SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016 menším bylo namístě zvážit, zda a v jakém
rozsahu lze takové dokazování provést . Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ve věci
zveřejnění předmětné písemnosti způsobem
umožňujícím dálkový přístup, a proto je stěžovatelova námitka i v této věci nedůvodná . [16] Stěžovatel v závěru uvádí svoje pochybnosti o tom, že odvolací správní orgány
budou nuceny naplnění dané skutečnosti
(zveřejnění na elektronické úřední desce)
v každém jednotlivém případě odvolacího
řízení zkoumat z úřední povinnosti, aniž by
bylo její nenaplnění odvolateli namítáno .
K tomu lze uvést pouze, že pokud zákonodárce stanoví povinnost určitou informaci či
písemnost takovýmto způsobem zveřejňovat,
zřejmě má za to, že toto zveřejnění plní nějaký důležitý účel (typicky zajistit jednoduchý
a dobře dostupný přístup k dané informaci či
písemnosti neurčitému okruhu osob); jinak
by jistě správním orgánům neukládal provádění něčeho zbytečného, a přitom administrativně poměrně náročného . V takovém
případě je tedy třeba, předpokládáme-li, že
zveřejnění na elektronické úřední desce není
samoúčelné a zbytečné, v rámci úřední činnosti zajistit patřičnou dokumentaci toho, že
tak bylo vskutku zákonem stanoveným způsobem učiněno . Jinak řečeno, po správním
orgánu se zde požaduje obdobný způsob dokumentace, jaký je při doručování jednotlivým konkrétně určeným osobám standardně
vyžadován uchováváním doručenek či jiných
dokladů o doručení ve správním spisu . To
není nic, co by po správním orgánu nebylo
možno spravedlivě požadovat . č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se proto nemohou domáhat
zásahovou žalobou povinnosti zdržet se nezákonného zásahu do svých práv předtím,
než je informace fakticky poskytnuta.
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016 menším bylo namístě zvážit, zda a v jakém
rozsahu lze takové dokazování provést . Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ve věci
zveřejnění předmětné písemnosti způsobem
umožňujícím dálkový přístup, a proto je stěžovatelova námitka i v této věci nedůvodná . [16] Stěžovatel v závěru uvádí svoje pochybnosti o tom, že odvolací správní orgány
budou nuceny naplnění dané skutečnosti
(zveřejnění na elektronické úřední desce)
v každém jednotlivém případě odvolacího
řízení zkoumat z úřední povinnosti, aniž by
bylo její nenaplnění odvolateli namítáno .
K tomu lze uvést pouze, že pokud zákonodárce stanoví povinnost určitou informaci či
písemnost takovýmto způsobem zveřejňovat,
zřejmě má za to, že toto zveřejnění plní nějaký důležitý účel (typicky zajistit jednoduchý
a dobře dostupný přístup k dané informaci či
písemnosti neurčitému okruhu osob); jinak
by jistě správním orgánům neukládal provádění něčeho zbytečného, a přitom administrativně poměrně náročného . V takovém
případě je tedy třeba, předpokládáme-li, že
zveřejnění na elektronické úřední desce není
samoúčelné a zbytečné, v rámci úřední činnosti zajistit patřičnou dokumentaci toho, že
tak bylo vskutku zákonem stanoveným způsobem učiněno . Jinak řečeno, po správním
orgánu se zde požaduje obdobný způsob dokumentace, jaký je při doručování jednotlivým konkrétně určeným osobám standardně
vyžadován uchováváním doručenek či jiných
dokladů o doručení ve správním spisu . To
není nic, co by po správním orgánu nebylo
možno spravedlivě požadovat . č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se proto nemohou domáhat
zásahovou žalobou povinnosti zdržet se nezákonného zásahu do svých práv předtím,
než je informace fakticky poskytnuta.
[17] Podle § 82 s . ř . s . „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo
proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“ .
[18] Je třeba postavit najisto, jakou právní
skutečnost by bylo případně možné považovat za zásah, pokyn či donucení správního
orgánu, a proti čemu tedy vlastně směřuje zásahová žaloba . S krajským soudem lze souhlasit, že soudní řád správní neobsahuje úplnou
a vyčerpávající definici, co lze považovat za
zásah, resp . nezákonný zásah . Zásahové žaloby jsou mnohdy procesním nástrojem proti
faktickým, a nikoli právně regulovaným aktům správního orgánu . Správní soudy proto
mají spíše tendenci k extenzivnímu než restriktivnímu výkladu podmínek přípustnosti
zásahové žaloby .
[19] Žalovaný dvakrát nevyhověl žádosti
o poskytnutí informací o platových poměrech a rozhodl o odmítnutí žádosti (rozhodnutí ze dne 11 . 11 . 2014 a ze dne 7 . 1 . 2015) .
Tato rozhodnutí byla zrušena rozhodnutími
Ministerstva vnitra a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání (rozhodnutí ze
dne 10 . 12 . 2014 a ze dne 12 . 2 . 2015) . Důvody pro zrušení obou rozhodnutí o odmítnutí
žádosti o informace podstatnou měrou vyplývaly z právních názorů vyjádřených v citovaném rozsudku rozšířeného senátu čj . 8 As
55/2012-62 .
[20] Důvod, pro který stěžovatelé podali zásahovou žalobu, spočívá v obavě, že by
poskytnutím informací o jejich platových
poměrech došlo k zásahu do jejich ústavně
zaručeného práva na ochranu jejich soukromí . Stěžovatelé si jsou nepochybně vědomi,
i s poukazem na jejich služební zařazení u žalovaného, že případného procesního úspěchu mohou dosáhnout pouze zpochybněním
právních argumentů rozsudku rozšířeného
senátu čj . 8 As 55/2012-62, proti jehož důvodům brojí . K tomu cíli stěžovatelé nesměřovali pouze zásahovou žalobou . Podali u kraj-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
ského soudu též žalobu proti v pořadí třetímu
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7 . 4 .
2015, kterým bylo opět zrušeno předchozí
rozhodnutí žalovaného ze dne 3 . 3 . 2015 o odmítnutí žádosti o informace . Krajský soud
nejprve jejich žalobu proti třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra odmítl usnesením
ze dne 15 . 6 . 2015, čj . 15 A 51/2015-63, s poukazem na to, že rozhodnutím, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného o odmítnutí
žádosti o informace, nedochází k zásahu do
veřejných subjektivních práv stěžovatelů .
[20] Důvod, pro který stěžovatelé podali zásahovou žalobu, spočívá v obavě, že by
poskytnutím informací o jejich platových
poměrech došlo k zásahu do jejich ústavně
zaručeného práva na ochranu jejich soukromí . Stěžovatelé si jsou nepochybně vědomi,
i s poukazem na jejich služební zařazení u žalovaného, že případného procesního úspěchu mohou dosáhnout pouze zpochybněním
právních argumentů rozsudku rozšířeného
senátu čj . 8 As 55/2012-62, proti jehož důvodům brojí . K tomu cíli stěžovatelé nesměřovali pouze zásahovou žalobou . Podali u kraj-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
ského soudu též žalobu proti v pořadí třetímu
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7 . 4 .
2015, kterým bylo opět zrušeno předchozí
rozhodnutí žalovaného ze dne 3 . 3 . 2015 o odmítnutí žádosti o informace . Krajský soud
nejprve jejich žalobu proti třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra odmítl usnesením
ze dne 15 . 6 . 2015, čj . 15 A 51/2015-63, s poukazem na to, že rozhodnutím, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného o odmítnutí
žádosti o informace, nedochází k zásahu do
veřejných subjektivních práv stěžovatelů .
[21] Účel dvojice žalob stěžovatelů je
prakticky obdobný – zabránit, aby byly poskytnuty informace . Krajský soud nepřipustil
k meritornímu přezkumu žalobu stěžovatelů
proti rozhodnutí podanou podle § 65 a násl .
s . ř . s . a odmítl ji s poukazem na charakter
přezkoumávaného rozhodnutí . Naproti tomu
shledal přípustnou a projednatelnou zásahovou žalobu, avšak nevyhověl jí z věcných
důvodů, s poukazem na argumenty uvedené v rozsudku rozšířeného senátu čj . 8 As
55/2012-62 .
[22] Následný judikaturní vývoj však nasvědčuje spíše opačnému trendu . Rozšířený
senát konstatoval v bodu [109] výše specifikovaného rozsudku, že „[p]oskytnutí informace by mohlo být podle okolností nezákonným
zásahem povinného subjektu do práva toho,
o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např.
nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002,
sp. zn. I. ÚS 512/02 [č . 143/2002 Sb . ÚS]).
Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním
smyslu), neboť na základě kogentní normy
veřejného práva vykonává svoji pravomoc
tím, že žadateli poskytne informaci, kterou
mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-
-li informaci, kterou mu zákon poskytnout
neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí
bude představovat zásah do práv konkrétní
osoby (viz zejm. poskytnutí informací v rozporu s § 8a, v rozsahu vybočujícím z rámce § 8b či v rozporu s § 9 nebo § 10 zákona
o svobodném přístupu k informacím), může
se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou,
neboť úkon povinného subjektu spočívající
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
v poskytnutí informací nemá povahu ‚rozhodnutí‘ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
‚zásahu‘ ve smyslu § 82 s. ř. s.“
[22] Následný judikaturní vývoj však nasvědčuje spíše opačnému trendu . Rozšířený
senát konstatoval v bodu [109] výše specifikovaného rozsudku, že „[p]oskytnutí informace by mohlo být podle okolností nezákonným
zásahem povinného subjektu do práva toho,
o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např.
nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002,
sp. zn. I. ÚS 512/02 [č . 143/2002 Sb . ÚS]).
Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním
smyslu), neboť na základě kogentní normy
veřejného práva vykonává svoji pravomoc
tím, že žadateli poskytne informaci, kterou
mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-
-li informaci, kterou mu zákon poskytnout
neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí
bude představovat zásah do práv konkrétní
osoby (viz zejm. poskytnutí informací v rozporu s § 8a, v rozsahu vybočujícím z rámce § 8b či v rozporu s § 9 nebo § 10 zákona
o svobodném přístupu k informacím), může
se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou,
neboť úkon povinného subjektu spočívající
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
v poskytnutí informací nemá povahu ‚rozhodnutí‘ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž
‚zásahu‘ ve smyslu § 82 s. ř. s.“
[23] Zásahová žaloba má tedy dle názoru
rozšířeného senátu místo tehdy, pokud se
povinný subjekt domnívá, že je třeba požadované informace poskytnout, a učiní tak . V takovém případě osoby, jichž se tyto informace
týkají, skutečně nemají procesní možnost
zasáhnout proti postupu povinného subjektu a zabránit mu v tom . V úvahu pak připadá
(alespoň) následná zásahová žaloba . Vyhradit
zásahovou žalobu až k případné reakci na faktický stav, na skutečnost, že požadované informace byly poskytnuty, není v rozporu, ale
naopak v souladu s povahou zásahových žalob jako žalob subsidiárních, jako prostředku,
prostřednictvím kterého lze teprve následně
deklarovat nezákonnost zásahu . Nemožnost
dřívější procesní obrany stěžovatelů cestou
zásahové žaloby již výslovně zmínil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 29 . 10 . 2015,
čj . 9 As 154/2015-49 . Konstatoval, že zásahová žaloba nebyla v této věci možná, „jelikož
v době, kdy stěžovatelky v nynější věci podávaly žalobu ke krajskému soudu, žadatelem
požadovaná informace o jejich platu nebyla
ze strany povinného subjektu poskytnuta“ .
Naposledy zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu, jímž soud rozhodl o kasační
stížnosti stěžovatelů proti usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby proti v pořadí třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení
rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace,
tedy obsahuje zřetelný právní názor stran přípustnosti zásahové žaloby v procesní situaci
stěžovatelů . Nejvyšší správní soud však rozhodoval až poté, co v nyní projednávané věci
rozhodl krajský soud a co stěžovatelé podali
kasační stížnost . Nelze jim tedy vytýkat, že nerespektovali vyslovený právní názor .
[23] Zásahová žaloba má tedy dle názoru
rozšířeného senátu místo tehdy, pokud se
povinný subjekt domnívá, že je třeba požadované informace poskytnout, a učiní tak . V takovém případě osoby, jichž se tyto informace
týkají, skutečně nemají procesní možnost
zasáhnout proti postupu povinného subjektu a zabránit mu v tom . V úvahu pak připadá
(alespoň) následná zásahová žaloba . Vyhradit
zásahovou žalobu až k případné reakci na faktický stav, na skutečnost, že požadované informace byly poskytnuty, není v rozporu, ale
naopak v souladu s povahou zásahových žalob jako žalob subsidiárních, jako prostředku,
prostřednictvím kterého lze teprve následně
deklarovat nezákonnost zásahu . Nemožnost
dřívější procesní obrany stěžovatelů cestou
zásahové žaloby již výslovně zmínil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 29 . 10 . 2015,
čj . 9 As 154/2015-49 . Konstatoval, že zásahová žaloba nebyla v této věci možná, „jelikož
v době, kdy stěžovatelky v nynější věci podávaly žalobu ke krajskému soudu, žadatelem
požadovaná informace o jejich platu nebyla
ze strany povinného subjektu poskytnuta“ .
Naposledy zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu, jímž soud rozhodl o kasační
stížnosti stěžovatelů proti usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby proti v pořadí třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra o zrušení
rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace,
tedy obsahuje zřetelný právní názor stran přípustnosti zásahové žaloby v procesní situaci
stěžovatelů . Nejvyšší správní soud však rozhodoval až poté, co v nyní projednávané věci
rozhodl krajský soud a co stěžovatelé podali
kasační stížnost . Nelze jim tedy vytýkat, že nerespektovali vyslovený právní názor .
[24] Vyhradit přípustnost eventuální zásahové žaloby pouze případům, kdy již byla
požadovaná informace fakticky poskytnuta,
však s sebou nese potřebu stanovit pravidla
účasti v řízení při potřebě zachovat procesní práva žadateli o informaci a těm, jichž se
požadované informace týkají, pokud povinný subjekt nehodlá informace poskytnout .
Postoj povinného subjektu k tomu, zda požadované informace poskytnout, či nikoli, je
vhodným kritériem určujícím způsob jejich
účasti . Pokud se povinný subjekt rozhodne
informace poskytnout, dotčené osoby skutečně nemají jinou procesní možnost, než se
následně domáhat deklarace nezákonnosti
poskytnutí informace cestou zásahové žaloby . Rozšířený senát v bodu [110] rozsudku
čj . 8 As 55/2012-62 výslovně uvedl, že „pokud
povinný subjekt žádosti o informaci zcela
nebo zčásti nevyhoví, vydává o tom rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 zákona o svobodném přístupu k informacím), proti kterému lze podat odvolání (§ 16 téhož zákona).
Ze subsidiární použitelnosti správního řádu,
jak je zakotvena v § 20 odst. 4 písm. a) a b)
zákona o svobodném přístupu k informacím, plyne účastenství dalších osob, které by
mohly být účastníky řízení podle § 27 odst. 2
správního řádu kvůli svému dotčení poskytnutím informace, v řízení o vydání rozhodnutí o neposkytnutí informace či v odvolacím řízení. Soudní ochrana je pak zajištěna
zásadně řízením o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.,
v němž může být dotčená osoba podle okolností žalobcem, anebo osobou zúčastněnou
na řízení (§ 34 odst. 1 s. ř. s.).“
[24] Vyhradit přípustnost eventuální zásahové žaloby pouze případům, kdy již byla
požadovaná informace fakticky poskytnuta,
však s sebou nese potřebu stanovit pravidla
účasti v řízení při potřebě zachovat procesní práva žadateli o informaci a těm, jichž se
požadované informace týkají, pokud povinný subjekt nehodlá informace poskytnout .
Postoj povinného subjektu k tomu, zda požadované informace poskytnout, či nikoli, je
vhodným kritériem určujícím způsob jejich
účasti . Pokud se povinný subjekt rozhodne
informace poskytnout, dotčené osoby skutečně nemají jinou procesní možnost, než se
následně domáhat deklarace nezákonnosti
poskytnutí informace cestou zásahové žaloby . Rozšířený senát v bodu [110] rozsudku
čj . 8 As 55/2012-62 výslovně uvedl, že „pokud
povinný subjekt žádosti o informaci zcela
nebo zčásti nevyhoví, vydává o tom rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 zákona o svobodném přístupu k informacím), proti kterému lze podat odvolání (§ 16 téhož zákona).
Ze subsidiární použitelnosti správního řádu,
jak je zakotvena v § 20 odst. 4 písm. a) a b)
zákona o svobodném přístupu k informacím, plyne účastenství dalších osob, které by
mohly být účastníky řízení podle § 27 odst. 2
správního řádu kvůli svému dotčení poskytnutím informace, v řízení o vydání rozhodnutí o neposkytnutí informace či v odvolacím řízení. Soudní ochrana je pak zajištěna
zásadně řízením o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.,
v němž může být dotčená osoba podle okolností žalobcem, anebo osobou zúčastněnou
na řízení (§ 34 odst. 1 s. ř. s.).“
[25] Zbývalo posoudit, jak lze závěry rozšířeného senátu aplikovat na případy, kdy
postup povinného subjektu podle zákona
o svobodném přístupu k informacím dosud
nebyl ukončen a zda lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i za situace, kdy
rozhodnutí o zrušení rozhodnutí povinného
subjektu o odmítnutí informace samo o sobě
nezakládá, nemění, neruší a závazně neurčuje
veřejná subjektivní práva (§ 65 odst . 1 s . ř . s .) .
Nejvyšší správní soud připustil možnost brojit proti takovému rozhodnutí žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu v rozsudku ze
dne 11 . 10 . 2013, čj . 7 As 4/2013-81 . Základním argumentem pro přípustnost takových
žalob je to, že zatímco v podmínkách správního řízení má zrušení rozhodnutí orgánu
I . stupně za následek pokračování správního
řízení v I . stupni a následné nové rozhodnutí
ve věci, proti němuž jsou zachovány procesní
prostředky obrany, v případě postupu podle
zákona o svobodném přístupu k informacím
tomu tak není . Pokud odvolací orgán vyjádří
právní názor, že je třeba informace poskytnout, povinný subjekt již nemá procesní
možnost tento důsledek zvrátit předtím, než
informace fakticky poskytne . Případná následná zásahová žaloba již nemůže nic změnit na tom, že informace již byly poskytnuty
a povinnému subjektu vznikla povinnost
poskytnuté informace zveřejnit (§ 5 zákona
o svobodném přístupu k informacím) . Nejvyšší správní soud proto zrušil usnesení krajského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba povinného subjektu proti rozhodnutí, kterým
bylo zrušeno jeho rozhodnutí o odmítnutí
žádosti o informace .
[25] Zbývalo posoudit, jak lze závěry rozšířeného senátu aplikovat na případy, kdy
postup povinného subjektu podle zákona
o svobodném přístupu k informacím dosud
nebyl ukončen a zda lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i za situace, kdy
rozhodnutí o zrušení rozhodnutí povinného
subjektu o odmítnutí informace samo o sobě
nezakládá, nemění, neruší a závazně neurčuje
veřejná subjektivní práva (§ 65 odst . 1 s . ř . s .) .
Nejvyšší správní soud připustil možnost brojit proti takovému rozhodnutí žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu v rozsudku ze
dne 11 . 10 . 2013, čj . 7 As 4/2013-81 . Základním argumentem pro přípustnost takových
žalob je to, že zatímco v podmínkách správního řízení má zrušení rozhodnutí orgánu
I . stupně za následek pokračování správního
řízení v I . stupni a následné nové rozhodnutí
ve věci, proti němuž jsou zachovány procesní
prostředky obrany, v případě postupu podle
zákona o svobodném přístupu k informacím
tomu tak není . Pokud odvolací orgán vyjádří
právní názor, že je třeba informace poskytnout, povinný subjekt již nemá procesní
možnost tento důsledek zvrátit předtím, než
informace fakticky poskytne . Případná následná zásahová žaloba již nemůže nic změnit na tom, že informace již byly poskytnuty
a povinnému subjektu vznikla povinnost
poskytnuté informace zveřejnit (§ 5 zákona
o svobodném přístupu k informacím) . Nejvyšší správní soud proto zrušil usnesení krajského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba povinného subjektu proti rozhodnutí, kterým
bylo zrušeno jeho rozhodnutí o odmítnutí
žádosti o informace .
[26] Domáhat se před správními soudy
na jedné straně uložení povinnosti informace poskytnout a na druhé straně závazného
názoru, že podmínky pro poskytnutí informací nebyly splněny, se tedy lze v prvé řadě
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl . s . ř . s . Takovému procesnímu řešení koresponduje, byť v jiných
souvislostech, rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6 . 11 . 2013, čj . 3 Aps
5/2013-27, v němž soud dospěl k závěru, že
„[p]okud by soud přistoupil na výklad prezentovaný stěžovatelem, byla by zásahová
žaloba prakticky jedinou možností, jak se
požadované informace domoci v případě,
kdy by ji povinný subjekt odmítl poskytnout.
Takový přístup by zcela jistě neznamenal zefektivnění celého procesu, jak se stěžovatel
domnívá.“
[26] Domáhat se před správními soudy
na jedné straně uložení povinnosti informace poskytnout a na druhé straně závazného
názoru, že podmínky pro poskytnutí informací nebyly splněny, se tedy lze v prvé řadě
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl . s . ř . s . Takovému procesnímu řešení koresponduje, byť v jiných
souvislostech, rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6 . 11 . 2013, čj . 3 Aps
5/2013-27, v němž soud dospěl k závěru, že
„[p]okud by soud přistoupil na výklad prezentovaný stěžovatelem, byla by zásahová
žaloba prakticky jedinou možností, jak se
požadované informace domoci v případě,
kdy by ji povinný subjekt odmítl poskytnout.
Takový přístup by zcela jistě neznamenal zefektivnění celého procesu, jak se stěžovatel
domnívá.“
[27] Zatímco ve věci vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp . zn . 7 As 4/2013 byl
žalobcem povinný subjekt a žadatel o informaci v soudním řízení vystupoval jako osoba
zúčastněná na řízení, právní závěry tam uvedené aproboval Nejvyšší správní soud rovněž
v již zmíněné věci čj . 9 As 154/2015-49, která
se týká stěžovatelů a ve které obdobně jako
v této věci stojí osoby dotčené poskytnutím
informace v procesním postavení žalobců .
Nejvyšší správní soud aproboval dříve vyslovený právní názor o nepřípustnosti odmítnutí žaloby podané subjektem dotčeným
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
poskytnutím informace proti rozhodnutí
o odvolání, jímž bylo zrušeno rozhodnutí
o odmítnutí poskytnout informace .
[28] Lze tedy uzavřít, že aktuální judikatura správních soudů vycházející především z rozsudku rozšířeného senátu čj . 8 As
55/2012-62 již dává bezpečný návod, jaké
procesní prostředky zvolit, pokud se dotčený
subjekt brání žádosti o poskytnutí informace .
[29] Ochrana stěžovatelů prostřednictvím zásahové žaloby tedy nebyla možná .
Zbývalo posoudit, jaké má tento závěr procesní důsledky pro rozhodnutí o podané
žalobě . Stěžovatelé si byli vědomi obtíží využitelnosti zásahové žaloby v jejich procesní
situaci vzhledem k tomu, jak je vymezena zásahová žaloba v soudním řádu správním . Její
přípustností argumentovali především proto,
že jim chyběl procesní prostředek, jehož by
mohli využít . Skutečnost, že je adekvátní prostředek ochrany k dispozici, je uvedeno výše .
[29] Ochrana stěžovatelů prostřednictvím zásahové žaloby tedy nebyla možná .
Zbývalo posoudit, jaké má tento závěr procesní důsledky pro rozhodnutí o podané
žalobě . Stěžovatelé si byli vědomi obtíží využitelnosti zásahové žaloby v jejich procesní
situaci vzhledem k tomu, jak je vymezena zásahová žaloba v soudním řádu správním . Její
přípustností argumentovali především proto,
že jim chyběl procesní prostředek, jehož by
mohli využít . Skutečnost, že je adekvátní prostředek ochrany k dispozici, je uvedeno výše .
[30] Je však potřebné připomenout, že
žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu není koncipována jako žaloba preventivní, jejímž účelem by bylo předem deklarovat nezákonnost takového zásahu bez
ohledu na to, zda již k zásahu skutečně došlo .
Již § 82 s . ř . s . zřetelně předpokládá tvrzení
žalobce, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem či donucením . Žalovaným je správní orgán, který
podle žalobního tvrzení provedl zásah (§ 83
s . ř . s .) . „Soud rozsudkem určí, že provedený
zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho
opakování, zakáže správnímu orgánu, aby
v porušování žalobcova práva pokračoval,
a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav
před zásahem“ (§ 87 odst . 2 s . ř . s .) .
[31] Soudní řád správní tedy zřetelně
předpokládá deklaratorní výrok o nezákonnosti zásahu, který se již v minulosti uskutečnil . Má-li takový zásah trvat či mají-li trvat jeho důsledky či hrozba jeho opakování,
nepochybně musí být zásah v době podání
žaloby uskutečněn alespoň do té míry, že
po podání zásahové žaloby již „pouze“ trvá,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
trvají jeho důsledky či hrozba jeho opakování . Soudní řád správní nedává žádný prostor
pro přípustnost preventivních zásahových
žalob . Procesní prostředky obrany mohou
z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo .
Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce
pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde a již v předstihu hledá u soudu
ochranu proti nim . Očekávané skutečnosti
totiž v reálné situaci nakonec nemusí vůbec
nastat a procesní předpis rovněž nedává vodítko, jak by měl výrok takového soudního
rozhodnutí vypadat (nehledě např . k právní
moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí) .
O jinou situaci nepochybně jde v případě
potřeby zatímně upravit poměry účastníků
či možnosti přiznat žalobě odkladný účinek
[instituty předběžného opatření (§ 38 s . ř . s .)
či odkladného účinku žaloby (§ 73 s . ř . s .)] . Jejich využitím nedochází k trvalé hypotetické
úpravě poměrů pro futuro, účelem je pouze
nastolit (zachovat) určitý skutkový či právní
stav po dobu trvání soudního řízení . Právní
poměry budou následně ustaveny rozhodnutím ve věci samé, popř . účinky využití těchto
institutů zaniknou spolu s ukončením soudního řízení .
[31] Soudní řád správní tedy zřetelně
předpokládá deklaratorní výrok o nezákonnosti zásahu, který se již v minulosti uskutečnil . Má-li takový zásah trvat či mají-li trvat jeho důsledky či hrozba jeho opakování,
nepochybně musí být zásah v době podání
žaloby uskutečněn alespoň do té míry, že
po podání zásahové žaloby již „pouze“ trvá,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
trvají jeho důsledky či hrozba jeho opakování . Soudní řád správní nedává žádný prostor
pro přípustnost preventivních zásahových
žalob . Procesní prostředky obrany mohou
z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo .
Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce
pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde a již v předstihu hledá u soudu
ochranu proti nim . Očekávané skutečnosti
totiž v reálné situaci nakonec nemusí vůbec
nastat a procesní předpis rovněž nedává vodítko, jak by měl výrok takového soudního
rozhodnutí vypadat (nehledě např . k právní
moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí) .
O jinou situaci nepochybně jde v případě
potřeby zatímně upravit poměry účastníků
či možnosti přiznat žalobě odkladný účinek
[instituty předběžného opatření (§ 38 s . ř . s .)
či odkladného účinku žaloby (§ 73 s . ř . s .)] . Jejich využitím nedochází k trvalé hypotetické
úpravě poměrů pro futuro, účelem je pouze
nastolit (zachovat) určitý skutkový či právní
stav po dobu trvání soudního řízení . Právní
poměry budou následně ustaveny rozhodnutím ve věci samé, popř . účinky využití těchto
institutů zaniknou spolu s ukončením soudního řízení .
[32] Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil názoru krajského soudu o přípustnosti apriorní soudní ochrany prostřednictvím
zásahové žaloby . Zbývalo posoudit, jak měl
správní soud o žalobě rozhodnout . Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu konstatoval v usnesení ze dne 16 . 12 . 2008, čj . 8 Aps
6/2007-247, č . 1773/2009 Sb . NSS, že „posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., je otázkou
důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve
věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ Zda
ve skutečnosti došlo k zásahu a zda byl tento
zásah nezákonný, je tedy vyhrazeno úvahám
o důvodnosti zásahové žaloby a může se promítnout v případném zamítnutí žaloby . V této
věci však nastala jiná situace . Stěžovatelé netvrdili, naopak výslovně připouštěli, že k žádnému nezákonnému zásahu, pokynu či donucení
Ing . Milan Z . a další proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobců .