8 Tdo 1035/2025

8 Tdo 1035/2025-1086

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání obviněného J. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 7 To 50/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 18/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 98 T 18/2024, byl obviněný J. U. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože a sekáčku tam blíže specifikovaných. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným nezletilému AAAAA (pseudonym) ve výši 2 404 720 Kč, nezletilé BBBBB (pseudonym) ve výši 2 404 720 Kč, I. K. ve výši 868 240 Kč, V. K. ve výši 868 240 Kč, G. K. ve výši 500 000 Kč, I. M. ve výši 500 000 Kč, R. M. ve výši 500 000 Kč, všem jmenovaným poškozeným včetně úroků z prodlení ve výši 12,00 % ročně z přiznané částky od 3. 3. 2025 do zaplacení. Dále mu byla uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 5 812 Kč a České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození nezletilý AAAAA, nezletilá BBBBB, I. K. a V. K. se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o trestu a výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Rozsudek napadli odvoláními směřujícími proti výroku, jímž byli se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, také poškození nezletilý AAAAA, nezletilá BBBBB, V. K. a I. K. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 7 To 50/2025, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože a sekáčku tam blíže specifikovaných. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených nezletilého AAAAA, nezletilé BBBBB, V. K. a I. K. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době mezi 9:30 hodin a 10:30 hodin dne 22. 12. 2023 v dětském pokoji společně obývaného bytu na adrese XY, XY, po předchozí hádce fyzicky napadl svou družku N. K., a to tak, že ji nejprve z kuchyně přineseným kuchyňským nožem o celkové délce 33 cm, s délkou čepele 20 cm a šířkou čepele 4,5 cm, zasadil 25 bodných a bodnořezných ran a 5 řezných ran do hlavy, krku, zad, hrudníku, obou horních končetin a pravého stehna, poté, co mu nůž násilím odebrala jeho matka J. U., přítomná v bytě, obviněný šel opět do kuchyně, kde vzal sekáček na maso o celkové délce 28 cm, s délkou čepele 15,5 cm a šířkou čepele 7,5 cm, s kterým se vrátil do dětského pokoje, kde ležící a v té době ještě živé poškozené zasadil 11 sečných ran do pravé části hlavy a levé horní končetiny, v důsledku zasazených ran poškozená N. K. utrpěla zakrvácení pravé pohrudniční dutiny, zevní krvácení při přetětí pravé podklíčkové žíly, krevní výron pod omozečnice levého temenního a spánkového laloku mozku při sečných ranách hlavy, vdechování krve do dýchacích cest z prokrváceného bodného kanálu pravé plíce a průbodu průdušnice, náhlou vmezeřenou rozedmu plic, napolykání krve do žaludku, povšechnou náhlou nedokrevnost vnitřních orgánů s šokovými ledvinami, vzduchovou embolii s přítomností vzduchu v pravé komoře srdeční při přetětí pravé podklíčkové žíly, náhlé rozšíření pravé komory s krevními výronky pod srdeční nitroblánou a otok mozku, když bezprostřední příčinou smrti poškozené N. K., která během útoku trvajícího několik desítek vteřin až málo minut intenzivně vnímala jednak výraznou bolestivost utrpěných poranění, jednak vzhledem k masivnímu krvácení z ran, si plně uvědomovala, že umírá a nemá možnost úniku či dovolání se pomoci, byl úrazový šok v kombinaci se vzduchovou embolií.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 7 To 50/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. a namítl, že nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, pokud se jedná o výrok o trestu, jímž mu byl vyměřen výjimečný trest, který považoval za nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou proporcionality, čímž bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces.

5. S odkazem na ústavní povahu zásady přiměřenosti trestních sankcí, která je předpokladem obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, zdůraznil, že jde-li o ukládání trestu odnětí svobody, je nutno zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele je proporcionálním zásahem či nikoliv. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů dostatečně nepřihlédly k jeho osobním poměrům, polehčujícím okolnostem i okolnostem spáchání daného skutku. Odvolací soud se vůbec nezabýval jeho argumenty, kterými poukazoval na emocionálně náročné období, kterým si před spácháním skutku procházel.

Jednalo se o úmrtí otce, vzájemné hádky a vyhrožování poškozené odchodem ze společné domácnosti, kdy opakovaně uváděla, že dcera není jeho biologická dcera a připraví jej o ni. Tyto okolnosti pak vedly ke spáchání skutku, kterého hluboce a upřímně lituje a je si vědom jeho závažnosti i zavrženíhodnosti. Konstatoval, že jednal v silném rozrušení, zkratově a v afektu. Poškozené po uvědomění si, čeho se dopustil, zavolal první pomoc a následně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Soudy řádně nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost ani skutečnost, že předtím nikdy nespáchal žádný násilný trestný čin.

Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval jeho argumentem, že v řízení u soudu prvého stupně bylo postupováno v rozporu s ústavní zásadou presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo, když neuzavřel v jeho prospěch, že jeho schopnost ovládat své jednání byla snížena způsobem podstatným. V rozsudcích soudů obou stupňů pak absentuje bližší úvaha o formě jeho zavinění. Dovolatel měl za to, že je namístě uložit mu trest mírnější, a to s ohledem ke všem okolnostem, skutečnosti, že prohlásil vinu, čímž podstatně zkrátil dobu řízení, i jeho osobním poměrům, ve výměře okolo 19 let.

Zdůraznil, že ve vazbě i ve výkonu trestu se choval vždy řádně a v době, kdy byl omezen na osobní svobodě, neměl žádný problém se zneužíváním návykových látek, ve věznici se zapojuje do různých programů a je motivován v budoucnu vést řádný život, proto není splněna podmínka podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, podle které je možnost nápravy obzvláště ztížena.

6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 7 To 50/20215-1000, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2025, č. j. 98 T 18/2024-939, ve výroku o trestu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že mu uloží trest mírnější.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného k námitkám týkajícím se porušení zásady in dubio pro reo, když soud v jeho prospěch neuzavřel, že jeho schopnost ovládat jednání byla snížena podstatným způsobem, a že rozhodnutí neobsahují bližší úvahy o formě zavinění, uvedl, že tyto neodpovídají dovolacím důvodům, nadto obviněný učinil prohlášení viny podle § 206c tr. ř. Pokud dovolatel označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neuvedl, kterou ze dvou variant mínil uplatnit, navíc tak učinil v situaci, která uplatnění tohoto dovolacího důvodu nesvědčí, když odvolání obviněného bylo věcně přezkoumáno a na jeho podkladě došlo k částečné změně napadeného rozsudku. Pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit argumentaci obviněného, která míří do výroku o trestu. Zdůraznil, že nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, což je stěžejní náplň argumentace dovolatele v nyní posuzované věci, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Přesto státní zástupce uvedl, že všechny okolnosti obviněným zmiňované byly ve skutečnosti předmětem úvah obou soudů.

8. Pod uplatněný dovolací důvod však je podle státního zástupce podřaditelná námitka nesplnění podmínek § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Argumentaci obviněného ohledně toho, že nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, považoval za zcela neopodstatněnou, protože vůbec nereflektuje obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž tuto podmínku skutečně nepovažoval za splněnou. Soudy naopak považovaly za splněnou podmínku první, tedy velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, s čímž souhlasil i státní zástupce. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání nezpochybnil naplnění podmínky velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu, jestliže uvedl, že si je vědom závažnosti a zavrženíhodnosti skutku. Státní zástupce upozornil, že obviněný jednal mimořádně zavrženíhodným způsobem, svou oběť usmrtil (nenapravitelný následek) zvlášť trýznivým způsobem, když jí zasadil celkem 41 bodných, řezných a sečných ran dvěma různými smrtícími nástroji, přičemž po první sérií útoků nožem, jež přerušila svým zásahem jeho matka, nikoli sám obviněný, si šel ještě pro důraznější vražedný nástroj, sekáček na maso, jímž svůj vražedný atak dokončil. Jak zcela trefně poznamenal odvolací soud, obzvlášť hrůznou okolností bylo, že obviněný takto krutě postupoval před zraky dvou nezletilých dětí oběti, jimž bylo 3 a 5 let, a obviněného úporně prosily, aby jejich mámě neubližoval. Nadto se tak stalo těsně před Vánoci. Bylo by možno dále pokračovat ve vylíčení velmi bestiálního činu obviněného a stejně by to nepostačilo k dostatečnému vylíčení všech hrůz, jež si v prvé řadě poškozená zemřelá, která si plně uvědomovala prožívanou bolest a fakt, že umírá bez jakékoli možnosti záchrany, a ale i další osoby přítomné na místě činu musely projít. V dalším proto státní zástupce odkázal na vyhodnocení odvolacího soudu v jeho odůvodnění a učinil závěr, že o opodstatněnosti uložení výjimečného trestu na podkladě splněné podmínky velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu nelze mít ani nejmenší pochybnost. Opakovanou výhradu obviněného ohledně nesplnění podmínek uvedených v § 54 odst. 2 tr. zákoníku tak označil za zcela lichou.

9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv Nejvyšší soud poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

12. Předně nutno konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však v dané věci nepřichází v úvahu, a to v žádné jeho variantě, jelikož napadeným rozsudkem nebylo odvolání obviněného zamítnuto, ale odvolací soud sám z podnětu jeho odvolání směřujícímu proti výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy poškozeným rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, jak bylo rekapitulováno v úvodní části tohoto usnesení. Byť odvolací soud odvolání obviněného zcela nevyhověl a z jeho podnětu došlo toliko k částečné úpravě formulace výroku o trestu, resp. jeho doplnění, nelze na jeho rozhodnutí nahlížet jako na zamítavé, neboť odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému.

13. Druhý dovolatelem citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Dovolatel namítl, že trest mu uložený byl nepřiměřeně přísný, když soudy nezohlednily jeho argumenty týkající se jeho v době skutku nepříznivé situace z důvodu smrti otce a hádek se zemřelou poškozenou, polehčující okolnosti i poměry obviněného, nevyjádřily se k formě zavinění a v rozporu s pravidlem in dubio pro reo na základě provedených důkazů neuzavřely, že jeho schopnost ovládat své jednání byla snížena podstatným způsobem, jakož i nenaplnění podmínky uvedené v § 54 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení výjimečného trestu.

15. Tyto námitky však převážně žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

16. Třebaže Nejvyšší soud opakovaně připustil, že námitku směřující proti absenci podmínek uložení výjimečného trestu ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku lze uplatnit i s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak zmínil i státní zástupce ve svém vyjádření, platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) možno v dovolání zásadně úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

17. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

18. Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod [popř. pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] tak lze podřadit výhradu dovolatele, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu předpokládané v ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku.

19. Pachatele zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku lze potrestat odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

20. Výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let tedy může být uložen za splnění některé z těchto alternativně stanovených podmínek: a) závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo b) možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Podmínky pro uložení mírnější alternativy výjimečného trestu jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich. Kromě toho musí být zároveň splněny obecné podmínky uvedené v § 54 odst. 1 větě druhé tr. zákoníku, tedy že jde o takový zvlášť závažný zločin, u kterého trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení výjimečného trestu.

21. V posuzované věci zákonem uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody splněny byly, neboť obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za nějž výjimečný trest lze uložit. V projednávané věci byla navíc splněna i podmínka vyžadovaná ustanovením § 54 odst. 2 tr. zákoníku v její první alternativě, tj. že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká.

22. K velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu lze v obecné rovině uvést, že se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu podle hledisek uvedených zejména v ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost trestného činu. Již podle samotného okruhu skutkových podstat, které dovolují uložení výjimečného trestu, je zřejmé, že jednak jde o zvlášť závažné zločiny, a navíc z této kategorie zločinů o ty zločiny, jejichž typová závažnost je ještě vyšší, než jaká postačuje pro zařazení mezi zvlášť závažné zločiny podle hledisek uvedených v § 14 odst. 3 tr.

zákoníku. Naplnění zákonných znaků některé z vyjmenovaných skutkových podstat tedy samo o sobě nepostačuje pro odůvodněný závěr, že jde o velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu. Každé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, které dovoluje uložení výjimečného trestu, jej obsahuje jen jako přísnější alternativu ke kratšímu trestu odnětí svobody do dvaceti let. Proto uložení výjimečného trestu bude mít oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, půjde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let.

Velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu v tomto smyslu ovšem nebude možné zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. Proto na velmi vysokou závažnost takového zločinu je nutno usuzovat ze souhrnu ostatních kritérií, tedy z objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností spáchání činu) a ze subjektivní stránky (zejména z míry zavinění pachatele, z jeho pohnutky, záměru nebo cíle).

Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku [viz § 54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Tuto úroveň závažnosti by mohlo odůvodňovat též spáchání více zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, spáchání zločinu v souběhu s jiným zvlášť závažným zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu [např. u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) až j) tr.

zákoníku], spáchání zvlášť závažného zločinu, za nějž lze uložit výjimečný trest, v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů, anebo spáchání takového zločinu za intenzivnějšího naplnění více přitěžujících okolností (§ 42 tr. zákoníku) apod.

Jestliže okolnost, pro kterou by měla být závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z hlediska ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 736 až 738].

23. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že není třeba zabývat se zákonnou podmínkou spočívající v obzvlášť ztížené možnosti nápravy pachatele. Nalézací soud sice v odůvodnění výše trestu neuvedl, kterou z podmínek pro uložení výjimečného trestu považoval za naplněnou, odvolací soud, který výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu při jeho nezměněném druhu i výši korigoval doplněním zákonného ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku i správného označení trestu jako výjimečného, však v odůvodnění svého rozhodnutí upřesnil, že za naplněnou je nutno považovat prvou alternativní podmínku pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku pro vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného činu. Naopak k druhé alternativní podmínce podle citovaného ustanovení výslovně uvedl, že možnost nápravy pachatele za obzvláště ztíženou s ohledem na závěry uvedené ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie nepovažoval (bod. 17 odůvodnění rozsudku).

24. Odvolací soud, který obviněnému výjimečný trest odnětí svobody ve výměře 23 let podle citovaného ustanovení ve finální podobě ukládal, souhlasil se soudem prvního stupně, pokud šlo o stanovení výše i druhu trestu s ohledem na závažnost spáchaného činu a hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Soud prvního stupně totiž vyzdvihl, že obviněnému polehčuje prohlášení viny, jímž podstatně zkrátil řízení před soudem, v němž kriticky hodnotil své jednání a litoval ho, jakož i to, že ačkoli byl obviněný v minulosti sedmkrát odsouzen pro trestný čin, nelze k žádnému odsouzení přihlížet, a je proto třeba na něj hledět jako na osobu bezúhonnou.

Výrazně negativně pak vnímal okolnosti spáchání skutku, kdy se zaměřil na partnerský vztah obviněného se zemřelou poškozenou, který se vyznačoval hádkami, rozchody, oboustrannými fyzickými útoky, nevěrami a žárlivostí, neopomněl úmrtí otce obviněného krátce před skutkem, ale i jeho nedůvodné podezřívání zemřelé poškozené z usmrcení jeho otce, kdy krátkodobá paranoidita u obviněného vznikala v důsledku dřívějšího abusu metamfetaminu, dále vzal v úvahu i bezmoc, kterou obviněný cítil a lehkou podnapilost, která odbrzdila jeho již tak oslabené sebeovládání, kdy může dojít k afektu a fyzickému útoku vůči osobě, která v pachateli začala vzbuzovat nenávist, avšak měl za to, že takové hnutí mysli a jeho následky obviněného nijak neomlouvají.

Za silně přitěžující pak považoval skutečnost, že obviněný poškozenou začal bodat v dětském pokoji před zraky jejich společných dětí ve věku tří a pěti let, kdy jej nezastavil ani jejich křik, ani aktivní obrana poškozené, naopak si po přerušení jeho útoku matkou a vytrhnutí nože z rukou odešel do kuchyně pro účinnější zbraň a ve vražedném počínání pokračoval, kdy celkem použil 41 bodných, řezných a bodnořezných ran. Poukázal i na znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že schopnost obviněného se ovládat byla snížena zhruba na střed mezi podstatným a nepodstatným snížením této schopnosti, což nesnižuje jeho vinu.

Soud prvého stupně se zaměřil i na osobnost obviněného a jeho věk, kdy zdůraznil, že tento měl na svých nedostatcích (emoční labilita, výbušnost, užívání návykových látek) jako zodpovědný otec dvou dětí ve vztahu pracovat. Přihlédl i k nemajetnosti obviněného, která může mít za následek neschopnost finančně odčinit duševní útrapy příbuzných poškozené, proto jedinou hmatatelnou satisfakcí, které se jim pravděpodobně dostane, bude vědomí, že obviněný byl za svůj čin postižen citelným trestem (bod 9.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

25. Odvolací soud však považoval za potřebné doplnit i odůvodnění samotného posouzení podmínek pro uložení výjimečného trestu. Zdůraznil, že mimořádnost závažnosti činu obviněného je dána jak co do způsobu provedení, tak co do intenzity a následků útoku. Poukázal na množství a povahu zasazených ran i množství a typ nástrojů, které k jeho útoku použil, kdy měl za to, že tyto se ve svém komplexu už výrazně blíží i naplnění znaku spáchání činu zvlášť surovým způsobem podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (pozn. podle něhož byl čin kvalifikován s ohledem na naplnění jeho alternativního znaku zvlášť trýznivého způsobu provedení činu). Za obzvlášť hrůznou a lidsky těžko pochopitelnou označil okolnost, že k útoku došlo v bytě přímo před zraky nezletilých dětí těsně před Vánoci, které celou situaci vnímaly a obviněného prosily, aby jejich matce neubližoval. Podle odvolacího soudu ukazuje takové jednání na extrémní necitelnost pachatele i jeho naprostou lhostejnost k bezprostřednímu dopadu vlastního činu na blízké osoby, včetně vlastních dětí. Tato skutečnost významně zvyšuje míru bezcitnosti, s níž byl čin proveden, a svědčí o jeho mimořádné zavrženíhodnosti. Poukázal i na to, že poškozená v průběhu útoku kromě vlastního utrpení vnímala i přítomnost svých dětí, jejich křik a zoufalé prosby, a její bezmoc v dané situaci byla znásobena právě vědomím, že její smrt probíhá před očima malých dětí, o které pečovala, což muselo intenzivně prohloubit její utrpení, čímž se dále zhoršuje celkové vyznění skutku. Vedle toho posuzoval i okolnosti na straně obviněného, který se činu dopustil ve věku 30 let, dlouhodobě vykazoval znaky osobnostní poruchy, emoční labilitu, impulzivitu, afektivní výkyvy, které byly zhoršovány dlouhodobým zneužíváním návykových látek, čehož si byl obviněný podle svého vyjádření vědom. I odvolací soud se zabýval dovolatelem zdůrazňovanou schopností obviněného ovládat své jednání a v souladu s provedeným dokazováním, a to znaleckým posudkem vypracovaným znalkyněmi z oboru psychiatrie a klinické psychologie, podle něhož byla tato schopnost obviněného snížena zhruba na střed mezi podstatným a nepodstatným snížením, uzavřel, že tato schopnost nebyla snížena natolik, aby bylo možné uvažovat o snížené příčetnosti. Trest odnětí svobody v trvání 23 let, tedy ještě blíže ke spodní hranici výjimečného trestu, považoval odvolací soud za zákonný, přiměřený a zcela odůvodněný, neboť závažnost zvlášť závažného zločinu je s ohledem na uvedené velmi vysoká (bod 16. odůvodnění jeho rozsudku).

26. Hlediska akcentovaná odvolacím soudem korespondují s požadavkem, že uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let.

27. Odvolací soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu a jeho závěry jsou vyvážené. Lze souhlasit, že zejména z hlediska výše vyjmenovaných okolností spáchání činu, zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu a jeho následků nejen na samotné poškozené, ale i na dětech, které si navždy ponesou vzpomínku brutální vraždy své matky, je skutečně závažnost projednávaného zvlášť závažného zločinu velmi vysoká, a to v míře vyžadované pro naplnění podmínky pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr.

zákoníku, jehož aplikace byla i podle Nejvyššího soudu namístě. S ohledem na výčet všech těchto okolností již nehraje vysokou roli zavinění obviněného, které soudy při úvahách o trestu nezmiňovaly, to však neznamená, že je opomněly (viz bod 4. na str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde tento uzavřel, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem přímým). Pokud jde o dovolatelem zdůrazňovanou otázku zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), pak nelze než připomenout, že podobně jako u nepříčetnosti se jedná o otázku právní, a proto její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení a je nutno ji zkoumat vždy konkrétně jen ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele.

Ani podle platné úpravy pak není nutně polehčující okolností, poněvadž nemusí vždy znamenat nižší závažnost spáchaného trestného činu pro společnost a odůvodňovat uložení mírnějšího trestu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 41/1976, s. 220 a 221, a č. 30/2005-II. Sb. rozh. tr.). Zmenšená příčetnost jednak obvykle zvyšuje stupeň nebezpečnosti osoby pachatele a jednak zpravidla snižuje míru jeho zavinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 55/2013), a proto může mít s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu význam při zvažování aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr.

zákoníku) a povahy a závažnosti trestného činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku), a to včetně možností nápravy pachatele. V daném případě však oba soudy nižších stupňů na základě učiněných skutkových zjištění správně dospěly k právnímu závěru, že ačkoliv byla ovládací schopnost obviněného v době činu narušena, nebyla dotčena natolik, aby se jednalo o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Znalkyně MUDr. Petra Kordová a PhDr. Jitka Skramuská, které na obviněného vypracovaly znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie (str.

515–549), shledaly, že tato schopnost byla snížena přibližně na střed mezi podstatným a nepodstatným snížením, tedy ani podle znalkyň nebyla snížena podstatným způsobem, proto stejný závěr soudu nemůže být v rozporu s provedeným dokazováním ani pravidlem in dubio pro reo, jak neopodstatněně tvrdil dovolatel. Byť schopnost obviněného ovládat jednání byla snížena (nikoliv však relevantně), nebylo to možno klást mu ku prospěchu, a to právě s ohledem na skutečnost, že obviněný si byl po dlouhou dobu své výbušné a afektivní povahy vědom, přesto na odstranění těchto svých osobnostních nedostatků nepracoval.

K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.

Uložení výjimečného trestu ve výměře 23 let s ohledem na veškeré okolnosti, velmi vysokou závažnost činu i osobnost pachatele tak bylo podle Nejvyššího soudu zcela adekvátní a přiměřené.

28. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání z části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a z části se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné, proto je (jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu