8 Tdo 111/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném
dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T
95/2006, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, v bodě I.
týkající se odsuzující části výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, v části výroku o
vině v bodě I. 1. - 3.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu
ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a
aby tak učinil jiným samosoudcem.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008,
sp. zn. 2 T 95/2006, byl obviněný V. M. v části I. uznán vinným v bodech 1.,
2., 3. pokaždé trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
podle § 147 odst. 1 tr. zák., v bodě 4. trestným činem poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v bodě 5. trestným činem
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy a dále za trestný čin porušení povinnosti v
řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 4. 2003, sp.
zn. 2 T 123/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2.
2004, sp. zn. 9 To 433/2003, a trestný čin porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 9 To
303/2006, (správně však 8 To) byl obviněný odsouzen podle § 256 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti opravy
silničních vozidel, nákup a prodej zboží-motorových vozidel včetně ojetých,
náhradní díly a autopříslušenství a půjčování automobilů, a v zákazu působit
jako statutární zástupce v obchodních společnostech na dobu čtyř roků. Rovněž
bylo rozhodnuto o náhradě škody. V části II. rozsudku byl obviněný podle §
226 písm. e) tr. ř. pro zánik trestnosti zproštěn obžaloby, kterou mu bylo
kladeno za vinu spáchání tří trestných činů neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a trestného činu podvodu podle 250
odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného
obviněným proti shora uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze
dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.
2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestnými činy poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 4.) a poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (bod 5.), jakož i v celém výroku o
trestu a náhradě škody týkající se odsuzující části.
I. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle
§ 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku v rozsudku soudu prvního
stupně popsaném pod bodem 5.), jímž se měl obviněný dopustit trestného činu
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a rozhodl u tohoto činu o
náhradě škody.
Za tři trestné činy neodvedení pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. (body 1., 2., 3.), ohledně nichž shora uvedený rozsudek soudu
prvního stupně neměnil, a dále za trestný čin porušení povinnosti v řízení o
konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2007, kterým byl
uznán pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
17. 4. 2003, sp. zn. 2 T 123/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 9 To 433/2003, a za trestný čin porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12.
2007, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 8 To 303/2007 (správně však 8
To 303/2006), obviněného odsoudil podle § 147 odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož
výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání dvou roků.
II. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů § 11 odst. 1 písm.
b) tr. ř. zastavil trestní stíhání pro skutek popsaný pod bodem 4) rozsudku, v
němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm.
a), odst. 3 tr. zák.
Obviněný V. M. proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal
prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání opřené o dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř., které zaměřil proti odsuzující
části napadeného rozsudku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal
v tom, že ve věci rozhodující samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Jiří Večeřa
měl být z projednávané věci pro podjatost vyloučen, a to i se zřetelem na to,
že již při hlavním líčení dne 27. 7. 2004 podal obviněný námitku podjatosti,
když se domníval, že ze strany tohoto soudce není postupováno objektivně a
správně, neboť podání nejsou řádně prověřována, zatímco jiné věci vůči osobě
obviněného jsou vyřizovány velmi rychle, a též vůči obviněnému vyvíjel nátlak,
aby se přiznal. Následně bylo soudem vyneseno usnesení, že samosoudce není
vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení. Obviněný proti němu podal
stížnost, v níž mimo jiné namítl, že mu bylo samosoudcem vyhrožováno. Podjatost
samosoudce obviněný spatřoval i v tom, že rozsudky byly odvolacím soudem
dvakrát zrušeny pro vady podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., přičemž
odvolací soud sám shledal, že ze strany tohoto soudce nebyly respektovány
pokyny odvolacího soudu vyslovené ve dvou zrušujících usneseních Krajského
soudu v Brně (např. sp. zn. 8 To 303/2006, ze dne 6. 2. 2007). Obviněný
poukázal i na to, že při hlavním líčení dne 18. 4. 2005 bylo soudu předloženo
vyrozumění Obvodního oddělení Policie České republiky o vyřízení podnětu
obviněného na jmenovaného samosoudce, a uvedl další důvody jeho podjatosti.
Dovolatel dále vytkl, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2008,
při výslechu svědka Z. N., byly tomuto ze strany samosoudce kladeny návodné
otázky, jejichž obsah obviněný v podaném dovolání konkretizoval a citoval (viz
zvukový záznam z tohoto hlavního líčení). Obviněný v této souvislosti odkázal i
na níže konstatované záměny v protokolu z hlavního líčení ze dne 14. 10. 2008.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že
pokud byla podle rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.1. částka 60.022,-
Kč uhrazena výtěžkem dražby zajištěného majetku, tedy v rámci exekuce, není
správný závěr, že v takovém případě nelze použít ustanovení § 147a tr. zák.
Podle obviněného dikce tohoto ustanovení vyžaduje dodatečné splnění povinnosti,
a není přípustné ho interpretovat tak, že se jedná o dodatečné dobrovolné
splnění, když splnění závazku je pojmem občanskoprávním, a tak závěr o tom, že
úhrada dluhu dlužníka, byť provedena exekutorem, není splněním povinnosti, by
znamenal popření zásad závazkového práva a znevýhodnění obviněného oproti jiným
pachatelům, jimž nebyl zajištěn žádný majetek. Obviněný ve vztahu k pochybení
soudů, pokud nepoužily účinnou lítost podle § 147a tr. zák., vytkl, že
dostatečně nehodnotily, že v důsledku špatné komunikace státních orgánů po
celou dobu přetrvávaly nejasnosti mezi závěry Finančního úřadu ve Ž. n.S.,
který původně vystupoval v tomto soudním řízení, a Finančním úřadem v J., který
byl příslušný po změně trvalého bydliště obviněného, když první z nich započetl
obviněným provedené platby na jiné roky než Finanční úřad v J. Obviněný
netušil, když platby tomuto úřadu zasílal, že je bude úřad přiřazovat na
jednotlivé účty podle svého postupu a nikoliv podle vůle a určení plátce.
Obviněný zdůraznil, že svědek Z. N. ve výpovědi v hlavním líčení dne 24. 6.
2008 připustil, že zřejmě nastala situace, kdy úhrady, byť se zpožděním,
obviněný prováděl, avšak finanční úřad tyto úhrady zúčtovával jinam. Obviněný
po celou dobu poukazoval na to, že všechny dlužné částky byly z jeho strany již
zaplaceny, nicméně finanční úřady jím uhrazené částky započetly podle svého
uvážení a zcela jinak, než obviněný očekával. Když posléze žádal, aby obdržel
jasný přehled o tom, kolik a za jaké období zbývá uhradit, soud nebyl schopen
mu takový výpis poskytnout, ač obviněný shledal konkrétní nejasnosti, na něž
soud v této souvislosti upozornil.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
brojil i proti okolnostem, za nichž mu byl uložen úhrnný trest. Konkrétně
vytkl, že byl odsouzen kromě jiných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, i
za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr.
zák. účinného do 31. 12. 2007, kterým byl uznán pravomocně vinným rozsudkem
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 8 To
303/2006. Poukázal na to, že novelou trestního zákona provedenou zák. č.
296/2007 Sb., účinným v té době byl § 126 odst. 1 tr. zák. významně redukován a
pozměněn a § 126 odst. 2 tr. zák. byl ze zákona zcela vypuštěn. Z velké části
totiž bylo upuštěno od trestněprávních sankcí za tento typ deliktů, a ty byly
nahrazeny civilněprávní úpravou odpovědnosti za škodu a jinou újmu vzniklou v
důsledku porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Rozsudky, kterými bylo
rozhodováno o trestném činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126
odst. 2 tr. zák. měly být zrušeny a soud měl při novém rozhodnutí přihlédnout k
zániku trestnosti.
Podle obviněného je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
naplněný v tom, že dne 14. 10. 2008 se ve věci konalo hlavní líčení u soudu
prvního stupně, u kterého také došlo k vyhlášení rozsudku, pro jehož kontrolu
nelze vycházet ze zvukového záznamu, který nebyl v rozporu s § 55b tr. ř.
pořízen, a to za situace, kdy se tohoto hlavního líčení neúčastnil obviněný ani
jeho obhájce. Když se poté za účelem zjištění, jak bylo soudem rozhodnuto,
obviněný dostavil do soudní kanceláře a v souladu s § 65 tr. ř. si vyžádal
protokol z tohoto hlavního líčení (zaplatil správní poplatek) a obdržel jej,
zachycoval tento protokol autentický průběh hlavního líčení a také text soudem
vyhlášeného rozsudku. Při přípravě odvolání však shledal závažné nesrovnalosti
mezi textem výroku rozsudku, jak byl vyhlášen, tj. obsažený v protokolu, který
od soudní kanceláře na žádost obdržel, a textem výroku zachyceném v opisu
rozsudku, který mu byl soudem prvního stupně doručen. Tento rozpor namítl
obviněný již v odvolání, když v něm uvedl, že pokud je rozpor mezi výrokem
rozsudku obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku a výrokem rozsudku, jak byl
ústně vyhlášen, pak nelze vycházet z výroku rozsudku obsaženého v písemném
vyhotovení, nýbrž z rozsudku vyhlášeného, který je pro obviněného příznivější.
Také státní zástupkyně JUDr. Štěpánka Růžičková přítomná při veřejném zasedání
o odvolání konaném dne 2. 6. 2009 potvrdila právní názor obhajoby a uvedla, že
souhlasí s tím, že písemné vyhotovení rozsudku neodpovídá tomu, jak byl
rozsudek vyhlášen při hlavním líčení, což považuje za natolik zásadní vadu, že
nejméně v této části je nutné odvolání vyhovět. V písemném vyhotovení rozsudku
pak podle obviněného chybí výroky pod bodem I.1. – 3. v tom znění, jak byly
učiněny při ústním vyhlášení rozsudku, resp. jsou v tomto směru neúplné.
Obviněný současně navrhl, aby odvolací soud obviněným zmiňované skutečnosti z
předložených protokolů a jejich kopií ověřil.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, v
celém výroku o trestu, dále podle tohoto ustanovení zrušil rozsudek Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, ve výroku
o vině v bodech I.1. - 3. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu
ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a
podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný
samosoudce.
V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřila státní
zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a námitky obviněného uplatněné v dovolání. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, za jakých
podmínek lze tento namítat, a konstatovala, že sama skutečnost, že soudce,
který rozhodoval ve věci v prvním stupni, jednoznačně nerespektoval právní
názory odvolacího soudu, vyslovené v rozhodnutí, jímž byla věc soudu prvého
stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí, byť opakovaně, nezakládá
důvodnost námitky podjatosti samosoudce stejně tak, jako námitka o tom, že
podle názoru obviněného samosoudce nesprávně vedl výslech některého ze svědků. Z uvedených skutečností v žádném směru nelze dovodit, že by samosoudce měl
nějaký poměr k projednávané věci, případně k osobám, jichž se úkon přímo
dotýká. Pokud v posuzované trestní věci nebyly prokázány žádné jiné
skutečnosti, pro které by mohly být odůvodněny pochybnosti o objektivnosti
rozhodování samosoudce, je třeba vycházet z předpokladu profesionality soudce,
který v řízení postupuje ve smyslu dosažení účelu trestního zákona prostředky
dovolenými zákonem a námitku obviněného tak shledala jako neopodstatněnou. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledala, že obviněný
materiálně neuplatnil tento dovolací důvod ve všech námitkách, zejména pokud
zpochybnil skutkové závěry soudů o tom, že nesprávně zhodnotily platby, které
prováděl na účet shora uvedených finančních úřadů. Za námitky právní povahy
považovala ty, v nichž obviněný brojil proti nepoužití § 147a tr. zák., a že
Krajský soud nedostatečným způsobem ve svém rozhodnutí zohlednil novelu
trestního zákona provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. První z těchto námitek
státní zástupkyně shledala neopodstatněnou, neboť podmínky účinné lítosti
nebyly ve smyslu § 147a tr. zák. naplněny, protože o ni může jít jen v případě,
když pachatel nějakým způsobem zajistí nebo přispěje k tomu, aby dlužné platby
byly uhrazeny, k čemuž v dané věci nedošlo, když neuhrazené povinné platby byly
zaplaceny až prostřednictvím exekuce bez přičinění obviněného. Za důvodnou však
považovala výhradu, že nebylo dostatečně přihlédnuto k novele trestního zákona
provedené zák. č. 296/2007 Sb. V době rozhodování odvolacího soudu došlo zák. č. 296/2007 Sb., kterým se mění zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v
souvislosti s jeho přijetím, mj. ke zrušení ustanovení § 126 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v posuzované trestní věci nepostupoval
zcela v souladu s právními normami, které byly platné a účinné v době jeho
rozhodování. Zákon č. 296/2007 Sb. nabyl účinnosti v dotčené části dnem 1. 1. 2008. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodoval v trestní věci
obviněného rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, přičemž je zřejmé, že trest obviněnému
ukládal i za trestný čin již uvedeným zákonem zrušený. Názor Krajského soudu v
Brně, že nejde o zánik trestnosti podle § 65 tr.
zák., a že změna zákonné
úpravy ustanovení § 126 tr. zák., nemá vliv na trestnost již pravomocně
vyslovené viny obviněného, státní zástupkyně nepovažovala se zřetelem k § 16
odst. 1 tr. zák. za správný. Odvolací soud si měl jako předběžnou otázku podle
§ 9 odst. 2 tr. ř. vyhodnotit, zda je možné obviněnému ukládat trest i za
trestný čin, který již není obsahem zvláštní části trestního zákona, a to i
přesto, že výrok o vině již byl pravomocný. V rámci ukládání úhrnného trestu
měla být uvedená okolnost bezezbytku zvážena s tím, že by za trestný čin podle
§ 126 odst. 2 tr. zák. neměl být ukládán trest. Za situace, pokud by bylo
pravomocně rozhodnuto o vině a trestu, bylo by možné uvažovat o tom, že
ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. Takovou pozdější
změnu trestního zákona nebo jiného zákona, od něhož se odvíjí trestnost činu,
jde-li o změnu ve prospěch pachatele, lze zohlednit postupem podle § 465 odst. 1 tr. ř., avšak uvedený postup není možné na tuto trestní věc vztáhnout. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně
uvedla, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by materiálně tento
dovolací důvod naplňovala. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc
v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř. lze
považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť
dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř.,
jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo
podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející.
K námitce obviněného uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je
nutné uvést, že dovolání podle tohoto důvodu je možné podat jen tehdy, pokud ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Vyloučený orgán ve věci rozhodl tehdy, jestliže rozhodnutí napadené
dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl
ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho
vyloučení podle § 31 tr. ř.
Z tohoto vymezení je zřejmé, že toliko okolnosti taxativně stanovené v
§ 30 odst. 1, 2 tr. ř. mohou zakládat pochybnosti o nepodjatosti soudce.
V daném případě obviněný nenamítal, že samosoudce JUDr. Jiří Večeřa byl
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, protože byl v projednávané věci
činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo
jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, nebo že by po podání obžaloby
v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě obviněného, jak vymezuje ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř., ale
podle podaného dovolání je zřejmé, že měl na mysli důvod ve smyslu § 30 odst. 1
tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce
nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně
činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního
řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být
důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým
osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho
osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhý
profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a
do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců
nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden
z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel, nebo které vydal v postavení
soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci
nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §
30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v
obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve
rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán zde uvedený sám
nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností (srov.
např. rozhodnutí č. 62/1980, č. 10/1990-II). Za takovou okolnost bez dalšího
nelze považovat, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními
otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí
(rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci obviněný opakovaně vznášel námitky podjatosti proti
samosoudci JUDr. Jiřímu Večeřovi. Při hlavním líčení (č. l. 346) konaném dne
27. 7. 2004 (sp. zn. 2 T 88/2003) proto, že mu samosoudce vyhrožoval, že „může
zařídit, aby si to s obviněným vyřídili jiní a jinde“. Samosoudce rozhodl podle
§ 30 odst. 1 tr. ř., že není vyloučen (viz. č. l. 350). O stížnosti obviněného
rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením pod sp. zn. 3 To 375/2004, a podle §
148 odst. 1 tr. ř. stížnost obviněného zamítl (č. l. 455). Ohledně požadavku
obviněného na odnětí věci proto, že jsou vyloučeni všichni soudci soudu prvního
stupně, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením pod sp. zn. 9 Nt 1/2005 (č. l.
464) tak, že se podle § 25 tr. ř. předmětná trestní věc Okresnímu soudu ve
Žďáru nad Sázavou neodnímá. Obviněný při hlavním líčení dne 18. 4. 2005 (č. l.
498) vznesl další námitku podjatosti proti jmenovanému samosoudci opřenou o
skutečnost, že podal na Policii České republiky podnět k trestnímu stíhání
tohoto samosoudce, jíž samosoudce nevyhověl (č. l. 527) a Krajský soud v Brně
usnesením pod sp. zn. 8 To 483/2005 (č. l. 605) stížnost obviněného podle §
148 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že obviněný v průběhu
trestního řízení před podáním dovolání vznášel námitky podjatosti, jimž nebylo
vyhověno. Je nutné zdůraznit, že nyní své výhrady ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uplatnil proto, že ze strany
tohoto soudce nebylo postupováno objektivně a správně, neboť jeho podání nebyla
řádně prověřována, samosoudce vyvíjel nátlak, aby se přiznal, že mu bylo
samosoudcem vyhrožováno, že rozsudky byly odvolacím soudem dvakrát zrušeny pro
vady podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., když nebyly respektovány pokyny
odvolacího soudu vyslovené ve dvou zrušujících usneseních, že bylo soudu
předloženo vyrozumění Obvodního oddělení Police České republiky o vyřízení
podnětu obviněného na jmenovaného samosoudce, dále zdůrazňoval, že v průběhu
hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2008 při výslechu svědka Z. N. byly tomuto
ze strany samosoudce kladeny návodné otázky. Tyto výhrady však důvody
podjatosti, jak je má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. nenaplňují. Žádná
z námitek, v nichž obviněný spatřuje podjatost samosoudce JUDr. Jiřího Večeři,
není takovou okolností, která by zakládala pochybnosti o nepodjatosti
jmenovaného soudce pro jeho poměr věci nebo k osobám, jichž se úkon týká, jak
zákon vyžaduje.
I když obviněný vytýkal, že podal podnět na Policii České republiky,
neprokázala se v průběhu celého trestního řízení žádná skutečnost dokládající,
že bylo na jeho základě proti jmenovanému soudci zahájeno či vedeno trestní
stíhání. Toliko z okolnosti, že byl podán podnět k zahájení trestního stíhání
soudce, aniž by bylo zřejmé, že se trestní stíhání vedlo, event. byly konány
úkony trestního řízení, nelze dovozovat, že jsou naplněny důvody podjatosti
podle § 30 odst. 1 tr. ř. Podnět k trestnímu stíhání je úkonem, který je sice
signálem k tomu, aby orgány činné v trestním řízení prováděly k jeho prověření
úkony, ale takovým důvodem může být teprve až zjištění, že je tento podnět
opodstatněný (§ 30 odst. 1 tr. ř.).
Tvrzení obviněného, že mu měl soudce výše zmíněným způsobem
vyhrožovat, je okolnost, která rovněž nedopadá na podmínky stanovené v § 30
odst. 1 tr. ř., neboť se jen obviněným tvrzená skutečnost v průběhu trestního
řízení neprokázala, a ani soudy o dřívějších námitkách podjatosti obviněného
rozhodující, ji za takovou okolnost nepovažovaly. Proto ani tato námitka
nezakládá důvod pro vyloučení soudce z projednávaní věci, protože ji nelze
podřadit pod žádnou ze skutečností svědčících o tom, že by byl samosoudce
vyloučen pro poměr k obviněnému, neboť, ani i negativně míněný či vyznívající
slovní projev sám o sobě nevytváří poměr k osobě (tj. příbuzenský, švagrovský,
druha a družky, nebo přátelský či nepřátelský). O žádný takový vztah se zde
nejednalo, protože prohlášení, jak je obviněný v dovolání formuloval,
nevykazuje nepřátelský poměr samosoudce k obviněnému.
Pokud obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. shledával v tom, že soudce nepostupoval tak, jak mu vytkl v
rozhodnutí nadřízený soud, nebo pokud obviněný nepovažoval jeho postup v rámci
jím konaného řízení za spravedlivý či správný, bylo již výše v rámci rozhodnutí
publikované pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr. konstatováno, že takové námitky o
podjatosti soudce nesvědčí, a rovněž jimi není naplněna žádná z okolností pro
vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1, 2 tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v námitkách obviněného
podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. takové
skutečnosti, které by naplňovaly podmínky pro vyloučení samosoudce JUDr. Jiřího
Večeři, jak je vymezuje ustanovení § 30 odst. 1, event. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o nějž obviněný
dovolání též opřel, se uplatní, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný. Jedná se o dvě alternativy, buď že nebyl učiněn určitý výrok, který
tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo
určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Za výrok,
který nebyl učiněn, se považuje takový, který v napadeném rozhodnutí chybí a
činí tak jeho výrokovou část neúplnou. Takový výrok musí v rozhodnutí
absentovat jako celek, jestliže ho soud měl pojmout do výrokové části. Neúplným
výrokem je takový výrok, který je v rozhodnutí obsažen jen v části, tj., že
neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Pod takto označený dovolací důvod nelze podřadit výhrady obviněného,
jimiž poukazoval na změnu obsahu protokolů o hlavním líčení ze dne 14. 10.
2008, a to ani se zřetelem na námitky, že zejména výrok o vině pod bodem 1. v
odsuzující části tak, jak byl vyhlášen podle protokolu, který na svou žádost
obviněný obdržel v kanceláři soudu, nekoresponduje s výrokem, který je obsažen
v originále rozsudku i v jeho opisech. Nedopadají na tento dovolací důvod ani
další nesrovnalosti týkající se způsobu vyhlášení rozsudku, protože nejsou ani
chybějícím ani neúplným výrokem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř., protože, byť i se zřetelem na obsahovou neshodu mezi
protokoly o hlavním líčení a písemným vyhotovením rozsudku, jsou v rozsudku
obsaženy všechny výroky.
Podstata v této souvislosti namítaných nedostatků totiž není v neúplnosti
výrokové části rozsudku, ale spočívá v nerespektování procesního postupu při
vyhotovování protokolu obsahujícího text vyhlášeného rozsudku, jak bude dále
rozvedeno.
Z takto uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
skutečnosti, které obviněný proti rozsudečnému výroku o vině vytýkal, mají ve
své podstatě, byť jde o vady procesní povahy, dopad na věcnou správnost výroku
o vině, který je však v důsledku namítaných nesrovnalostí zcela
nepřezkoumatelný. Tyto výhrady právě proto, že se týkají výroku o vině, a to i
se zřetelem na správnost jeho právního posouzení, je možné považovat ve
výsledku za vady hmotně právní povahy v jejich materiálním významu, což je za
určitých okolností možno posuzovat ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný, i když v jiné souvislosti, v rámci
podaného dovolání rovněž namítal. Takový závěr lze učinit zejména proto, že
obviněný se poukazem na nedostatky v obsahu různě zpracovaných protokolů
domáhal právního posouzení pro něj nejvýhodnějšího, které vyznívá z verze
protokolu o hlavním líčení zachycené v protokolu předloženém obviněným, kde u
skutku pod bodem 1. je uvedený výrok vyjádřen v podobě, že obviněný celou
částku 207.336,- Kč uhradil, a to v částkách 60.022,- Kč výtěžkem z dražby a
147.314,- Kč samotným obviněným. Na základě ní se obviněný domáhal účinné
lítosti podle § 147a tr. zák. a event. beztrestnosti, čímž brojil proti použité
právní kvalifikaci, na což dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
rovněž dopadá, a v rámci kterého se Nejvyšší soud těmito námitkami obviněného
zabýval.
Vzhledem k tomu, že je uvedená vada prvotně zapříčiněna nedostatkem
vycházejícím z nezákonného postupu samosoudce, je vhodné na nesprávnost řízení
předcházejícího vydání napadené části odsuzujícího výroku o vině, proti němuž
je dovolání podáno, pro přehlednost a úplnost v podrobnostech poukázat.
Jak z námitek obviněného plyne, k uvedeným nejasnostem a nesrovnalostem
došlo při hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2008, kdy byl též vyhlášen zčásti
odsuzující a zčásti zprošťující rozsudek. V obsahu spisu je na č. l. 245 – 249
protokol o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2008, které bylo konáno samosoudcem
JUDr. Jiřím Večeřou za přítomnosti státního zástupce Martina Černého a
zapisovatelky J. B. Tohoto hlavního líčení se neúčastnil obviněný ani jeho
obhájce a z poškozených nebyl rovněž nikdo přítomný. Na č. l. 246 je založeno
znění vyhlášeného rozsudku. Pro stručnost stačí uvést, že jeho text se plně
shoduje s tím, jak je rozsudek písemně zpracován jednak v originále, a jednak i
v jeho opisech. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zmiňuje, že vzhledem k
tomu, že dovolání směřuje v zásadě proti odsuzujícímu výroku, když část, jíž
byl obviněný obžaloby zproštěn, nebyla dovoláním napadena, uvedené následné
úvahy a srovnání budou řešeny jen ve vztahu k této odsuzující části rozsudku,
ač se nedostatky a nejednotnost zpracování obsahu protokolu projevily i ve
zprošťující části tohoto rozsudku, jíž však Nejvyšší soud nepřezkoumával.
Zároveň je třeba poukázat na to, že o průběhu řízení nebyl pořizován
zvukový záznam podle § 55b odst. 1 tr. ř. a z žádné verze protokolu o tomto
hlavním líčení nevyplývá, proč se tak stalo, když ve smyslu citovaného
ustanovení lze takto konat hlavní líčení jen na základě rozhodnutí předsedy
senátu (samosoudce) z důležitých důvodů.
Pro přehlednost je vhodné shrnout, že o vině obviněného bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou při hlavním líčení
konaném dne 14. 10. 2008. Po korekci učiněné k odvolání obviněného Krajským
soudem v Brně, byla vina obviněného zúžena toliko na body 1. - 3. citovaného
rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nichž zůstal tento rozsudek nezměněn, a
za tyto trestné činy podle § 147 odst. 1 tr. zák. a další, jak jsou výše
uvedeny, byl odvolacím soudem obviněnému uložen úhrnný trest.
Verze této části výroku o vině v písemném textu originálu rozsudku
(č. l. 251), tak i jeho znění v protokole o hlavním líčení založeném na č. l.
246 spisu, obsahují shodná znění. Tyto verze protokolu se však neshodují s
protokolem a v něm uvedeným výrokem rozsudku, který obdržel obviněný od soudní
kanceláře, a jsou odlišné od vyhotovení, jež předložilo Nejvyšší státní
zastupitelství.
Nejvyšší soud pro přehlednost konstatuje obsah těchto odlišných verzí s tím, že
změny, respektive části, v nichž se neshodují, jsou vyznačeny odlišným typem
písma;
Verze výroku rozsudku v protokole obsaženém ve spisovém materiálu zní:
v bodě I.
je vinen, že jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, podnikající pod
obchodním jménem V. M. – VM CAR, U M. l. Ž. n. S., s předmětem činnosti opravy
silničních a motorových vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně
ojetých, náhradní díly a autopříslušenství), a půjčování automobilů při
soukromém podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců
neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd
zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti,
které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce,
řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb.
o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž.
n.S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob
v celkové výši 207.336,- Kč, přičemž v rozsahu 167.553,- Kč byla tato škoda
následně uhrazena, z toho 107.531,- Kč uhradil sám obviněný a 60.022,- Kč bylo
získáno výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného, takže v rozsahu
39.783,- Kč nebyla škoda uhrazena,
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním
zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných
mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel –
plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č.
586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního
úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu
fyzických osob v celkové výši 62.683,- Kč, a tato škoda nebyla uhrazena,
3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním
zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných
mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel –
plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č.
586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního
úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu
fyzických osob v celkové výši 68.527,- Kč, a tato škoda nebyla uhrazena.
Ve verzi vyhlášeného rozsudku vyžádané obviněným od vedoucí trestní
kanceláře v souladu s postupem podle § 65 odst. 1 tr. ř. je výrok o vině v
odsuzující části uveden takto:
jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem V. M. – VM CAR, U M. l., Ž. n.S., s předmětem činnosti opravy silničních a
motorových vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně ojetých,
náhradní díly a autopříslušenství), a půjčování automobilů při soukromém
podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců
neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd
zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti,
které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce,
řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v
celkové výši 207.336,- Kč, přičemž 60.022,- Kč bylo uhrazeno výtěžkem dražby
zajištěného majetku obviněného a 147.314,- Kč uhradil sám obviněný
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním
zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných
mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel –
plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního
úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu
fyzických osob v celkové výši 62.683,- Kč, (již zde není uvedeno, že „tato
škoda nebyla uhrazena“). 3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., (ani na žádném jiném místě v České
republice), v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců nezajišťoval plnění
zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu měsíčně zúčtovaných mezd
vypočítával celkovou částku odváděné zálohy daně z příjmů fyzických osob ze
závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj
zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu
se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl za období od srpna 2002 do
konce roku 2003 vypočtený úhrn záloh a daní z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem ve Ž. n. S. způsobil
škodu v celkové výši 68.527,- Kč (také na tomto místě není uvedeno, že „tato
škoda nebyla uhrazena“). Obsah výroku rozsudku podle protokolu předloženého Nejvyšším státním
zastupitelstvím zní takto:
I. jako soukromý podnikatel – fyzická osoba (není zde specifikován název
pod kterým podnikal) s předmětem činnosti opravy silničních a motorových
vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně ojetých, náhradní díly a
autopříslušenství), a půjčování automobilů při soukromém podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2.
2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců
neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd
zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti,
které všechny platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel –
plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního
úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu
fyzických osob v celkové výši 207.336,- Kč (chybí zde jakýkoli výrok o tom, že
by obviněný některou částku uhradil),
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním
zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných
mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel –
plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního
úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu
fyzických osob v celkové výši 63.619,- Kč,
3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., ani na žádném jiném místě v České
republice při soukromém podnikání v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců
nezajišťoval plnění zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu měsíčně
zúčtovaných mezd vypočítával celkovou částku odváděné zálohy daně z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti, platby sociálního a zdravotního pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce,
řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl za období od srpna 2002 do konce roku 2003 vypočtený
úhrn záloh a daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, čímž České
republice zastoupené Finančním úřadem ve Ž. n. S. způsobil škodu v celkové výši
68.527,- Kč, a takto získané prostředky použil nezjištěným způsobem.
Z uvedeného je zřejmé, že existují celkem tři verze protokolu o hlavním
líčení.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu ani z žádných dalších okolností
neplyne, která z těchto podob výroku rozsudku odpovídá tomu, jak byl rozsudek
při hlavním líčení dne 14. 10. 2008 ústně vyhlášen, a za jakých okolností k
odlišným údajům zejména ve výroku rozsudku došlo, odvolací soud před tím, než
věc meritorně projednal, vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou tuto věc s
požadavkem na objasnění této otázky. Výsledkem tohoto šetření bylo sdělení
předsedy soudu JUDr. Tomáše Lichovníka (č. l. 367), že po provedení
požadovaných výslechů osob zúčastněných na předmětném hlavním líčení dne 14.
10. 2008, shledal, že „nelze zcela přesně zjistit, jak ke změnám v protokolu
došlo. Je však zřejmé, že v systému ISAS byl zpracovaný protokol o hlavním
líčení, který byl vedoucí kanceláře paní I. D. předán dne 30. 11. 2008
obviněnému. Předsedovi senátu JUDr. Jiřímu Večeřovi vytknul, že nezajistil
neměnnost tohoto protokolu.“
Z uvedeného vysvětlení je tedy zřejmé, že předseda Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou považuje za aktuálně vyhlášený rozsudek ve verzi,
jíž obviněný získal od vedoucí soudní kanceláře. Z jakých důvodů se však tři
varianty způsobu, jak byl zmíněný rozsudek vyhlášen, v této věci objevily,
známo není. Rozhodné však je, že existují, a ač pro to není logické vysvětlení,
je nutné uvést, že jde o závažnou procesní vadu, resp. postup odporující
zákonem vymezeným procesním postupům.
Podle § 128 odst. 2 tr. ř. musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s
obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován. Pokud je zjištěno, že tomu tak není,
jde o závažnou vadu, pro niž je nutno v řízení o opravném prostředku rozsudek
zrušit. Podle § 129 odst. 1 tr. ř. je nutno každý rozsudek vyhotovit písemně,
přičemž písemné vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak
jak byl vyhlášen. Vyhotovení rozsudku znamená písemné zachycení výroku,
odůvodnění a poučení o opravném prostředku v rozsahu stanoveném v § 120 až §
125 tr. ř. a ve shodě s tím, jak byl rozsudek vyhlášen. Nesoulad mezi
vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku
v opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k opravě.
Proto, aby nedocházelo k výrazným neshodám mezi tím, jak byl rozsudek vyhlášen
a jak byl následně písemně vyhotoven, slouží i zachycení průběhu hlavního
líčení na zvukový záznam pořízený v souladu s § 55b tr. ř. Podle tohoto
ustanovení platí, že zvukový záznam má být pořizován vždy, pokud z důležitých
důvodů předseda senátu nerozhodne jinak. Jak však v projednávané věci Nejvyšší
soud zjistil, při hlavním líčení dne 14. 10. 2008 takto postupováno nebylo,
přičemž není zřejmé, proč nebyl zvukový záznam pořizován. Kromě jiného se i
tento nedůsledný postup podílel na výsledném stavu, kdy byly samosoudcem
pořízeny tři verze protokolu o tomto hlavním líčení, přičemž tak dovoláním
napadený rozsudek je fakticky zachycen ve třech různých vyhotoveních. Je nutné
zejména poukázat na to, že v těchto rozsudcích se objevují (jak bylo zvýrazněno
výše) odlišná skutková zjištění, týkající se mimo jiné zejména toho, jaká byla
výše neuhrazené daňové povinnosti, v jaké části ji uhradil obviněný, a v jaké
výši byla hrazena výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného, a zda-li tak
nedošlo ke splnění celé dané povinnosti, což by mohlo vést k použití § 147a tr.
zák. o účinné lítosti.
Vzhledem k těmto závažným vadám nelze zjistit, jak skutečně byl
rozsudek ústně vyhlášen, když ze spisu nevyplývá, že by protokol byl ve smyslu
§ 57 tr. ř. opravován, jak v případě písařských chyb (jimiž samosoudce zjištěné
nedostatky omluvil), mělo být postupováno. Obsah spisu o důvodech, proč tato
situace nastala, neobsahuje žádné informace, a lze uzavřít, že tři neshodující
se verze tohoto protokolu o hlavním líčení a vyhlášeném rozsudku byly vytvořeny
zcela mimo zákonem předepsanou proceduru, neoprávněně, a tudíž napadané
rozhodnutí, jež bylo v důsledku tohoto neprůhledného a netransparentního
procesu vydáno, nemůže obstát a řízení bude muset být provedeno znovu, neboť
jedině tak je možné zajistit spravedlivý a v souladu se zákonem vydaný rozsudek.
Pokud Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na shora vytýkané vady
není zřejmé a ani ze zjištěných skutečností odvoditelné, v jaké podobě byl
napadený rozsudek soudem prvního stupně skutečně vyhlášen, jde o vady, které
nebylo možné napravit ani v odvolacím řízení, o což se však soud druhého
stupně, při znalosti všech uvedených skutečností ani nepokusil. Nejvyšší soud s
ohledem na tyto zásadní a jakkoli nepřehlédnutelné vady považuje rozsudek soudu
prvního stupně, a na něj navazující rozsudek odvolacího soudu za zmatečné a
zcela nepřezkoumatelné, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v dovoláním
napadené odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009,
sp. zn. 8 To 155/2009, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, jakož i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve
Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby
tak učinil jiným samosoudcem.
V aplikovaném ustanovení § 265l odst. 3 tr. ř. je sice uveden jen senát, ale na
základě extenzivního, logického a systematického výkladu s argumentem a maiore
ad minus se zřetelem na to, že v projednávané věci nerozhodoval senát, ale
samosoudce je uvedený postup možné použít v souladu s § 314a odst. 1 tr. ř. i
na samosoudce (viz také § 290, § 314b odst. 4 tr. ř.). Podle ustanovení § 265l
odst. 3 tr. ř. je možné tento postup zvolit zejména pokud na základě
projednávání dovolání sice nejsou zcela zřejmé pochybnosti o nepodjatosti
soudce, když ale lze důvodně usoudit, že samosoudce, který věc doposud
projednával, nemůže věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Jde o výjimečný
postup, jehož důvodem není sama o sobě skutečnost, že dovolací soud zastává ve
věci jiný právní názor než odvolací soud, který vydal rozhodnutí důvodně
napadené dovoláním.
Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že
samosoudce JUDr. Jiří Večeřa vedl řízení velmi nestandardně, prováděl
neoprávněně a mimo jakýkoliv zákonem stanovený procesní postup ničím
nepodložené a nevysvětlené zásahy nejen do protokolu o hlavním líčení, ale
především do vyhlášeného rozsudku, čímž jeho věcný obsah významně měnil.
Svévolné a neprocesně provedené změny v protokole o hlavním líčení jsou v
projednávané věci o to závažnější, že se jich samosoudce dopustil za situace,
kdy nebyla možná kontrola prostřednictvím záznamového zařízení ani svědectví
obviněného či jeho obhájce, kteří se konaného hlavního líčení neúčastnili.
Zásahy, které samosoudce uvedeným neprocesním postupem učinil, mají přitom
rozhodný dopad pro vymezení skutku a následně jeho právní posouzení. Tato
skutečnost se promítá zejména v případě skutku popsaného pod bodem 1., kde
podle verze uvedené v protokolu předaném obviněnému soudní kanceláří je popsáno
ve skutkových zjištěních, že obviněný neodvedenou daň v celkové výši 207.336,-
Kč uhradil tak, že 60.022,- Kč bylo uhrazeno výtěžkem dražby zajištěného
majetku obviněného a 147.314,- Kč uhradil sám obviněný. Takto popsaný skutek by
měl vést soud k úvahám o tom, zda se na obviněného vztahují podmínky účinné
lítosti podle § 147a tr. zák., protože byla uhrazena celá částka neodvedené
daně. Uvedený právní závěr by však nebylo možné učinit podle verze, která je
obsahem spisu, podle níž v rozsahu 167.553,- Kč byla škoda následně uhrazena, z
toho 107.531,- Kč uhradil sám obviněný a 60.022,- Kč bylo získáno výtěžkem
dražby zajištěného majetku obviněného, takže v rozsahu 39.783,- Kč nebyla škoda
uhrazena, čímž obviněný celou výši nedovedené daně dodatečně neuhradil. Je tedy
zřejmé, že svévolné zásahy a změny v předmětném protokolu mají podstatný a
rozhodující dopad na právní kvalifikaci jednání obviněného.
Vedle těchto podstatných nedostatků, které svědčí o neobjektivním, nestranném a
nespravedlivém přístupu soudce k projednávané věci, je nutné rovněž připomenout
v obsahu spisu se projevující další neakceptování procesních pravidel. Lze
poukázat na to, že ve věci sp. zn. 8 To 484/2005, Krajský soud v Brně v rámci
odvolacího řízení vedeného ve věci 2 T 123/2002 (která byla posléze k nyní
přezkoumávané věci připojena), samosoudci vytknul, že nerespektoval názor
odvolacího soudu, jenž byl vysloven jako pokyn v předchozím rozhodnutí tímto
odvolacím soudem ve stejné věci a to v usnesení pod sp. zn. 9 To 433/2003 (viz
č. l. 607, 612, 657, 688).
Ve věci se u samosoudce kromě těchto nedostatků a projevů svévole
promítá i nezvládnutí materie a faktická nesoustředěnost při vedení dokazování,
která kromě nepřezkoumatelnosti vyhlášeného rozsudku je patrná i v
nepřehlednosti a netransparentnosti výsledků provedeného dokazování. Na zmíněný
nedostatek v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal i odvolací soud, který
na straně 7 vytkl stručné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyhovující
kritériím § 125 odst. 2 tr. ř. a jiné vady jsou patrné i v dalších částech
spisového materiálu, kromě jiného i v již dříve vydaných rozhodnutí v posléze
spojených věcech, z nichž je též zřejmé, že samosoudce v potřebném rozsahu
nereagoval na návrhy a připomínky vycházející ze strany obhajoby, což se
projevilo i v často podávaných námitkách podjatosti (viz výše).
Nejvyšší soud přitom rovněž připomíná, že tento vadný a svévolný postup
byl zaregistrován předsedou okresního soudu až v důsledku výhrad obhájce
obviněného podpořených a zdůrazněných přípisem Nejvyššího soudu, žádajícím
vyjasnit celou shora popsanou situaci. Na základě toho byl samosoudce za
prokázané hrubé a neprofesní nedostatky pokárán s tím, že mu nesprávný postup
byl vytknut.
Se zřetelem na všechna uvedená zjištění v postupu samosoudce, došlo k
nepřehlednému a složitému stavu věci, který vykrystalizoval ve zmatečné a zcela
nepřezkoumatelné rozhodnutí vyvolávající právní nejistotu a vzbuzující
pochybnosti o spravedlivém procesu.
Nejvyšší soud shledal, že samosoudce nerespektoval základní principy
zajišťující důvěru občanů ve spravedlivou a transparentní justici představované
právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
která je založena na spravedlivém a nestranném rozhodování nezávislých soudů a
soudců, z nichž vychází důvěra jednotlivce v akty veřejné moci (k tomu
přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
654/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č.
27, str. 255). Důležité je též zmínit i to, že důvěra v soudní rozhodování
patří mezi základní mimořádné atributy právního státu a orgány veřejné moci
musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (viz
nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 120, str. 245). Rozhodnutí soudu nesmí být
zatíženo libovůlí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn.
I. ÚS 191/2006, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 42, č. 162,
str. 339).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených poznatků, s poukazem hlavně
na problematické vyhlášení dovoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního
stupně, považuje uvedené postupy za obcházení řádného vedení řízení a výrazné
narušení práva na spravedlivý proces (fair proces), neboť výsledky tohoto
řízení nedávají dostatečnou záruku, že následné konečné rozhodnutí bude beze
zbytku spravedlivé. Naopak Nejvyšší soud má zato, že v rámci celého řízení byla
vážným způsobem narušena jistota obviněného v možnost, aby shora uvedené
základní principy tohoto trestního řízení byly dodrženy i v jeho dalším stadiu.
Rovněž je názoru, že jmenovaný samosoudce nebude schopen v budoucnu tuto věc
spravedlivě a objektivně rozhodnout, neboť zejména provedeným neoprávněným a
nezákonným zásahem do protokolu o hlavním líčení projevil nejen nespolehlivost,
ale i nečestnost neslučující se s postavením nezávislého, nestranného a
spravedlivého soudce [viz § 62 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění dalších předpisů].
Podle názoru Nejvyššího soudu jde v této věci o natolik negativní stav,
který nelze v soudním řízení tolerovat a jímž je opodstatněně prolomena
nezávislost soudní moci vyjádřená zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci (č. l. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv svobod).
Nejvyšší soud při utvoření svého závěrečného přesvědčení, že v projednávaní
věci již doposud činný samosoudce nemůže pokračovat, měl plně na zřeteli, že
postup podle § 265l odst. 3 tr. ř. (stejně jako i podle § 262 tr. ř.) lze v
projednávaném případě aplikovat, protože se jedná o závažné vybočení z logiky
věci a procesních trestněprávních pravidel (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 uveřejněno pod č. 45, ve sv. 11 Sb.
nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. II. ÚS
282/97, uveřejněn pod č. 5, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud
současně s ohledem na uvedená kritéria plně respektuje, že zvolený postup je
zákonem povolenou výjimkou ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci. V daném případě však o její porušení nejde, protože Nejvyšší soud, jak
je již výše rozvedeno, shledal vady v rozsahu a povaze výrazně překračující
běžné nedostatky obvykle vedoucí ke zrušení rozhodnutí na podkladě řádných i
mimořádných opravných prostředků.
Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jmenovaný
samosoudce již nemůže ve věci dále jednat, proto postupem podle § 265l odst. 3
tr. ř., když věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně současně uložil, aby ji
projednal jiný samosoudce.
Na soudu prvního stupně a jiném samosoudci, jemuž se tato trestní věc vrací k
novému projednání a rozhodnutí, bude, aby se věcí znovu v souladu se shora
uvedenými zjištěnými a vytknutými nedostatky zabýval. V této souvislosti
Nejvyšší soud upozorňuje, nad rámec toho, co bylo uvedeno výše, že nový
samosoudce bude znovu provádět dokazování v rozsahu tímto rozhodnutím zrušené
odsuzující části uvedeného napadeného rozhodnutí a přitom tak bude činit v
souladu s ustanovením § 219 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 290 tr. ř. Kromě
jiného bude nutné reagovat i na námitky, které ve vztahu k provádění důkazů
uplatnil obviněný jak v odvolacím řízení, tak i v podaném dovolání, jež
Nejvyšší soud, jak je výše zmíněno, nemohl přezkoumávat, přičemž je potřeba
zdůraznit, že je nelze pominout a v případě, že samosoudce shledá, že jsou
opodstatněné, na odstranění zjištěných pochybností zaměří dokazování. Tímto
postupem bude samosoudce povinen objasnit, s ohledem na výhrady obviněného,
kdy, kolik a kterému z příslušných finančních úřadů obviněný z daně, k níž byl
za období vymezené v trestných činech, jimiž byl uznán vinným, je povinen
uhradit. Pro úplnost je tak třeba zmínit, že soud je povinen dodržet zásadu
zákazu změny k horšímu (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně i dovolání
podal ve svůj prospěch pouze obviněný) ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř., § 265m
odst. 1 tr. ř. (reformatio in peius). Z pohledu této zásady je nutné vycházet
ze skutkových zjištění popsaných v protokolu o hlavním líčení, jež od soudní
kanceláře obdržel obviněný, tedy považovat za vyhlášený rozsudek v té podobě,
jak je v tomto protokolu popsán, neboť právě tato verze vyhlášeného rozsudku je
pro obviněného nejvýhodnější. Hledisko výhodnosti je za dané situace jediným
spravedlivým a zákonným způsobem, jak lze stav, když se nepodařilo skutečnou
verzi vyhlášeného rozsudku při hlavním líčení ze dne 14. 10. 2008 prokázat,
napravit.
Nejvyšší soud dále k výkladu možnosti zániku trestnosti účinnou lítostí
podle § 147a tr. zák. připomíná, že pokud byla povinnost obviněného splněna
částečně jeho vlastním jednáním ve větší části, a jen v menší části též z
výtěžku exekuce, nebude v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 4.
2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008 (uveřejněným v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2008, seš. 45, pod č. T 1090), pokud shledá splněné
podmínky pro aplikaci účinné lítosti. Ve věci nyní projednávané totiž obviněný
na rozdíl od srovnávaného rozhodnutí uhradil dobrovolně sám částku, již mohl
mít s ohledem na exekuční řízení a finanční propad jeho společnosti k
dispozici. Jestliže tak podle svých možností uhradil větší výši dlužné daňové
povinnosti, lze to ve smyslu § 147a tr. zák. akceptovat pro zánik účinné
lítosti, i pokud zbývající menšinová část v souladu s vůlí obviněného byla
uhrazena z výtěžku exekuce.
Nejvyšší soud též zmiňuje, že bude třeba se vypořádat s námitkou
obviněného vztahující se k nesprávně uloženému trestu i za trestný čin porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. Obviněný uvedený
trestný čin spáchal v době od měsíce května 2000 do 18. 4. 2003. Pravomocně
uznán vinným na něj byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003. Krajský soud v Brně rozhodující o odvolání
obviněného V. M. ohledně tohoto trestného činu rozhodl usnesením ze dne 6. 2.
2007, sp. zn. 8 To 303/2006, tak, že výrok o vině ohledně tohoto trestného činu
ponechal beze změny, přestože uvedený rozsudek ve vztahu k ostatním jeho částem
výroku o vině a trestu zrušil. Výrok o vině uvedeným trestným činem tak nabyl
právní moci dnem 6. 2. 2007 (trestní věc sp. zn. 2 T 88/2003, byla s věcí sp.
zn. 2 T 95/2006, spojena usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
13. 11. 2007 a nadále je vedena jako věc pod sp. zn. 2 T 95/2006, viz č. l.
126).
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 tr.
zák. v původním znění, tedy tak, jak jím byl obviněný uznán vinným, byl změněn
zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a
některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, ve znění platném do 31. 12. 2009,
v části třetí, týkající se změny trestního zákona, a nově upraven jako trestný
čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 126 tr. zák. tak, že byl
znovu formulován pouze odstavec 1 jeho původního znění. Odstavec 2 spočívající
v tom, že stejně bude potrestán, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat
návrh na prohlášení konkursu, již vykvalifikován nebyl, a tak od 1. 1. 2008,
kdy nabyl zákon č. 296/2007 Sb. účinnosti, jednání podle § 126 odst. 2 tr. zák.
není trestným činem.
Protože v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., byl již výrok o vině
pravomocný (stalo se tak dne 6. 2. 2007) a zmíněná změna nastala od 1. 1. 2008,
nelze na tomto výroku o vině, se zřetelem na uvedené následné zákonné úpravy,
nic měnit.
S ohledem na to, že zákon č. 296/2007 Sb. ve svých přechodných ustanoveních
neuvádí žádný konkrétní postup pro případ, že byla před účinností tohoto zákona
vina uznána, je nutné vycházet pro ukládání trestu z časové působnosti. Ve
smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se rozumí
možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování
bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Pod pojem trestností
činu se tedy zahrnují všechny podmínky relevantní pro výrok o vině a trestu, a
protože se trestnost vztahuje i na ukládá trestu, je na základě § 16 odst. 1
tr. zák. pro obviněného v případě ukládání trestu (vina byla již dříve
pravomocně rozhodnuta) příznivější užití zákona, který již zmíněnou právní
kvalifikaci podle § 126 odst. 2 tr. zák. nezahrnuje. Podle § 16 odst. 2 tr.
zák. lze uložit pachateli vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit
zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Ze všech těchto důvodů
nelze ukládat trest za trestný čin, který v době jeho ukládání již není
trestným činem.
Vzhledem k těmto principům, až bude samosoudce po provedení řízení před soudem
prvního stupně znovu o trestu obviněného rozhodovat, bude povinen v rozsudku
výslovně uvést, že se trest neukládá za trestný čin porušení povinnosti v
řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. zák. účinného do 31. 12. 2007,
jímž byl obviněný výše citovaným rozsudkem uznán vinným, pro zánik jeho
trestnosti v době rozhodování o trestu.
Nejvyšší soud tak se všemi těmito pokyny a upozorněními zdůrazňuje, aby
samosoudce po dokazování provedeném v souladu se zákonem, se zaměřením na
výhrady obviněným v opravných prostředcích uplatňované, znovu rozhodl o vině a
trestu obviněného.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová