28. 9. 2011 ve 20:00 hodin na programu NOVA žalobkyně porušila povinnost nezařazovat
do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované
u Městského soudu v Praze, který její žalobu
rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A
106/2012-56, zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Městský soud podle ní pochybil, mj. pokud
neshledal nezákonnost výroku rozhodnutí
žalované, způsobenou chybějícím odkazem
na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování
rozhlasového a televizního vysílání (§ 68
odst. 2 správního řádu z roku 2004). Vytkla
také městskému soudu, že nezdůvodnil, proč
se odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou argumentovala ve vztahu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
zakládá nezákonnost
k této námitce. Městský soud nezdůvodnil ani
to, proč ve vztahu k námitce vady výroku
rozhodnutí zaujal odlišný právní názor než
v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 9. 2011 ve 20:00 hodin na programu NOVA žalobkyně porušila povinnost nezařazovat
do vysílání v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované
u Městského soudu v Praze, který její žalobu
rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, čj. 8 A
106/2012-56, zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti
rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Městský soud podle ní pochybil, mj. pokud
neshledal nezákonnost výroku rozhodnutí
žalované, způsobenou chybějícím odkazem
na § 60 odst. 3 písm. d) zákona o provozování
rozhlasového a televizního vysílání (§ 68
odst. 2 správního řádu z roku 2004). Vytkla
také městskému soudu, že nezdůvodnil, proč
se odchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou argumentovala ve vztahu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
zakládá nezákonnost
k této námitce. Městský soud nezdůvodnil ani
to, proč ve vztahu k námitce vady výroku
rozhodnutí zaujal odlišný právní názor než
v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 10. 2012, čj. 3 A 77/2012–54, podle kterého
je nedostatek odkazu na § 60 odst. 3 písm. d)
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve výroku rozhodnutí vadou,
která
rozhodnutí.
V tomto ohledu poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004,
čj. 2 Afs 47/2004–83, č. 398/2004 Sb. NSS, ze
dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51,
č. 1424/2008 Sb. NSS, a ze dne 29. 12. 2009,
čj. 8 As 62/2009-65, z nichž vyplývá, že rozdílné rozhodování různých senátů krajských
soudů je nežádoucí, pokud se senát, který
rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že stěžovatelka nevysvětlila, v čem ji
výrok správního rozhodnutí zkracuje na jejích právech. Dále citovala část svého rozhodnutí a uvedla, že se jedná o jediný výrok, nikoliv o návětí a výrok. Proto nesouhlasila
s názorem, že výrok postrádal odkaz na § 60
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Není možné, aby pouhé vizuální oddělení sloužící pro přehlednost zakláda-
lo nezákonnost rozhodnutí. Účastník řízení
nemůže být tímto způsobem zkrácen na
svých právech (obdobně srov. názor Městského soudu v Praze vyslovený ve věcech sp. zn.
10 A 165/2012 a sp. zn. 10 A 166/2012).
Osmý senát Nejvyššího správního soudu
se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda napadené správní
rozhodnutí odpovídalo požadavkům § 68
odst. 2 správního řádu z roku 2004, neobsahoval-li jeho výrok odkaz na § 60 odst. 3 písm. d)
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle kterého žalovaná uložila
stěžovatelce pokutu. Tento odkaz byl uveden
v „záhlaví“ napadeného rozhodnutí.
Touto otázkou se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudcích ze dne 7. 4. 2011, čj. 8 As
54/2010-85, ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As
33/2011-70, a ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 As
68/2011-98. V nich uvedl, že § 68 odst. 2
správního řádu z roku 2004 vyžaduje, aby
ustanovení právního předpisu, podle něhož
správní orgán rozhoduje, bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí, který je zpravidla uvozen
slovy „rozhodl takto:“. Pokud je aplikované
ustanovení právního předpisu citováno v tzv.
záhlaví rozhodnutí (tj. před takto vymezeným výrokem), jedná se o vadu řízení, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, a rozhodnutí správního orgánu je třeba
z tohoto důvodu zrušit.
V nyní posuzované věci osmý senát
ovšem dospěl při výkladu § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 k odlišnému právnímu
názoru. Podle § 68 odst. 1 správního řádu
z roku 2004 „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“.
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
„[v]e výrokové části [správní orgán] uvede
řešení otázky, která je předmětem řízení,
právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27
odst. 1. [...] Výroková část rozhodnutí může
obsahovat jeden nebo více výroků; výrok
může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Osmý
senát s ohledem na právní úpravu obsaženou
ve správním řádu z roku 2004 vyslovil přesvědčení, že z § 68 tohoto zákona nelze dovodit, že by odkaz na právní ustanovení, podle
kterých bylo rozhodováno, byl nutnou součástí výroku rozhodnutí, nýbrž postačuje jeho uvedení ve výrokové části rozhodnutí, která kromě samotného výroku rozhodnutí
zpravidla obsahuje další údaje označované jako záhlaví rozhodnutí.
S ohledem na to, že tento názor osmého
senátu, k němuž dospěl při posouzení této
věci, je odlišný od právního názoru vysloveného ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu, postoupil osmý senát
dle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu
k rozhodnutí o otázce, zda je v souladu se zákonem, pokud odkaz na ustanovení, podle
něhož je rozhodováno, je uveden v záhlaví
rozhodnutí, nikoli v jeho výroku.
Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu rozhodl, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno
(§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je
splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení
právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za
součást výrokové části rozhodnutí, a věc vrátil
k projednání a k rozhodnutí osmému senátu.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci
III.1 Pravomoc rozšířeného senátu
[9] Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. „[d]ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je
odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný právní
názor zdůvodní.“
[10] Otázkou, zda musí být odkaz na aplikované ustanovení právního předpisu uveden přímo ve výroku rozhodnutí správního
orgánu, se Nejvyšší správní soud zabýval v citovaném rozsudku čj. 8 As 54/2010-85. Přisvědčil názoru městského soudu, že výrok
rozhodnutí správního orgánu (v tomto
i v dalších dvou rozsudcích citovaných dále
se jednalo právě o žalovanou) musí obsaho-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
vat odkaz na ustanovení, podle kterého byla
uložena pokuta [v daném případě § 60 odst. 1
písm. l) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání]; nepostačovala citace
§ 48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, který byl
jednáním žalobkyně porušen, neboť toto
ustanovení není komplexní úpravou zakotvující skutkovou podstatu správního deliktu.
Nejvyšší správní soud odmítl názor žalované,
že uvedení § 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
v záhlaví rozhodnutí je třeba považovat za
splnění zákonného požadavku na náležitosti
výroku rozhodnutí. Stejnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 8 As 33/2011-70, v němž uvedl, že
„[v]e výrokové části je vyjádřen obsah rozhodnutí, který je zpravidla uvozen slovy
,rozhodl takto’: či ,vydal toto rozhodnutí:‘ [...]
Úvaha stěžovatelky vyplývající z obsahu kasační stížnosti, podle které začíná výrok za
uvedením formy příslušného rozhodnutí,
proto neobstojí. Text, kterého se stěžovatelka
dovolává, je tou částí rozhodnutí, jež se obecně považuje za záhlaví. V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem městského soudu, že vada výroku rozhodnutí spočívající v neoznačení zákonných ustanovení, podle nichž stěžovatelka rozhodovala, mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“ K citovaným závěrům Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku čj. 8 As 68/2011-98 doplnil,
že „[p]okud by byl akceptován závěr o existenci výrokové části v širším smyslu, jejíž
součástí je i záhlaví rozhodnutí, došlo by tím
k popření samotného smyslu rozlišování jednotlivých náležitostí správních rozhodnutí“.
I v tomto případě soud dovodil, že neuvedení
zákonného ustanovení, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce sankci [§ 60 odst. 1
písm. l) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání] ve výroku rozhodnutí
je vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Toto pochybení nemohlo být zhojeno ani tím, že příslušné ustanovení bylo označeno v záhlaví
rozhodnutí. Ve všech třech těchto řízeních
byla předmětem přezkumu rozhodnutí žalované, která byla vydána podle správního řádu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
z roku 2004, a která tedy musela splňovat náležitosti vymezené v § 68 tohoto zákona.
[11] V nyní rozhodované věci má osmý senát za to, že uvedení odkazu na právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, toliko
v záhlaví rozhodnutí, je v souladu s § 68 odst. 2
správního řádu z roku 2004. Pravomoc rozšířeného senátu je tedy dána.
III.2 Názor rozšířeného senátu
[12] Podle § 68 odst. 1 správního řádu
z roku 2004 „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se ve výrokové části „uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž
bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími
jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci,
kteří jsou právnickými osobami, se označují
názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede
lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného
účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková
část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo
více výroků; výrok může obsahovat vedlejší
ustanovení.“
[13] Rozšířený senát se otázkou náležitostí výrokové části rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu již ve své judikatuře zabýval. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As
34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, rozšířený
senát uvedl: „Vymezení předmětu řízení ve
výroku rozhodnutí o správním deliktu proto
vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu
tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je
přitom dovoditelný přímo z § 47 odst. 2
správního řádu [z roku 1967], neboť věcí,
o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí
trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen
konkretizací údajů obsahující popis skutku
uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě
nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence,
dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného
práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení
řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak
může dojít k jinému časovému ohraničení
spáchaného skutku, rozsahu způsobeného
následku apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným
záměrem, spojené stejným či podobným
způsobem provedení a blízkou souvislostí
časovou a v předmětu útoku, které naplňují
stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho
se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný
delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje
jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku,
vylučují pro další období možnost záměny
skutku a možnost opakovaného postihu za
týž skutek a současně umožňují posouzení,
zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu
v daném konkrétním případě. Ze všech výše
uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.“ Rozšířený senát ovšem v této věci rozhodoval podle
úpravy obsažené ve správním řádu z roku
1967, který nerozlišoval mezi výrokem rozhodnutí a výrokovou částí. Proto rozšířený senát užíval tyto pojmy promiscue.
[14] Správní řád z roku 2004 (na rozdíl od
správního řádu z roku 1967, srov. jeho § 47
odst. 1 a 2) rozlišuje výrokovou část rozhodnutí a výrok či výroky jako užší kategorii.
Správní řád tak respektuje nauku, která uvádí
jako obsahové náležitosti rozhodnutí výrokovou část, odůvodnění a poučení (srov. např.
Skulová, S. a kol. Správní právo procesní.
15. 10. 2012, čj. 3 A 77/2012–54, podle kterého
je nedostatek odkazu na § 60 odst. 3 písm. d)
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve výroku rozhodnutí vadou,
která
rozhodnutí.
V tomto ohledu poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004,
čj. 2 Afs 47/2004–83, č. 398/2004 Sb. NSS, ze
dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51,
č. 1424/2008 Sb. NSS, a ze dne 29. 12. 2009,
čj. 8 As 62/2009-65, z nichž vyplývá, že rozdílné rozhodování různých senátů krajských
soudů je nežádoucí, pokud se senát, který
rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že stěžovatelka nevysvětlila, v čem ji
výrok správního rozhodnutí zkracuje na jejích právech. Dále citovala část svého rozhodnutí a uvedla, že se jedná o jediný výrok, nikoliv o návětí a výrok. Proto nesouhlasila
s názorem, že výrok postrádal odkaz na § 60
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Není možné, aby pouhé vizuální oddělení sloužící pro přehlednost zakláda-
lo nezákonnost rozhodnutí. Účastník řízení
nemůže být tímto způsobem zkrácen na
svých právech (obdobně srov. názor Městského soudu v Praze vyslovený ve věcech sp. zn.
10 A 165/2012 a sp. zn. 10 A 166/2012).
Osmý senát Nejvyššího správního soudu
se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval otázkou, zda napadené správní
rozhodnutí odpovídalo požadavkům § 68
odst. 2 správního řádu z roku 2004, neobsahoval-li jeho výrok odkaz na § 60 odst. 3 písm. d)
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle kterého žalovaná uložila
stěžovatelce pokutu. Tento odkaz byl uveden
v „záhlaví“ napadeného rozhodnutí.
Touto otázkou se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudcích ze dne 7. 4. 2011, čj. 8 As
54/2010-85, ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As
33/2011-70, a ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 As
68/2011-98. V nich uvedl, že § 68 odst. 2
správního řádu z roku 2004 vyžaduje, aby
ustanovení právního předpisu, podle něhož
správní orgán rozhoduje, bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí, který je zpravidla uvozen
slovy „rozhodl takto:“. Pokud je aplikované
ustanovení právního předpisu citováno v tzv.
záhlaví rozhodnutí (tj. před takto vymezeným výrokem), jedná se o vadu řízení, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, a rozhodnutí správního orgánu je třeba
z tohoto důvodu zrušit.
V nyní posuzované věci osmý senát
ovšem dospěl při výkladu § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 k odlišnému právnímu
názoru. Podle § 68 odst. 1 správního řádu
z roku 2004 „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“.
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
„[v]e výrokové části [správní orgán] uvede
řešení otázky, která je předmětem řízení,
právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27
odst. 1. [...] Výroková část rozhodnutí může
obsahovat jeden nebo více výroků; výrok
může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Osmý
senát s ohledem na právní úpravu obsaženou
ve správním řádu z roku 2004 vyslovil přesvědčení, že z § 68 tohoto zákona nelze dovodit, že by odkaz na právní ustanovení, podle
kterých bylo rozhodováno, byl nutnou součástí výroku rozhodnutí, nýbrž postačuje jeho uvedení ve výrokové části rozhodnutí, která kromě samotného výroku rozhodnutí
zpravidla obsahuje další údaje označované jako záhlaví rozhodnutí.
S ohledem na to, že tento názor osmého
senátu, k němuž dospěl při posouzení této
věci, je odlišný od právního názoru vysloveného ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu, postoupil osmý senát
dle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu
k rozhodnutí o otázce, zda je v souladu se zákonem, pokud odkaz na ustanovení, podle
něhož je rozhodováno, je uveden v záhlaví
rozhodnutí, nikoli v jeho výroku.
Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu rozhodl, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno
(§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je
splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení
právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za
součást výrokové části rozhodnutí, a věc vrátil
k projednání a k rozhodnutí osmému senátu.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci
III.1 Pravomoc rozšířeného senátu
[9] Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. „[d]ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je
odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný právní
názor zdůvodní.“
[10] Otázkou, zda musí být odkaz na aplikované ustanovení právního předpisu uveden přímo ve výroku rozhodnutí správního
orgánu, se Nejvyšší správní soud zabýval v citovaném rozsudku čj. 8 As 54/2010-85. Přisvědčil názoru městského soudu, že výrok
rozhodnutí správního orgánu (v tomto
i v dalších dvou rozsudcích citovaných dále
se jednalo právě o žalovanou) musí obsaho-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
vat odkaz na ustanovení, podle kterého byla
uložena pokuta [v daném případě § 60 odst. 1
písm. l) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání]; nepostačovala citace
§ 48 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, který byl
jednáním žalobkyně porušen, neboť toto
ustanovení není komplexní úpravou zakotvující skutkovou podstatu správního deliktu.
Nejvyšší správní soud odmítl názor žalované,
že uvedení § 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
v záhlaví rozhodnutí je třeba považovat za
splnění zákonného požadavku na náležitosti
výroku rozhodnutí. Stejnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 8 As 33/2011-70, v němž uvedl, že
„[v]e výrokové části je vyjádřen obsah rozhodnutí, který je zpravidla uvozen slovy
,rozhodl takto’: či ,vydal toto rozhodnutí:‘ [...]
Úvaha stěžovatelky vyplývající z obsahu kasační stížnosti, podle které začíná výrok za
uvedením formy příslušného rozhodnutí,
proto neobstojí. Text, kterého se stěžovatelka
dovolává, je tou částí rozhodnutí, jež se obecně považuje za záhlaví. V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem městského soudu, že vada výroku rozhodnutí spočívající v neoznačení zákonných ustanovení, podle nichž stěžovatelka rozhodovala, mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“ K citovaným závěrům Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku čj. 8 As 68/2011-98 doplnil,
že „[p]okud by byl akceptován závěr o existenci výrokové části v širším smyslu, jejíž
součástí je i záhlaví rozhodnutí, došlo by tím
k popření samotného smyslu rozlišování jednotlivých náležitostí správních rozhodnutí“.
I v tomto případě soud dovodil, že neuvedení
zákonného ustanovení, podle kterého žalovaná uložila stěžovatelce sankci [§ 60 odst. 1
písm. l) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání] ve výroku rozhodnutí
je vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Toto pochybení nemohlo být zhojeno ani tím, že příslušné ustanovení bylo označeno v záhlaví
rozhodnutí. Ve všech třech těchto řízeních
byla předmětem přezkumu rozhodnutí žalované, která byla vydána podle správního řádu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
z roku 2004, a která tedy musela splňovat náležitosti vymezené v § 68 tohoto zákona.
[11] V nyní rozhodované věci má osmý senát za to, že uvedení odkazu na právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, toliko
v záhlaví rozhodnutí, je v souladu s § 68 odst. 2
správního řádu z roku 2004. Pravomoc rozšířeného senátu je tedy dána.
III.2 Názor rozšířeného senátu
[12] Podle § 68 odst. 1 správního řádu
z roku 2004 „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se ve výrokové části „uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž
bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími
jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci,
kteří jsou právnickými osobami, se označují
názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede
lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného
účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková
část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo
více výroků; výrok může obsahovat vedlejší
ustanovení.“
[13] Rozšířený senát se otázkou náležitostí výrokové části rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu již ve své judikatuře zabýval. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As
34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, rozšířený
senát uvedl: „Vymezení předmětu řízení ve
výroku rozhodnutí o správním deliktu proto
vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu
tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je
přitom dovoditelný přímo z § 47 odst. 2
správního řádu [z roku 1967], neboť věcí,
o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí
trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen
konkretizací údajů obsahující popis skutku
uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě
nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence,
dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného
práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení
řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak
může dojít k jinému časovému ohraničení
spáchaného skutku, rozsahu způsobeného
následku apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným
záměrem, spojené stejným či podobným
způsobem provedení a blízkou souvislostí
časovou a v předmětu útoku, které naplňují
stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho
se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný
delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje
jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku,
vylučují pro další období možnost záměny
skutku a možnost opakovaného postihu za
týž skutek a současně umožňují posouzení,
zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu
v daném konkrétním případě. Ze všech výše
uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.“ Rozšířený senát ovšem v této věci rozhodoval podle
úpravy obsažené ve správním řádu z roku
1967, který nerozlišoval mezi výrokem rozhodnutí a výrokovou částí. Proto rozšířený senát užíval tyto pojmy promiscue.
[14] Správní řád z roku 2004 (na rozdíl od
správního řádu z roku 1967, srov. jeho § 47
odst. 1 a 2) rozlišuje výrokovou část rozhodnutí a výrok či výroky jako užší kategorii.
Správní řád tak respektuje nauku, která uvádí
jako obsahové náležitosti rozhodnutí výrokovou část, odůvodnění a poučení (srov. např.
Skulová, S. a kol. Správní právo procesní.
2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2012, s. 195 – 199).
Z požadavku na srozumitelnost rozhodnutí je
dovozováno, že jednotlivé části (obsahové náležitosti) rozhodnutí mají být zřetelně odlišeny. Výroková část rozhodnutí obsahuje jeden
nebo více výroků. Výrok je výrazem vlastního
autoritativního rozhodnutí správního orgánu
o právu nebo povinnosti v otázce, která je
předmětem správního řízení. Ve výrokové
části rozhodnutí se uvádí nejen výrok či výroky, ale také další zákonem předepisované údaje (srov. Průcha, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Praha : Leges, 2012, s. 197).
[15] Rozšířený senát v této souvislosti považuje za vhodné ocitovat rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 Ads
96/2011-118, kde se výstižně uvádí, že „výrokovou část správního rozhodnutí nelze ztotožňovat s výrokem rozhodnutí. Ve výrokové
části je označen orgán, který jako věcně příslušný ve věci rozhodl; poté jsou v ní označeni účastníci řízení podle § 27 odst. 1 [správního řádu z roku 2004], kterým správní
rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva
anebo povinnosti nebo o nichž se prohlašuje, že práva nebo povinnosti mají nebo nemají, a jejich zástupci; poté je v ní uvedena
vlastní právní otázka, která je předmětem řízení (např. uložení pokuty za protiprávní
jednání – jak tomu bylo ostatně v tomto případě – nebo zamítnutí žádosti o určitou
dávku či nepřiznání nároku); dále jsou uvedena příslušná ustanovení právních předpisů,
na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí,
a samozřejmě samotný výrok rozhodnutí.
Právě samotný výrok rozhodnutí náležitě
vyjadřuje, jakým způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok
rozhodnutí musí být přitom jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na
rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností. Je tedy
třeba odlišit ,výrok‘ jako nejdůležitější součást správního aktu (většinou i vhodně graficky oddělený, zpravidla mezi slovy ,rozhodl takto‘ a ,odůvodnění‘) od ,výrokové části
rozhodnutí‘, která vyjadřuje, jakým způsobem bylo rozhodnuto v dané věci a, nabude-li
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
právní moci, představuje překážku věci rozhodnuté a v případě nepravomocného rozhodnutí překážku litispendence a umožňuje
řádné právo na obhajobu (obdobně viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2012, s. 195 – 199).
Z požadavku na srozumitelnost rozhodnutí je
dovozováno, že jednotlivé části (obsahové náležitosti) rozhodnutí mají být zřetelně odlišeny. Výroková část rozhodnutí obsahuje jeden
nebo více výroků. Výrok je výrazem vlastního
autoritativního rozhodnutí správního orgánu
o právu nebo povinnosti v otázce, která je
předmětem správního řízení. Ve výrokové
části rozhodnutí se uvádí nejen výrok či výroky, ale také další zákonem předepisované údaje (srov. Průcha, P. Správní řád s poznámkami a judikaturou. Praha : Leges, 2012, s. 197).
[15] Rozšířený senát v této souvislosti považuje za vhodné ocitovat rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 Ads
96/2011-118, kde se výstižně uvádí, že „výrokovou část správního rozhodnutí nelze ztotožňovat s výrokem rozhodnutí. Ve výrokové
části je označen orgán, který jako věcně příslušný ve věci rozhodl; poté jsou v ní označeni účastníci řízení podle § 27 odst. 1 [správního řádu z roku 2004], kterým správní
rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva
anebo povinnosti nebo o nichž se prohlašuje, že práva nebo povinnosti mají nebo nemají, a jejich zástupci; poté je v ní uvedena
vlastní právní otázka, která je předmětem řízení (např. uložení pokuty za protiprávní
jednání – jak tomu bylo ostatně v tomto případě – nebo zamítnutí žádosti o určitou
dávku či nepřiznání nároku); dále jsou uvedena příslušná ustanovení právních předpisů,
na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí,
a samozřejmě samotný výrok rozhodnutí.
Právě samotný výrok rozhodnutí náležitě
vyjadřuje, jakým způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok
rozhodnutí musí být přitom jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na
rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností. Je tedy
třeba odlišit ,výrok‘ jako nejdůležitější součást správního aktu (většinou i vhodně graficky oddělený, zpravidla mezi slovy ,rozhodl takto‘ a ,odůvodnění‘) od ,výrokové části
rozhodnutí‘, která vyjadřuje, jakým způsobem bylo rozhodnuto v dané věci a, nabude-li
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
právní moci, představuje překážku věci rozhodnuté a v případě nepravomocného rozhodnutí překážku litispendence a umožňuje
řádné právo na obhajobu (obdobně viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 168/1995). Ve výrokové části rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 2
[správního řádu z roku 2004] jsou tedy uvedeny jak výše zmíněné údaje (označení orgánu, který ve věci rozhodoval, označení
účastníků řízení a příslušná ustanovení
právních předpisů, na jejichž základě bylo
vydáno rozhodnutí), které se obecně nazývají záhlavím či návětím rozhodnutí, tak samotný výrok, příp. výroky.“
[16] Je třeba zároveň uvést, že konkrétní
podobu výrokové části rozhodnutí, tedy např. její grafické či jiné rozlišení na záhlaví (návětí) a výrok (enunciát), zákon výslovně nestanoví. Rozčlenění výrokové části je tedy do
značné míry ovlivněno aplikační praxí a různé orgány mohou používat různé varianty
grafického a obsahového členění, za předpokladu, že jsou naplněny požadavky uvedené
v § 68 odst. 1 a 2 správního řádu z roku 2004.
Často správní orgány (ostatně i soudy, srov.
též § 54 odst. 2 s. ř. s. a § 157 odst. 1 o. s. ř.)
koncipují výrokovou část ze syntaktického
hlediska jako jedinou větu, v jejíž uvozovací
části sdělí označení správního orgánu, účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu
z roku 2004 a předmět řízení; tato část končí
slovy „rozhodl takto“ (případně „vydal toto
rozhodnutí“) a dvojtečkou. Po tomto návětí
(záhlaví) následuje samotný výrok či výroky
rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení a vedlejších ustanovení. Lze si ovšem představit, že by správní orgán nerozdělil výrok
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
a návětí a všechny náležitosti výrokové části
rozhodnutí požadované § 68 odst. 3 správního
řádu z roku 2004 by byly obsaženy ve výroku.
I takový postup správního orgánu, pokud by
nebyl na újmu srozumitelnosti rozhodnutí (viz
níže), by byl v souladu se zákonem.
[17] Správní řád z roku 2004 nestanoví,
že odkaz na právní ustanovení, podle něhož
je rozhodnutí vydáváno, má být uveden přímo ve výroku. Je proto třeba ve shodě se zněním § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004
vycházet z toho, že postačí, pokud je tento
odkaz uveden ve výrokové části, a to včetně
jejího návětí (záhlaví).
[18] Je však nutné zdůraznit, že takovýto
postup správního orgánu nesmí mít za následek, že by z jeho rozhodnutí nebylo jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení
před správním orgánem, jakým způsobem
o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení. Pokud by tomu tak bylo (např. jednotlivé dílčí podčásti výrokové části
rozhodnutí by byly ve vzájemném nesouladu,
případně by byly příliš obecné až bezobsažné), pak by to vedlo k nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí.
IV.
Závěrečné shrnutí
[19] Rozšířený senát tedy uzavřel, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí
správního orgánu právní ustanovení, podle
nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je splněna i tehdy,
když je příslušné ustanovení právního předpisu uvedeno v tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí.
Společnost s ručením omezeným CET 21 proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání