8 Tdo 1118/2025-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání
obviněného V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 7. 2025, sp. zn. 3 To 254/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 36/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, sp. zn.
4 T 36/2025, byl obviněný V. P. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“)
shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku, za což byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18
měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v
trvání 17 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání,
které zaměřil do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 3 To 254/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne
23. 2. 2025 v době okolo 1:28 hodin, jednaje se záměrem nerespektovat § 5 odst.
2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů, po předchozím požití alkoholických nápojů, v Českých
Budějovicích, v prostoru křižovatky ulic XY a XY řídil osobní automobil tovární
značky BMW 735, registrační značky XY, modré barvy, přičemž měl v době řízení
vozidla podle dechové zkoušky provedené dne 23. 2. 2025 v době 01:32 hodin
přístrojem Alcotest Dräger množství 1,64 ‰ alkoholu v dechu a podle opakovaně
provedené dechové zkoušky totožným přístrojem dne 23. 2. 2025 v 01:40 hodin
množství 1,67 ‰ alkoholu v dechu, což vylučovalo jeho schopnost ovládat
motorové vozidlo, kdy byl v ulici XY předepsaným způsobem kontrolován a zadržen
hlídkou Městské policie České Budějovice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2025,
sp. zn. 3 To 254/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž
zákonnou citací odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř.
5. Obviněný nejprve v obecnosti vytkl, že soudy nesprávně právně vyhodnotily
důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily
výši uloženého trestu. Měl za to, že byla porušena Listina základních práv a
svobod (dále „Listina“) v čl. 40 odst. 2. K tomu poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, v němž se vysvětluje, že z
principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina
prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v
důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových
okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno
rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům
plynoucím z této zásady, porušily základní pravidlo na presumpci neviny podle
čl 40 odst. 2 Listiny. Konkrétně pak uvedl, že soudy nižších stupňů dostatečně
nezohlednily učiněné prohlášení viny, které je zásadním institutem, na základě
kterého je povinností soudu, aby toto zohlednil jako polehčující okolnost při
ukládání druhu a výše trestu. Zdůraznil, že prohlásil vinu zcela dobrovolně,
projevil značnou dávku sebereflexe i účinnou lítost, a tím, že soudy toto
prohlášení nezohlednily, narušily zásadní právo dovolatele na řádnou obhajobu,
když jeho způsob obhajoby byl zcela ignorován.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2025, č. j. 3 To 254/2025-72, a
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 4 T
36/2025-58, zrušují a věc se vrací zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněla rozsáhlou
judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, týkající se možnosti přezkumu
nepřiměřenosti trestu dovolacím soudem a přiměřeností sankcí. K danému případu
pak uvedla, že krajský soud se zabýval prohlášením viny obviněného, které bylo
přijato, a zaměřil se výlučně na přezkum výroku o trestu, kdy přezkoumával, zda
byla respektována zásada přiměřenosti trestí sankce. S ohledem na zjištěnou
hladinu alkoholu v dechu a zjištěné ovlivnění alkoholem byl trest uložený
soudem prvního stupně shledán přiměřeným všem zákonným hlediskům ukládání
trestu. I ona konstatovala, že se jedná o trest zcela adekvátní. Nadto státní
zástupkyně zdůraznila, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
by byl naplněn pouze tehdy, jestliže by se jednalo o trest extrémně nepřiměřeně
přísný, což v daném případě dovodit nelze. Obviněný řídil motorové vozidlo v
časných ranních hodinách za zhoršených světelných podmínek v širším centru
města, kde se dá očekávat pohyb osob. Výměra obou trestů podle jejího názoru
odpovídala povaze a závažnosti spáchaného skutku. Trest odnětí svobody byl
vyměřen mírně nad polovinou trestní sazby a délka zkušební doby při dolní
hranici zákonného rozpětí, trest zákazu činnosti nepatrně nad dolní hranicí
zákonné trestní sazby, nejednalo se tak o nepřiměřeně přísný trest.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
12. Dovolatel namítl, že trest mu uložený byl nepřiměřeně přísný, když soudy
dostatečně nezohlednily jeho prohlášení viny, které pramenilo z jeho
sebereflexe a účinné lítosti. Tyto námitky však žádnému z uplatněných
dovolacích důvodů neodpovídají. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o
nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o
výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení
soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo
úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou
takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
13. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí) možno v dovolání zásadně úspěšně uplatnit v
rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.,
který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být
obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak
mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003
Sb. rozh. tr.).
14. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by
shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností
trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s
ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je
předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty
základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu
právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní
svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku,
který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu,
které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v
demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout
mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor,
že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní
konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy
při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo
či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o
trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo
kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na
skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním,
zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv.
opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.
zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS
2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
15. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení
při ukládání trestu odnětí svobody ani trestu zákazu činnosti obviněnému
(dovolatel nespecifikoval, který z uložených trestů považoval za nepřiměřený)
nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní zákoník v § 274 odst. 1
umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání až jednoho roku, peněžitý trest
či trest zákazu činnosti. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze trest zákazu
činnosti uložit na 1 rok až 10 let. Obviněnému byl soudem prvního stupně uložen
trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců (tedy mírně nad polovinou zákonné
trestní sazby), jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 17 měsíců (tedy výrazně
při dolní hranici zákonného rozpětí). Soud prvního stupně, navzdory tvrzení
dovolatele, posuzoval jako obviněnému polehčující okolnost jeho prohlášení
viny, avšak zcela adekvátně zdůraznil, že toto nelze s ohledem na přistižení
obviněného při činu přeceňovat. Přesto zohlednil, že obviněný svým prohlášení
přispěl k urychlení projednávání jeho trestné činnosti. Zde však výčet
polehčujících okolností, které nadto nemají velkou váhu, končí. Soud dále
neopomněl dosavadní způsob života obviněného, který má v trestním rejstříku
jeden záznam pro přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací a který vykonal
dne 13. 1. 2025, tedy krátce předtím, než se dopustil aktuálně projednávané
trestné činnosti, v minulosti byl i jednou přestupkově postižen. Za dané
situace měl být podle soudu prvního stupně trest odnětí svobody vyměřený v
druhé polovině zákonné trestní sazby předpokládané v § 274 odst. 1 tr. zákoníku
plně v souladu s požadavky zákonodárce vtělenými do § 39 tr. zákoníku, včetně
uložení zkušební doby v trvání 18 měsíců. Tento trest lze považovat za
přiměřený a výchovný, který má potenciál obviněného přimět k žádoucí nápravě a
k neopakování podobného protiprávního jednání, což se týká i vyměřené délky
trestu zákazu řízení motorových vozidel. Soud prvního stupně dále konstatoval,
že v případě obviněného nejde o dlouhodobě neukázněného řidiče (třebaže
vzhledem k jeho věku řidičským průkazem dlouho nedisponuje), u něhož by
porušování pravidel silničního provozu bylo programové a které by bylo součástí
jeho působení v silničním provozu, a jednalo se tak o vybočení z jeho jinak
řidičské disciplinovanosti. Zároveň však zdůraznil, že při úvahách zejména o
druhu trestu hrála významnou roli skutečnost, že vozidlo obviněný řídil pod
nemalým vlivem alkoholu, který jej z takové činnosti diskvalifikoval a současně
vyloučil bezpečné ovládání motorového vozidla.
Uvedl, že obviněný svou
řidičskou nezodpovědností vystavil na milost (jakkoli potenciálně) ostatní
účastníky silničního provozu a jen šťastnou náhodou nezpůsobil dopravní nehodu
s následky na životě, zdraví či majetku. Právě proto je podle názoru soudu
prvního stupně zapotřebí takovýto druh trestné činnosti důsledně postihovat, a
to i z hlediska generální prevence s cílem chránit zodpovědné účastníky
silničního provozu, či jejich život, zdraví a majetek (body 5.–8. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud těmto úvahám soudu prvního stupně
přisvědčil (bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Měl za to, že
nalézací soud správně poukázal na zjištěnou hladinu alkoholu v dechu, která již
výrazně překročila hranici jednoho promile, navíc obviněný řídil vozidlo v
časných ranních hodinách, za zhoršených světelných podmínek, v širším centru
města, kde se dá očekávat pohyb osob i v takovou dobu, což zvyšuje nároky na
obviněného při sledování provozu, reakce apod. Ztotožnil se i s vyhodnocením
polehčujících okolností v podobě doznání podle § 41 písm. l) tr. zákoníku,
které nelze významně favorizovat s ohledem na existenci objektivního důkazu v
podobě provedených dechových zkoušek. Konstatoval, že přitěžující okolnosti s
ohledem na zahlazení předchozí trestné činnosti absentují. Kombinaci trestů
odnětí svobody a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
pak považoval za přiléhavou projednávanému trestnému činu, kdy jejich výměru
rozhodně nepokládal za nepřiměřeně přísnou (body 13., 14. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu).
16. S ohledem na podrobnou argumentaci obou soudů nižších stupňů, které se
zabývaly i všemi námitkami obviněného a které správně posoudily polehčující i
přitěžující okolnosti, jakož i všechny okolnosti případu, povahu a závažnost
spáchaného trestného činu, osobnost, rodinné i majetkové poměry (jak je zjevné
z protokolu o hlavním líčení na č. l. 56–57 i z jeho zvukového záznamu), jeho
dosavadní způsob života i možnosti jeho nápravy a přihlédly také k postoji k
jím spáchané trestné činnosti, v konkrétním případě jeho prohlášení viny, lze v
podrobnostech na jejich argumentaci odkázat, neboť tuto není čím zásadním
doplnit.
17. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud namítl, že soudy nevzaly prohlášení viny
v úvahu při ukládání trestu, když z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších
stupňů vyplývá opak. Není pak od věci připomenout, že prohlášení viny podle §
206c odst. 1 tr. ř. umožňuje obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku
anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní
kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Jde o svobodný projev vůle
čímkoliv nepodmíněný. Obviněný v přítomnosti obhájce v hlavním líčení učinil
prohlášení o spáchání trestné činnosti, které, jak sám zdůraznil ve svém
dovolání, učinil dobrovolně a bez nátlaku. Prohlásil přitom porozumění poučení
se všemi důsledky učiněného prohlášení viny. Prohlášení viny je při stanovení
druhu trestu a jeho výměry ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku nutno vzít v
úvahu, neboť reflektuje postoj pachatele k jím spáchanému trestnému činu,
nesnižuje však společenskou škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu a
nezaručuje, že pro obviněného nepříjemný druh trestu nebude uložen nebo že bude
ukládán jen při samé dolní hranici zákonného rozpětí, neboť pro ukládání trestu
jsou významné také další okolnosti (viz § 39 tr. zákoníku). V daném případě pak
nelze pominout, že soud prvního stupně, jak se podává ze zvukového záznamu
hlavního líčení (záznam na CD na č. l. 57a), obviněného před přijetím jeho
prohlášení viny informoval o zamýšleném trestu i důvodech jeho adekvátnosti,
kdy zdůraznil, že oproti trestnímu příkazu, který ve věci původně vydal a který
byl k odporu obviněného zrušen, mu může s ohledem na jeho prohlášení viny
přilepšit toliko snížením výměry trestu zákazu činnosti o jeden měsíc, tedy z
původně uložených 18 na 17 měsíců. Nelze se tedy domnívat, že by obviněný
prohlašoval vinu s důvodnou vidinou nižšího trestu, než jaký mu byl uložen, a
že právě tomu přizpůsoboval způsob své obhajoby. Naopak, ze strany soudu
prvního stupně bylo s obviněným jednáno více než transparentně, čímž mu umožnil
účinnou obhajobu. Prohlášení viny obviněného přijaté soudem prvního stupně,
jakož i jím projevená lítost a sebereflexe jsou právě těmi okolnostmi, které
vedly soud prvního stupně k uložení trestu zákazu činnosti při dolní hranici
zákonného rozpětí, byť ne na samé dolní hranici, v kombinaci s podmíněným
trestem odnětí svobody v druhé polovině zákonem stanovené trestní sazby, a to s
ohledem na konkrétní okolnosti případu, tedy vysoký obsah alkoholu v krvi i
místo páchání trestné činnosti a zhoršené viditelnostní podmínky. Nutno
uzavřít, že trest (jako celek), který byl obviněnému uložen, nejenže není ani
druhem trestu, který zákon nepřipouští, ale ani mu nebyl uložen ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest
extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný
zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
18. Vzhledem k tomu, že se obviněný výhradami proti výroku o trestu domáhal jen
jeho zmírnění, protože uložený druh trestu považoval za nepřiměřeně přísný,
jsou tyto námitky uplatněny mimo jím uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.
19. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo
podáno z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na
jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a
řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu