Důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na ci správního orgánu pomocí analogie (srov . Boguszak, J .; Čapek, J .; Gerloch, A . Teorie práva . 2 . vyd . Praha : ASPI, 2004, s . 183) .
[41] Analogickou aplikací ustanovení vyhlášek vydaných k provedení stavebního zákona z roku 1976, resp . stavebního zákona z roku 2006, nedojde ani k nespravedlivému porušení práv vlastníka stavby . I vlastník stavby totiž musí počítat s tím, že po uplynutí doby, na kterou byla stavba povolena, bude muset být odstraněna . Neexistuje zde nárok na jakési automatické prodloužení doby trvání stavby a stavební úřad při posuzování žádosti o změnu v užívání stavby musí vzít v úvahu celou řadu dalších faktorů, zejména veřejné zájmy, jako jsou ochrana života a zdraví osob, životního prostředí atp .
(srov . § 85 odst . 1 na konci ve spojení s § 81 odst . 1 větou druhou stavebního zákona z roku 1976), resp . změna v užívání stavby musí být v souladu i s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování a obecnými požadavky na výstavbu (srov . § 126 odst . 3 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č . 350/2012 Sb .) . Nejedná se o žádnou formalitu . Vlastník stavby musí její dočasnost, resp . podmíněnost dalšího trvání stavby mj . i dohodou s vlastníkem pozemku, zohlednit jak v rámci případných investic do své stavby, tak i ve vztazích a jednání s vlastníkem pozemku .
Je totiž zřejmé, že cena stavby (jak v posuzovaném případě dokládá osoba zúčastněná na řízení) může být vyšší než cena pozemku pod ním, je však také zřejmé, že reálná cena stavby, u níž uplynula doba jejího trvání a má být odstraněna, je dramaticky odlišná od stavby, jejíž další trvání je z hlediska práva neproblematické . Je rovněž odlišná reálná cena pozemku, na kterém je zřízena stavba cizího vlastníka, který majiteli pozemku nehradí nic, neboť není uzavřena ani nájemní smlouva na pozemek, případně pouze nízkou kompenzaci, od stavebního pozemku, který je nezastavěný a jeho vlastník s ním může volně nakládat . Nelze pak jednostranně zvýhodnit pouze vlastníka stavby, jejíž právní status je obdobný jako u stavby nepovolené, oproti vlastníkovi pozemku . Naopak ochrana práv vlastníka pozemku musí být v zásadě podobná v případě nepovolené cizí stavby na pozemku jako v případě cizí stavby, jejíž doba trvání uplynula .
[42] Rozšířený senát dodává, že v případě jiných změn v užívání stavby, než je prodloužení doby jejího trvání, se použije výčet dokladů, které je žadatel povinen připojit k žádosti dle § 35 vyhlášky č . 132/1998 Sb ., resp . dle části B přílohy č . 14 k vyhlášce č . 503/2006 Sb ., tj . v takových řízeních se od žadatele nepožaduje doložení souhlasu vlastníka pozemku . Tím samozřejmě nejsou nijak dotčeny povinnosti vlastníka stavby ve vztahu k vlastníku pozemku vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov .
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9 . 9 . 2004, sp . zn . 22 Cdo 1340/2004) . Pokud by se ovšem jednalo o podstatnou změnu v užívání stavby, která má vliv na životní prostředí, resp . nároky na veřejnou dopravní či technickou infrastrukturu, žadatel by musel nejprve získat územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území podle § 81 stavebního zákona z roku 2006 . K žádosti o vydání územního rozhodnutí by byl povinen doložit i souhlas vlastníka pozemku s takovou změnou v užívání stavby (srov .
§ 5 odst . 2 a část B přílohy č . 3 k vyhlášce č . 503/2006 Sb .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 území České republiky (a to i ve znění účinném do 17. 12. 2015), existuje mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU.
Důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na ci správního orgánu pomocí analogie (srov . Boguszak, J .; Čapek, J .; Gerloch, A . Teorie práva . 2 . vyd . Praha : ASPI, 2004, s . 183) .
[41] Analogickou aplikací ustanovení vyhlášek vydaných k provedení stavebního zákona z roku 1976, resp . stavebního zákona z roku 2006, nedojde ani k nespravedlivému porušení práv vlastníka stavby . I vlastník stavby totiž musí počítat s tím, že po uplynutí doby, na kterou byla stavba povolena, bude muset být odstraněna . Neexistuje zde nárok na jakési automatické prodloužení doby trvání stavby a stavební úřad při posuzování žádosti o změnu v užívání stavby musí vzít v úvahu celou řadu dalších faktorů, zejména veřejné zájmy, jako jsou ochrana života a zdraví osob, životního prostředí atp .
(srov . § 85 odst . 1 na konci ve spojení s § 81 odst . 1 větou druhou stavebního zákona z roku 1976), resp . změna v užívání stavby musí být v souladu i s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování a obecnými požadavky na výstavbu (srov . § 126 odst . 3 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č . 350/2012 Sb .) . Nejedná se o žádnou formalitu . Vlastník stavby musí její dočasnost, resp . podmíněnost dalšího trvání stavby mj . i dohodou s vlastníkem pozemku, zohlednit jak v rámci případných investic do své stavby, tak i ve vztazích a jednání s vlastníkem pozemku .
Je totiž zřejmé, že cena stavby (jak v posuzovaném případě dokládá osoba zúčastněná na řízení) může být vyšší než cena pozemku pod ním, je však také zřejmé, že reálná cena stavby, u níž uplynula doba jejího trvání a má být odstraněna, je dramaticky odlišná od stavby, jejíž další trvání je z hlediska práva neproblematické . Je rovněž odlišná reálná cena pozemku, na kterém je zřízena stavba cizího vlastníka, který majiteli pozemku nehradí nic, neboť není uzavřena ani nájemní smlouva na pozemek, případně pouze nízkou kompenzaci, od stavebního pozemku, který je nezastavěný a jeho vlastník s ním může volně nakládat . Nelze pak jednostranně zvýhodnit pouze vlastníka stavby, jejíž právní status je obdobný jako u stavby nepovolené, oproti vlastníkovi pozemku . Naopak ochrana práv vlastníka pozemku musí být v zásadě podobná v případě nepovolené cizí stavby na pozemku jako v případě cizí stavby, jejíž doba trvání uplynula .
[42] Rozšířený senát dodává, že v případě jiných změn v užívání stavby, než je prodloužení doby jejího trvání, se použije výčet dokladů, které je žadatel povinen připojit k žádosti dle § 35 vyhlášky č . 132/1998 Sb ., resp . dle části B přílohy č . 14 k vyhlášce č . 503/2006 Sb ., tj . v takových řízeních se od žadatele nepožaduje doložení souhlasu vlastníka pozemku . Tím samozřejmě nejsou nijak dotčeny povinnosti vlastníka stavby ve vztahu k vlastníku pozemku vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov .
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9 . 9 . 2004, sp . zn . 22 Cdo 1340/2004) . Pokud by se ovšem jednalo o podstatnou změnu v užívání stavby, která má vliv na životní prostředí, resp . nároky na veřejnou dopravní či technickou infrastrukturu, žadatel by musel nejprve získat územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území podle § 81 stavebního zákona z roku 2006 . K žádosti o vydání územního rozhodnutí by byl povinen doložit i souhlas vlastníka pozemku s takovou změnou v užívání stavby (srov .
§ 5 odst . 2 a část B přílohy č . 3 k vyhlášce č . 503/2006 Sb .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 území České republiky (a to i ve znění účinném do 17. 12. 2015), existuje mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom mimořádnosti institutu zajištění a zohledňuje, že zajištění cizince znamená omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho osobní svobody . Jedná se o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného článkem 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v obecné rovině i čl . 7 odst . 1 Listiny . Proto takový zásah může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem [blíže viz např . usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 11 . 2011, čj . 7 As
79/2010-150, č . 2524/2012 Sb . NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22 . 7 . 2010, čj . 9 As 5/2010-74, č . 2129/2010 Sb . NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12 . 5 . 2009, sp . zn . Pl . ÚS 10/08, č . 229/2009 Sb .] . V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by přísné požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí o zajištění nebyly splněny .
[21] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že se žalovaná nezabývala důvody znemožňujícími vycestování . Především je třeba podotknout, že posouzení předmětné otázky v rámci řízení o zajištění cizince je předběžné a subsidiární . Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit, že existence reálného předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince, je třeba mít na zřeteli smysl řízení o zajištění, jímž není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován . Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné, jsou-li překážky vycestování správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení najevo (blíže viz usnesení rozšířeného senátu čj . 7 As 79/2010-150) . V řízení o zajištění proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno . Postačí závěr o možnosti vyhoštění .
[22] Stěžovatel opřel svou námitku o obecné tvrzení o špatné bezpečnostní situa- ci v Iráku v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, aniž by uvedl, z jakých konkrétních skutkových okolností dovozuje, že by jemu samotnému hrozilo „skutečné nebezpečí vážné újmy“ ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců .
[23] Pro posouzení existence skutečného nebezpečí vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 179 odst . 2 písm . c) zákona o pobytu cizinců lze podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vycházet z výkladu § 14a odst . 2 písm . c) zákona o azylu (viz např . rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5 . 2 . 2016, čj . 4 Azs
250/2015-51 a čj . 4 Azs 262/2015-31) . Podmínky citovaného ustanovení nejsou bez dalšího naplněny existencí ozbrojeného konfliktu na území země původu, ale cizinci musí v důsledku takového konfliktu hrozit vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (resp . nerozlišujícího) násilí . Pouze v situacích tzv . totálního konfliktu lze předpokládat, že vážná újma hrozí v zásadě každému, kdo přichází z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na daném území jej vystavuje skutečnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity . Pokud ale ozbrojený konflikt nemá charakter tzv . totálního konfliktu, cizinec musí „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice [směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země […]; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné, či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13 . 3 . 2009, čj . 5 Azs 28/2008-68, č . 1840/2009 Sb . NSS) .
[23] Pro posouzení existence skutečného nebezpečí vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 179 odst . 2 písm . c) zákona o pobytu cizinců lze podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vycházet z výkladu § 14a odst . 2 písm . c) zákona o azylu (viz např . rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5 . 2 . 2016, čj . 4 Azs
250/2015-51 a čj . 4 Azs 262/2015-31) . Podmínky citovaného ustanovení nejsou bez dalšího naplněny existencí ozbrojeného konfliktu na území země původu, ale cizinci musí v důsledku takového konfliktu hrozit vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (resp . nerozlišujícího) násilí . Pouze v situacích tzv . totálního konfliktu lze předpokládat, že vážná újma hrozí v zásadě každému, kdo přichází z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na daném území jej vystavuje skutečnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity . Pokud ale ozbrojený konflikt nemá charakter tzv . totálního konfliktu, cizinec musí „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice [směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země […]; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné, či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13 . 3 . 2009, čj . 5 Azs 28/2008-68, č . 1840/2009 Sb . NSS) .
[24] Nejvyšší správní soud se v nedávné době zabýval stížnostmi zajištěných občanů Iráku, kteří shodně jako stěžovatel namítali nemožnost naplnění účelu zajištění v důsledku překážky správního vyhoštění spočívající v bezpečnostní situaci v Iráku . Soud uzavřel, že situace, která panovala v Iráku v druhé polovině roku 2015 (tedy ve shodném období, kdy také stěžovatel opustil Irák a byl zajištěn v České republice), byla vyhrocená a nepřehledná . Ozbrojeným konfliktem však nebylo zasaženo celé území a konflikt nedosáhl intenzity, kterou by bylo možné označit za tzv .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
totální konflikt (srov . výše citované rozsudky čj . 4 Azs 250/2015-51 nebo čj . 4 Azs 262/2015- -31) . Ostatně, ani stěžovatel netvrdil existenci totálního konfliktu . Nelze proto vycházet z předpokladu, že vážná újma ve smyslu § 179 odst . 2 písm . c) zákona o pobytu cizinců hrozí každému cizinci přicházejícímu z této země původu, ale je třeba zohlednit v každém jednotlivém případě zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, zda vážná újma ve smyslu citovaného ustanovení je zřejmá nebo vyšla v řízení najevo, např . tím, že cizinec prokáže nebo alespoň důvěryhodným způsobem uvede důvody nasvědčující tomu, že právě jemu hrozí vážná újma .
[25] Při podání vysvětlení dne 30 . 9 . 2015 se stěžovatel omezil na zcela obecné tvrzení: „Z Iráku jsem odcestoval kvůli špatné politické situaci, není tam bezpečno .“ Neuvedl žádné skutkové okolnosti, které by svědčily pro závěr, že by konkrétně jemu samotnému hrozila vážná újma v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu nebo že by u něj bylo zvýšené riziko, že nerozlišujícím násilím bude zasažen právě on . Stěžovatel neuvedl ani žádné okolnosti, které by bylo možné podřadit pod ostatní případy vážné ujmy [§ 179 odst . 2 písm . a), b) nebo d) zákona o pobytu cizinců] . Jiné rozhodné skutečnosti, které by vylučovaly stěžovatelovo vyhoštění, a tím i zajištění, nevyšly v řízení najevo . Za této situace nelze žalované vytknout, že podrobněji nezkoumala, jaká případná vážná újma by mohla být překážkou vyhoštění stěžovatele, a tedy i překážkou jeho zajištění za účelem správního vyhoštění .
[26] Existenci důvodů znemožňujících vycestování nelze dovodit ze skutečnosti, že vyhoštění stěžovatele nebylo realizováno ve lhůtě 60 dnů ode dne omezení osobní svobody . Ze spisu vyplývá, že žalovaná připravovala výkon rozhodnutí vyhoštění na den 21 . 12 . 2015, ale byla nucena jej odložit v důsledku podání žaloby podle § 82 s . ř . s . stěžovatelem s návrhem na vydání předběžného opatření . Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel předmětnou žalobou brojil proti nezákonnému zásahu Ministerstva vnitra, který měl spočívat v ne-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
umožnění stěžovateli účinně prohlásit úmysl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany (věc vedená Městským soudem v Praze pod sp . zn . 9 A 257/2015) . Odložení výkonu správního vyhoštění z popsaného důvodu proto neprokazuje, že správní vyhoštění nebylo v době vydání rozhodnutí o zajištění alespoň potenciálně možné .
[27] Část námitek, v nichž stěžovatel vytkl žalované, že blíže neprověřila jeho tvrzení, podle kterého pracoval pro armádu Spojených států amerických, což je vnímáno v Iráku jako zrada, a tvrzení, že má ve Švédsku manželku a děti, spadá do řízení o správním vyhoštění . Ze spisu vyplývá, že tyto skutečnosti stěžovatel uplatnil ve vyjádření do protokolu v rámci řízení o správním vyhoštění dne 13 . 10 . 2015, tedy až po vydání nyní napadeného rozhodnutí . V této souvislosti stěžovatel namítl v kasační stížnosti, že v důsledku neznalosti práva a nedostatku právního zastoupení, nepodal proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání, a nemohl tedy předmětné skutečnosti účinně uplatnit . S ohledem na skutečnost, že námitka nespadá do předmětu řízení nyní posuzované věci, soud pouze podotýká, že ve správním spisu je založena plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 16 . 10 . 2015 advokátovi Mgr . Vratislavu Polkovi, který jej zastupuje i nyní v řízení před Nejvyšším správním soudem (kopii předmětné plné moci stěžovatel přiložil i ke kasační stížnosti) . Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 4 . 11 . 2015, tedy po udělení předmětné plné moci .
[28] O tvrzení, že ve Švédsku pobývá manželka stěžovatele a jejich děti, stěžovatel opřel také zdůvodnění svého úmyslu pokračovat v cestě do Švédska . Jakkoliv by taková motivace mohla být lidsky pochopitelná, neopravňovala by stěžovatele ke vstupu a pobytu na území členských států EU bez víza . Pohyb státních příslušníků třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky osoby požívající právo na volný pohyb v rámci EU, se v rámci schengenského prostoru řídí pravidly stanovenými v tzv . schengenském acquis (této problematice se soud podrobně věnoval např . v rozsudku ze dne 14 . 10 . 2010, čj . 2 As
79/2010-79, č . 2192/2011 Sb . NSS) . Stěžovatel je státním příslušníkem Iráku, proto podléhá na území EU vízové povinnosti [viz článek 1 ve spojení s přílohou I nařízení Rady (ES) č . 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni] .
[29] Navíc soud shledal předmětné tvrzení nevěrohodným . Při podání vysvětlení dne 30 . 9 . 2015 stěžovatel výslovně uvedl, že celá jeho rodina, tj . rodiče, manželka, děti a sourozenci, žijí v Iráku . O tom, že by manželka s dětmi měla pobývat ve Švédsku, se zmínil pouze v rámci řízení o správním vyhoštění . V žalobě proti rozhodnutí o zajištění toto tvrzení opět ne- uplatnil . Ze žalobních námitek naopak zřetelně vyplývá, že hlavní motivací pro vstup stěžovatele na území EU byl příslib některých členských států přijmout žádosti o mezinárodní ochranu bez ohledu na to, zda budou první bezpečnou zemí . Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel opakovaně zmínil jako možný cíl své cesty nejen Švédsko, ale i Německo (srov . tvrzení „důvodem tohoto jednání byla vůle přes ČR dojít do Německa, případně až do Švédska“, „stěžovatel jasně deklaroval úmysl žádost o udělení mezinárodní ochrany [podat], ačkoli nikoliv v České republice, ale v Německu či Švédsku“, „za situace, kdy některá země veřejně de facto přislíbí náběr žádostí o udělení mezinárodní ochrany nehledě na platné mezinárodní smlouvy, lze jen těžko označit vůli a jednání cizince, směřujícího do takové země za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jako za zjevné budoucí maření výkonu úředního rozhodnutí“) .
[30] Stěžovatel ostatně připustil i v kasační stížnosti, že jeho záměrem je pokračovat v cestě do Švédska za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu . Uvedený cíl podle stěžovatele ospravedlňuje jeho pohyb v rámci EU, byť postrádá potřebné povolení k pobytu, a nemůže být podle jeho názoru považován za maření správního vyhoštění . Tato domněnka stěžovatele je mylná .
[31] Především soud podotýká, že politické prohlášení jednoho členského státu
nemůže zavazovat jiný členský stát, aby strpěl porušování svých právních předpisů a předpisů EU, za jejichž výkon na svém území odpovídá . V době vydání rozhodnutí o zajištění stěžovatel vyjádřil názor, že nehodlá v České republice požádat o mezinárodní ochranu . Stěží lze proto žalované vytknout, že zohlednila jeho neoprávněný vstup a pobyt při rozhodování o zajištění a nezacházela s ním jako s potencionálním uprchlíkem ve smyslu článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č . 208/1993 Sb .; „Smluvní státy se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost .“) .
[32] Krajský soud zcela správně zdůraznil, že správní vyhoštění je svázáno se zákazem vstupu na území všech členských států EU . Podle § 118 odst . 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí „ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie“ . Doplnění slov „členských států Evropské unie“ novelou provedenou zákonem č . 427/2010 Sb . bylo reakcí na povinnost provést do vnitrostátního práva směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) . Jedním z cílů návratové směrnice je přiznat vnitrostátním opatřením pro navrácení evropskou působnost zavedením zákazu vstupu, který by se vztahoval na vstup a pobyt na území všech členských států (bod 14 preambule) . Za tímto účelem návratová směrnice definuje „zákaz vstupu“ jako „správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se na určitou dobu zakazuje vstup a pobyt na území členských států a který je spojen s rozhodnutím
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
o navrácení “ (čl . 3 odst . 6 návratové směrnice, zvýraznění doplnil soud) .
[33] Zákaz vstupu uložený rozhodnutím o správním vyhoštění se tedy bez výjimky vztahuje na území všech členských států Evropské unie, nikoliv pouze České republiky . Zákaz vstupu se přitom neukládá „vedle“ správního vyhoštění, ale je jeho pojmovou součástí (blíže viz rozsudek ze dne 28 . 8 . 2013, čj . 8 As 93/2012-41) . Deklaroval-li stěžovatel svůj záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU do Švédska, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU, vyvolal důvodné podezření, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [srov . také § 124 odst . 1 písm . b) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18 . 12 . 2015, který nyní výslovně uvádí vyjádření úmyslu neopustit území jako příklad nebezpečí maření správního vyhoštění, přičemž s ohledem na shora uvedené je třeba „územím“ rozumět území celé EU] .
[34] Žalovaná dostatečně odůvodnila také závěr, že by zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců nebyla v posuzované věci dostatečná ani účinná . Tvrzení stěžovatele, že žalovaná věnovala předmětné otázce pouze tři řádky, nemá oporu v napadeném rozhodnutí . Žalovaná vyšla především ze zjištění, že stěžovatel pouze projížděl územím České republiky a neměl zde žádné ekonomické nebo sociální vazby, stěží by tak mohl splnit povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, kde se bude zdržovat [§ 123b odst . 1 písm . a) citovaného zákona] . Stěžovatel nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou skutečnost ani netvrdil [§ 123b odst . 1 písm . b) téhož zákona; pro úplnost soud doplňuje, že zvláštní opatření podle písmene c) téhož ustanovení bylo zavedeno až s účinností od 18 . 12 . 2015] . Oproti těmto zjištěním žalované stěžovatel vznesl pouze obecnou námitku, že možnost použití zvláštních opatření podle jeho názoru dostatečně neodůvodnila, aniž by zároveň upřesnil, v čem konkrétně spatřuje nedostatky odůvodnění, a aniž by tvrdil a doložil, že byl schopen splnit podmínky pro uložení zvláštních opatření . Tvrzení uplatněné v ka-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
sační stížnosti, podle něhož jsou příbuzní stěžovatele žijící na území EU připraveni mu pomoci, je natolik obecné a nepodložené, že není způsobilé vyvrátit závěry žalované .
[35] S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud plně přisvědčil žalované, že u stěžovatele existovala důvodná obava, že by nespolupracoval s Policií České republiky v případě, že by mu byla uložena zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, a že by nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění . Uložení zvláštních opatření by nebylo účinné ani dostačující k zajištění výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění .
[36] V posledním okruhu námitek stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože byl již dříve zajištěn rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2015, které nebylo zrušeno a které bylo navíc samo o sobě nezákonné . Ani této námitce soud nepřisvědčil . Rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2015 byl stěžovatel zajištěn za účelem předání podle readmisní dohody s Rakouskem . Stěžovatel nenapadl předmětné rozhodnutí žalobou, soud proto nemůže v nyní posuzované věci zkoumat, zda bylo zákonné . Ze spisu vyplývá, že Rakousko odmítlo žádost České republiky o převzetí stěžovatele dne 9 . 10 . 2015 . V důsledku změny okolností (nemožnosti realizace účelu zajištění za účelem předání podle mezinárodní smlouvy) byla žalovaná oprávněna zajistit stěžovatele z jiného důvodu, pokud pro takový postup byly splněny zákonné podmínky .
[37] Již výše soud přisvědčil žalované, že důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124 odst . 1 písm . b) zákona o pobytu cizinců byly s ohledem na skutkové okolnosti splněny . Stěžovatel se nesprávně domníval, že jej žalovaná nemohla zajistit z důvodů, které neuplatnila v předchozím rozhodnutí o zajištění ze dne 1 . 10 . 2015 . Již krajský soud stěžovatele upozornil, že zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy podle § 129 zákona o pobytu cizinců má přednost před zajištěním podle § 124 téhož zákona (blíže viz citovaný rozsudek čj . 9 As 5/2010- 74) . Tento závěr vyplývá i z § 119a odst . 7
Nazar K . J . proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje,