3 Tdo 1473/2017

3 Tdo 1473/2017-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o

dovoláních, které podali obvinění J. M., L. S. a O. M. proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T

11/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T

11/2012, byli na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném ve výroku rozsudku

shledáni vinnými:

- obviněný J. M. pod body I 1–13) a III pokračujícím zločinem úvěrového

podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009

Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve formě

organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným,

dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body I 1–13,

III), trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.

1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12.

2009 (dále jen „tr. zák.“) (body I 3) a trestným činem nedovolené výroby a

držení státní pečeti a úředního razítka podle § 176a tr. zák. (body I 2–7, 9,

10, 12),

- obviněný L. S. třinácti samostatnými trestnými činy úvěrového podvodu

podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchanými ve formě pomoci podle

§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (I – 1, I 2–13), trestným činem úvěrového

podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaném ve formě

pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §

8 odst. 1 tr. zák. (bod III),

- obviněný O. M. trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1,

4 písm. a), b) tr. zák., spáchaném ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c)

tr. zák. (bod I 8).

Za výše uvedené trestné činy a za trestný čin vraždy ukončený ve stadiu

přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák.,

kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009,

sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1.

2010, sp. zn. 7 To 103/2009, byl obviněný J. M. odsouzen podle § 219 odst. 2

tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve

výměře 13 (třináct) let a 6 (šest) měsíců. Pro výkon trestu byl v souladu s

ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 49 odst. l tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen

trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nabízení zprostředkování a

sjednávání veškerých úvěrových produktů a půjček, a to na dobu 8 (osmi) let.

Současně byl zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento

výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp.

zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1.

2010, sp. zn. 7 To 103/2009.

Obviněný L. S. byl odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. za užití ustanovení §

35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šest) roků.

Pro výkon trestu byl v souladu s ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do

věznice s dozorem.

Obviněný O. M. byl odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí

svobody ve výměře 3 (tři) roků, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 60a

odst. l, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu, který bude

vykonáván ve smyslu § 26a tr. zák. a § 26b tr. zák.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo dále rozhodnuto o vině a trestu

obviněných:

- L. M.,

- T. P. (spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. ř.),

- T. H.,

- M. B.,

- O. P.,

- R. K.,

- P. H.,

- Pe. H.,

- M. K.,

- P. K.,

- Mi. K.,

- Ma. K.,

- P. R.,

- V. B.,

- M. V.,

- L. T.,

- J. Š.,

- La. T.,

- P. S.

Obvinění J. M. a L. S., spolu s obviněnými T. P. a Pe. H., pak byli podle § 226

písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové

ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 7/2010, pro dílčí skutek, v němž byl

spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b)

tr. zák., spáchaný ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr.

zák. (obviněný J. M. a obviněný T. P.), a trestný čin úvěrového podvodu podle §

250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě pomoci podle § 10

odst. 1 písm. c) tr. zák. (obviněný L. S. a obviněný Pe. H.), neboť nebylo

prokázáno, že by skutek spáchali obvinění.

Dále byli zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Mi. K. (pro dílčí útok

ze dne 2. 4. 2008), T. P. a M. C.

Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému M. B. uložena povinnost nahradit

Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, škodu ve výši

3.602.224,73 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na

Příkopě 33, odkázána se zbytkem svého návrhu na náhradu škody na řízení ve

věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. l tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova

1929/62, Praha 4, odkázána s celým svým návrhem na náhradu škody na řízení ve

věcech občanskoprávních.

Podle § 230 odst. 2 tr. ř. bylo vyhrazeno rozhodnutí o zajištěných věcech k

veřejnému zasedání.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T

11/2012, podali obvinění J. M., L. S. a O. M. odvolání směřující do výroku o

vině a trestu. Odvolání podali taktéž obvinění T. H., P. H., O. P., R. K., P.

K., Ma. K., V. B., L. T. a J. Š. V neprospěch obviněných J. M., T. H., L. S. a

M. C. podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci

Králové.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn.

9 To 45/2016, a to tak, že k odvolání státního zástupce ohledně M. C. podle §

258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve zprošťující části, k odvolání

státního zástupce a obviněného J. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e),

odst. 2 tr. ř., k odvolání státního zástupce a obviněného T. H. podle § 258

odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř., k odvolání obviněného O. P. podle § 258

odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., k odvolání obviněného P. H. podle § 258 odst.

1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř, k odvolání obviněného V. B. podle § 258

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ohledně těchto a z důvodu uvedeného v § 261

tr. ř. ohledně obviněného T. P., vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto podle § 230

odst. 2 tr. ř., v odsuzující části v celém rozsahu, k odvolání státního

zástupce a obviněného L. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. ve výroku o

vině ohledně skutků pod body I 1), 5), 6), 7) a 13) a ve výroku o trestu a k

odvolání obviněných O. M., R. K. a J. Š. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2

tr. ř. ve výroku o trestu, napadený rozsudek zrušil.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že:

- obviněného J. M. uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211

odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem pod

bodem II ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body I 1–13, II),

trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2

písm. a), b) tr. zák. (body I – 3), a trestným činem nedovolené výroby a držení

státní pečeti a úředního razítka podle § 176a tr. zák. (body I 2–7, 9, 10, 12),

- obviněného L. S. uznal vinným pomocí ke čtyřem samostatným trestným

činům úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1,

4 písm. a), b) tr. zák. (body I – 1, 5, 6, 7).

Obviněný J. M. byl za tyto trestné činy a dále za trestný čin vraždy ukončený

ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a), h)

tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.

10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze

dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009, za pomoc ke zločinu úvěrového podvodu

podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr.

zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.

5. 2010, sp. zn. 4 T 1/2010, a za organizátorství k trestnému činu úvěrového

podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. a), b)

tr. zák. a trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního

razítka podle § 176a tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, odsouzen podle § 219

odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí

svobody ve výměře 14 (čtrnácti) let. Pro výkon trestu byl v souladu s

ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 49 odst. l tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen

trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nabízení zprostředkování a

sjednávání veškerých úvěrových produktů a půjček, a to na dobu 8 (osmi) let.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze

ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009, a výroky o upuštění od uložení

souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku z rozsudků Městského soudu v Praze ze

dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 1/2010, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1.

2015, sp. zn. 3 T 49/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

Obviněný L. S. byl odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst.

1 tr. zák., za pomoc k těmto trestným činům a za pomoc k osmi trestným činům

úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4

písm. a), b) tr. zák., z nichž jeden zůstal ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1

tr. zák., ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, k úhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu byl v

souladu s ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních

korporacích na dobu 7 (sedmi) let.

Při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku byl obviněný O. M. odsouzen

podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let,

jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 58 odst. l tr. zák. a § 59 odst. l

tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o vině a trestu u obviněných T.

P., P. H. a V. B., a při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku bylo

rozhodnuto o trestu u obviněného R. K., kdy u obviněného J. Š. bylo podle § 37

tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k souhrnnému trestu,

který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 2010,

sp. zn. 4 T 91/2009.

Podle § 229 odst. l tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova

1929/62, Praha 4, odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody vůči

obviněným na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného O. P. podle §

226 písm. c) tr. ř.

Pode § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně obviněných M. C. a T. H. vrácena

Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Odvolání obviněných P. K., Ma. K. a L. T. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9

To 45/2016, podali obvinění J. M., L. S. a O. M. dovolání.

Obviněný J. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 30704–30706) uplatnil dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy napadá nesprávné právní

posouzení skutku a v návaznosti na to nesprávný výrok o vině i navazující výrok

o trestu. Namítá, že soud nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákona,

resp. že jeho jednání nebylo trestným činem. V této souvislosti napadá listinné

důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví) a zpochybňuje postavení

obviněného T. P. coby spolupracujícího obžalovaného a postup provedení jeho

výslechu. Zdůrazňuje, že někteří z obhájců vznesli námitky proti způsobu

výslechu spolupracujícího obviněného T. P. z toho důvodu, že tento nebyl

vyslechnut jako v předchozích případech, tak aby byl v místnosti, otočen k

obhájcům zády, tak aby mohli obhájci sledovat, zda nemá k dispozici připravený

spisový materiál. Obhájce JUDr. Petr Voříšek v rámci hlavního líčení požadoval

zhlédnutí nahrávek o výslechu spolupracujícího obviněného, přičemž mu bylo

sděleno, že tyto nejsou k dispozici, přičemž jiné nahrávky k dispozici byly.

Následně bylo zjištěno, že nahrávky k dispozici byly celou dobu. Namítá, že

spolupracující obviněný T. P. byl v krátké časové souvislosti s výslechy v nyní

projednávané věci vyslýchán v jiné kauze a statutu spolupracujícího

obžalovaného nepožíval. Soudy podle jeho názoru rezignovaly na hodnocení

motivace výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného a hodnocení účelovosti

jeho výpovědi, rezignovaly i na provedení důkazů, které by takovou motivaci

mohly objasnit, jmenovitě na návrh na doplnění důkazního řízení provedením

dodatku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Namítá, že v případě

spolupracujícího obviněného T. P. není důvod mu poskytovat zvláštní ochranu

podle zákona č. 137/2001 Sb., neboť tohoto spolupracujícího obviněného nemůže

ohrozit, když je ve výkonu trestu odnětí svobody a přítomní spoluobvinění L. S.

a M. B. ho nemohli svojí přítomností u hlavního líčení rovněž nijak ohrozit.

Poukazuje i na osobu spolupracujícího obviněného T. P., který je recidivistou a

že je přesto soudy považován za osobu věrohodnou a byly mu do současné doby

uloženy toliko podmíněné tresty, popř. byla proti němu řízení zastavena,

ačkoliv spáchal škody velkého rozsahu.

Dále má obviněný za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kdy brojí

zejména proti zvýšení trestu soudem druhého stupně s poukazem na skutečnost, že

soudy obdobným způsobem nepostupovaly u spoluobviněného T. P., ačkoli tento

spoluobviněný figuroval ve stejných trestních řízeních. Uvádí, že tvrzený

finanční profit měl právě spoluobviněný T. P., případně spoluobviněný L. S.

Poukazuje i na skutečnost, že osoby, které měly být předmětem útoku trestného

činu vraždy, z tohoto skutku viní právě T. P. Má proto za to, že soudy v jeho

případě podmínky pro uložení trestu posuzovaly přísněji a zcela odhlédly od

toho, že svůj stávající trest vykonává řádně a je u něho dána zcela jasná snaha

o nápravu a zařazení zpět do společnosti. Je přesvědčen, že bylo porušeno jeho

právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal s jeho

námitkami a nevysvětlil, proč tyto shledal nerelevantními.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož

i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, zrušil ve

výroku o vině a navazujícím výroku o trestu, a přikázal soudu odvolacímu,

případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. S. v dovolání (č. l. 30720–30722) uplatnil dovolací důvody podle §

265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. namítá, že

když soud prvního stupně vyloučil část skutků uvedených v obžalobě k Okresnímu

soudu v Kolíně a Obvodnímu soudu pro Prahu 6, porušil jeho práva na spravedlivý

proces, procesní ekonomii a svým postupem vážně ztížil jeho postavení, neboť mu

při tomto postupu hrozí významně vyšší trest, než když by věc byla projednána

před týmž soudem.

Dále napadá skutková zjištění u skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu

prvního stupně pod bodem III, kterého se měl dopustit společně s dalšími

spoluobviněnými při sjednávání poskytnutí hypotečního úvěru číslo 2412447 ve

výši 6.200.000 Kč za účelem koupě rodinného domu v obci Ž., na pobočce České

spořitelny, a. s., v Brandýse nad Labem. Uvádí, že vyjma T. P. a M. B. další

zúčastněné osoby neznal a na žádném zpracování podkladů se nepodílel. Skutek je

podle dovolatele vadně hodnocen a kvalifikován, přičemž hodnocení důkazů bylo

činěno v jeho neprospěch, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.

Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu

ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 29. 11. 2016, č. j. 9 To 45/2016-29695, zrušil, a věc byla tomuto soudu

vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný O. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 30699–30702) uplatnil dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním

posouzení. Vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně se naprosto

nedostatečně vypořádal s odvolacími argumenty, přičemž úvaha soudu prvního

stupně, na kterou soud druhého stupně odkazuje, je v naprostém rozporu s

provedeným dokazováním a je ničím nepodloženou konstrukcí. Rozporuje výpověď

spoluobviněného T. P., kdy jej označuje za osobu s tendencí ke lhaní a

manipulaci. Za absurdní považuje soudem prvního stupně popsanou nelogičnost v

tom, že si v nedobré finanční situaci, nenechal vypracovat vlastní posudek, a

nezajímal se o možnou cenu za nemovitost Z. Namítá nevěrohodnosti výpovědi T.

P. s odkazem na jeho vyjádření, ohledně dluhu, který T. P. vůči jeho osobě má.

Poukazuje i na zásadu in dubio pro reo.

Zdůrazňuje, že soud druhého stupně se pak žádným způsobem nevyjádřil k tomu, že

soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by byla částka ve výši 900.000 Kč

předána spoluobviněnému T. P. Tyto skutečnosti soud převzal z výpovědi T. P.,

ke které přistupoval zcela nekriticky, což vedlo k přehlížení rozporů a

nevyváženému přístupu k dovolatelově výpovědi. Jeho jediným proviněním byla

důvěra v T. P., osobu již pravomocně odsouzenou za podvodné jednání. Soudy však

nikterak trestní minulost T. P. nezohlednily. Stejně tak se nezabývaly řádně

dovolatelovou verzí událostí. Má proto za to, že za situace, kdy jediným přímým

důkazem je svědectví právě spoluobviněného T. P., nelze dojít k závěru o jeho

vině. Navíc v případě, kdy nelze vyloučit ani jednu z verzí. V této souvislosti

obviněný upozorňuje na skutečnost, že má vůči jmenovanému pohledávku, resp. je

na jeho žádost vůči němu vedena exekuce. Tím, že bylo T. P. přiznáno postavení

ohrožené osoby, se jeho pohledávka stala prakticky nevymahatelnou. Obviněný

taktéž shledává porušení svého práva na obhajobu, když odvolací rozsudek ve

vztahu k jeho osobě zdaleka nenaplňuje obecné požadavky na odůvodnění rozsudku

dané ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se prakticky jeho

námitkami nezabýval, a to zjevně proto, že byl stíhán v rámci větší skupiny

osob, jejichž obvinění však byla nesrovnatelně závažnější.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve vztahu k jeho

osobě zrušil.

Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2

tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je

obdrželo dne 13. 11. 2017 (č. l. 31056v).

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne

14. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1253/2017.

K námitkám obviněného J. M. uvedl, že nijak konkrétně nerozvedl úvahu o

nesprávné aplikaci trestního zákona, namísto toho uplatnil námitky proti

hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi spoluobviněného T. P., stejně

jako způsobu vedení výpovědi a postavení jeho osoby coby spolupracujícího

obžalovaného, čímž se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky procesního charakteru. Stejně

tak je třeba nahlížet i na námitku porušení zásady in dubio pro reo, kterážto v

zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Namítá-li pak obviněný nepřiměřenost jemu

uloženého trestu, odkazuje státní zástupce na ustálenou judikaturu Nejvyššího

soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle

něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně

uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř., přičemž však námitky stran nesprávného vyhodnocení

polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného

trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proto neodpovídá

uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.

K dovolacím námitkám obviněného L. S. státní zástupce uvedl, že namítá-li v

rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., že nalézací soud

část skutků vyloučil k samostatnému projednání u Okresního soudu v Kolíně a

Obvodního soudu pro Prahu 6, pak uvedenému dovolacímu důvodu tato námitka

odpovídat nemůže, neboť ten spočívá v postoupení věci jinému orgánu, nikoliv

jinému soudu, resp. muselo by se jednat o postoupení věci k projednání mimo

trestní řízení soudní, k čemuž v předmětné věci zjevně nedošlo. V ostatních

částech je zřejmé, že dovolatel ve zcela obecné rovině nesouhlasí s učiněným

skutkovým zjištěním a vcelku namítá, že nebyla respektována zásada

in dubio pro reo, kterážto, jak uvedeno výše, je zásadou procesní. Jak z

judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015,

sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn.

11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.

2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016), tak z judikatury Ústavního soudu (nález

Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č.

140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu) plyne, že důvodem pro zrušení

soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, zcela

teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního

rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. K dovolatelem

citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001,

tak uvedl, že toto vzešlo z řízení o stížnosti pro porušení zákona, která

žádnými dovolacími důvody omezena není. Ani v této části proto dovolání

dovolatele neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.

Stran dovolání obviněného O. M. pak státní zástupce uvedl, že i tento dovolatel

směřuje řadou argumentů proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména

proti vyhodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného T. P. a k tvrzení o porušení

zásady in dubio pro reo. Ani on neuvádí konkrétní okolnosti nasvědčující tomu,

že by hodnocení této výpovědi soudy bylo případem „svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Tedy případem

extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním

podle judikatury Ústavního soudu. K tomu připomíná, že k takovému nesouladu

nepostačují pouhé „zásadní pochybnosti“ tvrzené spíše jen v obecné poloze

dovolatelem. Procesní postupy soudu při výslechu T. P. považuje v této zcela

nezvyklé situaci za přiměřené. K námitce obviněného, že byl poškozen tím, že se

obviněný T. P. stal ohroženou osobou, státní zástupce odkázal na odůvodnění na

str. 77 a 78 rozsudku nalézacího soudu, kdy jmenovaný svědčil v jiné navazující

trestní věci, v níž se jednalo o vraždy připravované vzájemně mezi obviněnými v

dovolatelově trestní věci. Dovolání obviněného tak neodpovídá uplatněnému ani

jinému dovolacímu důvodu.

Z výše uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání

obviněných J. M., L. S. a O. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a osobami oprávněnými,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných J. M. a L. S. jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,

dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění

uznáni vinnými a byl jim uložen trest (kdy v případě obviněného L. S. část

skutků zůstala beze změny). Dovolání obviněného O. M. je přípustné z hlediska

ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť

soud druhého stupně z podnětu odvolání jmenovaného zrušil rozsudek soudu

prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní

situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle § 265d

odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost

výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která

splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali

prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.

ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným

ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3

tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je

totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může

doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo

rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o

podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly

splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti,

že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí

uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto

rozhodl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při

rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo

jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení

stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v

příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)

zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i

jiných právních odvětví).

IV.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání

obviněných J. M., L. S. a O. M.

Obviněný J. M. spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. v nesprávném hodnocení provedených důkazů, ve způsobu

provedení výslechu spolupracujícího obviněného T. P., ve skutečnosti, že tomuto

byl přiznán status spolupracujícího obviněného. Dále namítá, že

spolupracujícímu obviněnému nebyl důvod poskytovat ochranu podle zákona č.

137/2001 Sb., a v nepřiměřenosti uloženého trestu.

Obviněný L. S. dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.

f), g) tr. ř. v okolnosti, že došlo k vyloučení části skutků uvedených v podané

obžalobě krajského státního zastupitelství Okresnímu soudu v Kolíně a Obvodnímu

soudu pro Prahu 6 a v tom, že byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu

podle § 250 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1

písm. c) tr. zák. ve vztahu ke koupi rodinného domu v obci Ž., ačkoliv neznal

žádného ze spoluobviněných a nepodílel se na zpracování podkladových materiálů

pro získání hypotečního úvěru. Podle jeho názoru došlo postupem soudů k

porušení zásady in dubio pro reo. Dále namítá způsob hodnocení provedených

důkazů, který považuje za vadný.

Obviněný O. M. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně se nedostatečně vypořádal s

jeho odvolacími argumenty, ve způsobu hodnocení výpovědi spolupracujícího

obviněného T. P. a hodnocení jeho věrohodnosti a porušení zásady in dubio pro

reo.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uvést, že

obvinění sice formálně uvedli konkrétní dovolací důvody, když všichni tři

uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný L. S.

dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ovšem vzhledem k

uplatněné dovolací argumentaci je třeba uzavřít, že tuto nelze pod zvolené

dovolací důvody podřadit.

Obecně je třeba konstatovat, že obvinění ve vztahu k naplnění zvoleného

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě zpochybňují

způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Všechny vznesené námitky

obviněných totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl

soud prvního stupně a se kterými se s jistými výhradami, které budou rozvedeny

dále, ztotožnil soud druhého stupně. Obvinění touto dovolací argumentací míjí

hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky

nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.

Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů.

Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují především

nesouhlas se způsobem hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného T. P.,

podrobně rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se

nedopustili inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu

zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé

založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují

primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě

obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním

soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně

své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to

vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na

základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou, a které důkazy je

usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 148–176 rozsudku). Soud druhého

stupně se s tímto odůvodněním ve vztahu k obviněným, kteří podali dovolání s

jistými výhradami, které se týkaly výše způsobené škody (obvinění J. M. a L.

S.) a právní kvalifikace jednání (obviněný J. M.) plně ztotožnil (viz str. 36–

42 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž své úvahy i řádným způsobem rozvedl.

Na rozdíl od dovolatelů má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se

jejich obhajobou, ale i obhajobou ostatních spoluobviněných, když trestní věc

těchto obviněných nelze oddělit od trestné činnosti ostatních spoluobviněných

náležitě zabývaly (v přípravném řízení a před soudem prvního stupně bylo vedeno

společné řízení), přičemž své závěry náležitě odůvodnily z pohledu ustanovení §

125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z hlediska

práva na spravedlivý proces je kladen důraz na požadavek náležitého odůvodnění

rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Je

třeba mít za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostály. Z

pohledu dovolací argumentace obviněných je třeba konstatovat, že z jejich

strany se jedná v podstatě o opakování námitek, které uplatnili v předchozích

řízeních a soudy prvního a druhého stupně se s nimi řádně a náležitým způsobem

vypořádaly. V dané souvislosti je vhodné uvést, že na případ, kdy dovolatelé v

dovolání uplatňují obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod

T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky

uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými

se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání

zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. Proto Nejvyšší

soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů

odpovídající skutkové a právní závěry.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno zdůraznit následující

skutečnosti. Z rozsahu spisového materiálu je patrno, že se jednalo o skutkově

náročnou věc, neboť ve věci bylo stíháno na základě podané obžaloby 22 osob,

které se měly na páchání trestné činnosti podílet v různém postavení z hlediska

rozdělení jejich úloh (např. někteří trestnou činnost přímo řídili, někteří

obvinění byli toliko nositeli úvěru, někteří zajišťovali nositele úvěru), když

současně měla být trestná činnost spáchána řadou útoků a delší dobu. Naznačená

situace nepochybně kladla zvýšené nároky na dokazování před soudem prvního

stupně. Ve věci také vystupoval jako spolupracující obviněný podle § 178a tr. ř., T. P. Soud prvního stupně si byl vědom skutkové náročnosti věci, provedl

řadu hlavních líčení, přičemž prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, ale i

důkazy, které navrhovala provést obhajoba, když některé důkazy byly prováděny

opakovaně (výslech spolupracujícího obviněného T. P.). Z rozsahu dokazování je

zřejmé, že důkazy nebyly prováděny selektivním způsobem, tedy tak, že by soud

prvního stupně prováděl pouze důkazy obžaloby a důkazy obhajoby ignoroval. Naopak uvedený soud věnoval rozsahu dokazování náležitou pozornost, když jak

již bylo naznačeno, např. spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vyslechnul

opakovaně, čímž dal nepochybně možnost obhajobě reagovat na jeho výpověď i z

pohledu dalších důkazů a skutečností, které z nich vyplynuly. Řádně se zabýval

i otázkou věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., vzal v úvahu

jaké důvody ho vedly k tomu, že se stal spolupracujícím obviněným, a z jakých

důvodů se rozhodl trestnou činnost, kterou páchal s ostatními spoluobviněnými

rozkrýt (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně). Zvážil rovněž jeho

osobnostní rysy a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve

věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 214, sp. zn. III. ÚS

859/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7

Tdo 1315/2012). Věrohodnost spolupracujícího obviněného neposuzoval mechanicky

a izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy. Naopak věrohodnost jeho

výpovědi hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů. Lze tedy konstatovat,

že soud prvního stupně ve vztahu k obhajobě dovolatelů nezaložil výrok o vině

toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., jak se snaží naznačit

dovolatelé, nýbrž částečně na výpovědích dalších spoluobviněných, svědků,

zejména jednotlivých prodejců nemovitostí, ze kterých vyplývá, že tito jednali

ve většině případů právě se spoluobviněným L. M. o prodeji uvedených

nemovitostí, což podporuje věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., přičemž řada prodejců nemovitostí tohoto spoluobviněného poznala při

prováděných fotorekognicích. Rovněž výpovědi dalších svědků podporují

věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. (viz např. výpověď

svědka V. – skutek I 1, Z.

– skutek I 2), když jejich výpovědi jsou v souladu s

výpovědí spolupracujícího obviněného ohledně způsobu, jakým byly vybírány

vhodné nemovitosti a že jejich cena byla nadhodnocena pro účely zajištění

hypotečních úvěrů. Tito svědci jednali právě se spoluobviněným L. M. a nikým

jiným, takže lze uzavřít, že jejich výpovědi opětovně odpovídají výpovědi

spoluobviněného T. P. ohledně způsobu páchání trestné činnosti jeho osobou a

dalšími spoluobviněnými. Soud prvního stupně zakládá závěr o vině i na

listinných důkazech, když věrohodnost výpovědi spolupracujícího spoluobviněného

T. P. podporuje jím předložený deník, který předložil orgánům činným v trestním

řízení již dne 7. 2. 2009, tedy v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní

stíhání obviněných v dané věci. Předmětný diář byl vydán v jiné trestní věci,

konkrétně ve věci u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu,

služby kriminální policie a vyšetřování, pod sp. zn. UOOZ-17/TČ-2009-25 (viz

str. 2577). V dané věci byl stíhán a posléze i pravomocně odsouzen dovolatel J. M. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009,

pro trestný čin přípravy vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 219 odst. 1, 2

písm. a), h) tr. zákona.

Rovněž soud druhého stupně se námitkami obviněných zabýval, když neodkázal

pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl

právě s pohledu námitek obviněných. Uvedený soud se zabýval otázkou

věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. i z pohledu námitek vztahujících

se k způsobu jeho výslechu, neboť tento má status tzv. „ohrožené osoby“ podle

zákona č. 137/2001 Sb. Sám si doplnil dokazování, když provedl v rámci

veřejného zasedání důkaz zprávou Útvaru speciálních činností Policie ČR ohledně

spolupracujícího obviněného. Poukazuje v tomto směru i na další provedené

důkazy, které podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P.,

především listinné povahy, které byly nalezeny v kanceláři spoluobviněného J.

M. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů náležitému objasnění věci věnovaly

řádnou pozornost a své úvahy řádně odůvodnily. Pro stručnost lze odkázat na

přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které rozvádí jednotlivé

důkazy, hodnotí je, přičemž i řádně zdůvodnil, z jakých důvodů a na základě,

kterých důkazů považuje obhajobu obviněných za vyvrácenou.

Nad rámce shora uvedených úvah z pohledu jednotlivých argumentů obviněného J.

M. považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.

Obviněný podstatnou část zvolené dovolací argumentace směruje do způsobu

provedení výslechu spolupracujícího obviněného T. P., jak v přípravném řízení,

tak i v řízení před soudem prvního stupně. Obecně lze připustit, že pokud by

důkaz, na kterém je v rozhodující míře založen výrok o vině, byl proveden

nezákonným způsobem, mohlo by to zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tento závěr činí při akceptování názorů

vyslovených v judikatuře Ústavního soudu, a to opakovaně, podle nějž dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a

restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především

ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;

tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost

pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu

soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy

dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního

soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též

usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou tedy vytýkána zásadní

procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně

měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení

stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i

skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). Zároveň je ovšem

třeba zdůraznit, že nikoliv každá námitka stran porušení práva na spravedlivý

proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť argumentaci uplatněnou v

dovolání je třeba posuzovat zejména v kontextu navrhovaných a provedených

důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci a přiléhavosti

aplikovaných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016).

Ze shora naznačených hledisek přistoupil Nejvyšší soud k uplatněné argumentaci.

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že spolupracující obviněný T. P.

již v přípravném řízení vystupoval zároveň jako osoba, která má tzv. statut

ohrožené osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., v platném znění [§ 2 odst. 1 písm.

a) tohoto zákona]. Naznačená situace nepochybně musela mít vliv na způsob

provádění dokazování v dané věci a kladla zvýšené nároky na výslech osoby,

která má status chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., když při jejím

výslechu muselo být postupováno tak, aby nedošlo k zmaření účelu institutu

chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb. Orgány činné v trestním řízení tedy

musely při výslechu postupovat tak, aby nedošlo k zmaření opatření, které bylo

podle § 3 zákona č. 137/2001 Sb., přijato k zajištění ochrany chráněné osoby. V

případě spolupracujícího obviněného se jednalo mimo jiné o opatření směřující k

utajení současného vzhledu spolupracujícího obviněného. V přípravném řízení byl

výslech prováděn tak, že spolupracující obviněný byl v místnosti se svým

obhájcem a ostatní obhájci obviněného ho pouze slyšeli (viz č. l. 6605), když o

průběhu výslechu byl pořízen videozáznam. Protože spolupracující obviněný byl

vyslýchán v rámci přípravného řízení vícekrát, byl tento postup realizován

rovněž opakovaně (viz č. l. 6628, 6660, 6690, 6718, 6742), když s výjimkou

výslechů konaných dne 5. a 6. 5. 2011 byly o těchto výsleších pořízeny

videozáznamy, které byly již v přípravném řízení součástí spisového materiálu,

jak vyplývá z předloženého spisového přehledu, ale nakonec i z úředního záznamu

založeného na č. l. 6710. Z tohoto se podává, že kopie videozáznamů výslechů

spolupracujícího obviněného byly již v přípravném řízení předány obhájci JUDr.

P. Voříškovi, Ph.D.L L.M. Současně je z protokolů o výslechu spolupracujícího

obviněného T. P. patrno, že obhájci mohli klást otázky spolupracujícímu

obviněnému tím způsobem, že jednotliví obhájci byli přivedení do výslechové

místnosti, kde měl spolupracující obviněný oblečenou kuklu (viz č. l. 6696).

Ohledně výslechů spolupracujícího obviněného T. P. ve dnech 5. a 6. 5. 2011 je

třeba uvést, že o těchto nebyl pořízen videozáznam, neboť nešlo spustit

nahrávací zařízení, přičemž ovšem na tuto skutečnost bylo ze strany policejního

orgánu reagováno tak, že spolupracující obviněný T. P. měl na hlavě kuklu a byl

ve vedlejší místnosti, kdy obhájci měli možnost sledovat spolupracujícího

obviněného přes monitor, což vyplývá z předloženého spisového materiálu (viz č.

l. 6718, 29566).

V dané souvislosti je třeba uvést, že trestní řád nestavoví obecně povinnost

orgánů činných v trestním řízení pořizovat automaticky zvukový a obrazovaný

záznam (§ 55a tr. ř.), takže jeho případné nepořízení neznamená porušení práv

obviněného, byť je třeba zdůraznit, že použití takových zvláštních případů

protokolace je v určitých případech nejen vhodné, ale i žádoucí z hlediska

posílení zásad spravedlivého procesu. Je třeba připustit, že skutečnost, že

spoluobvinění nemohli klást otázky spolupracujícímu obviněnému přímo, tzv. tváří v tvář, nepochybně představuje určité ztížení jejich obhajoby, neboť si

nemohli učinit vlastní úsudek o jeho chování a na to reagovat z hlediska své

obhajoby. Z hlediska práva na spravedlivý proces je ovšem rozhodující, zda

ostatní spoluobvinění měli v průběhu řízení možnost jistou ztíženou pozici

obhajoby vyrovnat, což se v dané věci stalo. Jinak řečeno, jde o to, zda tento

jistý nedostatek obhajoby byl v průběhu řízení kompenzován. Zde je třeba

zdůraznit, že spolupracující obviněný T. P. byl jak v rámci přípravného řízení,

tak i u hlavního líčení vyslýchán opakovaně, když jak již bylo naznačeno s

výjimkou výslechu ve dnech 5. a 6. 5. 2011 byly o těchto výsleších pořízení

videozáznamy, které byly a jsou součástí spisového materiálu, takže byly

obhajobě k dispozici. Nepořízení videozáznamu o výslechu spolupracujícího

obviněného ve dnech 5. až 6. 5. 2011 pak bylo dáno objektivní skutečnosti, ze

strany orgánů činných v trestním řízení se nejednalo o projev nějaké svévole,

neboť došlo k poruše záznamového zařízení, o čemž byla obhajoba vyrozuměna. V

tomto směru je také třeba podotknout, že při těchto výsleších vypovídal

spolupracující obviněný převážně o trestné činnosti, o které nebylo v dané věci

rozhodováno, když dále vypovídal o skutečnostech, které již objasňoval dříve,

takže se jednalo o jisté upřesnění jeho předchozích výpovědí. Současně lze

konstatovat, že orgány činné v trestním řízení učinily kroky k nápravě stavu,

že nebyl pořizován videozáznam, když spolupracující obviněný byl vyslýchán tak,

že měl na hlavě kuklu a obhájci obviněných ho mohli sledovat přes monitor, tedy

mohli na něho vidět. Pokud obviněný zpochybňuje autentičnost výpovědi

spolupracujícího obviněného T. P. z toho pohledu, že tento se při výslechu jako

by náhodně vracel k již popsaným skutkovým okolnostem a nebyl schopen přesně

odpovědět na všechny položené otázky, tak z jeho strany se jedná jen o polemiku

s hodnocením výpovědi spolupracujícího obviněného. Přesto je třeba uvést, že z

protokolů o výslechu tohoto spolupracujícího obviněného je patrno, že tento byl

vyslýchán opakovaně, byl vyslýchán k řadě útoků, z nichž o některých nakonec

nebylo rozhodováno v dané věci (byly vyloučeny k samostatnému projednání a

rozhodnutí), když nelze také pominout, že od doby spáchání trestné činnosti a

realizací těchto výslechů uplynula poměrně dlouhá doba.

Za této situace je

logické, že si spolupracující obviněný nebyl schopen ihned určité podrobnosti

či skutečnosti přesně vybavit, když skutečnost, že se k některým událostem

dodatečně vracel, pak nepochybně souvisí ze způsobem kladení otázek

jednotlivými obhájci, kteří se rovněž k některým skutečnostem vraceli a ptali

se na ně z pohledu obhajoby svých klientů, takže je přirozené, že

spolupracující obviněný se na některé skutečnosti pod vlivem těchto otázek

rozpomenul a vracel se k nim, zejména za situace, kdy se obhájci obviněných

snažili zpochybnit jeho věrohodnost.

Z pohledu argumentace obviněného je podstatné a rozhodující z hlediska práva na

spravedlivý proces, že spolupracující obviněný byl k věci vyslechnut u hlavního

líčení, byť za dodržení podmínek utajení jeho podoby, když tomuto je nadále

přiznán statut chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., takže byl

vyslechnut odděleně v jiné místnosti. Spolupracující obviněný na svojí výpovědi

z přípravného řízení setrval, přičemž jeho výslech u hlavního líčení byl

proveden opakovaně, takže obhajobě byla dána možnost reagovat na vývoj důkazní

situace v průběhu řízení před soudem a v tomto směru i uplatnit požadavky na

doplnění dokazování i z pohledu posouzení věrohodnosti spolupracujícího

obviněného. Tato skutečnost nepochybně představuje jedno z kompenzačních

opatření ve vztahu ke způsobu provádění výslechu tohoto spolupracujícího

obviněného, když je třeba zdůraznit, že jeho postavení v řízení nelze

interpretovat jako postavení utajeného svědka, když spolupracující obviněný je

nadále osobou obviněnou ze spáchání trestné činnosti a má v řízení postavení

obviněného a z tohoto pohledu je třeba přistupovat k jeho výpovědi. Navíc všem

ostatním spoluobviněným na rozdíl od případu utajovaného svědka byla známa jeho

totožnost, což je důležité z pohledu možnosti jejich obhajoby. Nad rámec těchto

úvah je také nezbytné konstatovat, že z tohoto pohledu, tedy, že se jedná o

obviněného, byť spolupracujícího, soudy nižších stupňů k jeho výpovědi

přistupovaly, hodnotily jeho výpověď zvláště pečlivě, z pohledu ostatních

provedených důkazů, včetně hodnocení jeho motivace k výpovědi a dbaly zvýšeného

rizika její účelovosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012,

sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu 13. 3. 2014,

sp. zn. III. ÚS 859/13).

Rovněž námitka, že obviněnému T. P. neměl být přiznán status spolupracujícího

obviněného, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o námitku

procesní povahy, když institut spolupracujícího obviněného upravuje trestní

řád. Přesto je z pohledu uplatněné argumentace možno konstatovat, že obviněný

T. P. splňuje kritéria spolupracujícího obviněného. Podle § 178a odst. 1 tr. ř.

(ve znění v době podání obžaloby) může státní zástupce v řízení o zvlášť

závažném zločinu v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže

obviněný a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně

přispět k objasnění takového zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve

spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké

skupiny, nebo které pomohou zabránit dokonání takového zločinu, a zaváže se

podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou

výpověď o těchto skutečnostech, b) dozná se k činu, pro který je stíhán,

přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno

svobodně, vážně a určitě, a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen

jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za

potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný

zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného,

k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se

obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a

jaké následky svým jednáním způsobil.

Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že institut spolupracujícího obviněného

představuje účinný nástroj boje proti závažné organizované kriminalitě a je

nutno ho považovat za legitimní důkazní prostředek. Zároveň je však možno z

judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit, že podmínkou pro použití

výpovědi spolupracujícího obviněného jako důkazu, je mj. pečlivé hodnocení této

výpovědi, včetně její motivace. Je vždy potřeba zvážit nejednoznačnou povahu

takových výpovědí a dbát na zvýšené riziko její účelovosti. Je zřejmé, že

takový důkaz především nesmí stát osamoceně a je třeba ho hodnotit kriticky.

Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012, který vyjadřuje právě potřebu kritického

hodnocení obdobných důkazních prostředků.

Státním zástupcem byl označen obviněný T. P. za spolupracujícího obviněného ve

smyslu § 178a tr. ř. v podané obžalobě, když v rámci přípravného řízení při

svém výslechu oznámil státnímu zástupci takové skutečnosti, které byly

způsobilé významně objasnit zvlášť závažný zločin spáchaný organizovanou

skupinou, jejímž byl členem, a která páchala trestnou činnost v oblasti

úvěrových podvodů, přičemž se zároveň zavázal podat jak v přípravném řízení,

tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď, přičemž se zároveň

doznal k činu, pro který byl v dané věci stíhán a prohlásil, že souhlasí s tím,

aby byl označen jako spolupracující obviněný (viz č. l. 6689 a násl.). Současně

je třeba zdůraznit, že spolupracující obviněný oznámil státnímu zástupci nejen

skutečnosti, které se týkají nyní projednávané trestné činnosti, ale i

skutečnosti týkající se další trestné činnosti této skupiny, která je

projednávána v dalších řízeních (viz např. věc vedená u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 73 T 2/2015). Spolupracující obviněný splnil svůj závazek, když v

rámci hlavního líčení setrval na svém doznání, přičemž ve věci není pochyb o

tom, že jeho doznání jak v rámci přípravného řízení, tak i v řízení před soudem

bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že

to bylo právě doznání spolupracujícího obviněného, které významnou měrou

přispělo k objasnění předmětné trestné činnosti, když spolupracující obviněný

označil jednotlivé členy organizované skupiny, které osoby vystupovaly v

postavení hlavních pachatelů, které jako účastnici a kteří se na páchání

trestné činnosti podíleli okrajově. Zároveň objasnil rozdělení jednotlivých

činností mezi členy organizované skupiny, jak předmětná organizovaná skupina

fungovala, včetně své úlohy v této organizované skupině a jak si rozdělovali

zisk ze spáchané trestné činnosti. Současně také předložil důkazy, které

páchání trestné činnosti včetně jeho osoby prokazují (viz diář spolupracujícího

obviněného). Lze tedy uzavřít, že právě výpověď spolupracujícího obviněného

nezpochybnitelným způsobem umožnila objasnit činnost předmětné organizované

skupiny, když bez jeho výpovědi by se činnost této organizované skupiny

objasňovala velmi obtížně, neboť tato organizovaná skupina měla takovou

organizační strukturu, že všechny osoby zúčastněné na páchání trestné činnosti

se navzájem neznaly, když např. nositelé úvěru neznali obviněného M. a stejně

tak neznaly všechny vodiče, tj. osoby, které zajišťovaly osoby, na které bude

úvěr pořízen, znaly pouze konkrétního nosiče, neznaly zpracovatele odborného

vyjádření na předmětné nemovitosti a nemuseli vždy znát obviněného L. M. či

spolupracujícího obviněného, když znalost těchto osob byla závislá od toho,

který z těchto obviněných v konkrétním případě zajišťoval hypoteční úvěr a

konkrétní nemovitost. Právě doznání spolupracujícího obviněného umožnilo

objasnit činnost této organizované skupiny a zajištění dalších důkazů o této

trestné činnosti.

Pokud obviněný namítá, že spolupracující obviněný nespolupracoval při objasnění

spáchané trestné činnosti, když objasňoval svoji trestnou činnost, je třeba

uvést, že tato námitka je v logickém rozporu s povahou institutu

spolupracujícího obviněného. Pokud je určitá osoba označena za spolupracujícího

obviněného, tak již z tohoto označení je zřejmé, že se jedná o osobu, která je

v daném řízení v postavení osoby obviněného, takže se musela na páchání trestné

činnosti podílet a že tedy objasňuje nejen trestnou činnost jiných obviněných,

ale i svou vlastní. Rovněž námitka obviněného, že se soudy nezabývaly motivací

spolupracujícího obviněného T. P., které ho vedla k objasnění páchané trestné

činnosti, nemá oporu v postupu soudů nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno, v

případě spolupracujícího obviněného jsou soudy povinny vždy hodnotit i jeho

motivaci k výpovědi (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp.

zn. 7 Tdo 1315/2012, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014,

sp. zn. III. ÚS 859/13). Soud prvního stupně povinnost zabývat se motivací

spolupracujícího obviněného dodržel, když v tomto směru je třeba odkázat na

odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně),

přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil.

Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že při

posuzování motivace spolupracujícího obviněného nelze pominout skutečnosti,

které se podávají z předloženého spisového materiálu včetně vyjádření samotného

spolupracujícího obviněného. Ze spisového materiálu vyplývá, že začátkem roku

2009 došlo v rámci organizované skupiny, která páchala nyní projednávanou

trestnou činnost, ale i další trestnou činnost v oblasti úvěrových podvodů k

tomu, že členové skupiny začali mít mezi sebou určité rozbroje, což vedlo k

tomu, že obviněný J. M. se rozhodl spoluobviněné M. B. a L. S. fyzicky

odstranit, aby tak odstranil určité problémy v rámci této skupiny, ale i ztížil

odhalení páchané trestné činnosti, což sdělil právě spolupracujícímu

obviněnému. Skutečnost, že obviněný J. M. se rozhodl odstranit tyto osoby, měla

za následek, že spolupracující obviněný se rozhodl tuto skutečnost oznámit

Policii ČR, když v rámci tohoto oznámení hovořil i o důvodech, které vedly k

rozhodnutí o odstranění spoluobviněných L. S. a M. B. Zde je třeba odkázat na

obsah předloženého spisového materiálu a na trestní věc vedenou u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, ve které byl obviněný J. M. pravomocně

odsouzen pro trestný čin přípravy vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 219

odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona, kdy obětí měli být spoluobvinění M. B. a L. S. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009,

je patrno, že důvodem spáchání trestné činnosti v uvedené věci byla jednak

skutečnost, že obviněný J. M. nechtěl spoluobviněným M. M. a L. S. nic platit,

jednak i případné ztížení odhalení majetkové trestné činnosti, kterou všichni

páchali a jejíž podstatná část je předmětem trestní věci, ve které bylo podáno

nyní projednávané dovolání. Lze tedy uzavřít, že motivem doznání

spolupracujícího obviněného byla jednak skutečnost, že si uvědomil, že obviněný

J. M. je schopen uvažovat o fyzické likvidaci osob, které s ním páchaly

trestnou činnost, přičemž toto řešení nebyl schopen spolupracující obviněný T. P. akceptovat. Navíc způsob zvoleného řešení určitých problémů v rámci

organizované skupiny obviněným J. M. u spolupracujícího obviněného nepochybně

vyvolal i určité obavy o jeho život, když toto zvolené řešení svědčilo

nepochybně o určité bezcitnosti. Spolupracující obviněný T. P. si zároveň

nepochybně musel uvědomit skutečnost, že likvidací jeho osoby by obviněný J. M. vyřešil případné odhalení svého podílu na páchané trestné činnosti. Spolupracující obviněný si také byl vědom skutečnosti, jak vyplývá z jeho

vyjádření, že vzhledem k faktickému fungování organizované skupiny existuje

reálné nebezpečí, že trestná činnost bude přičítána jen jeho osobě, nikoliv

obviněnému J. M., který ji vymyslel a fakticky řídil její provádění. Obviněný

J. M. totiž stál navenek v hierarchii této organizované skupiny mimo a jak již

bylo naznačeno, řada osob páchajících trestnou činnost o jeho existenci

nevěděla, když právě navenek ve vztahu k dalším osobám jako osoby, které

trestnou činnost organizují, vystupovali spolupracující obviněný a obviněný L.

Současně je třeba zdůraznit, že výrok o vině obviněného J. M. není postaven

toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného, jak se podává z přesvědčivého

odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně, který rozvádí, které další

důkazy obviněného J. M. usvědčují (viz str. 89–93, 175–176 rozsudku soudu

prvního stupně). V dané souvislosti je třeba poukázat na skutečnosti, které

vyplývají z dokazování, když provedené důkazy je třeba hodnotit v jejich

kontextu, nikoliv izolovaně. Výpověď spolupracujícího obviněného T. P.

podporují částečně někteří spoluobvinění (např. obviněný K., výpověď obviněného

M. K. z přípravného řízení, J. Š.), kteří potvrzují, že na páchání trestné

činnosti se podílely aktivně i další spoluobvinění, což je v rozporu s tvrzením

obviněného M., ale i spoluobviněného L. M., kteří v podstatě shodně tvrdí, že

trestnou činnost páchal pouze spolupracující obviněný T. P. a že ani o páchání

trestné činnosti nic nevěděli a že se na jejím páchání úmyslně nepodíleli.

Současně je třeba odkázat na předložený diář spolupracujícího obviněného T. P.,

který rovněž podporuje jeho výpověď, když v tomto jsou uvedeny částky, které

byly získány trestnou činností a jak byly rozdělovány mezi jednotlivé

zúčastněné a na výpovědi některých svědků, ze kterých je patrna jeho aktivní

účast na prodeji některých nemovitostí, které byly uhrazeny hypotečním úvěrem

(např. bod I 10). Navíc řada dokladů, které byly předloženy při sjednávání

hypotečních úvěrů, byla opatřena padělanými razítky, popř. pečetěmi, které byly

zajištěny na flash disku, které vydal právě obviněný J. M., přičemž soud

prvního stupně logicky odůvodnil na základě, jakých důkazů obhajobě obviněného

v tomto směru neuvěřil (viz např. svědek R. B., D. K., Š.). Provedenými důkazy

bylo prokázáno i tvrzení spolupracujícího obviněného T. P., že důvodem proč se

obviněný J. M. navenek stáhl a sám aktivně nevystupoval při vyřizování

hypotečních úvěru vůči České spořitelně, a. s., byla skutečnost, že v té době

začal mít určité problémy s předchozími problematickými úvěry, které pomáhal

realizovat v Československé obchodní bance, a. s. (viz č. l. 2531 a násl).

Proto lze mít za to, že výpověď spolupracujícího obviněného T. P. nepředstavuje

jediný usvědčující důkaz ve věci.

Vzhledem k naznačené důkazní situaci nepovažuje Nejvyšší soud ani za důvodnou

námitku obviněného J. M. ohledně nevypracování dodatku znaleckého posudku z

oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ohledně spolupracujícího obviněného

T. P., která směřuje do rozsahu dokazování a jako taková nemůže naplňovat

zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se

otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. v řízení zabývaly, tuto

nepominuly. Již v rámci přípravného řízení byl vypracován znalecký posudek z

oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, znalce PhDr. P. Goldmanna, k

posouzení osobnosti spolupracujícího obviněného T. P. a jeho věrohodnosti (viz

č. l. 19938–19950), když znalec byl slyšen u hlavního líčení a setrval na svých

závěrech (viz č. l. 27251–27262). Skutečnost, že znalec na výslovný dotaz

obhajoby připustil, že každý tedy i spolupracující obviněný je schopen lhát,

není důvodem pro vypracování doplňku znaleckého posudku, popř. vypracování

revizního znaleckého posudku. Jedná se o obecně známou skutečnost, že osoba,

která je hodnocena jako věrohodná ať již z hlediska obecné či specifické

věrohodnosti je schopna lhát, když závěr o tom, zda určitá osoba v konkrétní

věci lhala, přísluší toliko soudu, který tento závěr formuluje na podkladě

provedeného dokazování, nikoliv vyjádření znalce. Obecně totiž platí, že

znalecký posudek slouží jako odborný skutkový podklad, který je nutno hodnotit

stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepoužívá větší důkazní

síly (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2017, sp. zn. III.

ÚS 299/06). Lze konstatovat, že vyjádření znalce nijak nezpochybnilo závěry

znaleckého posudku. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že soudy závěr o vině

nezaložily na závěrech tohoto znaleckého posudku, ale především na dalších

důkazech, které podporují závěr o věrohodnosti spolupracujícího obviněného.

Soudy nižších stupňů neprovedení dalšího znaleckého zkoumání i řádně odůvodnily

(viz str. 84–85 rozsudku soudu prvního stupně, str. 37 rozsudku soudu druhého

stupně), takže se z pohledu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu nejedná o

tzv. opomenuté důkazy.

Rovněž námitka obviněného, že v řízení není důvod chránit spolupracujícího

obviněného T. P. podle zákona č. 137/2001 Sb. nenaplňuje zvolený dovolací

důvod, neboť opětovně směřuje ve své podstatě do způsobu provádění důkazů.

Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu na právo na spravedlivý proces, neboť

podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu může zásadní procesní pochybení,

která měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní

posouzení stíhaného skutku, založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016) za nutno uvést

následující.

Spoluobviněný T. P. v dané věci neměl jen postavení spolupracujícího obviněného

podle § 178a tr. ř., ale zároveň i postavení ohrožené osoby podle zákona č.

137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním

řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se poskytuje zvláštní ochrana a pomoc

svědkovi a dalším osobám, kterým v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí

újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí [§ 1 odst. 1] za předpokladu, že

nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem [§ 1 odst. 2]. Za

ohroženou osobu se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která podala nebo má

podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako

obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k

dosažení účelu trestního řízení [§ 2 odst. 1 písm. a) nebo je osobou blízkou

osobě uvedené v písmenu a)].

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že spolupracujícímu obviněnému T. P. ve věci vedené na Policii ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu

SKPV, Odbor násilí, Praha 5 – Zbraslav, pod č. j. UOOZ-17/TČ-2009 pro přípravu

trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 219 odst. 1, 2 písm. a),

h) tr. zákona byla poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle

zákona č. 137/2001 Sb., neboť spolupracujícímu obviněnému a jeho rodině hrozilo

zřejmé nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na zdraví nebo jiném nebezpečí. Podle orgánů činných v trestním řízení status ohrožené osoby u tohoto

spolupracujícího obviněného nadále trvá, neboť nebezpečí pro jeho osobu a

rodinu je nadále aktuální. Soudy nižších stupňů tento statut spolupracujícího

obviněného T. P. akceptovaly, když shledaly, že tomuto nadále reálně hrozí

nebezpečí spočívající v újmě na zdraví nebo v jiném nebezpečí, včetně členů

jeho rodiny. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Vzhledem ke všem

zjištěným skutečnostem je nepochybné, že spolupracující obviněný T. P. nadále

splňuje kritéria pro přiznání statutu chráněné osoby podle zákona č. 137/2001

Sb. Podle tohoto zákona není poskytnutí ochrany omezeno jen na dobu

probíhajícího trestního řízení, ale může být chráněné osobě poskytnuto

celoživotně (např. dojde ke změně identity takové osoby a přestěhování takové

osoby včetně příslušníků jeho rodiny). Při posuzování skutečnosti, zda nadále

trvají důvody pro poskytování zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému T. P., přestože trestní věc, ve které mu byla ochrana poskytnuta, již byla

pravomocně ukončena, nelze přehlédnout, že ve věci, ve které mu byla poskytnuta

zvláštní ochrana, vystupoval jako obviněný J. M. a v postavení zamýšlených

obětí osoby, které vystupují v nyní projednávané věci jako spoluobvinění. Obviněný J. M. byl v této věci pravomocně odsouzen pro trestný čin přípravy

vraždy podle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve

spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To

103/2010, když spoluobvinění M. B. a L. S. vystupovali v této věci jako

zamýšlené oběti. V souvislosti se svědectvím spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, také došlo k

tomu, že spolupracující obviněný začal vypovídat a podstatným způsobem rozkryl

trestnou činnost, která je projednávaná v dané věci, ale i v jiných věcech

vedených samostatně. Je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, že spolupracující

obviněný se tzv. „rozhodl trestnou činnost položit“, měla rozhodující význam

pro její řádné objasnění z hlediska způsobu páchání trestné činnosti a všech

osob zúčastněných na páchání trestné činnosti. Pokud se týká reálnosti

trvajícího nebezpečí újmy na zdraví nebo jiného nebezpečí pro osobu

spolupracujícího obviněného, popř. pro jeho rodinné příslušníky, tak je třeba

mít za to, že toto nebezpečí je reálné, když skutečnost, že spoluobviněný J. M. je v současné době ve výkonu trestu neznamená, že toto nebezpečí pominulo.

Zde

je třeba zdůraznit, že spoluobviněný J. M. ve věci vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009 nechtěl usmrcení nyní spoluobviněných M. B. a L. S. provést sám, nýbrž chtěl na tato sjednat jinou osobu, takže skutečnost, že

spoluobviněný J. M. je nyní ve výkonu trestu nelze interpretovat tak, že

nebezpečí pro spolupracujícího obviněného T. P. a jeho rodinu pominulo. Navíc

je třeba uvést, že právě páchání majetkové trestné činnosti nyní obviněnými

osobami a snaha ztížit její odhalení bylo důvodem přípravy vraždy

spoluobviněných M. B. a L. S., takže skutečnost, že chráněná osoba, tj. spolupracující obviněný T. P., usvědčuje spoluobviněného J. M. a další osoby ze

spáchání nyní projednávané trestné činnosti, toto nebezpečí z hlediska ochrany

života tohoto spolupracujícího obviněného a jeho rodiny ještě zvyšuje. Nejvyšší

soudu také považuje za vhodné uvést, že ze zprávy Policie ČR, Krajského

ředitelství policie Pardubického kraje, č. j. KRPE-22-409/TČ-2010-170080,

vyplývá, že v případě, že by nebyla zvláštní ochrana již poskytnuta ve věci

vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, tak by bylo její

poskytnutí navrhnuto v nyní projednávané věci, neboť v nyní projednávané věci

hrozí spolupracujícímu obviněnému nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na

zdraví nebo jiném nebezpečí (viz č. l. 23338–23340). Tento závěr lze považovat

za správný. Proto lze uzavřít, že spolupracujícímu obviněnému byla v souladu se

zákonem poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle zákona č. 137/2001 Sb., přičemž důvody pro její přiznání nadále trvají.

V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou

důvodnosti poskytování zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému T. P.

zabýval (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako soud druhého

stupně, který si vyžádal zprávu Útvaru zvláštních činností Policie ČR, ze které

je zřejmé, že důvody poskytování zvláštní ochrany nadále trvají a že ze strany

spolupracujícího obviněného nebylo zjištěno porušení podmínek ochrany. Pokud

pak obviněný namítá, že v jiné trestní věci snad zvláštní ochrana nebyla tomuto

spolupracujícímu obviněnému poskytnuta, aniž by ovšem specifikoval v jaké, je

třeba uvést, že tato skutečnost by nemohla mít na posouzení dané otázky vliv.

Posouzení otázky, zda je třeba poskytnout určité osobě zvláštní ochranu je

totiž závislé od konkrétní věci, když navíc skutečnost, že by snad hypoteticky

v jiném trestní věci nebyla poskytnuta spolupracujícímu obviněnému zvláštní

ochrana, ačkoliv by byly splněny podmínky pro její přiznání, by nebylo možno

klást k tíži spolupracujícímu obviněnému. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést,

že byť v rámci podaného dovolání není přesně specifikováno v jaké věci mělo k

naznačené situaci dojít, tak si Nejvyšší soud vyžádal zprávu od Městského soudu

v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 73 T 2/2015, včetně obžaloby a odsuzujícího

rozsudku, ze které je zřejmé, že v této věci měl spolupracující obviněný T. P.

nejen postavení spolupracujícího obviněného, ale i status tzv. chráněné osoby

podle zákona č. 137/2001 Sb. Ve věci vystupovali jako další spoluobvinění J.

M., M. B., L. M., P. H. a Pe. H., když se mělo jednat o tzv. akci H., jejíchž

spáchání rozkryl spolupracující obviněný již v přípravném řízení a tato byla

vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a ve které podle obhájkyně

spoluobviněného L. M., jak se podává z protokolu o hlavním líčení, snad neměl

mít spolupracující obviněný postavení tzv. chráněné osoby (viz č. l. 26205).

V souvislosti s námitkou obviněného, že spolupracující obviněný T. P. je

nevěrohodný, když bylo proti němu vedeno 5 dalších trestních řízení, je třeba

uvést, že tato námitka sama o sobě nemůže rovněž naplňovat zvolený dovolací

důvod, neboť směřuje do způsobu hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného.

Přesto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že proti spolupracujícímu obviněnému

byly vedeny další trestní stíhání, představuje jen odraz toho, že tento

spolupracující obviněný páchal kromě nyní projednávané trestné činnosti i další

trestnou činnost právě s jednotlivými členy předmětné organizované skupiny,

zejména pak právě s obviněným J. M., o čemž ve své výpovědi rovněž hovořil. V

tomto směru je třeba uvést, že z hlediska trestní minulosti je postavení

obviněného J. M. obdobné postavení spolupracujícího obviněného T. P., když

navíc u tohoto obviněného byla řada trestních věci odložena již v rámci

přípravného řízení postupem podle § 159a odst. 3 tr. ř. pro neúčelnost, popř.

zastavena pro neúčelnost či bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §

44 tr. zákoníku, jak se podává z předloženého spisového materiálu.

K námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba

konstatovat, že tato rovněž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný

konkrétně namítá, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, takže

uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr.

zákona nenapadá. Takto formulované námitky směřují do výroku o uloženém trestu,

nikoliv do právního posouzení skutku. K nápravě vad výroku o trestu je ovšem

primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený

důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve

výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl

uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení

kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení

nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání

namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr.

ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně

uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje

žádný dovolací důvod. Přesto lze uvést, že obviněnému byl uložen trest odnětí

svobody v trvání 14 let. Jedná se sice o trest při horní hranici zákonné

trestní sazby stanovené § 219 odst. 2 tr. zák., když trest byl ukládán podle

tohoto ustanovení, když se jedná o nejzávažnější trestný čin, kterým byl

obviněný uznán vinným a obviněnému je správně ukládán podle § 35 odst. 2 tr.

zák. souhrnný trest, takže je třeba trest ukládat podle trestní sazby za

nejpřísněji trestný čin. Při ukládání trestu nebylo možno pominout, že

obviněnému byl ukládan souhrnný trest k trestu odnětí svobody v trvání 12 let

nepodmíněně, takže fakticky mu byl trest navýšen toliko o 2 léta. Takto uložený

trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že

obviněný je odsuzován za řadu útoků majetkové trestné činnosti, výši způsobené

škody a vůdčímu postavení obviněného v rámci organizované skupiny, která

trestnou činnost páchala. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný za použití

moderačního ustanovení zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s

dozorem a současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z

rozsudku, kterým byl ukládán trest souhrnný, jakož i výroku o upuštění od

uložení souhrnného trestu z dalších rozsudku, ke kterým měly být ukládány

souhrnné tresty k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn.

3 T 71/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010,

sp. zn. 7 To 103/2009.

Pokud se týká jednotlivých námitek obviněného L. S., považuje Nejvyšší soud za

vhodné zdůraznit následující skutečnosti.

Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

uplatnil námitku spočívající v tom, že postupem soudu prvního stupně, který

část jeho trestné činnosti, pro kterou byla podána obžaloba vyloučil k

samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr. ř., došlo k ztížení

jeho postavení obviněného, neboť v důsledku vyloučení věci mu hrozí podstatně

přísnější trest, než jaký by mu hrozil, pokud by byla celá jeho trestná činnost

projednána jedním soudem. Jinak vyjádřeno, obviněný spatřuje naplnění zvoleného

dovolacího důvodu v tom, že ve věci o jeho veškeré trestné činnosti, pro kterou

byla podána obžaloba, nebylo vedeno společné řízení. Takto formulovaná námitka

nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Jak již bylo naznačeno, citovaný důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o

postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném

zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky

pro takové rozhodnutí. V dané věci rozhodl soud prvního stupně o vyloučení

části trestné činnosti podle § 23 odst. 1 tr. ř. a jejím postoupení podle § 23

odst. 2 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a Okresnímu soudu v Kolíně jako

soudu místně a věcně příslušnému. Obviněný namítá variantu dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci došlo k

postoupení věci jinému orgánu. K tomuto lze uvést, že postoupením věci se

rozumí postup podle § 222 odst. 2 tr. ř., § 231, § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.,

§ 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 314p odst. 3 písm. b) tr. ř. nebo podle §

314r odst. 5 tr. ř., tedy situaci, kdy věc je postoupena jinému orgánu než

soudu. V případě vyloučení části trestné činnosti k samostatnému projednání a

rozhodnutí o jejím postoupení jinému soudu se ovšem nejedná o postoupení věci

jinému orgánu, její vyřízení je nadále věcí soudu, věc je toliko postoupena

věcně a místně příslušnému soudu a proti takovému postupu může obviněný brojit

námitkou místní popř. věcné nepříslušnosti soudu. Proto nelze mít za to, že

uplatněná argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (viz

přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 985/2013).

Ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. je třeba konstatovat, že obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými

závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k bodu III rozsudku soudu prvního stupně,

který zůstal rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen a který byl právně

posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a),

b) tr. zákona, spáchaného formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona

ukončený ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Zde je třeba odkázat na

předchozí úvahy týkající se naplnění citovaného dovolacího důvodu a možnosti

toliko výjimečného zásahu do skutkových zjištění z pohledu judikatury Ústavního

a Nejvyššího soudu, když o takovou naznačenou situaci se nejedná. Přesto je

třeba uvést, že pokud se obviněný dovolává výpovědi spolupracujícího obviněného

tak pomíjí, že tento se na spáchání trestné činnosti pod bodem III nepodílel,

když pro tento skutek byl pravomocně obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn. K námitce obviněného, že z výpovědi spolupracujícího obviněného

vyplývá, že ostatní spoluobviněné neznal, je třeba konstatovat, že se jedná o

interpretaci jeho výpovědi způsobem, která neodpovídá dalším provedeným

důkazům. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný se na páchání trestné

činnosti podílel prokazatelně od března 2008, když jeho trestná činnost kromě

jiného spočívala především v tom, že na základě pokynu po předchozí dohodě

vybíral finanční prostředky, které byly zaslány na účet společnosti CS Holding,

s. r. o., jako hypoteční úvěr, kdy mu bylo známo, že se o podvodně vylákaný

úvěr, kdy v některých případech zajistil vyplacení části úvěru prodávajícímu a

zbytek podvodně vylákaného úvěru předal spolupracujícímu obviněnému T. P.,

který zajistil jeho rozdělení mezi jednotlivé osoby zúčastněné na páchaní

trestné činnosti, včetně tohoto obviněného. Protože se spolupracující obviněný

T. P. na páchání skutku pod bodem III nepodílel, je námitka obviněného o tom,

že peníze z účtu vybíral podle pokynu spolupracujícího obviněného nepřípadná. Přesto je třeba zdůraznit, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., ale

i z listinných důkazů založených ve spise vyplývá, že obviněný L. S. znal

obviněného J. M. a část dalších obviněných již dříve, když se měli spolu

dopouštět další trestné činnosti v oblasti podvodného vylákání úvěrů (viz

obžaloba). Jednalo se o aktivity týkající se společnosti Cs Televizion 300, a

společnosti Tradice a Kvalita, s. r. o. V tomto směru je třeba zdůraznit, že

organizovaná skupina, která se podílela na páchání trestné činnosti, se

vyznačovala tím, že ne všichni její členové se podíleli na spáchání každého

útoku, takže skutečnost, že se spolupracující obviněný nepodílel na spáchání

trestné činnosti pod bodem III, neznamená, že se na jejím spáchání aktivně

nepodílel obviněný L. S. Navíc je třeba zdůraznit, že z provedených listinných

důkazů je nepochybné, že modus operandi zcela odpovídal způsobu páchání trestné

činnosti v případě jiných útoků.

Tedy i v tomto případě byla vybrána vhodná

nemovitost, jejíž hodnota byla v rámci odhadu pro banku nadhodnocena, kdy kupní

cena určena pro prodávajícího byla rozdílná od kupní ceny stanovené ve smlouvě

o uzavření budoucí smlouvy předložené České spořitelně, a. s., pobočce v

Brandýse nad Labem, přičemž byly předloženy padělané listiny o výši příjmu

kupující, tj. spoluobviněné V., a část hypotečního úvěru měla být zaslána právě

na účet společnosti CS Holding, s. r. o., jejímž jednatelem a vlastníkem byl

právě obviněný L. S. Při posuzování celé věci nelze také přehlédnout, že bez

spolupráce obviněného L. S. by se ostatní osoby, které se podílely na páchání

tohoto skutku, k podvodně vylákané částce nedostaly, když peníze mohl vybrat v

té době pouze tento obviněný. Hypoteční úvěr nebyl poskytnut jen z toho důvodu,

že Česká spořitelna, a. s., pobočka Brandýs nad Labem, vzhledem k nevyjasněným

vlastnickým vztahům považovala úvěr za rizikový. Jinak řečeno k dokonání

trestného činu nedošlo z důvodu nezávislých na vůli obviněného, ale i ostatních

spoluobviněných, když ovšem obvinění učinili veškeré potřebné kroky k jeho

dokonání. Pro stručnost je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého

stupně, který se námitkami obviněného ohledně skutku pod bodem III zabýval a s

těmito se řádně vypořádal (viz str. 37 rozsudku soudu druhého stupně). Proto

lze uzavřít, že námitky obviněného směřují toliko do způsobu hodnocení důkazů

soudy nižších stupňů, když je třeba zároveň konstatovat, že hodnocení důkazů

těmito soudy odpovídá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž tyto soudy

zjistily takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu

nezbytném pro rozhodnutí.

Za relevantní výhradu nelze považovat ani odkaz na zásadu in dubio pro reo, kdy

zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Obecně

lze konstatovat, že tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a

potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že

pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy

vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného

dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v

pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní

charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit

obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto je třeba

zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje

pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich

pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro

odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud opakovaně konstatoval,

že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že

skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio

pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy

hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato

skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in

dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz

např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Lze připustit, že porušení zásady in dubio pro reo sice za určitých okolností

může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze

za předpokladu, že by porušení uvedené zásady vygradovalo do extrémního

nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, nález Ústavního

soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Taková situace ovšem v

předmětné věci nenastala. Stejné závěry je možno vztáhnout k námitkám

zbývajících obviněných o porušení zásady in dubio pro reo.

Ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného O. M. (skutek I 8) je

třeba konstatovat, že obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými závěry

soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování, když

polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a vyjadřuje přesvědčení,

že spolupracující obviněný je osobou nevěrohodnou. Takto formulované námitky

nemohou zakládat přezkumnou povinnost dovolacího soudu, jak již bylo naznačeno

dříve. Obviněný v podstatě jen předestírá vlastní verzi události, vysvětluje, z

jakých důvodů věřil spolupracujícímu obviněnému T. P. a vysvětluje své jednání

z pohledu své obhajoby, kdy dospívá k závěru, že soudy měly vycházet z jeho

verze události. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněná argumentace stojí mimo

zvolený dovolací důvod. Přesto lze zdůraznit následující skutečnosti. K námitce

týkající se věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. je možno pro

stručnost odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se otázky

věrohodnosti tohoto spolupracujícího obviněného, když je třeba především

poukázat na skutečnost, že výpověď spolupracujícího obviněného nestojí

osamoceně, jak se snaží naznačit všichni dovolatele, ale podporují jí další

provedené důkazy. V souvislosti s posuzováním věrohodnosti spolupracujícího

obviněného T. P. je třeba hodnotit věrohodnost jeho výpovědi v kontextu celé

páchané trestné činnosti, když nelze oddělit činnost celé organizované skupiny

od trestné činnosti, na které se měl podílet obviněný O. M. s dalšími

spolupachateli. I zde je třeba odkázat na stejný způsob páchání trestné

činnosti jako v ostatních případech, když na páchání tohoto skutku se podíleli

další spoluobvinění, přičemž jediný rozdíl spočíval v tom, že peníze získané z

hypotečního úvěru nebyly zaslány na účet firmy CS Holding, s. r. o. Na rozdíl

od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se s jeho

obhajobou řádně a náležitým způsobem vypořádaly (viz str. 119–120 a str. 153

rozsudku soudu prvního stupně, str. 38 rozsudku soudu druhého stupně).

Pokud obviněný uvádí, že se soud druhého stupně nevyjádřil k předání částky

900.000 Kč spolupracujícímu obviněnému, tak je třeba uvést, že toto tvrzení je

neodpovídající. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí reagoval na tuto

námitku, když připustil, že popis skutku není zcela přesný, neboť z výpovědi

spolupracujícího obviněného T. P. skutečně nevyplývá, že by k předání částky

900. 000 Kč jako odměny pro ostatní členy organizované skupiny došlo po 22. 4.

2009 (viz str. 38 rozsudku soudu druhého stupně). I podle Nejvyššího soudu se

jedná o zřejmou nesprávnost v popisu skutku, když z výpovědi spolupracujícího

obviněného T. P. vyplývá, že uvedená částka mu byla obviněným O. M. předána po

21. 10. 2008 (viz č. l. 6648), když i u hlavního líčení setrval na tom, že zisk

z této trestné činnosti činil 900.000 Kč (viz č. l. 26225), a že mu peníze

obviněný předal v Praze na parkovišti (viz č. l. 26278). Skutečnost, že popis

skutku není zcela odpovídající z toho pohledu, kdy mělo dojít k předání částky

900.000 Kč, není rozhodující, když je třeba uvést, že uvedený trestný čin byl

dokonán okamžikem, kdy byl hypoteční úvěr zaslán na účet svědkyně Z. M. vedený

u České spořitelny, a. s. Další jednání spočívající v předání částky

900.000,-Kč obviněným dalším spoluobviněným jako zisk ze spáchané trestné

činnosti představuje toliko fázi dokončení trestné činnosti z hlediska představ

pachatelů. Pokud se týká předloženého diáře, který předložil spolupracující

obviněný T. P. a ve kterém není uvedena částka 900.000 Kč od obviněného, tak je

třeba uvést, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že v

diáři je uvedena drtivá většina plateb a informací. Jinak řečeno spolupracující

obviněný neuvedl, že tam jsou veškeré informace související s předmětnou

trestnou činností. V tomto směru nelze také pominout, že obviněný je bratrancem

spolupracujícího obviněného a že se i podílel určitým způsobem na páchání další

trestné činnosti uvedené skupiny, která je předmětem samostatného šetření, což

nepochybně mělo vliv na to, že v jeho případě nebyl hypoteční úvěr nebo alespoň

jeho část zaslána jako v jiných případech na účet firmy CS HOLDING, s. r. o.,

když mezi tímto obviněným a hlavními pachateli existovala určitá míra důvěry.

Rovněž námitka, že soudy nezohlednily trestní minulost spolupracujícího

obviněného, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod a opětovně směřuje pouze k

otázce hodnocení jeho věrohodnosti, což je otázka, která již byla v dané věci

řešena a proto je možno odkázat na předchozí úvahy týkající se posouzení

věrohodnosti tohoto spolupracujícího obviněného. Pokud obviněný dovozuje

nevěrohodnost spolupracujícího obviněného ze skutečnosti, jak prezentuje dluh,

který vůči obviněnému má, je třeba uvést, že z této skutečnosti nelze dovozovat

nevěrohodnost spolupracujícího obviněného. Především je třeba zdůraznit, že

spolupracující obviněný nezpochybňuje, že prohrál civilní spor s obviněným o

úhradu částky 5.000.000 Kč obviněnému. Skutečnost, jakým prohru v civilním

řízení vysvětluje, nemůže zakládat pochybnosti o jeho věrohodnosti.

Spolupracující obviněný T. P. totiž uvádí, že předmětný dluh uhradil, ale že

vzhledem k vzájemným vztahům mezi ním a obviněným O. M. si nenechal úhradu

dluhu potvrdit a neměl o tom pro civilní řízení žádné doklady. Jedná se o

vyjádření postoje spolupracujícího obviněného T. P. k prohranému civilnímu

sporu a samo o sobě nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když ani není

vyloučeno, že tomu tak skutečně vzhledem k určitým nadstandardním vztahům mezi

nimi mohlo být. K tvrzení obviněného, že spolupracující obviněný T. P. je

zvýhodněn tím, že mu byla poskytnuta zvláštní ochrana podle zákona č. 137/2001

Sb., takže proti němu nelze vést exekuční řízení, je třeba zdůraznit, že o

přiznání zvláštní ochrany rozhoduje ministr vnitra na návrh policejního orgánu

nebo státního zástupce [§ 4 odst. 1 písm. b)], když vždy musí zkoumat podmínky

jejího přiznání nejen v době jejího přiznání, ale i po celou dobu jejího

trvání. V tomto směru lze odkázat na předchozí úvahy ohledně důvodu přiznání

zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému a jejím trvání. Skutečnost, že za

dané situace nelze vést proti spolupracujícímu obviněnému exekuční řízení

nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Jedná se jen o důsledek přiznání

statutu chráněné osoby spolupracujícímu obviněnému.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obvinění J. M., L. S. a O. M. se

zvolenou argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním

uplatněných dovolacích důvodů rozešli a vznesli námitky, které nejsou

podřaditelné pod dovolací důvody jimi deklarovanými (a současně ani pod jiné

ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud

k závěru, že o jejich dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §

265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li

podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla

podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm.

b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).