8 Azs 49/2021- 37 - text
8 Azs 49/2021 - 39
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: O. B., narozený 5. 1. 1995, státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika, zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2020, čj. KRPS
285986
21/ČJ
2020
010022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, čj. 44 A 37/2020
37,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalobce přicestoval do ČR ukrytý v podvozku nákladního vozu. Poté byl u dálnice D1 zkontrolován a zajištěn policejní hlídkou. Při výslechu sdělil, že je státním příslušníkem Alžírska. Odtud odletěl nejprve do Istanbulu, poté se přesunul do Řecka a pak přes Albánii a Černou Horu do Bosny a Hercegoviny. Tam nastoupil do podvozku nákladního vozu poté, co se mu opakovaně nepodařilo přejít chorvatskou hranici. Jeho cílovou zemí byla Francie, kam se chtěl dostat před Německo.
[2] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím žalobce zajistila podle § 124 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu 90 dnů za účelem správního vyhoštění. Jako důvod uvedla, že z jednání žalobce, které spočívá v pobytu na území bez platného dokladu a povolení k pobytu, jakož i ve vědomém porušení epidemiologických opatření, je zřejmé, že nehodlá dodržovat české právní předpisy. Do schengenského prostoru vstoupil v rozporu s právem EU. Proto lze v jeho jednání spatřovat nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat i výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by bylo nedostačující, neboť žalobce nemá v EU žádné bydliště, je bez finančních prostředků a do ČR přicestoval pouze s cílem následné migrace do Německa. Tím je potvrzena domněnka, že bude i nadále porušovat právní předpisy ČR a nebude respektovat orgány policie.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Praze.
[4] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované v části výroku, jíž byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ve zbytku žalobu zamítl. K zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) téhož zákona uvedl, že rozhodnutí žalované je odůvodněno v požadovaném rozsahu a kvalitě. Žalobce vědomě cestoval bez cestovního dokladu, takže mu jako vysokoškolsky vzdělané osobě muselo být jasné, že se opakovaně dopouští nelegálního překračování státních hranic. Žalovaná formulovala jednoznačnou a předchozím žalobcovým jednáním podloženou obavu, že by po případném propuštění pokračoval k cíli své cesty (do Německa a dále do Francie) a neměla pochyb o tom, že by se dobrovolně správnímu vyhoštění nepodrobil. Obavy žalované o tom, že by žalobce mařil či stěžoval výkon rozhodnutí o vyhoštění, tedy byly vybudovány na zcela reálných základech. Navíc skutečnost, že žalobce nezůstal v Řecku, ale vydal se do Albánie, oslabuje věrohodnost žalobcova příběhu o cestě za azylem v bezpečné zemi a spíše svědčí o tom, že jeho jediným cílem bylo a patrně stále je dostat se do Francie. Zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy bylo důvodné, podložené skutkovými zjištěními a tomu odpovídajícími úvahami.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním krajského soudu, jímž se soud vypořádal s jeho námitkou, že jej žalovaná zajistila podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bez dostatečného odůvodnění a pouze s ohledem na jeho nelegální pobyt v ČR. Dané odůvodnění nemůže obstát jako vysvětlení závažného zásahu do základního práva na osobní svobodu, a to zvlášť s ohledem na to, že rozhodnutí žalované převážně stojí na nezákonném názoru o údajném ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem, který neobstál v přezkumu krajským soudem. Pouhý nelegální vstup stěžovatele na území ČR, společně s původním motivem vstupu nemohou odůvodňovat zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona pobytu cizinců. Je tomu tak již z toho důvodu, že krajský soud nerozlišil situaci stěžovatele před jeho prvním kontaktem s žalovanou, a tedy před zahájením řízení o správním vyhoštění, a situaci po jeho poučení o zjevně bezvýsledné snaze o vstup na území EU a velmi pravděpodobném uložení správního vyhoštění. Nebylo tedy namístě vycházet z jeho nespolehlivosti, neboť stěžovatel byl již dostatečně poučen o marnosti svého počínání a nutnosti respektovat s nejvyšší pravděpodobností uložený zákaz vstupu do EU. S odvoláním na závěry rozsudku NSS z 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016
18, namítá, že § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze použít v případě pouhého nelegálního vstupu cizince na území ČR, který dosud žádné správní rozhodnutí neporušil a teprve po zahájení správního řízení byl poučen o pravděpodobných následcích svého jednání.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti soudu sdělila, že trvá na svém rozhodnutí a zcela se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pod který lze podřadit vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Z obsahu kasačních námitek je však zřejmé, že ve skutečnosti nenamítá procesní pochybení žalované, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě byly dány důvody pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu, a nikoli podle formálního označení (srov. např. usnesení NSS z 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006
74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pod který lze podřadit vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Z obsahu kasačních námitek je však zřejmé, že ve skutečnosti nenamítá procesní pochybení žalované, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě byly dány důvody pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu, a nikoli podle formálního označení (srov. např. usnesení NSS z 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006
74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[11] Důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, existuje podle ustálené judikatury mimo jiné tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU (rozsudky NSS z 8. 4. 2016, čj. 8 Azs 171/2015
52, č. 3429/2016 Sb. NSS, bod 33, z 27. 3. 2019, čj. 6 Azs 25/2019
23, bod 16, z 16. 5. 2019, čj. 10 Azs 48/2019
33, body 12 a 13, nebo z 6. 11. 2019, čj. 8 Azs 185/2019
36, body 15 a 16). Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod se od této judikatury odchýlit, a proto vychází ze závěrů uvedených v citovaných rozsudcích.
[12] Žalovaná v rozhodnutí o zajištění podrobně popsala, že stěžovatel neoprávněně překročil schengenskou hranici a pobýval v schengenském prostoru bez cestovního dokladu, víza či povolení k pobytu. Své rozhodnutí opřela mimo jiné o to, že jediným cílem vstupu stěžovatele do ČR byla následná migrace do Německa, což podle ní potvrzovalo obavu, že bude i nadále porušovat právní předpisy ČR a nebude dodržovat rozhodnutí policejních orgánů.
[12] Žalovaná v rozhodnutí o zajištění podrobně popsala, že stěžovatel neoprávněně překročil schengenskou hranici a pobýval v schengenském prostoru bez cestovního dokladu, víza či povolení k pobytu. Své rozhodnutí opřela mimo jiné o to, že jediným cílem vstupu stěžovatele do ČR byla následná migrace do Německa, což podle ní potvrzovalo obavu, že bude i nadále porušovat právní předpisy ČR a nebude dodržovat rozhodnutí policejních orgánů.
[13] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatel při výslechu ohledně účelu vstupu do ČR uvedl, že chtěl projet do Německa a dále do Francie. K dotazu, zda chce zůstat v ČR, nebo se vrátit do Alžírska, jednoznačně deklaroval, že nechce zůstat v ČR ani se vracet do Alžírska, ale chce pokračovat do Francie. Rovněž sdělil, že svůj cestovní doklad zaslal z Turecka zpět do Alžírska, neboť cesta do Francie je dlouhá a o doklad nechtěl přijít. Tento výslech proběhl po zahájení řízení o správním vyhoštění, nikoli předtím, jak naznačuje stěžovatel. Do vydání rozhodnutí žalovaného stěžovatel žádné jiné stanovisko ke své představě o dalším pobytu na území členských států EU nevyslovil. K později (po vydání rozhodnutí žalovaného) podané žádosti o mezinárodní ochranu nemohl přihlížet žalovaný ani krajský soud (§75 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Záměr stěžovatele pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU, tedy jednoznačně vyplývá ze správního spisu (srov. a contrario rozsudek NSS z 22. 4. 2021, čj. 7 Azs 322/2020
27, bod 25). Žalovaná a následně krajský soud správně vzaly v potaz, že stěžovatel překročil schengenskou hranici a pobýval v schengenském prostoru bez cestovního dokladu a víza. Žalovaná i krajský soud správně přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel neměl v úmyslu zdržovat se na území ČR, ale jeho otevřeně deklarovaným cílem byl přesun do Německa a následně do Francie.
[15] S ohledem na tyto okolnosti a na výše uvedenou judikaturu proto Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovanou a krajským soudem, že existovalo důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Byly tedy dány důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[16] Ve světle tohoto závěru považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní námitku stěžovatele, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území ČR, nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli správnímu rozhodnutí a teprve po zahájení řízení o správním vyhoštění byl poučen o pravděpodobných následcích svého jednání. Rozhodnutí žalované a krajského soudu totiž nestálo pouze na existenci nelegálního pobytu na území ČR, ale rovněž na výše popsaných okolnostech, které mají oporu ve správním spise. V tomto směru je nepřípadný i odkaz stěžovatele na rozsudek NSS z 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016
18. V něm se totiž jednalo o případ cizince, který na území ČR pobýval a pracoval, takže závěry v něm obsažené nejsou na nyní projednávanou věc bez přihlédnutí k dalším okolnostem přiléhavé (srov. rozsudek NSS z 5. 3. 2019, čj. 8 Azs 290/2017
48, bod 12, a již citovaný rozsudek čj. 8 Azs 185/2019
36, bod 13).
[16] Ve světle tohoto závěru považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní námitku stěžovatele, že se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území ČR, nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli správnímu rozhodnutí a teprve po zahájení řízení o správním vyhoštění byl poučen o pravděpodobných následcích svého jednání. Rozhodnutí žalované a krajského soudu totiž nestálo pouze na existenci nelegálního pobytu na území ČR, ale rovněž na výše popsaných okolnostech, které mají oporu ve správním spise. V tomto směru je nepřípadný i odkaz stěžovatele na rozsudek NSS z 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016
18. V něm se totiž jednalo o případ cizince, který na území ČR pobýval a pracoval, takže závěry v něm obsažené nejsou na nyní projednávanou věc bez přihlédnutí k dalším okolnostem přiléhavé (srov. rozsudek NSS z 5. 3. 2019, čj. 8 Azs 290/2017
48, bod 12, a již citovaný rozsudek čj. 8 Azs 185/2019
36, bod 13).
[17] Je třeba dodat, že kdyby bylo rozhodnutí žalované o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců odůvodněno výlučně tím, že stěžovatel porušil právní předpis přijatý v souvislosti s šířením onemocnění COVID
19, nemohlo by obstát (srov. rozsudky NSS z 23. 3. 2021, čj. 8 Azs 257/2020
37, č. 4185/2021 Sb. NSS, bod 21, a z 26. 10. 2021, čj. 6 Azs 370/2020
25, body 31 a 33). Jak ovšem vyplývá z výše uvedených úvah, tak tomu v projednávané věci nebylo. Stěžovatel ostatně v tomto směru ani nic nenamítal.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.
[20] Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu z 3. 12. 2020, čj. 44 A 37/2020
17, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti z 26. 1. 2021 (včetně jejího doplnění z 3. 3. 2021) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Ustanovenému zástupci náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), dohromady 3 400 Kč. Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se částka odměny zvyšuje o částku odpovídající dani, kterou je z odměny povinen odvést, tj. o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce proto činí 4 114 Kč. Uvedená částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. prosince 2021
Petr Mikeš
předseda senátu