8 Tdo 1129/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněné L. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 5 To 169/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 14/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. K. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 52 T 14/2022, byla obviněná L. K. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 50 denních sazeb, celkem tedy ve výši 50 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci. Výhoda úhrady peněžitého trestu ve splátkách odpadá, jestliže obviněná, byť jedinou měsíční splátku, neuhradí řádně a včas. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené H. H. na náhradu způsobené škody částku 800 000 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně brojili odvoláními státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 i obviněná. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné směřovalo proti výroku o trestu; obviněná odvolání zaměřila proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 5 To 169/2024, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku tím, že zneužívajíc rozumové slabosti poškozené H. H. vyplývající z jejího špatného zdravotního a psychického stavu, která se podle znaleckého posudku z odvětví gerontopsychiatrie v období od října 2019 nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav je zřetelný i pro laika, tak nejprve dne 4.

5. 2020 odvedla poškozenou H. H. do pobočky České spořitelny, a. s., ul. XY, Praha XY, kde poškozená vybrala finanční částku ve výši 500 000 Kč v hotovosti ze svého účtu vedeného u České spořitelny, a. s., u přepážky a následně uvedenou hotovost předala obviněné, dále dne 7. 5. 2020 opětovně odvedla poškozenou H. H. do pobočky České spořitelny, a. s., ul. XY, Praha XY, kde poškozená vybrala finanční částku ve výši 300 000 Kč v hotovosti ze svého účtu vedeného u České spořitelny, a. s., u přepážky a následně hotovost předala obviněné, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod, kdy peníze obviněná použila pro vlastní potřebu, částečně pak ke splacení svého úvěru, a poškozené H.

H. tak způsobila uvedeným jednáním škodu ve výši 800 000 Kč.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022, byla obviněná uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci. V dalším bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.

8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 (správně odst. 3) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr.

zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen také peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci.

Výhoda úhrady peněžitého trestu ve splátkách odpadá, jestliže obviněná, byť jedinou měsíční splátku, neuhradí řádně a včas. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené Heleně Havlíčkové způsobenou škodu ve výši 800 000 Kč. Rozsudek odvolacího soudu obviněná napadla dovoláním a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022, byl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.

6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 52 T 14/2022, byla obviněná znovu uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci. V dalším bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě škody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.

2. 2024, sp. zn. 5 To 15/2024, byl k odvolání obviněné tento rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 psím. a), b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové. V řízení po přikázání věci bylo rozhodnuto soudem prvního stupně a odvolacím soudem, jak je uvedeno v tomto usnesení Nejvyššího soudu pod body 1.–3.

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 5 To 169/2024, obviněná podala prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V obsáhle zpracovaném mimořádném opravném prostředku v zásadě vytkla, že označené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou rozhodnutími nezákonnými, neodůvodněnými, nepřezkoumatelnými a že jimi došlo mimo jiné i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

6. Obviněná zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a měla za to (bez odkazu na konkrétní důvody dovolání), že ač soud prvního stupně provedl Nejvyšším soudem uložené důkazy, výsledky provedeného dokazování ignoroval a postupoval v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř. Namítla, že výrok rozsudku v tzv. skutkové větě neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné vyvodit, jakého lichvářského jednání se měla konkrétně dopustit, jakým jednáním zneužila něčí rozumové slabosti a jakým jednáním či způsobem si dala poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, či proč je toto plnění k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.

7. Nesouhlasila s postupem soudu prvního stupně, který vycházel v převážné většině svých úvah ze závěrů znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, s nimiž obsáhle polemizovala, a naopak se neopřel o závěry znalce PhDr. Pavla Krále, Ph.D. Přitom tento znalec poté, co ji vyšetřil, konstatoval, že nebyla s to zejména v období května 2020 rozpoznat zdravotní a psychický stav poškozené H. H. a ani to, že poškozená nebyla schopna nakládat s financemi a majetkem. Připomněla, že podle znalce se z klinicko-psychologického hlediska nejeví jako pravděpodobné, že by chtěla využívat špatného psychického stavu druhých ve svůj prospěch. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že se soud prvního stupně snažil výpovědi svědků vyznívající v její prospěch bagatelizovat (svědci J. Z., P. D., J. P., J. S., J. P., P. M.), přičemž i s odkazem na znalecké závěry MUDr. Ilony Divácké, MBA, v odůvodnění rozsudku v rozporu s tzv. skutkovou větou výroku o vině vyvodil skutkové závěry, že „poškozenou poprosila, aby šly do banky, a poškozená jí peníze vybrala“, či že „poškozenou při vědomí jejího stavu dovedla do banky, kde jí pomohla vybrat 500 000 Kč a 300 000 Kč a tyto si od poškozené nechala předat“, které nemají oporu v provedeném dokazování.

8. Dovolatelka svoji pozornost soustředila také k naplnění zákonných znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a odmítla úvahu soudu prvního stupně, že zneužila rozumové slabosti poškozené H. H., vyplývající z jejího špatného zdravotního a psychického stavu, která se podle znaleckého posudku z odvětví gerontopsychiatrie v období od října 2019 nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, a dala si od poškozené poskytnout plnění v celkové výši 800 000 Kč, tzn. plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění spočívajícího v běžné příbuzenské výpomoci v hrubém nepoměru. Závěry soudu obviněná označila za nepodložené, zejména co do úvah o „běžné příbuzenské výpomoci“ a „hrubém nepoměru vzájemného plnění“, načež ze svého pohledu rozebírala a hodnotila povahu vzájemných vztahů s poškozenou a jejím manželem. Všechny tyto vady vytýkané rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl s tím, že se s ním v plném rozsahu ztotožnil.

9. V dalším odkazovala na především závěrečné pasáže odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022, a akcentovala, že znalkyně MUDr. Ilona Divácká, MBA, nemohla v žádném případě zodpovědět otázku, zda obviněná byla schopna rozpoznat stav poškozené H. H., v němž nebyla způsobilá nakládat s financemi a majetkem. K odpovědi na tuto otázku byl způsobilý naopak znalec PhDr. Pavel Král, Ph.D., jehož závěry znovu v podrobnostech reprodukovala. Stejně tak opakovaně upozornila na ty části znaleckého posudku MUDr. Ilony Divácké, MBA, které obsahují skutkové závěry, nemající oporu v dokazování. Připomněla, že provedené důkazy potvrdily, že poškozená i její manžel jí dlouhodobě slibovali, že od nich dostane peníze, přičemž ještě před tím, než od poškozené obdržela předmětné finanční částky, nabyla vědomost o tom, že poškozená a její manžel J. H. převedli na svědkyni D. M. své nemovitosti. Závěr soudů o tom, že byla schopna zejména v období roku 2020 rozpoznat zdravotní a psychický stav poškozené, ve kterém tato nebyla způsobilá nakládat s financemi a majetkem, a že tedy zneužila rozumové slabosti poškozené vyplývající z jejího zdravotního stavu, je proto podle dovolatelky ve zjevném a zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve zjevném rozporu s provedenými důkazy je i již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmiňovaný závěr, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že zneužila stavu poškozené tím, že „ji poprosila, aby šly do banky a poškozená jí peníze vybrala“, jakož i že „poškozenou při vědomí jejího stavu dovedla do banky, kde jí pomohla vybrat 500 000 Kč a 300 000 Kč a tyto si od poškozené nechala předat“.

10. Obviněná znovu a v podstatě se shodnými argumenty napadla správnost právního posouzení jednání jako přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku [důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Zdůraznila, že tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje základní zákonná kritéria a požadavky na ni kladené, a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku. Podle tzv. právní věty rozsudku se dopustila přečinu lichvy tím, že zneužívajíc něčí rozumové slabosti si dala poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Jedinou skutkovou okolností, která je ve skutkové větě uvedena, však je, že odvedla poškozenou H. H. ve 2 případech do pobočky České spořitelny, a. s., aniž by však tato okolnost z provedeného dokazování vůbec vyplývala. Stejně tak z provedeného dokazování nelze zjistit žádnou jinou okolnost nasvědčující tomu, že by se dopustila jakéhokoliv lichvářského jednání. Z provedeného dokazování tudíž rozhodně nevyplývá, že byla prokázána existence zákonných znaků skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku včetně jejího zavinění.

11. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 5 To 169/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

12. Opis dovolání obviněné byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř., státní zástupce se však k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

15. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Obviněná v souladu se zákonnými předpoklady použití tzv. druhé alternativy zmiňovaného důvodu dovolání odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

17. S využitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

18. Obviněná, obdobně jako již v prvním mimořádném opravném prostředku, uplatnila námitky, které (aniž by je většinově podřadila pod ten který důvod dovolání) plynule přecházely od polemiky s přijatými skutkovými zjištěními až po zpochybnění zvolené právní kvalifikace skutku jako přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu napadala závěry o zdravotním stavu poškozené (tj. o její rozumové slabosti) a v daném směru především rozporovala otázku, nakolik si byla této skutečnosti vědoma a nakolik (resp. zda vůbec) ji cíleně zneužila ve svůj prospěch, není podle ní jasné, v čem její tzv. lichvářské jednání mělo spočívat.

V této souvislosti konfrontovala odlišné závěry znaleckého posudku MUDr. Ilony Divácké, MBA, o něž soudy opřely svá zjištění, a znaleckého posudku PhDr. Pavla Krále, Ph.D., o nějž bylo dokazování doplněno a jehož závěry vyzněly v její prospěch, přičemž soudům vytkla, že za podklad svého rozhodnutí vzaly prvně ze jmenovaných znaleckých posudků z oboru gerontopsychiatrie, třebaže bylo zjištěno, že znalkyně činila ve vztahu k ní skutkové, neprokázané závěry, které jí nepřísluší. S odkazem na výpovědi svědků J.

Z., P. D., J. S., J. P. či P. M. připomněla, že měla s poškozenou i jejím manželem velmi blízký vztah, intenzivně, nezištně jim pomáhala, dlouhodobě se stýkali, na její pomoc se mohli vždy spolehnout. Namítala, že částku ve výši 800 000 Kč jí poškozená H. H. věnovala dobrovolně a z vlastní iniciativy s tím, že manželé H. plánovali rozdělení svého majetku mezi své příbuzné a v tomto ohledu počítali i s ní, porovnávala obdržení finanční hotovosti ve výši 800 000 Kč s darováním podstatně hodnotnějších nemovitostí svědkyni D.

M. Vytkla, že skutkové zjištění soudů, že šlo z její strany o „běžnou příbuzenskou výpomoc“ a že si dala od poškozené poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění (spočívajícího v „běžné příbuzenské výpomoci“) v hrubém nepoměru, je ve zjevném a zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stejně je nutno podle ní pohlížet i na závěry soudu prvního stupně uvedené pod bodem 69. odůvodnění jeho rozsudku, že zneužila stavu poškozené tím, že ji „poprosila, aby šly do banky, a poškozená jí peníze vybrala“, či že „poškozenou při vědomí jejího stavu dovedla do banky, kde jí pomohla vybrat 500 000 Kč a 300 000 Kč a tyto si od poškozené nechala předat“, které nemají oporu v provedeném dokazování.

Namítla, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřují všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění.

19. Není od věci znovu připomenout, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022, soudu prvního stupně uložil, aby v řízení po přikázání věci znovu vyslechl obviněnou k okolnostem, za nichž od poškozené přijala ve dvou případech peněžní částky, a to se zaměřením na projevy chování poškozené v rozhodné době. Žádal také srozumitelněji objasnit, kdy obviněná nabyla vědomost o tom, že manželé H. darovali nemovitosti D. M. Za významné označil doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru psychologie, přičemž znalec se měl vyjádřit k otázce schopnosti obviněné rozpoznat stav poškozené, ve kterém není způsobilá nakládat s financemi a majetkem, a to i přes její nespornou vědomost o paměťové insuficienci poškozené, jakož i obecně k osobnostním rysům obviněné, motivaci jejího jednání.

Upozornil i na potřebu bližšího objasnění a vysvětlení zákonného znaku „hrubého nepoměru vzájemného plnění“ a tedy hodnoty protiplnění obviněné a soudu prvního stupně uložil, aby po vyvození odpovídajících skutkových zjištění učinil odpovídající úvahu o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku. Stranou jeho pozornosti neměla zůstat ani otázka aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy posouzení nezbytnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených.

20. Soud prvního stupně důsledně respektoval pokyny Nejvyššího soudu uložené jeho usnesením ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022, a doplnil dokazování v jejich intencích. Nejvyšší soud nyní provedené dokazování již považuje za dostatečné a skutkový stav za zjištěný bez zásadních důvodných pochybností o jeho správnosti, byť je možné přitakat obviněné a vnímat jako nedostatečně podložené hodnotící úvahy tohoto soudu, že zneužití poškozené spočívalo „pouze“ v tom, že obviněná poškozenou poprosila, aby šly do banky a poškozená jí peníze vybrala, neboť poškozená nebyla schopna domyslet důsledek takového jednání, tedy že o své peníze přijde (bod 69.

rozsudku). Žádným důkazem nebylo bezpečně prokázáno, že obviněná poškozenou „poprosila, aby šly do banky, a poškozená jí peníze vybrala“. Je pravdou, že obviněná v jedné ze svých výpovědích zmiňuje, že ji poškozená poprosila, aby s ní šla do banky, že chce vybrat nějaké peníze, a poté, co je vybrala, jí je dala (bod 56. rozsudku soudu prvního stupně). Jde ale o tvrzení i ve výpovědi obviněné nedoložené, ostatně soud prvního stupně výpověď obviněné hodnotí jako nevěrohodnou (bod 50. rozsudku soudu prvního stupně).

V tzv. skutkové větě, jakož i v relevantní části významné pro právní posouzení jednání obviněné však taková zjištění obsažena nejsou, soud prvního stupně naopak ve shodě s již dříve učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu věcně popisuje, že obviněná opakovaně odvedla poškozenou do pobočky České spořitelny, kde tato vybrala úspory v celkové výši 800 000 Kč a předala je obviněné, aniž by pro tento postup byl jakýkoliv důvod. Skutkové zjištění, že poškozená se v období od října 2019 nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav je zřetelný i pro laika, soud prvního stupně, opřel o zprávy o zdravotním stavu poškozené (č. l.

160–176), ale především také o znalecký posudek z odvětví gerontopsychiatrie znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, která i při opakovaném a doplňujícím výslechu své závěry přesvědčivě vyložila a obhájila i v reakci na další doplnění dokazování. Třebaže se znalkyně skutečně mimo zadání znaleckého posudku a své možnosti vyjadřovala i k okolnostem, které jí nepříslušely [viz důvody společné návštěvy banky poškozenou a obviněnou (nátlak a vliv jiné osoby na poškozenou), případný vliv přítomnosti manžela na jednání poškozené], nijak významně to validitu jejích stěžejních závěrů o psychické kondici poškozené v inkriminované období nemůže ovlivnit.

Soud prvního stupně závěry znalkyně hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., respektoval při svých úvahách, že znalecký důkaz je pouze jedním z podkladů pro vytvoření přesvědčení o otázce psychického stavu poškozené v inkriminované období a své relevantní závěry přesvědčivě prezentoval pod body 46. a 47. rozsudku.

Nic zásadního nelze soudu prvního stupně vytknout ani z hlediska způsobu jeho hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá se zvláštní specializací klinická psychologie, znalce PhDr. Pavla Krále, Ph.D. (č. l. 786– 799, č. l. 837, 838), a to zvláště při konfrontaci a podloženosti závěrů znalců co do odpovědi na otázku, zda stav poškozené byl v inkriminované období pro obviněnou zřetelný a musela o něm vědět. Tento závěr nemůže zvrátit ani časová spojitost mezi jednáním manželů H. vůči jejich příbuzné D. M. při uzavírání darovací smlouvy. Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněné vůči hodnocení významu výpovědi svědků J. Z., P. D., J. S., J. P. či P. M. Soud prvního stupně nepominul jejich obsah vyznívající ve prospěch obviněné, jen upozornil, že plánovali-li manželé H. rozdělit finanční prostředky mezi příbuzné, mělo jít o finanční prostředky z prodeje nemovitostí, k čemuž nakonec vůbec nedošlo (bod 66. rozsudku).

21. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

22. Přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Tento přečin je trestným činem úmyslným (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

23. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

24. Zavinění pachatele ve formě úmyslu musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k tzv. lichvářskému jednání (rozumová slabost, tíseň atd.), jakož i lichvářskou povahu pohledávky, tedy i hrubý nepoměr vzájemných plnění. Uváží- li se popis skutku a povaha jednání obviněné, jak jsou konkretizovány v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněné nutno dát za pravdu, že takový popis skutku zdánlivě nevyjadřuje typické zákonné znaky přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neplyne z něj explicitně především skutkové zjištění jednoznačně charakterizující hrubý nepoměr vzájemného plnění. To ale neznamená, že jednání obviněné zákonné znaky tohoto přečinu nevykazuje. V posuzovaném případě jde tedy o to, zda v konkrétní situaci a za konkrétních okolností [při vědomí zdravotního a psychického stavu poškozené – zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů] naplňuje jednání obviněné, spočívající v převzetí hotovosti předané jí poškozenou, bez relevantního důvodu a adekvátního protiplnění ze strany obviněné, zákonné znaky přečinu lichvy podle § 218 tr. zákoníku.

25. V daných souvislostech se nabízí připomenout několik závěrů obsažených v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022. Zde v bodě 36. dovolací soud reagoval na změnu právní kvalifikace odvolacím soudem v rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, a její důvody. Nebyl to tedy dovolací soud, kdo možnost takového právního posouzení primárně inicioval, rozhodování dovolacího soudu bylo již předznačeno změnou učiněnou ve skutkových zjištěních a právním posouzení skutku ve prospěch obviněné, v důsledku čehož v podání dovolání prvního v pořadí nemohlo dojít k rozhodnutí v její neprospěch.

Odvolací soud v odůvodnění označeného rozsudku v bodě 19. ostatně správně upozornil, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, jakým způsobem se měla obviněná vůči poškozené dopustit tzv. podvodného jednání. Přiléhavě také zmínil, že ohledně okolností předání finančních prostředků nelze reálně očekávat dohledání dalších důkazů, poškozená není schopna k této záležitosti podrobně vypovídat a nic si nepamatuje, není ani schopna plnohodnotné účasti na soudním jednání, jak vysvětlila v hlavním líčení dne 1.

6. 2022 znalkyně MUDr. Ilona Divácká, MBA (viz zejména č. l. 493– 495). U předání peněz nikdo nebyl, co přesně proběhlo mezi obviněnou a poškozenou zjistit nelze, i s ohledem na „utajený režim“ údajného darování. Odvolací soud následně v důsledku toho upravil skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, protože nebylo prokázáno, že by obviněná poškozenou uvedla v omyl a přiměla ji k výběru finančních prostředků. I podle tehdejších závěrů odvolacího soudu obviněná ale prokazatelně zneužila rozumové slabosti poškozené, neboť byla velice dobře obeznámena s tím, že trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby (správně: stav středně těžké demence u Alzheimerovy choroby), a přesto si nechala poskytnout vysoké finanční částky, které měla poškozená se svým manželem naspořeny a uloženy na bankovním účtu.

Podle odvolacího soudu toto plnění bylo v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, které poskytovala poškozené obviněná a které spočívalo v tom, že ji pravidelně navštěvovala, dělala jí společnost a trávila s ní volný čas, případně jí drobně vypomáhala např. s dovozem jídla apod. Bylo tak podle něj prokázáno, že obviněná odvedla poškozenou do pobočky České spořitelny, a. s., kde tato vybrala své úspory a předala je obviněné, aniž by pro tento postup byl jakýkoliv důvod, neboť protiplnění poskytované obviněnou poškozené lze charakterizovat jako běžnou příbuzenskou výpomoc, a je zřejmé, že obviněná využila snadné manipulovatelnosti poškozené k vlastnímu obohacení.

Těžiště těchto právních úvah se stalo podkladem i pro navazující a nyní dovoláním napadená rozhodnutí soudů.

26. V odůvodnění rozsudku ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 52 T 14/2022, soud prvního stupně velmi podrobně vysvětlil, proč vyvodil, že obviněná zneužila rozumové slabosti poškozené a nechala si poskytnout plnění, které bylo v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, které poskytovala poškozené obviněná a které podle něj spočívalo v tom, že ji poměrně pravidelně navštěvovala, dělala jí společnost, trávila s ní svůj volný čas, případně jí drobně vypomáhala, např. s dovozem jídla, nákupu, což soud charakterizoval jako běžnou příbuzenskou výpomoc. Plnění poškozené bylo podle něj v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, které poškozené, případně i jejímu manželovi, poskytovala obviněná; pro předání peněz obviněné a jejich přijetí neshledal žádný důvod (v podrobnostech body 70.–72. rozsudku). Odvolací soud se s jeho argumentací ohledně právní kvalifikace ztotožnil (bod 33. usnesení).

27. Oba soudy shodně upozornily, že byť je s trestným činem lichvy spojována existence závazkového vztahu, není to nezbytně podmínkou pro vyvození trestní odpovědnosti za něj. Dospěly dokonce k závěru, že vyvodit trestní odpovědnosti za tento trestný čin lze i při existenci neformálního vztahu mezi obviněnou a poškozenou, založeném na tom, že obviněná poškozené poskytovala drobnou pomoc a za to od ní, trpící pokročilou demencí, přijala „absolutně neadekvátní finanční odměnu“. Soud prvního stupně tak hovoří (a odvolací soud se s ním ztotožnil) o poskytování drobné pomoci, běžné příbuzenské výpomoci, aby tak odůvodnil, že pro přijetí peněz nebyl jakýkoliv důvod, a vyvodil hrubý nepoměr vzájemných plnění.

28. Dovolací soud si nemohl nepovšimnout, že v podstatě stejné právní úvahy byly obsaženy již v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022. V této souvislosti také soudu prvního stupně uložil, aby v dokazování zaměřil svoji pozornost na povahu „běžné příbuzenské výpomoci“. Závěry dříve vyslovené odvolacím soudem o povaze běžné příbuzenské výpomoci a její konfrontaci s plněním poskytnutým obviněné poškozenou, nyní sdílené i soudem prvního stupně, lze v zásadě označit za správné ve smyslu naplnění všech požadovaných zákonných znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Ani dovolací soud nemíní zpochybnit, že vzájemné vztahy mezi obviněnou a poškozenou a jejím manželem byly charakterizovány příbuzenskými pouty, byť vzdálenými, že obviněná manžele H. jezdila navštěvovat, pomáhala jim v případě potřeby na chalupě i v bytě v Praze. Stejně tak je ale zjevné, že tato „běžná příbuzenská výpomoc“ je v hrubém nepoměru k předání celkové částky 800 000 Kč obviněné poškozenou, když k předání a přijetí peněžních prostředků nebyl jakýkoliv relevantní důvod.

29. Z dikce skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku plyne, že k vyvození trestní odpovědnosti pachatele se typicky vyžaduje závazkový právní vztah a právní jednání synallagmatické (srov. poskytnutí plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru). Synallagmatickým jednáním se podle teorie rozumí takové, u něhož se může plnění domáhat jen ten, kdo již sám dluh splnil nebo je ochoten a schopen jej splnit, tj. u nichž je plnění navzájem podmíněné (asynallagmatickým jednáním se naopak rozumí takové, u nichž této vzájemné vázanosti není). Obě strany takového synallagmatického jednání mají povinnost k plnění (nejčastěji povinnost něco dát nebo konat). Ke spáchání trestného činu lichvy přitom není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (v tomto případě rozumová slabost, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016). Znakem objektivní stránky uvedeného přečinu je právě zneužití takového stavu, v jehož důsledku poškozený není schopen zhodnotit vzájemný poměr obou plnění.

30. Nejvyšší soud si je ale také vědom, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, a to při respektu k principům demokratického státu, mezi něž dozajista patří ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabšího. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16. aj.). Dovolací soud nemůže pustit ze zřetele, že osoby se zdravotním postižením jsou častěji vystaveny zneužívání a současně obvykle mívají značně ztížené možnosti samy svá práva chránit, v důsledku čehož je nezbytné poskytovat jim zvýšenou ochranu v právním řádu, a to mimo jiné i prostředky trestního práva. Při těchto východiscích, zneužila-li tedy dovolatelka prokazatelně rozumové slabosti poškozené trpící Alzheimerovou chorobou a nechala si poskytnout plnění ve výši 800 000 Kč bez jakéhokoli relevantního protiplnění, poněvadž „běžná příbuzenská výpomoc“ (společenská úsluha) není závazkem z právního jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 744/2024, ze dne sp. zn. 6 Tdo 1416/2014), potom soudy zvolená právní kvalifikace, zvláště pak za konkrétní procesní situace determinované důsledným respektem k zásadě zákazu reformationis in peius, obstojí. Není pochyb o tom, že to byla právě ona rozumová slabost, jíž obviněná zneužila a bez jejíž existence by poškozená tak vysoký finanční obnos představující podstatnou část úspor jejích i jejího manžela, navíc bez možnosti reálné představy, po jakou dobu jejich života jich ještě bude třeba, obviněné neposkytla.

31. Dovolací soud zde nemůže pominout rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 52 T 14/2022, jímž byla obviněná uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v jehož odůvodnění soud prvního stupně vcelku pečlivě odůvodnil, jakými úvahami byl veden, zvolil-li znovu (a nesprávně, neboť v kolizi se zákazem reformationis in peius) právě tuto právní kvalifikaci jednání obviněné (viz zejména body 64. a 65. rozsudku). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 5 To 15/2024, byl k odvolání obviněné tento rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové, a to především proto, že nerespektoval již dříve odvolacím soudem učiněnou změnu ve prospěch obviněné v popisu jejího jednání a jeho právním posouzení jako přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud v těchto souvislostech důvodně akcentoval porušení zákazu reformationis in peius, který soud prvního stupně porušil tím, že uznal obviněnou vinnou přísnějším trestným činem a uložil jí i přísnější trest. Jistě ale není bez významu, že soud prvního stupně svoje přesvědčení o naplnění zákonných znaků podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odůvodnil rozborem povahy jednání obviněné, jakož okolností na straně poškozené, za nichž k němu došlo. Vyvodil, že obviněná zneužila stavu důvěry, který k ní poškozená chovala, a při vědomí psychické a mentální oslabenosti poškozené, v důsledku které nebyla schopna ani domyslet důsledky svého jednání, doprovodila poškozenou do peněžního ústavu a převzala od ní již opakovaně zmiňovanou celkovou částku 800 000 Kč (k tomu odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, uveřejněném pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr., též ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2646–2647).

32. Z uvedeného plyne, že výsledky dokazování provedeného po přikázání věci Nejvyšším soudem před soudem prvního stupně objektivně vyzněly spíše ve prospěch právní kvalifikace skutku „modelově“ popisované jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zvláště ve druhé fázi jednání spojené s dalším předáním částky 300 000 Kč), která ale nemohla být použita právě v důsledku zákazu reformationis in peius, a proto byl skutek kvalifikován jako mírněji trestný přečin lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Jakkoliv je i podle přesvědčení dovolacího soudu tato právní kvalifikace skutkovým okolnostem přiléhavější (zejména uváží-li se chorobným stavem podmíněná nezpůsobilost poškozené domýšlet následky svého jednání), nelze o ní ani reálně uvažovat právě z důvodů již opakovaně zmiňovaného zákazu změny k horšímu.

33. Co do námitky týkající se absence vyžadovaného zavinění, na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy učinily skutková zjištění, ze kterých vyplývá, že poškozená se dlouhodobě léčila s Alzheimerovou chorobou, což bylo celé široké rodině, tedy i obviněné, známo. Zdravotní stav poškozené H. H. byl v inkriminovanou dobu května 2020 velmi špatný, již od října 2019 se nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav je zřetelný i pro laika.

Obviněná zneužila rozumové slabosti poškozené vyplývající z jejího špatného zdravotního stavu a psychického stavu a dala si od poškozené poskytnout plnění v celkové výši 800 000 Kč, tedy plnění, jež je v hrubém nepoměru k plnění spočívajícímu v běžné příbuzenské výpomoci. S oporou ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie, znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, pak mohly soudy opodstatněně uzavřít, že obviněná byla schopna, v situaci dokonce opakovaného časově blízkého kontaktu s poškozenou a jednání s ní, zcela jistě dovodit a rozpoznat z jejího chování, že není schopna projevit svobodnou vůli, je snadno manipulovatelná, v důsledku čehož by nebyla schopna reálně uvážit bez jakéhokoliv ingerence ze strany jejího manžela J.

H. dosah a význam předání poměrně vysoké finanční částky 800 000 Kč obviněné. Věděla tedy, že poškozená je osobou rozumově slabou, tohoto jejího stavu zneužila (o čemž není důvodných pochybností zvláště při opakovaném jednání vůči poškozené) a bylo jí lhostejno, že jí bude poskytnuta relativně vysoká finanční hotovost bez jakéhokoli adekvátního protiplnění. O naplnění znaků zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [soud prvního stupně hovoří o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku] tak není důvodu pochybovat.

34. I nyní dovolací soud znovu zdůrazňuje, že za situace, kdy poškozená již nebyla schopna zhodnotit důsledky svého jednání, kvalifikovaně rozhodnout o poskytnutí finančního daru ani např. vyhodnotit přiměřenost poskytované hotovosti, nic dovolatelku neopravňovalo přijmout od ní takto vysokou finanční částku, která navíc náležela do společného jmění poškozené a jejího manžela J. H., který byl v předmětnou dobu v nemocnici a nemohl toto dění jakkoliv ovlivnit. Obviněná, vedena zištným cílem, jednoznačně opakovaně zneužila důvěry poškozené; ani dlouholeté blízké vztahy, péče o oba manžele a jejich příslib finančního daru, ani předchozí darování jejich hodnotných nemovitostí svědkyni D. M., jí – v abstraktní rovině posuzováno – nedávaly právo přisvojit si cca dvě třetiny finančních prostředků ze společného účtu manželů H. (i podle obviněné na účtu zbylo 400 000 Kč). Na žádný dar neměla právní nárok. Proto lze akceptovat i závěry soudů (viz zejména body 72., 73. rozsudku soudu prvního stupně), že jde o případ společensky škodlivý do té míry, že je třeba uplatňovat trestní odpovědnost obviněné a trestněprávní důsledky s ní spojené ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a judikatuře soudů (srov. zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

35. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu