8 Tdo 1099/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání
obviněného V. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského v Brně ze dne 6.
6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 122/2017, t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, v části, jímž byl z podnětu odvolání
státního zástupce zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 1 T 122/2017, a v části, jímž byly
obviněnému podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově uloženy tresty.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018,
sp. zn. 1 T 122/2017, byl obviněný V. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“)
uznán vinným, že
1. dne 19. 11. 2016 kolem 06.55 hodin po silnici I. třídy č. 19 na XY
ulici ve směru k obci XY, okr. Žďár nad Sázavou,
řídil osobní automobil tov. zn. JEEP GRAND CHEROKEE, reg. zn. XY, z majetku M.,
IČ: XY, XY, a v rozporu nejméně s ust. § 4 písmeno a), § 5 odstavec 1 písmeno
b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v km 168,508 na přímém a
přehledném úseku vozovky, se plně nevěnoval řízení vozidla a přehlédl chodkyni
O. K., nar. XY, která se nacházela v těsné blízkosti přechodu pro chodce při
pravém okraji vozovky, v důsledku čehož ji ve vzdálenosti asi 1,5 m od okraje
vozovky srazil pravou přední částí vozidla v okamžiku, kdy mu vstoupila do
vozovky bezprostředně před vozidlo pohybující se rychlostí 40 – 50 km/h, čímž
došlo k odhození těla poškozené mimo komunikaci, přičemž poškozená utrpěla
těžká zranění, konkrétně zakrvácení hrudníku při trhlinách hrudní srdečnice,
kolaps levé plíce, rozlomení hrudní páteře, zlomeniny pánve vlevo a zlomeninu
dolního konce bércových kostí vlevo a další poranění, kterým i přes včasnou
lékařskou pomoc téhož dne v 07.55 hodin podlehla,
2. ve stejnou dobu a na stejném místě
jako řidič shora uvedeného osobního automobilu tov. zn. JEEP GRAND CHEROKEE,
reg. zn. XY, bezprostředně po střetu s chodkyní, o kterém vzhledem k intenzitě
střetu, zjevné jeho reakce po nárazu a poškození vozidla věděl, jako účastník
dopravní nehody na místě nezastavil, aby zjistil stav poškozené chodkyně O. K.
s případným poskytnutím potřebné pomoci a z místa dopravní nehody zvyšující se
rychlostí ujel, přestože mu nehrozilo žádné nebezpečí.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval v bodě 1) jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1
tr. zákoníku a v bodě 2) jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního
prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 151 tr. zákoníku,
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 60 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku úhrnný trest
domácího vězení na 12 měsíců; podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let; a podle
§ 67 odst. 2 písm. b) a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních
sazeb ve výši 1 000 Kč (tj. v celkové výši 50 000 Kč), přičemž podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán,
náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž
obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ:
41197518, částku ve výši 4 184 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené
A. F., nar. XY, bytem XY, H. S., nar. XY, bytem XY, F. F., nar. XY, bytem XY,
D. F., nar. XY, bytem XY, L. F., nar. XY, bytem XY, J. F., nar. XY, bytem XY,
L. F., nar. XY, bytem XY, O. J., nar. XY, bytem XY, Z. J., nar. XY, bytem XY,
O. J., nar. XY, bytem XY, Z. S., nar. XY, bytem XY, J. S., nar. XY, bytem XY, s
jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozhodnutí nalézacího soudu podali odvolání jednak
státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou (ten tak
učinil v neprospěch obviněného do výroku o výši uložených trestů), jednak
poškození D. F., L. F., J. F., L. F., J. S., H. S., F. F., A. F. a O. J., do
výroku o náhradě škody. O všech těchto podáních rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018. Nejprve z podnětu odvolání
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek
nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu, a poté podle § 259 odst. 3, 4 tr.
ř. nově obviněnému uložil podle § 151 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na 4 roky. Následně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání všech
shora jmenovaných poškozených.
4. S citovaným rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil obviněný a
podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Jirmana dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za
to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Dovolatel ve svém podání nejprve shrnul úvahy obou nižších soudů o
druhu a výměře trestu. Poté konstatoval, že napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a to porušením
ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a zásady zákazu reformationis in peius s
navazujícím porušením § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zopakoval, že státní
zástupce podaným odvoláním napadl výlučně výměru uložených trestů, proti druhům
uložených trestů jeho opravný prostředek nesměřoval, když výslovně uvedl, že s
druhy uložených trestů lze souhlasit. Státní zástupce tedy jednoznačně vymezil,
čeho se podaným odvoláním domáhá. Soud druhého stupně svým rozhodnutím
nerespektoval rozsah, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně napaden, a
shledal vadným druh uloženého trestu, byť taková vada nebyla podaným odvoláním
namítána. Výrok nalézacího soudu o trestu nelze z hlediska přezkumu v odvolacím
řízení považovat za jediný neoddělitelný celek, neboť dané řízení je ovládáno
dispoziční zásadou, jejímž důsledkem je oprávnění odvolatele vymezit rozsah
přezkumné povinnosti soudu druhého stupně.
6. Obviněný dále uvedl, že v projednávané věci nebyl až do doby
pravomocného rozhodnutí navrhován ani uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Nepřistoupil k němu soud prvního stupně, nenavrhoval jej státní zástupce ve
svém odvolání, ani intervenující státní zástupce u veřejného zasedání. Vůči
jeho uložení nemohl (obviněný) uplatnit žádné námitky, když teprve rozsudkem
odvolacího soudu mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody nečekaně a bez dalšího
již pravomocně uložen. Legitimním očekáváním z jeho strany bylo s ohledem na
jednoznačně vymezený obsah odvolání, přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně
výhradně v rozsahu námitek uplatněných státním zástupcem. Z povahy práva na
spravedlivý proces, jakož i z obsahu § 254 odst. 1 tr. ř. a z aplikace zásady
zákazu reformationis in peius vyplývá, že vymezení odvolání podaného státním
zástupcem v neprospěch obviněného nelze měnit, zejména rozšiřovat, dodatečně po
uplynutí lhůty k podání odvolání a soud druhého stupně je tímto vymezením
vázán. Z důvodu, že výrok o trestu nelze považovat za jeden neoddělitelný celek
a s ohledem na zásadu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním a zásadu
fair procesu, nemůže soud druhého stupně změnit ty oddělené výrokové části,
které nebyly napadeny odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch
obviněného.
7. V další části svého podání dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že druh
uloženého trestu odporuje zásadám pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1, 2, 3
tr. zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně zcela pominul zabývat se v této
souvislosti poměry pachatele a rovněž se nezabýval účelem uložení nepodmíněného
trestu pro budoucí život pachatele. Obviněný nesporoval, že neposkytnutí pomoci
ve smyslu § 151 tr. zákoníku je závažným jednáním, že z jeho strany šlo o
selhání, které si neustále vyčítá a dosud se s ním nevyrovnal, a že od té doby
se zdržuje společenských kontaktů a pobývá pouze doma nebo v blízkosti svého
obydlí, stále se svým postiženým synem.
8. Podle názoru obviněného nelze ani pominout, že jeho spoluodpovědnost
za předmětnou dopravní nehodu je velice sporná, byť rozsudek soudu prvního
stupně přijal. Z provedeného dokazování vyplynulo, že bezprostřední příčinou
nehodového děje byl vstup chodkyně (poškozené) do vozovky v době, kdy již jako
řidič motorového vozidla neměl k dispozici dráhu k jeho zastavení, přičemž ze
strany chodkyně došlo k porušení povinností chodce vyplývajících ze silničního
zákona, když vytvořila řidiči náhlou překážku. Rovněž nelze bez pochybností
konstatovat, že by se poškozená pohybovala po přechodu pro chodce, anebo byla v
pozici osoby zjevně hodlající na přechod vstoupit. Míru jeho zavinění na nehodě
vzal nalézací soud v úvahu při ukládání trestů, na rozdíl od soudu odvolacího,
který ovšem také uvedl, že podíl poškozené na dopravní nehodě byl minimálně
dvoutřetinový. K tomu (obviněný) poznamenal, že při důsledné aplikaci zásady in
dubio pro reo by bylo stěží možno k závěru o jeho zavinění, resp. spoluzavinění
dospět.
9. Dovolatel dále zdůraznil, že až do okamžiku dopravní nehody byl
bezúhonnou osobou a rovněž nebyl nezodpovědným řidičem. Zajišťuje provoz menší
firmy a s tím i dobré pracovní podmínky a stabilitu příjmů pro cca 25
zaměstnanců, jeho pozice ve vedení firmy přitom není v této chvíli
nahraditelná. Před i po nehodě žil spořádaným životem, kdy od této události až
do současné doby se straní společnosti a kontakty s okolím omezil na minimum.
Soud prvního stupně vzal v potaz zejména skutečnost, že je jedinou osobou,
která dlouhodobě pečuje o postiženého syna. Ten trpí závažnou duševní poruchou
– mentální retardací trvalého rázu s poruchami přizpůsobení sociální inhibice
se sklonem ke zkratovitému jednání. Je mu 26 let a vyžaduje speciální
individuální péči, projevuje se u něj rovněž epileptické onemocnění, autistické
rysy a další zdravotní problémy, zejména ekzémy; není způsobilý samostatně
jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního
života. Na dovolateli, který byl ustanoven jeho opatrovníkem, je syn citově,
sociálně i materiálně závislý. Je zcela vyloučeno, aby bez nepříznivých
důsledků pro jeho zdravotní stav změnil prostředí a pozbyl kontaktu s ním. Z
tohoto pohledu je uložení nepodmíněného trestu v podstatě a v prvé řadě
odsouzením jeho syna. Odvolací soud tyto okolnosti zcela pominul. Uložený
nepodmíněný trest je v rozporu nejen se zásadami týkajícími se hodnocení
osobních poměrů pachatele, nýbrž i zásadami zhodnocení jeho nápravy a důsledků
trestu pro jeho budoucí život. Účelu trestu by tak v tomto případě bylo možno
dosáhnout uložením trestu alternativního, který by na jedné straně byl jeho
důrazným potrestáním, na straně druhé by mu to umožnilo nadále pečovat o svého
syna.
10. Za této situace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To
164/2018, a to ve všech jeho výrokových částech mimo poslední výrokovou část,
kterou bylo podle § 265 tr. ř. zamítnuto odvolání poškozených, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Hned v počátku konstatoval, že námitky obviněného nelze pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Stručně osvětlil,
co se rozumí „druhem trestu, který zákon nepřipouští“ a „uložením trestu mimo
stanovenou trestní sazbu“, přičemž zopakoval, že v rámci ani jedné z těchto
alternativ nelze výhradu porušení § 254 odst. 1 tr. ř. uplatnit.
12. Státní zástupce poté znění tohoto zákonného ustanovení citoval a
doplnil, že za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze samostatně
přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr.
ř.). Jedná se tedy např. o výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové
újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, či o ochranném opatření
(odkázal přitom na Šámal a kol. Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H.
Beck, str. 3033). Připomněl, že státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podal odvolání v neprospěch obviněného, a
to do výroku o trestu, což v odvolání také srozumitelně vymezil. Odvolací soud
pak postupoval zcela v souladu s procesními předpisy (§ 254 tr. ř.), když
přihlížel i k vadám, jež sice nebyly výslovně vytýkány odvoláním, ale měly vliv
na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno. Byla-li tedy v odvolání
státního zástupce podaném v neprospěch obviněného namítána nepřiměřená mírnost
uloženého trestu, byť toliko ve vztahu k jeho výměře a nikoli druhu, a odvolací
soud po provedeném přezkumu zjistil, že původně uložený trest je skutečně
nepřiměřeně mírný, zcela v intencích zákona a v souladu s § 259 odst. 4 tr. ř.
ho zpřísnil.
13. Státní zástupce nepovažoval za relevantně uplatněnou ani námitku
údajného nerespektování zásad pro ukládání trestu vymezených v § 39 odst. 1 až
3 tr. zákoníku. Připomněl, že oba tresty byly obviněnému uloženy v rámci
zákonné trestní sazby. V takové situaci není možné výhradu nepřiměřeného trestu
až na zcela výjimečné případy podřadit pod žádný ze zákonem taxativně
vymezených dovolacích důvodů. Jen pro úplnost dodal, že výše i druh uložených
trestů podle jeho názoru kritériím uvedeným v § 37 až § 39 tr. zákoníku
odpovídají, přičemž zohledňují jak poměry a osobu obviněného, tak i okolnosti
případu. Z hlediska posouzení uvedeného je významná mj. ta skutečnost, že
obviněný se dopustil více přečinů a po nehodě z místa činu bezohledně ujel,
aniž by se o zdravotní stav poškozené jakýmkoli způsobem zajímal. Tím současně
zmařil řádné vyšetření dopravní nehody, a to zejména pokud jde o objektivní
zjištění podstatné okolnosti, tj. zda, a případně do jaké míry, byl při jízdě
ovlivněn alkoholem.
14. K výtce obviněného vztahující se k výroku o vině, státní zástupce
zmínil snad pouze tolik, že i tato námitka stojí zcela mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu. Obviněný navíc proti rozsudku nalézacího soudu odvolání
nepodal, učinil tak pouze státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud
tedy správnost výroku o vině nepřezkoumával. Aktuální námitka obviněného, v
jejímž rámci rozporuje zavinění dopravní nehody, je proto v rámci dovolacího
řízení nepřípustná.
15. V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně
souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání (do výroku o trestu) je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím
obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné
lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též
všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami.
18. Z tohoto pohledu je zcela irelevantní námitka obviněného uplatněná v
samém závěru jeho podání a vztahující se k výroku o vině (rozporoval jí
zavinění dopravní nehody). Je tomu tak už proto, že obviněný proti rozsudku
soudu prvního stupně odvolání ani nepodal (jak již bylo uvedeno, učinil tak
pouze státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o výměře uložených
trestů). Odvolací soud z tohoto důvodu správnost výroku rozsudku o vině vůbec
nepřezkoumával. Uvedená námitka obviněného je proto v rámci dovolacího řízení
nepřípustná.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže
byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou
právě citovaných alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde
rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů
uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon
předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý
trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní
zákonné podmínky. Uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu se týká jen těch
odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním
zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu
obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na
sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního
trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a
trestu zákazu pobytu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3168).
20. V návaznosti na to je ovšem potřeba zdůraznit, že ani pod jednu z
uvedených variant námitka nepřiměřenosti trestu nespadá. Zásadním je v daném
směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které stanoví: „Námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř.“.
21. Veškeré dovolací námitky obviněného jednoznačně směřovaly proti
druhu uložené sankce – nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je tedy zřejmé, že
obviněný uplatnil citovaný dovolací důvod v jeho prvé alternativě. Nejvyšší
soud se proto zabýval otázkou, zda je možno namítaná pochybení zařadit do
kontextu „druhu trestu, který zákon nepřipouští“. Konkrétně byly dovolací
výhrady soustředěny do dvou základních okruhů, a to v prvé řadě překročení
rozsahu odvolacího přezkumu nad rámec ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a s tím
spjaté porušení zákazu reformace in peius, v řadě druhé pak nedodržení zásad
pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku. Zatímco posléze uvedená vada, s
ohledem na shora zmiňovaný judikát, nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů
taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a nemůže tudíž dovolací soud zavázat k
posouzení dané otázky po věcné stránce (kromě nemnoha, v praxi zcela
výjimečných případů, kdy zároveň dojde k porušení základních práv a svobod
obviněného), v případě namítaného porušení zásady zákazu reformace in peius je
situace jiná.
22. Je pravdou, že příslušná alternativa obviněným zvoleného dovolacího
důvodu primárně postihuje případy uložení trestu bez splnění zákonem
stanovených podmínek k tomu kterému druhu trestu. Rovněž je nutno připustit, že
za skutek projednávaný soudy v této trestní věci lze v obecné rovině
nepodmíněný trest odnětí svobody uložit. Na druhou stranu však nelze pominout,
že zásada zákazu reformationis in peius je zákonně zakotvena v ustanovení § 259
odst. 4 tr. ř., které zapovídá změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného bez
splnění tam stanovených podmínek. Jinými slovy, uložení trestu v rozporu se
zmíněným principem zákon nepřipouští. Nadto je třeba přihlédnout i k
rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v případech porušení dané zásady
opakovaně konstatoval také zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z
těchto důvodů Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že „uložení
určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo
možné považovat za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože
pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius,
pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a
nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu
(tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad
horní hranicí danou zmíněným zákazem)“ (srov. usnesení ze dne 25. 3 2015, sp.
zn. 8 Tdo 246/2015).
23. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda takto relevantně
uplatněná námitka dovolatele je v daném směru opodstatněná. Jelikož shledal, že
tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost
a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen
pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
24. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch
obžalovaného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Faktem je, že v
přezkoumávané trestní věci státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve
Žďáru nad Sázavou odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu podal.
Konkrétně pak brojil proti výměře trestů domácího vězení, zákazu činnosti a
peněžitého trestu, které považoval za nepřiměřeně mírné, a požadoval jejich
zpřísnění. Odvolací soud se však od takto formulovaného návrhu státního
zástupce odklonil a namísto toho uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí
svobody.
25. Otázka, zda je uvedený postup v rozporu se zásadou reformationis in
peius, úzce a zcela zásadním způsobem souvisí s otázkou rozsahu odvolacího
přezkumu, kterou upravuje § 254 tr. ř. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. platí, že:
„Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá
zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž
bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z
hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací
soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno
odvolání.“ Z této formulace je patrný určitý limit pro činnost soudu druhého
stupně v odvolacím řízení, který je zásadně oprávněn přezkoumat jen ty
oddělitelné výroky, které odvolatel výslovně označí jako výroky jeho odvoláním
napadené, a to pouze hlediska konkrétních námitek, které ve svém podání vznesl.
Výjimkou pak je postup na základě dalších odstavců citovaného ustanovení, a to
zejména § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož: „Mají-li však vytýkané vady svůj
původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá
odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok
navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání“. Lze jen
doplnit, že ustanovení § 254 odst. 3 a 4 neměly a nemají pro odvolací (a tudíž
ani dovolací) řízení v této trestní věci význam.
26. Není tedy pochyb o tom (a sám obviněný na tuto skutečnost správně
poukazoval), že odvolací řízení je ovládáno dispoziční zásadou, kdy vymezení
odvolacího přezkumu je oprávněním odvolatele, s čímž neoddělitelně souvisí
princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami
(pochopitelně až na výjimky výslovně v § 254 tr. ř. uvedené). V této
souvislosti je pak klíčovou otázkou, co lze považovat za oddělitelný výrok ve
smyslu § 254 odst. 1 tr. ř., a co již nikoli. Podle obecně akceptovaného názoru
právní teorie jde o takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě
zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2), tedy např. výrok o trestu, o
náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného
obohacení či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o
vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích. Za určitých
okolností lze za oddělitelný výrok považovat i výrok týkající se jednoho
dílčího útoku pokračujícího trestného činu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní
řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3033).
27. V neposlední řadě je třeba uvést, že obecné soudy při své
rozhodovací činnosti mohou samostatně přezkoumat rovněž výrok o způsobu výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu srov. například rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 10 To 31/02, publikovaný pod č.
43/2003 Sb. rozh. tr.: „Je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně toliko do výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody,
pak odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost
jen tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení,
které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. To platí za předpokladu,
že odvolací soud neshledal důvod přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z
důvodů uvedených v ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř.“ Opačná situace pochopitelně
nastává, je-li v odvolání namítána celková nepřiměřenost (přílišná mírnost nebo
naopak přísnost) uloženého trestu.
28. Oddělitelným výrokem naopak není pouze právní věta ve výroku o vině
nebo právní kvalifikace jednoho z více trestných činů spáchaných v jednočinném
souběhu; zde musí odvolací soud přezkoumat správnost všech právních kvalifikací
i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v
odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 955/2012,
publikované pod č. 19/2013 Sb. rozh. tr.). Stejně tak jednotlivé útoky nebo
časové úseky trestných činů trvajících, hromadných a těch, jejichž znakem je
soustavnost páchání, netvoří oddělitelné výroky o vině, které by mohly být
předmětem samostatného přezkumu a následného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013,
str. 3033-4).
29. Jak již bylo naznačeno v odstavci 26. a co je v posuzované trestní
věci obzvláště podstatné, oddělitelnost určitého výroku je třeba posuzovat i
podle toho, jaké vady odvolatel vytýká rozsudku (popř. řízení mu
předcházejícímu) a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu
takového odvolání, což odpovídá formulaci ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. o
přezkumu napadeného rozhodnutí „z hlediska vytýkaných vad“. Je nutno zdůraznit,
že v tomto ohledu jsou kladeny zvýšené požadavky právě na odvolání státního
zástupce. Ten může svým odvoláním napadnout kterýkoliv výrok rozsudku,
odsuzující i zprošťující, a to ve vztahu ke všem osobám, ohledně nichž bylo
rozsudkem rozhodnuto, a ve stejném rozsahu i předcházející řízení. Nezbytnými
náležitostmi jeho odvolání je přesné vymezení jeho obsahu, označení výroků i
osob, proti nimž odvolání směřuje, a vymezení, zda je odvolání podáno ve
prospěch či v neprospěch obžalovaného (obžalovaných), případně v jaké části.
Vymezení obsahu a rozsahu odvolání státního zástupce je zde důležitou směrnicí
pro způsob rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatnění zákazu
reformationis in peius; viz § 259 odst. 4 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.,
Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3035).
30. Lze ještě doplnit, že oddělitelnost výroků napadeného rozsudku je
potřeba posoudit jinak z hlediska rozsahu přezkumu odvolacím soudem a jinak z
hlediska rozhodnutí, které soud druhého stupně učiní (srov. Šámal, P. a kol.,
Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3034). Proto i
v případě, že soud přezkoumá pouze jeden oddělitelný výrok, např. o trestu
zákazu činnosti, který je součástí výroku o trestu, a nerozhodne-li sám podle §
259 odst. 3 tr. ř., musí zrušit výrok o trestu jako celek (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96). Skutečnost, že
odvolací soud je oprávněn zrušit jen určitý výrok (o vině, trestu …) jako celek
a takto věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, proto
neznamená, že jde o jeden nedělitelný výrok, který je odvolací soud oprávněn
přezkoumávat vždy v celém jeho rozsahu.
31. Ve světle tohoto podrobného teoretického výkladu je zcela zřejmé, že
Krajský soud v Brně v přezkoumávané trestní věci nerespektoval zákonem
stanovený rozsah, ve kterém byl oprávněn napadený výrok o trestu přezkoumat.
Nesprávně pojal daný výrok jako jeden neoddělitelný celek a změnil jej
způsobem, který nebyl odvolatelem navrhován a ani jednou z procesních stran
předvídán. Z výše uvedeného přitom plyne, že v případě všech výroků (o vině,
trestu, náhradě škody …) je zásadně možné oddělit určitou jejich část a
přezkoumat ji samostatně. Může jít tedy o jeden z dílčích skutků výroku o vině,
uložení povinnosti o náhradě škody jednomu z více poškozených, anebo (což je
zásadní v této trestní věci) výroky o jednotlivých uložených trestech. Ani
takové dílčí výroky ovšem nejsou z hlediska odvolacího přezkumu nedělitelné –
je-li jako oddělitelný výrok možno chápat rozhodnutí nalézacího soudu o
zařazení do určitého typu věznice, lze takto analogicky hodnotit také výroky,
jimiž je stanovena výměra trestů domácího vězení, zákazu činnosti i konkrétní
částka trestu peněžitého a délka trestu náhradního.
32. V posuzovaném případě soud druhého stupně rovněž nepřihlédl ke
konkrétním odvolacím námitkám. Státní zástupce sice zaměřil svůj opravný
prostředek v neprospěch obviněného, přičemž vytkl nepřiměřenou mírnost
uloženého trestu, nicméně tímto nebyl míněn trest jako celek, nýbrž pouze
výměra trestů uložených soudem prvního stupně. Ve svém podání výslovně uvedl,
že „lze souhlasit s druhy uložených trestů, avšak nelze považovat jejich výměru
za dostatečnou, když všechny uložené tresty jsou nepřiměřeně mírné“. Dále
poznamenal, že „trest domácího vězení jako alternativa k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody je akceptovatelný především s ohledem na skutečnost, že
obžalovaný jako jediný pečuje o postiženého syna, který je na jeho osobě
závislý“. Závěrem odvolacímu soudu navrhl uložit dovolateli úhrnný trest
domácího vězení při horní hranici trestní sazby, trest zákazu činnosti v horní
polovině zákonné sazby a peněžitý trest v počtu kolem 100 denních sazeb ve výši
kolem 1 000 Kč za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody kolem
jednoho roku (srov. č. l. 488-9 spisu). Státní zástupce explicitně a zcela
jednoznačně vymezil rozsah, v němž výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou napadl. Krajský soud v Brně byl tedy povinen daný rozsah
respektovat a rozhodnout v požadovaném rámci o (přísnější) výměře jednotlivých
uložených trestů. Jeho oprávněním však již nebylo jej (v neprospěch obviněného)
překročit, přezkoumávat též správnost druhů uložených trestů a nakonec i uložit
(podstatně přísnější) nepodmíněný trest odnětí svobody.
33. Je potřeba dodat, že v předmětné věci nebyl ani prostor pro postup
podle druhé věty § 254 odst. 1 tr. ř. (to ostatně uvedl sám odvolací soud na
str. 5 svého rozsudku). Nelze si ani dost dobře představit, jaké jiné vady
mohly mít vliv na správnost oddělitelných výroků o výměře jednotlivých
alternativních trestů, než právě ty, kterými státní zástupce skutečně
argumentoval. Teoreticky by jimi mohlo být zejména nesplnění podmínek pro
uložení příslušného druhu trestu, což ovšem v daném případě nenastalo. Určitě
však za takovou vadu nelze považovat neuložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody. Rovněž využití § 254 odst. 2 tř. ř. nepřipadalo v úvahu. Je-li totiž v
odvolání státního zástupce namítána příliš nízká výměra tří konkrétních druhů
trestů, která ve svém důsledku znamená nepřiměřeně mírný trest, není namístě
hledat původ takové vady v jiném výroku, o uložení jiného druhu trestu, resp. v
tom, že jej soud prvního stupně neučinil (pochopitelně v případě, že se
odvolatel jeho uložení přímo nedomáhá). V posuzované trestní věci státní
zástupce považoval za správné mimo jiné i uložení trestu domácího vězení a
pouze požadoval jeho zpřísnění. Z toho logicky plyne, že nijak nekalkuloval s
variantou nepodmíněného trestu odnětí svobody a pochybení nalézacího soudu
spočívající v nepřiměřenosti trestu nespatřoval v tom, že takový trest nebyl
uložen. Lze shrnout, že namítané vady nemohly mít a neměly původ v žádném jiném
výroku, a nemohlo proto ani dojít k rozšíření odvolacího přezkumu na základě §
254 odst. 2 tř. ř.
34. Vzhledem ke všemu shora uvedenému zbývá uzavřít, že Krajský soud v
Brně jako soud odvolací přezkoumal věc bez jakéhokoliv zákonného oprávnění v
neprospěch obviněného nad limit vymezený státním zástupcem Okresního státního
zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou v jeho odvolání (dlužno dodat, že nad tento
limit nešel ani intervenující státní zástupce při svém závěrečném návrhu v
průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem). Tím porušil nejen § 254
odst. 1 tr. ř., ale též (v rozsahu, v němž své pravomoci překročil) také § 259
odst. 4 tr. ř. V důsledku toho uložil dovolateli trest v rozporu se zákazem
reformationis in peius, tedy trest (v tomto případě druh trestu), který zákon
nepřipouští. K tomu je možno doplnit, že obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší
soud již v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 6/2018, když v rozsudku ze dne
19. 6. 2018 uvedl: „Odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného
jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním
státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k
výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí
svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem jen proti výroku o
trestu propadnutí části majetku), poruší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.“. Není
od věci zmínit, že citované rozhodnutí bylo schváleno na zasedání trestního
kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 12. 2018 k publikaci do Sbírky soudních
rozhodnutí.
35. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odhlédnout ani od skutečnosti,
že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro obviněného a jeho obhájce zcela
neočekávané, resp. překvapivé, neboť – jak již bylo výše uvedeno – uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody nenavrhl ani intervenující státní zástupce
při veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tzv. překvapivé rozhodnutí
reflektuje judikatura Ústavního soudu (byť jen ve vztahu k některým aspektům
výroku o vině), přičemž jej chápe jako projev libovůle soudu, které je
nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí
je i právo na obhajobu (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
173/06 ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009, a sp. zn.
III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014). Již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu,
tj. usnesení ze dne 25. 3 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015, a rozsudek ze dne 19.
6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, připustila zásah do ústavně zaručených práv a
svobod také v případě vydání naprosto neočekávaného výroku o trestu. V
naznačeném směru Nejvyšší soud – v návaznosti na porušení zásady zákazu
reformationis in peius – v přezkoumávané trestní věci shledal, že obviněný byl
nepochybně zkrácen i ve svém právu na obhajobu. Uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody totiž nemohl jakkoliv očekávat, a postupem soudu druhého stupně
mu bylo odňato právo účinně se proti této eventualitě bránit – vyjádřit se,
navrhovat a předkládat důkazy (v jeho případě by se zjevně týkaly především
péče o těžce postiženého syna) apod. Proto i z tohoto důvodu dovoláním napadené
rozhodnutí nemohlo obstát.
36. Pouze na okraj se lze vyjádřit k námitce týkající se porušení zásad
pro ukládání trestů podle § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Již bylo zdůrazněno,
že jde v podstatě o argument nepřiměřenosti uloženého trestu, který nezapadá
pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. , a v řízení o dovolání se
jím proto Nejvyšší soud zásadně nezabývá. Existují však zcela výjimečné
případy, kdy nepřiměřená přísnost uloženého trestu nabývá ústavněprávního
rozměru, a to porušením principu proporcionality trestu a subsidiarity
přísnější trestní sankce. V takové (ojedinělé) situaci by bylo možno přistoupit
k přezkumu podaného dovolání mimo dovolací důvody a mimořádnému zrušení
napadeného rozhodnutí, popř. jeho výroku o trestu. Ve dvou dosud publikovaných
případech, kdy se tak opravdu stalo, byl na prvním místě vždy zohledněn zájem
dalších osob (malých dětí), které mohly být výrazně traumatizovány oddělením od
obviněné(ho) z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (srov. nález
Ústavního soudu 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Jelikož rodinná situace
dovolatele vykazuje určité paralely zejména s případem řešeným před Ústavním
soudem, lze si klást otázku, zda by se i on popisovaného výjimečného postupu
nedomohl, pokud by nedošlo ke zrušení napadeného rozhodnutí z jiných důvodů.
37. Nejvyšší soud proto na základě všech shora rozvedených skutečností
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, v části, jímž byl z podnětu odvolání
státního zástupce zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 1 T 122/2017, a v části, jímž byly
obviněnému podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově uloženy tresty. Podle § 265k
odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na
němž bude, aby se znovu zabýval odvolacími námitkami státního zástupce,
tentokrát však v rozsahu, který mu § 254 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř.
umožňují, a na tomto základě vydal nové rozhodnutí.
39. Konečně Nejvyšší soud – v podstatě jen pro úplnost – jednak dodává,
že jeho rozhodnutím zůstal nedotčen oddělitelný výrok soudu prvního stupně o
náhradě škody (srov. shora odstavec 2. tohoto usnesení), jednak připomíná, že
soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán
právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s
odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
40. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno
odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu