4 Tdo 331/2024

4 Tdo 331/2024-1205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podala obviněná I. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 To 101/2023, v trestní věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 7/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 63 T 7/2023 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná I. R. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:

v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin dne 8. 10. 2022 do 08.40 hodin dne 9. 10. 2022 v bytě v XY. patře panelového domu na adrese Pardubice, ulice XY, okres Pardubice, Pardubický kraj, ve stavu střední až těžké opilosti, kterou si sama přivodila požitím většího množství alkoholických nápojů v kombinaci s léky (hypnotikem zolpidem, benzodiazepinem diazepamem, benzodiazepinem nordiazepamem a antidepresivem mirtazapinem), ač věděla, že tato kombinace a množství je z terapeutického hlediska nepřípustné, věděla z předchozí doby, jaký má toto požívání vliv na její osobu a chování, což mělo za následek její zaviněnou nepříčetnost, neboť nebyla schopna kontrolovat a ovládat své jednání, napadla poškozeného P. K., a to poté, co ji poškozený nejprve slovně a poté i fyzicky napadal, osahával na prsou a přirození, bránil jí v odchodu z bytu, kdy z kuchyňské linky vzala blíže nezjištěný kuchyňský nůž s čepelí o šíři cca 3 cm a délce alespoň 15 centimetrů, kterým poškozeného P. K. opakovaně bodla do oblasti hrudníku a horních končetin, kdy tímto jednáním poškozenému způsobila 18 bodných ran v dolní části hrudníku vpravo, na obou horních končetinách, svědčících pro obranu před útokem a dále bodné rány v oblasti břicha a dolních končetin, ke kterým došlo až po klinické smrti poškozeného, když bezprostřední příčinou smrti poškozeného P. K. byl krvácivý šok při masivním krvácení do hrudní dutiny při vícečetných bodných a bodnořezných poraněních hrudníku.

2. Za shora uvedený přečin uložil nalézací soud obviněné podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti (9) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněnou pro výkon uloženého trestu do věznice ostrahou. Dále podle § 99 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zákoníku obviněné uložil ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 9 654 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od právní moci rozsudku do zaplacení.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 63 T 7/2023, podala obviněná odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 To 101/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněnou pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 To 101/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvádí, že se s napadeným rozhodnutím neztotožňuje, zejména pokud jde o způsob provádění důkazů a jejich následného posouzení. Zamítá neúplné dokazování, kdy její návrhy na doplnění dokazování byly soudem prvního stupně shledány nedůvodnými, když odvolací soud na argumentaci soudu prvního stupně stran zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odkázal.

7. Ohledně námitek směřujících do neúplného dokazování obviněná konkretizuje, že soudy zamítly její důkazní návrhy pouze s paušálním vysvětlením, že tyto důkazy považují za nadbytečné, neboť by nevnesly do projednávaného případu nové světlo a zároveň o zjištěném skutkovém stavu neměl nalézací soud žádné pochybnosti. Přestože se soud prvního stupně správně vyjádřil a alespoň stručně odůvodnil, z jakého důvodu považuje ten který návrh na doplnění dokazování za nadbytečný, neplatí toto o jejím návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka V.

S. a dále o návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na adiktologii, a konečně pak o návrhu na doplnění dokazování dotazem na její zdravotní pojišťovnu ohledně zjištění toho, jaké konkrétní léky a v jakém množství jí byly předepsány různými lékaři napříč celou republikou, a to za období posledních 3 let (přede dnem 8. 10. 2022 – den úmrtí poškozeného). Zdůrazňuje, že tyto návrhy uplatňovala konstantně již od přípravného řízení. Zatímco u ostatních návrhů na doplnění dokazování soudy svůj zamítavý postoj odůvodnily, byť v některých případech velmi stručně, ke shora uvedeným návrhům se nevyjádřily vůbec (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).

Je tak přesvědčena o tom, že soudy zatížily řízení zásadní vadou, která způsobila krácení jejich práv na obhajobu a která ve svém důsledku měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá tedy existenci tzv. opomenutých důkazů a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09-1, či nález ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17-1, jejichž části cituje. Dovolatelka je přesvědčena, že jí navrhované důkazy mohly přinést jiná skutková zjištění (pokud jde o spáchaný

skutek), případně odůvodnit jiné právní posouzení věci, což detailně u jednotlivých návrhů rozepisuje. Tedy rozebírá, jaké skutečnosti by mohly být těmito důkazy podle jejího názoru objasněny.

8. Dovolatelka taktéž namítá, že soudy postupovaly tendenčně, když neprověřily nesrovnalosti ve výpovědích některých svědků, zejména svědků V. G. a L. D. Akcentuje, že svědek G. popisoval fyzickou potyčku z června 2020 zcela jinak, než se ve skutečnosti stala, resp. než k jakému skutkovému stavu dospěl v daném řízení Okresní soud v Klatovech, a současně neuvedl, že za své jednání vůči její osobě byl odsouzen. Nadto upozorňuje, že jmenovaný je řešen pro podezření ze spáchání trestného činu křivé svědecké výpovědi podle § 346 tr. zákoníku.

9. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvádí, že setrvává na svém tvrzení, že po provedeném dokazování nelze beze vší pochybnosti jednoznačně určit, kdo zavinil smrt poškozeného. Soudy zcela opomenuly zásadní pochybnosti, které v případu přetrvávají, a v důsledku toho rezignovaly i na aplikaci zásady in dubio pro reo. Obviněná rozporuje použitelnost jejího výslechu ze dne 10. 10. 2022 s tím, že tato výpověď byla učiněna zhruba 30 hodin poté, co byla zadržena, přičemž byla v obrovském šoku a bylo u ní naměřeno v době zadržení 3,41 promile alkoholu v krvi.

Taktéž namítá, že jí byl přislíben vyšetřujícím orgánem po výpovědi lék Diazepam (či jiný obdobný lék), kterého se dožadovala, když je osobou silně závislou na lécích a v době výslechu se nacházela ve stavu počáteční silné detoxikace s prvotními abstinenčními příznaky. Nebyla tak schopna racionálního uvažování. Odkazuje taktéž na výslech znalce psychiatra MUDr. Tržického, podle kterého byla její paměť dlouhodobě značně narušena a není schopna reprodukovat věrohodně a chronologicky události onoho večera.

Nadto skutečnosti, které ve své první výpovědi uvádí, jsou v rozporu s jinými provedenými důkazy – konkrétně rozporuje ve výpovědi tvrzené místo útoku a mechanismus zranění. Tvrdí, že se k tomuto soudy nižších stupňů nijak nevyjádřily, případně uvedené přehlédly. Taktéž poukazuje na skutečnost, že na rukojetích zajištěných nožů nebyla její DNA zjištěna. Odmítá přitom vyjádření odvolacího soudu, že nenalezení DNA na zajištěných nožích a neidentifikovaní konkrétního vražedného nástroje ji ze žalovaného jednání neusvědčuje, ale na druhé straně ani nevyviňuje (bod 29 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

Toto vyjádření považuje za teoretickou spekulaci. Namítá, že stopy krve poškozeného se nenašly nikde jinde než v místě, kde došlo k útoku a úmrtí poškozeného. Pokud by ovšem smrt poškozeného způsobila ona, a to ve stavu nepříčetnosti, musely by se stopy krve nacházet i jinde, např. v místnosti, kde spala či přímo v posteli, jestliže měla mít ruce od krve. Uvádí, že krev poškozeného se na její ruce a oblečení dostala až v okamžiku, kdy poškozenému poskytovala po zavolání záchranné služby první pomoc.

Závěr soudu prvního stupně o tom, že žádnou první pomoc v podobě srdeční masáže neposkytovala, považuje v rozporu s provedenými důkazy. Odkazuje přitom na vyjádření znalce (str. 25 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 9. 2023), či výslech zasahující lékařky S., či záznam o telefonátu obviněné na tísňovou linku. S tímto se soudy nižších stupňů podle obviněné nijak nevypořádaly. Dovolatelka taktéž poukazuje na možnou přítomnost třetí osoby v bytě, což podle ní nelze s jistotou vyloučit. Zdůrazňuje, že od bytu mělo klíče více osob, když byt poškozeného v průběhu předchozích let obývala řada dalších lidí, většinou sociálně slabých, kteří poškozenému platili za možnost přespání v bytě nájemné.

Ona sama přinejmenším jedenkrát tyto klíče ztratila. Akcentuje, že do bytu poškozeného nikdy nebyl problém se dostat, poškozený vždy otevřel, případně dokonce nechával dveře pootevřeny, když věděl, že má někdo přijít.

Odkazuje přitom na výpověď svědkyně M. Je toho názoru, že nelze s jistotou vyloučit, že předmětné noci nepřišel do bytu poškozeného někdo třetí. Dovolatelka se dokonce domnívá, že takovou osobou mohl být svědek A. M., jehož výpověď nepovažuje za věrohodnou, což dále rozvádí, když přitom akcentuje, že k této verzi průběhu byly důkazní návrhy soudem zamítnuty. Proto mělo být dokazování doplněno a měly být vyslechnuty osoby, jejichž výslech navrhovala a které by se mohly vyjádřit k přítomnosti tohoto svědka na ubytovně v XY.

I pokud však onou třetí osobou tento svědek nebyl, nelze vyloučit přítomnost někoho jiného v bytě poškozeného. Dovolatelka taktéž namítá, že z pohledu zásady in dubio pro reo je třeba vyjít z toho, že se ve stavu silné intoxikace léky a alkoholem nacházela ve stavu útlumu, ospalosti a silné zmatenosti, a je proto otázkou, zda vůbec byla schopna jednání (zejména k motorice a nutné síle k překonání odporu a obrany poškozeného, racionální odklizení vražedného nástroje), které je popsáno v popisu skutku.

Tento svůj závěr o účincích léků a alkoholu na její osobu opírá zejména o výpovědi svědků G., C., D. a M. K výpovědi svědka R. P., svého posledního partnera, ohledně jejího stavu po užití léku a alkoholu, uvádí, že tato výpověď je v rozporu s výpověďmi dalších svědků, kteří naopak popsali, že byla po požití alkoholu a léku malátná a silně utlumena. Reakci odvolacího soudu, že stav nepříčetnosti zdaleka nevylučuje schopnost osoby jednat, a to nezřídka i značně cílevědomě, dovolatelka vnímá jako pouhou spekulaci bez vztahu ke konkrétním důkazům.

Akcentuje přitom, že takové racionální jednání je v rozporu s jejím následným zmateným jednáním. Upozorňuje, že z provedených důkazů (záznamy policie, výslech zasahující lékařky záchranné služby) je evidentní, že byla silně zmatená, nebyla schopna ani srozumitelně mluvit, nebyla schopna rozpoznat, kde se nachází a co tam dělá, natož, aby si pak uvědomovala, co se stalo. Proto úvahy odvolacího soudu, že mohla stopy svého jednání cílevědomě odstraňovat, považuje za úplnou spekulaci.

10. Obviněná dále zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že se nacházela ve stavu nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku a její trestní odpovědnost by proto měla být vyloučena. Je přesvědčena, že do stavu nepříčetnosti se nepřivedla zaviněně, a to ani z nedbalosti. Poukazuje na skutečnost, že návykové látky užívá dlouhou dobu, a to již od svých 17 let. Podle znalce MUDr. Tržického se nacházela ve stavu chorobné závislosti, pokud jde o užívání alkoholu. Znalec se ovšem nedokázal vyjádřit k otázce její závislosti na lécích, když pouze uvedl, že jsou tam přítomny známky takové závislosti. Ovšem z dalších důkazů, zejména svědeckých výpovědí, vyplývá, že jejím hlavním problémem je závislost na lécích, nikoliv alkoholu. Proto se domáhala znaleckého zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na adiktologii. Obviněná dále namítá, že pokud se nacházela ve stavu chorobné závislosti, pak je zřejmé, že se nacházela již v jakémsi chorobném patologickém stavu, kdy nebyla schopna odříct si další dávku (zejména léků). Rozporuje taktéž, že by si byla vědoma svého poruchového chování. V závěru svého dovolání pak obviněná akcentuje aplikaci zásady in dubio pro reo, na kterou podle ní soudy nižších stupňů rezignovaly, když zcela opomněly zásadní pochybnosti, které v případu panují, případně se s nimi vypořádaly pouze formálně, tendenčně a především nelogicky. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze kterého cituje.

11. Dovolatelka v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 8 To 101/2023-1094, v celém rozsahu a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované rozhodnutí obsahově navazující.

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 187/2024, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení, obviněnou zvolené dovolací důvody a související argumentaci dovolatelky. Podle státní zástupkyně námitky obviněné odpovídají především dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. S jistou mírou tolerance lze pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky obviněné vztahující se k tomu, zda si stav nepříčetnosti přivodila zaviněně.

13. Nejprve státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že obviněnou uplatněné námitky jsou v zásadě identické s těmi, které uplatnila již ve svém řádném opravném prostředku, ale i před soudem prvního stupně, kdy soudy na tyto reagovaly. Pokud dovolatelka namítá tzv. existenci opomenutých důkazů, tak státní zástupkyně uvádí, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované ať již obžalobou, nebo obhajobou, neboť to je pouze soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Upozorňuje, že s důkazními návrhy obviněné se soud prvního stupně zabýval v bodě 35 odůvodnění svého rozsudku a s tímto jeho přístupem se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací (bod 18 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nebylo totiž především třeba pořizovat žádné další důkazy vztahující se k otázce, zda v bytě, kde k usmrcení poškozeného došlo, se vyskytovala ještě třetí osoba, neboť bylo prokázáno, že jedinou osobou, která se v inkriminovaný moment v bytě poškozeného nacházela, byla právě obviněná. Alibi svědka M. bylo taktéž potvrzeno a duševní stav obviněné byl podrobně zkoumán znalci z příslušných oborů a nebylo je třeba v žádném ohledu doplňovat, stejně tak jako nebylo třeba zjišťovat rozsah léků užívaných poškozenou, neboť tyto skutečnosti vyplývají z výpovědí těch, kteří s ní žili, případně se pohybovali v její blízkosti. Podle státní zástupkyně tak v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy.

14. Ohledně námitek obviněné stran skutkových zjištění soudů státní zástupkyně uvádí, že tyto založila obviněná na své vlastní, od soudu odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Státní zástupkyně ovšem zdůrazňuje, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Podle státní zástupkyně je vina obviněné postavena na tom, že důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byla právě obviněná, která popsaným způsobem způsobila smrt poškozeného. Nesouhlas obviněné se skutkovými zjištěními soudů a způsobem hodnocení důkazů nezakládá dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně poukazuje i na skutečnost, že soudy přistupovaly i k výslechu svědků obezřetně, navíc výpověď obviněné k prokazovaným skutečnostem se v průběhu času měnila, takže soudy nepochybily, pokud vyšly z její prvotní výpovědi, neboť neexistovaly žádné překážky, které by jejímu provedení bránily. Soudy se vypořádaly i s tvrzením obviněné ohledně tvrzeného masivního napadení její osoby poškozeným.

15. Za námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat námitku obviněné vztahující se k nedostatku zavinění, jelikož dovolatelka namítá, že se do stavu nepříčetnosti nepřivedla zaviněně. V daném případě soudy dospěly k závěru, že obviněná se do uvedeného stavu dostala z nedbalosti, a to ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně konstatuje, že ve vztahu k prvnímu napití nebyla obviněná nepříčetná, znala účinek alkoholu na svou osobu, stejně tak jako účinky léků a jejich interakci s požitým alkoholem. Z důkazů přitom vyplynulo, že jak s užíváním alkoholu, tak s jeho kombinováním s léky, měla bohaté zkušenosti, přičemž stejně tak věděla, že se v uvedeném stavu dostává do situací, kdy její jednání postrádá racionální kontrolu a dochází u ní následně k výpadkům paměti. Na tyto situace byla opakovaně upozorňována ze strany blízkých osob a přátel, stejně tak věděla o své agresivitě v tomto stavu, neboť již v minulosti v něm útočila na své partnery. I přes tyto skutečnosti předmětného dne požívala obviněná nestřídmě alkoholické nápoje, které kombinovala s léky, čímž se její chování dostalo mimo kontrolu, i když s tímto průběhem ovlivnění mohla počítat na základě problémů, které v totožné souvislosti řešila již v minulosti.

16. Státní zástupkyně tak navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí dále s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

17. Obviněná zaslala podání ze dnů 1. 4. 2024 (označené jako: žádost o obnovu řízení), 1. 5. 2024 (označené jako: stížnost na postup Policie ČR), 6. 5. 2024 (označené jako: vyjádření k podání ze dne 4. 4. 2024) ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. V posledním uvedeném podání obviněná uvedla k předchozím písemnostem, že se „jedná o mé vyjádření v rámci řízení o dovolání.“. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích proto zmíněná podání přeposlal Nejvyššímu soudu k řízení o dovolání vedeném pod sp. zn. 4 Tdo 331/2024. Z obsahu jednotlivých písemností však nevyplývá, že by se ze strany obviněné jednalo o repliku na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 187/2024. Obviněná pouze opakuje a případně rozvíjí své námitky uplatněné v podaném dovolání. Materiálně se tak jedná o doplnění dovolání, které obviněná učinila až po uběhnutí dovolací lhůty (rozhodnutí soudu druhého stupně bylo obviněné doručeno 19. 12. 2023, její obhájkyni 18. 12. 2023), která činí dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, viz § 265e tr. ř. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání, lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

23. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.

3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud předně za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje totožné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž soudy na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

27. Nejvyšší soud i přes výše uvedené závěry přistoupil k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Nejprve je nutné opakovaně akcentovat, že téměř totožnými námitkami obviněné se zabýval již odvolací soud, přičemž převážná většina námitek dovolatelky směřuje pouze do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřekračuje tak meze pouhé polemiky s jejich závěry. Nejvyšší soud proto vzhledem ke konkrétnímu obsahu podaných námitek ve věci neseznal existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., v jeho první alternativě. Proto tyto námitky odmítl jako neopodstatněné. Jediné námitky, které bylo možno (avšak pouze formálně) pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a to v jeho druhé a třetí alternativě, jsou námitky tzv. procesně nepoužitelného důkazu a existence tzv. opomenutých důkazů. Námitky dovolatelky směřující do naplnění subjektivní stránky lze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance.

28. Přestože námitky obviněné směřující do existence tzv. extrémního rozporu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, když dovolatelka fakticky jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a vyjadřuje s ním svůj nesouhlas, považuje Nejvyšší soud i přes výše uvedené za vhodné se k námitkám dovolatelky alespoň stručně vyjádřit. Jak již bylo naznačeno, dovolatelka v této části dovolání uplatňuje námitky, které primárně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kdy s jejich skutkovými závěry nesouhlasí a předestírá pro sebe příznivější verzi.

Takové námitky však nelze pod obviněnou uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, ale ani pod žádné jiné. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněná předně nesouhlasí s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily výpovědi některých svědků, konkrétně svědka G. a D., a jak se jejich výpovědi promítly do skutkových zjištění. Akcentuje, že soudy se nezabývaly rozpory mezi výpovědí svědka G. v nyní projednávané věci a v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 117/2020, které následně rozvádí.

Ve vztahu k tvrzenému hodnocení výpovědi svědka D. pak v rámci podaného dovolání obviněná ničeho bližšího neuvádí. Přestože tyto námitky nenaplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, skutečně toliko na podporu závěru, že se nejedná o případ tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit následující. Předně je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly ve věci rozsáhlé a komplexní dokazování, když následně své úvahy stran hodnocení provedených důkazů přesvědčivě a řádně objasnily, a to zejména soud prvního stupně (viz body 8–38 rozsudku soudu prvního stupně), u kterého je nakonec těžiště dokazování.

Obecně lze sice připustit, že soud prvního stupně neprovedl všechny obhajobou navrhované důkazy, ovšem svůj postup stran dalších požadavků na doplnění dokazování odůvodnil (blíže viz bod 35 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž otázkou tzv. opomenutých důkazů se bude Nejvyšší soud zabývat následně.

29. Pokud obviněná v rámci podaného dovolání zpochybňuje výpověď svědka G., tak lze uvést, že soud prvního stupně přistupoval k výpovědím slyšených svědků obezřetně, když si byl vědom i jistého problematického chování poškozeného, o kterém se kromě svědků z řad známých poškozeného a obviněné, zmiňovali i rodinní příslušníci poškozeného (např. svědkyně Z.). Samotná skutečnost, že svědek G. byl trestně postižen za jednání vůči obviněné, nemůže vést k tomu, že by jeho výpověď bylo nutno považovat za nevěrohodnou. Předně je třeba zdůraznit, že i soud prvního stupně k výpovědi tohoto svědka přistupoval obezřetně, když i poukázal na skutečnost, že není pochyb o tom, že svědek nadále pociťuje k obviněné jistou náklonost (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně), takže naopak měl za to, že svědek se svojí výpovědí snažil obviněné tzv. nepřitížit. Nelze rovněž pominout, že výpověď tohoto svědka stran chování obviněné po požití alkoholu a léků, tedy že se následně chovala nepředvídatelně a že na toto byla opakovaně upozorňována ze strany jiných osob odpovídá i výpovědím dalších slyšených svědků (např. svědci P., D., C., svědkyně M. a J. R.). Skutečnost, že obviněná pod vlivem kombinace alkoholu a medikamentů útočila na jiné osoby za použití nože vyplývá nejen z výpovědi svědka G., ale i z výpovědi svědka R. P., a zprostředkovaně i z výpovědi svědků D. a M., ale i z obsahu listinných důkazů (např. č. l. 197–200, 760, 767). Okolnost, že snad svědek popsal průběh konfliktu mezi ním a obviněnou jinak v rámci své trestní věci a jinak v nyní projednávané věci nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když ve své trestní věci vypovídal v jiném procesním postavení, navíc nelze přehlédnout ani jistou přetrvávající citovanou náklonost svědka k obviněné a skutečnost, že podstatné údaje ohledně chování obviněného podporují i další provedené důkazy. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněné, že by snad před soudem zatajil skutečnost, že byl trestně stíhán za jednání vůči obviněné, tato naopak vyplývá z jeho výpovědi (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně).

30. Jinak vyjádřeno, shora uvedené námitky obviněné nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť nepřesahují pouhou polemiku se způsobem hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

31. Nad rámec shora uvedeného je třeba akcentovat, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

32. Obviněná rovněž namítá ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. existenci tzv. opomenutých důkazů. Jak již bylo naznačeno, tuto argumentaci lze podřadit pod tento zvolený dovolací důvod v jeho třetí alternativě, byť toliko formálně. Konkrétně obviněná namítá, že důkazní návrhy obhajoby byly zamítnuty s paušálním vysvětlením, že tyto považují soudy již za nadbytečné, když by nevnesly do projednávaného případu nové světlo a že o zjištěném skutkovém stavu neměly soudy nižších stupňů žádné pochybnosti. Obviněná považuje postup soudu prvního stupně za nesprávný, byť připouští, že se nalézací soud stručně vyjádřil, z jakého důvodu považuje ten, který návrh na doplnění dokazování za nadbytečný. Tento postup nelze považovat za odpovídající podle obviněné v případě návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka V. S. a návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na adiktologii, a ohledně vyžádání zprávy od její zdravotní pojišťovny k tomu, jaké konkrétní léky a v jakém množství jí byly předepsány různými lékaři napříč celou republikou.

33. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné obecně připomenout, že tzv. opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl.

38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

34. Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

35. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

36. Stran uvedených námitek obviněné Nejvyšší soud musí nejprve odkázat na bod 35 rozhodnutí nalézacího soudu, ve kterém se soud detailně dalšími důkazními návrhy zabýval. Lze připustit, že obviněná své důkazní návrhy již předestřela ve svém návrhu na předběžné projednání obžaloby a ve vyjádření k obžalobě viz č. l. 829 a násl. a 832 a násl. spisového materiálu a že soudy ne na všechny tyto návrhy konkrétně výslovně reagovaly. Ovšem z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není pochyb o tom, že všechny důkazní návrhy, které neprovedl, považoval za nadbytečné, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav, který byl zjištěn na základě provedených důkazů, a to nejen navržených obžalobou, ale i obhajobou, lze považovat za souladný s požadavkem na zjištění skutkového stavu, o němž není pochyb, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.

ř.). Pokud tedy soud prvního stupně výslovně nereagoval na návrh na vyžádání si zprávy od zdravotní pojišťovny obviněné ohledně jí předepsaných léků, nelze mít za to, že by takové opomenutí ze strany soudu samo o sobě zakládalo existenci tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že se musí jednat o situaci, kdy se jedná o opomenutí provedení důkazu podstatného, tj. důkazu, který je pro formování skutkového stavu podstatný. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nutno uvést, že ani samotná dovolatelka nijak neobjasňuje, jak by vyžádání této zprávy mohlo přispět ke změně skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Obecně je nutno uvést, že v dané věci předně není pochyb o tom, že obviněná předmětného dne, ale i v minulosti dlouhodobě zneužívala alkohol a léky. V tomto směru lze odkázat na výpověď samotné obviněné, ale i další provedené důkazy, ale nakonec i na vyjádření obviněné v rámci znaleckého zkoumání své osoby. Jedná se tedy o dostatečně prokázanou skutečnost, kterou ani soudy nižších stupňů při formulování skutkového stavu nezpochybňují. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že obviněná byla po zadržení Policií ČR testována na přítomnost alkoholu a jiných látek v krvi (bod 29 rozhodnutí soudu prvního stupně), a to opakovaně včetně obsahu těchto látek v moči obviněné.

Tedy to, že v době činu byla obviněná pod vlivem kombinace alkoholu a léků, je nezpochybnitelné, včetně množství těchto látek v krvi a v dalších tělesných tekutinách obviněné. Lze tedy mít za to, že provedení tohoto důkazu by bylo skutečně nadbytečné. Současně je třeba uvést, že by nebylo možno mít za prokázané, že všechny léky předepsané lékaři požila v posledních třech letech před spácháním skutku právě obviněná, když by také nebylo možno vyloučit, že použila v posledních třech letech i jiné léky, které získala tzv. pokoutně.

Již z pohledu těchto závěrů by se nepochybně jednalo o důkaz nadbytečný.

37. Další důkazní návrh obviněné, v jehož neprovedení spatřuje obviněná existenci tzv. opomenutého důkazu, směřuje do neprovedení znaleckého posudku od znalce se specializací na adiktologii. Zde lze pro stručnost odkázat na zmíněný bod 35 rozhodnutí soudu prvního stupně, kde nalézací soud dospěl k závěru, že toto doplnění dokazování považuje za nadbytečné, když duševní stav obviněné byl podrobně zkoumán znalci z příslušných oborů. Znalci dospěli k jednoznačným závěrům, které soud prvního stupně konfrontoval s dalšími provedenými důkazy, když soud i správně akcentoval, že znalecké posudky jsou soudem hodnoceny jako každý jiný důkaz.

Navíc znalec MUDr. Tržický se vyjádřil k obviněnou tvrzenému nedostatku odborných znalostí pro posouzení závislosti obviněné na návykových látkách. Z jeho vyjádření je zřejmé, že v době jeho studií tato specializace spadala pod obor všeobecná psychiatrie, když znalec uvedl, že získal dvě atestace a že pracoval tři roky jako primář na protialkoholním oddělení, tedy na oddělení, které se zabývá léčbou závislosti. Proto i Nejvyšší soud nemá o jeho specializaci pochybnosti a považuje požadované doplnění dokazování za nadbytečné.

Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že v současné době neeviduje ani seznam znalců vedený Ministerstvem spravedlnosti žádného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví adiktologie, tedy jedná se o znalecký obor v tuzemsku poměrně nový, když v minulosti, ale i současnosti tato specializace právě spadá pod obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie v rámci kterého realizuje i jmenovaný znaleckou činnost. V tomto směru je třeba poukázat i na to, že některé znalecké otázky se přitom díky své povaze mohou nacházet na pomezí několika oborů, odvětví a specializací, a proto je mohou zodpovědět i znalci z různých oblastí.

Současně je nutno upozornit i na skutečnost, že znalec má povinnost podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2019 Sb. odmítnout provést znalecký úkon, pokud nemá oprávnění vykonávat znaleckou činnost v oboru, odvětví nebo specializaci, ve kterých je potřebné úkon vykonat. Porušením této povinnosti se znalec vystavuje citelné sankci. Při vědomí těchto skutečností je ze spisového materiálu zřejmé, že ani sám znalec neměl pochybnosti o své odbornosti v této oblasti. Ani Nejvyšší soud neseznal důvody, proč by danou otázku musel zodpovědět znalec z odvětví adiktologie, tedy pouze ten, když je zjevné, že přibraný znalec se léčbou závislosti taktéž zabývá a má tedy požadované odborné znalosti.

Obdobná je situace v případě důkazního návrhu na výslech V. S., kde se rovněž nalézací soud konkrétně nevypořádal s tímto důkazním návrhem. Obviněná výslech této osoby navrhovala z toho důvodu, že jmenovaný má být jejím dlouholetým důvěrníkem a měl mít s obviněnou několik málo hodin před skutkem videohovor. I tento návrh lze považovat za nadbytečný a pro posouzení dané věci nepodstatný, neboť vina obviněné byla v řízení nade vší pochybnost prokázána.

Navíc samotná obviněná ani netvrdí, že by snad se svědkem mluvila bezprostředně před činem, když k úmrtí poškozeného došlo kolem 5.00 hod., takže lze mít za to, že tento svědek nemohl k vlastnímu skutku uvést nic relevantního. Nakonec o nadbytečnosti provedení tohoto důkazu svědčí i úřední záznam založený na č. l. 343 a následující, který sám o sobě primárně slouží k posouzení toho, zda případný návrh na výslech osoby vyslechnuté formou úředního záznamu může přispět k náležitému objasnění věci, či nikoliv.

Lze tedy uzavřít, že byť došlo k jistému formálnímu pochybení ze strany soudů nižších stupňů, které se tedy se všemi návrhy na doplnění dokazování v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly, tak v komplexu celého provedeného dokazování je zcela zjevné, že předmětné návrhy na doplnění dokazování byly zjevně nadbytečné a že pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nebyly podstatné. I tyto námitky tak Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.

38. Obviněná dále zpochybňuje zákonnost své výpovědi ze dne 10. 10. 2022, přičemž tuto námitku uplatňuje výslovně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod III dovolání). Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace se lze domnívat, že fakticky obviněná namítá nezákonnost předmětné výpovědi. Taková argumentace tedy směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě. Ačkoliv dovolatelka nepodřadila tuto námitku pod odpovídající dovolací důvod, Nejvyšší soud se jí věcně zabýval i přes toto naznačené pochybení, a to z hlediska práva obviněné na spravedlivý proces. Podstata námitek obviněné spočívá v tom, že uvádí, že v době zadržení byla pod vlivem alkoholu a v silném šoku, nadto jí měly být kladeny policejním orgánem tendenční otázky a měl jí být slíben „za výpověď“ lék, když v dané době již pociťovala abstinenční příznaky a nebyla tak schopna racionálního uvažování.

39. Nejprve je třeba uvést, že tuto námitku uplatnila obviněná již v rámci řízení před soudem prvního stupně a tento se s ní řádně vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 6 a 30 rozhodnutí soudu prvního stupně). Na tuto námitku reagoval i odvolací soud (viz bod 24 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že právě ovlivnění obviněné alkoholem a léky v době jejího zadržení vedlo k tomu, že její první procesně použitelná výpověď byla učiněna až 10.

10. 2022 v 14.11 hod., tedy přibližně 6,5 hodin poté, co bylo naměřeno v krvi obviněné 0 ‰ alkoholu (blíže viz bod 6 rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatelka pak byla vyslýchána za přítomnosti své obhájkyně, když před vlastním výslechem byla realizována na žádost obhájkyně samostatná porada mezi ní a obviněnou, kterou považovaly za dostačující (viz č. l. 56 spisového materiálu) a teprve poté byl zahájen výslech obviněné. Z pohledu postupu policejního orgánu je třeba uvést, že pokud by snad obhájkyně měla pochybnosti o schopnosti obviněné se výslechu zúčastnit a k věci relevantně vyjádřit, tak jí nic nebránilo vznést v tomto směru případnou námitku, což prokazatelně neučinila.

Samotný výslech pak byl velmi podrobný, včetně toho, jaké látky obviněná před činem užila, když obviněná reagovala i velmi přesně na položené otázky, včetně doplňujících otázek své obhájkyně. Zároveň obviněná, ale ani její obhájkyně prokazatelně nevznesly žádné připomínky či námitky vůči otázkám či protokolaci předmětné výpovědi. Lze tedy mít za to, že předmětná výpověď proběhla naprosto regulérním a zákonným způsobem. Lze skutečně připustit, že obviněná podle protokolu žádala o podání léků, ale až po uskutečnění výslechu.

Nabídku léku tak neinicioval policejní orgán ve snaze ovlivnit výpověď obviněné, jak dovolatelka naznačuje. Navíc z protokolu není zřejmé, že by jí byl předmětný lék vyšetřovatelem přislíben, což je i logické, neboť to, zda je možno někomu poskytnout určitý lék na předpis, je otázka pro lékaře, nikoliv vyšetřovatele. Výpověď obviněné je spontánní, když navíc z výpovědi je zřejmé, že si obviněná skutečně podrobně pamatuje událost předcházející jejímu útoku nožem, když potom u ní nastalo tzv. „okénko“.

Pokud obviněná akcentuje s odkazem na vyjádření znalce, že její paměť byla dlouhodobě značně narušena, že není schopna reprodukovat věrohodně a chronologicky události onoho večera, pak je vhodné upozornit, že nemožnost rekonstrukce paměťové stopy se vztahuje podle znalce právě k uvedenému „okénku“. Tedy skutečnosti popsané obviněnou před tím nejsou daným „nevytvořením paměťové stopy“ zasaženy (bod 6 a 30 rozhodnutí nalézacího soudu).

40. Nelze tak souhlasit s tvrzením dovolatelky, že soudy postupovaly při hodnocení její výpovědi tendenčně, když navíc ani ničeho konkrétního k tendenčnosti výslechu neuvedla. Je naopak zřejmé, že je to právě obviněná, jejíž následná výpověď, uskutečněná na její žádost, je zjevně účelová a nepravdivá, což výstižně dokresluje vyjádření znalce MUDr. Tržického, který k jejím „novým obrazům“ události uvedl, že k těmto nemůže docházet, resp. nelze si dodatečně vzpomenout, jestliže se z důvodu užití alkoholu a medikamentů nevytvořila paměťová stopa – tedy nelze ji zpětně rekonstruovat, jak předestírá v dovolání obviněná (srov. bod 6 a 30 rozhodnutí nalézacího soudu). Její pozdější výpověď je tak zřetelně nevěrohodná. Nelze také pominout, že jistým způsobem, byť skutečně toliko doplňujícím, pak celou situaci dokresluje i výpověď partnera obviněné P. tykající se celkem čtyř telefonátů z věznice, kdy mu obviněná opakovaně sdělila, že je jí líto, co udělala (srov bod 25 rozhodnutí odvolacího soudu). Lze tedy uzavřít že pozdější výpověď dovolatelky a její výpověď u hlavního líčení je tak spíše odrazem její procesní taktiky než toho, co se v daný den reálně událo. Nejvyšší soud proto tuto argumentaci dovolatelky musel jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

41. Rovněž další námitky obviněné, které podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které se týkají toho, že způsob útoku, tak jak je popsán v její výpovědi dne 10. 10. 2022, neodpovídá ostatním provedeným důkazům (např. tělo poškozené nebylo nalezeno v kuchyni, absence krevních stop v kuchyni, nenalezení vražedného nástroje, možná přítomnost třetí osoby v bytě, její duševní stav po požití alkoholu a léku) nelze pod tento zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Jedná se fakticky o námitky do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudem prvního stupně a jako takové je nelze podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Přesto se dovolací soud skutečně jen stručně k těmto námitkám vyjádří. Předně je nutno konstatovat, že s možnou přítomností osoby A. M. na místě činu řádně vypořádaly soudy nižších stupňů (viz body 17–19 rozhodnutí soudu prvního stupně), když také nelze pominout, že podle znalce došlo k úmrtí poškozeného mezi 4:00 hod. až 5:00 hod., spíše k 5:00 hod. dne 9. 10. 2022 (bod 27 rozhodnutí soudu prvního stupně), přičemž v době 5:37 hod. byl zaznamenán příchod jmenovaného do práce v XY. Stejně tak byla prokazatelně vyloučena argumentace obviněné o možné přítomnosti třetí osoby na místě. Dovolatelka se totiž snaží předestřít, že byt poškozeného byl de facto běžně přístupný vícero lidem, kteří od něj měli klíče. S touto námitkou se soud prvního stupně rovněž řádně vypořádal (viz body 3, 10 a 12, 16–17, 20, 23, 26, 35 a 37 rozhodnutí soudu prvního stupně). Nadto ani rozsáhlým podrobným dokazováním nebylo zjištěno, že by se na místě činu nacházela či mohla nacházet jiná osoba, jak se snažila ve změněné výpovědi tvrdit obviněná.

42. Taktéž s tvrzením obviněné, že krev na rukou měla od poskytování první pomoci, se dostatečně vypořádal soud nalézací (viz bod 27 rozhodnutí soudu prvního stupně). Co však dokresluje zřejmou účelovost tvrzení obviněné, je jistý paradox v její výpovědi, když uvedla, že si žádných poranění poškozeného nevšimla. Pokud obviněná odkazuje na výslech zasahující lékařky S., či záznam o telefonátu obviněné na tísňovou linku, tak skutečnost, že uvedla těmto, že poskytovala poškozenému nepřímou srdeční masáž, ještě nepotvrzuje, že tak učinila – resp. S.

uvedla, že „[d]ispečink jim říkal, že dávala masáž srdce.“. Přičemž „dispečink“ jistě přímo obviněnou při dané činnosti nesledoval. O tom, že tato masáž prováděna pravděpodobně nebyla, předně svědčí i zmíněné vyjádření znalce, když je obecně známé, že při provádění nepřímé srdeční masáže dochází často k poškození žeber. Navíc nelze pominout ani vyvrácení tvrzení obviněné ohledně napadení její osoby poškozeným (viz bod 27 rozhodnutí soudu prvního stupně). Rovněž tvrzení obviněné, že při kombinaci alkoholu a léku byla spíše v útlumu, ospalá je v rozporu s výsledky provedeného dokazování (viz např. výpovědi svědků G., P.), když navíc znalec MUDr.

Tržický uvedl, že léky na bázi benzodiezapanu mohou vést k agresi (viz č. l. 915). Také absence nálezu konkrétní vražedné zbraně dovolatelku nevyviňuje, jak i uvedl odvolací soud, když stav nepříčetnosti zdaleka nevylučuje schopnost osoby nacházející se v tomto stavu jednat, a to nezřídka i cílevědomě. Zde je třeba zdůraznit, že obviněná se nacházela po nezanedbatelný časový úsek v bytě s mrtvolou sama beze svědků poté, kdy se probudila a měla tedy možnost posoudit svoji momentální situaci a pokusit se odstranit stopy po svém jednání; k tomuto postupu není třeba žádných sofistikovaných úvah, lze k němu dospět i pod silným vlivem alkoholu či jiných omamných látek (bod 29 rozhodnutí soudu druhého stupně).

Navíc je třeba poukázat i na určitou účelovost jednání obviněné, která svědčí o tom, že i pod vlivem alkoholu a léků je schopná určitého racionálního jednání, o kterém se zmiňuje i svědek G., který vypověděl, že následně po útoku na jeho osobu – rozbila mu telefon, opustila byt, nůž odhodila do prádla sousedky a šla účelově podat trestní oznámení na něj (viz č. l. 899). Je tak zřejmé, že dovolatelce není účelové jednání (vedené snahou minimalizovat následky svého jednání) cizí, ale že je ho i schopna.

Pokud dovolatelka namítá, že stopy krve se nenašly v jiných částech bytu, pak opětovně lze uvést, že uvedené dovolatelku nevyviňuje, resp. uvedené rozhodně nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněná argumentace dovolatelky tak nepřesahuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudy nižších stupňů, a jako taková tak není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Proto Nejvyšší soud tyto námitky odmítl jako zjevně neopodstatněné.

43. Ohledně námitek obviněné, kterými rozporuje naplnění subjektivní stránky, resp. namítá, že její trestní odpovědnost měla být vyloučena, tedy že se do stavu nepříčetnosti nepřivedla zaviněně, a to ani z nedbalosti, lze uvést, že tyto je možno podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tato námitka se týká základů trestní odpovědnosti fyzické osoby.

44. Zločinu opilství podle ustanovení § 360 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Dikce – byť i z nedbalosti – znamená, že trestný čin je možné spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Zavinění pokrývá jen přivedení se do stavu nepříčetnosti a na kvazidelikt spáchaný v tomto stavu se nevztahuje, neboť pak by pachatel odpovídal podle zásady „actio libera in causa“. Lze mít za to, že podstata námitek obviněné je založena na tom, že se do stavu nepříčetnosti dostala tzv. nezaviněně, a to ani z nedbalosti. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace je zřejmé, že rozhodující část námitek obviněné je skutkového charakteru, když obviněná tvrdí, že si nemohla tzv. odříct další dávku léků, tedy, že ve vztahu k užití těchto léků nemohla své jednání ovládat, čímž zpochybňuje závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Tržického, Proto tyto námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance.

45. Předně je třeba uvést, že nalézací soud se pečlivě otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval (bod 38 rozhodnutí soudu prvního stupně), když uzavřel, že obviněná se do stavu nepříčetnosti uvedla z nedbalosti vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr pak zcela akceptoval i odvolací soud (bod 32 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud pro stručnost zejména na vyčerpávající úvahy soudu prvního stupně zcela odkazuje. Jak totiž přiléhavě uzavřel nalézací soud, je evidentní, že se dovolatelka přivedla do stavu nepříčetnosti kombinací požití návykové látky a léků na předpis, a to za situace, kdy jí bylo známo, že předmětné léky, které užívala, se nesmí kombinovat s alkoholem.

Současně tak činila přesto, že byla opakovaně upozorněna svými přáteli a známými na skutečnost, že po požití těchto látek činí úkony, které si prokazatelně nepamatovala a které byly zcela nestandardní (např. vařila ponožku v polévce), kdy v tomto stavu i opakovaně napadala další osoby (viz body 3–4, 8, 10 a 11 rozhodnutí soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, obviněná byla prokazatelně a opakovaně konfrontována se svým chováním pod vlivem alkoholu a léků, věděla tedy, že nereaguje adekvátně, že pod jejich vlivem činí úkony nepochopitelné, nelogické a přes upozornění a neshody s partnery ohledně svojí závislosti – postupně se rozvíjející a zhoršující – nic nedělala.

Na její iracionální chování ji upozorňovala i její kamarádka M. M. (bod 12 a 14 rozhodnutí soudu prvního stupně). Současně je třeba zdůraznit, že podle znaleckého posudku a vyjádření znalce MUDr. Tržického (bod 30 rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo jednání obviněné v době páchání trestného činu výhradně ovlivněno požitým alkoholem a následnou opilostí v kombinaci s lékem Diazepam a Zolpidem. Vlivem této opilosti nebyla obviněná schopna svoje jednání ovládat, tyto schopnosti byly vymizelé, její schopnost rozpoznat protiprávnost činu byla snížena podstatnou měrou.

Důležité a rozhodující ovšem je, že podle znalce schopnost obviněné zdržet se užívání alkoholu a návykových látek byla sice výrazně snížena, nikoli však vymizelá. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněná znala účinky návykových látek a alkoholu na své jednání a svůj organismus, na své ovládací a rozpoznávací schopnosti a tyto účinky mohla předvídat.

46. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem lze uzavřít, že obviněná ve vztahu k vyvolání stavu nepříčetnosti jednala ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy v nedbalosti vědomé, jelikož věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jinak řečeno, obviněná mohla tak předpokládat, a to minimálně v obecné rovině, že při konzumaci různých druhů alkoholu v kombinaci s množstvím léků, které mnohonásobně překračuje předepsanou medikaci, se přivede do stavu, kdy nebude schopna své jednání kontrolovat a ovládat. Nejvyšší soud proto souhlasí se soudy nižších stupňů, že se dovolatelka do předmětného stavu uvedla zaviněně. Pokud je v rámci podaného dovolání naznačováno, že snad obviněná tomu, co jí ohledně jejího chování pod vlivem alkoholu a léku sdělují její přátelé, nevěřila, tak tato skutečnost by jí nemohla vyvinit, neboť obviněná neučinila žádné kroky k tomu, aby si relevantnost tvrzení těchto osob ověřila, a to za situace, kdy již v minulosti se sama dobrovolně podrobila psychiatrickému léčení, takže si byla vědoma svých určitých psychických problémů z minula.

47. Námitky obviněné směřující do subjektivní stránky tedy lze sice formálně, byť s velkou dávkou tolerance, podřadit pod jí zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak po obsahové stránce jsou zcela zjevně neopodstatněné.

48. Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V projednávané věci se totiž nejednalo o tzv. situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla obviněnou zvolené dovolací důvody založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.

Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněná uvedenou argumentací primárně vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněné však již byla shora vypořádána, když Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněné žádné pochybnosti.

49. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na zejména na precizně zpracované rozhodnutí nalézacího soudu, které plně odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.

50. Nejvyšší soud na závěr považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

51. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které lze formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

52. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu