USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podala obviněná L. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 To 324/2023-871, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 26/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 24. 8. 2023, č. j. 3 T 26/2022-820, byla obviněná L. L. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že na různých místech v Liberci v přesně nezjištěné době nejméně od 1. ledna 2020 do 30. října 2020 využila zvláštní zranitelnosti R. D., spočívající v jejím vysokém věku a souvisejících zhoršených paměťových a rozpoznávacích schopnostech, a za současného alespoň základního povědomí o tom, že R. D. trpěla závažnou poruchou orientace a závažnou poruchou paměti, pro které se nacházela ve stavu prohloubené zmatenosti a neklidu, v důsledku čehož nemohla vědět, co podepisuje, a nemohla chápat důsledky transakce, s R. D. uzavřela 30. října 2020 smlouvu o koupi nemovité věci, jejímž předmětem byl převod majetkových práv z poškozené, a to konkrétně: - bytové jednoty č. XY, v katastrálním území XY, postavené na pozemku p. č. XY, - ideálního podílu ve výši 21/736 na společných částech budovy č. p. XY v katastrálním území XY, - ideálního podílu ve výši 21/736 na pozemku p. č. XY o výměře 858 m2 v katastrálním území XY, - ideálního podílu ve výši 315/23022 na pozemku p. č. XY o výměře 5.271 m2 v katastrálním území XY, - ideálního podílu ve výši 315/23022 na pozemku p. č. XY o výměře 123 m2 v katastrálním území XY, - kdy za převod těchto nemovitostí měla dle smlouvy uhradit poškozené v hotovosti celkem 1.250.000 Kč, a to část kupní ceny ve výši 250.000 Kč dne 20. června 2020, část kupní ceny ve výši 250.000 Kč dne 20. srpna 2020, část kupní ceny ve výši 250.000 Kč při podpisu smlouvy, tj. 30. října 2020, část kupní ceny ve výši 250.000 Kč do 3 pracovních dnů po podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a zbývající část kupní ceny ve výši 250.000 Kč do 3 pracovních dnů ode dne, ve kterém se obžalovaná stane výlučným vlastníkem převáděných majetkových práv, kdy však ničeho neuhradila, ani v úmyslu uhradit neměla, když takovými finančními prostředky ani nedisponovala, přičemž následně dne 2. 11. 2020, obžalovaná učinila návrh na vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí č. j. V 10017/2020-505, který byl proveden dne 24. 11. 2020 s právními účinky ke dni 2. 11. 2020, kdy tímto jednáním nabyla obžalovaná uvedené nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, čímž poškozené R. D. způsobila škodu ve výši 1.170.000 Kč,
2. Obviněná byla odsouzena podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozeného M. S. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci a poškozeného M. S. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 To 324/2023-871, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně a poškozeného M. S. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Hrazdiry dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozsudkem soudu druhého stupně bylo ve zbytku dovolání obviněné odmítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmeny g) a h).
5. Dovolatelka v dané věci shledává extrémní rozpor ve vztahu ke skutkovým zjištěním. V průběhu řízení před soudem prvního stupně nevyplynul žádný důkaz, který by ji usvědčoval ze spáchání trestného činu. Skutková verze prezentovaná soudy je přesvědčivě zpochybňována jí navrhovanými důkazy, které soud prvního stupně neprovedl a ani nezdůvodnil proč tak učinil. Odvolací soud tuto vadu „zhojil“ tím, že považoval důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné a nezpůsobilé zvrátit správnost závěrů učiněných soudem prvního stupně.
6. Z navrhovaného důkazu hlasovacím lístkem SVJ podepsaným v listopadu 2020 podle obviněné, na rozdíl od závěru odvolacího soudu v bodě 9. napadeného rozsudku, vyplývá, že poškozená věděla, co podepisuje. To potvrdila i svědkyně S. uvedla, že poškozená věděla, co podepisuje, vše jí bylo vysvětleno a ona projevila svou vůli podpisem na hlasovacím lístku. Neopodstatněný závěr odvolacího soudu je vyvrácen svědeckou výpovědí svědkyně S. Podpisy poškozené na hlasovacím lístku v listopadu 2020 i na kupní smlouvě v roce 2020 jsou v zásadě shodné a již na první pohled odlišné a kvalitnější než její podpis policejního protokolu o výslechu z prosince 2020, několik dnů před její smrtí. Soudy však přesto odmítly pro nadbytečnost provést důkaz tímto hlasovacím lístkem.
7. Stejně tak se obviněná neztotožnila s příklonem soudů ke znaleckému posudku znaleckého ústavu psychiatrické nemocnice Bohnice, neboť jeho zpracovatelé poškozenou nikdy neviděli a její zdravotní stav posuzovali post mortem. Nevěděli ani jak poškozená vypadá, jak se reálně projevovala a jak chápala veškeré výpovědi a informace. Nezohlednili ani výpovědi svědků, kteří byli s poškozenou v kontaktu. Mezi nimi právě i paní S. s jejíž výpovědí je znalecký posudek v extrémním rozporu, která byla s poškozenou v pravidelném osobním kontaktu ještě na počátku listopadu 2020, tedy i poté, co došlo k převedení vlastnického práva na obviněnou. Tato svědkyně ve své výpovědi uvedla, že jí poškozená přišla orientována místem i časem a že to v hlavě na svůj věk měla neuvěřitelně v pořádku, netrpěla žádnou duševní poruchou, neboť takovou by musela svědkyně sama poznat s ohledem na skutečnost, že její matka trpěla stařeckou demencí a ve srovnání s poškozenou na tom byla nesrovnatelně hůře. Tuto výpověď však soudy obou stupňů nechaly bez povšimnutí a nijak nevysvětlily, proč je její výpověď méně relevantní nebo proč zohlednily znalecký posudek na úkor její výpovědi.
8. Soudy nevyhověly ani návrhu dovolatelky na výslech praktické lékařky poškozené L. P. s tím, že je nadbytečné, aby byla znovu vyslýchána. Tato lékařka však nebyla vyslýchána ani jednou, což činí argument odvolacího soudu o nadbytečnosti jejího výslechu absurdním. Neprovedení jejího výslechu nelze ospravedlnit ani tvrzením, že její zdravotní stav a projevy chování zachycené v jejích lékařských zprávách či pochybnostmi odvolacího soudu, zda by se tato lékařka v současné době dokázala ke stavu poškozené vyjádřit, neboť ji vídala fakticky dvakrát ročně. Takové pochyby obviněná vnímá jako nesmyslné. Kdo jiný, než praktická lékařka by se měl vyjadřovat ke zdravotnímu stavu své pacientky, o kterou se starala několik let a vídala ji častěji než svědek S., který společně se svědkem R. vědomě vypovídali nepravdu. Nadto měla tato lékařka o poškozené neustálý přehled také proto, že za poškozenou docházela dvakrát týdně svědkyně P., terénní sestra, která jí podávala pravidelně informace o stavu poškozené. Obviněná brojí proti dedukci odvolacího soudu, že pokud poškozená fyzicky fungovala, nemusela její lékařka zaznamenat známky duševní poruchy. Tato úvaha představuje nepodložené tvrzení a nepřípustnou svévoli v rozhodování. Praktický lékař má povinnost ze zákona komplexně posoudit zdravotní stav pacienta po fyzické i psychické stránce. Ze spisu nadto vyplývá, že se P. zabývala i psychickým stavem poškozené, když svědkyně P. popisovala u poškozené i to, zda je orientovaná, usměvavá apod. Obviněná příkladmo poukazuje na zprávu ze dne 12. 5. 2020, kde se hovoří o tom, že je poškozená orientovaná, usměvavá, vtipkuje, tedy u ní nejsou přítomny žádné znaky psychické poruchy. Pochyby o jejím psychickém stavu ostatně nezavdává ani její zdravotní dokumentace. Uvedené zjištění je taktéž v extrémním rozporu se zmiňovaným znaleckým posudkem, což opět soudy nereflektovaly.
9. Znalecký posudek, ze kterého vycházel soud však došel k extrémně rozpornému závěru, že poškozená nebyla orientována v místě a čase, byla zmatená a trpěla duševní poruchou již od dubna 2020. Obviněná ve vztahu ke znaleckému posudku rovněž upozorňuje, že znalecký ústav zpětně dovozoval psychický stav poškozené, kterou nikdy neviděl a své hodnocené založil takřka pouze na výpovědích nedůvěryhodných svědků. Konkrétně pak dovolatelka zmiňuje svědky S. a R., kteří mají zájem na výsledku probíhajícího řízení a vědomě uvádějí nepravdu, svědkyni S., která byla v předmětném období zaměstnankyní svědka S.
a nebude proto vypovídat v jeho neprospěch, svědkyni Č., která má jako jediný dědic po poškozené zájem na výsledku řízení, svědkyni K. a další z pečovatelské služby REVA, uvádějící objektivně nepodložené informace. Pokud by totiž došlo k jakémukoliv zhoršení stavu poškozené, měla by REVA povinnost tuto skutečnost uvést v dokumentaci. V té však žádná zmínka o zhoršení stavu poškozené není. Znalecký posudek tak vychází pouze z jediného objektivního důkazu, a to CT snímku mozku z dubna 2020, na němž byly podle odvolacího soudu zjištěny známky poškození mozku, což souvisí s příznaky demence.
Tento názor odvolacího soudu však podle dovolatelky nelze akceptovat. Takový nález se podle jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku MUDr. Švarce může objevit i u lidí s normálními kognitivními funkcemi, a neznamená to v individuálním případě jistou demenci, a proto tomuto snímku nepřikládali podstatný význam. Pokud by se jednalo o vážný nález, tak by zcela jistě praktická lékařka provedla po tomto zjištění další vyšetření. Neučinila tak a neměla k tomu ani důvod za situace, kdy poškozená byla podle svědkyně P.
orientována místem i časem. Naopak odvolací soud i přes názor znalců zcela mylně konstatuje, že již v dubnu 2020 byly u poškozené objektivně zjištěny známky poškození mozku, což souvisí s progradací demence.
10. Dále dovolatelka poukazovala na absurdní závěry odvolacího soudu, kdy podle něj terénní sestra a praktická lékařka nemusely zaznamenat známky duševní poruchy, ale od obviněné to soud očekával, přičemž to měli poznat i jiní svědci. Dokonce i znalec MUDr. Švarc při svém výslechu uvedl, že pouze předpokládá, že s největší pravděpodobností poškozená demencí trpěla, ale neřekl, že jí trpěla jistě. Dovolatelka i proto navrhovala provést důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie k otázce možnosti obviněné rozpoznat stav poškozené, ve kterém není způsobilá nakládat s financemi a majetkem. Její důkazní návrh však byl zamítnut pro nadbytečnost, aniž by to odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. A to, přestože upozornila mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1177/2022, kde Nejvyšší soud nařídil provést tento důkaz v případě, kde poškozená prokazatelně trpěla Alzheimerovou chorobou a obviněná o tom věděla. V případě dovolatelky však ani nebylo poškozené diagnostikováno psychické onemocnění ani nebyla neurologicky vyšetřována. Obviněná trvá na své konzistentní výpovědi a zdůrazňuje, že pokud domnělý stav poškozené nepoznala terénní sestra ani praktická lékařka, ona jako laik to nemohla rozpoznat. Poškozená byla na svůj věk velmi čilá, často se s obviněnou navštěvovaly, jezdily spolu na výlety a procházky, poškozená si hrála s její dcerou, a to předtím, než byla z fyzických důvodů hospitalizována. Zdůraznila, že nápad převést byt na její osobu, resp. na její dceru přišel od poškozené, která na ni opakovaně naléhala.
11. Dovolatelka ve vztahu k znaleckému posudku z oboru psychologie, výslechu praktické lékařky P. a hlasovacího lístku SVJ podepsaného v listopadu 2020, vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů s tím, že se jednalo o podstatné důkazy, které nebyly provedeny pro odvolacím soudem tvrzenou nadbytečnost, ale jejich neprovedení nebylo řádně odůvodněno. Mezi opomenuté důkazy řadí i návrh na výslech své dcery L. jakožto přímého svědka toho, jak to s převodem vlastnického práva a se zdravotním stavem poškozené bylo, jak často, kde a jak se s ní stýkala apod. Tato výpověď by byla způsobilá vyvrátit jak výpověď svědka S., že poškozená byla v posledním půlroce svého života v podstatě ležák, tak závěry znaleckého posudku o orientaci poškozené v místě a čase.
12. Za opomenutý důkaz obviněná považuje i odborné vyjádření znalce MUDr. Jakuba Šimka z 6. 3. 2023 vyhodnocené odvolacím soudem jako nadbytečné, a to i přesto, že se s neprovedením tohoto důkazu odvolací soud vypořádal, kdy uvedl, že toto vyjádření vycházelo z omezeného rozsahu důkazních prostředků a nelze mu proto přiznat stejnou relevanci jako znaleckému posudku. Z tohoto vyjádření vyplývá, že toto odborné vyjádření jistou relevanci má, ale přesto nebude důkaz proveden, což obviněná považuje za absurdní.
MUDr. Šimek vycházel z totožného spisového materiálu jako znalecký ústav. Soud tak nepřipustil tento důkaz, neboť neodpovídal lince nastolené soudem prvního stupně a zpochybňoval závěry posudku znaleckého ústavu. Toto odborné vyjádření ve vztahu k posudku znaleckého ústavu konstatovalo, závěr znaleckého zkoumání by měl být založen zejména na klinických nálezech profesionálů a nikoliv na výpovědích laiků neschopných posoudit míru případného postižení a jeho příčiny, že se znalecký ústav dopustil nepřípustného hodnocení důkazů, že se dopustil selekce důkazů, když na jedné straně přihlédl k nicneříkajícím záznamům z České pošty a na straně druhé zcela ignoroval záznamy a fotografie z období září až listopadu 2020 předložené obhajobou, na nichž je poškozená vidět i slyšet, přihlédl pouze k odpovědím některých osob a k výpovědi jiných nepřihlédl vůbec, ignoroval relevantní informace ke zdravotnímu stavu poškozené, ale naproti tomu nepodstatné informace zohlednil.
Předmětné odborné vyjádření dále podotklo, že u poškozené nebyla nikdy diagnostikována žádná duševní porucha, nebyla nikdy vyšetřována neurologem či psychologem, stavy zmatenosti uvedené ve zdravotnické dokumentaci jsou ojedinělé a přiměřené jejímu věku, z dokumentace nelze posoudit míru případného postižení rozpoznávacích a ovládacích schopností v době podpisu kupní smlouvy 30. 10. 2020. Ve vztahu k výpovědi poškozené učiněné 2. 12. 2020 MUDr. Šimek konstatoval, že poškozená procházela těžkým somatickým stavem a nelze proto usuzovat na míru ovlivnění jejích kognitivních funkcí 30.
10. 2020 za situace, kdy si tento podpis nebyla schopna vybavit. Podle něj je otázkou, zdali byla vůbec schopna výslechu. Je-li z tohoto výslechu hodnocen její zdravotní stav a hodnocen jako středně těžká demence, obsahově její výpověď není možné považovat za validní.
13. Obviněná taktéž navrhovala vypracování nového znaleckého posudku, když znalecký posudek znaleckého ústavu považuje za nesprávný, nezákonný a vnitřně rozporný. S jeho závěry se rozchází odborné vyjádření MUDr. Šimka, zdravotnická dokumentace P., výpovědi svědků P., S., L., M. či svědkyně Š., která uvedla, že zdravotní stav poškozené byl úžasný, že poznávala lidi, starala se o domácnost a na podzim 2020 byla psychicky dobrá. Znalecký posudek neposuzuje, ale dotváří duševní stav člověka po jeho smrti, aniž by viděl předložené audiovizuální záznamy, které zcela ignoroval. Důkazy, které mu nezapadaly do jím vytyčené verze událostí zcela ignoroval. Nařknutí P. znaleckým ústavem, že ignorovala jakési indicie terénních sester, je očividný výmysl. P. byla pravidelně informována svědkyní P., jedinou terénní sestrou a jedinou relevantní osobou schopnou kromě ní posoudit zdravotní stav poškozené. Žádné další terénní sestry se u poškozené nepohybovaly. Podle obviněnou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/2013, ač v civilní věci, tak podle ní použitelného i ve věci trestní musí mít znalec k dispozici veškeré dostupné a provedené důkazy, pokud tomu tak není nebo nevypořádá-li se znalec s důkazy způsobilými ovlivnit jeho rozhodnutí, jedná se o podstatnou vadu řízení, a dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Ze závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, pak zase vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, přičemž znalecký posudek apriori nepožívá větší důkazní síly nežli jiné důkazy a musí být prověřen, zda je nejen právně, ale i věcně korektní. Důvěra znalcům bez dalšího by totiž znamenala popření zásady volného hodnocení důkazů a přenášela odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce, což nelze připustit. Soudy v projednávané věci však závěry znaleckého posudku zcela nekriticky převzaly, byť byly rozporné s ostatními důkazy ve věci (k čemuž obviněná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
14. Dovolatelka taktéž brojila proti neprovedení veškeré dokumentace pečovatelské služby REVA související s poškozenou, což odvolací soud opět nedůvodně považoval za nadbytečné. V této dokumentaci, kterou měla vést pečovatelská služba (a nikoliv poškozená, jak uváděla svědkyně Š.), měly být zapsány veškeré problémy s poškozenou a jejich řešení, aktivizační činnosti týkající se paměti, mobilita poškozené, komunikace a další. Pokud by tedy došlo ke zhoršení jejího stavu, v dokumentaci se měla tato informace objevit. Vedle lékařských zpráv P. by se tak jednalo o další objektivní zdroj informací, který je nutno provést a zohlednit, případně s ním konfrontovat výpovědi svědkyň K., Š. a Š. z pečovatelské služby REVA.
15. Ve vztahu k pečovatelské službě REVA obviněná poukázala na to, že pokud by došlo ke zhoršení stavu poškozené nebo jinému zdravotnímu problému, tak by se to řešilo s lékařem, jak potvrdila svědkyně K. V případě poškozené však taková situace nenastala, s lékařkou žádná z pečovatelek nikdy nic neřešila. V dopise svědkyně Š. z 22. 8. 2023 je konstatováno, že si chodila sama otevírat dveře. Ve vztahu k ní se nevedl ani komunikační sešit (bývá veden z důvodu orientace rodiny klientů) s ohledem na to, že za ní nikdo nechodil.
16. Neprovedení výpovědi osob provádějících výslech dne 2. 12. 2020 pak bylo odůvodněno tím, že ze samotného protokolu vyplývá, že projevovala vysoké známky zmatenosti progredující duševní poruchy – středně těžké demence. To jsou ovšem závěry zpochybněného znaleckého posudku nekriticky přejaté soudy. Je však irelevantní vycházet z jejího stavu v době, kdy byla prokazatelně neorientovaná, nikoliv však z důvodu duševní choroby, ale protože jí byla ordinována dvojkombinace psychofarmak, injekční formy antipsychotik a následně diagnostikována postcovidová pneumonie. Na základě jejího stavu dne 2. 12. 2020 proto není možné hodnotit její duševní stav a dospět k tomu, že posledních 6 měsíců svého života trpěla demencí.
17. Obviněná rovněž uvedla, že se soudy adekvátně nezabývaly jejími námitkami a svědecky prokázanými skutečnostmi, že poškozená byla na svůj věk v dobrém fyzickém i psychickém stavu a nevypadala, že trpí duševní poruchou či demencí. Poškozená ji pravidelně navštěvovala, chodila s ní a její dcerou na výlety, do poslední chvíle si sama luxovala. Odvolací soud sice v bodě 12. svého rozsudku připustil, že ne všichni svědci se totožně vyjadřovali k osobě poškozené stran projevů jejího chování, ale na druhou stranu poukázal na posudek znaleckého ústavu dopouštějícího se selekce důkazů, zpracovaný osobou, která poškozenou nikdy neviděla, na rozdíl od její nevyslechnuté praktické lékařky a sestry domácí péče P., která k poškozené chodila pravidelně dvakrát týdně asi 15 let a nejlépe tak znala její zdravotní stav a nespatřovala u ní do poslední chvíle znaky lehké demence.
18. Dovolatelka upozornila na to, že pokud existují zjevné rozpory ve výpovědích svědků, kdy se nadto jedná o důkazy nepřímé, tak je nutno hodnotit tyto výpovědi a posuzovat věrohodnost svědků mimořádně pečlivě. Své povinnosti však soudy nedostály a ani se nevyjádřily k námitkám obviněné.
19. V tomto kontextu zmiňuje výpověď svědka S., který uvedl, že byla poškozená posledního půlroku v podstatě ležák, čímž chtěl obviněnou poškodit, neboť má na výsledku probíhajícího řízení zájem. Na jeho neobjektivní a nevěrohodné výpovědi přitom stojí z velké části rozporovaný znalecký posudek. K rozporům ve výpovědi tohoto svědka i rozporům s ostatními důkazy se však soudy nijak nevyjádřily. Patrně proto, že si byly vědomy jím konstatovaných absurdit. Stejně tak nelze činit závěry z výpovědí jeho zaměstnankyně svědkyně S., která nebude činit výpověď v jeho neprospěch.
20. Dovolatelka taktéž namítla s ohledem na výše řečené i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nadto dodala, že jí předložené audiovizuální záznamy nikterak nehodnotil ani soud prvního stupně ani soud odvolací. Odvolací soud také konstatoval, že byla vyslechnuta celá řada svědků (K., Š., Š., S.), kteří měli projevy demence u poškozené registrovat. Nezmiňuje se však o tom, jaké projevy to měly být.
21. Obviněná se nemohla ztotožnit ani s hodnocením výpovědí svědkyň K. a Č., které byly považovány za objektivní, neboť neměly vztah k žádné z procesních stran. Povinností svědkyně K. bylo vést záznamy o stavu poškozené, nahlásit a zadokumentovat jakékoliv zhoršení jejího zdravotního stavu. Žádný takový úkon však neučinila, ale po jejím úmrtí náhle přišla s tím, že se v dubnu 2020 náhle zhoršil zdravotní stav poškozené, aniž by tato informace byla zanesena ve zdravotní dokumentaci REVA. Svědkyně Č. byla přítomna řízení o pozůstalosti poškozené a záměrně při něm zatajila nejen její další příbuzné, ale i skutečnost, že neměla další majetek ani hotovost. Pokud vědomě poskytla v dědickém řízení nepravdivé informace, tak je evidentní, že nemohla podat ani věrohodnou výpověď.
22. Dovolatelka se taktéž vymezila proti výpovědi svědka R., která je ve zjevném rozporu například s výpověďmi svědkyň K. a S. i proti poukazu odvolacího soudu na kupní smlouvu z 8. 1. 2019 uzavřenou mezi poškozenou, a právě svědkem R. Uvedený poukaz je bez významu, neboť se jedná o jinou než projednávanou transakci z jiného období bez relevance k projednávané věci. Nadto je toto skutkové zjištění v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Svědek sice tvrdil, že poškozené zaplatil 200.000 Kč v hotovosti, což je několikanásobně nižší částka, nežli je tržní hodnota bytu, což sám při výslechu potvrdil, ale hlavně se žádné takové prostředky u poškozené nenašly. Je tak zřejmé, že od něj poškozená nic nedostala a vlastnické právo převést nechtěla. Svědkyně S. v tomto kontextu uvedla, že byt poškozená tomuto svědkovi darovala, tedy, že za převod nic neobdržela. Pro úplně stejný postup se poškozená rozhodla i u svého druhého bytu, tj. darováním formou kupní smlouvy, u které nebude chtít žádné prostředky od nabývající osoby. Obviněná přitom opakovaně zdůraznila, že se jednalo o nápad poškozené, a nikoliv jí samotné, což potvrzuje mimo výpovědi obviněné i výpověď její dcery a svědka M. Převod bytu z roku 2019 na svědka R. přitom nikdo nezpochybňuje, přestože měl dle jeho slov povědomost o tom, že poškozená nedokázala pochopit nějaké smlouvy a jednání spojené s přepisem energií. V roce 2019 jí předložil kupní smlouvu, přestože věděl, že není schopna porozumět jednání spojených s převodem bytu, a to za situace, kdy byl dán hrubý nepoměr mezi hodnotou bytu a tím, co měla obdržet poškozená. Závěr odvolacího soudu o tom, že okolnosti převodu bytu na svědka R. a na obviněnou jsou rozdílné, je nesprávný, modus operandi je totiž v obou případech totožný. Některá tvrzení svědka R. dokonce nebyla nikým potvrzená. Tvrdil, že hovořil o poškozené s pečovatelkou, terénní sestrou i praktickou lékařkou s tím, jestli by nemohly poškozenou vyšetřit. Žádná z nich však jeho tvrzení nepotvrdila ani nic takového nevyplývá ze zdravotní dokumentace. V bodě 14. svého rozsudku soud prvního stupně uvádí, že tento svědek měl iniciovat podání návrhu na omezení svéprávnosti poškozené, což neodpovídá skutečnosti, neboť žádný takový návrh neinicioval ani se s nikým nebavil, žádný takový návrh ani nevyplývá ze spisového materiálu.
23. Obviněná dále poukázala na rozpor mezi výpověďmi svědkyně S., která uváděla, že předmětný byt dala poškozená svědkovi S. ještě za života a za tímto účelem měli svědkové R. a S. společně navštívit notáře. To však tito svědkové popřeli. Jediným vlastníkem těchto nemovitostí v katastru byla nadto stále poškozená.
24. Soudy podle dovolatelky nereagovaly ani na její námitku nezákonnosti a nesprávného hodnocení výslechu poškozené. Poškozená byla v den svého výslechu již 9. den hospitalizována pro chronickou cysticidu a podle ošetřujících nebyla v době výslechu orientovaná, byla pod psychofarmaky a následně jí byla diagnostikována postcovidová pneumónie. Z její výpovědi za takové situace nelze nic vyvozovat. I přes to všechno poškozená při tomto výslechu opakovaně uváděla, že by svůj byt darovala L. Užití podmiňovacího způsobu je podle obviněné nutné přičíst jejímu rozpoložení během výslechu. Soudy však tuto okolnost jednoznačně svědčící ve prospěch obviněné vyhodnotily v její neprospěch a okolnosti, za kterých byl výslech prováděn, nechaly bez povšimnutí.
25. Obviněná dále poukázala na to, že nepřímé důkazy musí pro vyslovení závěru o vině tvořit ucelený systém, jehož články musí být v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, v projednávané věci existencí úmyslu. Pokud není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty a jsou v daném kontextu přítomny důvodné pochybnosti, které nelze provedením dalšího důkazu odstranit, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněné osoby.
26. Dovolatelka namítla, že není naplněna skutková podstata přečinu lichvy, neboť zde zcela chybí úmysl. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byla přinejmenším srozuměna s tím, že zneužila rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozené k lichvářskému závazku. V tomto ohledu shrnula již výše rozvedené body svého dovolání a připomněla, že stavy zmatenosti uvedené ve zdravotnické dokumentaci byly ojedinělé a přiměřené jejímu věku, u poškozené nebyla nikdy diagnostikována duševní porucha, nebyla vyšetřována neurologem ani psychiatrem, nebylo iniciováno žádné řízení o omezení její svéprávnosti či ustanovení opatrovníka, ještě 12.
5. 2020 byl její stav posouzen praktickou lékařkou, která ji hodnotila jako orientovanou, usměvavou, tj. nevykazující znaky duševní poruchy. O tom, že poškozená je orientována, hovoří i zprávy nemocnice v Liberci, a to až do výslechu poškozené. Z dovolatelkou předložených audiovizuálních záznamů vyplývají vzájemné návštěvy s poškozenou i její psychický stav. Stran psychického stavu poškozené obviněná opakovaně poukazovala také na výpovědi svědků P., L., M., Š., Š. a vyjádření MUDr. Jakuba Šimka.
Obviněná nadto plně spolupracovala se všemi osobami, a to jak se svědkem R., tak s pracovníky pečovatelské služby REVA, převod vlastnického práva nijak neskrývala, a naopak svědkovi R. jako cizí osobě kupní smlouvu ukázala. Soudy vůbec nezohlednily, že se o poškozenou v posledních měsících před hospitalizací starala především obviněná, zajišťovala jí důstojné stáří a dne 23. 11. 2020 jí právě ona zavolala sanitku, poté co to odmítla udělat pečovatelská služba a nejspíše jí tím zachránila život, měla zájem na tom, aby se poškozená uzdravila a byla propuštěna z nemocnice, dokonce společně plánovaly Vánoce.
Takovýmto způsobem se dozajista nechová pachatel trestné činnosti. Soudy nevysvětlily, jak mohla obviněná vědět, že poškozená trpí duševní poruchou, když to nevěděla ani její praktická lékařka, terénní sestra ani sousedé, se kterými měla poškozená blízký vztah. Dovolatelka se pozastavuje nad tím, že nikdo z blízkých u obviněné nepozoroval známky chorého duševního stavu, ale vzdálení příbuzní a pečovatelská služba ano, a to až nyní v rámci trestního řízení po její smrti, když za jejího života její stav nijak neřešili.
27. Obviněná brojila i proti závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu a postupu soudu prvního stupně, který hrubý nepoměr vzájemných plnění dovodil pouze z vzájemného srovnání hodnot těchto plnění, což nelze považovat za dostatečné. Odvolací soud pak hrubý nepoměr spatřoval v tom, že obviněná poškozené pouze opětovala osobní pozornost, návštěvy, výlety, a že tedy toto „plnění“ nezakládá žádnou hodnotu. V kontrastu s tím představila obviněná hypotetický scénář, že by poškozená žila dalších 10 let s měsíčním nájemným 1 Kč namísto 10.000 Kč, což je obvyklé nájemné. Za tuto dobu by obviněné ušla částka ve výši odpovídající kupní ceně. Nemohlo by se tak jednat logikou soudu prvního stupně o přečin lichvy, ale „bohužel“ pro obviněnou zemřela poškozená příliš brzy. Dedukci soudu prvního stupně je proto třeba také odmítnout a připomenout, že soudy uzavřenou nájemní smlouvu nijak neposuzovaly a nevyjádřily se k ní v kontextu kupní smlouvy, Stejně tak nevzaly do úvahy služebnost práva doživotního užívání. Nelze proto mít za dostatečně odůvodněný ani závěr, že obviněná měla získat plnění v hrubém nepoměru a tím získat značný prospěch.
28. S ohledem na výše řečené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým zruší rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 To 324/2023-871, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 8. 2023, č. j. 3 T 26/2022-820, ve výrocích o vině a zprostil ji obžaloby. Eventuálně, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým zruší rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 To 324/2023-871, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 8. 2023, č. j. 3 T 26/2022-820, ve výrocích o vině a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
29. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněné, kterými poukázala na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi některými důkazy a vyslovila nesouhlas s výsledky dokazování, nejsou podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Touto námitkou obviněná ve skutečnosti nevyjádřila zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Existence extrémního nesouladu nemůže být založena na vlastním hodnocení důkazů obviněnou a z toho vyvozenými vlastními skutkovými či právními závěry. Pokud tedy obviněná poukázala zejména na to, že z výpovědi svědkyně P. S. vyplývají jiné závěry než ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a výpovědí některých svědků a z toho dovozovala neexistenci duševní poruchy, tak státní zástupce uvedl, že takové námitky nezakládají existenci uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu.
30. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie státní zástupce uvedl, že tento je v souladu s výpověďmi svědků zmíněných v 58. odstavci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud v bodě 12. shrnul, z jakých důkazů vycházel při posouzení duševního zdraví poškozené v době spáchání činu a zdůraznil, že takový závěr je možné učinit i přesto, že ne všichni svědci se vyjadřovali totožně stran projevů chování poškozené. Státní zástupce připomněl, že ve věci figurovaly dvě skupiny svědků první tvrdící, že poškozená neměla problémy s pamětí (svědci R. L., přítel obviněné, a J. L., bývalý manžel obviněné), případně s krátkodobou, ale netrpěla duševní poruchou (svědkyně P. S.), a druhá skupina svědků uvádějící problémy s pamětí (svědci M. S., J. R., I. K., D. Š., Z. Č., I. S.). Výpovědi druhé skupiny svědků jsou zcela v souladu se závěry znaleckého posudku, z nějž vyplývá, že poškozená R. D. přibližně od 1. 6. 2020 trpěla demencí a že ke dni podpisu kupní smlouvy (tj. ke dni 30. 10. 2020) již nebyla schopna rozpoznat veškeré důsledky svého jednání z důvodu duševní poruchy.
31. S ohledem na argumentaci obviněné státní zástupce zdůraznil, že obviněné není kladeno za vinu, že nedokázala rozeznat diagnózu progredující demence poškozené, ale to, že si s ohledem na její vysoký věk a projevy chování musela být vědoma jejích závažných problémů s pamětí. Skutečnost, že se stav poškozené projevoval navenek a jakým způsobem, bylo prokázáno provedeným dokazováním. I obviněné jakožto medicínskému laikovi tak musely být tyto projevy zjevné, běžné a zhoršující se, což musela vzhledem k pravidelnému kontaktu s poškozenou vědět. Rovněž tak bylo zřejmé, že v takovém stavu není schopna projevit svoji skutečnou vůli, nadto zdravotní stav poškozené konzultovala se svojí matkou, zdravotní sestrou. Závěry odvolacího soudu proto považuje státní zástupce za správné a pro stručnost na ně odkazuje.
32. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné směřujícími proti věrohodnosti svědků M. S., I. K. a I. S. ani s poukazem na obdobné jednání svědka J. R. Tyto námitky totiž nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
33. Námitce obviněné, že soudy vycházely z nezákonného důkazního prostředku – výslechu poškozené, státní zástupce nepřiznal opodstatnění. Výslechy poškozené byl proveden v souladu s § 158 odst. 9 tr. ř. při splnění podmínek daných § 158a tr. ř. Policejní orgán náležitě odůvodnil neodkladnost tohoto úkonu. V řízení před soudem pak byl předmětný protokol přečten za dodržení podmínek obsažených v § 211 odst. 2 tr. ř.
34. K námitce tzv. opomenutých důkazů statní zástupce uvedl, že není opodstatněná a pro stručnost odkázal na 9. odstavec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém soud uvedl, proč považoval důkazní návrhy obviněné za nadbytečné. S jeho zdůvodněním se pak státní zástupce plně ztotožnil.
35. Ve vztahu ke zpochybnění správnosti právního posouzení skutku jakožto přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale o námitky neopodstatněné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná využila nepříznivého psychického stavu poškozené, ve kterém poškozená nemohla vědět, co podepisuje, a nemohla chápat důsledky transakce. V tomto stavu s ní obviněná sjednala kupní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poškozené převést na obviněnou byt za kupní cenu ve výši 1.250.000 Kč. Přitom neměla v úmyslu kupní cenu za byt zaplatit poškozené, neboť předmětnou částkou ani nedisponovala, a následně podala u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva k uvedenému bytu, který byl proveden.
Naplnila tak zákonné znaky žalovaného přečinu, a to jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Obviněná zneužila rozumovou slabost poškozené a získala od ní majetek v hodnotě 1.170.000 Kč bez poskytnutí jakéhokoli odpovídajícího protiplnění. Sjednané symbolické nájemné umožňující poškozené zůstat v bytě nadále bydlet přitom na
právní posouzení jejího činu nemá žádný vliv. Nelze proto ani akceptovat úvahu obviněné „že mohlo hypoteticky dojít k situaci, že pokud by poškozená žila v bytě dalších deset let za nájemné ve výši 1 Kč při obvyklém nájemném ve výši 10.000 Kč, nemohlo by se jednat o přečin lichvy, ale „bohužel“ pro obviněnou zemřela poškozená příliš brzy“, kterou státní zástupce označil za cynickou.
36. Podle státního zástupce soudy rovněž dostatečně objasnily jak psychický stav poškozené, tak i to, že s ním byla obviněná obeznámena. Závěr o existenci úmyslného zavinění vyplývá jak z charakteru a způsobu jednání popsaného ve výroku o vině, tak z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněné zasáhnout do majetkových práv jiné osoby a z neodvratnosti následku v podobě získání značného prospěchu.
37. Nad rámec výše uvedeného pak státní zástupce dodal, že při zachování totožnosti skutku nebylo v této věci zcela vyloučeno posoudit skutek obviněné dokonce jako přísnější trestný čin, a to jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 8 Tdo 377/2011. Jednání obviněné totiž spočívalo i v tom, že příslušnému katastrálnímu úřadu zamlčela podstatnou skutečnost v podobě zneužití psychického stavu poškozené, od které vylákala podpis na kupní smlouvě. Toto jednání ve skutečnosti nesměřovalo vůči poškozené, protože ta nebyla schopna vnímat okolnosti sjednání kupní smlouvy ani následky svého jednání a ani neprojevovala svou skutečnou vůli, takže vůči ní nemohla obviněná podvodně jednat, ale vůči příslušnému katastrálnímu úřadu, který bylo možné uvést v omyl.
38. Podle státního zástupce nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť námitky obviněné částečně vůbec neodpovídají uplatněným důvodům dovolání a ve zbytku jsou neopodstatněné. Pro úplnost konstatoval, že vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu nemohla být v této věci naplněna ani první alternativa označeného důvodu dovolání s tím, že procesní podmínky stanovené pro rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny.
39. Státní zástupce měl za to, že dovolání obviněné jako celek je zjevně neopodstatněné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
41. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] (obviněnou prostřednictvím obhájce), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
42. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
43. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř.
47. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
48. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV. Důvodnost dovolání
49. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jí požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
50. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
51. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněná ve svém dovolání nevymezila, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
52. O takovýto případ však v posuzované věci nejde a námitky obviněné stran hodnocení důkazů se s užitým dovolacím důvodem míjí. Nad rámec potřebného odůvodnění lze konstatovat, že soudy nepochybily, pokud své závěry založily na důkazech provedených v hlavním líčení.
53. Dovolací soud považuje námitky obviněné za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Je možné zopakovat, že dovolací soud není povolán k tomu znovu posuzovat provedené důkazy (tím spíše, že je za použití zásady přímosti, ústnosti a bezprostřednosti prováděl a hodnotil soud prvního stupně, nikoliv soud dovolací) a může do zjištěného skutkového stavu zasáhnout primárně pouze tehdy, pokud existuje zjevný nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Obecně však se s dovolacím důvodem míjí argumentace obviněné směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).
54. I přes shora řečené dovolací soud považuje za vhodné stručně reagovat na jednotlivé námitky obviněné.
55. Soudy své rozhodnutí opřely o důkazy provedené v hlavním líčení a dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů konstruují skutkové závěry vedoucí k vině obviněné. Obviněná brojí pouze proti tomu, že soudy „uvěřily“ některým svědkům a některé pominuly. Její hodnocení však pouze zdůrazňuje (favorizuje) důkazy (svědecké výpovědi), které jsou pro ni příznivé a usvědčující důkazy z různých důvodů problematizuje. Takto však nelze bez dalšího favorizovat např. výpověď svědkyně S. v tom, že uvedla, že „poškozená věděla, co podepisuje“ s tím, že taková výpověď je ve zjevném rozporu s opačným závěrem. Určitá svědecká výpověď může sice hovořit odlišně od finálního skutkového závěru soudu, avšak pokud je takový závěr opřený o další (odlišné) důkazy a soudy dostatečně logicky vysvětlují, proč tento jiný závěr učinily, není tento fakt sám o sobě porušením zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností či zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť soudy dostatečně osvětlují, že ony žádných pochybností nemají.
56. Pokud obviněná zdůrazňuje, že např. znalecký posudek znaleckého ústavu (Psychiatrické nemocnice Bohnice) je v extrémním rozporu s výpovědí právě např. svědkyně S., pak je třeba konstatovat, že dovolacím důvodem není rozpor mezi důkazy, ale zjevný rozpor mezi důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Rozpor mezi důkazy je řešitelný právě v rámci zásady volného hodnocení důkazů, případně presumpce neviny a z ní vyvěrajících pravidel. Soudy se však pravidlům hodnocení důkazů nezpronevěřily.
57. Např. stěžejní závěr o kognitivních schopnostech R. D. v inkriminovaném období založily primárně na odborných závěrech znaleckého posudku znaleckého ústavu, ale i na jejich komparaci s dalšími provedenými důkazy. S těmito závěry pak není ve zjevném rozporu ani odborné vyjádření MUDr. Jakuba Šimka, ani další obviněnou akcentované důkazy (viz níže). Charakter polemiky s hodnocením důkazů pak rovněž mají úvahy obviněné o tom, co mělo vyplynout z výpovědí nebo listin pečovatelské služby REVA nebo s jejím vlastním hodnocením stavu poškozené R. D. v závěru jejího života. Do sféry hodnocení důkazů pak patří i poznámka o potřebě pečlivého hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, čemuž se soudy rovněž dostatečně věnovaly, když nepřehlédly, že se výpovědi jednotlivých svědků (skupin svědků) liší a tuto skutečnost zakomponovaly do svého hodnocení důkazů. Poměrně obšírné hodnocení výpovědi svědka R. a jeho jednání vůči poškozené pak již nespadá do hodnocení „rozhodných“ skutečností, neboť jeho jednání není předmětem obžaloby a ani jeho výpověď nehodnotí soudy zcela nekriticky. Ze všech shora uvedených důvodů pak dovolací soud hodnotí veškeré skutkové námitky obviněné jako polemiku s hodnocením důkazů soudy předchozích stupňů, což však nespadá pod uplatněný dovolací důvod.
58. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněné neodpovídají.
59. Dovolatelka obecně označuje druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech), avšak nijak ji nekonkretizuje, resp. není zřejmé, které důkazy považuje za nezákonné, resp. procesně nepoužitelné. Pod tuto variantu dovolacího důvodu by však bylo (s jistou dávkou shovívavosti) možno podřadit námitku obviněné proti důkaznímu použití výpovědi poškozené R. D., resp. čtení protokolu o její výpovědi u hlavního líčení.
60. Nutno připomenout, že výslech poškozené R. D. byl dne 2. 12. 2020 proveden ve smyslu § 158a tr. ř. jako neodkladný úkon. U hlavního líčení byl pak protokol o výslechu poškozené čten podle § 211 odst. 2 písm. a) i b) tr. ř., tedy proto, že svědkyně zemřela a zároveň proto, že výslech byl proveden jako neodkladný úkon.
61. Obecně k výslechu svědka provedeného jako neodkladný či neopakovatelný úkon lze předeslat, že podle § 158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele, třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. V dalším platí i pro tento úkon podmínky výpovědi svědka podle § 97 a násl. tr. ř. a jejího zachycení v protokole podle § 55 a násl. tr. ř.
62. Ze spisu vyplývá, že všechny formální podmínky pro postup podle § 211 odst. 1 písm. a) tr. ř. byly splněny, a to jak základní předpoklad (svědek zemřel), tak obecné podmínky, tedy, že byl výslech proveden v souladu se všemi ustanoveními trestního řádu a byl o něm vyhotoven protokol se všemi zákonnými náležitostmi. Stejně tak s ohledem na stav poškozené (potvrzený jejím blízkým úmrtím) nebylo chybou, pokud byla potřeba procesního výslechu poškozené vyhodnocena jako nesnesoucí odkladu a její výslech je tak správně hodnocen jako neodkladný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.
63. Obviněná nadto v podstatně napadá nikoliv nesplnění formálních podmínek pro výslech svědkyně či její zachycení ve formálním protokolu, ale spíše skutečnost, že podle jejího názoru nebyla poškozená z pohledu psychického a fyzického stavu schopna vůbec jako svědek vypovídat. K tomu dovolací soud konstatuje, že zcela bezproblémová psychická či fyzická kondice svědka není základním předpokladem provedení svědeckého výslechu a jeho zachycení v protokole (resp. jeho použití jako důkazu v trestním řízení). Soudy však při hodnocení takovéto svědecké výpovědi musejí rovněž vážit tyto parametry (psychický či fyzický stav svědka) v době výslechu. Svědecká výpověď je totiž důkazem nejen ve vztahu k tomu, co svědek říká (jaké informace formálně sděluje), ale i ohledně stavu svědka v době výslechu, jeho psychické kondici, limitům jeho výpovědi vycházejících z jeho psychických, ale i fyzických vlastností či aktuálního stavu. Ostatně přesně takto soudy v dané věci postupovaly, když formálně bezvadný protokol o výpovědi svědkyně přečetly a velice obezřetně (pro potřeby zjišťování skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí) hodnotily, co poškozená vypověděla, jak k tomu došlo a v jakém stavu v době výpovědi byla. Z výše uvedených důvodů tedy není možno samotný úkon svědeckou výpovědí poškozené a protokol o ní označit za procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
64. V některých pasážích svého dovolání označuje dovolatelka za „nezákonný“ i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný znaleckým ústavem Psychiatrické nemocnice Bohnice. Nečiní tak však z nějakého formálního důvodu (nesplnění zákonných podmínek pro vypracování znaleckého posudku), ale z prosté skutečnosti, že podle jejího názoru nevycházel znalecký ústav ze „všech známých podstatných a zejména objektivních skutečností a informací“. K tomu lze pouze poznamenat, že znalecký ústav v době vypracování znaleckého posudku vycházel v celého obsahu spisu a ze všech podstatných skutečností, které z odborného pohledu hodnotil. Nadto závěry znaleckého ústavu u hlavního líčení stvrdili jeho zpracovatelé (MUDr. Jiří Švarc a MUDr. Monika Holečková), přičemž odpovídajícím způsobem reagovali na otázky jak orgánů činných v trestním řízení, tak obhajoby. Obviněná se v rámci dovolání pouze domáhá toho, aby znalecký ústav vycházel ze skutkových závěrů tak je ona považuje za pravdivé a objektivní. Tím se však opět pouze domáhá přehodnocení důkazů. Žádný úkon z postupu znaleckého ústavu v řízení nepředstavuje takový procesní (či věcný) deficit, který by vedl k závěru, že se jedná o procesně nepoužitelný důkaz. To, jak tento důkaz hodnotil soud prvního stupně již není otázkou procesní použitelnosti (zákonnosti) takového důkazu, který je kryt volným hodnocením důkazů (podle § 2 odst. 6 tr. ř.) a nemůže tedy naplňovat dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě.
65. K naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) směřují námitky ohledně neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Konkrétně v rámci svého dovolání obviněná označuje za opomenuté tyto navrhované důkazy
a. hlasovací lístek SVJ podepsaný poškozenou R. D., b. svědecká výpověď L. P. (ošetřující lékařky poškozené), c. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na svou osobu (k závěru, zda mohla rozpoznat stav poškozené), d. svědecká výpověď dcery obviněné – L., e. odborné vyjádření soudního znalce MUDr. Jakuba Šimka, f. „nový znalecký posudek“ – pravděpodobně myšleno nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu poškozené, g. dokumentace (zbytek listin) pečovatelské služby REVA nebo h. svědecké výpovědi osob účastnících se výslechu poškozené dne 2. 12. 2020.
66. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
67. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
68. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
69. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
70. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak došel k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřující k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Je tomu tak proto, že minimálně soud odvolací na důkazní návrhy obviněné reagoval, a to v bodech 8. a 9. napadeného rozsudku. S důkazními návrhy se odvolací soud vypořádal a nepochybil, pokud další doplňování dokazování označil za nadbytečné. Byť soudem prvního stupně formálně reagováno na důkazní návrhy (v rozsudku) nebylo, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že důkazní řízení považoval za kompletní a jeho doplňování za nadbytečné.
Odvolací soud pak jen stvrdil závěr, že i on považuje důkazní návrhy za nadbytečné z důvodů, které podrobně v rozhodnutí rozvedl. Je tomu tak pro poměrně velký rozsah doposud provedeného dokazování, z něhož soudy byly schopny učinit odpovídající pro kvalifikaci jednání obviněné podstatné skutkové závěry. Lze jen zopakovat, že dokonce opomenutí soudu reagovat na důkazní návrhy, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.
2. 2008, stížnost č. 66802/01), ale je třeba, aby šlo o důkazy i „materiálně“ nadbytečné. V daném případě však dokonce odvolací soud na všechny důkazní návrhy reagoval.
71. Pokud jde o jednotlivé důkazní návrhy, pak ani dovolací soud nepovažuje některý z navrhovaných důkazů za natolik závažný, aby se bez něj důkazní řízení neobešlo. Pokud jde o „nový znalecký posudek“ z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu poškozené, pak soudy podrobně vysvětlily, proč vyšly z doposud zpracovaného znaleckého posudku a opakování znaleckého zkoumání tak není nutné. Rovněž bylo vysvětleno, proč na tom nemohou nic změnit závěry MUDr. Jakuba Šimka z jeho odborného vyjádření s tím, že tento pracoval pouze s dílčími podklady a jeho závěry jsou jen polemikou se znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Rovněž svědecký výslech ošetřující lékařky L. P. je hodnocen správně jako nadbytečný, zvlášť za situace, kdy soudy pracovaly s jejím písemným vyjádřením (odtud pravděpodobně poznámka o jejím opětovném výslechu). Návrh na provedení celé dokumentace pečovatelské služby REVA je nadbytečný proto, že konstrukce, že „pokud by s poškozenou něco bylo, tak by to v dokumentaci muselo být“ je spekulativní. Provedení listinného důkazu – hlasovacího lístku SVJ – pro porovnání toho, jak v kterém období vypadal podpis poškozené, nemůže prokázat prokazovanou skutečnost – kognitivní schopnosti poškozené. Soudy pak rovněž reagovaly na návrhy na výslechy osob podílejících se na výslechu poškozené v prosinci 2020, jakož i výslech dcery obviněné, které pro bližší objasnění rozhodných skutečností nejsou nezbytné. Nakonec závěr o tom, jak vnímala obviněná zdravotní (i psychický) stav poškozené, není třeba prokazovat formálním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na osobu obviněné, když soudy tento závěr bez důvodných učinily z v hlavním líčení provedených důkazů. Dovolací soud tak námitce opomenutých důkazů obviněné nepřisvědčil.
72. Důkazní návrhy, resp. naložení s nimi, tedy nenaplňují třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tato varianta dovolacího důvodu tak není opodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
73. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) lze přiřadit jak námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněné, která namítala, že z prokázaného skutkového stavu soudy vadně dovodily naplnění znaku „hrubého nepoměru vzájemných plnění“, tak námitku směřující proti hodnocení úmyslného zavinění na straně obviněné.
74. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
75. Pokud jde o námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněné ve smyslu naplnění znaku „hrubého nepoměru vzájemných plnění“, pak je třeba připomenout, že soudy naplnění znaků skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spatřovaly v tom, že obviněná zneužila rozumové slabosti jiného a nechala si poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získala takovým činem značný prospěch.
76. Plněním ve smyslu § 218 odst. 1 alinea 1 se rozumí určité lidské chování zpravidla v závazkových právních vztazích, které může mít podobu aktivní činnosti, konání (facere), nebo v nekonání (non facere). Konání pak může spočívat buď v povinnosti něco dát (dare), nebo něco učinit (facere), nekonání pak v povinnosti něčeho se zdržet (omittere) nebo něco strpět (pati) – viz např. § 1789 o. z. Plnění může být věcné nebo peněžité. Předmětem plnění je to, co konkrétně má dlužník za povinnost poskytnout věřiteli podle obsahu existujícího závazkového právního vztahu (např. dát věc, zaplatit peněžní částku, provést práci nebo službu). Nezáleží na tom, zda jde o závazek občanskoprávní, obchodní či jiný, resp. jestli vůbec formálně jde o závazkový právní vztah.
77. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Bude-li předmětem některého z plnění věc, při určování její hodnoty se uplatní § 137 tr. zákoníku. Podle podobných zásad by se stanovila i hodnota jiného předmětu plnění než věci. Rovněž je třeba zvažovat i další okolnosti kromě hodnoty plnění, např. dobu, na kterou byla smlouva o výpůjčce uzavřena (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 5/2001-II. Sb. rozh. tr.), vyšší míra rizika u některé ze smluvních stran apod. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Přesto bude třeba dolní hranici trestní odpovědnosti hledat zhruba při stejné škodě, jaká je rozhodná pro podvodné jednání, jež je svou povahou lichvě nejbližší [viz § 218 (Lichva). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2796, marg. č. 3.].
78. V daném případě je zřejmé, že poškozené se nedostalo ani finančního plnění plynoucího ze smlouvy (je zřejmé, že to neměla ani jedna za stran v úmyslu a smlouva byla z pohledu její úplatnosti pouze „na oko“), ale ani jiného typu vzájemného protiplnění, které by odpovídalo hodnotě nemovitosti, kterou obviněná získala do svého vlastnictví využívaje psychického a fyzického stavu poškozené. To nemůže vyvážit ani případné právo užívat předmětnou nemovitost, které mělo být sjednáno mezi obviněnou a poškozenou. Nutno akcentovat, že ani společenská úsluha (navštěvování a zlepšování kvality života poškozené ze strany obviněné, případně úsluhy ve smyslu účasti na procházkách nebo nákupech), kterou obviněná mohla poskytovat poškozené, není závazkem z právního jednání, takže tato aktivita nemůže být ani předmětem zápočtu na plnění poskytnuté pachateli poškozenou osobou. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1416/2014) Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1250/2019) pak rovněž vyplývá, že skutečnost, že poškozená zatížená vysokým věkem a nemocemi s nedobrou prognózou, obdržela – v původně svém bytě – věcné břemeno užívání, je okolností nemající pro závěr o naplnění znaku „hrubého nepoměru vzájemných protiplnění“ zřetelnější relevanci. Je tedy zřejmé, že skutkový stav, tak jak byl prokázán a vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje znak hrubého nepoměru vzájemných protiplnění.
79. Druhou námitkou obviněné, které má podle dovolatelky spadat pod tento dovolací důvod je tvrzení o neprokázané subjektivní stránce trestného činu, tedy úmyslném zavinění na straně obviněné. I tato námitka však pod tento dovolací důvod není podřaditelná, neboť je založena čistě na skutkovém základu a hodnocení důkazů ohledně závěru o naplnění potřebné formy zavinění obviněnou. Námitky obviněné, pokud má za to, že měly soudy dospět k závěru o tom, že nejednala zaviněně, jsou však zjevně opřené o hodnocení dokazování, s čímž se dovolací soud vypořádal výše. Nezbývá než zopakovat, že skutkové závěry vedoucí k dovození přímého úmyslu obviněné ve vztahu k jejímu jednání, resp. cíleného následku, jsou logické a nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Každopádně ani dovození subjektivní stránky trestného činu nenaplňuje uplatněný ani jiný dovolací důvod.
80. K tomu lze poznamenat, že ke spáchání trestného činu lichvy přitom není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (v tomto případě rozumová slabost). Znakem objektivní stránky uvedeného přečinu je právě zneužití takového stavu. Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016. Z tohoto usnesení pak rovněž vyplývá, že pokud obviněná přicházela opakovaně do kontaktu s poškozenou, neměla problém rozpoznat nepříznivý duševní stav poškozené; to souvisí i s vědomím skutečného věku takové osoby. Ze zjištěných skutkových okolností lze tedy dovozovat skutečnost, že obviněné byl znám skutečný stav poškozené, projevující se úbytkem paměti a dalších kognitivních funkcí a tohoto stavu obviněná zneužila, tedy dopustila se předmětného trestného činu v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
81. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a i námitky formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
82. Pro úplnost možno dodat, že obviněná druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačila a ani věcně žádná z jejích námitek této variantě neodpovídá.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněné
83. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad. mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatelka přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
84. Obviněná ve svém dovolání rovněž namítala porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).
85. Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněné, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněné tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
86. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že i pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by ani tak nepřicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť nebylo ve vztahu k odvolání obviněné rozhodnuto tak, že by bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Proto námitky obviněné neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
87. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné L. L. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
88. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Martin Lýsek