8 Tdo 1063/2012-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o
dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9.
2011, sp. zn. 4 To 291/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 51/2011, t a k t o :
I.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9.
2011, sp. zn. 4 To 291/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6.
2011, sp. zn. 12 T 51/2011, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011,
sp. zn. 12 T 51/2011, v odsuzující části týkající se obviněného P. S. z r u š
u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí, resp. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. S. n e b e r e do vazby.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, ve
spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, byl
obviněný P. S. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b),
písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výroku
tohoto rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a rozsudek obsahuje
rovněž zprošťující výrok, jímž byl obviněný P. S. zproštěn obžaloby pro skutky,
jimiž se měl dopustit trestných činů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 205 odst. 2 tr. zákoníku a legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. S.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného přečinu
dopustil tím, že:
l) společně se spoluobviněným P. S. v blíže nezjištěné době od 15.00 hodin do
18.00 hodin dne 22. 11. 2009 v B. na ulici K. u domu odcizili motorové vozidlo
tovární značky Škoda Fabia, černé metalízy, tak, že P. S. otevřel uzamčené
dveře vozidla nezjištěným způsobem a po rozlomení spínací skříňky vozidlo
nastartoval a P. S. po celou dobu hlídal, aby nebyli přistiženi, a poté P. S. s
vozidlem přejel do obce Ž. (okr. P.), kde jej na vozovce u domu v 19:33 hodin
po pronásledování hlídkou policie odstavil a z místa utekl, a vozidlo zde bylo
policií následně zajištěno, čímž způsobili poškozené společnosti Jimaro, s. r.
o., se sídlem v B., A., škodu ve výši 333 120 Kč,
2) sám v blíže nezjištěné době od 14.00 hodin do 15.00 hodin dne 20. 1. 2010 v
B. na ulici D. odcizil vozidlo tovární značky Škoda Octavia combi, černé
metalické barvy, tak, že po poškození zámku levých předních dveří nezjištěným
způsobem vnikl do vozidla, vylomil spínací skříňku a s vozidlem odjel do K. na
ulici N., kde je odstavil před jeho dalším převozem, přičemž z vozidla odcizil
elektrickou vrtačku nezjištěné značky a výrobního čísla, elektrické bourací
kladivo nezjištěné značky a výrobního čísla, černý plastový kufr s nářadím a
další drobné nářadí, přičemž vozidlo bylo mezitím dne 22. 1. 2010 ve 18:30
hodin policií nalezeno a zajištěno, čímž způsobil poškozenému B. D. škodu
odcizením vozidla ve výši 106 700 Kč a škodu odcizením věcí z vozidla ve výši 3
290 Kč.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný P. S. napadl odvoláním
směřujícím proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, bylo podané odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítnuto jako nedůvodné.
Následně obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím
obhájce v zákonné lhůtě obsáhlé dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině
i trestu. Explicitně v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst.
2 písm. a) tr. ř., a to aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, resp. v řízení předcházejícím vydání napadeného
rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
V úvodu mimořádného opravného prostředku podotkl, že ačkoliv si je vědom důvodů
obsažených v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který vymezuje povahu a dosah
dovolání z hlediska hmotně právních vad, a tedy že nelze hodnotit správnost a
úplnost provedeného dokazování, domnívá se, že jím označené zpochybnění
správnosti kvalifikace skutku přečinu krádeže podle § 205 odst. l písm. b),
odst. 2, 3 tr. zákoníku [v dovolání je nesprávně uveden § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] je v souladu s výše uvedenými dovolacími důvody,
a to i přesto, že jeho dovolání se v části opírá o námitky zasahující do
skutkového stavu.
Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval jednak v tom, že
nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, jímž byl uznán vinným,
a to jak po stránce subjektivní, tak objektivní. Meritum jeho námitek ale
spočívalo v tvrzení, že nalézací soud se dostatečně nevypořádal s důkazy, které
byly během hlavního líčení provedeny, a při hodnocení provedených důkazů k jeho
osobě se částečně odchýlil od skutkového stavu a částečně pro něho příznivé
okolnosti pominul. Hlavní pochybení dovolatel spatřoval v tom, že ohledně
skutků popsaných pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně byl kladen
nepřiměřený důraz na nepřímý důkaz, a to pachovou stopu, přitom se však ve
vztahu k dokazované skutečnosti jedná o důkaz zcela osamocený. V té souvislosti
připomněl, že v demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování není
výslovně zařazena metoda pachových stop, jejich snímání, vyhodnocování a
použití v trestním řízení. Přitom fakt, že pět kriminalistických metod bylo v
ustanoveních § 104a - 104e tr. ř. výslovně označeno za zvláštní způsoby
dokazování a pachové stopy nikoliv, založilo otevřenou diskuzi odborné
veřejnosti, kdy a za jakých okolností může, či nemůže být pachová stopa
podpůrným důkazem v trestním řízení. Jestliže obecnou věrohodnost důkazu
pachové zkoušky nelze žádnými metodami přezkoumat, pak o tento nepřímý a pouze
podpůrný důkaz nelze opřít závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že
ztotožněná osoba z pachové stopy se jednoznačně a bez pochybností dopustila
trestného činu. V té souvislosti namítl i to, že mu byl soudy zamítnut návrh na
výslech techniků, kteří se podíleli na snímání pachových stop na místě činu, a
z toho důvodu nebyl v tomto řízení – mimo listinnou podobu – objektivizován
stav kvality provedených snímání otisku pachových stop jakožto bezchybného
kriminalistického technického úkonu. Při té příležitosti vznesl obviněný vícero
pochybností a otázek k jednotlivým technickým detailům správného pořizování
důkazu v podobě pachové identifikace. Obviněný ještě dodal, že sice i samotný
Ústavní soud nezpochybňuje a priori obecnou věrohodnost důkazu pachovou
zkouškou, avšak na druhé straně z obsahu jeho judikatury vyplývá, že tato
metoda je značně subjektivní a musí být k uznání viny objektivizována dalšími
prostředky a řetězcem dalších přinejmenším nepřímých důkazů. To se v daném
případě nestalo.
V souladu s obhajobou uplatněnou již v předchozím řízení obviněný znovu
nastínil, že se v jeho případě jedná o jakýsi „komplot“ policie vůči jeho
osobě. V té souvislosti zpochybnil pravdivost výpovědi policistů, opakoval svá
tvrzení, že byl v inkriminované době pečlivě sledován policií, a nemohl se tedy
skutků kladených mu za vinu dopustit. Vyjádřil proto přesvědčení, že došlo k
nezákonné manipulaci s předmětnými pachovými stopami v jeho neprospěch, přičemž
zmiňuje, že proti kriminalistům, kteří prováděli úkony spojené s jeho
podezřením z trestné činnosti, nyní probíhá vyšetřování Generální inspekcí
bezpečnostních sborů pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 tr. zákoníku.
Další pochybení nalézacího soudu obviněný spatřoval v tom, že v odůvodnění
rozsudku se náležitým způsobem nevypořádal s jeho návrhy na doplnění
dokazování, nevysvětlil, proč neprovedl např. výslech kriminalistů - techniků
zajišťujících pachové stopy, proč nebyly doloženy záznamy kamerových systémů
apod. Jestliže tak soud neučinil, zatížil své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval
v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod
i v č1. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatel
brojil proti tomu, že nedošlo k logickému odůvodnění, jak se mohla dostat do
předmětného vozidla jeho pachová stopa, a to dokonce na sedadlo řidiče, když ve
skutečnosti ze záznamu kamerového systému z benzinové čerpací stanice vyplývá,
že měl řídit P. S., přičemž naopak neexistuje v tomto vozidle žádná pachová
stopa spoluobviněného P. S. Jedná se vlastně o jediný nepřímý důkaz k tomuto
skutku. Dále napadl i právní kvalifikaci činu s tím, že skutek byl spáchán za
účinnosti předchozího trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12.
2009, podle jehož § 247 odst. 2 byl ohrožen sazbou odnětí svobody pouze v
rozpětí 6 měsíců až 3 léta, kdežto soud aplikoval vůči jeho osobě § 205 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku se sazbou odnětí svobody v rozpětí 1 roku až 5 let.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku poznamenal, že i
v tomto případě je rozhodnutí o jeho vině založeno pouze na zajištěné pachové
stopě, když navíc vůbec nebyla zvažována aplikace § 207 nebo § 214 tr. zákoníku.
Své dovolání pak uzavřel v tom smyslu, že jakkoliv vysoký stupeň podezření sám
o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující
výrok soudu. Vytkl, že soudy byly při hodnocení jeho obhajoby a důkazních
návrhů ovlivněny jeho trestní minulostí. Tvrdil, že orgány činné v trestním
řízení zcela ignorovaly obsah důkazů a soudy založily výrokové části svých
rozhodnutí na zcela vadných závěrech, neboť nedostály povinnostem plynoucím z
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a § 207 tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, i rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, a aby Městskému soudu v
Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po zevrubné rekapitulaci
podaného dovolání uvedl, že úvodní námitky o tom, že nebyly naplněny znaky
uvedeného trestného činu, zůstaly ve zcela obecné rovině, když dovolatel
neuvádí jedinou konkrétní výhradu, která by se týkala nesouladu skutkových
zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného
hmotně právního posouzení. Zcela obecně a nekonkrétně formulované námitky
dovolatele týkající se údajného nenaplnění znaků skutkové podstaty daného
trestného činu proto podle názoru státního zástupce nejsou způsobilé založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Připomněl, že naprostá většina námitek dovolatele směřuje výlučně do oblasti
skutkových zjištění. Obviněný v podstatě vytýká, že byl uznán vinným toliko na
podkladě pachových stop zajištěných v odcizených vozidlech, a současně
spekuluje o jakémsi komplotu orgánů policie proti jeho osobě. Dále brojí proti
tomu, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, které se ovšem týkaly spíše
kvality práce Policie České republiky nežli existence či neexistence
skutečností uvedených v tzv. skutkových větách. Námitky skutkového charakteru
však deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani
jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce měl za to, že pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou
tolerancí podřadit pouze spíše okrajově uplatněné námitky týkající se časové
působnosti trestních zákonů v případě dílčího útoku pod bodem 1) výroku o vině
a možné jiné právní kvalifikace skutku v případě dílčího útoku pod bodem 2)
výroku o vině. Tyto námitky však nepovažoval za důvodné. Skutek pod bodem 1)
výroku o vině se sice stal ještě za účinnosti předchozího trestního zákona,
obviněný ovšem pomíjí skutečnost, že byl uznán vinným pokračujícím trestným
činem, přičemž další útok byl spáchán dne 20. 1. 2010, tj. již za účinnosti
trestního zákoníku. U pokračujícího trestného činu se za dobu spáchání činu
považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo ukončeno jednání
při posledním útoku. Jestliže byl poslední dílčí útok pokračujícího trestného
činu spáchán za účinnosti novější právní úpravy, pak se podle této právní
úpravy posuzují i dílčí útoky spáchané za dřívější právní úpravy, pokud byly
podle této dřívější právní úpravy trestné. Pokud se týká právní kvalifikace
dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině, pak dovolatelem zmiňovaná právní
kvalifikace trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr.
zákoníku přichází v úvahu tehdy, jestliže pachatel s věcí disponoval pouze
dočasně a po relativně krátkou dobu; mimo krátkodobosti užívání je ovšem nutné,
aby pachatel sám jakýmkoli způsobem poškozenému věc vrátil nebo ji alespoň
zanechal na takovém místě a za takových okolností, že nad ní vlastník nebo
oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc. Ze skutkových zjištění
popsaných v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný vozidlo odcizené dne 20. 1.
2010 odstavil v K. před dalším převozem, přičemž vozidlo zde následně bylo dne
22. 1. 2010 nalezeno Policií České republiky. Dovolatel tedy sice disponoval s
vozidlem po kratší dobu, vozidlo se však vrátilo do dispozice poškozeného
naprosto nezávisle na jednání obviněného, a proto bylo použití kvalifikace
podle § 207 tr. zákoníku vyloučeno. Stejně tak nepřicházelo vůbec v úvahu
použití další obviněným zmiňované právní kvalifikace trestného činu podílnictví
podle § 214 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopouští pachatel, který
způsobem v tomto zákonném ustanovení uvedeným nakládá s věcí získanou trestným
činem jinou osobou; dovolatel se ovšem podle skutkových zjištění předmětného
osobního automobilu zmocnil sám.
Jelikož v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněna ani ta v úvahu
přicházející část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle
které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v
předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze
podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné,
a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto poté, co
odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu
prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení
napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však v minulosti již opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS
554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná
realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze
vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze
i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04,
IV. ÚS 570/03 aj.).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl –
posuzováno s určitou dávkou benevolence – uplatněn relevantně v těch částech, v
nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutků. Z
textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala
ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem
porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního
řízení. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že ve vztahu k otázce
ztotožnění obviněného s osobou pachatele obou případů vloupání nemají skutková
zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i
Krajský soud v Brně, jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím
zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a
6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a
to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného
hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v
trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato
zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení,
důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i
věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které
důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými
právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním
řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy bezezbytku nedostály.
Obviněný P. S. popřel, že by se dopustil činů, jimiž byl uznán vinným. Soud
prvního stupně ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku ve
vztahu ke zjištění viny P. S. vyslechl spoluobviněného P. S., k dispozici měl
dále výpověď uživatele vozidla M. V., protokol o ohledání místa činu a odborné
vyjádření z oboru pachové identifikace vztahující se k pachové stopě nalezené
na sedadle řidiče předmětného vozidla (soud nesprávně uvádí spolujezdce), která
byla metodou pachové identifikace ztotožněna jako otisk pachové stopy
dovolatele. Je třeba zdůraznit, že pouze posledně jmenovaný důkaz svědčí o
možném spojení obviněného P. S. se spácháním tohoto činu; všechny ostatní
provedené důkazy, tj. především identifikace daktyloskopické stopy a fotografie
z kamerového systému na benzínové stanici v obci V. B. se vztahují výlučně k
osobě spoluobviněného P. S. Důkazy opatřené a provedené ke skutku pod bodem 2)
výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sestávaly rovněž zejména z výpovědi
poškozeného B. D., protokolů o ohledání místa činu, protokolu o odebrání
pachové stopy z řadicí páky vozidla po jeho nalezení (ve vozidle byla neznámou
látkou posypána sedadla řidiče i spolujezdce, avšak nikoliv řadicí páka), jakož
i odborného vyjádření o jejím ztotožnění s pachovou konzervou obviněného P. S.
Podle nalézacího soudu je nález pachové stopy uvnitř vozidla nezpochybnitelným
důkazem toho, že vozidlo odcizil právě obviněný P. S. Zvláště zdůraznil, že
pachová stopa se nalézala uvnitř vozidla v místě, kam by se nepovolaná osoba,
tím méně obviněný, nemohla dostat, přičemž vozidlo bylo nalezeno krátce po
odcizení. Jeho obhajobu, že pachovými stopami bylo manipulováno, soud odmítl s
poukazem, že ze spisu nic takového nevyplývá. Zdůraznil též, že metoda pachové
identifikace je metodou objektivní, a je-li doložen její průběh, jako se stalo
v posuzovaném případě, není na místě o jejím výsledku pochybovat; nadto odkázal
i na způsob provedení činu, tedy rozlomení spínací skříňky vozidla, který je
obdobný u obou popsaných skutků (viz strany 9, 10 rozsudku).
Odvolací soud, vypořádávaje se s argumentací obviněného obsaženou v jeho
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval, že soud prvního
stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené
důkazy hodnotil v souladu s hledisky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. V podstatě
jen zopakoval argumentaci nalézacího soudu, přičemž konstatoval, že neobsahuje
žádné nelogičnosti nebo rozpory. Správně upřesnil, že pachová stopa v případě
skutku pod bodem 1) výroku o vině nebyla nalezena na místě spolujezdce, nýbrž
na sedadle řidiče. I on připomněl, že v obou případech byla uvnitř předmětných
automobilů zajištěna pachová stopa, která byla odborným vyjádřením z oboru
pachové identifikace vyhodnocena jako otisk pachové stopy dovolatele. Poukázal
rovněž na stejný způsob provedení činů i krátký časový odstup a v hodnotících
úvahách nalézacího soudu neshledal nic nelogického či rozporného a neměl, co by
jim vytkl (strana 3, 4 usnesení).
Je zjevné, že ze všech opatřených a provedených důkazů mají na ztotožnění
pachatele relevantní vazbu jen odborná vyjádření z oboru metody pachové
identifikace. Ostatní listinné důkazy se z hlediska svého obsahu vůbec netýkají
otázky, kdo byl pachatelem vloupání, a vztahují se k jiným okolnostem,
konkrétně k výši škody a k tomu, co bylo ex post nalezeno na místě činů, či za
jakých okolností a s jakým poškozením byla vozidla nalezena. Ze svědeckých
výpovědí uživatelů či majitelů vozidel a ani výpovědi spoluobviněného P. S.
nevyplývá nic, co by mohlo jakkoli ozřejmit osobu pachatele činů. Na místě
žádného z obou útoků nebyly nalezeny žádné daktyloskopické, trasologické,
biologické, mechanoskopické ani jiné stopy, které by prokazovaly přítomnost
právě obviněného. Odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace je tak
jediným a zásadním důkazem, o nějž soudy opřely závěr o vině obviněného P. S.
Není sporu o tom, že metoda pachové identifikace je důkazem podle § 89 odst. 2
tr. ř. Vyznačuje se ale takovými zvláštnostmi, které ji charakterizují jen jako
důkaz podpůrný a nepřímý. Tyto zvláštnosti se odvíjejí od toho, že podstatou
metody pachové identifikace je chování zvířete (psa), které není ověřitelné
lidským smyslovým vnímáním ani jinými exaktními postupy. Není tu tedy žádná
možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu obsahovým ověřením vlastního
identifikačního aktu. K tomu přistupují ještě další okolnosti, které
připouštějí jiný závěr, než že identifikovaná osoba je pachatelem, např.
možnost přenosu pachové stopy prostřednictvím jiné osoby. Proto se judikatura
Nejvyššího soudu i judikatura Ústavního soudu ustálila na tom, že není
přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové
identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen
žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Na základě tohoto důkazu je
možno pouze dospět k závěru, že dotyčná osoba se v blíže neurčené době s
největší pravděpodobností na příslušném místě nacházela, nelze z něj však
jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě ona se dopustila
předmětného trestného činu (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tz 44/99, sp. zn. 4 Tz 107/2002, 3 Tdo 439/2008, nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 418/99, sp. zn. IV. ÚS 10/02, I. ÚS
3094/08 aj.). Pozitivní výsledek použití metody pachové identifikace jen s
velkou pravděpodobností svědčí o kontaktu identifikované osoby s předmětem, na
kterém byla nalezena pachová stopa. I když jde o vysokou míru pravděpodobnosti,
nelze ji při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu považovat za
jistotu, která se vyžaduje jako základní podmínka odsuzujícího výroku.
Jinými slovy řečeno, konstantní judikatura Ústavního soudu a v souladu s ní i
judikatura Nejvyššího soudu zastává dosud vůči metodě pachové identifikace
značně rezervovaný postoj, a to i přes odlišné názory, jež se objevují v
literatuře (např. viz Mazák, J. Důkaz pachovou zkouškou v trestním řízení,
Trestněprávní revue 3/2009, s. 70). To pak tím spíše, má-li takový důkaz za
daných okolností charakter klíčového, nebo dokonce jediného usvědčujícího
důkazu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7
Tdo 265/2012, 7 Tdo 586/2012).
Závěr soudů nižších stupňů, že zajištěná jediná pachová stopa uvnitř odcizeného
vozidla je v obou případech nezpochybnitelným důkazem o tom, že dané vozidlo
odcizil právě obviněný P. S., nemůže bez jakýchkoliv pochyb obstát, a to i přes
vysokou míru podezření, která na jmenovaného dopadá vzhledem k údajné časové
souvislosti, stejnému či přesněji podobnému způsobu provedení, jakož i povaze
jeho předchozí trestné činnosti, popř. i nástroji na rozlamování automobilových
zámků, který byl ovšem zajištěn v jeho peněžence až dne 5. 11. 2010 (viz č. l.
45). Všechny tyto vyjmenované skutečnosti jsou totiž svou povahou pouhé
indicie, které v konkrétním případě ani ve svém souhrnu netvoří uzavřený řetěz
nepřímých důkazů o tom, že předmětná dvě vozidla odcizil právě jmenovaný.
Nadto je třeba podotknout, že ani soudy udávaná blízká časová návaznost obou
útoků, mezi nimiž byl ale odstup téměř dvou měsíců, není způsobilá přesvědčivě
odůvodnit závěr, že právě obviněný je jejich pachatelem. Způsob provedení obou
útoků, jak o něm svědčí skutečnosti zachycené v protokolech o ohledání místa
činu, lze charakterizovat jako běžné násilné vniknutí do automobilu, které bylo
provedeno obvyklým způsobem a které je typické pro širší okruh blíže neurčených
pachatelů. Na způsobu provedení obou útoků není nic, co by jejich pachatele
nějak blíže individualizovalo a odlišovalo ho od okruhu blíže neurčených
pachatelů typických vloupání do automobilů. Navíc v detailech se způsob
provedení obou činů přece jenom odlišuje. Zatímco u skutku pod bodem 1) měl
automobil zámky nepoškozené a v interiéru byla zjištěna (vedle nálezu
šroubováku) rozlomená spínací skříňka a rozlomené zamykání volantu (č. l. 429),
automobil u skutku pod bodem 2) byl nalezen ve stavu, kdy měl tzv. zalomený
zámek, v důsledku čehož byly klíče nefunkční, v interiéru vozidla byla
poškozena toliko spínací skříňka, která byla vylomená a zdířka na klíč byla
nasazená zpět nefunkční, a sedadlo spolujezdce stejně jako prostor pod ním a na
pedálech byl posypán látkou označenou jako pepř (č. l. 494). Okolnost, že
obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán převážně pro majetkovou
trestnou činnost, sice může do určité míry zvýrazňovat podezření vyplývající z
pozitivního výsledku metody pachové identifikace, ale rozhodně není s to
zaručit, že obviněný je skutečně pachatelem, ostatně u něj nebyla ani nalezena
žádná z věcí odcizených z automobilu poškozeného B. D.
K již uvedenému lze jen dodat, že na místě každého z obou vloupání byla
nalezena pouze jediná pachová stopa ukazující na obviněného. Za daných
okolností proto postup soudů, spočívající v odmítnutí navrhovaných důkazů v
podobě svědeckých výpovědí techniků Policie České republiky, jež se na místě
činu podíleli na snímání pachových stop, jakož i k objasnění dalšího postupu
při jejich vyhodnocování, prostor pro možné pochybnosti rozhodně nerozptýlil.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby postup při snímání pachových stop a
stejně tak i jejich vyhodnocování ověřil výslechem techniků, protože jedině tak
získá spolehlivé podklady pro své tvrzení, že průběh pachové identifikace je
řádně doložený, a poté, aby provedené důkazy znovu vyhodnotil v souladu se
zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a za respektování zásady in
dubio pro reo uvážil, zda lze učinit přesvědčivé rozhodnutí o vině obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno
usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů. V důsledku toho skutek zjištěný soudy tak, že jeho pachatelem byl
obviněný, nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj.
trestní zákoník. Nad rámec řečeného ale dovolací soud poznamenává, že námitky
proti právnímu posouzení skutku, posuzováno v abstraktní rovině, jsou
neopodstatněné, a to z důvodů, jež pregnantně formuloval státní zástupce, a
není k nim třeba dodávat nic relevantního.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů
napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To
291/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T
51/2011, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 T
51/2011, v odsuzující části týkající se obviněného P. S. zrušil. Současně
zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí, res. jejich část,
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním
názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla
zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít
ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Pro úplnost je třeba dodat, že důvod, z
něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného P. S. ve vztahu ke skutku
pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neprospívá
spoluobviněnému P. S., a proto nebylo užito přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř.
(beneficium cohaesionis). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném
zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského
soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, tedy rozhodnutími,
která byla v dovolacím řízení zrušena. Za této situace musel Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o vazbě obviněného. Nejvyšší soud
neshledal na straně obviněného žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř., a proto
rozhodl, že obviněný se nebere do vazby. Nutno dodat, že obviněnému byl nařízen
výkon trestu odnětí svobody v jiných trestních věcech (kupř. ve věci Městského
soudu v Brně sp. zn. 7 T 88/2005), tudíž lze přistoupit k výkonu těchto dalších
trestů, aniž by byl obviněný propuštěn na svobodu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková