8 Tdo 1092/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
září 2007 o dovolání obviněného K. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 13. 2. 2007, sp. zn. 8 To 14/2007, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 125/2006, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 88 T 125/2006,
byli obvinění K. R. a J. S. v bodě 2) uznáni vinnými, že:
„dne 29. 10. 2006 v době od 02:20 hod. do 02:45 hod. v B., po předchozí domluvě
obviněný K. R. nezjištěným způsobem rozlomil vložku dvou zámků vstupních dveří
kanceláře společnosti S. – s., s. r. o., zatímco obviněný J. S. v bezprostřední
blízkosti hlídal, a následně obviněný J. S. sám vniknul do prostor kanceláře,
tuto prohledal, nachystal si do blízkosti dveří kanceláře k odnesení starý
psací stroj a vzorník parapetů, které chtěli prodat a peníze si ponechat pro
vlastní potřebu, přičemž při prohledávání kanceláře poškodil zásobník papíru
kopírky zn. Develop 16G, a během této doby obviněný K. R. hlídal v
bezprostřední blízkosti objektu, zda někdo nejde, následně byl obviněný J. S.
zadržen hlídkou na místě činu a obviněný K. R. v jeho bezprostřední blízkosti,
a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti S. – s., s. r. o., škodu ve
výši 4.800,- Kč a škodu poškozením věcí ve výši 4.431,- Kč, přičemž J. S. se
uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu ve
Vyškově ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 1 T 148/2006, který nabyl právní moci téhož
dne, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou v trvání
2 roků“.
Takto popsané jednání obviněného K. R. soud právně kvalifikoval jako trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem rozhodl soud rovněž o vině a potrestání spoluobviněného J. S.
Současně oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit
společně a nerozdílně poškozenému způsobenou škodu ve výši 4.431,- Kč; se
zbytkem uplatněného nároku odkázal poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný K. R. a městský státní
zástupce v neprospěch obviněného J. S. Krajský soud v Brně o nich rozhodl
rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 8 To 14/2007, tak, že napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního
zástupce zrušil ohledně obviněného J. S. ve výroku, kterým u něho bylo podle §
37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr.
ř. mu uložil podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do
věznice s dozorem. Odvolání obviněného K. R. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce Mgr. M. R.
dovolání již jen obviněný K. R. (dále převážně jen „obviněný“), a to z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí
obou soudů „spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení“.
Obviněný zejména nesouhlasil s právním posouzením skutku popsaného ve skutkové
větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně. Podle jeho názoru
se přisvojením věci rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a zároveň
vyloučení dosavadního vlastníka z držení a nakládání s věcí (v té souvislosti
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz
37/2002, resp. ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 586/2004, a ze dne 4. 1. 2001,
sp. zn. 3 Tz 276/2000). Z nich vyplývá, že pachatel si přisvojí věc tím, že se
jí zmocní, pokud věc odejme z dispozice vlastníka, jestliže tak získá možnost s
věcí trvale nakládat podle své vůle. V projednávané věci však (obviněný)
neodejmul věc z dispozice vlastníka, protože věci nebyly vyneseny ven z
kanceláře poškozeného. K jejich odcizení tak nemohlo dojít.
Obviněný navíc poukazoval na skutečnost, že odcizené věci vůbec neviděl a
netušil, co spoluobviněný S. v kanceláři bere. Aby mohlo být jeho jednání
posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., musel by se
podílet na přisvojování věcí. Takového dílčího jednání se však nedopustil,
proto jeho jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b) tr. zák. Pokud pouze rozlomil zámek, mohlo být jeho jednání
posouzeno maximálně jako trestný čin poškozování cizí věci.
V neposlední řadě obviněný namítl, že „nenaplnil ani znak skutkové podstaty
spočívající ve vloupání se“, protože do předmětné kanceláře vůbec nevniknul;
vniknul tam pouze obviněný J. S., který kancelář sám prohledal a sám si ke
dveřím nachystal nějaké věci.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že v části, ve které dovolatel namítal, že osobně žádné
věci neodcizil (toliko rozlomil zámek a dovnitř nevstoupil), shledává
nedůvodným. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že oba pachatelé jednali ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., proto se nevyžaduje, aby každý ze
spolupachatelů sám naplnil skutkovou podstatu trestného činu; dostačuje totiž,
že k jejímu naplnění došlo jejich společných jednáním.
Za důvodné považoval státní zástupce dovolání v té části, v níž obviněný
namítal, že se věci nacházely uvnitř místnosti, tuto místnost neopustily a
nedošlo tudíž k jejich přisvojení si pachateli trestného činu. Podle státního
zástupce došlo k dopadení pachatelů v době, kdy věci neopustily prostory
užívané poškozeným, proto skutek nebyl dokonán a lze jej posoudit pouze jako
pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm.
b) tr. zák.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. dovolání vyhověl a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
ohledně obviněného K. R. a podle § 265k odst. 2, § 261 tr. ř. ohledně
obviněného J. S. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, částečně zrušil rozsudek
soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině skutkem v bodě 2), ve výroku o
trestu obviněnému K. R., ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu
obviněnému J. S. a ve výrocích o náhradě škody. Dále aby zrušil všechna
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby
takové rozhodnutí učinil dovolací soud za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli
navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl (v případě
odvolatele) zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl
dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě
něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně
vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které by důvod dovolání uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy chybně
právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s právní
kvalifikací skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b)
spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Dále namítal
nenaplnění znaku skutkové podstaty jmenovaného trestného činu spočívajícím ve
vloupání. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je tedy významná
otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného podle § 247 odst. 1 písm. b),
§ 9 odst. 2 tr. zák. je důvodná.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek
popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně,
případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části
odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval
za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že
(obviněný) si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal vloupáním.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která
veškeré zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr.
zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. evidentně
naplňují. Proto námitky obviněného v tomto směru uplatněné nemohly obstát.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že
se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním.
Podle § 89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného
prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící
překážky s použitím síly.
Ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je trestný čin spáchán tehdy,
byl-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob.
O spáchání trestného činu společným jednáním jde přitom tehdy, jestliže každý
ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty, anebo
tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání
spolupachatelů naplňuje tyto znaky, anebo také tehdy, když jednotlivé složky
společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém
souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části
trestního zákona (k tomu srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). K
takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po
předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (srov. č. 1/1980, str. 18, Sb.
rozh. trest.).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně
na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i
odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání
obviněného připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že „… po
předchozí domluvě obviněný K. R. nezjištěným způsobem rozlomil vložku dvou
zámků vstupních dveří kanceláře společnosti S. – s., s. r. o., zatímco obviněný
J. S. v bezprostřední blízkosti hlídal, a následně obviněný J. S. sám vniknul
do prostor kanceláře, tuto prohledal, nachystal si do blízkosti dveří kanceláře
k odnesení starý psací stroj a vzorník parapetů, které chtěli prodat a peníze
si ponechat pro vlastní potřebu, přičemž při prohledávání kanceláře poškodil
zásobník papíru kopírky zn. Develop 16G, a během této doby obviněný K. R.
hlídal v bezprostřední blízkosti objektu, zda někdo nejde, následně byl
obviněný J. S. zadržen hlídkou na místě činu a obviněný K. R. v jeho
bezprostřední blízkosti, a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti škodu
ve výši 4.800,- Kč a škodu poškozením věcí ve výši 4.431,- Kč …“.
Neobstojí tak námitky obviněného, ve kterých tvrdí, že odcizené věci vůbec
neviděl, netušil, co spoluobviněný J. S. v kanceláři bere a nemohl se tak
podílet na přisvojování věcí. Jak totiž výstižně konstatoval odvolací soud, oba
obvinění se na spáchání krádeže domluvili a tuto krádež také společných
jednáním uskutečnili; z hlediska konstrukce spolupachatelství plně postačuje,
když každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečňuje jen některý ze znaků
skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jednání
každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti
– články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu, ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973
Sb. rozh. trest.).
Jestliže v daném případě nejprve obviněný K. R. rozlomil vložku dvou zámků
vstupních dveří kanceláře a následně obviněný J. S. vnikl sám do prostor
kanceláře, tuto prohledal a nachystal si do blízkosti dveří věci k odnesení,
zatímco obviněný K. R. hlídal v bezprostřední blízkosti objektu, pak tímto
jednáním, které na sebe řetězově navazovalo, oba obvinění spáchali trestný čin
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ačkoliv jednání obviněného K.
R. naplňovalo pouze některé znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., bylo zároveň článkem řetězu a dohromady
s jednáním spoluobviněného J. S. naplnilo všechny zákonné znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu.
Stejně tak nelze soudům nižších stupňů vytknout, že trestnou činnost obviněných
posoudily jako krádež spáchanou vloupáním. Obviněný J. S. totiž do kanceláře
vniknul za součinnosti obviněného K. R., který rozlomením vložky dvou zámků
vstupních dveří do kanceláře nedovoleným způsobem překonal uzamčení. Uvedený
znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr.
zák. byl tímto jeho jednáním nepochybně naplněn.
Namítal-li dovolatel, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně
kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin (obviněný poukazoval na to, že věci z
dispozice vlastníka neodejmul, že nezískal možnost trvale s nimi nakládat a že
tyto věci tak byly stále v dispozici jejich vlastníka), pak ani s touto
výhradou obviněného se dovolací soud neztotožnil.
Přisvojením věcí se nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným
činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s
věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo
faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí
věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka,
oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná
možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U drobných věcí postačí, že je
pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude
zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení. Zda věc je v moci
někoho jiného se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na
základě obecných životních zvyklostí.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O
dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z
dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli
později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde o pokus), ač
pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela. Za dokonané
zmocnění se věcí lze také považovat, když pachatel po násilném vniknutí do
místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je
do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem v místnosti setrvá
(srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6.
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1431 – 1432;
příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76).
Přestože judikatura uvedená shora není vzhledem k projednávané věci zcela
přiléhavá, vyplývá z ní, že k dokonání trestného činu krádeže plně postačuje,
odejme-li pachatel věc z dispozice majitele a ukryje-li ji na jiném místě v
téže místnosti, příp. si ji nachystá u dveří k odnesení z objektu. Jednání
obviněných do tohoto rámce jednoznačně zapadalo, neboť obviněný J. S. vnikl do
prostor kanceláře, tuto prohledal a (jak sám uvedl v přípravném řízení a v
řízení před soudem prvého stupně) uviděl psací stroj a kufřík, přičemž tyto
věci vzal a z horní části kanceláře je snášel po schodech dolů, když uslyšel
přicházet policisty. Na základě takto zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že
obviněný J. S. byl policisty zadržen v okamžiku, kdy se již věcí zmocnil, měl
je při sobě a odejmul je tak z dispozice vlastníka, opustil místnost kanceláře
a scházel po schodech ven z objektu. Nebyl tedy přistižen při tom, jak místnost
prohledává nebo jak s věcmi nějak manipuluje na místě jejich uložení, takže
nelze mít pochyb o tom, že jeho jednáním (a tedy i jednáním jeho spolupachatele
– dovolatele K. R.) došlo k dokonání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b) tr. zák., jak zjištěné jednání obou obviněných právně kvalifikovaly
soudy prvního i druhého stupně. Z těchto důvodů se ani nemohlo jednat o pouhý
pokus tohoto trestného činu, jak ve svém vyjádření uvedl státní zástupce.
Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit
relevantně uplatněným námitkám obviněného. Jeho jednání, zjištěné již soudem
prvního stupně a shledané správným i soudem odvolacím, nepochybně vykazuje
všechny znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a