Nelze-li se u soudu domoci vyslovení nezákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince policií podle § 125 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, protože oznámením nového rozhodnutí o zajištění nebo o prodloužení doby trvání zajištění cizince (rozhodnutí o „přezajištění“) se dosavadní (původní) rozhodnutí o zajištění ruší, je taková vnitrostátní úprava neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské unie, a to s čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (návratová směrnice) a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Oznámením rozhodnutí o „přezajištění“ cizince tak není původní rozhodnutí o zajištění cizince ze zákona zrušeno, a proto neodpadne předmět řízení a není důvod žalobu odmítat podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti a shledal, že je přípustná.
[8] Podle § 125 odst. 6 věty třetí zákona o pobytu cizinců se „oznámením rozhodnutí o zajištění podle § 46a zákona o azylu dosavadní rozhodnutí o zajištění podle tohoto zákona ruší“.
[9] Stěžovatel byl původně zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. Dne 30. 6. 2020 požádal o udělení mezinárodní ochrany, a proto bylo následně 2. 7. 2020 vydáno rozhodnutí o zajištění podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu (dále jen „rozhodnutí o přezajištění“), jež nabylo právní moci 3. 7. 2020. Původní rozhodnutí žalovaného o zajištění se tak podle § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ze zákona ruší. To by znamenalo, že již v průběhu řízení před krajským soudem odpadl předmět řízení, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že podle části zdejší rozhodovací praxe je chybějící předmět řízení důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost (např. usnesení NSS ze dne 14. 1. 2016, čj. 9 Ads 147/2015-24; z 12. 9. 2018, čj. 9 As 218/2018-72; či z 31. 1. 2019, čj. 5 As 42/2018-72).
[11] Proti výše uvedené judikatorní linii však stojí linie opačná, jež připouští meritorní přezkum kasační stíž-nosti i v těch případech, kdy chybí předmět řízení (např. rozsudky NSS ze dne 21. 7. 2005, čj. 7 Azs 101/2005-46, č. 1404/2007 Sb. NSS; z 10. 10. 2018, čj. 9 Azs 182/2018-21; z 16. 12. 2015, čj. 10 As 229/2014-41, č. 3367/2016 Sb. NSS; či z 29. 11. 2017, čj. 5 As 165/2016-96).
[12] Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že sporná právní otázka, o níž v rozhodovací praxi zdejšího soudu panuje rozpor, nemá význam pro řešení nyní projednávané věci. Pokud by se totiž měla prosadit judikaturní linie, podle níž odpadnutí předmětu soudního přezkumu v podobě zrušení přezkoumávaného roz-hodnutí má za následek nepřípustnost kasační stížnosti, nemohl by soud v dané věci dospět k jinému závěru, než že k odpadnutí předmětu řízení nedošlo, a to pro rozpor § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců s právem Evropské Unie, jak je vysvětleno dále.
[13] Nejvyšší správní soud by totiž v takovém případě shledal, že § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, v důsledku odpadnutí předmětu řízení ex lege, nepřípustně vylučuje soudní ochranu proti rozhodnutí o zajištění cizince, pokud váže možnost přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí a poskytnutí soudní ochrany na trvání zajištění podle původně napadeného rozhodnutí, resp. je vylučuje v situacích, kdy zajištění fakticky trvá (či po-kračuje) na základě jiného rozhodnutí podle jiného právního předpisu, zde zákona o azylu.
[13] Nejvyšší správní soud by totiž v takovém případě shledal, že § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, v důsledku odpadnutí předmětu řízení ex lege, nepřípustně vylučuje soudní ochranu proti rozhodnutí o zajištění cizince, pokud váže možnost přezkoumání zákonnosti tohoto rozhodnutí a poskytnutí soudní ochrany na trvání zajištění podle původně napadeného rozhodnutí, resp. je vylučuje v situacích, kdy zajištění fakticky trvá (či po-kračuje) na základě jiného rozhodnutí podle jiného právního předpisu, zde zákona o azylu.
[14] Již ve vztahu k předchozí, Ústavním soudem posléze zrušené právní úpravě (nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, č. 16/2019 Sb.), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokud se nelze domoci u soudu vyslovení nezákonnosti rozhodnutí o zajištění policií ani v jednom stupni soudního řízení z mj. důvodu, že ome-zení osobní svobody trvá na základě jiného rozhodnutí, je taková vnitrostátní úprava neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské unie, a to s čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. (rozsudek ze dne 29. 11. 2017, čj. 6 Azs 320/2017-20, č. 3683/2018 Sb. NSS).
[15] V tehdy projednávané věci Nejvyšší správní soud rozhodoval o aplikovatelnosti § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 1. 2019, podle nějž „v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.“
[16] Nejvyšší správní soud na základě podrobné argumentace v bodech 51 až 67 rozsudku čj. 6 Azs 320/2017-20 uzavřel, že pokud neumožňuje dané ustanovení zákona o pobytu cizinců (pozn. osmého senátu: šestý senát omylem uvedl zákon o azylu) „na základě žaloby věcný přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním stupni řízení, v případě, že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení v rozporu s uvedenými ustanoveními práva Evropské unie, potažmo Evropské úmluvy. Nejvyšší správní soud tento rozpor považuje za acte clair“.
[17] Uvedený závěr by pak nutně musel dopadat i na nyní projednávanou věc, neboť podle Nejvyššího správ-ního soudu neexistuje zásadní rozdíl mezi nemožností soudního přezkumu z důvodu zákonné povinnosti zastavit
soudní řízení, došlo-li k ukončení zajištění, a z důvodu odpadnutí předmětu řízení v důsledku zrušení původního rozhodnutí o zajištění ze zákona.
[17] Uvedený závěr by pak nutně musel dopadat i na nyní projednávanou věc, neboť podle Nejvyššího správ-ního soudu neexistuje zásadní rozdíl mezi nemožností soudního přezkumu z důvodu zákonné povinnosti zastavit
soudní řízení, došlo-li k ukončení zajištění, a z důvodu odpadnutí předmětu řízení v důsledku zrušení původního rozhodnutí o zajištění ze zákona.
[18] Soudní přezkum napadeného správního rozhodnutí by nebyl zachovaný ani tím, že soudnímu přezku-mu bude podrobeno následující rozhodnutí o přezajištění. V tomto dalším soudním řízení by totiž byla posuzo-vána toliko zákonnost tohoto následujícího správního rozhodnutí ve věci přezajištění, nikoliv zákonnost původ-ního správního rozhodnutí, jehož soudní přezkum musel být z důvodu odpadnutí podmínky řízení procesním způsobem ukončen. Byť i v tomto dalším soudním řízení mohou být posuzovány totožné skutečnosti, které by byly hodnoceny v řízení o žalobě proti původnímu správnímu rozhodnutí o zajištění, nemusí tomu tak být nutně vždy. I kdyby v obou řízeních byly posuzovány totožné skutečnosti, neznamená to, že výsledek řízení bude stejný, jaký by byl výsledek řízení o žalobě proti původnímu rozhodnutí o zajištění, neboť v mezidobí se mohla změ-nit skutková situace, nebo dokonce právní úprava, nejčastěji se bude lišit kvalita odůvodnění (zatímco prvotní rozhodnutí o zajištění se vydává v časové nouzi, navazující rozhodnutí ve věci zajištění mohou být připravována důkladněji). Výsledek obou řízení tedy může být odlišný (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 Azs 330/2018-30, č. 3935/2019 Sb. NSS, zejména body 22 a 28), a proto z hlediska požadavku na efektivitu soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění nelze považovat za dostatečné, že soudnímu přezkumu lze vždy reálně podrobit přinejmenším poslední rozhodnutí ve věci zajištění.
[19] Ustanovení § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podle nějž vydáním rozhodnutí o přezajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu dochází ze zákona ke zrušení původního rozhodnutí o zajištění, by tak bylo v rozporu s právem Evropské unie, a to s čl. 15 návratové směrnice a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Proto by jej nebylo možné v nyní projednávané věci aplikovat, a napadené správní rozhodnutí o zajištění stěžovatele by tak pro účely soudní ochrany nebylo ex lege zrušeno a stále by existovalo jako předmět řízení.
II. Důvodnost kasační stížnosti – včasnost doplnění žaloby
[20] Nejvyšší správní soud tak neshledal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, přistoupil k posouzení kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že žaloba neobsahuje žádný projednatelný žalobní bod, a proto bylo na místě zástupce žalobce vyzvat k jejímu doplnění. Krajský soud nicméně nesprávně posoudil otázku běhu, stavění a znovurozběhnutí zákonné třicetidenní lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalované. Krajský soud vadně aplikoval větu třetí § 35 odst. 10 s. ř. s., neboť konec stavění lhůty nesprávně odvo-zoval od doručení usnesení ustanovenému zástupci, nikoli od jeho právní moci.
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že žaloba neobsahuje žádný projednatelný žalobní bod, a proto bylo na místě zástupce žalobce vyzvat k jejímu doplnění. Krajský soud nicméně nesprávně posoudil otázku běhu, stavění a znovurozběhnutí zákonné třicetidenní lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalované. Krajský soud vadně aplikoval větu třetí § 35 odst. 10 s. ř. s., neboť konec stavění lhůty nesprávně odvo-zoval od doručení usnesení ustanovenému zástupci, nikoli od jeho právní moci.
[22] Podle § 54 odst. 5 ve spojení s § 55 odst. 5 s. ř. s. je usnesení v právní moci, bylo-li doručeno účastní-kům.
[23] V části řízení, v němž krajský soud rozhodl o ustanovení zástupce stěžovateli, byli jak stěžovatel, tak i jemu ustanovený zástupce, účastníky řízení. Usnesení tak nabylo právní moci až 30. 7. 2020, kdy bylo doručeno též samotnému stěžovateli (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 8. 2019, čj. 8 Azs 205/2019-22, č. 3930/2019 Sb. NSS, bod 9). Až do 30. 7. 2020 tedy neběžela lhůta pro podání žaloby a znovu počala běžet ode dne následujícího, tj. 31. 7. 2020.
[24] Od doručení správního rozhodnutí stěžovateli (26. 6. 2020) do předání žaloby k poštovní přepravě (20. 7. 2020) uplynulo 23 dnů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 7. 2. 2020, čj. 9 Azs 366/2019-20, č. 3995/2020 Sb. NSS, bod 9). Do její uplynulé části se nepočítá den, kdy nastala skutečnost, s níž je stavění lhůty spojeno (rozsudek z 29. 9. 2020, čj. 10 Azs 71/2020-44, bod 9), zde tedy předání žaloby k poštovní přepravě.
[25] Dnem následujícím po právní moci usnesení, tedy od 31. 7. 2020 počal běžet zbytek původní třice-tidenní lhůty, tj. zbylých sedm dnů. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného tak skončila až 6. 8. 2020, nikoli již 3. 8. 2020, jak nesprávně dovodil krajský soud. Doplnění žaloby zaslané zástupcem stěžovatele dne 4. 8. 2020 do datové schránky krajského soudu tak bylo včasné.