Důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na ci správního orgánu pomocí analogie (srov .
Boguszak, J .; Čapek, J .; Gerloch, A . Teorie práva . 2 . vyd . Praha : ASPI, 2004, s . 183) . [41] Analogickou aplikací ustanovení
vyhlášek vydaných k provedení stavebního
zákona z roku 1976, resp . stavebního zákona
z roku 2006, nedojde ani k nespravedlivému porušení práv vlastníka stavby . I vlastník
stavby totiž musí počítat s tím, že po uplynutí
doby, na kterou byla stavba povolena, bude
muset být odstraněna . Neexistuje zde nárok
na jakési automatické prodloužení doby trvání stavby a stavební úřad při posuzování
žádosti o změnu v užívání stavby musí vzít
v úvahu celou řadu dalších faktorů, zejména
veřejné zájmy, jako jsou ochrana života a zdraví osob, životního prostředí atp . (srov . § 85
odst . 1 na konci ve spojení s § 81 odst . 1 větou druhou stavebního zákona z roku 1976),
resp . změna v užívání stavby musí být v souladu i s územně plánovací dokumentací, s cíli
a úkoly územního plánování a obecnými požadavky na výstavbu (srov . § 126 odst . 3 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona
č . 350/2012 Sb .) . Nejedná se o žádnou formalitu . Vlastník stavby musí její dočasnost, resp .
podmíněnost dalšího trvání stavby mj . i dohodou s vlastníkem pozemku, zohlednit jak
v rámci případných investic do své stavby, tak
i ve vztazích a jednání s vlastníkem pozemku .
Je totiž zřejmé, že cena stavby (jak v posuzovaném případě dokládá osoba zúčastněná na
řízení) může být vyšší než cena pozemku pod
ním, je však také zřejmé, že reálná cena stavby, u níž uplynula doba jejího trvání a má být
odstraněna, je dramaticky odlišná od stavby,
jejíž další trvání je z hlediska práva neproblematické . Je rovněž odlišná reálná cena pozemku, na kterém je zřízena stavba cizího
vlastníka, který majiteli pozemku nehradí nic,
neboť není uzavřena ani nájemní smlouva na
pozemek, případně pouze nízkou kompenzaci, od stavebního pozemku, který je nezastavěný a jeho vlastník s ním může volně nakládat . Nelze pak jednostranně zvýhodnit pouze
vlastníka stavby, jejíž právní status je obdobný
jako u stavby nepovolené, oproti vlastníkovi
pozemku . Naopak ochrana práv vlastníka pozemku musí být v zásadě podobná v případě
nepovolené cizí stavby na pozemku jako v případě cizí stavby, jejíž doba trvání uplynula . [42] Rozšířený senát dodává, že v případě jiných změn v užívání stavby, než je prodloužení doby jejího trvání, se použije výčet
dokladů, které je žadatel povinen připojit
k žádosti dle § 35 vyhlášky č . 132/1998 Sb .,
resp . dle části B přílohy č . 14 k vyhlášce
č . 503/2006 Sb ., tj . v takových řízeních se od
žadatele nepožaduje doložení souhlasu vlastníka pozemku . Tím samozřejmě nejsou nijak
dotčeny povinnosti vlastníka stavby ve vztahu
k vlastníku pozemku vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9 . 9 . 2004, sp . zn . 22 Cdo
1340/2004) . Pokud by se ovšem jednalo
o podstatnou změnu v užívání stavby, která
má vliv na životní prostředí, resp . nároky na
veřejnou dopravní či technickou infrastrukturu, žadatel by musel nejprve získat územní
rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na
území podle § 81 stavebního zákona z roku
2006 . K žádosti o vydání územního rozhodnutí by byl povinen doložit i souhlas vlastníka
pozemku s takovou změnou v užívání stavby
(srov . § 5 odst . 2 a část B přílohy č . 3 k vyhlášce č . 503/2006 Sb .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 území České republiky (a to i ve znění účinném do 17. 12. 2015), existuje mj. tehdy,
pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států
EU, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU.
Důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na ci správního orgánu pomocí analogie (srov .
Boguszak, J .; Čapek, J .; Gerloch, A . Teorie práva . 2 . vyd . Praha : ASPI, 2004, s . 183) . [41] Analogickou aplikací ustanovení
vyhlášek vydaných k provedení stavebního
zákona z roku 1976, resp . stavebního zákona
z roku 2006, nedojde ani k nespravedlivému porušení práv vlastníka stavby . I vlastník
stavby totiž musí počítat s tím, že po uplynutí
doby, na kterou byla stavba povolena, bude
muset být odstraněna . Neexistuje zde nárok
na jakési automatické prodloužení doby trvání stavby a stavební úřad při posuzování
žádosti o změnu v užívání stavby musí vzít
v úvahu celou řadu dalších faktorů, zejména
veřejné zájmy, jako jsou ochrana života a zdraví osob, životního prostředí atp . (srov . § 85
odst . 1 na konci ve spojení s § 81 odst . 1 větou druhou stavebního zákona z roku 1976),
resp . změna v užívání stavby musí být v souladu i s územně plánovací dokumentací, s cíli
a úkoly územního plánování a obecnými požadavky na výstavbu (srov . § 126 odst . 3 stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona
č . 350/2012 Sb .) . Nejedná se o žádnou formalitu . Vlastník stavby musí její dočasnost, resp .
podmíněnost dalšího trvání stavby mj . i dohodou s vlastníkem pozemku, zohlednit jak
v rámci případných investic do své stavby, tak
i ve vztazích a jednání s vlastníkem pozemku .
Je totiž zřejmé, že cena stavby (jak v posuzovaném případě dokládá osoba zúčastněná na
řízení) může být vyšší než cena pozemku pod
ním, je však také zřejmé, že reálná cena stavby, u níž uplynula doba jejího trvání a má být
odstraněna, je dramaticky odlišná od stavby,
jejíž další trvání je z hlediska práva neproblematické . Je rovněž odlišná reálná cena pozemku, na kterém je zřízena stavba cizího
vlastníka, který majiteli pozemku nehradí nic,
neboť není uzavřena ani nájemní smlouva na
pozemek, případně pouze nízkou kompenzaci, od stavebního pozemku, který je nezastavěný a jeho vlastník s ním může volně nakládat . Nelze pak jednostranně zvýhodnit pouze
vlastníka stavby, jejíž právní status je obdobný
jako u stavby nepovolené, oproti vlastníkovi
pozemku . Naopak ochrana práv vlastníka pozemku musí být v zásadě podobná v případě
nepovolené cizí stavby na pozemku jako v případě cizí stavby, jejíž doba trvání uplynula . [42] Rozšířený senát dodává, že v případě jiných změn v užívání stavby, než je prodloužení doby jejího trvání, se použije výčet
dokladů, které je žadatel povinen připojit
k žádosti dle § 35 vyhlášky č . 132/1998 Sb .,
resp . dle části B přílohy č . 14 k vyhlášce
č . 503/2006 Sb ., tj . v takových řízeních se od
žadatele nepožaduje doložení souhlasu vlastníka pozemku . Tím samozřejmě nejsou nijak
dotčeny povinnosti vlastníka stavby ve vztahu
k vlastníku pozemku vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9 . 9 . 2004, sp . zn . 22 Cdo
1340/2004) . Pokud by se ovšem jednalo
o podstatnou změnu v užívání stavby, která
má vliv na životní prostředí, resp . nároky na
veřejnou dopravní či technickou infrastrukturu, žadatel by musel nejprve získat územní
rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na
území podle § 81 stavebního zákona z roku
2006 . K žádosti o vydání územního rozhodnutí by byl povinen doložit i souhlas vlastníka
pozemku s takovou změnou v užívání stavby
(srov . § 5 odst . 2 a část B přílohy č . 3 k vyhlášce č . 503/2006 Sb .) . SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016 území České republiky (a to i ve znění účinném do 17. 12. 2015), existuje mj. tehdy,
pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států
EU, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom mimořádnosti institutu zajištění a zohledňuje,
že zajištění cizince znamená omezení, nebo
(v závislosti na povaze, délce, důsledcích
a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho
osobní svobody . Jedná se o citelný zásah do
jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného článkem 8 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a v obecné rovině
i čl . 7 odst . 1 Listiny . Proto takový zásah může
být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců,
ale především ústavním pořádkem [blíže viz
např . usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23 . 11 . 2011, čj . 7 As
79/2010-150, č . 2524/2012 Sb . NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22 . 7 .
2010, čj . 9 As 5/2010-74, č . 2129/2010 Sb . NSS,
či nález Ústavního soudu ze dne 12 . 5 . 2009,
sp . zn . Pl . ÚS 10/08, č . 229/2009 Sb .] . V nyní
posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by přísné požadavky na řádné
odůvodnění rozhodnutí o zajištění nebyly
splněny .
[21] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
námitce, že se žalovaná nezabývala důvody
znemožňujícími vycestování . Především je
třeba podotknout, že posouzení předmětné
otázky v rámci řízení o zajištění cizince je
předběžné a subsidiární . Jakkoliv lze v obecné rovině souhlasit, že existence reálného
předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince, je třeba mít
na zřeteli smysl řízení o zajištění, jímž není
konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován . Správní orgán je
povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění cizince
alespoň potenciálně možné, jsou-li překážky
vycestování správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li v řízení
najevo (blíže viz usnesení rozšířeného senátu
čj . 7 As 79/2010-150) . V řízení o zajištění proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění
cizince bude skutečně realizováno . Postačí
závěr o možnosti vyhoštění .
[22] Stěžovatel opřel svou námitku
o obecné tvrzení o špatné bezpečnostní situa-
ci v Iráku v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, aniž by uvedl, z jakých konkrétních skutkových okolností dovozuje, že
by jemu samotnému hrozilo „skutečné nebezpečí vážné újmy“ ve smyslu § 179 zákona
o pobytu cizinců .
[22] Stěžovatel opřel svou námitku
o obecné tvrzení o špatné bezpečnostní situa-
ci v Iráku v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, aniž by uvedl, z jakých konkrétních skutkových okolností dovozuje, že
by jemu samotnému hrozilo „skutečné nebezpečí vážné újmy“ ve smyslu § 179 zákona
o pobytu cizinců .
[23] Pro posouzení existence skutečného
nebezpečí vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 179 odst . 2 písm . c)
zákona o pobytu cizinců lze podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu vycházet z výkladu § 14a odst . 2 písm . c) zákona o azylu (viz např . rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 5 . 2 . 2016, čj . 4 Azs
250/2015-51 a čj . 4 Azs 262/2015-31) . Podmínky citovaného ustanovení nejsou bez
dalšího naplněny existencí ozbrojeného konfliktu na území země původu, ale cizinci musí
v důsledku takového konfliktu hrozit vážné
a individuální ohrožení života nebo tělesné
integrity z důvodu svévolného (resp . nerozlišujícího) násilí . Pouze v situacích tzv . totálního konfliktu lze předpokládat, že vážná újma
hrozí v zásadě každému, kdo přichází z této
země původu či postiženého regionu, neboť
pouhá přítomnost na daném území jej vystavuje skutečnému nebezpečí ohrožení života
a tělesné integrity . Pokud ale ozbrojený konflikt nemá charakter tzv . totálního konfliktu,
cizinec musí „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1)
že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy
ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice
[směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země
[…]; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať
už osobní, rodinné, či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího)
násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13 . 3 . 2009,
čj . 5 Azs 28/2008-68, č . 1840/2009 Sb . NSS) .
[23] Pro posouzení existence skutečného
nebezpečí vážné újmy v situacích ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 179 odst . 2 písm . c)
zákona o pobytu cizinců lze podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu vycházet z výkladu § 14a odst . 2 písm . c) zákona o azylu (viz např . rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 5 . 2 . 2016, čj . 4 Azs
250/2015-51 a čj . 4 Azs 262/2015-31) . Podmínky citovaného ustanovení nejsou bez
dalšího naplněny existencí ozbrojeného konfliktu na území země původu, ale cizinci musí
v důsledku takového konfliktu hrozit vážné
a individuální ohrožení života nebo tělesné
integrity z důvodu svévolného (resp . nerozlišujícího) násilí . Pouze v situacích tzv . totálního konfliktu lze předpokládat, že vážná újma
hrozí v zásadě každému, kdo přichází z této
země původu či postiženého regionu, neboť
pouhá přítomnost na daném území jej vystavuje skutečnému nebezpečí ohrožení života
a tělesné integrity . Pokud ale ozbrojený konflikt nemá charakter tzv . totálního konfliktu,
cizinec musí „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1)
že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy
ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice
[směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany]; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země
[…]; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať
už osobní, rodinné, či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího)
násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13 . 3 . 2009,
čj . 5 Azs 28/2008-68, č . 1840/2009 Sb . NSS) .
[24] Nejvyšší správní soud se v nedávné
době zabýval stížnostmi zajištěných občanů
Iráku, kteří shodně jako stěžovatel namítali
nemožnost naplnění účelu zajištění v důsledku překážky správního vyhoštění spočívající
v bezpečnostní situaci v Iráku . Soud uzavřel,
že situace, která panovala v Iráku v druhé polovině roku 2015 (tedy ve shodném období,
kdy také stěžovatel opustil Irák a byl zajištěn
v České republice), byla vyhrocená a nepřehledná . Ozbrojeným konfliktem však nebylo
zasaženo celé území a konflikt nedosáhl intenzity, kterou by bylo možné označit za tzv .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
totální konflikt (srov . výše citované rozsudky
čj . 4 Azs 250/2015-51 nebo čj . 4 Azs 262/2015-
-31) . Ostatně, ani stěžovatel netvrdil existenci totálního konfliktu . Nelze proto vycházet
z předpokladu, že vážná újma ve smyslu § 179
odst . 2 písm . c) zákona o pobytu cizinců hrozí každému cizinci přicházejícímu z této
země původu, ale je třeba zohlednit v každém jednotlivém případě zajištění cizince za
účelem správního vyhoštění, zda vážná újma
ve smyslu citovaného ustanovení je zřejmá
nebo vyšla v řízení najevo, např . tím, že cizinec prokáže nebo alespoň důvěryhodným
způsobem uvede důvody nasvědčující tomu,
že právě jemu hrozí vážná újma .
[24] Nejvyšší správní soud se v nedávné
době zabýval stížnostmi zajištěných občanů
Iráku, kteří shodně jako stěžovatel namítali
nemožnost naplnění účelu zajištění v důsledku překážky správního vyhoštění spočívající
v bezpečnostní situaci v Iráku . Soud uzavřel,
že situace, která panovala v Iráku v druhé polovině roku 2015 (tedy ve shodném období,
kdy také stěžovatel opustil Irák a byl zajištěn
v České republice), byla vyhrocená a nepřehledná . Ozbrojeným konfliktem však nebylo
zasaženo celé území a konflikt nedosáhl intenzity, kterou by bylo možné označit za tzv .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
totální konflikt (srov . výše citované rozsudky
čj . 4 Azs 250/2015-51 nebo čj . 4 Azs 262/2015-
-31) . Ostatně, ani stěžovatel netvrdil existenci totálního konfliktu . Nelze proto vycházet
z předpokladu, že vážná újma ve smyslu § 179
odst . 2 písm . c) zákona o pobytu cizinců hrozí každému cizinci přicházejícímu z této
země původu, ale je třeba zohlednit v každém jednotlivém případě zajištění cizince za
účelem správního vyhoštění, zda vážná újma
ve smyslu citovaného ustanovení je zřejmá
nebo vyšla v řízení najevo, např . tím, že cizinec prokáže nebo alespoň důvěryhodným
způsobem uvede důvody nasvědčující tomu,
že právě jemu hrozí vážná újma .
[25] Při podání vysvětlení dne 30 . 9 . 2015
se stěžovatel omezil na zcela obecné tvrzení:
„Z Iráku jsem odcestoval kvůli špatné politické situaci, není tam bezpečno .“ Neuvedl
žádné skutkové okolnosti, které by svědčily
pro závěr, že by konkrétně jemu samotnému
hrozila vážná újma v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu nebo že by u něj
bylo zvýšené riziko, že nerozlišujícím násilím
bude zasažen právě on . Stěžovatel neuvedl
ani žádné okolnosti, které by bylo možné
podřadit pod ostatní případy vážné ujmy
[§ 179 odst . 2 písm . a), b) nebo d) zákona
o pobytu cizinců] . Jiné rozhodné skutečnosti, které by vylučovaly stěžovatelovo vyhoštění, a tím i zajištění, nevyšly v řízení najevo .
Za této situace nelze žalované vytknout, že
podrobněji nezkoumala, jaká případná vážná
újma by mohla být překážkou vyhoštění stěžovatele, a tedy i překážkou jeho zajištění za
účelem správního vyhoštění .
[25] Při podání vysvětlení dne 30 . 9 . 2015
se stěžovatel omezil na zcela obecné tvrzení:
„Z Iráku jsem odcestoval kvůli špatné politické situaci, není tam bezpečno .“ Neuvedl
žádné skutkové okolnosti, které by svědčily
pro závěr, že by konkrétně jemu samotnému
hrozila vážná újma v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu nebo že by u něj
bylo zvýšené riziko, že nerozlišujícím násilím
bude zasažen právě on . Stěžovatel neuvedl
ani žádné okolnosti, které by bylo možné
podřadit pod ostatní případy vážné ujmy
[§ 179 odst . 2 písm . a), b) nebo d) zákona
o pobytu cizinců] . Jiné rozhodné skutečnosti, které by vylučovaly stěžovatelovo vyhoštění, a tím i zajištění, nevyšly v řízení najevo .
Za této situace nelze žalované vytknout, že
podrobněji nezkoumala, jaká případná vážná
újma by mohla být překážkou vyhoštění stěžovatele, a tedy i překážkou jeho zajištění za
účelem správního vyhoštění .
[26] Existenci důvodů znemožňujících
vycestování nelze dovodit ze skutečnosti, že
vyhoštění stěžovatele nebylo realizováno ve
lhůtě 60 dnů ode dne omezení osobní svobody . Ze spisu vyplývá, že žalovaná připravovala
výkon rozhodnutí vyhoštění na den 21 . 12 .
2015, ale byla nucena jej odložit v důsledku
podání žaloby podle § 82 s . ř . s . stěžovatelem
s návrhem na vydání předběžného opatření . Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední
činnosti známo, že stěžovatel předmětnou
žalobou brojil proti nezákonnému zásahu
Ministerstva vnitra, který měl spočívat v ne-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
umožnění stěžovateli účinně prohlásit úmysl
podat žádost o udělení mezinárodní ochrany
(věc vedená Městským soudem v Praze pod
sp . zn . 9 A 257/2015) . Odložení výkonu správního vyhoštění z popsaného důvodu proto
neprokazuje, že správní vyhoštění nebylo
v době vydání rozhodnutí o zajištění alespoň
potenciálně možné .
[26] Existenci důvodů znemožňujících
vycestování nelze dovodit ze skutečnosti, že
vyhoštění stěžovatele nebylo realizováno ve
lhůtě 60 dnů ode dne omezení osobní svobody . Ze spisu vyplývá, že žalovaná připravovala
výkon rozhodnutí vyhoštění na den 21 . 12 .
2015, ale byla nucena jej odložit v důsledku
podání žaloby podle § 82 s . ř . s . stěžovatelem
s návrhem na vydání předběžného opatření . Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední
činnosti známo, že stěžovatel předmětnou
žalobou brojil proti nezákonnému zásahu
Ministerstva vnitra, který měl spočívat v ne-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
umožnění stěžovateli účinně prohlásit úmysl
podat žádost o udělení mezinárodní ochrany
(věc vedená Městským soudem v Praze pod
sp . zn . 9 A 257/2015) . Odložení výkonu správního vyhoštění z popsaného důvodu proto
neprokazuje, že správní vyhoštění nebylo
v době vydání rozhodnutí o zajištění alespoň
potenciálně možné .
[27] Část námitek, v nichž stěžovatel vytkl žalované, že blíže neprověřila jeho tvrzení, podle kterého pracoval pro armádu
Spojených států amerických, což je vnímáno
v Iráku jako zrada, a tvrzení, že má ve Švédsku
manželku a děti, spadá do řízení o správním
vyhoštění . Ze spisu vyplývá, že tyto skutečnosti stěžovatel uplatnil ve vyjádření do protokolu v rámci řízení o správním vyhoštění
dne 13 . 10 . 2015, tedy až po vydání nyní napadeného rozhodnutí . V této souvislosti stěžovatel namítl v kasační stížnosti, že v důsledku neznalosti práva a nedostatku právního
zastoupení, nepodal proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání, a nemohl tedy předmětné
skutečnosti účinně uplatnit . S ohledem na
skutečnost, že námitka nespadá do předmětu řízení nyní posuzované věci, soud pouze
podotýká, že ve správním spisu je založena
plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 16 . 10 .
2015 advokátovi Mgr . Vratislavu Polkovi, který jej zastupuje i nyní v řízení před Nejvyšším
správním soudem (kopii předmětné plné
moci stěžovatel přiložil i ke kasační stížnosti) . Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo
vydáno dne 4 . 11 . 2015, tedy po udělení předmětné plné moci .
[27] Část námitek, v nichž stěžovatel vytkl žalované, že blíže neprověřila jeho tvrzení, podle kterého pracoval pro armádu
Spojených států amerických, což je vnímáno
v Iráku jako zrada, a tvrzení, že má ve Švédsku
manželku a děti, spadá do řízení o správním
vyhoštění . Ze spisu vyplývá, že tyto skutečnosti stěžovatel uplatnil ve vyjádření do protokolu v rámci řízení o správním vyhoštění
dne 13 . 10 . 2015, tedy až po vydání nyní napadeného rozhodnutí . V této souvislosti stěžovatel namítl v kasační stížnosti, že v důsledku neznalosti práva a nedostatku právního
zastoupení, nepodal proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání, a nemohl tedy předmětné
skutečnosti účinně uplatnit . S ohledem na
skutečnost, že námitka nespadá do předmětu řízení nyní posuzované věci, soud pouze
podotýká, že ve správním spisu je založena
plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 16 . 10 .
2015 advokátovi Mgr . Vratislavu Polkovi, který jej zastupuje i nyní v řízení před Nejvyšším
správním soudem (kopii předmětné plné
moci stěžovatel přiložil i ke kasační stížnosti) . Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo
vydáno dne 4 . 11 . 2015, tedy po udělení předmětné plné moci .
[28] O tvrzení, že ve Švédsku pobývá
manželka stěžovatele a jejich děti, stěžovatel
opřel také zdůvodnění svého úmyslu pokračovat v cestě do Švédska . Jakkoliv by taková
motivace mohla být lidsky pochopitelná, neopravňovala by stěžovatele ke vstupu a pobytu na území členských států EU bez víza .
Pohyb státních příslušníků třetích zemí, kteří
nejsou rodinnými příslušníky osoby požívající právo na volný pohyb v rámci EU, se v rámci schengenského prostoru řídí pravidly stanovenými v tzv . schengenském acquis (této
problematice se soud podrobně věnoval
např . v rozsudku ze dne 14 . 10 . 2010, čj . 2 As
79/2010-79, č . 2192/2011 Sb . NSS) . Stěžovatel
je státním příslušníkem Iráku, proto podléhá na území EU vízové povinnosti [viz článek 1 ve spojení s přílohou I nařízení Rady
(ES) č . 539/2001, kterým se stanoví seznam
třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí
mít při překračování vnějších hranic vízum,
jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni] .
[28] O tvrzení, že ve Švédsku pobývá
manželka stěžovatele a jejich děti, stěžovatel
opřel také zdůvodnění svého úmyslu pokračovat v cestě do Švédska . Jakkoliv by taková
motivace mohla být lidsky pochopitelná, neopravňovala by stěžovatele ke vstupu a pobytu na území členských států EU bez víza .
Pohyb státních příslušníků třetích zemí, kteří
nejsou rodinnými příslušníky osoby požívající právo na volný pohyb v rámci EU, se v rámci schengenského prostoru řídí pravidly stanovenými v tzv . schengenském acquis (této
problematice se soud podrobně věnoval
např . v rozsudku ze dne 14 . 10 . 2010, čj . 2 As
79/2010-79, č . 2192/2011 Sb . NSS) . Stěžovatel
je státním příslušníkem Iráku, proto podléhá na území EU vízové povinnosti [viz článek 1 ve spojení s přílohou I nařízení Rady
(ES) č . 539/2001, kterým se stanoví seznam
třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí
mít při překračování vnějších hranic vízum,
jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni] .
[29] Navíc soud shledal předmětné tvrzení
nevěrohodným . Při podání vysvětlení dne 30 . 9 .
2015 stěžovatel výslovně uvedl, že celá jeho rodina, tj . rodiče, manželka, děti a sourozenci, žijí
v Iráku . O tom, že by manželka s dětmi měla
pobývat ve Švédsku, se zmínil pouze v rámci
řízení o správním vyhoštění . V žalobě proti
rozhodnutí o zajištění toto tvrzení opět ne-
uplatnil . Ze žalobních námitek naopak zřetelně vyplývá, že hlavní motivací pro vstup stěžovatele na území EU byl příslib některých
členských států přijmout žádosti o mezinárodní ochranu bez ohledu na to, zda budou první
bezpečnou zemí . Nelze rovněž přehlédnout,
že stěžovatel opakovaně zmínil jako možný cíl
své cesty nejen Švédsko, ale i Německo (srov .
tvrzení „důvodem tohoto jednání byla vůle
přes ČR dojít do Německa, případně až do
Švédska“, „stěžovatel jasně deklaroval úmysl
žádost o udělení mezinárodní ochrany [podat], ačkoli nikoliv v České republice, ale v Německu či Švédsku“, „za situace, kdy některá
země veřejně de facto přislíbí náběr žádostí
o udělení mezinárodní ochrany nehledě na
platné mezinárodní smlouvy, lze jen těžko
označit vůli a jednání cizince, směřujícího do
takové země za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jako za zjevné budoucí maření výkonu úředního rozhodnutí“) .
[30] Stěžovatel ostatně připustil i v kasační stížnosti, že jeho záměrem je pokračovat
v cestě do Švédska za účelem podání žádosti
o mezinárodní ochranu . Uvedený cíl podle
stěžovatele ospravedlňuje jeho pohyb v rámci EU, byť postrádá potřebné povolení k pobytu, a nemůže být podle jeho názoru považován za maření správního vyhoštění . Tato
domněnka stěžovatele je mylná .
[30] Stěžovatel ostatně připustil i v kasační stížnosti, že jeho záměrem je pokračovat
v cestě do Švédska za účelem podání žádosti
o mezinárodní ochranu . Uvedený cíl podle
stěžovatele ospravedlňuje jeho pohyb v rámci EU, byť postrádá potřebné povolení k pobytu, a nemůže být podle jeho názoru považován za maření správního vyhoštění . Tato
domněnka stěžovatele je mylná .
[31] Především soud podotýká, že politické prohlášení jednoho členského státu
nemůže zavazovat jiný členský stát, aby strpěl
porušování svých právních předpisů a předpisů EU, za jejichž výkon na svém území odpovídá . V době vydání rozhodnutí o zajištění
stěžovatel vyjádřil názor, že nehodlá v České
republice požádat o mezinárodní ochranu .
Stěží lze proto žalované vytknout, že zohlednila jeho neoprávněný vstup a pobyt při
rozhodování o zajištění a nezacházela s ním
jako s potencionálním uprchlíkem ve smyslu článku 31 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (č . 208/1993 Sb .; „Smluvní státy
se zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky,
kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich
život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu
článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že
se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup
nebo přítomnost .“) .
[32] Krajský soud zcela správně zdůraznil, že správní vyhoštění je svázáno se
zákazem vstupu na území všech členských
států EU . Podle § 118 odst . 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí
„ukončení pobytu cizince na území, které
je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území členských států Evropské unie“ . Doplnění slov „členských států
Evropské unie“ novelou provedenou zákonem č . 427/2010 Sb . bylo reakcí na povinnost
provést do vnitrostátního práva směrnici
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích
zemí (dále jen „návratová směrnice“) . Jedním
z cílů návratové směrnice je přiznat vnitrostátním opatřením pro navrácení evropskou
působnost zavedením zákazu vstupu, který
by se vztahoval na vstup a pobyt na území
všech členských států (bod 14 preambule) .
Za tímto účelem návratová směrnice definuje „zákaz vstupu“ jako „správní nebo soudní
rozhodnutí nebo akt, kterým se na určitou
dobu zakazuje vstup a pobyt na území členských států a který je spojen s rozhodnutím
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
o navrácení “ (čl . 3 odst . 6 návratové směrnice, zvýraznění doplnil soud) .
[32] Krajský soud zcela správně zdůraznil, že správní vyhoštění je svázáno se
zákazem vstupu na území všech členských
států EU . Podle § 118 odst . 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí
„ukončení pobytu cizince na území, které
je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území členských států Evropské unie“ . Doplnění slov „členských států
Evropské unie“ novelou provedenou zákonem č . 427/2010 Sb . bylo reakcí na povinnost
provést do vnitrostátního práva směrnici
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích
zemí (dále jen „návratová směrnice“) . Jedním
z cílů návratové směrnice je přiznat vnitrostátním opatřením pro navrácení evropskou
působnost zavedením zákazu vstupu, který
by se vztahoval na vstup a pobyt na území
všech členských států (bod 14 preambule) .
Za tímto účelem návratová směrnice definuje „zákaz vstupu“ jako „správní nebo soudní
rozhodnutí nebo akt, kterým se na určitou
dobu zakazuje vstup a pobyt na území členských států a který je spojen s rozhodnutím
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
o navrácení “ (čl . 3 odst . 6 návratové směrnice, zvýraznění doplnil soud) .
[33] Zákaz vstupu uložený rozhodnutím
o správním vyhoštění se tedy bez výjimky
vztahuje na území všech členských států Evropské unie, nikoliv pouze České republiky .
Zákaz vstupu se přitom neukládá „vedle“
správního vyhoštění, ale je jeho pojmovou
součástí (blíže viz rozsudek ze dne 28 . 8 .
2013, čj . 8 As 93/2012-41) . Deklaroval-li stěžovatel svůj záměr pokračovat v cestě přes
území jiných členských států EU do Švédska,
aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu
v rámci EU, vyvolal důvodné podezření, že
by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění [srov . také § 124 odst . 1 písm . b)
zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
od 18 . 12 . 2015, který nyní výslovně uvádí
vyjádření úmyslu neopustit území jako příklad nebezpečí maření správního vyhoštění,
přičemž s ohledem na shora uvedené je třeba
„územím“ rozumět území celé EU] .
[33] Zákaz vstupu uložený rozhodnutím
o správním vyhoštění se tedy bez výjimky
vztahuje na území všech členských států Evropské unie, nikoliv pouze České republiky .
Zákaz vstupu se přitom neukládá „vedle“
správního vyhoštění, ale je jeho pojmovou
součástí (blíže viz rozsudek ze dne 28 . 8 .
2013, čj . 8 As 93/2012-41) . Deklaroval-li stěžovatel svůj záměr pokračovat v cestě přes
území jiných členských států EU do Švédska,
aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu
v rámci EU, vyvolal důvodné podezření, že
by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění [srov . také § 124 odst . 1 písm . b)
zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
od 18 . 12 . 2015, který nyní výslovně uvádí
vyjádření úmyslu neopustit území jako příklad nebezpečí maření správního vyhoštění,
přičemž s ohledem na shora uvedené je třeba
„územím“ rozumět území celé EU] .
[34] Žalovaná dostatečně odůvodnila také závěr, že by zvláštní opatření podle
§ 123b zákona o pobytu cizinců nebyla v posuzované věci dostatečná ani účinná . Tvrzení
stěžovatele, že žalovaná věnovala předmětné
otázce pouze tři řádky, nemá oporu v napadeném rozhodnutí . Žalovaná vyšla především ze zjištění, že stěžovatel pouze projížděl
územím České republiky a neměl zde žádné
ekonomické nebo sociální vazby, stěží by tak
mohl splnit povinnost oznámit policii adresu
místa pobytu, kde se bude zdržovat [§ 123b
odst . 1 písm . a) citovaného zákona] . Stěžovatel nedisponoval dostatečnými prostředky ke
složení finanční záruky a takovou skutečnost
ani netvrdil [§ 123b odst . 1 písm . b) téhož zákona; pro úplnost soud doplňuje, že zvláštní
opatření podle písmene c) téhož ustanovení
bylo zavedeno až s účinností od 18 . 12 . 2015] .
Oproti těmto zjištěním žalované stěžovatel
vznesl pouze obecnou námitku, že možnost
použití zvláštních opatření podle jeho názoru dostatečně neodůvodnila, aniž by zároveň
upřesnil, v čem konkrétně spatřuje nedostatky odůvodnění, a aniž by tvrdil a doložil, že
byl schopen splnit podmínky pro uložení
zvláštních opatření . Tvrzení uplatněné v ka-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
sační stížnosti, podle něhož jsou příbuzní
stěžovatele žijící na území EU připraveni mu
pomoci, je natolik obecné a nepodložené, že
není způsobilé vyvrátit závěry žalované .
[35] S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud plně
přisvědčil žalované, že u stěžovatele existovala důvodná obava, že by nespolupracoval
s Policií České republiky v případě, že by mu
byla uložena zvláštní opatření podle § 123b
zákona o pobytu cizinců, a že by nevycestoval
v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění . Uložení zvláštních opatření by nebylo účinné ani dostačující k zajištění výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění .
[35] S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud plně
přisvědčil žalované, že u stěžovatele existovala důvodná obava, že by nespolupracoval
s Policií České republiky v případě, že by mu
byla uložena zvláštní opatření podle § 123b
zákona o pobytu cizinců, a že by nevycestoval
v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění . Uložení zvláštních opatření by nebylo účinné ani dostačující k zajištění výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění .
[36] V posledním okruhu námitek stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces, protože byl již dříve zajištěn rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2015, které nebylo zrušeno a které bylo navíc samo o sobě nezákonné .
Ani této námitce soud nepřisvědčil . Rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2015 byl stěžovatel
zajištěn za účelem předání podle readmisní
dohody s Rakouskem . Stěžovatel nenapadl
předmětné rozhodnutí žalobou, soud proto
nemůže v nyní posuzované věci zkoumat, zda
bylo zákonné . Ze spisu vyplývá, že Rakousko
odmítlo žádost České republiky o převzetí
stěžovatele dne 9 . 10 . 2015 . V důsledku změny okolností (nemožnosti realizace účelu zajištění za účelem předání podle mezinárodní
smlouvy) byla žalovaná oprávněna zajistit stěžovatele z jiného důvodu, pokud pro takový
postup byly splněny zákonné podmínky .
[37] Již výše soud přisvědčil žalované, že
důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124
odst . 1 písm . b) zákona o pobytu cizinců byly
s ohledem na skutkové okolnosti splněny . Stěžovatel se nesprávně domníval, že jej žalovaná nemohla zajistit z důvodů, které neuplatnila v předchozím rozhodnutí o zajištění ze
dne 1 . 10 . 2015 . Již krajský soud stěžovatele
upozornil, že zajištění cizince za účelem jeho
předání podle mezinárodní smlouvy podle
§ 129 zákona o pobytu cizinců má přednost
před zajištěním podle § 124 téhož zákona
(blíže viz citovaný rozsudek čj . 9 As 5/2010-
74) . Tento závěr vyplývá i z § 119a odst . 7
Nazar K . J . proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje,