I. Mimořádnou situací ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících, je objektivní stav, kdy veřejné služby v přepravě fakticky nejsou cestujícím (veřejnosti) poskytovány nebo to bezprostředně hrozí. II. Pokud objednatel mimořádnou situaci způsobil, je uzavření smlouvy přímým zadáním v rozporu s § 18 písm. b) zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících, a objednatel může být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) téhož zákona.
[16] Před vypořádáním jednotlivých kasačních námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel svým rozhodnutím shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 33 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných službách v přepravě. Tohoto přestupku se objednatel (tj. stát, kraj či obec) dopustí tím, že uzavře smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících přímým zadáním v rozporu s § 18. Podle § 18 písm. b) tohoto zákona platí, že pokud jsou splněny podmínky přímo použitelného předpisu Evropské unie, lze přímým zadáním uzavřít smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících s dopravcem, který má zajišťovat veřejné služby v mimořádné situaci podle § 22. Z § 22 odst. 1 písm. a) téhož zákona vyplývá, že pokud dojde k přerušení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících nebo takovéto přerušení bezprostředně hrozí, může objednatel v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie uzavřít smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících na poskytování dotčených veřejných služeb přímým zadáním.
[17] Přímo použitelným předpisem Evropské unie zmíněným v citovaných ustanoveních je nařízení č. 1370/2007. Podle jeho čl. 5 odst. 5 věty první a druhé platí, že v případě přerušení služeb nebo v případě bezprostředního rizika vzniku takové situace může příslušný orgán přijmout mimořádné opatření. Toto mimořádné opatření má podobu přímého uzavření smlouvy nebo formální dohody o rozšíření smlouvy o veřejných službách nebo požadavku vykonat určité závazky veřejné služby.
[18] Z citované právní úpravy vyplývá, že základní podmínkou, která musí být splněna k tomu, aby mohl objednatel podle § 18 písm. b) zákona o veřejných službách v přepravě uzavřít smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících přímým zadáním, je existence mimořádné situace. Ta je v § 22 odst. 1 téhož zákona definována jako přerušení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících nebo bezprostřední hrozba takového přerušení.
[19] Stěžovatel tvrdil, že k přerušení poskytování služeb či k hrozbě takového přerušení může dojít jen tehdy, pokud existuje subjektivní právo na poskytování těchto služeb plynoucí ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o veřejných službách v přepravě cestujících. Argumentoval tím, že pokud takové právo na straně objednatele neexistuje, nemůže nastat přerušení poskytování služeb, neboť co není poskytováno (na co není právní nárok), nemůže být přerušeno. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí.
[19] Stěžovatel tvrdil, že k přerušení poskytování služeb či k hrozbě takového přerušení může dojít jen tehdy, pokud existuje subjektivní právo na poskytování těchto služeb plynoucí ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o veřejných službách v přepravě cestujících. Argumentoval tím, že pokud takové právo na straně objednatele neexistuje, nemůže nastat přerušení poskytování služeb, neboť co není poskytováno (na co není právní nárok), nemůže být přerušeno. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí.
[20] Poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících je totiž třeba vykládat v kontextu § 3 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě, podle kterého kraje a obce ve své samostatné působnosti stanoví rozsah dopravní obslužnosti a zajišťují dopravní obslužnost veřejnými službami v přepravě cestujících veřejnou drážní osobní dopravou a veřejnou linkovou dopravou a jejich propojením. Dopravní obslužnost je definována v § 2 téhož zákona jako zabezpečení dopravy po všechny dny v týdnu především do škol a školských zařízení, k orgánům veřejné moci, do zaměstnání, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a k uspokojení kulturních, rekreačních a společenských potřeb, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale udržitelnému rozvoji územního obvodu. Veřejné služby v přepravě cestujících je proto třeba vnímat jako zabezpečení dopravní obslužnosti ze strany krajů a obcí, které tyto služby poskytují cestujícím. Sousloví poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících tedy nepopisuje vztah mezi objednatelem a dopravcem, nýbrž vztah mezi státem, krajem nebo obcí a cestujícími.
[21] Také v čl. 2 písm. a) nařízení č. 1370/2007 je veřejná přeprava cestujících definována jako služby v přepravě cestujících obecného hospodářského zájmu, které jsou veřejnosti nabízeny nediskriminačním způsobem a nepřetržitě. Z tohoto ustanovení tedy plyne, že služby v přepravě cestujících se poskytují veřejnosti, a to nepřetržitě.
[22] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že za přerušení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících je třeba považovat stav, kdy nedochází k přepravě cestujících (veřejnosti), tj. kdy tyto služby nejsou fakticky poskytovány. Ze žádného z citovaných ustanovení zákona o veřejných službách v přepravě a nařízení č. 1370/2007 naopak nevyplývá, že by se o přerušení poskytování těchto služeb mohlo jednat jen za podmínky, že existuje závazkový vztah mezi objednatelem a dopravcem. Právní úprava ostatně výslovně připouští i možnost, aby kraj nebo obec zajišťovaly dopravní obslužnost přímo vlastními prostředky a zaměstnanci (srov. § 8 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007). V takovém případě by žádná smlouva mezi objednatelem a dopravcem nemohla existovat. Přesto však ani za těchto okolností nelze vyloučit vznik mimořádné situace, kdy z nějakého důvodu nebudou veřejné služby v přepravě cestujících fakticky poskytovány.
[22] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že za přerušení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících je třeba považovat stav, kdy nedochází k přepravě cestujících (veřejnosti), tj. kdy tyto služby nejsou fakticky poskytovány. Ze žádného z citovaných ustanovení zákona o veřejných službách v přepravě a nařízení č. 1370/2007 naopak nevyplývá, že by se o přerušení poskytování těchto služeb mohlo jednat jen za podmínky, že existuje závazkový vztah mezi objednatelem a dopravcem. Právní úprava ostatně výslovně připouští i možnost, aby kraj nebo obec zajišťovaly dopravní obslužnost přímo vlastními prostředky a zaměstnanci (srov. § 8 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě a čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1370/2007). V takovém případě by žádná smlouva mezi objednatelem a dopravcem nemohla existovat. Přesto však ani za těchto okolností nelze vyloučit vznik mimořádné situace, kdy z nějakého důvodu nebudou veřejné služby v přepravě cestujících fakticky poskytovány.
[23] Poukazuje-li stěžovatel na smysl a účel právní úpravy, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že smyslem § 18 písm. b) a § 22 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných službách v přepravě je primárně zajištění nepřerušované dopravní obslužnosti, resp. nepřetržitého poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících. Totéž plyne i z čl. 2 písm. a) a čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1370/2007. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud možnost vzniku mimořádné situace spojuje výhradně s existencí závazkového vztahu mezi objednatelem a dopravcem. Mimořádnou situací je totiž přerušení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících nebo bezprostřední hrozba takového přerušení, tzn. objektivní stav, kdy tyto služby fakticky nejsou cestujícím (veřejnosti) poskytovány nebo to bezprostředně hrozí. Uvedený výklad pojmu mimořádná situace považuje Nejvyšší správní soud za jednoznačný, neboť citovaná unijní úprava ani možnost jiného výkladu nepřipouští. Jde o tzv. acte clair. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru (čl. 267 Smlouvy o fungování EU). K tvrzení stěžovatele, že řádný stav je to, že plnění závazku probíhá podle plánu a že ve sjednaný okamžik skončí, Nejvyšší správní soud opakuje, že řádný stav je trvající (nepřerušované) poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících ze strany státu, kraje či obce.
[24] Závěr stěžovatele, že žalobce po ukončení smlouvy z roku 2017 neměl přepravní službu smluvně zajištěnou, a proto nemohlo dojít ani k přerušení poskytování této služby, tudíž není správný.
[25] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že výklad krajského soudu mění přímé zadání z mimořádného opatření v opatření standardní.
[25] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že výklad krajského soudu mění přímé zadání z mimořádného opatření v opatření standardní.
[26] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že standardním způsobem výběru dopravce je nabídkové řízení, které zajišťuje, aby v odvětví veřejných služeb v přepravě cestujících byla zachována hospodářská soutěž. Uzavření smlouvy přímým zadáním je možné pouze v zákonem stanovených případech (§ 9 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě) a představuje výjimku z obecného pravidla požadujícího nabídkové řízení. Také nařízení č. 1370/2007 v čl. 5 odst. 3 větě první a druhé uvádí, že každý příslušný orgán, který se obrátí na třetí osobu jinou, než je vnitřní provozovatel, musí uzavřít smlouvy o veřejných službách na základě nabídkového řízení, s výjimkou případů uvedených v odstavcích 4, 5 a 6. Postup přijatý pro nabídkové řízení musí být otevřený všem provozovatelům, spravedlivý a musí dodržovat zásady transparentnosti a zákazu diskriminace. Toto nařízení zároveň v čl. 5 odst. 5 označuje přímé zadání smlouvy za mimořádné opatření, tedy výjimku z obecného pravidla, že se smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících uzavírají na základě nabídkového řízení. V tom se institut přímého zadání podobá jednacímu řízení bez uveřejnění, které je zadávacím řízením s nižší mírou transparentnosti a užívá se jen ve výjimečných, konkrétně zákonem vymezených případech. Stěžovatel ostatně souhlasil s krajským soudem v tom, že institut přímého zadání lze přirovnat k jednacímu řízení bez uveřejnění podle zákona o zadávání veřejných zakázek.
[27] Nejvyšší správní soud však za vhodnější považuje paralelu mezi přímým zadáním smlouvy a jednacím řízením bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Podle tohoto ustanovení platilo, že zadavatel může zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění rovněž tehdy, jestliže veřejná zakázka může být splněna z technických či uměleckých důvodů, z důvodu ochrany výhradních práv nebo z důvodů vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým dodavatelem. Ačkoli tato právní úprava výslovně nestanovila podmínku, že stav umožňující užití jednacího řízení bez uveřejnění nemůže zadavatel sám vytvořit, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2013, čj. 5 Afs 42/2012-53, č. 2790/2013 Sb. NSS, toto ustanovení vyložil tak, že „jednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní, tedy nezávislé na vůli zadavatele. […] Zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento ‚stav exkluzivity‘ vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli, kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit. “
[27] Nejvyšší správní soud však za vhodnější považuje paralelu mezi přímým zadáním smlouvy a jednacím řízením bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Podle tohoto ustanovení platilo, že zadavatel může zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění rovněž tehdy, jestliže veřejná zakázka může být splněna z technických či uměleckých důvodů, z důvodu ochrany výhradních práv nebo z důvodů vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým dodavatelem. Ačkoli tato právní úprava výslovně nestanovila podmínku, že stav umožňující užití jednacího řízení bez uveřejnění nemůže zadavatel sám vytvořit, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2013, čj. 5 Afs 42/2012-53, č. 2790/2013 Sb. NSS, toto ustanovení vyložil tak, že „jednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní, tedy nezávislé na vůli zadavatele. […] Zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento ‚stav exkluzivity‘ vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli, kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit. “
[28] Také Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, čj. 2 A 3/2002-75, k předchozí právní úpravě veřejných zakázek mimo jiné uvedl: „Žalobce usuzuje na správnost aplikace ustanovení § 50 odst. 1 písm. b) zákona [tehdy zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek; dané ustanovení upravovalo výzvu jednomu zájemci k podání nabídky specializované veřejné zakázky v případech, kdy plnění veřejné zakázky mohl poskytnout jediný zájemce] z objektivních skutečností, pro něž bylo možno zadat zakázku pouze jedinému zájemci. Aby mohla být takováto úvaha akceptována, nejsou žádné důvody. Okolnosti, které by za jiné situace mohly aplikaci tohoto ustanovení aprobovat, by nemohly vycházet ze stavu, kdy si žalobce sám nejprve vytvořil ony podmínky, a teprve až bylo právně nemožné nebo obtížné je změnit, dovolával se postupu dle citovaného zákona “.
[29] Obdobně je třeba vykládat i § 18 písm. b) a § 22 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných službách v přepravě. Institut přímého zadání lze využít jen tehdy, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní a nezávislé na vůli objednatele. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z pravidla uzavírání smluv na základě nabídkového řízení, které má zajistit férovou hospodářskou soutěž, nemůže se objednatel dovolávat mimořádné situace v případě, že tento stav vytvořil (způsobil) nebo se na jeho vzniku významně podílel. Takovéto obcházení nabídkového řízení nelze akceptovat. V takovém případě je uzavření smlouvy přímým zadáním v rozporu s § 18 písm. b) zákona o veřejných službách v přepravě a objednatel může být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) téhož zákona.
[29] Obdobně je třeba vykládat i § 18 písm. b) a § 22 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných službách v přepravě. Institut přímého zadání lze využít jen tehdy, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní a nezávislé na vůli objednatele. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z pravidla uzavírání smluv na základě nabídkového řízení, které má zajistit férovou hospodářskou soutěž, nemůže se objednatel dovolávat mimořádné situace v případě, že tento stav vytvořil (způsobil) nebo se na jeho vzniku významně podílel. Takovéto obcházení nabídkového řízení nelze akceptovat. V takovém případě je uzavření smlouvy přímým zadáním v rozporu s § 18 písm. b) zákona o veřejných službách v přepravě a objednatel může být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) téhož zákona.
[30] Tento výklad odpovídá smyslu a účelu zákona o veřejných službách v přepravě i nařízení č. 1370/2007, neboť vychází z priority nabídkového řízení (čl. 5 odst. 3 tohoto nařízení) a institut přímého zadání ponechává jen pro mimořádné situace nezpůsobené objednatelem. Tím chrání hospodářskou soutěž v tomto odvětví, aniž by bylo nutné domýšlet další, zákonem ani uvedeným nařízením neupravené, podmínky pro vznik mimořádných situací, jako to učinil stěžovatel.
[31] Soudní dvůr se ve své judikatuře otázkou, zda lze institut přímého zadání použít jen v případech, kdy objednatel mimořádnou situaci nebo její hrozbu nevytvořil (nezpůsobil), dosud nezabýval. Nejvyšší správní soud má však za to, že také tato otázka představuje tzv. acte clair. Preambule nařízení č. 1370/2007 totiž opakovaně klade důraz na dodržování pravidel (regulované) hospodářské soutěže a zásad transparentnosti a rovného zacházení (srov. např. body 2, 3, 7 a 20). Také čl. 5 odst. 3 nařízení č. 1370/2007 zdůrazňuje přednost nabídkového řízení a zásad transparentnosti a zákazu diskriminace. Právě z těchto zásad Nejvyšší správní soud v minulosti dovodil výše zmíněnou materiální podmínku jednacího řízení bez uveřejnění spočívající v tom, že stav exkluzivity nevytvořil sám zadavatel. Výklad unijního práva zahrnující tuto materiální podmínku označil Nejvyšší správní soud za acte clair (rozsudek ze dne 12. 5. 2016, čj. 1 As 256/2015-95, č. 3436/2016 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 12. 9. 2023, čj. 8 As 314/2021-50). Vzhledem k tomu, že uvedená materiální podmínka je svou podstatou shodná s podmínkou, že mimořádnou situaci nevytvořil (nezpůsobil) objednatel, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato materiální podmínka pro užití institutu přímého zadání plyne z unijního práva jednoznačně a bez možnosti jiného rozumného výkladu poskytujícího ochranu hospodářské soutěži v daném odvětví. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
[31] Soudní dvůr se ve své judikatuře otázkou, zda lze institut přímého zadání použít jen v případech, kdy objednatel mimořádnou situaci nebo její hrozbu nevytvořil (nezpůsobil), dosud nezabýval. Nejvyšší správní soud má však za to, že také tato otázka představuje tzv. acte clair. Preambule nařízení č. 1370/2007 totiž opakovaně klade důraz na dodržování pravidel (regulované) hospodářské soutěže a zásad transparentnosti a rovného zacházení (srov. např. body 2, 3, 7 a 20). Také čl. 5 odst. 3 nařízení č. 1370/2007 zdůrazňuje přednost nabídkového řízení a zásad transparentnosti a zákazu diskriminace. Právě z těchto zásad Nejvyšší správní soud v minulosti dovodil výše zmíněnou materiální podmínku jednacího řízení bez uveřejnění spočívající v tom, že stav exkluzivity nevytvořil sám zadavatel. Výklad unijního práva zahrnující tuto materiální podmínku označil Nejvyšší správní soud za acte clair (rozsudek ze dne 12. 5. 2016, čj. 1 As 256/2015-95, č. 3436/2016 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 12. 9. 2023, čj. 8 As 314/2021-50). Vzhledem k tomu, že uvedená materiální podmínka je svou podstatou shodná s podmínkou, že mimořádnou situaci nevytvořil (nezpůsobil) objednatel, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato materiální podmínka pro užití institutu přímého zadání plyne z unijního práva jednoznačně a bez možnosti jiného rozumného výkladu poskytujícího ochranu hospodářské soutěži v daném odvětví. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
[32] V návaznosti na výše uvedené je třeba korigovat dílčí závěr krajského soudu, který chtěl v rámci hodnocení, zda se jedná o mimořádnou situaci, zkoumat také to, kdo tuto situaci vytvořil. Mimořádná situace je však objektivní stav, kdy nastalo nebo bezprostředně hrozí neposkytování veřejných služeb v přepravě cestujících. Není proto namístě do samotného pojmu mimořádná situace zahrnovat podmínky vycházející z analogické aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek, tj. zda tuto situaci objednatel způsobil (resp. slovy krajského soudu zavinil), či nikoli. V obou případech totiž stále platí, že pokud nejsou veřejné služby v přepravě fakticky cestujícím (veřejnosti) poskytovány nebo to bezprostředně hrozí, jedná se o mimořádnou situaci. Zda ji objednatel způsobil (či převážně způsobil), se bude zkoumat až při posuzování toho, zda byla splněna materiální podmínka pro užití institutu přímého zadání. Pokud splněna nebyla (objednatel mimořádnou situaci způsobil), je uzavření smlouvy přímým zadáním v rozporu s § 18 písm. b) zákona o veřejných službách v přepravě a objednatel může být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Závěr krajského soudu, že mimořádnost situace spočívá ve splnění jím formulovaných čtyř kumulativních předpokladů, tak není správný. Jde však v podstatě pouze o odlišnou logiku toho, jak dospět ke stejnému výsledku, že pokud objednatel situaci způsobil, nemůže využít přímé zadání podle § 18 písm. b) citovaného zákona. Ve zbytku však argumentace krajského soudu po provedené korekci obstojí.
[32] V návaznosti na výše uvedené je třeba korigovat dílčí závěr krajského soudu, který chtěl v rámci hodnocení, zda se jedná o mimořádnou situaci, zkoumat také to, kdo tuto situaci vytvořil. Mimořádná situace je však objektivní stav, kdy nastalo nebo bezprostředně hrozí neposkytování veřejných služeb v přepravě cestujících. Není proto namístě do samotného pojmu mimořádná situace zahrnovat podmínky vycházející z analogické aplikace zákona o zadávání veřejných zakázek, tj. zda tuto situaci objednatel způsobil (resp. slovy krajského soudu zavinil), či nikoli. V obou případech totiž stále platí, že pokud nejsou veřejné služby v přepravě fakticky cestujícím (veřejnosti) poskytovány nebo to bezprostředně hrozí, jedná se o mimořádnou situaci. Zda ji objednatel způsobil (či převážně způsobil), se bude zkoumat až při posuzování toho, zda byla splněna materiální podmínka pro užití institutu přímého zadání. Pokud splněna nebyla (objednatel mimořádnou situaci způsobil), je uzavření smlouvy přímým zadáním v rozporu s § 18 písm. b) zákona o veřejných službách v přepravě a objednatel může být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Závěr krajského soudu, že mimořádnost situace spočívá ve splnění jím formulovaných čtyř kumulativních předpokladů, tak není správný. Jde však v podstatě pouze o odlišnou logiku toho, jak dospět ke stejnému výsledku, že pokud objednatel situaci způsobil, nemůže využít přímé zadání podle § 18 písm. b) citovaného zákona. Ve zbytku však argumentace krajského soudu po provedené korekci obstojí.
[33] K námitce stěžovatele, že žalobce předem věděl, kdy závazky ze smlouvy zaniknou, a přesto neučinil dostatečné kroky k tomu, aby byla plynulá návaznost přepravních služeb zajištěna zákonnými prostředky založenými na soutěžních principech, Nejvyšší správní soud podotýká, že takto popsané jednání žalobce by mohlo znamenat, že žalobce vznik mimořádné situace způsobil, a tudíž by mohl být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných službách v přepravě. Stěžovatel však žalobcovo jednání hodnotil jinou optikou, veden svým nesprávným výkladem pojmu mimořádná situace, což se projevilo i ve výroku jeho rozhodnutí. Stěžovatel totiž spatřoval zmíněný přestupek v tom, že k mimořádné situaci (k přerušení či ohrožení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících) ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona nedošlo, neboť „ke dni 15. 12. 2019, tj. ke dni zahájení plnění z výše uvedené smlouvy ze dne 9. 12. 2019, neexistoval závazek poskytování těchto služeb, k jehož přerušení či ohrožení (v mimořádné situaci) by mohlo dojít “. Takto formulovaný výrok však neodpovídá skutečnosti, neboť k mimořádné situaci ve správném smyslu tohoto pojmu (jak byl vyložen výše) došlo. Krajský soud proto rozhodl správně, pokud rozhodnutí předsedy stěžovatele zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
[33] K námitce stěžovatele, že žalobce předem věděl, kdy závazky ze smlouvy zaniknou, a přesto neučinil dostatečné kroky k tomu, aby byla plynulá návaznost přepravních služeb zajištěna zákonnými prostředky založenými na soutěžních principech, Nejvyšší správní soud podotýká, že takto popsané jednání žalobce by mohlo znamenat, že žalobce vznik mimořádné situace způsobil, a tudíž by mohl být postižen za přestupek podle § 33 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných službách v přepravě. Stěžovatel však žalobcovo jednání hodnotil jinou optikou, veden svým nesprávným výkladem pojmu mimořádná situace, což se projevilo i ve výroku jeho rozhodnutí. Stěžovatel totiž spatřoval zmíněný přestupek v tom, že k mimořádné situaci (k přerušení či ohrožení poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících) ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona nedošlo, neboť „ke dni 15. 12. 2019, tj. ke dni zahájení plnění z výše uvedené smlouvy ze dne 9. 12. 2019, neexistoval závazek poskytování těchto služeb, k jehož přerušení či ohrožení (v mimořádné situaci) by mohlo dojít “. Takto formulovaný výrok však neodpovídá skutečnosti, neboť k mimořádné situaci ve správném smyslu tohoto pojmu (jak byl vyložen výše) došlo. Krajský soud proto rozhodl správně, pokud rozhodnutí předsedy stěžovatele zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
[34] Pro úplnost se Nejvyšší správní soud zabýval také argumentací žalobce, že na základě aplikace čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod by se při posouzení naplnění podmínek § 18 zákona o veřejných službách v přepravě v znění zákona č. 367/2019 Sb. neměla otázka mimořádnosti situace zkoumat. Byť aktuální znění zmíněného ustanovení již neodkazuje na § 22 daného zákona, stále obsahuje odkaz na přímo použitelný předpis Evropské unie. Nadále tedy platí podmínky upravené v čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1370/2007 (srov. bod [17] tohoto rozsudku), tj. že přímé uzavření smlouvy je mimořádným opatřením v případě přerušení služeb nebo v případě bezprostředního rizika vzniku takové situace. Nejvyšší správní soud tak má za to, že podstata právní úpravy se v důsledku novelizace § 18 zákona o veřejných službách v přepravě nezměnila. V žalobcově případě tak mimořádná situace zůstává předpokladem užití institutu přímého zadání a je třeba ji zkoumat i po novele provedené zákonem č. 367/2019 Sb.