8 Tdo 1016/2021

8 Tdo 1016/2021-578

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného K. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 4 To 278/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 129/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 5 T 129/2018, byl obviněný K. S. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odstavec 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. M., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 4 To 278/2020, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.) a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2.) dopustil tím, že: 1. dne 26. 11. 2017 v době okolo 16.00 hodin v XY nabídl, ze zištných důvodů, v úmyslu se obohatit, poškozenému T. M. k prodeji blíže nespecifikované vozidlo Škoda Octavia III. generace, bíle barvy, za částku 170 000 Kč s tím, že po poškozeném požadoval nejprve složení zálohy ve výši 30 000 Kč, následně po dohodě zálohu v částce 20 000 Kč, načež mu po složení uvedené zálohy na účet přislíbil dodat kupní smlouvu a vozidlo, přičemž tak neučinil a kupní smlouvu ani vozidlo poškozenému nedodal a finanční zálohu na vozidlo zaslanou na účet, který sdělil obviněný poškozenému, č. XY, dne 27. 11. 2017, nevrátil, respektive vrátil ji až dodatečně dne 15. 5. 2018, čímž poškozenému T. M., XY, způsobil škodu ve výši 20 000 Kč, 2. ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. 1 T 12/2016, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2016, odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 let, tj. od 2. 8. 2016 do 2. 8. 2019, přesto dne 26. 11. 2017 v době okolo 16.00 hodin v XY minimálně po ul. XY a dále na ul. XY, řídil jako řidič blíže nespecifikované vozidlo Škoda Octavia III. generace, bílé barvy.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 4 To 278/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal

nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a nerespektování presumpce neviny.

5. Obviněný vytýkal, že soudy nižších stupňů postupovaly tendenčně, prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazní návrhy podporující tvrzení, že skutek nemohl spáchat, bez dalšího zamítaly. Konstatoval, že jedinými přímými důkazy byly výpovědi poškozeného T. M., jeho družky M. L. a jeho známého L. L., tedy osob, které jsou na výsledku řízení zainteresovány. Odvolací soud v rozporu s právem na spravedlivý proces těmto výpovědím přisvědčil, aniž by zkoumal jejich důvěryhodnost a reflektoval, že jsou v rozporu s jeho výpovědí i listinnými důkazy týkajícími se přípravy smluvní dokumentace. Brojil proti zmínce soudu o jeho trestní minulosti a poukázal na čestné prohlášení Š.P., z něhož vyplývá, že jednání pod bodem 2. nemohl spáchat, a na protokol o předání vozidla ze dne 19. 11. 2017, který mu byl doručen T.K., z něhož se podává, že dne 26. 11. 2017 nemohl být přítomen předání vozidla. Z těchto důvodů existují důvodné pochybnosti o jeho vině, a to i s ohledem na předložené jízdenky na vlak a fotografie. Vyjádřil přesvědčení, že se odvolací soud dostatečně nezabýval všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení.

6. Rovněž obviněný namítal, že nebyl prokázán jeho úmysl, zejména s ohledem na to, když uhrazenou zálohu vrátil. Soudy nevěnovaly pozornost tomu, že z ustálené judikatury plyne, že v případě trestného činu podvodu musí úmysl existovat již v době uzavření smlouvy. Pokud by jeho úmysl skutečně existoval, zcela jistě by zálohu nevracel a tuto by si ponechal.

7. Podle obviněného poškozený k vymožení své pohledávky nevyužil instituty civilního práva a rovnou přistoupil k využití orgánů činných v trestním řízení pro svou osobní potřebu, kdy soudy pouze konstatovaly, že obviněný přestal komunikovat. Ze všech uvedených důvodů vytýkal i to, že soudy dostatečně s ohledem na učiněná skutková zjištění nerespektovaly princip ultima ratio.

8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 4 To 278/2020, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že část námitek směřujících výlučně do oblasti skutkových zjištění soudů formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Případný extrémní rozpor, jehož existence může odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, dovolatel nenamítl, přičemž tvrzené porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného. Ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo nevyplývá, že v případě rozporů mezi výpověďmi obviněného a svědků, byť by těmito svědky byl poškozený nebo osoby mající k poškozenému rodinný nebo přátelský či kamarádský vztah, by soudy byly bez dalšího povinny považovat za pravdivou výpověď obviněného. Důkazní řízení netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť jak nalézací soud (bod 7. odůvodnění rozsudku), tak i odvolací soud (bod 26. odůvodnění usnesení) akceptovatelným způsobem vyložily, proč považovaly provádění obviněným navrhovaných důkazů za nadbytečné. Poukázal na to, že skutková tvrzení dovolatele jsou poněkud zmatečná, když např. předkládá doklad o tom, že předmětné vozidlo bylo již dne 19. 11. 2017 předáno R. J., a současně se domáhá výslechu svědka M. P., který měl dne 26. 11. 2017 na jeho žádost řídit vozidlo na schůzku s poškozeným.

10. Námitka týkající se absence úmyslného zavinění je podle názoru státního zástupce též formulována jako skutková, neboť dovolatel uvádí, že jeho úmysl nebyl v řízení nade vší pochybnost prokázán. Na absenci úmyslu v době uzavírání smlouvy však nelze usuzovat ze skutečnosti, že peníze s odstupem několika měsíců vrátil, a to v době, kdy již ve věci na základě trestního oznámení poškozeného byly prováděny úkony trestního řízení. V takovém případě šlo o dodatečnou náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu, o které ani nelze říci, že by byla učiněna zcela dobrovolně.

11. V souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla uplatněna pouze výtka vztahující se k užití principu ultima ratio, avšak podle státního zástupce není důvodná, protože jednáním pachatele byly po formální stránce naplněny všechny znaky trestného činu. Skutečnost, že by k ochraně práv poškozeného subjektu mohlo být použito i prostředků práva občanského, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu. Skutečnost, že se poškozený T. M. nepokusil vymáhat částku 20 000 Kč v občanskoprávním řízení, proto nelze považovat za okolnost, která by bránila užití prostředků trestního práva vůči dovolateli. Dovolatel i tyto námitky uplatňuje v poněkud zmatečné podobě, když v souvislosti s odkazy na princip ultima ratio současně tvrdí, že nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu. Ze všech důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného K. S. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

13. Podle zásad na nichž je založeno dovolání jako mimořádný opravný prostředek platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

14. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby skutkový stav věci byl řádně zjištěn, neboť do těchto fází trestního řízení je svěřeno dokazování a s ohledem na to, se skutkovými okolnostmi Nejvyšší soud v dovolacím řízení může zabývat jen při zjištění extrémních vad.

15. V mezích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Podle obsahu podaného dovolání a skutečností plynoucí z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí a řízení jim předcházející byla zatížena nedostatky obviněným v dovolání vytýkanými.

18. Nebylo možné přisvědčit obviněnému, že by v řízení došlo k tzv. opomenutým důkazům. Zásadně totiž podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) platí, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil, že existenci tzv. opomenutých důkazů je třeba vyhodnocovat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

19. V posuzované trestní věci se soudy obou instancí návrhům obhajoby na doplnění dokazování věnovaly a ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily svůj postoj k nim (srov. bod 7. rozsudku nalézacího soudu, body 16., 26. usnesení soudu odvolacího). Nalézací soud konstatoval, že návrhy na doplnění dokazování zamítl jednak proto, že dosud provedené důkazy tvoří dostatečný řetězec důkazů prokazujících vytýkané jednání obviněného, jednak proto, že obviněným navrhované důkazy, které byly provedeny nad rámec důkazů navrhovaných obžalobou, nepřinesly v rámci prověření obhajoby obviněného ničeho, co by jeho tvrzení podpořilo, prokazovalo jiný průběh skutku či vyloučilo obviněného ze spáchání skutků jako pachatele, tedy že by tyto jím navržené důkazy vypovídaly v jeho prospěch, naopak.

Důkazy navrhované obviněným měly podle soudu spekulativní a manipulativní charakter a svědčily toliko o jeho schopnosti upravovat si a vykládat případně zjištěné skutečnosti v jeho prospěch. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o opakovaný výslech svědka L. L., shledal doplnění dokazování nadbytečným, poněvadž si lze jen stěží představit, že by si svědek s odstupem času pamatoval další skutečnosti, o nichž se nezmínil u hlavního líčení, kterému byl přítomen minimálně obhájce, jenž mohl činit doplňující dotazy.

Co se týče dalšího doplnění dokazování, jednak listinnými materiály, jednak výslechy svědků, dodal, že dokazování není bezbřehé a že nalézací soud provedl všechny nezbytné důkazy, které mu umožnily spolehlivě ustálit skutkový děj a také zvolit přiléhavou právní kvalifikaci. I tyto důkazní návrhy shledal nadbytečnými. Podle uvedeného postupu soudu nižších soudů lze dovodit, že právo obviněného na spravedlivý proces nebylo v souvislosti s prováděním důkazů porušeno.

20. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 a 9, body 8. a 9. rozsudku nalézacího soudu, body 9. až 17. a 25. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Odvolací soud v bodě 9. shrnul, že nalézací soud vycházel z procesně relevantních svědeckých výpovědí T. M., M. L., L. L., L. K., K. B., R. D. a R. J. a rovněž z listinných důkazů a stran trestní odpovědnosti a zdravotního stavu obviněného, zejména po psychické stránce, vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, zpracovaného znalci MUDr. Svatoplukem Sedláčkem a PhDr. Petrem Vavříkem. Soud druhého stupně v bodě 16. vysvětlil, proč ve shodě se soudem prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněného a proč se přiklonil k usvědčujícím důkazům v podobě obviněným rozporovaných výpovědí T. M., M. L. a L. L., které korespondovaly s dalšími shora zmíněnými důkazy. Nalézací soud v bodě 8. správně poukázal na významnou skutečnost, podle níž byl z bankovního účtu, na který poškozený T. M. zaslal předmětnou zálohu na koupi vozidla, v den připsání částky ve výši 20 000 Kč proveden výběr hotovosti ve výši 19 900 Kč formou převodu na jiný účet. Soud v této souvislosti přiléhavě konstatoval, že uvedená reakce na došlé finanční prostředky odpovídá jednak špatné finanční situaci obviněného, o níž vypovídala svědkyně L. K. a s níž se jí obviněný svěřoval, jednak svědčí o tom, že obviněný finanční prostředky očekával a ihned s nimi dále nakládal.

21. Při správnosti uvedených postupů dovolací soud pouze zmiňuje, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

23. Nejvyšší soud neshledal důvodnými výhrady obviněného, podle nichž se odvolací soud dostatečně nezabýval všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak zjistil, že odvolací soud na obhajobu obviněného řádně reagoval a věnoval jí patřičnou pozornost. V této souvislosti je vhodné zmínit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18.

12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II.

ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil.

K popírané subjektivní stránce projednávaného přečinu Nejvyšší soud připomíná, že u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje zavinění úmyslné (§ 13 dst. 2 tr. zákoníku), kteréžto je vybudováno na složce vědění (intelektuální) zahrnující vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Výtka obviněného zpochybňující závěr o naplnění subjektivní stránky stíhaného přečinu neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, jako i odůvodnění usnesení odvolacího soudu, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak volní, tak i vědomostní složku zavinění jakožto subjektivní stránky zmíněného přečinu. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že obviněný jednal v přímém úmyslu (bod 21.), neboť je evidentní, že si byl vědom skutečnosti, že před poškozeným předstírá záměr prodat motorové vozidlo, jehož nebyl majitelem, a na základě příslibu dodání vozidla a kupní smlouvy v návaznosti na úhradu finanční zálohy po poškozeném uhrazení této finanční zálohy požaduje, a přesto, že si toho byl vědom, a navzdory tomu, že věděl, že pokud mu poškozený zálohu v jím požadované výši uhradí, dojde na jeho straně k neoprávněnému obohacení, vyplacení zálohy požadoval a vyplacenou zálohu si posléze ponechal, je zřejmé, že porušení zájmu na ochraně cizího majetku, tj. porušení objektu trestného činu podvodu, chtěl způsobit [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku]. Obhajoba spočívající v tvrzení, že pokud by byl úmysl obviněného skutečně dán, nedošlo by k následnému vrácení zálohy, neobstojí. Okolnosti, za kterých k vrácení zálohy došlo, naopak závěr o úmyslném zavinění podporují. V tomto směru nelze než odkázat na argumentaci nalézacího soudu, který uvedl (bod 8.), že o podvodném úmyslu obviněného užít vozidlo k vylákání finančních prostředků od jiné osoby svědčí skutečnost, že k vrácení zálohy došlo nikoliv poté, co byl obviněný opakovaně upomínán poškozeným a svědkyní L.

K., ale až po podání trestního oznámení poškozeným a řešení věci orgány činnými v trestním řízení. Vrácení finančních prostředků soud důvodně vyhodnotil toliko jako plnění škody obviněného poté, co došlo k dokonání nezákonného jednání jeho osobou a naplnění všech formálních zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Námitka obviněného poukazující na dopad principu ultima ratio s ohledem na okolnosti zjištěné v posuzované věci, zejména že poškozený k vymožení své pohledávky nevyužil instituty civilního práva a obrátil se na orgány činné v trestním řízení, byť koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jej po obsahové stránce nenaplňuje, protože pro něj ve zkoumané věci nejsou dány objektivní podmínky.

25. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 aj.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i tzv. obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je na místě připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.

Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 atd.).

26. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.

zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

27. Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že obviněný skutkem pod bodem 1., jehož trestněprávní charakter zjevně zpochybňoval, naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu § 209 odst. 1 tr. zákoníku. I po formální stránce byly v posuzované věci všechny předpoklady pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených splněny. Čin obviněného zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů. Podstata jednání obviněného (uvedení v omyl poškozeného smyšlenou nabídkou prodeje vozidla za účelem vylákání zálohy ve výši 20 000 Kč) se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr.

zákoníku. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio proto nepřichází v úvahu. Podle konstantní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, či ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), došlo-li v rámci soukromoprávního vztahu ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.

V předmětné trestní věci se nejednalo o standardní soukromoprávní vztah, nýbrž o vztah mající formu občanskoprávního vztahu, ve kterém však jeden z účastníků, obviněný, jednal od počátku se záměrem, že nesplní povinnosti, které mu z tohoto vztahu vyplývají, a způsobí tak škodu na majetku druhého účastníka tohoto vztahu. Byla naplněna skutková podstata přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a neuplatnění prostředků trestního práva s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe by přicházelo v úvahu pouze v případě existence výjimečných závažných okolností, pro které by nebylo vhodné uplatňovat trestní represi.

Takové výjimečné okolnosti však v předmětné trestní věci dány nebyly. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k plošné negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku. Odvolací soud relevantně podotkl (bod 24.), že obviněný si byl dobře vědom své nepříznivé finanční situace, což bylo také nepochybně motivem jeho jednání. V souladu se soudy nižších stupňů a s přihlédnutím k osobě obviněného nutno konstatovat, že se nejednalo o exces v jeho jinak řádném životě zapříčiněný mimořádnou situací.

Obviněný byl v době páchání trestné činnosti velmi dobře obeznámen s důsledky podobného protiprávního jednání, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, že by se snažil situaci nějak řešit. Naopak - jeho vyhýbavé chování a nečinnost přiměly poškozeného k podání trestního oznámení. Proto ani skutečnost, že obviněný zálohu pod tíhou probíhajícího přípravného řízení vrátil (čímž uhradil škodu způsobenou trestnou činností), nemůže být v tomto případě dostačujícím podkladem pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku.

29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného K. S. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 10. 2021

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Vypracoval: Mgr. Pavel Göth