tak rozvíjí postupně, s věkem. „Otázka svéprávnosti či nesvéprávnosti je tak ve skutečnosti otázkou, čí rozum a vůle se přičítá konkrétní osobě. […] Jestliže však v právním řádu existují osoby, které nemají vlastní rozum a vůli, je nutné těmto osobám přičítat rozum a vůli jiných lidí. Tato alternativa nastává v situacích, kdy není splněn faktický předpoklad pro vlastní právní jednání osoby, neboť její rozum a vůle se ještě nevyvinuly (děti), nebo se nikdy nevyvinuly, nebo se sice vyvinuly, ale zase se ztratily (duševně choří). Institut zákonného zástupce nebo opatrovníka tak není ničím jiným než vymezením přičitatelnosti rozumu a vůle osobě, která rozum a vůli sama nemá. Z toho také plyne, že nesvéprávná osoba není sama způsobilá stanovit, sledovat a ochránit své zájmy, což ovšem neznamená, že by žádné vlastní zájmy neměla. Právě proto, že její zájmy – i když je nesvéprávná – právní řád uznává, poskytuje jí zákonného zástupce či opatrovníka, který má její zájmy chránit.“ [Beran K. § 15. In: Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020]
[22] Osobu vykonávající dohled nad nesvéprávným dítětem je třeba považovat za účastníka dopravní nehody ještě i z jiného důvodu, než je jen možná (spolu)odpovědnost dohlížející osoby za škodu způsobenou dítětem. Povinností takové osoby je dítě chránit. Při dopravní nehodě totiž samozřejmě nejde jen o zájmy třetích osob, ale také o zájmy samotného dítěte, které může být při dopravní nehodě zraněno. Podle § 31 občanského zákoníku se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Svéprávnost člověka se tak rozvíjí postupně, s věkem. „Otázka svéprávnosti či nesvéprávnosti je tak ve skutečnosti otázkou, čí rozum a vůle se přičítá konkrétní osobě. […] Jestliže však v právním řádu existují osoby, které nemají vlastní rozum a vůli, je nutné těmto osobám přičítat rozum a vůli jiných lidí. Tato alternativa nastává v situacích, kdy není splněn faktický předpoklad pro vlastní právní jednání osoby, neboť její rozum a vůle se ještě nevyvinuly (děti), nebo se nikdy nevyvinuly, nebo se sice vyvinuly, ale zase se ztratily (duševně choří). Institut zákonného zástupce nebo opatrovníka tak není ničím jiným než vymezením přičitatelnosti rozumu a vůle osobě, která rozum a vůli sama nemá. Z toho také plyne, že nesvéprávná osoba není sama způsobilá stanovit, sledovat a ochránit své zájmy, což ovšem neznamená, že by žádné vlastní zájmy neměla. Právě proto, že její zájmy – i když je nesvéprávná – právní řád uznává, poskytuje jí zákonného zástupce či opatrovníka, který má její zájmy chránit.“ [Beran K. § 15. In: Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020]
[23] Nesvéprávné dítě tedy není samo způsobilé plně ochránit své zájmy, což ovšem neznamená, že by žádné vlastní zájmy nemělo. Tyto zájmy za takové dítě musí hájit právě osoba, která byla rodiči pověřena ochranou a dohledem nad ním na základě dohody (§ 881 občanského zákoníku). Tím totiž tato osoba po určitou dobu nebo při určité činnosti vstupuje do povinností rodičů. Tyto povinnosti zahrnují jak předpokládané a předem dohodnuté jednání (doprovod dítěte na místo určení a podobně), tak případné řešení nečekaných situací. Mezi povinnosti ve vztahu k řešení nečekaných situací je pak nutné zahrnout právě i přivolání policie a setrvání na místě do jejího příjezdu v případě dopravní nehody nebo poskytnutí první pomoci (podle svých schopností) a přivolání poskytovatele zdravotnické záchranné služby, došlo-li k zranění. Jelikož nezletilý sám není schopen nastalou situaci řešit, musí ji (fakticky i právně) vyřešit dohlížející osoba.
[23] Nesvéprávné dítě tedy není samo způsobilé plně ochránit své zájmy, což ovšem neznamená, že by žádné vlastní zájmy nemělo. Tyto zájmy za takové dítě musí hájit právě osoba, která byla rodiči pověřena ochranou a dohledem nad ním na základě dohody (§ 881 občanského zákoníku). Tím totiž tato osoba po určitou dobu nebo při určité činnosti vstupuje do povinností rodičů. Tyto povinnosti zahrnují jak předpokládané a předem dohodnuté jednání (doprovod dítěte na místo určení a podobně), tak případné řešení nečekaných situací. Mezi povinnosti ve vztahu k řešení nečekaných situací je pak nutné zahrnout právě i přivolání policie a setrvání na místě do jejího příjezdu v případě dopravní nehody nebo poskytnutí první pomoci (podle svých schopností) a přivolání poskytovatele zdravotnické záchranné služby, došlo-li k zranění. Jelikož nezletilý sám není schopen nastalou situaci řešit, musí ji (fakticky i právně) vyřešit dohlížející osoba.
[24] Zbývá zdůraznit, že fyzický kontakt mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem či vzájemné fyzické ovládání pohybu, je pro posouzení odpovědnosti dohlížející osoby (a tedy i pro výklad pojmu účastník dopravní nehody) nepodstatný. Tomuto závěru svědčí i obsah pojmu náležitý dohled. Tento pojem je podle civilní judikatury potřeba chápat v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, resp. osobou stiženou duševní poruchou, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. Náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny (ohledně dohledu rodičů srov. rozsudek NS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15, č. 214/2015 Sb. ÚS, nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici (bod 40). Náležitým dohledem je třeba v kontextu chování dítěte v rámci silničního provozu rozumět „zajištění, že dítě bude vozovku přecházet v souladu s platnými normami a při zohlednění míry opatrnosti, jakou lze očekávat u průměrné svéprávné osoby “ (bod 43). To přitom lze zajistit nejen tím, že bude dohlížející osoba držet dítě za ruku, ale také tím, že dítěti vysvětlí, jak se pohybovat v silničním provozu, a naučí jej přecházet silnici v souladu s právními předpisy, tedy na přechodu pro chodce a nikoliv tak, že by na přechod vstoupilo bezprostředně před blížícím se vozidlem. Jinými slovy z judikatury jasně plyne, že pro úvahy o výkonu dohledu v situacích vznikajících v rámci silničního provozu není automaticky rozhodné, zda ze strany dohlížející osoby bylo dítě fyzickým způsobem omezeno v samostatném pohybu či nikoli. Proto tuto skutečnost není třeba pro účely zodpovězení otázky, zda dohlížející osoba je účastníkem dopravní nehody, zjišťovat a prokazovat fyzický kontakt mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem a vzájemné ovlivňování jejich pohybu, čímž Nejvyšší správní soud odpovídá na kasační námitku ohledně nesprávnosti pokynu krajského soudu k doplnění dokazování. Tato skutečnost může jistě hrát roli při posuzování samotné odpovědnosti dohlížející osoby, a to s ohledem na konkrétní okolnosti (věk dítěte, jeho obvyklé chování, poměry v konkrétním místě nehody, zda dítě lokalitu zná, či naopak se pochybuje v neznámém a pro něho nestandardním prostředí). Nemůže však být rozhodná pro samotný závěr o dohlížející osobě jako účastníkovi dopravní nehody.
[24] Zbývá zdůraznit, že fyzický kontakt mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem či vzájemné fyzické ovládání pohybu, je pro posouzení odpovědnosti dohlížející osoby (a tedy i pro výklad pojmu účastník dopravní nehody) nepodstatný. Tomuto závěru svědčí i obsah pojmu náležitý dohled. Tento pojem je podle civilní judikatury potřeba chápat v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, resp. osobou stiženou duševní poruchou, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. Náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny (ohledně dohledu rodičů srov. rozsudek NS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15, č. 214/2015 Sb. ÚS, nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici (bod 40). Náležitým dohledem je třeba v kontextu chování dítěte v rámci silničního provozu rozumět „zajištění, že dítě bude vozovku přecházet v souladu s platnými normami a při zohlednění míry opatrnosti, jakou lze očekávat u průměrné svéprávné osoby “ (bod 43). To přitom lze zajistit nejen tím, že bude dohlížející osoba držet dítě za ruku, ale také tím, že dítěti vysvětlí, jak se pohybovat v silničním provozu, a naučí jej přecházet silnici v souladu s právními předpisy, tedy na přechodu pro chodce a nikoliv tak, že by na přechod vstoupilo bezprostředně před blížícím se vozidlem. Jinými slovy z judikatury jasně plyne, že pro úvahy o výkonu dohledu v situacích vznikajících v rámci silničního provozu není automaticky rozhodné, zda ze strany dohlížející osoby bylo dítě fyzickým způsobem omezeno v samostatném pohybu či nikoli. Proto tuto skutečnost není třeba pro účely zodpovězení otázky, zda dohlížející osoba je účastníkem dopravní nehody, zjišťovat a prokazovat fyzický kontakt mezi dohlížející osobou a nezletilým dítětem a vzájemné ovlivňování jejich pohybu, čímž Nejvyšší správní soud odpovídá na kasační námitku ohledně nesprávnosti pokynu krajského soudu k doplnění dokazování. Tato skutečnost může jistě hrát roli při posuzování samotné odpovědnosti dohlížející osoby, a to s ohledem na konkrétní okolnosti (věk dítěte, jeho obvyklé chování, poměry v konkrétním místě nehody, zda dítě lokalitu zná, či naopak se pochybuje v neznámém a pro něho nestandardním prostředí). Nemůže však být rozhodná pro samotný závěr o dohlížející osobě jako účastníkovi dopravní nehody.
[25] Je tedy zřejmé, že postavení osoby vykonávající dohled není shodné s postavením náhodného kolemjdoucího. Osoba dohlížející proto nemůže být pouhým svědkem nehody, jak naznačoval krajský soud. Náhodný kolemjdoucí nemá ve vztahu k nastalé dopravní nehodě žádné specifické povinnosti nad rámec obecných povinností, především povinnosti poskytnout pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti či vážné újmy na zdraví (§ 150 trestního zákoníku). I pokud však takovou pomoc kolemjdoucí neposkytne, odpovídá pouze za spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci, a nikoli za účinek způsobený nesplněním přikázané činnosti. Neodpovídá tedy za následek například v podobě smrti poškozeného ve smyslu odpovědnosti za některý z trestných činů proti lidskému životu či zdraví. Není zde dána trestní odpovědnost za poruchový delikt. (Šámal, P. § 150. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012; Ščerba, F. § 150. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021). Oproti tomu v případě, že v důsledku neposkytnutí pomoci ze strany osoby, které z jiného právního předpisu plyne zvláštní povinnost vůči ohrožené osobě, dojde ke smrti této ohrožené osoby nebo k zhoršení jejího zdravotního stavu, bude tato osoba odpovídat za způsobený následek ve smyslu některého z trestných činů proti lidskému životu či zdraví (§ 140 a násl. trestního zákoníku). Z tohoto důvodu zaviněné jednání matky, která zanedbala svou zákonnou povinnost pečovat o dítě, a v důsledku toho došlo k jeho úmrtí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový delikt, a nikoli za trestný čin neposkytnutí pomoci (rozsudek NS ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 106/97, č. 30/1998 Sb. rozh. tr.). V obdobné situaci by se ocitala i dohlížející osoba, která převzala povinnosti rodičů. Její jiné postavení je tedy patrné i z možných trestněprávních souvislostí.
[25] Je tedy zřejmé, že postavení osoby vykonávající dohled není shodné s postavením náhodného kolemjdoucího. Osoba dohlížející proto nemůže být pouhým svědkem nehody, jak naznačoval krajský soud. Náhodný kolemjdoucí nemá ve vztahu k nastalé dopravní nehodě žádné specifické povinnosti nad rámec obecných povinností, především povinnosti poskytnout pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti či vážné újmy na zdraví (§ 150 trestního zákoníku). I pokud však takovou pomoc kolemjdoucí neposkytne, odpovídá pouze za spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci, a nikoli za účinek způsobený nesplněním přikázané činnosti. Neodpovídá tedy za následek například v podobě smrti poškozeného ve smyslu odpovědnosti za některý z trestných činů proti lidskému životu či zdraví. Není zde dána trestní odpovědnost za poruchový delikt. (Šámal, P. § 150. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012; Ščerba, F. § 150. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021). Oproti tomu v případě, že v důsledku neposkytnutí pomoci ze strany osoby, které z jiného právního předpisu plyne zvláštní povinnost vůči ohrožené osobě, dojde ke smrti této ohrožené osoby nebo k zhoršení jejího zdravotního stavu, bude tato osoba odpovídat za způsobený následek ve smyslu některého z trestných činů proti lidskému životu či zdraví (§ 140 a násl. trestního zákoníku). Z tohoto důvodu zaviněné jednání matky, která zanedbala svou zákonnou povinnost pečovat o dítě, a v důsledku toho došlo k jeho úmrtí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový delikt, a nikoli za trestný čin neposkytnutí pomoci (rozsudek NS ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 106/97, č. 30/1998 Sb. rozh. tr.). V obdobné situaci by se ocitala i dohlížející osoba, která převzala povinnosti rodičů. Její jiné postavení je tedy patrné i z možných trestněprávních souvislostí.
[26] Za nerelevantní Nejvyšší správní soud považuje odkaz krajského soudu na webové stránky Policie ČR (https://www.policie.cz/clanek/akce-a-projekty-prevence-kdyz-se-stane-dopravni-nehoda.aspx). Především totiž článek na webových stránkách Policie ČR nepředstavuje jakkoliv závazný výklad práva. Rovněž však z odkazovaného článku nijak jednoznačně neplyne, že by žalobce nemohl být účastníkem dopravní nehody. Zmíněný článek je zjednodušujícím přehledem, který se ze své podstaty nemůže zabývat všemi v úvahu přicházejícími eventualitami a nepředpokládá tak (specifickou) situaci žalobce.
[26] Za nerelevantní Nejvyšší správní soud považuje odkaz krajského soudu na webové stránky Policie ČR (https://www.policie.cz/clanek/akce-a-projekty-prevence-kdyz-se-stane-dopravni-nehoda.aspx). Především totiž článek na webových stránkách Policie ČR nepředstavuje jakkoliv závazný výklad práva. Rovněž však z odkazovaného článku nijak jednoznačně neplyne, že by žalobce nemohl být účastníkem dopravní nehody. Zmíněný článek je zjednodušujícím přehledem, který se ze své podstaty nemůže zabývat všemi v úvahu přicházejícími eventualitami a nepředpokládá tak (specifickou) situaci žalobce.
[27] Relevantní naopak jistě je argument upřednostněním restriktivního výkladu. V oblasti trestání totiž platí právní zásada nullum crimen sine lege certa a z této zásady pramenící požadavek, aby v případě nejasnosti byl volen spíše výklad restriktivní. Obdobný požadavek pak plyne i ze zásady in dubio pro libertate (viz například nález ÚS ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, č. 145/2003 Sb. ÚS). Nicméně uvedené zásady nelze absolutizovat. I v trestním právu jsou některé trestné činy vyjádřeny za použití neurčitých právních pojmů (viz například trestný čin výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku) a neplatí, že by v každém takovém případě bylo nutno obviněného osvobodit za použití restriktivního výkladu. Tím spíše pak uvedené neplatí v oblasti správního trestání, kde se nelze použití neurčitých právních pojmů vyhnout. Judikatura Nejvyššího správního soudu proto uvádí, že použití výkladu ve prospěch soukromé osoby je na místě, pouze pokud jsou zde dvě srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS). Přitom i přesvědčivý systematický a teleologický výklad může vést k nepoužitelnosti restriktivního výkladu (rozsudek ze dne 28. 11. 2018, čj. 8 As 274/2018-23, č. 3846/2019 Sb. NSS). Tak je tomu i v dané věci. Zákon dohlížející osobě ukládá specifické povinnosti pramenící z toho, že převzala dohled nad nezletilým dítětem. Bylo by v rozporu se systematikou právního řádu a účelem daných ustanovení, pokud by z těchto povinností byly vyloučeny povinnosti řešené v tomto případě (přivolat policii a vyčkat jejího příjezdu v případě dopravní nehody). Takový závěr by nakonec vedl k nižší ochraně soukromých zájmů poškozeného nezletilého dítěte. Za situace, kdy by viník dopravní nehody z místa nehody ujel, by hrozilo, že nezletilý neobdrží odškodnění, na nějž má právní nárok. Totožnost viníka dopravní nehody by totiž v řadě případů nebylo možné dodatečně zjistit. Z těchto důvodů tedy nemohou zmíněné zásady preferující výklad ve prospěch soukromé osoby převážit nad podstatně přesvědčivějším systematickým a teleologickým výkladem.
[27] Relevantní naopak jistě je argument upřednostněním restriktivního výkladu. V oblasti trestání totiž platí právní zásada nullum crimen sine lege certa a z této zásady pramenící požadavek, aby v případě nejasnosti byl volen spíše výklad restriktivní. Obdobný požadavek pak plyne i ze zásady in dubio pro libertate (viz například nález ÚS ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, č. 145/2003 Sb. ÚS). Nicméně uvedené zásady nelze absolutizovat. I v trestním právu jsou některé trestné činy vyjádřeny za použití neurčitých právních pojmů (viz například trestný čin výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku) a neplatí, že by v každém takovém případě bylo nutno obviněného osvobodit za použití restriktivního výkladu. Tím spíše pak uvedené neplatí v oblasti správního trestání, kde se nelze použití neurčitých právních pojmů vyhnout. Judikatura Nejvyššího správního soudu proto uvádí, že použití výkladu ve prospěch soukromé osoby je na místě, pouze pokud jsou zde dvě srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS). Přitom i přesvědčivý systematický a teleologický výklad může vést k nepoužitelnosti restriktivního výkladu (rozsudek ze dne 28. 11. 2018, čj. 8 As 274/2018-23, č. 3846/2019 Sb. NSS). Tak je tomu i v dané věci. Zákon dohlížející osobě ukládá specifické povinnosti pramenící z toho, že převzala dohled nad nezletilým dítětem. Bylo by v rozporu se systematikou právního řádu a účelem daných ustanovení, pokud by z těchto povinností byly vyloučeny povinnosti řešené v tomto případě (přivolat policii a vyčkat jejího příjezdu v případě dopravní nehody). Takový závěr by nakonec vedl k nižší ochraně soukromých zájmů poškozeného nezletilého dítěte. Za situace, kdy by viník dopravní nehody z místa nehody ujel, by hrozilo, že nezletilý neobdrží odškodnění, na nějž má právní nárok. Totožnost viníka dopravní nehody by totiž v řadě případů nebylo možné dodatečně zjistit. Z těchto důvodů tedy nemohou zmíněné zásady preferující výklad ve prospěch soukromé osoby převážit nad podstatně přesvědčivějším systematickým a teleologickým výkladem.
[28] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že žalobce mohl jednat v právním omylu, neboť žalobce si byl vědom toho, že v případě většího zranění dítěte byl povinen přivolat záchrannou službu a Policii ČR. Tato námitka je však nepřípustná. Žalobce tuto otázku neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic nebránilo (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Polemizuje-li pak stěžovatel v kasační stížnosti s úvahou krajského soudu k právnímu omylu, pohybuje se tato námitka mimo rámec předmětu soudního přezkumu vymezeného včas a řádně uplatněnými žalobními body. Proto není vůbec namístě se touto námitkou v kasačním řízení jakkoliv dále zabývat, byť se k této otázce krajský soud nad rámec žaloby stručně vyjádřil jako obiter dictum (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2022, čj. 8 As 270/2020-69, bod 22). Nešlo ovšem o rozhodovací důvody rozsudku krajského soudu, od kterých se odvíjel závazný právní názor krajského soudu.
[28] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že žalobce mohl jednat v právním omylu, neboť žalobce si byl vědom toho, že v případě většího zranění dítěte byl povinen přivolat záchrannou službu a Policii ČR. Tato námitka je však nepřípustná. Žalobce tuto otázku neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic nebránilo (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Polemizuje-li pak stěžovatel v kasační stížnosti s úvahou krajského soudu k právnímu omylu, pohybuje se tato námitka mimo rámec předmětu soudního přezkumu vymezeného včas a řádně uplatněnými žalobními body. Proto není vůbec namístě se touto námitkou v kasačním řízení jakkoliv dále zabývat, byť se k této otázce krajský soud nad rámec žaloby stručně vyjádřil jako obiter dictum (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2022, čj. 8 As 270/2020-69, bod 22). Nešlo ovšem o rozhodovací důvody rozsudku krajského soudu, od kterých se odvíjel závazný právní názor krajského soudu.
[29] Lze tedy shrnout, že v situaci, kdy se nehody účastní nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, je zpravidla účastníkem dopravní nehody i osoba vykonávající bezprostřední dohled nad tímto dítětem. Není rozhodné, zda taková osoba řídila a ovládala pohyb svěřeného dítěte, jelikož její účastenství je založeno již převzetím dohledu nad dítětem.
[29] Lze tedy shrnout, že v situaci, kdy se nehody účastní nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, je zpravidla účastníkem dopravní nehody i osoba vykonávající bezprostřední dohled nad tímto dítětem. Není rozhodné, zda taková osoba řídila a ovládala pohyb svěřeného dítěte, jelikož její účastenství je založeno již převzetím dohledu nad dítětem.
[30] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť závěry krajského soudu nejsou správné. S ohledem na výše uvedené ovšem neobstojí ani rozhodnutí stěžovatele, který závěr o účastenství žalobce postavil na tom, že ten držel svoji vnučku za ruku a vozidlo mu ji vytrhlo z ruky. Žalobce měl podle stěžovatele na nehodě prokazatelnou účast, neboť nehodu mohl svým jednáním ovlivnit. Výslovně pak žalovaný odmítl možnost, že by jen na základě toho, že žalobce v danou chvíli o nezletilé dítě pečoval a vykonával nad ním dohled, bylo možné konstatovat, že je účastníkem dopravní nehody. To však zcela odporuje závěrům vysloveným v tomto rozsudku. Ačkoli byl zrušující výrok rozsudku krajského soudu ve výsledku správný, nelze kasační stížnost zamítnout. Kasační stížnost totiž nelze zamítnout jen proto, že zrušující výrok rozsudku byl správný, bez ohledu na jeho oporu v odůvodnění (usnesení rozšířeného senátu NSS ze 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud současně nemůže právní hodnocení krajského soudu pouze korigovat v odůvodnění tohoto rozsudku, neboť důvody napadeného rozsudku v převažující míře neobstojí. Jinak řečeno, jednalo by se o nepřípustně rozsáhlou změnu závazného právního názoru pro správní orgán. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. V něm je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.].